METRO 2033_reedice_2022 26.01.2022 18:08 Stránka 7
KAPITOLA 1
NA OKRAJI SVĚTA „Kdo je tam? Hej, Arťome, prověř to!“ Arťom neochotně vstal ze svého místa u ohně, přehodil si automatickou pušku ze zad na hruď a vykročil do tmy. Na samém kraji osvětleného prostoru se zastavil, úmyslně hlučně odjistil a chraptivě zavolal: „Stát! Heslo!“ Před minutou slyšeli z temnoty zvláštní šustění a nesrozumitelné mumlání. Teď se ozvaly spěšné cupitavé kroky. Někdo utíkal do hlubin tunelu; vyděsil ho Arťomův chraptivý hlas a cvaknutí zbraně. Arťom se rychle vrátil k ohni a křikl na Petra Andrejeviče: „Prásknul do bot a neprozradil, kdo je.“ „Ty ospalče, snad jsi dostal jasný rozkaz – když nikdo neodpoví, okamžitě střílet! Jak bys mohl vědět, kdo to byl? Třeba se zase blíží ďáblové!“ „Ne, myslím, že to nebyl člověk… Ty zvuky… A podivné kroky. Snad ještě poznám lidské kroky, ne? A kdyby to byli ďáblové, copak by takhle utíkali? Sám přece dobře víte, Petře Andrejeviči, že ti v poslední době útočí bez varování – hlídače přepadli holýma rukama a proti kulometné palbě šli se vztyčenou hlavou. Ale tenhle vzal hned nohy na ramena… Nejspíš to bylo nějaké vyplašené zvíře.“ „No tak dobrá, Arťome, ty toho zase víš! Když dostaneš rozkaz, laskavě ho plň a zbytečně o něm nemudruj. Možná to byl zvěd. Viděl, že je nás tu jen pár a jsme snadná oběť… Nakonec nás všechny oddělají, podříznou nám krky a zmasakrují celou stanici, jako se to stalo na Poležajevské, a to všechno jen proto, že jsi toho hajzla včas neodbouchl… Dej si na mě pozor! Příště tě za ním pošlu do tunelu!“
7
METRO 2033_reedice_2022 26.01.2022 18:08 Stránka 8
Arťoma zamrazilo. Představil si tunel za hranicí vzdálenou sedm set metrů. Už jen pomyšlení, že by se tam ocitl, bylo děsivé. Dál než 700 metrů na sever se nikdo neodvážil. Hlídky jezdily na drezíně k milníku 500 metrů, posvítily si na hraniční sloup reflektorem, a jakmile se přesvědčily, že ho nic zrůdného nenarušilo, urychleně se vracely. Dokonce i rozvědčíci, statní chlapi, bývalí mariňáci, se zastavili u značky 680 metrů, zakryli rukou žhnoucí konec cigarety a zírali do přístrojů pro noční vidění. Pak pomalu a tiše ustupovali; nespouštěli z tunelu oči, natož aby se k němu obrátili zády. Strážní stanoviště, kde teď stáli, se nacházelo na 450. metru, asi padesát metrů od hraničního sloupu. Pohraniční kontrola se prováděla jednou denně a poslední obchůzka skončila už před několika hodinami. Nyní se tedy pohybovali na nejzazším stanovišti a od poslední kontroly se stvoření, která patrola snad ještě odstrašila, určitě přiblížila. Táhlo je to k ohni, blíž k lidem… Arťom se uvelebil na svém místě a zeptal se: „A co se to vlastně stalo na Poležajevské?“ Ten příběh, při kterém člověku tuhla krev v žilách, vlastně znal. Podomní obchodníci ho na jeho stanici už vyprávěli. Přesto Arťoma lákalo poslechnout si všechno ještě jednou – stejně jako děti zbožňují, když jim vyprávíme hrůzostrašné pohádky o bezhlavých příšerách nebo upírech unášejících kojence. „Na Poležajevské? Tys to ještě neslyšel? To je podivná historka. Podivná a hrozná. Nejdřív jim tam mizely průzkumné jednotky, pěkně jedna po druhé. Odešly do tunelu a už se nevrátily. Tamní vyzvědači jsou sice břídilové, to naši jsou jiná třída, ale mají přece taky menší stanici a nežije tam tolik lidí… Tedy nežilo. Každopádně průzkumníci začali najednou mizet. Jednotka se vydala na pochod – a byla fuč. Nejdřív si mysleli, že je něco zdrželo, tunel má u nich zákruty stejně jako u nás“ – Arťomovi při tom pomyšlení přeběhl mráz po zádech – „a ze strážního stanoviště ani ze stanice není nic vidět, to můžete svítit, jak libo. Jednotka zmizela, prostě tak, půl hodiny, hodinu, dvě hodiny. Řeklo by se, kam se mohla ztratit? Její příslušníci se vzdálili nanejvýš na kilometr, dál to měli zakázané – a taky to nebyli žádní idioti… Nakonec za nimi vyslali pátrací skupinu. Ta je dlouho hle-
8
METRO 2033_reedice_2022 26.01.2022 18:08 Stránka 9
