001-003 kdyz volas moje jmeno.qxp_Sestava 1 15.02.23 10:05 Stránka 3
ž y kd š á l vo e j o m o n é jm
Jedna • 11 LEDEN 1990
Vítej na světě, jo.
Dvě • 69 DUBEN 1990
Nemůžu chtít víc.
Tři • 139
KVĚTEN 1990 Stačí jeden úder srdce a všechno se změní.
Čtyři • 205
KVĚTEN/ČERVEN 1990 To, co cítím, musí být opravdové.
Pět • 291
ČERVEN/ČERVENEC/SRPEN 1990 Pojď a vylij mi své srdce.
Šest • 353
ZÁŘÍ/ŘÍJEN 1990 Ať chci, nebo ne, tvůj hlas mě tam zavede.
Jedna LEDEN 1990
Vítej na světě, jo. The Beloved, „Hello“
ADAM Adam už brzy pozná každou část mladíkova těla. Každou rovinu, každý záhyb, každý stín, každou hranu. Bude počítat a přepočítávat pihy rozeseté po jeho pokožce jako souhvězdí, na hrudi a na ramenou a v mělkých dolíčcích pod krkem. Pozná vibrace jeho hlasu, čáry v jeho dlaních a pravidelný rytmus jeho spánku. Brzy, ale ne dnes. Dnes ví Adam jen to, co vidí: chlapce, nebo možná muže, který stojí v lednovém slunci s límcem vyhrnutým proti chladu a čeká na odpověď. „Půjdeš?“ zeptá se znova. Není netrpělivý. Usmívá se. Podívejte se na něj. Podívejte se, jak je vysoký, o hlavu vyšší než Adam. Podívejte se na jeho oči, jak asymetricky jsou rozložené, levé výš než pravé. Nebo je to tím, jak zrovna naklání hlavu? Podívejte se na ty rebelské lokny, vykukující zpod ohrnutého okraje pletené čapky. Podívejte se na jeho krásný nos. Jen se na něj podívejte. Do Adamova obličeje se opře ledový poryv větru a vžene mu vlasy do očí. Přes jejich pramínky zamžiká. Zachvěje se. Proč si vždycky zapomene čepici? Stočí jedno chodidlo dovnitř, jako by šmajdal. Došlápne, aby pod podrážkou tenisky cítil chodník. Přitažlivost. 13
Prohlíží si mladíkovy oči, nejdřív levé, pak pravé, pak zase od začátku. Jasné oči. Mírné. Plné naděje. Půjdeš? Je to prostá otázka. Adam ví, jak to chodí. Viděl to v tisíci filmech, milionkrát si to přehrával v hlavě. Cizinec před vámi. Vysloví svou repliku. Položí otázku. Teď je řada na vás. Odpovíte, a váš příběh začne. Adam se kousne do spodního rtu a sbírá odvahu. Na nároží zaskřípe taxík, táhne svůj poškozený tlumič po asfaltu směrem k Christopherově ulici. Rachotící kov vystřelí do vzduchu jiskry a Adam cítí jeho chvění v zubech. Je to jeden z těch starých žlutých taxíků, Checker. Když je uvidíte, máte si něco přát. Auto projede křižovatkou a zmizí. Adamovy oči sklouznou k hloučku pih na kraji cizin cova obličeje. Jen na jedné straně, hned u spánku. Dívejte se pořádně. Vidíte? Puls, jeho puls, pravidelný a dychtivý a živý. Půjdeš? Adam odpoví ano. Adamovi je sedmnáct.
