Issuu

Viola Ardone NEJSEM JAKO DŽBÁN

IKAR

Žena je jako džbán – kdo ho rozbije, ten si ho vezme. To říká moje máma. Byla bych šťastnější, kdybych se narodila jako kluk. Jako Cosimino. Ale když si mě udělali, nikoho můj názor nezajímal. V mámině břiše jsme byli spolu a byli jsme na tom stejně, ale pak se to změnilo: mě navlékli do růžové košilky, jeho do světle modré, já si hrála s hadrovou panenkou a on s dřevěnou šavlí, já jsem nosila květované šaty, on pruhované kalhoty. Když bylo Cosiminovi devět let, naučil se pískat na prsty i jen tak pohvizdovat pusou. Zato já jsem si uměla uvázat z vlasů obyčejný culík nebo koňský ohon. Teď když je nám bezmála patnáct, mě o deset centimetrů přerostl a může si dovolit mnohem víc než já. Smí se procházet po vesnici za světla i za tmy, nosit kraťasy a ve svátek dlouhé kalhoty, může se bavit s mladými i starými ženami a muži, v neděli si dát skleničku vína s trochou vody. Může mluvit sprostě nebo plivat, a když je teplo, zaběhne si až na pláž a v kraťasech se vykoupe v moři. Já mám koupání v moři ráda. Moje máma má z nás dvou raději Cosimina, protože je světlovlasý jako táta, zatímco já mám vlasy černé jako havran. On není jako džbán. Nemůže se rozbít. A když se rozbije, zase se dá dohromady. Já jsem se vždycky dobře učila, ale Cosimina škola nebavila. Mámě to nevadilo a řekla mu, že se musí snažit a najít si dobrou práci, aby neskončil jako táta. Já jsem tátu pozorovala, jak se

viola ardone

na zahradě shýbá k rajčatům, a nezdálo se mi, že by nějak skončil, protože on se spíš vždycky rád pouštěl do nových věcí. Jako tehdy, když se mu z peněz, které jsme vydělali za prodej šneků nasbíraných po hustém dešti, podařilo koupit slepice. Dovolil mi, abych je sama pojmenovala. Mám ráda barvy, takže se naše slepice jmenují Růžovka, Pomněnka, Zelinka, Violka, Černěnka… Pak se táta rozhodl, že postaví kurník z prken, a já jsem mu podávala hřebíky. Nakonec chtěl vyrobit korýtko na zrní a já jsem mu pomáhala s pilkou. Když bylo všechno hotovo, zeptala jsem se ho: „Tati, natřeme ho nažluto?“ Máma se do toho vložila: „Není těm slepicím jedno, jestli budou mít kurník černý, nebo žlutý?“ „Když ho natřeme nažluto, budou spokojenější,“ vysvětlila jsem, „a když budou spokojené, budou snášet víc vajec.“ „Opravdu? A ony ti to prozradily?“ zeptala se máma. Pak se k nám otočila zády a vrátila se domů. Při tom si něco mumlala ve svém jazyce, v dialektu z okolí kalábrijského města Cosenza, který je jiný než sicilština. Vždycky jím mluví, když má nervy na pochodu, aby jí ostatní nerozuměli, a stěžuje si, že se musela odstěhovat sem na jih. Táta vzal štětec, ponořil ho do žluté barvy, pak ho vytáhl a barva kapala do kbelíku jako rozklepnutá vejce na omeletu. Dokonce se mi zdálo, že cítím její vůni. Mám omelety ráda. Natírali jsme spolu a barva při každém tahu na slunci zářila. „Salvo Denaro, jsi paličatý jako mezek. A jablko nepadá daleko od stromu,“ pronesla máma, když se vrátila na dvorek. Pokaždé když se zlobila, oslovovala ho jménem a příjmením, jako by byla jeho učitelka. „Nikdy mě neposlechneš. A co ty? Vzala sis na práci tu pěknou sukni, jen ať si ji, pro boha živého, neušpiníš! Běž se převlíknout a dej pozor, abys zůstala čistá,“ rozkázala a vzala mi štětku z ruky. „Vždyť jsem ti porodila syna,“ dodala směrem k tátovi a zavolala na bratra. Cosimino vyšel na dvůr a s nechutí se pustil do natírání, ale po deseti minutách ho začala bolet ruka a nenápadně se vytratil. Já jsem se převlékla do pracovního a pak jsme se s tátou činili až do večera, kdy šly slepice spát naprosto spokojené, že mají žluté obydlí.

