0043228

Ann zemřela ve čtvrtek. Se životem se rozloučila dost bídně. Ležela na zádech, nohy roztažené daleko od sebe. Třesoucí se ruce tiskla na zející ránu ve svém hrudním koši. Srdce si vzali ti muži. Vyřízli jí ho z těla a prostě sebrali. Chtěla křičet, ale nešlo to. Z hrdla jí vycházelo pouze chroptění a pískot. Současně na sítnici vybuchlo světlo. Bylo to vysilující, strašně vysilující. Už nemohla a přála si, aby bylo po všem. A tak se vzdala, zvrátila hlavu dozadu a zavřela oči. Za zavřenými víčky jí bylo líp. Svítilo tam slunce a obloha byla nádherně modrá. Seděla otci na ramenou a mávala rukama, jako by zkoušela létat. Vrátila se do doby před mnoha roky, bylo jí sedm a táta jí říkal „beruško“. Pevně ji držel za nohy a Ann se nemusela ničeho bát, nikdy. Takže takové to je, řekla si v duchu. Tohle je tedy smrt. A jak rychle to jde. Ještě před okamžikem krátkým jako lusknutí prsty byl ten čtvrtek prostě jen čtvrtkem. Čekali na večeři. V Casa Mamma si objednali pizzu. Otec pustil desku Lou Reeda ze sedmdesátých let. V tu dobu Ann ještě nebyla na světě a on prožíval nespoutaně bláznivá mladá léta. Ušklíbala se, když něco takového říkal. Táta, a nespoutaně bláznivý? To těžko! Ale tu desku měla přesto ráda. Pouštěli si ji asi nejčastěji ze všech. Hrála v domě už od Annina dětství. V krbu praskalo dřevo a v pokoji byl cítit spálený starý papír. Ann nesnášela, když ho používal místo podpalovače. Ann ten zápach vadil, něčím jí připadal nebezpečný. Jako kdyby v příštím okamžiku mohl vzplanout celý dům. 9

PERFECT DAY.indd 9

25.7.22 14:00

*** „Kde jsou s tím jídlem?“ Ann vždycky reptala a otec si ji dobíral. „Přestaň brblat a zabav se něčím smysluplným. Mohla bys třeba přinést trochu dřeva,“ navrhl a podal jí koš. Ann se ušklíbla. Když měla hlad, nebyla s ní řeč. Listopadové počasí vykouzlilo z věcí na zahradě zvláštní útvary, vyhlížející v soumraku jen slabě osvětlovaném lampou na terase ještě podivněji. Keře se pod tíhou sněhové nadílky hrbily jako stařeny razící si cestu k závěji, pod níž se skrývala zasněžená stará trampolína. Ann došla k dřevníku, hodila do koše pár polen a vracela se do domu. A pak začalo umírání. Nejprve dopadlo na terasu světlo vycházející z přední části domu. Po zahradě tančily modré kruhy. Překvapená Ann se zastavila ve dveřích a otec žertoval, že pizzu vezou expres a s majáčky, protože jim došlo, že jeho beruška je nevrlá, když se včas nenají. Ale pak… Dveře se rozletěly a dovnitř vpadli muži. Vrhli se na otce a strhli ho k zemi. Všichni zřejmě hodně křičeli, protože Ann viděla doširoka otevřená ústa. Ale nic neslyšela. Všichni ječeli vysokým tónem, který sice neslyšela, ale přesto ho měla plnou hlavu. Muži otcem cloumali a vláčeli ho ke dveřím. Ann svírala koš se dřevem. Otec se ještě jednou otočil. Viděla jeho úplně prázdný obličej. Pak ho odvedli ven do noci. V domě zůstali dva muži a pokoušeli se jí vysvětlit, co se právě stalo. Jejich slova se zařezávala do Anniny hrudi a nakonec se dostala až k srdci. Krev se v ní zastavila, upustila koš. Nejprve o podlahu tupě břinkla polena, pak její hlava. Třesoucí se tělo sevřela křeč, chroptěla, v plicích pískalo a bylo to špatné, dokud se nedostala sem: do světa za zavřenými víčky. Tam ještě měla srdce v pořádku, bylo léto a ona zkoušela na otcových ramenou létat. Bylo jí sedm a říkal jí „beruško“. Lou Reed zpíval o perfektním dnu… „Potřebujeme sanitku!“ Odkudsi zněl cizí hlas, stále hlasitější. Říkal, že se Ann má nadechnout, na jedna nádech, na dvě výdech, a hlavně v klidu, úplně v klidu. 10

PERFECT DAY.indd 10

25.7.22 14:00

„Tady má sprej na astma!“ Cítila, jak ji chytili za hlavu. Hrubé prsty otevřely ústa a vsunuly do nich cosi tvrdého. Zastudilo ji v krku a křeče v hrudním koši polevily. Unaveně otevřela oči. Kdosi se nad ní sklonil. „To je dobře, že jste zase zpátky,“ prohlásil šťastný idiot, jenž netušil, co je peklo.