BEN Čočky Benových brýlí jsou umatlané od pomády a okna autobusu zamlžená dechem cestujících, takže z kodrcání Midtownem toho moc nevidí. Autobus poskakuje po silnicích trýznivě pomalu, trvá mu půl hodiny, než projede kolem posledních bloků do Port Authority. Jeho pomalé tempo se k dnešku hodí. Jízda z Gideonu by měla trvat jen hodinku a něco, ale teď se nekonečně táhne. S dopravou člověk nikdy neví. Ben už stačil přečíst od první do poslední stránky časopisy Vogue, Interview i i-D, které si koupil před cestou na nádraží, a cédéčko Happiness 14
od Beloved si poslechl už třikrát. Pustil by si ho klidně počtvrté, kdyby se mu nevybila baterie v discmanu. Měl jet radši vlakem. Přetáhne si rukáv mikiny přes dlaň a otře s ním okno, aby si na zamlžené ploše vytvořil kukátko. Ví, že je jasno, ale tady v zastíněném centru to jde těžko poznat. Slunce tam někde je, ale zakrývají ho stovky vysokých budov. Po chodníku se valí proud lidí v zimních kabátech v odstínech šedivé a hnědé a olivové a černé, vytvářejí nervózní hloučky na křižovatkách, kde čekají na zelenou. Drží si šály u krků a nastavují záda větru, aby si chránili obličeje. Když na semaforu naskočí zelená, někteří se vrhnou kupředu a prorážejí těly chlad. Jiní se pomalu vlečou, každý jejich krok je mučivým úsilím. Nikdo nevypadá šťastně. Všechno je to tak krásné. Ben New York miluje. Náhle se z davu chodců oddělí muž ve svítivě oranžové zimní bundě, sestoupí z chodníku a sleduje zástup vozidel, jako by chtěl přeběhnout mimo přechod. Vypadá povědomě. Že by…? Ben znovu otře okno. Ano, je to on. Marco. Přímo tady na Deváté avenue. Ben by ho poznal kdekoli. Před dvěma lety, když byl Ben ve druháku, ve škole po vyučování napadli jednoho prváka, kluka jménem Marco. Nacpali ho do úklidové komory před hudebnou a ulomili kliku, takže ho uvěznili uvnitř. Na dveře nasprejovali nápis teplouši mají aids a utekli. Marca našli až druhý den ráno, když školník vysadil dveře z pantů. Kluk se choulil u zdi a boty měl pokryté zvratky. Škola povolala firmu na likvidaci nebezpečného odpadu, aby komoru vydezinfikovali – koneckonců, na dveřích stálo slovo aids –, ale policii ne. Brzo začali všichni vykládat, že si za to Marco mohl sám. Přece se nemůžete producírovat po škole s náušnicemi v obou uších 15
a v tričku skupiny Culture Club a čekat, že vám to projde. Bylo to jasné. Marco dostal, co si zasloužil. Marco teď stojí vzpřímeně a sebevědomě. Vzápětí ho zahalí pára z kanálu, bílý oblak podtrhující elektricky oranžovou barvu jeho bundy. Vypadá to jako módní fotografie v jednom z Benových oblíbených magazínů. Ovšem kdyby byl Ben stylistou toho záběru, vyměnil by oranžovou bundu za něco ne tak prvoplánového. Možná za temně rudou nebo smaragdovou. Něco stejně poutavého, ale ne tak křiklavého. Ben zamrká a Marco zmizí, město ho znovu pohltilo. Autobus dorazí do cílové stanice v Port Authority, všichni se zvednou ze sedadel a nahrnou se do uličky, tlačí se a vzdychají a netrpělivě pomlaskávají. Ben čeká, dokud se autobus nevyprázdní. Pak sundá svou cestovní brašnu a vydá se hledat telefonní budku. Musí zavolat bratrovi. Musí zavolat Gilovi.