dala, z plna hrdla křičela – nic naplat. Nikde ani živáčka. To, že nikdo nic neviděl, bylo ještě normální. To skutečně strašlivé spočívalo v tom, že nikdo nic ani neslyšel, hlásku. A navíc tam nenašli žádné stopy.“ Arťom už litoval, že Petra Andrejeviče požádal, aby vyprávěl o Poležajevské. Ten byl totiž buď lépe informován, nebo se mohl pochlubit bujnou fantazií, každopádně uměl vyprávět mnohem víc podrobností než podomní obchodníci, kteří si získali neblahou proslulost svým vášnivým sklonem k výmyslům. Arťom cítil na zádech husí kůži, u ohně se začal cítit nesvůj, dokonce i nevinné šelesty mu drásaly nervy. „No, takže nejdřív si mysleli, že vyzvědači prostě práskli do bot – nejspíš byli s něčím nespokojení, a tak zdrhli. Aby je kat spral! Když tolik touží po lehkém životě, musí si zadat s nejrůznější spodinou, s anarchistickou chamradí – ať je tedy po jejich. Takhle se o tom přece jen přemýšlelo snáz a klidněji. Za týden však zmizel další průzkumný tým. Chlapi přitom nesměli dál než půl kilometru od stanice. A stalo se přesně totéž: hrobové ticho a ani náznak stopy. Když během jednoho týdne zmizí dvě jednotky, není něco v pořádku. To se musí jako přijmout opatření a tak. A proto u 300. metru vybudovali zábranu. Přivlekli tam pytle s pískem, připravili kulomet, reflektor – všechno podle pravidel opevňovacího umění. Vyslali spěšného posla do stanice Begovaja, ti totiž uzavřeli konfederaci s Ulica 1905 goda. Dřív k nim ještě patřila i stanice Okťabrskoje pole, ale pak se tam něco stalo, nikdo přesně neví co, každopádně zničehonic se stala neobyvatelnou, lidi odtud utekli – ale o to teď nejde. Vypravili tedy někoho do Begové, aby je tam varoval, jako že je něco ve vzduchu a jestli by v případě nouze nepomohli. První posel ještě ani nestačil pořádně dorazit na místo určení, neuplynul ani jeden celý den – na Begové ještě promýšleli odpověď –, když vtom přiběhl druhý posel, ze kterého se pot jen lil, a oznámil, že celá posádka hraničního stanoviště je mrtvá, přičemž nepadl jediný výstřel. Všichni ztuhli. Co na tom bylo nejděsivější? No ono to vypadalo, jako by je všechny odkráglovali ve spánku! Ale jak by si mohli dovolit jednoduše usnout, po strachu, který prožívali, pomineme-li jejich jasné instrukce?
9
METRO 2033_reedice_2022 26.01.2022 18:08 Stránka 10
Lidi ze stanice Begovaja okamžitě pochopili, že musí něco podniknout, aby náhodou nedopadli stejně. Vytvořili tedy z veteránů údernou jednotku, dobrých sto chlapů s kulomety a granátomety. Zabralo to samozřejmě nějakou dobu, asi tak půldruhého dne, ale nakonec se četa vydala na cestu. Když však přišla do Poležajevské, nenašla tam už ani živáčka – ale ani mrtvoly, všude byla jen krev. Tak to bylo. Čert ví, kdo to způsobil. Já osobně nevěřím, že by něčeho takového byli schopni lidé.“ „A co se stalo s Begovou?“ zeptal se Arťom zastřeným hlasem. „Nic. Když tu hrůzu viděli, vyhodili do povětří tunel vedoucí k Poležajevské. Jak jsem se doslechl, je teď dobrých čtyřicet metrů zasypaných, to se nedá odstranit bez strojů. Ale kde je vzít a nekrást? Ty už přece určitě takových patnáct let jenom rezivějí…“ Petr Andrejevič se odmlčel a zahleděl se do ohně. Arťom si potichu odkašlal a ozval se: „Jasně… měl jsem samozřejmě střílet. Jsem to ale idiot!“ Z jižního směru, od stanice, zaslechli někoho volat: „Hej, vy tam, na 450. metru! Je u vás všechno v pořádku?“ Petr Andrejevič přiložil ruce k ústům a odpověděl: „Pojďte sem! Musíme si o něčem promluvit!“ Tunelem od stanice se k nim blížily tři postavy; na cestu si svítily kapesními svítilnami. Zřejmě to byli strážní z 300. metru. Když přistoupili k ohni, zhasli baterky a posadili se. „Jak se máš, Petře? A jsi to vůbec ty? Už jsem se nemohl dočkat, koho asi tak dnes pošlou na okraj světa,“ ozval se s úsměvem hodnostně nejvyšší z trojice, muž jménem Alexej a vyklepal z balíčku cigaretu. „Dobře poslouchej, Andrjucho! Můj mladej tady něco viděl, akorát nestihl vystřelit. Schovalo se to v tunelu. Myslí si, že se to nepodobalo člověku.“ „Cože, nebyl to člověk? A co to tedy bylo?“ zeptal se Andrej Arťoma. „No já jsem to neviděl. Když jsem se zeptal na heslo, vzalo to nohy na ramena a zmizelo na sever. Ale je fakt, že to neznělo jako lidské kroky – na to byly moc lehké a rychlé, jako by to nemělo dvě, ale čtyři nohy…“