11

PERFECT DAY.indd 11

25.7.22 14:00

Nová stopa v případu berlínského vraha se stuhami. Po třináctiletém pátrání byl zatčen podezřelý muž (55) Berlín ( JW ): Došlo k obratu v mimořádném případu vražedné série, která si od roku 2004 vyžádala životy devíti dívek. Policie ve čtvrtek zatkla pětapadesátiletého muže. Je podezřelý z toho, že své šestileté až desetileté oběti unášel na nejrůznější odlehlá místa v okolí Berlína a poté je vraždil.

Na místech činu zanechával pachatel červené stuhy. Díky nim byla v chatě v Königswaldu nalezena i poslední mrtvola: školačka Sophie K. (7). Dívka zmizela před týdnem z hřiště ve Schmargendorfu. Policie sdělila, že podezřelého dopadla díky pomoci pozorného svědka.

13

PERFECT DAY.indd 13

25.7.22 14:00

Ann Berlín, 24. 12. 2017 (o šest týdnů později) Město bylo jako vymetené. Z ulic zmizeli lidé i auta, nikde se nepotuloval ani zaběhnutý pes. Ve výlohách se nesvítilo a vchody obchodů uzavíraly rolovací mříže. Berlín zemřel, stejně jako všichni obyvatelé. Až na mě. Poslední přeživší. Jediná, která přečkala konec světa. Jen já a Berlín a vánoční osvětlení visící všude možně a blikající v rytmu připomínajícím srdeční tep umírajícího města. Spěchala jsem a sněhová břečka stříkala pod mými kroky až po kolena. Bylo mi to jedno. Kalhoty stejně patřily už dávno do prádla. Dřív mi záleželo na tom, jak vypadám, ale ty časy už jsou dávno pryč. Zoe nechala vyměnit zámek dveří našeho bytu a na schody postavila malou tašku s pár mými věcmi. Zdaleka ne všemi. Občas si představuju, jak sedí v mých tmavě červených džínách na přednášce nebo jde v mém blýskavém zlatém topu na rande. Je mi to jedno. Nebo se na to spíš dívám tak, jak nedávno řekl otec Saskie E. v rozhovoru pro noviny: Práh bolestivosti se posunul. Jestli jsem dřív něco vnímala jako ránu do živého masa, tak dnes je to pro mě škrábanec, kterého si skoro nevšimnu. Saskia E. byla obětí číslo 7, zavražděnou před třemi lety, o Vánocích roku 2014. Zrychlila jsem, protože mě honily neexistující stíny a kroky. Někdy jsem měla pocit, že místo sněhu vystříkla krev. I to správně popsal Saskiin otec v interview: Člověk nevyhnutelně trochu zešílí. On proti 15