ADAM „Půjdeš?“ Zase tak o moc nejde. Ten chlapec – nebo muž? Ne, prozatím zůstane u chlapce – jen zve Adama na nový horor Kevina Bacona Chvění, který má být spíš humorný než hrůzostrašný. Jenomže Adama ještě nikdy nikdo do kina nepozval. Ne takhle. Ne jako na rande. Soniina videopůjčovna Village byla celé dopoledne přecpaná vystresovanými zákazníky, kteří se snažili zásobit filmy, než přijde sněhová bouře, před níž varoval Sam Champion v televizních zprávách. Sonia sněhové bouře miluje, protože nic neprospívá půjčování filmů v New Yorku víc. Jenže takové rušné dny jim vyprazdňují zásoby a Adam musel po většinu směny za pultem své zákazníky jen zklamávat: Ne, nemůžete 16
si půjčit víc než tři kazety najednou. Ne, nemáme Flákače na Betamaxu, jen na VHS. Ne, tyhle typy filmů tady vůbec nenajdete – zkuste Truhlici rozkoší na Sedmé avenue. Uteklo to a přiblížila se třináctá hodina, konec Adamovy směny. Nával zákazníků prořídl, teď už se jen trousili. Adam si sloupl strnulý úsměv ochotné obsluhy a stáhl z věšáku dlouhou světle modrou bundu. „Končím!“ zavolal a hodil si bundu přes ramena. „Dáš mi ještě dvě minutky?“ poprosila Sonia. „Musím se vyčurat.“ Protáhla se mezi zelenými a purpurovými korálky závěsu, který byl místo dveří ve vchodu do kanceláře. Korálky se za ní rozhoupaly a cvakaly o sebe. U pokladny stál zákazník. Hodně vysoký. Hodně vysoký a hodně hezký, s rozcuchanými nepravidelnými kudrnami, připlácnutými z jedné strany k hlavě. Z postele, nebo od čepice. To, nebo ono. Adam si představil obojí. „Můžu vám pomoct?“ zeptal se ho. „Měl bych tady mít rezervovanou kazetu. Na jméno Keane.“ Adam si nechal bundu jen tak přehozenou, zip nezapnutý. „S ká?“ „Ano, Keane,“ zopakoval zákazník. „Callum Keane.“ „Callum Keane,“ vyslovil zřetelně Adam. Dvě chrčivá mlasknutí se šumem mezi nimi a nezřetelným zakončením. Callum Keane. Ještě nevěděl, že si to jméno bude pamatovat navždycky. Přikrčil se za pultem, kde byly ve dvou policích rezervované kazety, každá se samolepicím růžovým papírkem. Pročítal jména: Ramón, Barillas, Inkpen, Zakris, Keane. „Tady to je.“ Položil nahrávku na stůl. „Bachovy houslové koncerty.“ „Ach,“ ozval se Callum Keane. Ramena mu zklamaně poklesla a Adamovi se zhoupl žaludek. „Doufal jsem, že to 17
bude v provedení Carlose Kleibera. Tohle je Seiji Ozawa. To už jsem viděl.“ Přistrčil kazetu po pultě zpátky. Rukáv modré džínové bundy se mu vyhrnul a odhalil flanelovou manžetu na štíhlém zápěstí posetém načervenalými pihami. Adamovy oči na nich ulpěly, studovaly jejich tvary. „To mě mrzí,“ hlesl Adam. „Co se dá dělat.“ Když se zákazník usmál, stiskl si přitom mezi zuby špičku jazyka. „Kleiber se těžko shání.“ Právě v tu chvíli proplula Sonia v oblaku jasmínové vůně deodorantu mezi korálky zpátky a upevňovala si na lalůček kruhovou náušnici. „Adame, co tady ještě děláš?“ „Chtěla jste, abych počkal.“ „Adam mě obsluhoval.“ Překvapilo ho, když z úst Calluma Keana uslyšel své jméno. „Pán tady měl rezervovanou kazetu,“ začal vysvětlovat. „Ale ukázalo se, že to je jiná, než kterou chtěl, tak –“ „Na tak zdlouhavý vysvětlování je pozdě.“ Sonia si poklepala na hodinky a ukázala na dveře. „Nashle. Kde máš čepici? Je leden. Šílená zima.“ „Zapomněl jsem si ji.“ „Jsi horší než moje děti. Zapni si bundu.“ Adam sklonil hlavu a vykročil strnule ke dveřím, pryč od té trapné chvíle. Vyhýbal se očima Callumu Keanovi a doufal, že nezakopne. Když půjde rychle, je za čtvrt hodiny na Astor Place a dá si tam ostříhat vlasy, které to už zoufale potřebují. Dostal se ale jen na konec bloku, když uslyšel, jak na něj Callum Keane volá. Jeho jménem, které už teď znal. „Adame!“ A tak jsou teď na nároží. Půjdeš? 18
