W I L L I
W E B E R
S BENZINEM V KRVI AUTO-BIOGRAFIE MANAŽERA MICHAELA SCHUMACHERA
S_benzinem_v_krvi.indd 1
07.10.2022 15:04:34
OBSAH VĚCNÁ POZNÁMKA / 3 PŘEDMLUVA WILLI VŽDY ZNÁ ŘEŠENÍ / 11 PROLOG TY JSI TEN SCHUMACHER? / 15 ČÁST 1 NA STARTOVNÍ ČÁŘE / 17 JEDNOU SE STANE ZÁZRAK / 19 DÍLO BOŽÍ A SLOVO OTCOVO / 21 KORIDA NA ZÁMKU FRIEDRICHSRUH / 23 ZA MŘÍŽEMI / 27 ROLLS-ROYCEM PO BONNU / 29 NA CO DETLEF ZAPOMNĚL / 32 JDU NA VĚC / 34 FLORIDSKÝ FRAJER / 37 NENÍ NAD POŘÁDNÝ NÁŘEZ / 41 KRÁLOVSTVÍ KOBERCŮ / 43 ZAVŘI OČI A NECH TO BÝT / 45 ZÁRUKA NA HODINKY / 46 JAKO DĚTSKÁ PRDELKA / 49 ODVEDENEC / 53 TRHNI MI PLOCHOU NOHOU / 56
S_benzinem_v_krvi.indd 7
07.10.2022 15:04:39
BUDEME MÍT DÍTĚ / 59 NAHOŘE BEZ / 60 VE STUTTGARTU TO ŽIJE! / 62 JEŠTĚ DO JEDNÉ NOHY! / 65 SCHWABYLON / 67 KDO NIC NEUMÍ, POŘÍDÍ SI HOSPODU / 69 OTČENÁŠ / 72 PŘIPRAVIT KE STARTU, POZOR, TEĎ! / 74 ČÁST 2 NA TRATI / 77 JEZDÍM RYCHLE, JEZDÍM RÁD / 79 KDE JE PETER, TAM TO ŽIJE / 80 VYHRAJ V NEDĚLI, PRODEJ V PONDĚLÍ! / 83 ZADARMO ANI SMRT NEBERE / 84 STEAK, NEBO MONOPOST? / 85 ŽHAVÝ TIP / 87 VÁNOCE A VELIKONOCE / 89 RAKETA NA ČTYŘECH KOLECH / 92 TEN KLAKSON JSEM KOUPIL JÁ / 95 DRUHÝ TESTOVACÍ DEN / 98 POHÁDKA O ŠÍPKOVÉ RŮŽENCE / 101 PARALELNÍ VESMÍR / 104 JMENUJU SE WEBER, WILLI WEBER! / 106 TĚŽKÉ ROZHODNUTÍ / 108 VŽDYŤ TO CHCEŠ TAKY! / 111 VYSOKÉ C / 113 NEERPASCH / 115 ZÁSAH OSUDU / 117 K ČERTU, KDO JE MIKEL? / 119 CHUDÁK KLUK / 122 TO PŘECE ZVLÁDNEŠ, WILLI! / 128 SPA / 131
S_benzinem_v_krvi.indd 8
07.10.2022 15:04:39
DE CRASHERIS / 134 ZVĚDAVCI NA PLOTĚ / 136 ZEŠÍLEL JSI? / 139 VELKÁ CENA BELGIE / 141 ČÁST 3 POLE POSITION / 143 JAK MYSLÍTE, PANE WEBERE / 145 FLAVIO BRIATORE / 148 VILLA D’ESTE / 149 BENETTON / 153 ODCHOD / 157 HELMUT THOMA / 159 SCHUMIHO SALÁM / 161 DVA KOHOUTI / 163 CIRKUS / 166 DEN, KDY PLAKALO SLUNCE / 167 NOVÁ EPOCHA / 170 ŠEJDÍŘ SCHUMI / 172 ČERVENÉ LUCERNY / 174 JEĎ A VYHRAJ / 178 HEINZ-HARALD / 179 NAOMI / 183 ANO, BERU / 185 VOODOO / 188 NIKE / 190 UČENLIVÝ ŽÁK / 194 RON DENNIS / 197 VESLOVÁNÍ NA COMSKÉM JEZERU / 199 JEAN TODT / 201 KYKYRYKÝ / 205 RALF / 209 MALLORCA / 214
S_benzinem_v_krvi.indd 9
07.10.2022 15:04:39
V RAUŠI / 218 MARANELLO / 221 ROSS BRAWN / 223 NÁRODNÍ IDIOT / 225 ZLOMENINA / 228 KRÁL JE MRTEV, AŤ ŽIJE KRÁL! / 230 POCHODEM V CHOD! / 232 BOHÁČ ZLODĚJEM / 234 LÁSKA / 237 BERNIE / 240 AUTO, AUTO / 243 NUPPENEY / 245 ČÁST 4 CÍL V NEDOHLEDNU / 249 ČAS ŘÍCT SBOHEM / 251 KRTEK DĚLÁ KRTINCE / 253 KOHO TO NAPADLO? / 255 PĚT CENTIMETRŮ OD SMRTI / 257 ZÁDA ZA VŠECHNY PENÍZE / 259 MYŠLENKY ZÁMOŽNÉHO MUŽE / 261 GOODBYE, PŘÍTELI / 263 REJSTŘÍK OSOB / 267 OBRAZOVÉ PŘÍLOHY / 270
S_benzinem_v_krvi.indd 10
07.10.2022 15:04:39