nejsem jako džbán

Ráno jsme jednu z nich našli mrtvou, byla to Pomněnka. „To kvůli tomu smradu!“ zaječela máma kalábrijsky. „To kvůli ptačímu moru,“ pošeptal mi táta. Já jsem nevěděla, kdo z nich má pravdu. Máma pořád mluví a vždycky mi připomíná všechna možná pravidla, takže je pak jednoduché ji neposlechnout. Táta ale často mlčí, takže nikdy nedokážu pochopit, co mám udělat, aby mě měl rád. Ať to bylo jakkoliv, slepici jsme pochovali za zahradou. Táta udělal spojeným ukazovákem a prostředníkem ve vzduchu znamení kříže. „Odpočívej v pokoji,“ řekl a vrátili jsme se domů. I zvířata to mají těžké, napadlo mě.

Od toho dne jsem už pak s tátou nenatírala. Máma říká, že za to může on, jestli jsem ještě nedostala měsíčky, protože mě od mala vychovával jako kluka. Já měsíčky nemám ráda – jedenkrát v životě jsem viděla, jak to vypadá, a vyděsilo mě to. Jednou ráno po snídani jsem si v koupelně všimla, jak v narezlé vodě v lavoru plave hromada hadrů zbarvených do ruda. Vypadaly jako tělo umírajícího zvířátka. Když přišla máma, houkla na mě: „Co koukáš?“ Poodešla jsem od lavoru a ani jsem necekla. „Takhle vypadají měsíčky,“ prozradila mi, vylila špinavou vodu a drhla hadry mýdlem tak dlouho, dokud zase nezbělely. „Jednoho dne je dostaneš i ty,“ dodala a já jsem se začala modlit, aby ten den nikdy nenastal. Měsíčky mají svoje pravidla: Choď se sklopeným zrakem, sekej latinu a drž se doma. Dokud je ale nedostanu, můžu pracovat na zahradě, chodit s tátou na trh prodávat bylinky, žáby nebo šneky, střílet prakem na kluky, pokaždé když si dělají legraci z mého kamaráda Sara, který napadá na jednu nohu, běhat po venku s Cosiminem a vracet se domů zpocená a s umazanými koleny. Moje kamarádky už měsíčky dostaly. Od té doby nosí delší sukně, dělají se jim pupínky na obličeji a pod halenkou se jim rýsují prsa. Crocifisse dokonce vyrostl knírek a kluci jí začali říkat zbojník Musolino. Jí je to ale jedno, chodí po vsi s útrpným výrazem ve tváři, ruce si tiskne k břichu, jako by byla těhotná, a všem