Co by mu poradila Lily? Jen před pár týdny, na silvestra, trvala na tom, že budou sdílet novoroční předsevzetí. Začíná nový desetiletí. To nejlepší. Osmdesátky možná udělaly nás, ale my uděláme devadesátky. Je čas začít žít. Čas začít riskovat. Tohle je náš čas. Tohle je „Dekáda ano“. Opakuj po mně: ANO. Připili si sladkým perlivým vínem ukradeným z baru její matky. Adam se zhluboka nadechne a narovná páteř. Callumův úsměv se rozšíří. I Adam se usměje. „Jo,“ odpoví konečně. „Půjdu s tebou.“ Callum vítězoslavně zvedne ruku zaťatou v pěst. „Super! Ale musíme sebou hodit. Začíná to v půl druhý v jednom kině na Šestý. Víš, v tom vedle basketovýho hřiště? Takže, hm, kudy by bylo nejlepší –“ „Tudy.“ Adam ukáže na Christopherovu ulici. „Vážně?“ Callum se dívá jiným směrem, k Bedfordské. „Věř mi,“ vyzve ho Adam. „Já tady bydlím celý život.“
BEN Gil neodpovídá, a tak Ben zavěsí, aby ušetřil čtvrťák. Za chvíli to zkusí znova. Sám sebe uklidňuje, že si dělá zbytečné starosti. Jeho starší bratr bude souhlasit, jako vždycky. Když se sem přestěhoval, aby nastoupil na místo lékařského praktikanta v nemocnici St. Hugh’s, nabídl Benovi, ať za ním přijede, kdykoli bude potřebovat na víkend vypadnout. Jen nejdřív zavolej, nabádal ho. Potřebuju varování osmačtyřicet hodin předem. Ben tu podmínku vždycky respektoval. Udělal by to i teď, kdyby věděl dva dny předem, že sem pojede. Jenže to nevěděl až do dnešního rána. 19
Rána, které začalo krátce po svítání jemným šťouchnutím do ramene od matky. Použila k tomu prst, který si včera zlomila, když si ho přirazila ve dveřích auta po jejich další hádce. V jednu chvíli na něj křičela, že jestli se k ní Ben nebude chovat líp, sám toho bude litovat, a vzápětí už kvílela tak, že se i sousedi z vedlejšího vchodu vyšli podívat ke dveřím, co se děje. Ben jí pomohl na sedadlo spolujezdce a odvezl ji na pohotovost. Doktor prohlásil, že je to čistá zlomenina. Stačí to dát do dlahy, hodně aspirinu a ledovat. „Tentokrát žádný kodein,“ prohlásil a dodal k Benovi: „Dohlédni, aby maminka spala s rukou na polštáři. Omezí to otok.“ Možná měla máma včera pravdu. Možná se k ní nechoval moc hezky. Požádala ho, aby ji po práci rozveselil – to byl její častý a nespecifický požadavek –, ale on odmítl, chtěl být sám. Měl za sebou těžký den. Což odstartovalo to „jen počkej, budeš toho litovat“, a to už taky slyšel stokrát předtím. Udělal chybu, když ji pak přestal vnímat. Prásknutí dvířek od auta jí mělo znovu získat synovu pozornost, jenže se tam připletl do cesty ukazováček. Anebo ho tam nechala schválně? S tím si bude Ben lámat hlavu ještě dlouho. „Bene,“ oslovila ho ráno, když do něj šťouchla. „Benjamine.“ Na chvilku ho napadlo, jestli si jeho pokoj odemkla šperhákem, ale pak si vzpomněl, že ji byl dvakrát za noc zkontrolovat, jestli spí s rukou na polštáři. Asi se potom sám nezamkl. Posadil se a šmátral na nočním stolku po brýlích. Máma měla na sobě pod červeným flanelovým županem zúžené džíny. Byla bosá, prsty na nohou zamotané do nití čouhajících z jejich prošlapaného koberce, který léta brutálních útoků prastarým vysavačem proměnila v tenoučký hadr. Zvedla si poraněnou ruku k obličeji, jako by chtěla synovi připomenout svou bolest. „Jsi v pohodě?“ zeptal se jí. 20
„Ne.“ „Bolí tě ta ruka?“ „Já na tohle prostě nemám,“ pronesla. Její hlas zněl pochmurně, chladně, zoufale. Ben si zatahal za okraj výstřihu trička s Depeche Mode, ve kterém usnul. Škubnul s ním víc, než měl, takže nitě lemu povolily a zůstaly trčet kolem jeho klíční kosti. Super. Další oblíbené tričko zničené. „Na co nemáš?“ zeptal se. Ukázala na krabici od bot na jeho prádelníku. „Na tohle.“ Ben věděl, že v krabici je štos lesklých gay magazínů, které před rokem našel na pánských záchodcích na vlakovém nádraží – Honcho, Inches, Mandate – a přinesl si je v batohu domů. Měl je ve skrýši v přízemí, protože v jeho pokoji máma často slídila. A zůstávaly tam, dokud je nepotřeboval. Včera večer je potřeboval. A pak tu krabici zapomněl uklidit. „Máš nějaký poslední přání nebo tak něco?