10
METRO 2033_reedice_2022 26.01.2022 18:08 Stránka 11
„Nebo tři!“ Andrej významně zamrkal a zatvářil se strašidelně. Arťomovi znenadání div nezaskočilo, protože si vzpomněl na historky o trojnohých lidech na trati do stanice Filevskaja, která se zčásti rozkládala na povrchu a tunel probíhal těsně pod zemí, takže neskýtal prakticky žádnou ochranu před zářením. Z téhle trati pronikaly do spleti metra samé trojnohé, dvouhlavé a jiné zrůdy. Andrej popotáhl dým z cigarety a obrátil se ke svým lidem: „No dobře, chlapci, když už tady jednou jsme, proč bysme chvíli neposeděli? A jestli se tu ukážou nějací trojnozí, pomůžeme. Máte tu čajník?“ Petr Andrejevič vstal, nalil z kanystru vodu do vyboulené, začazené konvice a pověsil ji nad oheň. Za několik minut se z ní valila pára a pískala; ten důvěrně známý a domácký zvuk Arťoma trochu zahřál a uklidnil. Pozorněji si prohlédl lidi sedící kolem ohniště; všechno to byli silní a spolehliví muži, zakalení zdejším tvrdým životem. Těm se dalo věřit a člověk se o ně mohl opřít. Jejich stanice odjakživa platila za jednu z nejblahobytnějších na celé trati – a to jen proto, že tu žili takoví lidé. Všechny vzájemně spojoval hluboce citový, téměř bratrský vztah. Arťomovi už bylo přes dvacet. Světlo světa spatřil ještě tam nahoře, a proto nebyl tak hubený a bledý jako ti, kteří se narodili v metru a nikdy se neodvážili na povrch – nikoli snad ze strachu z ozáření, nýbrž ze žhnoucí síly slunce ničícího veškerý pozemní život. Sám Arťom, pokud si vzpomínal, pobýval tam nahoře jen jedenkrát – a i to jen na okamžik; radioaktivní záření tam bylo tak intenzivní, že všichni zvědavci během pár hodin shořeli, ještě než se stačili dosyta vynadívat na bizarní svět nacházející se na povrchu. Na otce si nevzpomínal. Matka s ním byla až do jeho pěti let; tehdy ještě žili na stanici Timirjazevskaja. Vedlo se jim dobře, život plynul klidně a spokojeně – až do dne, kdy na stanici zaútočily krysy. Obrovské šedé mokré krysy se znenadání bez jakéhokoli varování přihrnuly jedním z temných postranních tunelů. Ten se na nenápadné odbočce z hlavní trasy směřující k severu ztrácel hluboko v podzemí, kde se rozplynul ve složité spleti tvořené stovkami chodeb a labyrintů překypujících hrůzou, ledovým chladem a odpor-
11
METRO 2033_reedice_2022 26.01.2022 18:08 Stránka 12
ným zápachem. Tunel vedl do říše krys, místa, kam se neodvažovali vkročit ani ti nejodvážnější dobrodruzi. Dokonce i když poutník špatně četl v mapách tunelů a tras a nedopatřením se ocitl na okraji tohoto světa, cítil instinktivně temné nebezpečí, které odtud vycházelo, a s mrazením v zádech se zarazil před zejícím otvorem vchodu jako před branou města zamořeného morem. Krysy nikdo nikdy nevyplašil. Ani živáček nesestoupil do jejich říše. Nikdo se neodvážil narušit její hranice. Ony přišly samy od sebe. Ten den zemřelo mnoho lidí, když proud obrovských krys, tak velkých, že něco takového ještě nikdo nikdy neviděl, přetekl přes zábrany a posléze zaplavil celou stanici. Bylo jich tolik, že pod sebou pohřbívaly lidi; ponurá masa jejich těl dusila smrtelné výkřiky obětí. Krysy sežraly všechno, co se jim postavilo do cesty: mrtvé i živé stejně jako zabité soukmenovce – zaslepeně, neúprosně, poháněny nepochopitelnou mocí pronikaly stále dál a dál. Naživu zůstalo jen pár lidí. Nebyli to ženy, starci nebo děti, ačkoli se obvykle dočkají záchrany jako první, nýbrž pět silných mužů, kteří stačili smrtící proud předběhnout. Dokázali mu uniknout jen proto, že drželi stráž v jižním tunelu na stanovišti s drezínou. Když uslyšeli křik ze stanice, jeden z nich vyběhl, aby zjistil, co se stalo. Timirjazevskaja už bojovala svůj smrtelný zápas, když spatřil stanici na konci traťového úseku. Viděl, jak záplava krys směřuje na nástupiště, a okamžitě pochopil, co se stalo. Už se chystal zase zpátky, protože mu bylo jasné, že těm, kteří brání stanici, nemůže pomoct, když vtom ho někdo zezadu uchopil za paži. Otočil se. Za rukáv ho křečovitě tahala jakási žena a s obličejem zrůzněným strachy křičela, aby namáhavě přehlušila mnohohlasý zoufalý nářek: „Zachraň ho, vojáku. Měj s námi soucit!“ Spatřil dětskou ruku, pár malých nateklých prstů, které se k němu natahovaly. Uchopil je a nepřemýšlel o tom, že někomu zachraňuje život; byl prostě voják a požádali ho, aby projevil soucit. Táhl za sebou dítě, které se mu prostě pověsilo na paži, a běžel s prvními krysami o závod, závod se smrtí – dopředu tunelem, tam, kde čekala drezína s ostatními. Už zdálky, ze vzdálenosti dobrých padesáti