nejsem jako džbán

spolužačkám, které potká, se svěřuje: „Já krvácím a co ty?“ Jako by to byla nějaká výhra. Kluci vůbec měsíčky nemají. Nejsou jako my – dospívají postupně, ne tak najednou. Před školou teď vždycky na moje spolužačky čeká někdo z příbuzných, aby je doprovodil domů, ale předtím se vracely samy. Když cestou potkají nějakého kluka, hledí do země, i když moc dobře vědí, že se klučičí oči zabodnou právě do místa, kde knoflíky drží látku u sebe. Zírají do země, ale záda mají napřímená, takže hrozí, že knoflíky povolí. Holky vypadají jako tátovy slepice. Slepice, co si hrdě vykračují. Mojí starší sestře je o čtyři roky víc než mně a dřív, než se vdala, si také hrdě vykračovala. Je světlovlasá jako můj otec, a když vyšla na ulici, všichni na ní mohli oči nechat. Čím víc na ni koukali, tím víc vypínala hruď. A čím víc vypínala hruď, tím víc na ni koukali. Vím to, protože jsem na ni měla dávat pozor, jelikož bratr Cosimino se pořád někde potloukal. Jmenuje se Fortunata, to znamená „šťastná“, ale žádné štěstí už nemá. Všechno se nějak semlelo, někdo se na ni zadíval víc, než je zdrávo, a najednou otěhotněla. Vyšlo najevo, že za to může Gerò Musciacco, starostův synovec. Dozvěděla jsem se to, protože si o tom jednou po večeři potichu povídali s mámou a tátou. Ale nic tajného na tom nebylo, protože to už věděla celá Martorana. Táta Gera Musciacca nechtěl, aby se jeho syn s Fortunatou oženil, protože jsme chudí, a sestra plakala, zatímco máma tloukla pěstí do stolu a kalábrijsky spílala. „Pro boha živého, jen ať nezůstaneš zneuctěná!“ naříkala. Táta mlčel. Já mám ticho ráda. „Musíš si s Musciaccem promluvit, ale s brokovnicí v ruce!“ trvala na svém máma. Táta si nalil vodu do sklenice, pomalu ji vypil, ubrouskem si otřel pusu, vstal od stolu a jen dodal: „To raději ne,“ a znovu šel pracovat na zahradu. Od toho dne nikdo z nás celý měsíc nepromluvil. Tedy kromě mého bratra, který se na svět díval ještě dětskýma očima a spousta věcí mu nedocházela. Myslela jsem si, že za to můžu já, protože jsem jednou odpoledne, místo abych Fortunatu hlídala, šla k Sarovi domů na těstoviny se sardelkami, moc dobré jídlo, které udělala jeho máma Nardina

viola ardone

schválně pro mě. Mám ráda dobrá jídla. Ten pacholek toho tehdy určitě využil a strčil sestře dítě do břicha. Jednou ráno se máma hezky oblékla, vyrazila ven a vrátila se za tmy. Den nato Fortunata brzy vstávala a začala háčkovat bílé bačkůrky. Táta ji při práci pozoroval a zeptal se jí: „Jsi ráda, že si toho muže vezmeš?“ Fortunata sklonila hlavu a povytáhla bavlnku z klubíčka. Za dva měsíce se konala svatba a od té doby jsem měla celý pokoj jen pro sebe. Svatba má svoje pravidla: Oblékni si bílé šaty, projdi celým kostelem až ke knězi a řekni ano. Paní Scibettová, která bydlí v krásném domě, kam s mámou každý rok chodíme vyčesávat matrace a zašívat roztrhané šaty, na hostině všem vyprávěla, že otec Gerò Musciacca nakonec souhlasil, protože ho navštívila jeho sestřenice, baronka Careriová, za kterou přišel don Ignazio, kterého zase umluvila jeho hospodyně Nellina, Fortunatina křestní kmotra, a tu přesvědčila moje máma ten den, kdy jsem ji viděla brzy odcházet z domu. Fortunata dělala, že ty řeči neposlouchá, ale změnily ji. Už si tak hrdě nevykračovala a vypadalo to, že jí svatební šaty prasknou ve švech. Ne kvůli prsům, ale kvůli břichu velkému jako pěkně zralý meloun, který se rýsoval pod bílou látkou. Po svatbě se odstěhovala k Musciaccovým. Tři měsíce jsme ji neviděli, až ji pak jednoho dne potkala Nellina v sakristii, bez břicha a s utrápeným výrazem v obličeji. Dítě už nečekala a na pažích a obličeji měla tmavé skvrny. Říkala, že upadla na schodech. Hospodyně hned běžela za baronkou, a ta vynadala svému bratranci, že jeho syn musí dávat na manželku větší pozor. Fortunata se vrátila domů, oblékla si černé šaty a nosí je až doteď. Návštěvy nepřijímá a z domu nevychází, takže alespoň nehrozí, že by znovu upadla. Zato Gerò si celé dny užívá, buď sám, nebo ve společnosti, jako by byl pořád svobodný. Když jde po ulici, nespustí oči z žádné mladé holky a vypadá to, že by chtěl udělat dítě i jim.

