0043221

KNIŽNÍ KLUB

3strana Otevreny hrob.indd 1

19.10.17 15:13

Tato kniha je věnována mé matce a otci – Gill a Frankovi Marsonsovým –, jejichž hrdost a podpora mě stále inspirují. Děkuji, že se mnou sdílíte tuto cestu a přispíváte k tomu, že je zábavná. Mám vás ráda.

Old Hill – 1996 Věděla jsem, že je mrtvá, ještě než jsem se jí dotkla. A přesto jsem se jí dotkla. Pokožka pod mým prstem, kterým jsem jí přejela po předloktí, byla studená. Prst se zastavil na mateřském znaménku pod loktem. Už nikdy se při jejím pohybu nezvětší. Už nikdy ho neuvidím jako dřív, když ke mně vztáhla paže a obklopila mě svým teplem. Jemně jsem ji pohladila po tváři. Nereagovala, proto jsem přitlačila, ale její oči se dál upíraly do stropu. „Neopouštěj mě,“ prosila jsem a přitom jsem zavrtěla hlavou, jako by můj nesouhlas mohl něco změnit. Nedovedla jsem si bez ní svůj život představit. Tak dlouho jsme byly jen my dvě. Abych měla jistotu, zadržela jsem dech a pozorovala její hru4, jestli se zvedne. Napočítala jsem do třiadvaceti, než jsem musela vydechnout. Hru4 se nepohnula – ani jednou. „Co kdybych dala vařit vodu, mami? Mohly bychom si zahrát naši nejmilejší hru. Všechno připravím,“ navrhla jsem s pláčem. „Mami, vzbu4 se!“ vykřikla jsem a silně zatřásla její rukou. „Prosím, mami, nechci, abys umřela. Myslela jsem, že ano, ale nechci.“ Celé tělo se jí otřásalo, jak jsem do něj prudce strkala. Hlava na polštáři se zmítala a já si na okamžik pomyslela, že říká ne. Ale jakmile jsem přestala, ona taky. Kolébající se hlava se zastavila jako poslední. [7]

Padla jsem na kolena a vzlykala do její dlaně s nadějí, že moje slzy mají kouzelnou moc. Snažila jsem se silou vůle přimět svaly, aby se pohnuly, toužila jsem, aby mi její ruka vyšla vstříc. Chtěla jsem cítit, jak mi její prsty pročesávají vlasy. Uchopila jsem její bezvládnou ruku a položila si ji na hlavu. „No tak, mami, řekni to,“ prosila jsem a přitom jsem otáčela hlavou pod nehybnými prsty. „Řekni… řekni mi, že jsem tvoje nejlepší holčička na světě.“

[8]

Black Country – současnost Kim se krčila v podřepu za plastovou popelnicí. Po patnácti minutách ve stejné pozici přestávala cítit stehna. Promluvila do svého saka. „Stace, něco nového se soudním příkazem?“ „Zatím ne, šéfko,“ uslyšela ve sluchátku. Kim nespokojeně zabručela. „Nehodlám čekat věčně, lidi.“ Koutkem oka uviděla, jak Bryant potřásl hlavou. Tělo měl shrbené pod otevřenou kapotou vozu stojícího přímo proti cílovému objektu. Měla by věřit Bryantovi a jeho hlasu rozumu. Jeho opatrná povaha přikazovala, aby všechno dělali podle předpisů, a Kim souhlasila. Do jisté míry. Ale všichni věděli, co se v tom domě děje. A to dnes musí skončit. „Chcete, abych šel blíž, šéfko?“ ozval se jí Dawson do ucha nedočkavým tónem. Už chtěla odmítavě odpovědět, když jí v uchu znovu zazněl jeho hlas. „Šéfko, z druhého konce ulice se blíží muž, běloch.“ Krátká odmlka. „Sto sedmdesát centimetrů, černé kalhoty, šedé tričko.“ Kim ucouvla ještě víc. Byla o dva domy dál od cílové budovy, stísněná mezi popelnicí a keřem hortenzie, ale nemohla riskovat, že ji někdo uvidí. Právě teU měli na své straně prvek překvapení a nechtěla, aby se to změnilo. [9]