PERFECT DAY.indd 15

25.7.22 14:00

tomu bojoval tím, že vystupoval ve všech možných médiích. Já začala pracovat. I když zrovna dnes se nedalo čekat, že by někdo zabloudil do ušmudlaného fastfoodu, jako byl náš Big Murphy´s. To by musel být velmi, ale opravdu velmi osamělý člověk. Město ve skutečnosti nebylo mrtvé. Samozřejmě žilo, a jak. Jen se stáhlo do vyhřátých, láskyplně ozdobených obýváků. Usedlo k bohatě prostřeným stolům, na nichž ležely ubrousky a sváteční příbory. Lidé si předávali dárky a měli radost z očí zářících štěstím. Město bylo spokojené, a kdo dnes zůstal sám, ten se už dostal až na samé dno. Byla neděle. Štědrý den. „To je dost, že jdeš!“ křikl Antony od pokladny a mával divoce rukama. Jednadvacetiletý Kubánec žil v Berlíně již dva roky. Zcela sám, bez rodičů i čtyř sourozenců. Všichni zůstali v průmyslovém městě Moa na severním pobřeží Kuby. Vydělával si v Big Murphy´s na studium a na pokoj v bytě, který sdílel s dalšími studenty. Ale především na to, aby mohl každý měsíc posílat přes Western Union peníze domů. Zavřela jsem za sebou skleněné dveře a rozhlédla se. Obsazený byl jediný stůl. Seděl u něj starší muž. Ze zarostlého obličeje byly vidět skoro jen oči. Měl na sobě špinavý hnědý kabát a děravé rukavice bez prstů. Všimla jsem si jich, když kousl do nevábného burgeru. Kečup kapal z housky jako husté červené slzy. „Koukám, že tady máš pěknej frmol. Ani se nedivím, že nestíháš,“ poznamenala jsem ironicky a zmizela v šatně. Uniforma se skládala ze zeleného polyesterového trička s krátkými rukávy a hnědých kalhot se zipy po stranách. Větrací otvory člověk ocenil, když stál v úzké kuchyni fastfoodové restaurace a obsluhoval najednou pět fritéz, v nichž prskal olej rozžhavený na 180 stupňů. Není to zrovna nejlepší práce, ale na druhou stranu jsem nemusela splňovat kvalifikační kritéria. Nechtěli po mně písemnou žádost, ­životopis ani vysvědčení. Stačilo zavolat a druhý den jsem se dosta­ vila na přijímací pohovor. Představila jsem se dívčím příjmením své zesnulé matky. Manažerka mě brala všemi deseti. Souhlasila jsem totiž se vším a neměla žádné požadavky. Pracovní doba, přesčasy, plat, všechno mi bylo jedno. Zajímalo mě jen to, jestli můžu dostávat 16

PERFECT DAY.indd 16

25.7.22 14:00

výplatu v hotovosti. Nebyl to problém, stačilo jen podepsat převzetí. Absolvovala jsem povinné hygienické školení a ještě jedno, zaměřené na bezpečnost práce, a mohla jsem nastoupit. Dnes jsme byli v práci tři: Antony se staral o pokladnu a nápoje, Michelle připravovala v kuchyni burgery a já jí většinu času pomáhala. Obvykle jsem vyřizovala objednávky z drive-inu, ale k venkovnímu okénku zatím nikdo nepřijel. Samozřejmě, vždyť je Štědrý večer. „Ann? Není ti něco? Jsi dneska nějak zamlklá.“ Milá, vstřícná a nekomplikovaná Michelle. Opravdu se o mě zajímala. Bylo jí kolem pětačtyřiceti, měla výrazně žluté odbarvené vlasy a chodila do práce silně nalíčená. Díky tomu vypadala na začátku směny o pět let mladší. Make-up se však postupně z hlubokých vrásek kolem očí vydrolil a dostavil se opačný efekt. „Jsem v pohodě,“ prohlásila jsem a prohrábla mísu s rajčaty, i když to nebylo zapotřebí. Michelle mě povzbudivě šťouchla do boku. „Jestli na tebe z Vánoc leze depka, tak si z toho nic nedělej. Jsem na tom stejně. Tři dny všichni předstírají, že svět je v nejlepším pořádku, zalitý sluncem, a všichni se bezmezně milují. To určitě!“ Michelle je matka samoživitelka a stará se o dva dospívající syny. Kromě nich má ještě dospělou dceru. Ta s ní ovšem už dávno Vánoce neslaví a kluci jsou tentokrát u svého otce. „Co tvoje?“ Myslela mou dceru. Vymyslela jsem si ji, protože mě nic lepšího nenapadlo. Pokřtila jsem ji Diana – po římské bohyni lovu, ne po zesnulé princezně, jak si myslela Michelle. V podstatě bylo jedno, jak se moje dcera jmenuje. Tvrdila jsem, že jsem si ji uhnala v osmnácti. Byla jsem naivní a o ničem moc nepřemýšlela. Prostě jako spousta mladých hloupých holek, které si nedávají pozor. Teď mi je čtyřiadvacet a musím vydělávat, abych dítě uživila. Všichni u Big Murphy´s musí na někoho vydělávat. „Je taky u otce,“ zabručela jsem a dál přerovnávala rajčata, abych se nemusela na Michelle podívat. „Co jí dáš pod stromek?“ vyptávala se dál. 17