“ „O čem to mluvíš?“ Zdravou rukou si vytáhla papírový kapesníček z krabičky na jeho nočním stolku. Osušila si oči a otřela nos, pak kapesníček zmačkala a položila ho na britský Vogue, který si Ben četl před spaním. Na ten nový s Lindou, Naomi, Tatjanou, Christy a Cindy na obálce. Nechal si ho poslat za devět babek. Matka jeho lásku k módním magazínům nesnášela. Dívala se mu do očí, zatímco se natáhla po dalším kapesníku, znova si otřela nos a položila ho vedle prvního. Byla to její deklarace. „Co budu dělat, jestli umřeš?“ „Jestli umřu, tak budu mrtvý. Takže na to asi budeš muset přijít sama.“ „Takže to ty chceš? Chceš umřít?“ Neodpověděl. Další zatroubení nosem. Na magazínu spočinul třetí kapesníček. „Patří to do koše.“ 21
„Tak to tam hoď,“ zavrčel. „Mně je to jedno.“ Držela ho pohledem v šachu. „Všechno to patří do koše,“ prohlásila. „Všechno tady.“ Došlo mu to. Nemluvila o časopisech. Mluvila o něm. Nejdřív se ho zmocnila otupělost. Pak ho to popíchlo. Věděl, co musí udělat. Odhodil deku a vstal. Vytáhl zpod postele cestovní brašnu a začal balit. Pohyboval se klidně, nespěchal. Ze skříně si vzal pár triček. Dvě mikiny. Ne, ještě jednu. Troje džíny. Do toaletní taštičky si naházel vlasovou kosmetiku, deodorant a dvě tužky na oči, které měl v horní zásuvce prádelníku. Dal si záležet na tom, aby matka viděla, že si je balí. Sebral nějaké ponožky, spodní prádlo, z koupelny si vzal kartáček na zuby. Matka nemluvila. Jen stála stranou a sledovala ho. Dopřál si čas na to, aby si ze stojanu vybral cédéčka – New Order, Erasure, Cocteau Twins, Book of Love. Jen asi deset nebo dvanáct kousků. Vytahal připínáčky z vystříhaných fotografií z časopisů, které si upevnil na vnitřní stranu dveří skříně – Iman v modelu od Halstona, Marpessu v Dolce & Gabbana, Giu v Armani, Grace Jonesovou v Alaïa. Stočil je do sebe a strčil do batohu. Gil mu dal před pár týdny obálku s pěti dvacetidolarov kami a Ben si včera nechal proplatit šek za práci v Galerii Poughkeepsie, sedmdesát osm dolarů. Dal teď všechny ty peníze dohromady a přidal je do batohu. Pak si přibalil náhradní brýle. Balzámy na rty. Falešné hodinky Swatch. Oblékl se. Černé džíny, kožený náramek, černou mikinu, černé tenisky Chuck Taylor s černými zpevněnými špičkami. Zapnul si zip černé parky a na hlavu si napařil černou kšiltovku. S vlasy se nezdržoval. Dneska ne. Matka znova ukázala na krabici od bot. 22
„Můžeš si je nechat,“ řekl jí. „Asi jsou pro tebe důležitější než pro mě.“ Hodil si cestovní brašnu přes rameno a nechtíc srazil krabici z prádelníku. Na zem se vysypaly obálky s nahými těly. Matka si poraněnou rukou zakryla obličej. U hlavních dveří se Ben jako obvykle podíval do zrcadla vedle věšáku na kabáty. Posunul si kšiltovku, zastrčil pod ni neposlušné pramínky vlasů a otřel si rozmazanou linku ze spodního víčka. Měl se odlíčit, než šel spát. Zaťal čelist a zamračil se na sebe. Proč nemůže být krásný? Kdyby byl, všechno by bylo o tolik jednodušší. V tu chvíli, než otevřel dveře, úplně stačilo, aby řekla stůj, a zastavil by se. Počkej – a počkal by. Vrať se, a on by se otočil, omluvil se, snažil by se dál. Jenže ona nic neřekla. Ani stůj, ani počkej, ani vrať se. Neřekla mu ani všechno nejlepší, zrovna dneska, na jeho osmnáctiny. On ale taky mlčel. Matka věděla, že odchází. Ben věděl, že odchází. Všechno teď bude jiné, pro ně pro oba. Bena napadne, kolik dalších lidí v Port Authority ještě neví, kde stráví noc. Sundá sluchátko telefonního automatu a zkusí znova vytočit Gila. Bratr to pořád nezvedá. Bena to trochu uklidní. Aspoň má víc času si to připravit. Protože toho od Gila nebude chtít zrovna málo.