12
METRO 2033_reedice_2022 26.01.2022 18:08 Stránka 13
metrů, na ně volal, ať nahodí motor. Byla to jediná motorizovaná drezína v okruhu deseti stanic. Okamžitě vyjeli, nejvyšší možnou rychlostí prosvištěli stanicí Dmitrovskaja, na které se tísnilo jen pár osídlenců. Při projíždění na ně z drezíny volali: „Utíkejte! Krysy!“ Bylo jim však jasné, že ti se už nemohou zachránit. Jakmile se přiblížili na dohled přední stráže na Savelovské, se kterou tehdy naštěstí žili v míru, zpomalili, aby nebyli považováni za útočníky a aby už zdálky na ně nestříleli. Z plna hrdla řvali na hlídky: „Krysy! Blíží se krysy!“ Byli smířeni s tím, že stanici Savelovskaja nechají za sebou a budou dál prchat, po celé Serpuchovsko-Timirjazevské trati, všude zapřísahat o propuštění, dokud bude ještě existovat nějaký cíl, kam by se mohli uchýlit, než šedá láva nakonec zaplaví celé metro. Naštěstí se však na Savelovské nacházelo něco, co jim a celé stanici, ba dokonce nejspíš celé trati, zachránilo život. Jen co strážným o překot vylíčili hrozící smrtelné nebezpečí, pustili se ti odvážní muži do díla a odhalili působivý stroj. Byl to plamenomet, který zruční technici sice sestavili z jednotlivých nalezených dílů, ale přesto byl neobyčejně výkonný. Už bylo vidět první krysy a šustění a škrábání tisíců drápků znělo z temnoty stále hlučněji. Strážní přístroj nahodili a vypnuli ho až tehdy, když došlo palivo. Oranžový několikametrový plamen s ohlušujícím syčením zaplavil tunel a pálil a škvařil krysy, nepřetržitě, dlouhých deset, patnáct, dvacet minut. Vzduch se naplnil odporným zápachem spáleného masa a smrtelným pištěním hlodavců. A za zády strážců Savelovské, kteří budou později za svůj hrdinský čin vychvalováni na celé trati, se zastavila drezína, připravená k překonání dalšího úseku. Vezlo se na ní pět uprchlíků z Timirjazevské – a dítě, které zachránili. Byl to chlapec a jmenoval se Arťom. Krysy se stáhly. Jeden z posledních vynálezů lidského válečného umění zlomil jejich slepou vůli. Člověk byl odjakživa vynalézavější vrah než jakákoli jiná bytost. Krysy tedy ustoupily a vrátily se do své obrovské říše, jejíž skutečné rozměry nikdo neznal. Všechny tyto labyrinty v nepředstavitelné hloubce byly tajuplné a – alespoň to tak vypadalo – pro fungování metra naprosto bezvýznamné. Přes ujišťování někdejších zaměst-
13
METRO 2033_reedice_2022 26.01.2022 18:08 Stránka 14
nanců metra bylo obtížné si představit, že tohle bludiště vybudovali úplně obyčejní stavební dělníci. Těch lidí, kteří kdysi stavěli metro a byli považováni za skutečné autority, už moc nezbývalo, a proto požívali o to větší úcty. Jako jediní nepropadali panice tehdy, když museli opustit bezpečný prostor vlaku a opět se sejít v temných tunelech moskevské podzemní dráhy, ve skalnatém lůně metropole. Všichni obyvatelé stanice projevovali těmto autoritám bezvýhradný respekt a vychovávali v tomto duchu i své děti. Snad právě proto si Arťom navždy zapamatoval jediného muže tohoto druhu, bývalého pomocného strojvedoucího; byl to vyzáblý muž, neduživý od dlouholeté práce v podzemí, v ošoupané a seprané uniformě zaměstnance metra, která sice už dávno ztratila fazonu, ale on ji pořád nosil se stejnou hrdostí, s jakou si admirál ve výslužbě obléká svou slavnostní výstroj. Arťom byl tehdy ještě capart a měl dojem, že z křehké postavy pomocného vlakvedoucího vyzařuje nevýslovná velikost a síla… Nebylo divu, bývalí pracovníci metra byli pro ostatní obyvatele něco jako domorodý vůdce pro účastníky vědecké výpravy do džungle. Všichni jim věřili na slovo a bezvýhradně se na ně spoléhali, protože na jejich znalostech a dovednostech záviselo přežití ostatních. Když se jednotné vedení metra rozpadlo a