PERFECT DAY.indd 17

25.7.22 14:00

„Trampolínu.“ To bylo první, co mě napadlo. Když jsem byla v Dianině věku, taky jsem ji dostala. Byla uložená v obrovské hnědé krabici. Na zabalení by nestačilo ani několik rolí papíru, tak ji táta jen převázal velkou červenou mašlí. Řekl, že mi ji postaví na zahradě, jen co přijde jaro a na slunci roztají poslední zbytky sněhu. Zrovna on, akademik s oběma rukama levýma. Ale tvářil se, že to nebude problém. Prý ji umístí tak, aby na mě viděl z okna své pracovny, až budu skákat. Dárek se mi líbil, to ano. Ale uprostřed zimy byl jaksi nepoužitelný. Tak jsem ho poprosila, aby kovovou konstrukci vyndal, sama jsem si vlezla do prázdné krabice a zavřela ji za sebou. Podle otce to byl zajímavý, podivuhodný a jedinečný nápad. Nasadil svůj pronikavě analytický výraz a vyptával se mě, co cítím a představuju si, když tak nehybně se zavřenýma očima ležím uvnitř a jsem tiše jako pěna. Domníval se, že to nějak souvisí s mamkou. Že jsem si chtěla vyzkoušet, jak se jí asi leželo v rakvi. Ale tati, namítla jsem. To přece není rakev, ale obyčejná krabice. Lehla jsem si do ní jen tak. „Super dárek!“ pochválila mě Michelle upřímně a vypadala nadšeně. Ale vzápětí se v jejích očích objevila obvyklá nejistota. Věděla jsem, že se bojí, aby se kluci nevyvedli po jejím exmanželovi. Už dvakrát seděl za ublížení na zdraví. „Užívej si to, dokud je Diana ještě malá,“ vzdychla a hřbetem ruky si otřela zpocené čelo. „Jakmile je dětem dvanáct, jsi pro ně odepsaná a kradou ti z peněženky prachy, aby si mohly koupit trávu.“ Otřený pot zanechal na obličeji hnědé šmouhy a levé obočí ztratilo trochu ze své syté barvy. Zasmála se. Jako pokaždé, když jí došlo, že fritovací olej je asi tím nejlepším odličo­ vadlem. Možná se ale smála proto, aby neplakala. Znám ten pocit. Trochu jsem se za své lži zastyděla. Možná je někdy Michelle vysvětlím a ona mě pochopí. Třeba mě nebude odsuzovat, je to dobrý člověk. Jenže to jsem si myslela o Zoe taky. „Planeta Země volá Ann! Ann, vnímej prosím!“ Michelle mluvila zkresleným hlasem do zaťaté pěsti jako do vysílačky. Matky už jsou takové. Když jsou děti malé, vymyslí si pro ně různé hlouposti a drží se jich pak celý život. 18

PERFECT DAY.indd 18

25.7.22 14:00

„Promiň, zamyslela jsem se.“ „To jsem si všimla.“ Culila se a ukázala na monitor, na nějž kamera přenášela obraz z venkovního drive-inu. K okénku právě přijelo auto. „Zákazník.“ Rychle jsem si nasadila sluchátka a zhluboka se nadechla. Teprve pak jsem stiskla tlačítko mikrofonu. „Veselé Vánoce a vítejte u Big Murphy´s, v království burgerů a hranolků.“ Sama jsem nechápala, jak to, že dokážu mluvit tak vstřícně. Možná mám taky nějaké tlačítko. Stačí ho zmáčknout a přepnu se do jiného režimu. Člověk musí nějak dál fungovat, řekl otec Saskie E. v novinovém rozhovoru. Měl pravdu. „Co si budete přát, prosím?“ Ve sluchátkách se nejprve ozývalo jen šumění. „Haló?“ Natáhla jsem krk a vyhlédla z výdejního okénka. K dorozumívacímu zařízení to od něj bylo pět nebo šest metrů. Zákazník si nejprve do mikrofonu objednal a teprve pak přejel k výdeji. Ve tmě jsem na takovou vzdálenost viděla jen obrysy auta a dva chvějící se světelné kužely reflektorů. Šumění zmlklo a ozval se chraptivý mužský hlas. „Snad sis nemyslela, že se mě jen tak snadno zbavíš?“ Hrůza (Ann, 7 let) Hrůza je, jako když člověk dostane ránu elektrickým proudem. Srdce vyskočí ze svého místa, a když se vrátí zpátky, tak tluče rychlejc než dřív. Někdy to dokonce bolí. V uších šumí a je mi taková zima, že se celá třesu. Hrůza pak pozná, že mě dostala a někdy zmizí. Ale někdy se lekám zbytečně a musím se smát, že jsem byla tak hloupá a naletěla někomu, kdo si ze mně ­udělal legracy.