„Identifikace, Keve?“ zeptala se do mikrofonu v saku. Je to někdo, koho znají? „Negativní.“ Zavřela oči s přáním, aby ten člověk jen prošel kolem. Třetího muže v tom domě nepotřebují. Prozatím byly počty v jejich prospěch. „Vešel dovnitř, šéfko,“ oznámil Bryant z druhé strany ulice. Zatraceně – to mohlo znamenat jen jedno. Byl to klient. Kim uhodila na tlačítko mikrofonu. Kde je ten pitomý příkaz k domovní prohlídce? „Stace?“ „Pořád nic, šéfko.“ Slyšela, jak se otevřely dveře cílového objektu a dva muži se pozdravili. Ucítila mohutný příval krve v celém těle. Každý sval, na který si jen vzpomněla, zoufale toužil vystartovat k domovním dveřím, vpadnout dovnitř, nasadit přítomným pouta, seznámit je s jejich právy a teprve potom si dělat starosti s lejstry. „Šéfko, dejte tomu ještě minutu,“ navrhl Bryant zpod kapoty. Jedině on přesně věděl, na co Kim myslí. Kim stiskla na vysílačce tlačítko k aktivaci mikrofonu, ale nepromluvila, aby tak dala najevo, že Bryanta slyšela. Kdyby vstoupila na pozemek bez oprávnění, případ by se pravděpodobně nikdy nedostal k soudu. „Stace?“ zeptala se znovu. „Nic, šéfko.“ Kim ve sluchátku rozpoznala v jejím hlase zoufalství a věděla, že jí Stacey chce dát příznivou odpověU stejně netrpělivě, jako ji ona chce slyšet. „Dobře, lidi, přejdu k plánu B,“ ohlásila do mikrofonu. „Co je plán B?“ zeptal se Dawson ve sluchátku. Ve skutečnosti neměla tušení. „Prostě se přidejte,“ řekla a vstala. [10]

Vyprostila se ze spárů hortenzie a podupáváním znovu oživila dolní končetiny. Přejela si rukama přes černé plátěné džínsy pro případ, že by se jí na oblečení zachytila šVáva z květů. Cílevědomě přešla rázným krokem před dům a dál po chodníku, jako by se právě nevyplížila ze sousední zahrady. Cestou si zastrčila drát se sluchátkem do vlasů. Ano, soudní příkaz k domovní prohlídce měli obdržet každou chvíli, ale ten příchozí muž byl nejspíš zákazník a to pomyšlení nemohla Kim strávit. Postavila se trochu bokem, aby sluchátko bylo otočené k silnici. Zaklepala na dveře a nasadila úsměv. Bryant zasyčel do sluchátka, což bylo stále slyšitelné i přes vlasy. „Šéfko, co to k čertu…?“ Zvedla prst k ústům, aby ho umlčela, protože zevnitř zaslechla kroky mířící přes halu. Ashraf Nadir otevřel dveře. Kim dál zachovávala neutrální výraz, jako by posledních šest týdnů nesledovali každý jeho pohyb. Okamžitě se na ni zamračil. „Dobrý den, možná byste mi mohl pomoci? Támhle se nám rozbilo auto,“ řekla a kývla k Bryantovi. „Manžel si myslí, že to je něco komplikovaného, ale podle mě to je jen baterie.“ Podíval se jí přes rameno a Kim zas přes jeho. Další dva muži spolu hovořili v kuchyni. Předávali si svazek bankovek. Ashraf začal vrtět hlavou. „Ne… lituju…“ Měl silný cizí přízvuk. Ashraf Nadir přijel z Iráku teprve před šesti měsíci. „Nemáte startovací kabely, abychom to vyzkoušeli?“ Znovu zavrtěl hlavou. Ustoupil dovnitř a Kim uviděla, jak se před ní zavírají domovní dveře. „Pane, jste si jistý…“ Dveře se dál zavíraly. [11]

„Mám to, šéfko!“ vykřikla jí Stacey do sluchátka. Kim strčila pravou nohu do mezery a plnou vahou se opřela do dveří. Ucítila závan vzduchu – a vedle ní se zjevil Bryant. „Ashrafe Nadire, tady policie, máme povolení k domovní…“ Dveře pod jejím tlakem povolily. Otevřela je dokořán a uviděla Ashrafa, jak utíká domem a přitom poráží další dva přítomné muže jako kuželky. Rozeběhla se zadními dveřmi za ním ven. Zahrada za domem byla hustě zarostlá neudržovanými keři. Napravo trčela z křoví stará pohovka opřená o rozbitý plot. Ashraf prchal stále dál přes zahradu. Kim za ním, přitom musela odhrnovat vysokou trávu, která se jí omotávala kolem kotníků. Ashraf se na zlomek vteřiny zastavil a horečně se rozhlížel kolem sebe. Pohled mu padl na zahradní kůlnu částečně schovanou pod divokým břečVanem. Vyskočil na převrácený kbelík, zachytil se o kraj střechy a vyškrábal se nahoru. Kim se vrhla vpřed, ale minula jeho nohu o pár centimetrů. „Sakra,“ zabručela a vydala se za ním v těsném závěsu. Když vylezla na střechu kůlny, Ashraf právě seskakoval dolů na druhé straně. Kim vnímala, že v závodě s ním prohrává, a Ashraf si to uvědomil také. Jak začal mizet z dohledu, na tenkých rtech se mu objevil úsměv. Jeho vítězoslavný výraz Kim rozzuřil a ještě víc posílil její odhodlanost. Na okamžik se zastavila, prozkoumala pohledem zahradu, do níž seskočil, a spatřila něco, co on ne. Zahrada byla otevřená a upravená, s pěstěným trávníkem a vydlážděným patiem. Její pravá strana přiléhala k sousednímu pozemku. [12]