tento rozsáhlý objekt civilní obrany a obrovský atomový a protiletecký kryt se roztříštil na mnoho jednotlivých stanic a kvůli nedostatku společných mocenských struktur se ponořil do chaosu a anarchie, převzali mnozí z nich vedení stanic, které se staly nezávislými a samostatnými. Tak vznikly zvláštní trpasličí státy s vlastními ideologiemi, režimy, vůdci a armádami. Vzájemně spolu bojovaly a spojovaly se do federací a konfederací. Po nějakou dobu to byly rozvíjející se říše, které si pak ze dne na den podrobili nebo kolonizovali někdejší přátelé nebo otroci. Proti společným nebezpečím se dočasně uzavírala spojenectví, ale jakmile riziko pominulo, všichni se začali napadat s původní zarputilostí. Zuřivě se přeli o všechno – životní prostor i potraviny, tedy bílkovinné kvasničné kultury, plantáže hub pěstovaných bez světla, drůbežárny i vepříny, kde byli bezbarvými houbami vykrmováni vepři odchovaní v podzemí a souchotinářská kuřata. A samo-
14
METRO 2033_reedice_2022 26.01.2022 18:08 Stránka 15
zřejmě o vodu – to znamená o filtry. Našli se mezi nimi barbaři, kteří neuměli opravit svá nevyhovující filtrační zařízení a hynuli na vodu kontaminovanou radioaktivitou – ti s animální zuřivostí napadali bašty civilizace, tedy stanice, kde řádně fungovala dynama a malé podomácku vybudované vodní elektrárny, kde důsledně opravovali a čistili filtry a kde se pod pečlivýma rukama žen vlhkou půdou provrtávaly kloboučky žampionů a nasycení vepři spokojeně pochrochtávali ve výbězích. Lidi v tomto nekonečném a zoufalém boji poháněl pud sebezáchovy a věčně revoluční princip: „Vezmi a rozděl!“ Obránci zámožných stanic, vycvičení bývalými profesionálními vojáky, tvořili úderné formace, které odolávaly útokům vandalů až do poslední kapky krve, přecházely do protiútoků a bojovaly o každý metr tunelu mezi stanicemi. Tito bojovníci posilovali svůj vojenský potenciál, aby dokázali reagovat na přepadení trestnými výpravami, zatlačovali sousedy – pokud s nimi nežili v míru – ze životně důležitých úseků a v neposlední řadě kladli odpor zlu vycházejícímu ze všech otvorů a tunelů – zlu v podobě podivných, znetvořených a nebezpečných tvorů, z nichž každý by přivedl Darwina k zoufalství tím, jak málo odpovídá evolučním zákonům. Záření zřejmě změnilo neškodné představitele městské fauny ve zplozence pekla; je ale možné, že v oněch nedozírných hlubinách přebývali odjakživa a lidé je teď jenom vyrušili. A ať se tito netvoři sebevíc odlišovali od všech známých zvířecích druhů, tvořili část života na Zemi. Jistě, zohavenou a zpustlou, ale přesto část života. I je, jako všechny organismy na této planetě, poháněl jediný impulz – přežít. Za každou cenu… Arťom přijal bílý smaltovaný hrnek, ve kterém šplíchal čaj, jejich čaj, čaj z jeho stanice. Byl to vlastně jen vývar ze sušených hub s nějakými přísadami, protože pravý čaj už téměř neexistoval, a proto se pil jen o velkých svátcích; byl také mnohem dražší než houbový nápoj. Lidé ze stanice měli přesto svůj lektvar rádi, byli na něj hrdí a říkali mu „čaj“. Cizinci ho zpočátku zhnuseně vyplivli, ale pak si na něj zvykli. Jejich čaj si záhy získal věhlas i za hranicemi stanice, a dokonce i podomní obchodníci se tady kvůli němu zastavovali. Nej-
15
METRO 2033_reedice_2022 26.01.2022 18:08 Stránka 16
dřív jich bylo jen pár, kteří kvůli tomu nasazovali krk, ale posléze se čaj rozšířil po celé trase, začala se o něj dokonce zajímat i Hanza, a ke stanici VDNCh mířily početné karavany, aby získaly tenhle kouzelný mok. Začaly téct peníze – a kde jsou peníze, tam jsou i zbraně, dřevo a vitaminy. Jedním slovem, tam je život. Počátek výroby čaje na VDNCh přinesl této stanici rozkvět. Z okolních stanic a traťových úseků sem přicházeli obchodníci a postupně tu zavládl blahobyt. Lidé z VDNCh byli hrdí i na své vepře. Vyprávělo se dokonce, že právě odsud se tato domácí zvířata rozšířila do celého metra. Údajně se na úplném počátku několik odvážlivců probilo k polozničenému vepřínu v areálu výstaviště a odtud zahnali zbylá zvířata do stanice. „Poslyš, Arťome, jak se daří Suchému?