19

PERFECT DAY.indd 19

25.7.22 14:00

„Pitomče!“ Hystericky jsem se rozesmála. Jakob! Byl to jen Jakob, kdo seděl venku v autě a nevinnou větou mě vyděsil skoro k smrti. Taky se rozesmál. „To je ale uvítání. Myslím, že si budu stěžovat na vedení.“ „Chceš, aby mě vyhodili zrovna na Vánoce? To je ale milé!“ Všimla jsem si Michellina pohledu a zašeptala: „Jakob.“ Zašklebila se a zvedla své levé, bezbarvé obočí. Bylo mi trapné, že o nás ví. I když v podstatě nebylo o čem vědět. Narovnala jsem mikrofon připojený k sluchátkům a znovu vyhlédla z okénka. Stále ještě jsem neviděla víc než obrysy vozu a dvě poskakující světla. „Co tady děláš?“ „Říkala jsi, že nesnášíš Vánoce a nechceš je slavit. A já na to namítl, že se mi to nezdá.“ „To je fakt.“ To bylo včera. Měla jsem službu na pokladně. Jakob se objevil u pultu a objednal si „Big Murphy´s mega menu“. Jezdil sem často, skoro denně. V poslední době jsem si podle něj organizovala přestávky. Smetli jsme sníh z lavičky na parkovišti před fastfoodem a seděli vedle sebe v ostýchavém odstupu jako dva lidé, kteří by spolu rádi zašli na opravdové rande. Ale neudělají to. Dívka má svoje důvody a mladík je zřejmě dost vnímavý na to, aby vycítil, že by ­dostal košem. Pokládá ji za studentku germanistiky, která si u Big Murphy´s vydělává na nájem. Trochu ostýchavou studentku. A tak se ji snaží rozptýlit veselými příhodami ze sběrného dvora v Kreuz­ bergu, kde pracuje. Líbí se jí, že Jakob pomáhá lidem zbavovat se nepotřebných krámů z minulosti. Neskladných věcí, obnošeného oblečení, vyschlých plechovek od barvy, kartonů, baterií nebo zahradního odpadu. Nejvíc ji však zaujala představa, jak šplhá na přeplněné kontejnery s papírovými krabicemi a poskakuje na nich, aby se splácly a uvolnily místo. Máchá při tom rukama ve vzduchu, ­vlasy mu vlají a v očích blýská dětské nadšení. Připadá jí svobodný a volný jako pták. „No a tak mě napadlo, že bychom možná…“ 20

PERFECT DAY.indd 20

25.7.22 14:00

Vzdychla jsem. Že zrovna dneska se Jakob rozhodl trochu víc sbližovat. „Mrzí mě to, ale nemám čas.“ „Vždyť ani nevíš, co…“ „Musím pracovat.“ „To není problém, počkám na tebe.“ „Šichta končí v devět.“ „Nevadí.“ „Ne, už bude pozdě. Nehledě na to, že budu unavená a smrdět olejem.“ Odhrnula jsem si mastný pramen černých vlasů z očí a přemýšlela, jestli jsem se včera před spaním osprchovala. Nebyla jsem si jistá. Vybavilo se mi jen fádní jídlo ohřáté v mikrovlnce, po němž jsem se svalila v obýváku na gauč a dívala se na E.T. - Mimozemšťana, protože jsem chtěla nerušeně plakat – dojetím, ne bolestí. „Někdy jindy, jo?“ Ke své úlevě jsem si na monitoru všimla, že se za Jakoba zařadilo další auto. „Musíš si objednat nebo zmizet.“ Zaslechla jsem, jak zabručel něco nesrozumitelného a projel kolem výdejního okénka. Díval se přímo před sebe. Na okamžik jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla. Pak jsem stiskla tlačítko na sluchátkách, i to druhé, vnitřní, usmála se a zahlaholila: „Veselé Vánoce a vítejte u Big Murphy´s, v království burgerů a hranolků. Co si budete přát, prosím?“ Vzpomínáš ještě…? 22. prosinec 2014, Vánoce před třemi lety. – Co je špatného na našem stromku? – Je z umělé hmoty, Ann. – Ale je to naše tradice, tati! Máme ho od té doby, co pamatuju. – O to hůř. – A co tedy chceš dělat? – Znám jedno místo v Blumenthalském lese… – Chceš ho vlastnoručně uříznout? To nemyslíš vážně, tati. Opravdovou pilou? 21