Na mě před školou nečeká nikdo. Sama chodí ještě jedna moje spolužačka, Liliana, ale ta je jiná, protože její táta, pan Calò, je místní komunista. Jeho manželka, paní Fina, chodí pracovat jako muži, ale on si nic nedělá z toho, když o něm ostatní vykládají, že neuživí rodinu. Calò nosí vousy a brýle a vypadá jako studovaný člověk, ale máma říká, že je to ve skutečnosti slaboch, který určitě vychodil jen základní školu. Strašně ho baví si povídat s ostatními a každý druhý čtvrtek v měsíci svolává lidi do staré plechové boudy dole ve vesnici, poblíž moře, aby probírali martoranské problémy, jako by pak měli najít řešení. Stejně se zeměkoule bude točit dál, říká máma. Chceš si hrát se slovy? Dům z nich tak ani tak nepostavíš! Liliana na tom, že má tátu komunistu, jen vydělává – může chodit bez doprovodu, smí nosit kalhoty jako muži, může si prohlížet fotokomiksy a časopisy s poradnou pro zamilované i fotografie filmových hvězd. Já jsem nikdy na žádném filmu nebyla, protože máma říká, že z toho má potom člověk jen brouky v hlavě. A tak mi stačí, když se na ulici dívám na filmové plakáty a pak si, samozřejmě potají, překresluju obličeje herců do sešitu. Liliana tyká mužům a já se s ní nesmím vídat, protože to není slušná holka, ale jen ona a já chodíme bez doprovodu a po škole máme kus společné cesty. Ze začátku jsem s ní nemluvila, ale ona mi pak jednoho dne ukázala časopis s fotkou krásného Antonia,

viola ardone

toho z filmu. Požádala jsem jí, jestli si můžu časopis prolistovat, protože při každém pohledu na krásného Antonia na mě jdou mdloby, a ona se nenechala dvakrát prosit, dokonce mi ho věnovala a řekla, že podle komunistů se o hezké věci člověk musí dělit. A tak jsem začala mít komunismus ráda. Srolovala jsem si časopis pod halenku, a když jsem dorazila domů, schovala jsem ho za vyndavací prkno postele, kam jsem předtím vsoukala krabičku se zbytkem rtěnky, kterou jsem našla ve škole v koupelně, a sešit s portréty filmových hvězd, které jsem nakreslila tužkou. Když jsme chodily na základní školu, byly jsme s Lilianou oblíbenkyně učitelky Rosarie. Liliana byla přebornicí v násobilce, ale já jsem ji porážela v mluvnici. Učitelka těm nejšikovnějším špendlila na bílé šaty hvězdičky. I hvězdičky měly svoje pravidla: Při čtení nesmíš slabikovat, když píšeš, nesmíš ušmudlat papír a počítat musíš zpaměti, ne na prstech. Liliana a já jsme na tom byly stejně, ale ona znala slova z politiky, která slyšela na schůzích svého táty, a vychloubala se jimi. I já jsem se rozhodla, že v něčem vyniknu. Učitelka přinesla z domova několik knih a vyrovnala je na polici vzadu ve třídě, takže jsme si je mohly kdykoliv číst. Měly bílé a hladké stránky, které klouzaly mezi prsty, a byla v nich spousta obrázků zvířat, co se chovala jako lidi. Já nemám mluvící zvířata ráda. Na zvířatech je hezké, že jsou zticha jako můj táta. Nejvíc se mi z těch knih líbil slovník. Bylo v něm strašně moc neznámých slov, která slouží člověku k pojmenování myšlenek, co mu běží hlavou, ale nedokáže je vysvětlit. Jednou ráno jsem doma zapomněla sešit na matematiku, takže jsem se postavila v lavici a řekla jsem: „Paní učitelko, velmi se omlouvám, opomněla jsem sešit,“ abych si vyzkoušela nové slovo. Ona mě nepotrestala, ale vyznamenala mě další hvězdičkou. Řekla, že nás kultura zachrání a dovede daleko. Já jsem nechtěla nikam jít, jen se mi líbilo, jak to sloveso zvučně zní. Když učitelka Rosaria na konci čtvrté třídy odešla, dali knihy s obrázky do krabice a odnesli je pryč. Zmizel i slovník se všemi slovy uvnitř. Naštěstí jsem si jich už hodně přepsala do sešitu, a tak jsem si je mohla nahlas oprašovat pokaždé, když jsem chtěla.