Levou stranu uzavíral plot vysoký dva metry a zakončený ostrými hřebíky, aby ho nepřelézaly kočky. Ale před plotem stála dvě zvířata, která byla mnohem zajímavější. Kim se na střeše kůlny posadila a spokojeně houpala nohama volně visícíma přes okraj. A čekala. Dva němečtí ovčáci oběhli dům a Ashraf se prudce zastavil. Kim uslyšela ve sluchátku Bryantův hlas. „Šéfko… kde jste?“ „Podívej se dozadu,“ odpověděla do mikrofonu. „Ehm… šéfko, sedíte na kůlně.“ Bryantovy pozorovací schopnosti ji nikdy nepřestávaly udivovat. S vědomím, že podezřelý číslo jedna nikam neuteče, se Kim hned v myšlenkách vrátila k důvodu této nedělní ranní akce. „Máte ho?“ zeptala se. „Ano,“ přisvědčil Bryant. Kim si opřela ruce vedle stehen a sledovala, jak se černohnědí psi chránící své teritorium blíží k Ashrafovi. Začal před zvířaty couvat, a zatímco jeho tělo zoufale toužilo utéct, mozek horečně hledal případné jiné cesty úniku. „Potřebujete tam nějakou pomoc, šéfko?“ zapraskal jí v uchu Bryantův hlas. „Ani ne, za minutku jsem zpátky.“ Ashraf ucouvl o další dva kroky a otočil se k ní. Lehce mu pokynula rukou. Němečtí ovčáci postoupili dopředu také o dva kroky. I když se pohybovali pomalu, jejich úmysly se jim odrážely v soustředěném pohledu a napětí krků. Ashraf se ještě jednou podíval na psy, ale potom usoudil, že raději zkusí štěstí s Kim. Otočil se a rozběhl se k ní. Ten náhlý pohyb rozpoutal potlačovanou agresivitu psů, kteří se štěkotem vyrazili za ním. Kim spustila pravou ruku a vytáhla Ashrafa do bezpečí. [13]

Psi po něm skákali, zuřivě štěkali, ale o pár centimetrů minuli jeho paty. I na jeho hubeném zápěstí mohla Kim cítit, jak se třese po celém těle. Na čele se mu leskly kapičky potu, dýchal přerývaně a s námahou. Kim sáhla levačkou do zadní kapsy a zaklapla mu pouta kolem pravého zápěstí dříve, než se stačil trochu vzpamatovat. Nehodlala se za ním znovu honit. „Ashrafe Nadire, zatýkám vás pro podezření z únosu a nezákonného zadržování Negiba Hussaina. Nemusíte nic říkat. Ale může uškodit vaší obhajobě, jestli se při výslechu nezmíníte o něčem, na co se později budete odvolávat u soudu. Cokoli řeknete, může být použito jako důkaz.“ Otočila ho na střeše kůlny, takže byl teU čelem k cílovému objektu. Dole už na ně čekala Bryantova impozantní stotřiaosmdesáticentimetrová postava se založenými pažemi a hlavou nakloněnou na stranu. „Už jste tam hotová, šéfko?“ Dovedla Ashrafa blíž ke kraji. Hrozně ráda by ho strčila dolů, hlavou napřed, jenže předpisy o chování policistů neschvalovaly bezdůvodné násilí vůči zadrženým podezřelým. Opřela mu ruku o rameno a přinutila ho posadit se. „Byl seznámen se svými právy?“ zeptal se Bryant, zatímco zatčenému pomáhal slézt na zem. Kim přikývla. Střecha zahradní kůlny nebyla to nejkurióznější místo, na němž kdy provedla zatčení, ale pravděpodobně by se umístila mezi prvními pěti. Bryant vzal do ruky Ashrafova pouta a pobídl ho do kroku. „Co mu zabránilo v útěku?“ „Dva němečtí ovčáci.“ [14]