PERFECT DAY.indd 21

25.7.22 14:00

– Ne, budu ho ohlodávat, dokud nepadne. Samozřejmě že pilou! – Vzpomínáš si, jak jsi chtěl sestavit moji trampolínu? Provrtal sis akumulátorovým šroubovákem prst. – Ale nakonec stála, nebo ne? – Jistě, ale pak jsme museli na pohotovost. – Tak už pojď, beruško. Je tam nádherně a seženeme opravdový vánoční stromek, jaký mají ostatní lidi. – Odkdy chceme být jako ostatní? Nehledě na to, že nemůžeš jen tak napochodovat do lesa a šlohnout stromek. Představ si, že by to udělal každý! – Prostě se nenecháme chytit. – Zbláznil ses. – Dobře, jsem blázen, ale ty jsi moje dcera. Takže, vítej v klubu. Přesně to jsme přece byli, tati! Dva členové exkluzivního klubu, kteří se v případě potřeby dokázali postavit celému světu. Utěšoval jsi mě, když jsem plakala kvůli mamce. Když jsem ji proklínala za to, že umřela a nechala nás samotné. Pletl jsi mi copy a vyprávěl pohádky na dobrou noc. Vysvětlil jsi mi, co to znamená stát se ženou. Vařil jsi mi čaj proti křečím a kupoval čokoládu, kdybych dostala hlad. Kryl jsi mě, když jsem Nicovi poškrábala jeho stopětadvacítku. Udělala jsem to ze žalu nad krachem své první velké lásky. Nico mě tenkrát nechal a začal chodit s mou nejlepší kamarádkou Evou. Tohle že by provedla moje dcera? divil ses naoko, když si k nám přišla stěžovat jeho matka. To nikdy! Na vlastní oči jsem ji viděla, jak se včera večer potulovala naší ulicí. A dnes ráno byla motorka poškrábaná! Víte, jak dlouho na ni musel Nico šetřit? To mě pochopitelně mrzí, ale určitě se mýlíte. Dcera byla včera celý večer doma. Hráli jsme spolu šachy. *** 22

PERFECT DAY.indd 22

25.7.22 14:00

Vždycky jsi mě nechal vyhrát, abych si nepřipadala hloupě. Znáš mě nejlíp ze všech, tati. A já znám tebe. Proto jsem pokaždé v šoku. Nepomáhá ani to, že obličej je na snímcích rozostřený. Píšou o tobě a jsou si jistí, že mají pravdu. Stála jsem před zasklenou vývěskou s novinami, na půli cesty domů. V záři pouliční lampy jsem zírala na vystavené zítřejší vydání jedněch z nejčtenějších berlínských novin. Na první stránce otiskli ­článek o tom, jak bude rodina E. trávit vánoční svátky poté, co byl konečně zatčen pravděpodobný pachatel – to znamená ty! Sice ještě není odsouzený, ale alespoň sedí ve vyšetřovací vazbě. Jörg E. (43) se novinářům svěřil, že poprvé po třech letech zase ozdobí vánoční stromek. Podle redaktora muž při rozhovoru plakal a smál se zároveň. Článek pokračuje na straně 3, stálo dole. Nebyla jsem si jistá, jestli chci číst dál. Stačila první část a hned jsem si vzpomněla na rok 2014. Tehdy jsi poprvé zatoužil po opravdovém stromku, a navíc jsi ho hodlal vlastnoručně uříznout v Blumenthalském lese. Vánoce roku 2014 byly současně první, které rodina E. trávila bez „milované malé Saskie (†8)“. Několik dní před Štědrým dnem ji unesl neznámý pachatel. První lednový týden ji našli mrtvou. V chatě uprostřed Blumenthalského lesa. Já vím, že je to náhoda, tati. Nejsi vrah. Strašlivě se mýlí, ale nechtějí si to přiznat. Raději lžou, zatraceně a zákeřně lžou.