ADAM Adam vede Calluma přes Sheridanovo náměstí a po Západní čtvrté ulici, přizpůsobuje trasu tomu, aby šli pořád po slunečné straně, v marné touze po hřejivosti paprsků. Na to je ale moc větrno. Jdou rychle. Když zabočí kolem rohu na Šestou avenue, ostrý vítr zaštípá Adama do očí. Poslední půlku bloku k prodejnímu okénku skoro proběhne. Oba podstrčí 23
pod plexisklem pětidolarovku a prodavač na ně rukama v bezprstových rukavicích mávne, ať jdou dál. „Hej, co je?“ zeptá se Callum ve vestibulu. „Ty pláčeš.“ „Ne.“ Adam si setře slzy z tváří. Nervózně se zasměje. „To ten vítr. Slzí mi z něj oči.“ „A podívej na ty tvoje uši. Máš je úplně rudý. Pojď sem.“ Callum si několikrát zamne ruce o sebe a pak je přitiskne Adamovi na uši. Adam střelí očima doleva, pak doprava. Dívá se na ně někdo? Tohle je Village, ta nejvíc gay čtvrť ve městě, ale stejně. Stejně na to člověk vždycky myslí. „Neboj,“ prohlásí Callum sebevědomě, jako by mu četl myšlenky. „Už je ti teplo?“ Adam přikývne a vyklouzne zpod Callumových dlaní. „Díky.“ Na tváři jeho společníka se objeví potměšilý úsměv. „No ne!“ ukazuje na fotobudku v rohu vestibulu. „Jdeme!“ „To jako fakt?“ Adam nepoužil fotografickou budku od dob, kdy měli premiéru Gremlins. Callum už je u budky, odhrne závěs a drží ho zvednutý, aby mohl Adam projít dovnitř. „Na prvním rande je to povinný. Běž a já se vmáčknu k tobě.“ První rande. Adamovi poskočí žaludek, když ta slova zaslechne. „Tak jo.“ Sedne si dovnitř na lavičku a Callum se vsouká za ním, stočí a poskládá své dlouhé tělo do těsného prostoru a přehodí nohy přes Adamovy. „Mačkám tě?“ „Ne,“ odpoví Adam. Je to lež. Cítí tlak, ale nechce, aby si Callum odsedl. „Tak jdeme na to.“ Callum hodí do otvoru čtvrťák. „Sýýýýr!“ Adam se usměje. Vyšlehne blesk. 24
„A teď nějakou grimasu!“ vykřikne Callum. Adam zašilhá očima k sobě. Další blesk. „Úsměv!“ Blesk. „Vyplázni jazyk!“ Blesk. Callum se pozpátku vypotácí do vestibulu a směje se. Adam jde za ním a rozhlíží se. Nedívá se na ně někdo? Ne. Asi za minutu přístroj vyplivne proužek se čtyřmi černobílými fotografiemi. Na každém snímku je Callum v popředí, rozzářený, usměvavý, živý. Adam za ním je strnulejší, rozpačitější. Úsměv, škleb, úsměv, jazyk. „Rozkošný.“ Callum roztrhne proužek na poloviny a jednu podá Adamovi. „Na památku.“ „Budu to opatrovat navždycky.“ Adam se snaží flirtovat, ale neví, jestli se mu to daří. Callum se zase usměje s jazykem mezi zuby. „Tak jo, jdeme na ty příšery.“ Když se svezou na svá sedadla a v sále se setmí, Callum se k němu nakloní. „Bojíš se?“ zeptá se tiše a jeho dech zahřeje chlapce na kůži. „Trochu,“ připustí Adam. „Neboj,“ zašeptá Callum a přitiskne koleno proti jeho. „Já tě ochráním.“
25
