JINDŘICH PLACHTA
PUČÁLKOVIC
AMINA ILUSTROVAL ONDŘEJ SEKORA
PucalkovicAmina_blok.indd 3
04.01.2023 18:09
1
MALIČKO A UZŘEL JI
Po meči a po přeslici čítala rodina poštovního tajemníka Pučálky pět členů: pana Pučálku, paní poštovní tajemníkovou Pučálkovou, povoláním manželku, a děti Vaška, Růženku a Lubora. Byla to rodina veskrze pořádná a tichá, což potvrzoval nesčetněkrát sám pan domácí, když tvrdil, že kvůli takové partaji, jako jsou tihle Pučálkovi, by se nemusela rušit žádná ochrana nájemníků. Také paní domácí chválila zvláště děti Pučálků; už prý odmalička, když ještě neuměly pořádně říct táta – máma, dovedly slušně pozdravit – rukulíbám. Ovšem mimo domácí lidi a mlékařku odnaproti o Pučálkových v ulici nikdo nevěděl. Teprve příchodem Aminy do rodiny začala se známost, ba možno říct sláva rodu Pučálků šířit rychlostí velké vody. Pokud se přesných dat týče, víme, že Amina přišla k Pučálkům ve středu. Kterou středu, to již si ani
5
PucalkovicAmina_blok.indd 5
04.01.2023 18:09
sám pan tajemník nepamatuje, ale středa to rozhodně byla… „poněvadž žena prala a já musel s dětma na procházku,“ vypráví. Poslechněme dále zprávu pana poštovního tajemníka o příchodu Aminy k nim. „Tedy, správně řečeno, to nebyl ani tak příchod, nýbrž přínos. Najedli jsme se v poledne a moje povídá: mám dneska moc prádla, vem hezky děti a alou ven! Musím přiznat otevřeně, že ženu mám hodnou, váží si mne, ale jak řekne alou, tak musím poslechnout, když nechci, aby psali v novinách o hrozné tragédii u nás v rodině. Popadl jsem tedy svou mladou generaci a hajdy trojka ven na procházku, aby žena mohla vyprat a uklidit. To je vždycky moje největší týdenní starost, kam máme jít ve středu odpoledne. Vašek chtěl tehdá do
6
PucalkovicAmina_blok.indd 6
04.01.2023 18:09
Kbel na letiště, Lubor zase vlakem k babičce do Přeštic a Růža k cukráři. Výsledek každé takové naší ankety – kam s nimi – je, že koupím dětem burské oříšky a táhneme od nás ze Žižkova dolů na karlínskou Invalidovnu. Tenkrát odtamtud zrovna odjížděl cirkus. Děti mě div nestáhly pod kola vozů. Náš Vašek, ten, jak vidí něco takového, je jako divý; kdybych mu nebyl dal pohlavek, byl by snad vlezl slonovi do chobotu. Růža s Liborem jsou přece už slušnější a trochu se bojí, ale kdepak Vašek. Cirkus za velkého křiku a houkání odjel a zbylo po něm jen pár kolíků v zemi a větrem okousané kolo manéže. Procházeli jsme se mezi těmi zbytky slámy. Musel jsem dětem vyprávět o lvech, tygrech, a naši kluci se mi dali do breku. Že prý je jim líto těch malých lvíčků, kterým lovci zastřelili maminku. Vtom najednou spustí Růža křik… Já se hrozně lekl, že snad mi tam holku žere nějaký zapomenutý pardál, a zatím slyším, že Růža píská radostí – hele prej, tatínku, hele tady je štěňátko! Letěli jsme tam, a vskutku, v chumáči slámy spalo žluté štěně. Bylo vidět, že lidé z cirkusu ho tam chudinku pohodili, protože, prosím vás, psů je v každém cirkusu víc než dost. Děti se mohly zjevit a pořád jen – tati, vememe si ho domů, viď, viď že jo, tati, slyšíš, že si ho vememe? To se rozumí, že ho tu nenecháme zajít, povídám. Nu, popadli jsme milého psíčka, musel jsem ho dát do peleríny, protože děti by ho jistojistě byly umačkaly,
7
PucalkovicAmina_blok.indd 7
04.01.2023 18:09