23

PERFECT DAY.indd 23

25.7.22 14:00

Vztek (Ann, 7 let) Vztek je neviditelný jako vzduch a člověka přepadne, když se hodně rozčílí. Vybuchuje v jeho těle. Srdce mu najednou hodně rychle tluče a musí zatnout zuby, aby se uklidňoval, ale to je stejně nanic, protože vztek je daleko silnější než člověk. Vybuchuje v jeho těle a protože to člověk nemůže vidržet, začnou se mu třást ruce a nohi a musí běžet pryč, protože jen tak se vzteku zbaví a bude mít klyd. Už jsem taky měla vztek, na svou MAMKU. Ale nekřičela jsem na ni, protože byla nemocná. Nesmíme křičet na nikoho, kdo je nemocný. Teď je bohužel mrtvá. Někdo zakřičel: „Ann!“ Obejmul mě kolem pasu a zvedl. Kopala jsem nohama do vzduchu a snažila se dosáhnout na vývěsku. Přestala jsem se ovládat a chtěla jediné: zničit ty lži, které se v tom okamžiku přeměnily v noviny za sklem. „Ann!“ křikl znovu a sevřel mě ještě pevněji. „Do prdele, co to děláš?“ Otočil mě k sobě. „Přestaň!“ To jsem rozhodně neměla v úmyslu. Hodlala jsem bojovat a ničit. Kov skřípal, plexisklo praskalo a papír se trhal. Konečně mě opustily síly. „To bude dobré,“ ozval se hlas. Jakobův. Zase on. Opatrně mě pustil ze svého sevření. Očividně si nebyl jistý, jestli jsem se už opravdu uklidnila. Beze slova jsme se podívali navzájem do očí a pak na spoušť, která před chvíli bývala novinovou vývěskou. Rozbitá dvířka visela na zpola utržených pantech, plexisklem se táhla trhlina a roztrhané noviny ležely na zemi ve sněhové břečce. Vyčerpaně jsem se odpotácela do nejbližšího průjezdu. Musela jsem se posadit. Schody byly studené a mokré, ale to mi nevadilo. Na stezce pro cyklisty stál Jakobův červený jeep s otevřenými dveřmi. Jakob se posadil ke mně, na nic se neptal, ale bylo znát, že by se rád dozvěděl, co to do mne vjelo. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Snad 24

PERFECT DAY.indd 24

25.7.22 14:00

že existuje ještě jedna Ann? Ta, která se jako pominutá vrhla na ­vývěsku. Co takhle povědět pravdu? Napadlo tě někdy, že muž, jemuž v novinách říkají „zrůda“, má taky rodinu? Opravdu má, Jakobe. Mě. Jsem dcera údajného vraha se stuhami. V posledních třinácti letech prý unesl a zabil devět malých dívek. Byla jsem při tom, když ho zatkli. Ve čtvrtek večer před šesti týdny jsem k němu zašla na návštěvu. Objednali jsme si pizzu, poslouchali Lou Reeda a otevřeli si láhev červeného. Když se ozval zvonek, mysleli jsme, že je to donáška pizzy. Jenže za dveřmi čekalo zásahové komando, určitě jich bylo nejméně dvanáct. Vrhli se na otce, nasadili mu želízka a odvedli ho. Chtěli mě taky vzít k výslechu, ale dostala jsem astmatický záchvat. Co bych jim asi tak řekla? Že je nevinný, vy idioti! Od té doby je ve vyšetřovací vazbě a policisté dávají dohromady ty své směšné důkazní řetězce, které kolem něj utahují jako smyčku. Proto jsem tak vzteklá, Jakobe. Nepříčetná vzteky a strachy. Nahlas jsem ovšem nic neřekla. Nemělo by to smysl. Zoe to taky nechápala, a to se známe už skoro tři roky, a dokonce jsme spolu žily. Neříkám, že je podle ní otec vinen. Proboha, to ne. Je jí ho dokonce moc líto, ale přesto prý má divný pocit. Určitě brzy začnou náš byt obléhat novináři a ona má dva mladší sourozence, stejného věku jako oběti. Na univerzitě se už taky dost šušká. Prosím, Ann, nezlob se na mě. To víš, že ne, Zoe, to je v pohodě. „Tak co?“ zeptal se Jakob. Jen jsem zabručela. „To bude v pohodě.“ Natáhl ruku a narovnal mi límec staré, prošívané džínové bundy. Patřila otci a já se do ní mohla zachumlat, a to nejen fyzicky. Někdy jsem si představovala, že si ji zrovna sundal a pověsil v šatně, odkud jsem si ji brala. Namlouvala jsem si, že je po něm ještě zahřátá. Reflexivně jsem Jakobovu ruku smetla. „Promiň,“ řekl překvapeně. „Jen jsem chtěl…“ „Ne, to nic. Za nic nemůžeš. Jsem dneska nějak přecitlivělá. Co tady vlastně děláš?“ 25