nejsem jako džbán

Jakmile mě někdo zaslechl, obdivně se na mě díval, jako bych byla něco víc než on. Jen moje máma ne. Když se mě zeptala, jaký je ten nový učitel, který přišel po Rosarii, odpověděla jsem: „Je dost nudný.“ Dala mi pohlavek a kalábrijsky mi vynadala: „Děvče takhle nesmí mluvit, pro boha živého!“

Nový učitel byl starý, jmenoval se Scialò a každé ráno jezdil z města autobusem. Zbývalo mu pár let do důchodu, takže se sem na Sicílii vrátil potom, co dlouhá léta učil v Římě. Vyprávěl nám, že byl na obědě dokonce s ministrem školství, a protože to opakoval minimálně jednou denně, začaly jsme mu přezdívat „pan Minestron“. Hodiny s Minestronem nebyly stejné jako s učitelkou Rosariou. První den vytáhl z tašky z ošoupané kůže knížečku se šedivými stránkami. „Pište, děvčata,“ a začal diktovat básničku s názvem Sbohem, pláštíku bílý. Složil ji jeden jeho kamarád a jemu se tak líbila, až se rozhodl, že nás ji naučí ke zkoušce na konci roku. Ach, jak smutný den, pláštíku můj milý, když tě dnes odkládám. Možná necítíš, ty, celý bílý, jak se mi svírá mé smutné srdce, které zmírá. Skláněly jsme se nad sešity v lavicích a přepisovaly verše. Mluvil k nám z nich bílý školní plášť. Bylo nám líto, že opouštíme holčičku, která se chystala přejít na druhý stupeň školy a místo bílého pláště si oblékne černý.

nejsem jako džbán

Než jsme ho odložily, ještě nám radil: Bojím se, děvčátko, protože nastal čas, kdy nebezpečí přijde snáz. Rady nemám ráda. Připomínají mi pohádky s mluvícími zvířaty. Minestron si odkašlal a dál diktoval. Při tom se nám, jedné po druhé, zahleděl do očí, jako by nás chtěl ještě včas upozornit na nebezpečí, které nám všem hrozí. Zachovej si své ctnosti, nenech se vplést do řečí, chraň se špatné společnosti a zahoď, zahoď časopisy, co duši neléčí. K čemu poslouží nám vědění, pověz mi, když nevinnost už není k nalezení? „Pane učiteli, vědění se píše s j?“ zeptala se v poslední lavici Rosalina. Pohoršeně jsme se na sebe s Lilianou na druhé straně třídy podívaly. „A nevinnost, s jedním n?“ dodala ještě Rosalina poté, co jí učitel objasnil první záhadu. „Neboj se, Rosalino, ty o svoji nevinnost kvůli vědění nikdy nepřijdeš,“ neudržela jsem se. Všechny spolužačky se smály, Minestron přestal diktovat a přišel k mojí lavici. Než začal mluvit, zkusila jsem si ho udobřit po svém: „Pane učiteli, omlouvám se za ten bonmot.“ „Aby se z tebe stala spořádaná dívka,“ pronesl, „nemusíš znát pár slovíček navíc. Když je naučím svého cvičeného papouška, bude je také opakovat. To je důsledek špatného přístupu k výuce,“ dodal a hleděl směrem k prázdné polici, kde bývaly knihy učitelky Rosarie. Pak se znovu pustil do diktování.