“ zeptal se Andrej, který rovněž malými opatrnými doušky usrkával horký čaj. „Strýčkovi Sašovi? Všechno v pořádku. Teprve nedávno se vrátil z výzkumné výpravy s našimi lidmi. Z expedice, ale o tom určitě také víte.“ Andrej byl o dobrých patnáct let starší než Arťom. Působil vlastně jako průzkumník a jen zřídkakdy ho bylo vidět blíž než u 450. metru, a když, pak jedině jako velitele. Tentokrát ho však přidělili na 300. metr, kvůli zajištění. Přesto ho to táhlo do hlubiny a využíval sebemenší záminky, jakéhokoli mylného poplachu, aby se přiblížil k temnotě a jejímu tajemství. Miloval tunel a znal všechny jeho odbočky. Naopak na stanici, mezi rolníky, dělníky, kupci a správními úředníky, se necítil dobře – nejspíš proto, že ho tam nikdo nepotřeboval. Nikdy by se nepřiměl k tomu, aby se přehraboval v tenkých vrstvách zeminy na pěstování hub – nebo ještě hůř, aby stál až po kolena v hnoji a těmito houbami krmil tučná prasata. Ani obchod mu nic neříkal a už od dětství nemohl kramáře vystát. Duší i tělem byl vždycky voják a bojovník, přesvědčený o tom, že pouze to je povolání důstojné pro skutečného chlapa. Byl pyšný, že celý život nedělal nic jiného, než že ochraňoval páchnoucí rolníky, nervózní obchodníky a často nesnesitelně činorodé správce i děti a ženy. Ženám se líbilo jeho blahosklonné chování vyzařující vědomí síly, dokonalá sebejistota, bezstarostnost ve vztahu k sobě samému i těm, kteří byli s ním – byl přece vždy schopen je ochránit. Ženy mu
16
METRO 2033_reedice_2022 26.01.2022 18:08 Stránka 17
slibovaly lásku a bezpečí, ale on se začínal cítit bezpečně až od 50. metru, když světla stanice zmizela za zatáčkou. Tam s ním ovšem ženy nechodily… Čaj ho nejspíš povzbudil, protože odložil starý černý baret, otřel si rukávem vlhký knír a vyptával se Arťoma na poslední noviny, fámy, které Arťomův nevlastní otec, zvaný strýc Saša, přinesl z expedice. Strýc Saša byl onen muž, který před devatenácti lety na stanici Timirjazevskaja zachránil malého chlapce před krysami a později sám převzal jeho výchovu, protože nepřenesl přes srdce, aby ho někomu odevzdal. „Možná že toho trošku vím,“ připustil Andrej, „ale rád si to poslechnu podruhé. Nebo je ti to snad na obtíž?“ Andrej nemusel Arťoma dlouho přemlouvat. Velice rád dával historky svého nevlastního otce k lepšímu – nakonec mu přece budou všichni bez dechu naslouchat. „No, asi víte, kam se vydali…,“ začal Arťom. „Vím jen to, že na jih. Ti vaši vyslanci dělají přece ze všeho strašné tajemství.“ Andrej se usmál a mrkl na jednoho ze svých lidí. „Mimořádné administrativní úkoly, no jistě!“ Arťom odmítavě mávl rukou. „Ale kdepak, tentokrát to vůbec nebylo nic tajného. Měli jednoduše prozkoumat situaci a získat informace, a to spolehlivé informace. Žvanění nějakých obchodních cestujících, kteří se tu a tam zastaví na naší stanici, se nedá věřit. Občas to bývají i provokatéři, kteří úmyslně rozšiřují falešné informace.“ „Obchodníkům by se nemělo věřit vůbec nikdy,“ zabručel Andrej. „Jsou to chamtivci. Jak by člověk mohl být s nimi v bezpečí? Dneska prodají Hanze tvůj čaj a zítra bůhvíkomu tebe, a to se vším, co máš. Asi se jen chtějí dostat k našim informacím. Upřímně řečeno, nedůvěřuju ani našim vlastním.“ „Tak to jste úplně vedle, Andreji Arkadiči. Ti jsou v pořádku. Skoro všechny je znám osobně. Jsou to normální lidi. Mají jen rádi peníze, chtějí se mít líp než ostatní, něčeho dosáhnout.“ „Vždyť to říkám. Milují peníze. Chtějí se mít líp než ostatní. A ty víš, co dělají, když zmizí v tunelu? Můžeš mi zaručit, že je na nejbližší stanici nenaverbují nějací agenti? Tak můžeš, nebo ne?“
17
METRO 2033_reedice_2022 26.01.2022 18:08 Stránka 18