Podíval se na ni úkosem. „Aha, no, já bych to tedy raději risknul s těmi psy.“ Kim ho ignorovala a jako první vešla zadními dveřmi do domu. Druhý cíl i klient už také byli v poutech a pod dohledem Dawsona a dvou uniformovaných policistů. Tázavě pohlédla na Dawsona. „V obýváku, šéfko.“ Kim přikývla a vešla do dalších dveří na chodbě. Stacey seděla na pohovce aspoň půldruhého metru od třináctiletého chlapce oblečeného jen v trenýrkách a tričku pod Bryantovým sakem od obleku, které mu bylo příliš velké, takže vypadal jako batole hrající si na dospělého. Hlavu měl skloněnou, nohy těsně u sebe a tiše vzlykal. Kim se mu podívala na ruce, které si usilovně mnul. Položila mu na ně svoje ruce. „Negibe, už jsi v bezpečí. Rozumíš?“ Jeho pokožka byla studená a zvlhlá. Kim ho pevně uchopila za ruce, aby tu třesavku zastavila. „Negibe, musíš do nemocnice a potom seženeme tvého otce…“ Prudce zvedl hlavu a začal s ní vrtět. V očích se mu odrážel stud a Kim si pomyslela, že mu snad pukne srdce. „Negibe, tvůj otec tě moc miluje. Kdyby tak vytrvale nenaléhal, teU bychom tu nebyli.“ Zhluboka se nadechla a přiměla ho podívat se jí do očí. „Není to tvoje vina. Nic z toho není tvoje vina a tvůj otec to ví.“ Viděla, kolik ho to stojí statečného úsilí, aby potlačil slzy. Navzdory bolesti, pokoření, strachu, které ten chlapec cítil, se nechtěl zhroutit a rozplakat se. Kim si vzpomněla na jiné třináctileté dítě, které se cítilo úplně stejně. Zvedla ruku a jemně se dotkla jeho tváře. Pak pronesla slova, která tehdy sama tolik toužila slyšet. [15]

„Drahoušku, všechno bude dobré, slibuju.“ Ta slova spustila u chlapce proud slz doprovázený hlasitými křečovitými vzlyky. Kim se naklonila a přivinula ho k sobě. Upřeně se zadívala přes jeho hlavu a pomyslela si: Jen tak dál, drahoušku, vyplakej se z toho.

[16]

Jemima Loweová ucítila, jak se jí cizí dlaně sevřely kolem kotníků. Jediným náhlým trhnutím byla vytažena z otlučené dodávky. Nejdřív dopadla na zem zády, pak hlavou. V lebce jí vystřelila bolest jako hvězda explodující ve tmě. Na pár vteřin nevnímala nic než střepy bolesti. Prosím, pus= mě, žadonila mlčky, protože nedokázala pohnout ústy. Svaly v těle měla jako odtržené od mozku. Ruce a nohy ji neposlouchaly. Její mysl vykřikovala rozkazy, ale zbytek těla se jimi neřídil. Za normálních okolností by dokázala uběhnout půlmaraton. Dokázala by přeplavat Lamanšský průliv tam a zpátky. Dokázala by ujet triatlonovou trasu na kole, ale právě teU nebyla schopna ani zatnout ruku v pěst. Proklínala tělo, že ji zradilo a podlehlo omamné látce ochromující její organismus. Ucítila, jak s ní únosce na zemi otáčí. Štěrk ji bodal do beder v místě, kde se jí vyhrnulo tričko. Začal ji někam vléct za kotníky. Najednou si představila pračlověka, jak táhne čerstvě zabitou kořist domů pro zbytek tlupy. Povrch pod ní se změnil. TeU byl porostlý trávou. Hlava jí nadskakovala nahoru a dolů, jak ji neviditelné ruce táhly dál. Změnil se i sklon terénu. Poznala, že ji vleče někam do kopce. Hlavu jí to odhodilo na stranu. Tváří narazila na malý kámen. Vyslala rukám instrukce, aby se zachytily povrchu. Věděla, že její poslední nadějí je tohle zpomalit. Byla to její jediná šance, jak zůstat naživu. [17]