Pověz mi, kdys to zjistil. Docela brzo. Byl jsem u babičky v jejím domě v horách, bydlel jsem u ní, když byli naši pryč. Dívali jsme se na letní olympiádu v Montrealu, to bylo kdy… 1976? Takže mi byly asi čtyři a půl. Říkal jsem tomu „lympáda“. Babička pořád básnila o tom, jak úžasná byla Nadia Comăneciová na bradlech. „No není krásná?“ ptala se pořád během Nadiiny slavný dokonalý sestavy. „Krása. To je prostě krása.“ Seděl jsem na zemi vedle jejího křesla a prohlížel si speciální přílohu novin věnovanou olympiádě. Byly tam fotografie spousty slavných gymnastek – Nadii, Olgy Korbutové, Nellie Kimové, všech favoritek. Já se ale soustředil na snímek Kurta Thomase při cvičení na koni. Měl doširoka roztažený nohy a svaly pod reprezentačním tričkem USA a pod bílými gymnastickými šortkami se mu napínaly. Přejel jsem prstem po jeho vlasech s účesem jako měl ten zpěvák Shaun Cassidy a vyslovil: „Krása. To je prostě krása,“ stejně jako předtím babička. A podíval jsem se na ni, jestli mi to schválí. Jenže ona se tvářila zvláštně. Naklonila hlavu ke straně a sykavě se nadechla. Znělo to, jako by do dveří vešel 26
nevítaný host, nebo jako by jí na dvůr vběhlo divoký zvíře. Vzpomínám si, že jsem se cítil divně. Jako by mi došlo, že jsem jiný. Možná to byly rozpaky nebo stud, nevím. Tehdy jsem to ještě neuměl pojmenovat. Nechtěl jsem, aby byla babička kvůli mně rozčilená, a tak jsem si šel sám hrát na dvorek. Později si telefonovala s mámou a slyšel jsem ji, jak říká: „Je to takový citlivý chlapec.“ Dala na to velký důraz, na slovo citlivý. Když ten výraz slyším, vždycky mě z toho brní uši. Stejně jako když lidi říkají, že je někdo tak osobitý nebo kreativní nebo že má rád individuální sporty. Všechno to znamená totéž, jako by to byl nějaký kód.
27
BEN Vítr na Osmé avenue připraví Bena o dech, připomene mu, že je zima. Jenže městu je to jedno. Je pořád v pohybu. Vibruje. Ben zamíří k metru. Chůze po New Yorku znamená zapojit se do obrovské městské choreografie s miliony účinkujících a Ben bez námahy zapadne do správného rytmu spěchu, cílevědomosti, možností. Zná kroky, protože naslouchá městu, které je vyvolává. Vidí, jak se k němu blíží žena, pozná ten směr z posazení jejích boků a křivky jejího krku, a když míří přímo na něj, aniž by dala najevo ochotu zpomalit, New York mu napoví, ať vteřinu počká a pak natočí ramena právě ve chvíli, kdy ona udělá totéž. Hladce se minou jako dvě modelky, které kolem sebe elegantně proplují na molu, bez jediného zaškobrtnutí. Ona jde dál, on taky, a brzy už tančí s dalším cizincem. Ben patří sem do města, ne do Gideonu. Tam mu všechno jen připomíná, jak moc nezapadá. Mluví o něm jako o podivínovi nebo exotovi. Jenže tady v centru zvláštní podmračený chlapec s černými linkami kolem očí zapadá stejně dobře jako kdokoli jiný. Není nijak výjimečný. Ničím podezřelý. Patří sem. Proto sem tak často jezdí. Rozdíl je v tom, že tentokrát se už nevrátí. 28