„Jací agenti? Komu se naši obchodníci dostali do rukou?“ „No vidíš, Arťome! Jsi ještě mladý a moc toho nevíš. Radši poslouchej starší a uvidíš, že zůstaneš naživu déle.“ „Ale někdo přece musí tu práci dělat! Kdyby nebyli obchodníci, seděli bysme tu bez munice. Se starými Berdanovými puškami bysme mohli na ďábly střílet tak akorát sůl a popíjet čajíček.“ „No dobře, ty amatérský ekonome… Pověz mi radši, co tam viděl Suchoj. Co se děje u sousedů? Na stanicích Alexejevskaja nebo Rižskaja?“ „Na Alexejevské? Nic nového. Dál tam pěstujou ty svoje houby. Je to jen taková díra, nic víc. Říká se,“ Arťom ztišil hlas, „že se k nám chtějí připojit. A Rižskaja by taky proti tomu nic neměla. Čím dál tím víc na ně tlačí z jihu. Nálada je mizerná. Pořád se šušká o nějakých nebezpečích, všichni se něčeho bojí, ale nikdo neví čeho. Jednou prý kdesi vznikla nová říše, pak zase mají strach z Hanzy, nakonec je to něco jiného. A všechny tyhle bezvýznamný Zapadákovy teď škrábou na naše dveře.“ „Co chtějí?“ „Abysme vytvořili federaci. Vybudovat společný obranný systém, posílit hranice na obou stranách, do spojovacích tunelů zabudovat stálé osvětlení, zorganizovat domobranu, zasypat boční tunely a chodby, zprovoznit dopravní drezíny, položit telefonní kabely, na volných plochách pěstovat houby… Prostě něco jako společný hospodářský systém, se spoluprací a vzájemnou pomocí, když na to přijde.“ „A kde byli předtím?“ zavrčel Andrej. „Kde byli, když se z botanické zahrady na stanici Medvedkova vyhrnuly všechny ty potvory? A kdo o nich slyšel, když nás napadli ďáblové?“ „Hele, Andreji, nemaluj čerta na zeď,“ ozval se Petr Andrejevič. „Naštěstí tu ještě nejsou žádní ďáblové! Ale neporazili jsme je. Něco se tam muselo stát, v jejich vlastních řadách, a proto jsou teď hezky zticha. Možná jenom sbírají síly. Každopádně by se nám takové spojenectví hodilo, navíc přímo s našimi sousedy. Z toho by přece měly užitek obě strany. „A pak konečně budeme mít volnost, rovnost a bratrství,“ utrousil vztekle Andrej a demonstrativně odpočítával na prstech.
18
METRO 2033_reedice_2022 26.01.2022 18:08 Stránka 19
„Takže ten příběh vás už nejspíš nezajímá, že?“ ozval se trochu uraženě Arťom. „Ale to víš, že jo, jen povídej,“ odvětil Andrej. „Petr a já se pak budeme hádat dál. Tohle je naše věčné téma.“ „No dobře. Každopádně náš šéf s tím údajně souhlasí. Musí se jenom prodiskutovat podrobnosti. Brzy svolají shromáždění. A pak bude referendum.“ Andrej se ušklíbl. „No jistě, referendum. Když lidi přikývnou, je všechno rázem jasné. Pokud to odmítnou, špatně si to promysleli a laskavě si to znovu nechají projít hlavou.“ „A co za stanicí Rižskaja, co se tam děje?“ zeptal se Petr Andrejevič, aniž by dbal na Andreje. „No, co by se tam dělo? Tam je Prospekt Mira, naše hranice s Hanzou. Můj nevlastní otec tvrdí, že s Hanzou je to pořád stejné; mír s rudými pořád ještě platí. Po válce tam už nikdo ani nevzdechne…“ Společenství okružních stanic se nazývalo Hanza. Okružní trasa spojovala všechny linky metra. Každá stanice Hanzy ležela na průsečíku některé z obchodních cest. Proto se už od samého počátku staly místem, kde se setkávali obchodníci z celé sítě metra. Rychle bohatli a velmi brzy pochopili, že toto bohatství vzbudí značnou závist; rozhodli se tedy, že se spojí. Oficiální označení bylo příliš zdlouhavé, a tak společenství záhy pojmenovali prostě a jednoduše Hanza, podle středověkého svazku německých obchodních měst. Hanza zpočátku zahrnovala jen část okružních stanic, ke spojování docházelo postupně. Nejprve vznikl úsek mezi stanicemi Kijevskaja a Prospekt Mira, takzvaný Severní oblouk, ke kterému se připojily stanice Kurskaja, Taganskaja a Okťabrskaja. Později se přidaly Paveleckaja a Dobryninskaja, a tak se vytvořil druhý oblouk, Jižní. Největší problém a nejvýznamnější překážka na cestě k úplnému spojení obou oblouků však byla trasa Sokolničeskaja. „Věc se má totiž tak,“ vyprávěl kdysi Arťomův otčím, „trasa Sokolničeskaja měla odjakživa zvláštní postavení. Když se podíváte na plánek, vidíte to na první pohled. Za prvé, připomíná tvarem šíp. Za druhé, je jasně rudá, a to na všech pláncích. I názvy stanic mluví samy za sebe. Je tam například Krasnoselskaja, Krasnyje vorota, Komso-
19
METRO 2033_reedice_2022 26.01.2022 18:08 Stránka 20