jakou měly radost. Čím více jsme se blížili k domovu, tím větší strach jsem dostával z naší mámy. Ona moje žena pro tyhlety, nu, abych tak řekl hlouposti, nemá ani trochu pochopení. Proto jsem začal ještě před naší ulicí vyjednávat s dětmi. Jářku, co myslíte, nebude se maminka zlobit, že neseme psíka do sednice, neměli bychom ho raději odevzdat strážníkovi…? Ani domluvit mi haranti nedali. – Proboha tě prosíme, tatínku náš zlatý, nedávej nikomu toho psíčka. Nech nám ho, stále mleli kluci svou. Vašek sliboval, že se teď bude tak ohromně učit, že jsem měl strach, aby mi kluk neudělal v páté třídě doktorát, Lubor sepjatýma ručičkama sliboval, že už od nynějška ani kapánek nezazlobí a pořád teď bude hodňoučkej. Růža, to už je mámin diplomat, když viděla, že kluci jsou do psíka diví, hned usoudila, že si s ním sotvakdy bude moci pohrát, protože jí ho nikdy nepůjčí; proto začala připomínat, že takový pes moc nadělá a maminka má beztoho moc práce. Právě, když jsem já, táta se svými dvěma syny houževnatě popíral dceřino stanovisko o nečistotě psů v bytě, štěňátko v peleríně sebou mírně hnulo, děti však slíbily, že to mamince nepovědí a skvrny s peleríny všichni společně vypereme. Věděl jsem, že moje nebude chtít rozumět radosti našich chlapců, přece jsem však neočekával, že nám naše máma tak vynadá jako tehdá, když jsme přitáhli se štěnětem z cirkusu domů. Před dětmi mě nazvala slabomyslným a už prý se vůbec nebude divit, jestli
8
PucalkovicAmina_blok.indd 8
04.01.2023 18:09
zítra přitáhnu s párem hříbat, aby si kluci mohli udělat z bytu jízdárnu. Ještě nějaké kočky abych prý přinesl, a pak už jenom potkany a tchoře. Jak říkám, žena je dobračka, ale nesmí se rozčílit a ona se zlobí někdy od rána do večera. Tenkrát do noci nebyla s naší mámou řeč a já musel vyslechnout mnoho urážek a hrubostí za to, že jsem udělal dětem radost. Naši kluci místo aby byli při tátovi, popadli štěně a schoulili se s ním ke kamnům a ode mne odpadli jako šlechta od víry. Teprve večer, když jsem mámě naštípal ve sklepě dříví, nanosil uhlí a vyleštil rám kolem plotny, dalo se s mou starou trochu mluvit. Vysvětlil jsem jí, jak jsme se dívali na stěhující se cirkus, jak to naše kluky chytlo. Líčil jsem jí, že
9
PucalkovicAmina_blok.indd 9
04.01.2023 18:09
přece jenom náš Vašek a Lubor jsou lidé citliví, že na ně zapůsobilo surové řvaní cirkusáků, a bylo jim líto všech těch zvířat. Vysvětluji ženě, že to byla Růža, a ne já, kdo štěňátko našel a chci jí potvrdit, že i nápad, abychom se opuštěného zvířátka ujali, vznikl v našich děckách, proto uhodím na kluky s otázkou: „Tak, chlapci, přiznejte sami mamince, kdo chtěl, abychom si psíčka vzali domů?“ A kluci dvojhlasně jedním dechem volají od kamen: „Ano, maminko, tatínek!“ Načež se v mámě opět vzbouřila krev a řekla: „Vždyť jsem si to myslela, že to byl tvůj nápad, ty starej blázne, a už mi nelži a nesváděj nic na děti, ty mají lepší rozum než ty.““ Pan vrchní tajemník Pučálka při vzpomínce na trpké začátky, jaké mu bylo prožít v rodině kvůli Amině, se vždy rozčílí a nechce o tom přímo s nikým mluvit. Proto sami jen krátce konstatujme, jak se měly první věci s Aminou u Pučálků. Napřed říkala paní vrchní tajemníková, že je to chcíplé, protože, kdyby to bylo živé štěně, vrnělo by a později štěkalo. Pan tajemník s dětmi dokazoval, že pes je živý, že tohle je jistojistě čistokrevný bernardýn a tento vzácný druh že je inteligentní, tudíž nevrní a tím méně štěká. „Co je to za psa, bernardýn, není to takovej ten velkej hafan?“ ptala se zle paní Pučálková, hotova, je‑li
10
PucalkovicAmina_blok.indd 10
04.01.2023 18:09
tomu tak, ihned zvíře vyhodit. Pan tajemník však se začal honem dušovat: „Co tě to, maminko, napadá, tohle nejsou taková telata – psi. Já vím, které ty myslíš, tohle bude malý, docela malý psík, se srstí jako plyš a náramně vzácný druh. Děti, představte si, kdybychom tak to zvíře vypiplali a potom dostali za ně na výstavě nějakých sto tisíc franků. „Jdi, ty řečníku, se svými psími stotisíci a piplej se tuhle s dětmi, a ne se psy. Já vím, že Vašek teď nesáhne na knihu a bude samá blecha. Je to beztoho nějaká mlíkařská Amina.“ Od té chvíle všichni u Pučálků říkali štěněti Amina. Trvalo to celý týden, než se rodina uklidnila. První dny se kluci od pelechu s Aminou nechtěli hnout.