viola ardone

Věnuj se vážně studiu a detektivky nech být, nech být i komiksy a snaž se netančit… Můj bílý plášť jsme na konci třetí třídy roztrhaly na hadry kterými jsem leštila těch pár stříbrných příborů, které si máma přivezla z Kalábrie. Když jsem ho jednou za týden při úklidu brala do ruky, zdálo se mi, že znovu slyším hlas starého učitele: Zachovej si své ctnosti, nenech se vplést do řečí, chraň se… V létě mě máma změřila přes ramena, v pase a přes boky a nastříhala černou látku, aby mi ušila nový školní plášť. Když byl hotový, oblékla jsem si ho. Ona si pak klekla a chtěla, abych se pomalu otáčela, a ona tak mohla zkontrolovat, jestli je všude stejně dlouhý. Pak vstala, chytla mě palcem a ukazovákem za bradu a řekla mi: „Ušila jsem ti ho pořádně. Dej pozor, abys vždycky zůstala čistá.“ Nový plášť mi vydržel celé tři roky, protože jsem se o něj starala a protože mi ho ušila trochu větší. Po zkouškách na konci osmé třídy jsem se zeptala, jestli můžu chodit do školy dál, ale ona zavrtěla hlavou. „To z ní má být nějaká studovaná?“ obrátila se na tátu. Ten neodpověděl a odešel pracovat za zahradu. Týden nato jí ukázal papír, na kterém byl jeho velký a neúhledný podpis – zapsal mě do školy pro budoucí učitelky. „Za to, že tvoje starší dcera neodešla s hanbou, můžeš poděkovat mně,“ křičela na něj. „Až za čtyři roky,“ odpověděl táta, „dokončí studium a bude mít titul, může učit a být nezávislá.“ „Nezávislá na kom?“ otázala se pohotově. „Na rodině, na manželovi…“ vysvětlil jí. „A jak si najde manžela, když pořád leží v knihách?“ opáčila máma. Táta zmlknul a odešel nakrmit slepice. Máma vyběhla za ním a kalábrijsky na něj hulákala: „K čemu je chlap, co se neumí postarat o svoje ženské? A já po tobě chtěla brokovnici! Vždyť ty jsi jako ovce, jen ovce!“

nejsem jako džbán

Později jsme se dozvěděli, že i paní Scibettová nechala zapsat do školy svoji nejmladší dceru Menu, takže den nato máma rozpárala lem pláště, povolila záložku a skrytým stehem ji zapošila. Všimla jsem si, jak ta černá látka vykukuje ze záložky, a napadlo mě, že máma možná od začátku chtěla, abych studovala dál. Nebo byla jen hodně předvídavá.

Když jsem byla malá, chodil táta sám na pole sbírat šneky. A když jsem v dálce viděla, jak se vrací, světlé vlasy mu zářily na slunci a připadal mi velký a silný jako obr. Jednou jsem se vzbudila za svítání, zatímco ostatní ještě spali, a řekla jsem mu, že chci jít s ním. Od té chvíle jsem mu pomáhala. Chodili jsme vedle sebe, bedlivě jsme prohlíželi listy, a když spatřil šneka, jemně mi dvakrát stisknul ruku. Já jsem se občas sehnula a utrhla kopretinu. Zavřela jsem oči a pohybovala rty, aniž bych vydala hlásku: Má mě rád, nemá mě rád, má mě rád, nemá mě rád, má mě rád. Asi před měsícem, když jsme se už v gumácích a s kbelíkem v ruce chystali odejít, se na mě máma zadívala jako na zjevení. „Tahle sukně je vyzývavá, vzadu tě obepíná,“ zděsila se. „Dej mi ji, upravím ti ji, takhle nemůžeš ven.“ Nebyla to pravda. Sukně mi splývala po vyzáblém, téměř klučičím těle, ale ona nemohla pochopit, že čas plyne a já jsem pořád stejná. „Vždyť jdeme na šneky, ne na slavnost svatého patrona,“ odpověděla jsem. Přejela jsem rukama po hrubé látce, ze které byla sukně ušitá, abych jí dokázala, že mi sedí dobře, ale nakonec jsem šla do koupelny a svlékla si ji. Vzala jsem si jinou, starou a beztvarou, která mi zakrývala kostnatá kolena. Táta na mě čekal s taškou a nožíkem v ruce. Někdy jsme místo na šneky chodili na žáby, ale s těmi to bylo těžší. Šneci jsou v klidu zalezlí ve svých

nejsem jako džbán

ulitách a nalepí se na kámen, kdežto žáby všude skáčou a je vidět, že mají brouky v hlavě. „Já jsem v tvém věku už nosila podprsenku a punčochy,“ pokračovala máma, když jsem dohonila tátu ve dveřích. „Ale za mých dob byli všichni zdrženlivější. Rodiče nám nedovolovali, abychom dělali, co se nám zamane, jak je to dneska. Přesto jsem si z kluků, kteří se za mnou otáčeli, mohla vybírat…“ Samým překvapením mi vypadl kbelík z ruky. Vždycky jsem si myslela, že je máma jako šnek, ale ona byla v mládí jako žába. „Já jsem o svoji dobrou pověst nepřišla,“ upřesnila. „Nepotřebovala jsem nikoho, aby mě hlídal na každém kroku. A pak, tomu, kdo u nás moc mluvil, hrozilo, že bude mlčet navždy. Dneska je to jiné, je moc svobody – máte rádio, kino, tanec. Na to se u nás doma nemohlo ani pomyslet. A lidi nečekají na nic jiného, než aby mohli začít spřádat pomluvy. Jsou schopní pomlouvat ostatní ještě před tím, než se něco stane. Proto je třeba, aby se dcery v určitém věku stranily veřejnosti. Tady jsou muži jako zloději a ženy jsou jako džbány – kdo je rozbije, ten si je vezme.“ Začala jsem se netrpělivě pohupovat, přenášela jsem váhu z nohy na nohu. Čím víc času uteče, tím míň šneků nasbíráme, protože vylézají ze země, když je ještě brzy. „Cosimino, ty by sis vzal rozbitý džbán?“ zeptala se svého syna v pyžamu a s vlasy ještě rozcuchanými po spánku. Usmál se, protože už znal pravidla pro bratry – hlídej svoji sestru, dej pozor na to, aby se k ní ostatní chovali uctivě, a pohroz těm, kteří to nebudou dělat. Možná se styděl za to, že jeho sestra ještě chodí v sukni nad kolena a ve dřevácích a že vypadá jako divný kluk. Ošklivá dcera Amalie a Salva Denarových, to o mně říkali. Hubená a kostnatá, oči jako dvě olivy, úzké rty v širokém a tmavém obličeji, vlasy černé jako havran, možná nosí smůlu. Vždycky chodí sama, neučesaná, vídá se jen se Sarem, kulhavým synem dona Vita Musumeciho, její máma vyšívá výbavy a ona sama bude jednou stará panna. Když jsem s mámou odnášela vyšité prádlo bohatým dámám domů, chlubila se, že jsem se také naučila vyšívat, a dámy mi dávaly sušenky nebo krajíc chleba s marmeládou a soucitně mě