PŘEDMLUVA WILLI VŽDY ZNÁ ŘEŠENÍ Napsal jsme tuto knihu, abych uvedl pár věcí na pravou míru. Především bych rád konstatoval, že peníze činí člověka šťastným, protože mu dávají svobodu. Tak to prostě je. Kdo tvrdí něco jiného, lže. Ale současně musím říct, že jsem nikdy nic nedělal jen pro peníze. Vždy jsem toužil po úspěchu. Zbytek už přišel tak nějak sám od sebe. Dnes jsem se dopracoval toho, čemu se říká blahobyt. V garáži mi stojí všechno, o čem sní malí i velcí kluci. Vždy jsem po něčem toužil a to mě pohánělo. Mnozí tvrdí, že mám za sebou jedinečnou kariéru. Kdybych chtěl, mohl bych ji shrnout do několika vět: Brodil jsem se po kolena ve sračkách. Třásl jsem si rukama s mnoha slavnými kretény. Ale nikdy jsem nezapomněl na svůj cíl: prosadit se. Díky tomu jsem se stal úspěšným. Na své cestě jsem však musel používat i velmi ostré lokty a to je mi moc líto. Mohl bych posloužit jako skvělý příklad, co udělá s člověkem, který se pomyslně ocitne v arabských palácích z pohádek Tisíce a jedné noci a může si splnit naprosto všechna přání. Svou knihu jsem napsal pro všechny, kterým jsem při pouti až na úplný vrchol ublížil. Rád bych ukázal, kým opravdu jsem. Nejen úspěšným manažerem, ale i člověkem. Byl jsem číšníkem, šoférem, bezdomovcem, prodavačem losů, barmanem, obchodním cestujícím prodávajícím koňak, pracoval jsem v obchodě s koberci, vlastnil bar s obsluhou nahoře bez a prodával auta. Zažil jsem ban11
S_benzinem_v_krvi.indd 11
07.10.2022 15:04:39
krot a vstal z mrtvých díky vepřovým kolenům a klášternímu pivu. Mým koníčkem a vášní jsou rychlá auta. Díky nim jsem obdivoval formuli 1 – dlouho předtím, než jsem potkal Michaela Schumachera. Tohle je moje auto-biografie. Michael byl a je můj nejlepší přítel. Zažil jsem s ním nejhezčí a nejintenzivnější období svého života. Strávil jsem s Michaelem Schumacherem dvacet let. Náš vztah se skoro podobal manželství. Rád bych čtenářům ukázal, jaký opravdu byl. Zmíním se o aspektech jeho života, o nichž zatím nikdo nemluvil. Dělám to proto, aby ho lidé a fanoušci mohli vidět tak, jak jsem ho viděl já. Michael byl talent, jaký se rodí jednou za sto let. V zadku měl asi nějaké čidlo, díky němuž s autem doslova srostl, jakmile se do něj posadil. A dvacet let si kupoval džíny pořád úplně stejné barvy. Přesto tohle není kniha o Michaelovi Schumacherovi. Je to kniha o osudu. O dvou snílcích – zelenáči z Kerpenu a hoteliérovi z Regensburgu , kteří se společně stali nejúspěšnějším spřežením ve světě formule 1. Co by byl jeden bez druhého? To prosím posuďte sami. Váš Willi Weber
12
S_benzinem_v_krvi.indd 12
07.10.2022 15:04:39
PROLOG S_benzinem_v_krvi.indd 13
07.10.2022 15:04:39
Salzburgring srpen 1988
TY JSI TEN SCHUMACHER? Znám prastarou lidovou moudrost. Vlastně ne, z praktických důvodů jsem si ji vymyslel sám: Ukaž mi svůj účes a já ti řeknu, s čím máš problém! Mlíčňák, který jednou ráno vyběhl po schodech mého karavanu, vyhlížel každopádně hodně specificky. Ten účes! Ty lokny spadající do čela! Ta pěšinka! Zdálky by se klidně mohl vydávat za princeznu Dianu s mizerně vyfoukanými vlasy. A co ten knírek! Člověk by si skoro mohl myslet, že tu vypelichanou ozdůbku někde uřízl a přilepil si ji na horní ret. Nemohl jsem uvěřit, že to má být muž proslulý svou neuvěřitelně přesnou jízdou. Předcházela ho pověst, že vyhraje jakýkoliv závod motokár. Představoval jsem si ho jako hrdinu. Něco jako reinkarnaci prince Valianta z komiksu nebo spíš Roberta Wagnera, který ho hrál ve zfilmované verzi z padesátých let. Viděli jste tu scénu, v níž Valiant porazí černého rytíře? Špičková klasika! „TY jsi ten Schumacher?“ vyhrkl jsem. Na svou obhajobu musím říct, že jsem ho zatím vždycky viděl jen v přilbě. Napadlo mě, že by si ji mohl nechávat na hlavě, až spolu budeme mluvit. Vyzáblý mladík se zmateně podíval na můj napřažený prst. „Jasně… Tedy… Jo…“ Na okamžik zavládlo rozpačité ticho. Pak přikývl a ujistil mě znovu: „Jistě, jsem to já. Jsem Michael Schumacher.“ 15
S_benzinem_v_krvi.indd 15
07.10.2022 15:04:39
Tak dobře. Co jsem měl říkat? Stevie Wonder je slepý a přesto skvěle intonuje. Nestáli jsme na přehlídkovém molu. Člověk prostě nemůže mít všechno. Hlavní bylo, že ten kluk uměl výtečně řídit auta. Když o tom teď tak přemýšlím: Tomu, co měl kdysi princ Valiant na hlavě, se taky nedalo říkat účes. Spíš zločin…
16
S_benzinem_v_krvi.indd 16
07.10.2022 15:04:39
ČÁST 1 NA STARTOVNÍ ČÁŘE S_benzinem_v_krvi.indd 17
07.10.2022 15:04:39
Regensburg březen 1942
JEDNOU SE STANE ZÁZRAK Možná bych se měl v krátkosti představit. Jmenuji se Wilhelm Friedrich Weber. Na svět jsem přišel 11. března 1942 v regensburské nemocnici. Byla tehdy zrovna dost chladná středa. Vzhledem k tehdejším technickým možnostem nemám své narození nahrané na mobil, ale jsem si celkem jistý, že jsem v onen slavnostní okamžik křičel hlasitěji než má matka Anna. Ta totiž v byla rodině Weberových proslulá spíše mlčením. Tuto schopnost ovládala tak dokonale, že z toho běhal mráz po zádech. Zeptejte se otce. Na Akropoli vlála vlajka s hákovým křížem, Japonci nedávno napadli Pearl Harbor a zanedlouho budou němečtí vojáci v obklíčeném Stalingradu jíst z hladu podrážky bot. Nic z toho jsem ovšem v kolébce nevnímal. Z hnědého rádia značky Telefunken zpívala Zarah Leanderová: „Vím, že se jednou stane zázrak.“ Do nádherné melodie se ozývalo tiché praskání reproduktoru. Musím přiznat, že můj život začal malou lží. No, lež je samozřejmě příliš silné slovo. Nehledě na to, že jsem za ni jako několikadenní sladké nemluvně nemohl. Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše a hned vám řeknu, jak to bylo. Nenarodil jsem se ve středu jedenáctého, ale až v pátek třináctého. Matka se však toho astrologicky nešťastného dne obávala a sotva jsme přišli domů, podrobila můj rodný list menší úpravě. Trojku přepsala na jedničku a od té doby jsem podle občanky o dva dny starší, než to odpovídá mému biologickému věku. A víte co? Celý život mi lidé říkají, že vypadám nejméně o dva dny mladší. 19
S_benzinem_v_krvi.indd 19
07.10.2022 15:04:39
Všichni kolem mě měli spoustu starostí s druhou světovou válkou. Strejdu Heiniho dostala mina. Od té doby neměl ruce a zůstalo mu jen jedno oko. Neustále jsem mu šplhal na klín a hladil dřevěné protézy, které mě neskutečně fascinovaly. Když mi bylo osmnáct měsíců, začaly z nebe nad Regensburgem pršet tisíce amerických tříštivých a zápalných bomb. S dědou Johannesem jsme se přestěhovali do kamenného domku ve Furth im Wald. Městečko bylo příliš malé na to, aby se o něj spojenečtí letci zajímali. Děda byl skvělý muž s knírem. Zbožňoval jsem ho. Dědu, ne knír. Jedli jsme pořád houby. Omáčku s houbami, houbovou polévku a tak pořád dokola. O hodně desítek let později budou lidé platit spoustu peněz za to, aby jedli to samé, co my tenkrát. Říkají tomu detox. Já to znám pod názvem hlad. Byla to pravděpodobně jediná dobrá věc, kterou válka přinesla: žádné maso, žádné jedy do těla. No, člověk musí všechno brát s humorem. Dědova zahrada byla mým rájem plným jabloní, třešní, kdouloní a švestek. Mezi keři rybízu se dokonce plazili opravdoví hadi. Jako by skutečně přišli rovnou z ráje. Už tehdy se ve mně probouzely manažerské sklony. Ochočil jsem si plazy pomocí misky s mlékem. A taky jsem sbíral první zkušenosti s vedením personálu. Musel jsem totiž chodit do kurníku pro vejce. Díky tomu jsem se shodou okolností seznámil s živočišným druhem, s nímž jsem měl později ve formuli 1 často co do činění: s hloupými kdákajícími slepicemi. Každá válka jednou skončí. I ta druhá světová. Vrátili jsme se s dědou do Regensburgu. Nastěhovali jsme se do našeho starého bytu, který přečkal boje skoro bez úhony. Zase jeden zázrak. Až na pár trhlin ve zdi a okna zakrytá lepenkou zůstalo vše při starém. Někteří naši sousedi takové štěstí neměli. Dvě ze čtyř rodin přesídlily do nebe. I táta měl novou adresu: v ruském zajateckém táboře. A pak mi jednou odpoledne něco změnilo život. Ne, neby20
S_benzinem_v_krvi.indd 20
07.10.2022 15:04:39
ly to zuhelnatělé střešní trámy, které se zřítily na ulice a čněly do hornofalckého nebe jako kosti obrovské ryby. Ani zborcené mosty přes Dunaj. Ani váleční navrátilci o berlích. Neustále se třásli, i když vůbec nebyla zima. Byl jsem příliš malý, aby mi to připadalo zvláštní nebo komické. Ani jsem nepatřil k těm dětem, které špatně spí proto, že se z jejich milovaného králíčka stal pár rukavic. Beru i tvrdý život takový, jaký je. Víc lidí mého druhu a psychiatři by museli na terapii, protože by se ze svých pacientů zbláznili. Ne, nic z takového. Změnilo mě autíčko. Z křiklavě červeného plechu, s otevřenou karosérií a štíhlé jako raketa. „Wilhelme!“ křičelo na mě. A pořád hlasitěji: „Wilhelme!“ Zamiloval jsem se na první pohled. Nedokázal jsem pochopit, že existuje něco tak nádherného, dokonalého a jedinečného a já se toho nesmím dotknout. Vtrhl jsem do obchodu a křičel. Tloukl jsem pěstmi do podlahy jako Oskar ve filmu Plechový bubínek. Tři, dva, jedna, musíš být moje. Stačí jen opravdu hodně chtít a dostanete, co chcete.
Regensburg duben 1947
DÍLO BOŽÍ A SLOVO OTCOVO Jednoho dne stál na prahu otec. Mohli byste si myslet, že někdo, kdo strávil dva roky v ruském zajetí, si užije nejdřív trochu klidu a dá nohy na stůl, obrazně řečeno. Respektive, bude si užívat, že vůbec nějaké má. Ale to nebylo nic pro otce. Hned zase vytáhl do války. Samozřejmě tomu neříkal válka, ale výchova. Božsky poklidné časy rázem skončily. „Jí se to, co je!“ slýchával jsem denně. Bylo mi pět let, seděl 21
S_benzinem_v_krvi.indd 21
07.10.2022 15:04:39
jsem shrbený nad talířem a zoufale přemýšlel, proč milý Pán Bůh stvořil kravská hovna, kterým se ovšem neříká kravská hovna, ale špenát. O Božím díle a otcových slovech se doma nepochybovalo a nediskutovalo. To jsem pochopil poměrně rychle. Pomohly mi k tomu pohlavky a rány na zadek. A taky domácí vězení. Kdybych byl špenát, z hloubi duše bych se styděl za příkoří, která kvůli mně musí děti snášet. „Ty mizerný flákači!“ křičel otec, když mi bylo šest a nachytal mě, že chodím za školu. Samozřejmě nevěděl to, co já – že všichni učitelé jsou idioti. Škola? Nebylo mi jasné, co bych tam měl dělat. A tak jsem pravidelně vyrážel na potulky. Ráno jsem vzal z věšáku školní tašku, zavolal „Ahoj!“ a vyrazil do lesa. Pozoroval jsem čolky, žáby a prolézal vyhořelé tanky. Odpoledne jsem se vrátil domů jakoby nic. Pohlavky a výprask? Nic se mnou nehnulo. Domácí vězení? Jen co za mnou zavřel dveře, utekl jsem oknem. Byl to souboj kdo s koho. Weber starší proti Weberovi mladšímu. Otec neposlouchal mě a já jeho. S matkou jsme byli spojení bezdrátově daleko dřív, než byl vynalezen Bluetooth. Tvořili jsme jedno tělo a jednu duši. „Jak bylo?“ ptala se beze slov, když jsem přišel domů s černými koleny a rozcuchanými vlasy. „Hladil jsem divoká prasata,“ odpovídal jsem stejně mlčky. „To je hezké, zlatíčko. Umyj si ruce a pojď se najíst.“ Vždycky říkám, že výchova je jako jízda na dvojkole. Oba rodiče musí šlapat do pedálů a předem se, prosím, dohodnout, kam chtějí jet. Matka mě zalévala láskou jako knedlíky omáčkou. (Mimochodem, byla výtečná kuchařka.) Otec se ke mně choval jako exorcista vymýtající ďábla. S nejlepšími výchovnými úmysly mě dost často třískal, až jsem byl zelený a modrý. Od té doby jsou to moje nejoblíbenější barvy. Matka měla s otcem kromě výchovy ještě další nevyřízený účet. Ten účet se jmenoval teta Betty. Ve skutečnosti to byla asi 22
S_benzinem_v_krvi.indd 22
07.10.2022 15:04:39
taková teta, jako je babočka admirálem. Pomáhala nám s domácností. Jednou týdně se věnovala koupání dětí. Postavila mě nahatého do škopku a myla mě důkladněji, než mi bylo milé. „Dej ty ruce pryč, Wilhelme!“ „Ne, umyju se sám, teto Betty.“ „Jen se tak neupejpej!“ „Ale já tam nejsem špinavý.“ Teta Betty byla svědomitá a čistotná osoba. Nakonec našla ve Weberovic rodině muže, který si její péči nechával líbit, a rád – mého otce. Určitě chápete, jak to myslím. Matka samozřejmě nebyla slepá. Naopak. Ale měla velmi vyvinuté nadání nechat po sobě veškeré problémy a konflikty klouzat jako volská oka po teflonové pánvi. Za otcovy techtle mechtle se mstila svým vlastním, tichým způsobem. Například tím, že mi smažila křehoučké řízky, zatímco otci dávala vysušené karbanátky. Když se je snažil rozkrojit vidličkou, vylétávaly z talíře. V manželství mých rodičů zuřila studená válka ještě daleko dřív, než na sebe Východ se Západem začaly mířit kanóny. Proč to všechno vyprávím? Pokud chcete obstát ve formuli 1, musíte být otřískaný životem a umět se prosadit. To jsem se už v mládí naučil dokonale.
Červenec 1957
KORIDA NA ZÁMKU FRIEDRICHSRUH Možná mi bylo už v kolébce předurčeno, že se stanu manažerem? Řeknu to takto: Úspěšný může být jen ten, kdo je připraven i na selhání. Američani říkají: Najdi si způsob, jak to zvorat. To se mi od začátku dařilo. Neexistoval projekt, který bych bravurně nepokazil. Ale popořádku. 23
S_benzinem_v_krvi.indd 23
07.10.2022 15:04:39
Bylo mi patnáct, když jsem se navždy rozloučil se základní školou. V ruce jsem držel závěrečné vysvědčení. Z ekonomického hlediska jsem dosáhl vynikající bilance. Maximálního výsledku při nulovém nasazení. Rád bych také zmínil své gynekologické znalosti. V odlehlém koutě zahrady za domem jsem postavil stan a zval do něj děvčata na preventivní prohlídky. Byly povinné a účast hojná. Malých kluků se lidé často ptají, čím by chtěli být. Většinou hasičem, policistou nebo třeba jeřábníkem. Já už od šesti věděl, že chci být popelářem. Měl jsem pro své rozhodnutí prostý důvod: Všiml jsem si, že popelářské auto přijíždí jen dvakrát týdně. To znamenalo, že po zbytek týdne mají popeláři volno. No nebylo by to povolání snů? Postupem času jsem samozřejmě své představy o kariéře přehodnotil. Popelářem jsem chtěl být pořád, ale hodlal jsem si koupit vlastní popelářské auto. A to pokud možno hned za šest měsíců… „Budeš dělat v bance,“ nařídil otec. Já a v bance? Každému, kdo mě zná, je jasné, že to byla úplně zcestná představa. Willi by se hodil leda tak na bankovního lupiče. I když, myslet si, že lupiči chodí do banky zvenku, je vlastně hloupost. Každé dítě přece ví, že sedí uvnitř za přepážkou. „Tak se vyučíš elektrikářem,“ rozčiloval se otec. Tentokrát už nestrpěl odmluvy. Nastoupil jsem tedy do obchodu s rádii a televizemi. Můj první učednický úkol spočíval v třídění odporů. Vlastně to byla práce pro mě jako dělaná. Jestli jsem se od přírody v něčem vyznal, tak v odporu. Jenže vzápětí jsem zjistil, že mému novému šéfovi haraší ve věži. I když jako elektrikář by měl mít spíš dlouhé vedení. „Roztřídíš všechno, co vysypu na podlahu,“ volal a převrátil mi k nohám bednu s elektrosoučástkami. Seděl jsem na zemi jako Popelka při přebírání čočky. Dobré do hrnce, špatné do… no do volátka ne, protože jsem neměl holuby. Zato jsem měl za chvíli pocit, že je v dílně docela vedro. Nejvyšší čas na koupaliště! 24
S_benzinem_v_krvi.indd 24
07.10.2022 15:04:39
Hned jsem svůj nápad uskutečnil. Jsem totiž typická Ryba. Buď se mi chce, nebo ne. „Úplně jsi mě znemožnil!“ burácel otec, když jsem se vrátil od vody. Přidal pár pohlavků a tím moje učení na elektrikáře skončilo. Za pár dní jsem seděl ve vlaku a mířil na zámek Friedrichsruh. Měl jsem se stát zaměstnancem hotelu. Opět o tom rozhodl otec a využil své nepřeberné kontakty, aby mě přijali. Zámek Friedrichsruh je malebná barokní stavba ze 17. století. Dřív sloužil jako lovecký zámeček a letohrádek a nedávno ho přestavěli na hotel. Nachází se dvě hodiny cesty vlakem od Ulmu, v zapadlém koutu Bádenska-Württemberska. Nejbližší větší města jsou Neckarsulm, Künzelsau a Öhringen. Nastěhoval jsem se do nepatrné komůrky se stolem, postelí a háčkem na dveřích. Neměl jsem na něj skoro co pověsit. Otec popadl během jednoho ze svých legendárních záchvatů vzteku nůžky a rozstříhal moje nejoblíbenější kalhoty a svetr. Myslím, že dodnes není spolehlivě vysvětleno, kdo byl ve Weberovic rodině dospělý a kdo dítě. Říká se, že cesta k úspěchu je trnitá. Ta moje byla zeleninová. Seděl jsem ve sklepě a škrábal brambory, zatímco Caterina Valente zpívala z tranzistoráku: „Kde svítí slunce, tam klíčí naděje a v dálce bliká světélko svobody.“ Když jsem podle šéfkuchaře nebyl dostatečně rychlý, házel po mně s oblibou nožem. Jako v cirkuse, kde nějakého ubožáka přivážou na otáčející se kolo a vedle hlavy se mu do dřeva zarývají drnčící dýky. Jen s tím rozdílem, že šéfkuchař nebyl artista, ale cholerik. Neutěšená situace se začala obracet, když jsem mohl vyjít ze sklepa nahoru do restaurace a vyměnit kuchařskou zástěru za černý oblek s motýlkem. Stejný pocit asi zažíval Vinnetou ve svém slavném šatu s třásněmi nebo Robin Hood v zelených punčochách. Tohle byl můj styl! Začalo ve mně klíčit tušení, jakým člověkem bych se chtěl stát. Mezi mými stálými hosty vychutnávajícími si želví polévku à la lady Curzonová a zmrzlinu knížete Pücklera býval dobře 25
S_benzinem_v_krvi.indd 25
07.10.2022 15:04:39
oblečený pán středního věku, s prořídlými vlasy a silnými brýlemi: Felix Wankel. Před třemi roky vynalezl motor, jehož spalovací energie se jedna ku jedné přenáší na kinetický pohyb. Wankel pro mě byl novodobým průkopníkem automobilismu a často jsem ho pozorně sledoval: jak si objednává, gestikuluje, vypouští do vzduchu modré obláčky kouře. Takový jsem chtěl být taky. Myslím, že tehdy jsem poprvé v životě pro něco zahořel. Wankel často sedával ve společnosti dalších důležitě vyhlížejících kuřáků doutníků. Všichni vypadali jako Konrad Adenauer – přísné rysy a vlasy dokonale uhlazené pomádou. Rychle jsem zjistil, že to jsou manažeři. Z NSU a Auto Union. Dvou firem, které o mnoho let později splynuly se světovým koncernem Audi. Při proplétání mezi stoly jsem lapal útržky rozhovorů a absolvoval jsem tímto způsobem rychlokurz podnikové ekonomiky. Hlavní poznatek bych shrnul tak, že základem všeho je vynález. Ale bez managementu je ti sám o sobě na nic. A obojí se neprosadí bez marketingu. Samozřejmě jsem občas musel obsluhovat i hlupáky. Jednou jsem zažil pitomce, který své náně předčítal z jídelního lístku dezerty. „Co bys řekla crêpes Suzette s pomerančovým likérem?“ Bohužel nevyslovil název palačinek krep syzét, ale řekl krab suzete. Jeho stará si položila dlaň na vychrtlý hrudník a zaskřehotala: „Och, já nevím, darling! Proč si dávat kraba, když už jsme měli ryby?“ Těžký byl život hotelového učedníka. Dostával jsem plat dvacet marek a ty jsem jednou měsíčně prohýřil v sedm kilometrů vzdáleném Heilbronnu. A sice v roštěné na cibuli s opékanými brambory. Taky jsem začal kouřit, samozřejmě hned ty nejsilnější cigarety bez filtru. Ale bývalo mi tak zle, že jsem už skoro myslel na svou poslední hodinku. A tak má kuřácká kariéra skončila stejně rychle, jako začala. Myslím, že mám v sobě vnitřního kontrolora, který nesnáší, když se mu věci začnou vymykat z rukou. 26
S_benzinem_v_krvi.indd 26
07.10.2022 15:04:39
Co udělá mladík, když se mu daří až příliš dobře? Začne ho pálit dobré bydlo. Necelé dva roky jsem spokojeně sbíral zkušenosti na zámku Friedrichsruh. Jenže pak nastal osudový večer a já dostal „geniální“ nápad. Rozhodl jsem se navštívit kozorožce v zámecké oboře. Musím přiznat, že malý Willi v sobě měl už pár piv. No, něčím jsem musel nedostatek nikotinu nahradit. Přelezl jsem plot a už se na mě hnal táta kozorožec, rohy až u země jako španělský býk. Popadl jsem větev. O dalším průběhu večera bych raději pomlčel. Ředitelka hotelu si předvolala mou matku. Ještě ten den jsem si musel sbalit kufr a ze zámku Friedrichsruh zmizet. Kozorozi se stali mým osudem. Ale to jsem ještě nevěděl.
Schwarzwald říjen 1958
ZA MŘÍŽEMI Mnohým k uzdravení Jednomu v upomínku Tento nápis byl vytesán nad bránou zámeckého hotelu Bühlerhöhe, nádherné stavby s úžasným výhledem do údolí Rýna. Nacházel se necelých dvacet kilometrů od Baden-Badenu. Tam jsem se přesunul, abych dokončil učení. Starý pán zase jednou využil své kontakty. Samozřejmě si předtím neodpustil cholerický záchvat a příval výčitek. No, každému podle jeho gusta. Jedním z největších lákadel areálu byly historické sluneční lázně, kde se hosté mohli opalovat nazí. Bohužel tam nikdo nechodil. I jinak mě hotel Bühlerhöhe naprosto zklamal. Bydlel jsem ve sklepě, hned vedle kotle. Ředitel byl namyšlený ťulpas, 27
S_benzinem_v_krvi.indd 27
07.10.2022 15:04:39
který byl přesvědčen, že sežral veškerou moudrost. Tady bych za žádných okolností pracovat nedokázal. Jak to říkal kancléř Adenauer? „K vzestupu vedou dvě cesty. Buď se přizpůsobíte ostatním, nebo se oni přizpůsobí vám.“ Po krátkém pobytu jsem si zase sbalil kufr a vydal se na nejbližší autobusovou zastávku. Chtěl bych být vlastním synem? Určitě ne. Takový cvok! Nevím ani jak, ale našlo se pro mě místečko na odborné hotelové škole v Überlingenu. Na světnici jsem bydlel s jistým Fritzem, příjmení není důležité. A třetím do party byl Herbert. S Fritzem jsme k sobě pasovali jako zadek na nočník. Na všechno měl odpověď. I na to, na co jsem se neptal. Ve všem se vyznal a navíc pocházel z vážené rodiny. To mi hodně imponovalo. „Hej, Willi!“ řekl jednoho dne a odtáhl mě stranou. „Herbert si každý týden na poště vybírá ze spořitelní knížky pět marek.“ „No a?“ nechápal jsem. „V čem je problém?“ „V tom, že má každý týden pět marek a my ne!“ „Co tím naznačuješ?“ „Nebuď tak natvrdlý!“ Fritz mě šťouchl loktem do boku. „Půjčíme si spořitelní knížku, vybereme deset marek a pořádně se nacpeme!“ Několik dní do mě hučel, až jsem nakonec vyměkl a souhlasil. Fritz štípl knížku a šli jsme na poštu. Tam ovšem došlo k něčemu, co jsme si nedomluvili. Fritz nevyzvedl deset marek, ale rovnou všech čtyřicet. Doma pak spořitelní knížku nestrčil zpátky pod prostěradlo, ale schoval ji ke mně do skříně. Moc chytré! Zbytek příběhu můžu shrnout několika větami: Herbert si samozřejmě všiml, že mu spořitelní knížka zmizela. Naprášil to tátovi a ten šel rovnou na policii. Policisti zašli do školy a s ředitelem prohledali náš pokoj. Knížku našli a vyslechli úředníka na poště. „Jistě, dobře si na ně vzpomínám. Jeden z nich byl blonďatý klacek, asi metr osmdesát vysoký. Severský typ, vypadal dobře a celou dobu se šklebil.“ V televizi tenkrát ještě podezřelé 28
S_benzinem_v_krvi.indd 28
07.10.2022 15:04:39