11
PucalkovicAmina_blok.indd 11
04.01.2023 18:09
Knihy si brali k Amině, úlohy psali na zemi u Aminy a v poledne snědli bramborovou polévku, které jindy u stolu sotva vzali pár lžic, u Aminy do dna. Paní Pučálková sice sem tam bručela, že jí táta se psem děti zblázní, ale dopoledne, když byl muž v úřadě, Růža a Vašek ve škole a malý Lubor usnul, vzala štěně jako máma do rukou, omylu mu čumáček a naučila je cucat mlékem namočený rohlík, zabalený v gáze. Později Amina pila ze lžíce a brzy uměla lokat cucákem z láhve. Mohlo to být týden či snad víc, když povídá paní Pučálková při obědě muži: „Poslechni, táto, pojď se podívat na toho tvýho bernardýna, já nevím, ale mně se to zdá na psa příliš krkatý.“ A vskutku Amina bylo štěňátko baculaté, nožičky rozčepejřené a krček na psíka dosti dlouhý a na něm čumáček milý jako u kozlátka. „Inu, jak jsem povídal,“ usoudil pan vrchní tajemník, „bernardýnů je moc druhů a tohle, jak to tak vypadá, bude nějaká krkatá ráce.“ Do večera Amina zvedla krček a pokoušela se postavit. Celá rodina večeřela u Aminy a děti musely dostat naplácáno, protože tatínek s maminkou chtěli jít spát a ani Lubora nebylo možno dostat do postýlky. Když paní Pučálková zhasla, z dětí nikdo nespal; za chvíli ve tmě a tichu se ozvalo jemné ťukání po linoleu… To se Amina poprvé rozběhla po sednici. „Ticho, děti, nechte ji, dopřejte jí trochu klidu, ať se
12
PucalkovicAmina_blok.indd 12
04.01.2023 18:09
chudinka proběhne,“ řekla paní Pučálková a přitulila se k panu vrchnímu poštovnímu tajemníkovi se slovy: „Táto, slyšíš, já už nenadávám!“
13
PucalkovicAmina_blok.indd 13
04.01.2023 18:09
2
ŽIVOT JE PES, AMINA BERNARDÝN
Pan tajemník Pučálka pracoval v úřadě v oddělení pro lhůtové poukazy. Byl to úředník, abychom tak řekli, v úředních hodinách úzkostlivý. Špatný pohled představeného mu dovedl působit větší bolest než vyžraný zub. V dobách, kdy měli doma Aminu, chodil pan Pučálka do kanceláře sice přesně, ale z kanceláře ještě přesněji, což dříve nebývalo. Dříve zůstával vždy nějakou tu půlhodinku déle, a když nic jiného, připravoval si korespondenci na druhý den. Nyní však ve dvě hodiny skoro uháněl domů. „Tak si myslím, že Pučálka má doma nějaký malér, třeba žárlí na starou, že vždy teď letí domů jako střelený,“ hádal sem tam nějaký kolega. A zatím nikdy nebylo v Pučálkovic rodině tolik přátelství a shody, jako právě v oné době. Pan tajemník spěchal domů kvůli Amině, vždyť ten pes je všechny vzrušoval svým
14
PucalkovicAmina_blok.indd 14
04.01.2023 18:09