molskaja, Biblioteka imeni Lenina – a aby toho Lenina nebylo málo, tak ještě Leninskije gory…“ Nejspíš to byly ty názvy nebo to mělo nějaký jiný důvod, že se na téhle trase časem shromáždili všichni lidé nostalgicky toužící po návratu slavné socialistické minulosti. Různé plány na obnovení sovětského státu tam padaly na obzvlášť úrodnou půdu. Když se první stanice oficiálně přihlásila k ideálům komunismu a socialistické formy vlády, připojila se zanedlouho i sousední. Potom se revolučním nadšením nechali nakazit lidi na druhém konci tunelu, svrhli svou dosavadní administrativu a pak už nebyli k zastavení; poslední ještě žijící váleční veteráni, bývalí pracovníci komsomolu, straničtí funkcionáři a samozřejmě i „proletariát“ – ti všichni přeběhli do revolučních stanic. Založili výbor, který měl být odpovědný za šíření nové revoluce a komunistické ideologie v celém metru; pyšnil se téměř leninským názvem Interstacionála. Tento výbor vytvářel jednotky profesionálních revolucionářů a propagandistů a vysílal je do nepřátelského tábora. Celkově to všechno probíhalo bez velkého krveprolití, protože vyhladovělí lidi nepříliš produktivní trasy Sokolničeskaja toužili po „obnovení spravedlnosti“, čehož se podle jejich přesvědčení dalo dosáhnout jen sblížením poměrů. A tak zanedlouho na celé trase vzplál purpurový plamen revoluce. Most podzemní dráhy přes řeku Jauzu zůstal jako zázrakem nedotčený, takže spojení mezi stanicemi Sokolniki a Preobraženskaja ploščaď fungovalo. Zpočátku se dal ten krátký úsek na povrchu zvládnout jen v noci a s drezínami jedoucími plnou rychlostí. Potom však váleční zajatci a odsouzenci s nasazením života most obezdili a zastřešili. Stanice se vrátily ke svým původním sovětským názvům: Čistyje prudy se zase jmenovala Kirovskaja, Ljubjanka se znovu změnila na Džeržinskaja a Ochotnyj rjad se opět stal Prospektom Marksa. Stanice s neutrálními názvy byly rychle opatřeny ideologicky jednoznačnějšími označeními: Sportivnaja se přejmenovala na Kommunističeskaja, Sokolniki na Stalinskaja a Preobraženskaja ploščaď, kde všechno začalo, na Znamja Revoljucii, tedy Prapor Revoluce. A tak se tato trasa, která se kdysi nazývala Sokolničeskaja, i když Moskvané jí nikdy nepřestali říkat rudá linka, oficiálně stala Rudou trasou.
20
METRO 2033_reedice_2022 26.01.2022 18:08 Stránka 21
Tím to však skončilo. Jakmile se totiž kompletně zformovala Rudá trasa, začala vznášet první požadavky na další linky. To byla poslední kapka do číše trpělivosti ostatních stanic. Příliš mnoho lidí ještě mělo v živé paměti, co znamená sousloví „sovětská moc“; mnozí spatřovali v agitačních skupinách, které se z Interstacionály rozcházely do celého metra, metastázy nádoru, který hrozil celému organismu zkázou. A ačkoli propagandisté Interstacionály slibovali elektrifikaci podzemní dráhy a tvrdili, že to v kombinaci s mocí sovětů povede přímo ke komunismu (jen málokdy byla tato bezostyšně uzurpovaná Leninova deviza aktuálnější), nenechali se lidé z druhé strany Rudé trasy těmito přísliby oklamat. Interstacionární krasořečníci byli všude pochytáni a odesláni nazpět do svého sovětského státu. A tehdy rudé vedení nařídilo, že je načase jednat s veškerou rozhodností. Pokud zbytek metra sám od sebe nechce rozdmýchat radostný oheň revoluce, musí se mu s tím trochu pomoct. Sousední stanice, zneklidněné zesílenou komunistickou propagandou a podvratnými akcemi, dospěly k obdobnému závěru. Historická zkušenost jasně ukázala, že komunistickou nákazu nejlépe ze všeho šíří bajonet. Začalo hřmít. Koalice antikomunistických stanic v čele s Hanzou, která byla rozdělena na dvě poloviny a toužila po tom, aby se kruh přerušený rudými stanicemi zase spojil, výzvu přijala. Rudí ovšem nepočítali s organizovaným odporem a přecenili vlastní síly. Ukázalo se, že očekávané snadné vítězství je v nedohlednu. Ve skutečnosti se rozpoutala dlouhá a krvavá válka. Pro beztak nepříliš početné obyvatelstvo metra se stala životní zkouškou. Vlekla se půldruhého roku a v podstatě sestávala z pozičních bojů, avšak jak je v takových případech obvyklé, s partyzánskými výpady, diverzními akcemi, ničením tunelů, střílením válečných zajatců a dalšími hrůznostmi na obou stranách. Docházelo k přesunům vojsk, obklíčením, průlomům, dali o sobě vědět vojevůdci, hrdinové i zrádci. Podivné na této válce však bylo to, že žádný ze soupeřů nedokázal posunout frontovou linii o vzdálenost, která by stála za zmínku. Občas to vy-
21