Palcem a ukazováčkem se téměř zachytila malého trsu trávy, ale znovu jí vyklouzl, protože prsty se ho odmítaly držet. Věděla, že má v sobě drogy. V očích ji pálily slzy vyvolané pocitem beznaděje. Uvědomovala si, že zanedlouho zemře – ale také věděla, že tomu nemůže zabránit. Jak byl svah čím dál příkřejší a úhel jejího těla se změnil, narušil ticho namáhavý vzdech jejího únosce. Prosím, pus= mě, prosila znovu. Myšlenky se jí projasnily, ale svaly se stále odmítaly přizpůsobit. Její tělo se zastavilo. Bylo na rovině, nohy na stejné úrovni jako záda. „Chceš, abych přestal, viU, Jemimo?“ To byl ten hlas. Jediný hlas, který slyšela v uplynulých čtyřiadvaceti hodinách. Zamrazilo ji až na kost. „Taky jsem chtěl, abys přestala, Jemimo. Ale tys nepřestala.“ Jemima se to hned pokoušela vysvětlit, ale nebyla schopna najít správná slova. Jak by vůbec mohla vysvětlit, co se stalo ten den? V její mysli vypadala pravda tak nedostatečně, a jakmile ji vypustila z úst, zněla ještě mnohem hůř. „Někdo z vás mi strčil do pusy ponožku, abych nemohl volat o pomoc.“ Chtěla se omluvit. Říct, že lituje toho, co udělala. Většinu dospělého života strávila tím, že prchala před vzpomínkou na ten den. Ale nikdy to nepomohlo. Ta hanba s ní zůstávala stále. Prosím, nech mě to vysvětlit, křičel její mozek přes otupělost. Věřila, že kdyby dokázala aspoň na minutku přemýšlet, určitě by řekla ta správná slova. Podařilo se jí otevřít ústa. Ale než sebrala dost sil, aby promluvila, něco se jí protlačilo přes rty do úst. Jazyk jí ucukl před tou hutnou suchou hmotou. „Všechno, co slyším, než usnu, je tvůj smích.“ [18]

Do úst se jí dostala další hrst hlíny. Jemima ucítila, jak se hlína sune dolů a ucpává jí dýchací cesty. V hrdle se jí hromadil výkřik, ale nemohl najít cestu ven. „TeU už tvůj smích nikdy neuslyším.“ Nacpal jí dovnitř další hlínu a dlaň jí přitiskl na ústa. Tváře se jí vyduly, jak se hlína přesunula, aby měla dost místa. Jediná cesta vedla dolů hrdlem. Jemima ucítila, jak jí dochází dech. Pokusila se vykroutit zpod ruky zakrývající jí ústa. V její mysli byl ten pohyb silný a energický. Ale nakonec z něj bylo jen ubohé zavrtění. „A potom jsi mě držela na zemi, že, Jemimo?“ Takhle to tedy vypadalo? ptala se sama sebe, zatímco její tělo bojovalo o vzduch. Cítila, jak z ní život uniká do země. Mozek křičel na protest, ale tělo nemohlo. Ruka se na okamžik uvolnila a Jemima pocítila prchavou naději, že to všechno už skončí. Něco ji udeřilo doprostřed obličeje. Uslyšela zapraskat kosti o zlomek vteřiny dříve, než jí v celé hlavě explodovala bolest. Z nosu jí vytryskla krev a řinula se přes rty. Krutá bolest se rozšířila do úst a nutila ji vykřiknout, ale žádný zvuk z ní nevyšel. Ten úder jí vtlačil další hlínu do krku. Dávivý reflex se tomu snažil vzdorovat a Jemima se začala dusit. Pokusila se polykat suchou hlínu, ale lepila se jí na stěny hrdla jako čerstvě nalitý asfalt. Z očí se jí samovolně řinuly slzy, jak se horečně pokoušela nalézt někde v těle aspoň trochu vzduchu. Na tvář jí vzápětí dopadla druhá rána. Mozek vykřikl v agonii. Svíjela se na zemi. Její výkřiky hrůzy utlumila hlína. Třetí úder ji zasáhl do úst. Z dásní se jí vysypaly zuby. [19]

Každý kousek těla se vzdával bolesti, když k ní ještě jednou dolehl klidný hlas. „Už nikdy neuvidím tvou tvář ve svých snech.“ Než ji obklopila tma, prolétla jí hlavou poslední myšlenka. Prosím, nech mě už zemřít.

[20]

Případy Kim Stoneové Z anglického originálu Play Dead, vydaného nakladatelstvím Bookouture v Londýně roku 2016, přeložila Tatjana Jandourková Obálku navrhla Diana Delevová Redigoval Filip Hladík Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 368 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2017 jako svou 9430. publikaci Sazba SF SOFT Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz