K RYSTA L SUTHERLANDOVÁ
EUROMEDIA GROUP
Temne sestry_kvet.indd 3
03.11.22 11:08
HOUSE OF HOLLOW Copyright © 2021 by Krystal Sutherland All rights reserved. Translation © Nicole Škorpilová, 2022 ISBN 978-80-242-8525-2
Temne sestry_kvet.indd 4
03.11.22 11:08
Pro Martina, mého milovníka příběhů
Temne sestry_kvet.indd 5
03.11.22 11:08
PROLOG Že nejsem normální, jsem si poprvé uvědomila v deseti letech. Zhruba o půlnoci do mé ložnice vklouzla žena v bílém a ustřihla mi krejčovskými nůžkami kadeř vlasů. Celou tu dobu jsem byla vzhůru, pozorovala ji ve tmě, paralyzovaná strachem tak, že jsem se nedokázala pohnout ani křičet. Sledovala jsem, jak si tiskne moje vlasy k nosu a vdechuje jejich vůni. Dívala jsem se, jak si je pokládá na jazyk a zavírá ústa, chvíli si vychutnává jejich chuť a pak polkne. Vnímala jsem, jak se nade mnou sklání a přejíždí prstem po jizvě ve tvaru háčku na dolní části mého krku. Teprve když otevírala dveře vedoucí k pokojům mých starších sester – nůžky stále v ruce –, konečně jsem dokázala vykřiknout. Na chodbě se na ni vrhla matka a moje sestry jí pomáhaly udržet ji na zemi. Ta žena byla vulgární a vzteklá a oháněla se po všech třech s neuvěřitelnou vervou, kterou jí, jak jsme se dozvěděly později, dodávaly amfetaminy.
Temne sestry_kvet.indd 7
03.11.22 11:08
Matku kousla. Sestře Vivi dala hlavičku tak, až jí rozdrtila nos a ona pak ještě týdny měla pod oběma očima monokly. Nakonec ji přemohla Grey, moje nejstarší sestra. Když si myslela, že se matka nedívá, naklonila se k rozzuřené tváři té ženy a políbila ji. Byl to něžný polibek jako z pohádky, ovšem fakt, že ta žena měla bradu pokrytou máminou krví, jej činil hrůzostrašným. Na moment vzduchem zavanulo cosi sladkého a špatného, směs medu a čehosi dalšího, čehosi v rozkladu. Grey se odtáhla a vzala ženinu hlavu do dlaní, pak se na ni upřeně zadívala a čekala. Sestřiny oči byly černé, připomínaly říční kameny zbroušené proudem vody. Měla čtrnáct a už tehdy byla tím nejkrásnějším stvořením, jaké si dovedete představit. Toužila jsem stáhnout z ní kůži a navlíknout ji na sebe. Ta žena se pod Greyiným dotekem roztřásla a pak zkrátka… přestala. Když dorazila policie, třeštila ta žena nepřítomně oči. Končetiny měla jako z gumy, takže sama nedokázala stát, a zatímco se potácela jako opilá, museli ji podpírat tři policisté. Jak nám později řekla policie, ta žena se o nás dozvěděla na internetu, a než se k nám vloupala, několik týdnů nás sledovala. Dočetla se o bizarním zážitku, který nás proslavil a který se udál o tři roky dřív. Tehdy mi bylo sedm a byla to věc, na niž jsem si sotva vzpomínala a o níž jsem pak nikdy nepřemýšlela. Jenže spoustu lidí to fascinovalo a dělali z toho kdoví co. 8
Temne sestry_kvet.indd 8
03.11.22 11:08
Tenkrát jsem pochopila, že máme zvláštní sílu. V následujících letech jsem ji pozorovala a vnímala, jak kolem nás klíčí v nečekaných podobách. Když bylo Vivi patnáct, nějaký muž se ji pokusil vtáhnout do svého auta, protože měl za to, že je anděl; zlomila mu čelist a vyrazila mu dva zuby. Pak tu byl ten učitel, kterého Grey nesnášela a jehož vyhodili poté, co ji před celou třídou přitiskl ke zdi a začal ji líbat na krku. A potom ta hezká, oblíbená dívka, která mě šikanovala a jednoho dne si před celou školou sama oholila hlavu, a zatímco jí tmavé lokny padaly k nohám, po obličeji jí stékaly slzy. Když jsem toho dne v moři lidských tváří zachytila Greyin pohled, upřeně na mě hleděla. Ta šikana trvala celé měsíce, ale já o ní sestrám řekla až den předtím. Grey mrkla a pak se vrátila zpět k rozečtené knize, s naprostým nezájmem o celé to divadlo. Vivi si, jako ta vždycky mnohem méně korektní, neomaleně opřela nohy o opěradlo židle, usmívala se od ucha k uchu a škodolibě krčila nos. Kolem sester Hollowových se děly temné, nebezpečné věci. Všechny jsme měly černé oči a vlasy barvy mléka. Naše jména se skládala ze čtyř písmen: Grey, Vivi, Iris. Chodily jsme do školy společně. Společně jsme obědvaly. Společně jsme se vracely domů. Neměly jsme žádné přátele, protože jsme je nepotřebovaly. Pohybovaly jsme se po chodbách jako žraloci, oddělené od ostatních ryb, které si o nás špitaly za našimi zády. Každý věděl, co jsme zač. Každý do jednoho slyšel náš příběh. Každý z nich měl vlastní teorii o tom, co se nám přihodilo. Moje sestry to využívaly ve svůj prospěch. Podobně jako zahradníci velmi dobře pěstovaly tajemství, jež je halilo, a intriky, které kolem nich vznikaly, dokázaly 9
Temne sestry_kvet.indd 9
03.11.22 11:08
překrucovat tak, aby nakonec dosáhly svého. Já kráčela jednoduše v jejich stopách, tichá a učenlivá, a nesvá, kdykoli jsem se ocitla v centru pozornosti. Divnost plodí divnost a zdálo se nebezpečné pokoušet osud, vzývat temnotu, která nás očividně přirozeně přitahovala. Vůbec mě nenapadlo, že by moje sestry odešly ze školy o dost dřív než já, dokud se tak opravdu nestalo. Ta škola ani jedné z nich nevyhovovala. Grey byla nesmírně chytrá, ale žádný předmět ji nikdy nijak zvlášť nepohltil. Když se po ní chtělo, aby rozebrala Janu Eyrovou, rozhodla se raději napsat pojednání o Danteho Pekle, protože jí přišlo zajímavější. Když měla vytvořit realistický autoportrét, nakreslila místo toho příšeru se zapadlýma očima a zkrvavenými pařáty. Některým učitelům se to líbilo, ale většině ne, a než Grey odešla, měla jen průměrné známky. I kdyby ji to trápilo, nikdy by to nedala najevo a proplouvala výukou se sebevědomím někoho, komu jasnovidec prozradil budoucnost, která se mu zamlouvala. I Vivi se rozhodla ukončit docházku předčasně, což přineslo úlevu vedení, protože když už se ve škole objevila, byly s ní akorát potíže. Odmlouvala učitelům, rozstříhávala si uniformu, aby byla víc punk, sprejovala na zdi záchodků a odmítala si sundat piercingy. Za těch pár úkolů, které v posledním ročníku udělala, dostala s přehledem jedničky – ani tak to ale nestačilo, aby ji zapsali do dalšího ročníku. Což Vivi v nejmenším nevadilo. Každá rocková hvězda potřebuje divoký příběh a vyhazov ze střední školy za třicet tisíc liber ročně byl dobrý začátek. Byly takové už tehdy, poháněné alchymickým koktejlem sebedůvěry, která byla typická spíše pro starší lidi. Neřešily, co si o nich myslí ostatní. Nezajímalo je, co kdo považuje za cool (což je samozřejmě činilo nesnesitelně cool). 10
Temne sestry_kvet.indd 10
03.11.22 11:08
Odešly ze školy – a domova – pár týdnů po sobě. Grey bylo sedmnáct; Vivi patnáct. Vyrazily do světa, obě přitahovány oslnivou a exotickou budoucností, o níž vždycky věděly, že je jejich osudem. A tak jsem zůstala sama, poslední ze sester Hollowových, a i v dlouhých stínech, které po sobě zanechaly, jsem se snažila být šťastná. Ta nenápadná a chytrá, co miluje přírodovědu a zeměpis a má přirozené nadání pro matematiku. Ta, která zoufale, víc než cokoli jiného, touží být obyčejná. Podivnost, jež bobtnala kolem mých sester, začínala postupně, měsíc po měsíci, rok po roce, ustupovat do pozadí a po nějaké době byl můj život takový, v jaký jsem doufala od chvíle, co Grey tu vetřelkyni zpacifikovala obyčejným polibkem: normální. Ale to samozřejmě nemělo trvat věčně.
11
Temne sestry_kvet.indd 11
03.11.22 11:08
1 KdyŽ jsem spatřila sestřin obličej vzhlížející ke mně z podlahy, na moment mě to připravilo o dech. Greyina jemná jizva ve tvaru háčku byla to první, čeho jste si na ní všimli, a hned poté vás zaujala její až nesnesitelná krása. Magazín Vogue – za ta léta už byla ve Státech na nějaké obálce potřetí – zřejmě doručil pošťák tak, že přistál obálkou vzhůru na koberci v předsíni, kde jsem ho našla ve stříbrné záři ranního slunce. Nad jejím obličejem se vznášela mechově zelená slova Strážkyně tajemství. Byla natočená k fotografovi, rty lehce pootevřené, a její černé oči hleděly do objektivu. Mezi bílými vlasy, které vypadaly, jako by se s nimi narodila, se nořily dva růžky. Na krátký, kouzelný moment jsem měla pocit, jako by tu skutečně byla, z masa a kostí. Ještě jako neznámá Grey Hollowová. Během těch čtyř let, co byla z domu, moje nejstarší sestra vyspěla v éterickou ženu s vlasy barvy cukru a tváří řecké bohyně. Dokonce i na těch nehybných fotografiích bylo
Temne sestry_kvet.indd 13
03.11.22 11:08
cosi neuchopitelného a čirého, jako by se každou chvíli měla vypařit do vzduchu. To byl asi důvod, proč ji novináři nazývali něžnou, ačkoli já měla vždycky dojem, že je Grey spíše zemitá. V žádném z článků nikdy nezmínili, že se nejlépe cítila v lesích nebo jak dobrá byla v zahradničení. Rostliny ji jednoduše milovaly. Vistárie vinoucí se za oknem jejího pokoje se téměř každou noc vplazila otevřeným oknem dovnitř a omotala se jí kolem prstu. Časopis jsem sebrala a nalistovala si článek. Grey Hollowová nosí tajemství jako hedvábí Když se setkáme ve vestibulu budovy Lanesborough (Hollowová si nikdy nezve novináře domů, prý také nikdy nepořádá večírky a nebaví hosty), je oblečená v jednom ze svých typických enigmatických outfitů. Představte si propracované výšivky, stovky korálků, nitě z opravdového zlata a tak jemný tyl, že působí jako dým. Styl slečny Hollowové už popisovali mimo jiné jako kombinaci pohádky a noční můry uvnitř horečného snu. Společně s šaty skládajícími se z listů a rozpadajících se okvětních lístků nosí její modelky na přehlídkových molech paroží z jeleních mršin a kůže stažené z myší. Hollowová trvá na tom, aby byly její látky cítit po dřevěném kouři, a proto jsou její módní show známé pachem lesních požárů. Její modely jsou krásné, dekadentní a zvláštní, ale je to především jejich tajemství, co je tak rychle proslavilo. Do podšívky každých šatů jsou ručně všité tajemné zprávy – a to není všechno. Některé celebrity tvrdí, že u kostic jejich živůtků našly všité útržky srolovaných papírů nebo úlomky zvířecích kostí připevněné hned vedle cenných drahokamů nebo runy namalované neviditelným
14
Temne sestry_kvet.indd 14
03.11.22 11:08
inkoustem nebo miniaturní lahvičky s parfémem, které během pohybu křupají jako svítící tyčinky a vypouštějí při tom nezaměnitelnou osobní vůni Hollowové. Obrazy, které se objevují v jejích výšivkách, jsou jako z jiného světa a působí někdy až znepokojivě. Představte si například křížence rostlin a kostlivého Minotaura s obličejem staženým z kůže. Stejně jako ta, co je stvořila, je každý kousek hádankou volající po tom, abyste ji vyřešili.
Tady jsem přestala číst, protože jsem přesně věděla, jak bude ten článek pokračovat. Bylo mi jasné, že se tam píše o tom, co se nám stalo jako dětem, o té události, na kterou už jsme všechny skoro zapomněly. Tušila jsem, že se tam píše o mém otci a o tom, jak zemřel. Prsty jsem si přejela po jizvě na krku. Té ve tvaru půlměsíce, kterou měly i Vivi a Grey. Jizvě, o níž netušíme, jak jsme k ní přišly. Odnesla jsem Vogue do svého pokoje a schovala jsem ho pod polštář, aby ho nenašla matka a nespálila ve dřezu, jako to udělala s tím posledním. Než jsem vyrazila, otevřela jsem si aplikaci Najdi své přátele, abych se ujistila, že je zapnutá a zaznamenává mou polohu. Svůj každodenní ranní běh jsem mohla absolvovat jen pod podmínkou, že matka bude moct sledovat mého malého oranžového avatara pohybujícího se kolem Hampstead Heath. Vlastně tahle podmínka platila, kdykoli jsem chtěla opustit dům. Sledovat mého malého oranžového avatara jsem matce musela umožnit, ať už jsem šla… kamkoli. Catin avatar se stále vznášel jižně od nás v nemocnici Royal Free, její služba na pohotovosti se jako obvykle protáhla. 15
Temne sestry_kvet.indd 15
03.11.22 11:08
Vycházím, napsala jsem jí. Dobře, sleduju tě, cinkla mi okamžitá odpověď. Napiš, až budeš v pořádku doma. Vydala jsem se do předvečerní zimy. Žily jsme ve vysokém, špičatém a bíle omítnutém domě se zašedlými okny, která mi připomínala křídla vážky. Na okapech ještě ulpívaly pozůstatky nočního deště a shromažďovaly se v kalužích pod stromem na našem dvorku. Nebylo to místo, které by si mohla svobodná matka s platem zdravotní sestry dovolit, ale kdysi ten dům patřil jejím rodičům, kteří zemřeli při autonehodě, když čekala Grey. Koupili ho krátce po tom, co se vzali, během druhé světové války, kdy po bombardování Londýna klesly ceny místních nemovitostí. Tehdy byli ještě teenageři, bylo jim sotva tolik co teď mně. Dům byl velký, i když se na něm už podepsal zub času. Na mojí oblíbené fotografii, pořízené někdy v šedesátých letech v kuchyni, je místnost zaplněná línými slunečními paprsky, takovými, které se plazí celé hodiny během letních měsíců, zapichují se do korun stromů a tvoří při tom zlatou svatozář. Moje babička mžourá do objektivu a na její kůži pableskuje zářivě zelený kaleidoskop jako důsledek flekatého okna, které se později rozbilo. Děda stojí vedle ní a objímá ji, v ústech cigaretu, kalhoty vytažené vysoko do pasu a brýle se skly jako popelníky. Vzduch kolem se zdá horký a plný kouře a mí prarodiče se usmívají. Bezstarostní. Kdybyste o nich nic nevěděli, mysleli byste si, že byli šťastní. Ze čtyř dětí, které donosila, se podařilo zachránit jedno jediné, a to až když byla babička v pozdějším věku: moji matku Cate. Pokoje v domě, které byly původně určeny dětem, zely prázdnotou a prarodiče zemřeli příliš brzy, aby se 16
Temne sestry_kvet.indd 16
03.11.22 11:08
dožili narození alespoň jednoho vnoučete. V každé rodině jsou věci, o nichž se nemluví. Příběhy, o kterých víte, aniž byste měli tušení, jak jste se o nich vlastně dozvěděli, zkazky o strašných věcech, které vrhají stín na celé generace. Tři děti Adelaidy Fairlightové, které zemřely hned po narození, jsou přesně ten případ. Další takové tabu bylo to, co se nám přihodilo, když mi bylo sedm. Než jsem stihla dojít na konec ulice, volala mi Vivi. Přijala jsem hovor ve sluchátkách, aniž bych se musela dívat na displej, kdo volá. „Ahoj,“ spustila jsem. „Jsi brzy vzhůru. To nemůže být v Budapešti ještě ani doba oběda.“ „Ha ha.“ Viviin hlas zněl tlumeně a znepokojeně. „Co děláš?“ „Chtěla jsem si zaběhat. Což, jak víš, dělám každé ráno.“ Zahnula jsem doleva a klusala po pěšině, minula jsem sportovní hřiště a vysoké a holé skelety stromů tyčící se v chladu. Bylo pošmourné ráno, slunce se líně vznášelo za závojem mraků, do mé odhalené kůže bodal mráz a s každým dalším úderem srdce mi vehnal slzy do očí a ještě víc rozbolavěl moje uši. „Au,“ odvětila Vivi. Někde v pozadí jsem zaslechla letištní hlášení. „Proč si to proboha způsobuješ?“ „Je to nejnovější trend v oblasti kardiovaskulárního zdraví. Ty jsi na letišti?“ „Přiletěla jsem kvůli tomu koncertu dnes večer, pamatuješ? Zrovna jsem přistála v Londýně.“ „Ne, to teda nepamatuju, protože jsi mi to zcela určitě neřekla.“ „Jsem si jistá, že řekla.“ „To těžko.“ 17
Temne sestry_kvet.indd 17
03.11.22 11:08
„Každopádně jsem tu a Grey má dneska přiletět z Paříže kvůli nějakému focení a všichni se máme před tím koncertem sejít v Camdenu. Jen co se dostanu z toho příšerného letiště, vyzvednu tě.“ „Já mám školu, Vivi.“ „Ještě pořád chodíš do té duše ničící instituce? Počkej, vydrž na drátě, procházím letištní kontrolou.“ Moje obvyklá trasa mě zavedla na zelená pole parku Golders Hill, k travnatým plochám posetým žluto-fialovou explozí narcisů a šafránu. Letos byla zima mírná a ve vzduchu už bylo cítit jaro, jež se touhle dobou, uprostřed února, valilo na město. Čas se vlekl. Jak jsem probíhala podél západní hranice Hampstead Heath přímo do parku a minula mléčně bílý Kenwood House, slyšela jsem další letištní hlášení. Mířila jsem hlouběji do spletitých lesních zákoutí, tak tísnivých, zelených a starých, že bylo těžké uvěřit, že se ještě pořád nacházíte v Londýně. Takováhle divoká místa s blátivými cestami, nad nimiž se tyčí až pohádkově obrovské stromy, jejichž větve tvoří klenutý průchod, mě vždycky přitahovala. Každou chvíli těm stromům vypučí nové listy, ale dnes jsem ještě probíhala pod holou změtí větví, po cestě lemované z obou stran kobercem ze spadaných pozůstatků loňského roku. Vzduch tu byl nasáklý a prosycený vlhkostí. Po nedávném dešti bylo všude plno bláta, a jak jsem do něj šlapala, stříkalo mi na lýtka. Slunce už vycházelo, ale brzké ranní světlo bylo prostoupené kapkou inkoustu. Díky tomu se zdály stíny hluboké a vyhladovělé. V telefonu se znovu ozval hlas mé sestry: „Jsi tam ještě?“ „Ano,“ odpověděla jsem. „Bohužel. Tvoje zvyky během telefonování jsou příšerné.“ 18
Temne sestry_kvet.indd 18
03.11.22 11:08
„Jak jsem říkala, škola je neskutečně nudná a já jsem rozrušená. Prosím tě, aby ses na to dneska vykašlala a šla se mnou ven.“ „Já nemůžu –“ „Nenuť mě volat řediteli a povídat mu, že potřebuješ den volna kvůli testu na chlamydie nebo tak něco.“ „To bys neu–“ „Dobře, fajn pokec, uvidíme se!“ „Vivi –“ Na druhém konci nastalo ticho, právě když z lesního podrostu vyletěl holub a mířil mi přímo do obličeje. Vykřikla jsem a přistála zadkem v blátě, a i když už byl ten pták dávno pryč, instinktivně jsem si rukama chránila hlavu. Potom jsem na cestě daleko od sebe zaznamenala nepatrný pohyb. Byla tam postava schovávající se za stromy a vysokou trávou. Muž, bledý a navzdory chladu bez trička, stál tak daleko, že jsem nedokázala rozpoznat, jestli se dívá mým směrem. Z té dálky, v záři bronzového světla, se zdálo, jako by měl na hlavě nasazenou rohatou lebku. Okamžitě jsem si vzpomněla na svou sestru na obálce Vogue, na růžky, které její modelky nosily na přehlídkových molech, na stvůry, které vyšívala do svých hedvábných rób. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, ale pořád jsem seděla na zemi, protože jsem si nebyla jistá, jestli mě ten muž viděl, každopádně se ale nehýbal. Mrazivý vánek mi ofoukl čelo a přinášel s sebou vůni dřeva a kouře a puch čehosi divokého. Znala jsem ten zápach, ačkoli jsem si nedokázala vzpomenout proč. Vydrápala jsem se na nohy a běžela zpátky směrem, odkud jsem přiběhla, a krev mi při tom vřela a kolovala 19
Temne sestry_kvet.indd 19
03.11.22 11:08
rychleji než jindy, nohy mi podkluzovaly a v hlavě se mi dokola opakovala představa příšery, která mě dožene a čapne mě za culík. Dokud jsem neminula Kenwood House a nevypotácela se na silnici, neustále jsem se otáčela, ale nikdo mě nesledoval. Svět tam venku, ta zelená bublina Hamstead Heath, se zdál normální a uspěchaný jako vždycky. Když jsem popadla dech, strach nahradil pocit studu, protože celá zadní část mých legín byla pokrytá hnědým sajrajtem. Cestou domů jsem zůstávala ve střehu, z jednoho ucha jsem si vyndala sluchátko, jak to ženy často dělají, a páteří se mi prořezávala notná dávka adrenalinu. Minula jsem řidiče, který se na mě usmál, a muž, jenž stál venku, aby si vychutnal svou první cigaretu, mi řekl, že jsem krásná a že bych se měla usmívat. Obojí ve mně zanechávalo pachuť strachu a vzteku, ale pokračovala jsem v cestě a oni za chvilku zmizeli v bílém šumu města. A takhle to bylo s Vivi a Grey pokaždé. Stačil jeden telefonát a na povrch začaly znovu prosakovat nejrůznější podivnosti. Když jsem došla do naší ulice, napsala jsem své starší sestře zprávu: NECHOĎ do mojí školy.
20
Temne sestry_kvet.indd 20
03.11.22 11:08
2 KdyŽ jsem dorazila domŮ, mámin červený mini cooper stál na příjezdové cestě a vchodové dveře byly pootevřené. Jak dovnitř pronikal vzduch, houpal s dveřmi na pantech sem a tam. Dovnitř vedly mokré stopy. Naše snad stoletá démonická kočka Saša seděla na rohožce a olizovala si packu. Ta kočka byla starší než já a byla už tak opelichaná a zkroucená, až vypadala, jako by se ji někdo pokusil neúspěšně vycpat. Když jsem ji zvedla, zasyčela na mě – Saša nikdy neměla ráda mě ani Vivi a ani Grey a své pocity často dávala najevo pomocí drápků –, jenže poslední dobou byla na nějaké boje příliš sešlá. Něco bylo špatně. Ta kočka nebyla venku dobrých deset let. „Cate?“ zvolala jsem tiše, když jsem otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Ani si nepamatuju, kdy nebo proč jsme jí přestaly říkat mami, ale Cate to takhle chtěla a nakonec se to ujalo. Nikdo neodpovídal. Položila jsem Sašu na zem a otřela si zablácené boty. Z patra jsem uslyšela jemné hlasy, útržky zvláštní konverzace.
Temne sestry_kvet.indd 21
03.11.22 11:08