PERFECT DAY.indd 25

25.7.22 14:00

Pokrčil rameny. „Byl jsem ještě jednou u Big Murphy´s. Doufal jsem, že si to rozmyslíš. Ale už tam byla jen kolegyně. Říkala, že jsi pryč a tak jsem jel domů. No a cestou…“ Hlavou kývl nejprve k ulici, což asi mělo znamenat, že jel kolem, a potom ke zdemolované vývěsce. „Nevím, co to do mě vjelo. Možná nějaká přetažená vánoční ­deprese.“ Zkusila jsem se usmát, ale Jakob zůstal nepříjemně vážný. „Lhala jsi mi, Ann.“ Jeho slova mě zasáhla jako kýbl ledové vody rovnou do obličeje. „Cože?“ Prudce jsem zamrkala. „S dcerou.“ „Dcerou…?“ „Kolegyně mi to řekla. Že tě poslala domů dřív, abys stihla po­ stavit trampolínu, než se dcera zítra vrátí od otce.“ Zpomaleně se přenesl pohledem k hromadě zmuchlaných novin s článkem o vrahovi nevinných dívek na titulní straně. Přišlo mi to líto. Že jsem se k němu chovala tak odtažitě. Že vypadám zanedbaně, mám neumyté vlasy, oblečení plné skvrn, bledý obličej s kruhy pod očima od probdělých nocí. Že jsem propadla záchvatu vzteku. A hlavně, že jsem mu neřekla o dceři. Jako by vůbec neexistovala. Copak ale existuje?

My Jsi jako melodie, která se člověku usadí v hlavě a nedá se odehnat. Jsi dokonalým akordem, krásným a nevinným. Každý z tvých tónů mě zasáhne přímo do srdce. Špulím rty a tiše, velice tiše si tě broukám. Nikdo tě totiž nesmí slyšet. Nechci se o tebe dělit, už ne. Přicházím nehlučně jako duch nebo stín noci. Nepotřebuju víc než šroubovák a třicet sekund času. Na standardním okně existují dvě 26

PERFECT DAY.indd 26

25.7.22 14:00

místa, kam se musí přiložit hrot. Stín to věděl z videa, které zveřejnila policie jako varování před vloupáním. Bylo myšleno jako doporučení k pořízení bezpečnostních oken. Idioti. Stín vlezl dovnitř, plížil se budovou a našel tě, jak spíš jako andělíček. „Probuď se, princezno,“ šeptám tiše, já stín. Opravdu jsi otevřela oči a podívala se na mne, jako bys mě už dávno čekala. Vlastně to byla pravda, že? Poznám to z obličeje. Nemusela jsi nic říkat. Slyším tvé myšlenky stejně zřetelně jako slova. Vezmi mě s sebou, zaprosila jsi. Opatrně tě beru do náručí. Hlavu sis klidně položila na mé rameno a nechala se odnést. Pryč oknem, kterým se stín dostal dovnitř, a rychle k pronajatému autu. Na zadní sedačce je již připravená měkoučká, teplá přikrývka, do níž tě pečlivě zachumlám. Vždyť je zima a bojím se, abys nemrzla. „Ještě se trochu prospi, zlatíčko,“ šeptám. „A neměj strach. Až vyjde slunce, budeme už daleko. Nikdo nás tam nenajde.“ Byla to pravda, viď? Nikdo nás nenašel, nemají tušení, kde jsme. Ty a já, nebo smrt. Takhle je to jednoduché.

Ann Berlín, 25. 12. 2017 Nejdřív to bylo jen šumění v uších. Pak se ozvala bodavá bolest prostupující celou lebkou. Zkusila jsem otevřít oči, ale marně. Víčka jsem měla těžká a slepená. Ležela jsem na měkkém, ale přesto nepohodlně. Opatrně jsem se pohnula, nejdřív natáhla nohy a pak se dotkla hlavy v místě, kde bolest útočila nejvíce. Co se stalo? Včera večer… Jakob se mě zeptal na dceru. Došlo k nedorozumění. Pokládal mě za matku jedné z obětí, která propadla návalu vzteku poté, co jí novinový článek připomenul, že už nikdy nestráví Vánoce se svým 27

PERFECT DAY.indd 27

25.7.22 14:00