viola ardone

hladily, protože si myslely, že mi nezbyde nic jiného než po celý život chystat výbavu jiným ženám. „Mami, nech to být,“ opáčil Cosimino a mnul si oči. „Prosím tě, kdo by si asi tenhle džbán vzal?“ „Kdo si ho vezme, ten si ho vezme,“ odpověděla máma. „Hlavně, že ho nedostane rozbitý. Po svatbě sám uvidí.“ Já nevím, jestli mám manželství ráda – nechci dopadnout jako Fortunata, kterou otěhotněl Musciacco, když jsem u Nardiny jedla těstoviny se sardelkami. Proto pořád po ulicích běhám, protože dech mužů je jako když foukne kovářský měch, natáhne k tobě ruce a může se tě i dotknout. A tak běhám, abych byla neviditelná. Běhá moje klučičí tělo, ve kterém tluče srdce ženy, běhám za všechny budoucí chvíle, kdy už nebudu moct běhat, běhám za moje spolužačky, co nosí uzavřené boty, dlouhé sukně a mohou dělat jen pomalé a krátké kroky, a běhám také za svoji sestru pohřbenou zaživa doma. „Uklidni se, Olivo,“ řekla nakonec máma. „Ode dneška bude chodit na žáby a šneky tvůj bratr. Není to nic pro dívky.“ Popadla mě za paži a donutila mě, abych si sedla. „Cosimino to neumí,“ vstoupil do hovoru táta a prohlížel si špičky bot. „A co s tím uděláš ty? Nejsi ani schopný ho naučit sbírat šneky, co má dělat jiného?“ Cosimino se otráveně šel připravit, pak vzal moji tašku a vydal se ven za tátou. Slunce stoupalo na obloze a já jsem oknem viděla, jak spolu mizí na poli a neřeknou si ani slovo.

„Olivo! Chytáš lelky?“ Máma na mě volala z kuchyně, já stála u okna a čekala jsem, až spatřím tátu, až mu ze všech sil vyběhnu naproti a budu moct spočítat šneky. Bála jsem se, že jich Cosimino nasbírá víc než já. „Vyměnila jsi vodu?“ zeptala se, když drhla podlahu. „Ano,“ odpověděla jsem, odtáhla jsem kbelík do ložnice a nahnula jsem se nad něj, abych pozorovala svůj odraz ve vodě. „Marnivost je plodem ďáblova pokušení,“ pronesla. Odtrhla jsem zrak od vody a zastyděla jsem se. Máma byla skloněná a drátěnkou čistila dlaždičky. „Co myslíš, já jsem v tvém věku byla taky marnivá a celý čas jsem se kochala svojí krásou, ale ta pak pomine.“ Chraplavě se zasmála. „Jsi krásná, mladí muži se za tebou na ulici otáčejí, pak se vdáš, máš děti a všechno pomine.“ Vyždímala jsem hadr a klekla si vedle mámy, abychom podlahu umyly společně. Zdálo se mi, že je pořád krásná, zatímco moje tvář měla stejnou barvu jako voda – šedou a matnou. Šla vylít vodu z kbelíku na zahradu za domem a předloktím si otřela pot z čela. „Moje máma měla kromě mě další čtyři dcery,“ pokračovala. „Dvě byly starší a dvě mladší. Syna se nedočkala. Táta ho ještě chtěl, ale ona o tom nechtěla ani slyšet. Musíme vdát pět dcer, Mimmo, říkala a před obličejem mu mávala rozevřenou dlaní. Myslela jsem si, že jsem nejkrásnější, a marnivost mě přivedla ke zkáze.“

viola ardone

Pustila jsem se do drhnutí s větší vervou, protože jsem se cítila trapně, když se mi svěřovala. Pokračovala: „Poslali mě uklízet do notářské kanceláře, protože doufali, že se tam vdám. Ne že bych si měla vzít samotného notáře, ale alespoň někoho, kdo kanceláří prošel, praktikanta, advokáta, někoho s pořádným dědictvím… Já jsem se ale zbláznila do mladého Sicilana, co se přišel vzdát dědictví. Zemřel mu strýc z Kalábrie a zanechal po sobě jen dluhy. Byl to málomluvný blonďák se zelenýma očima a vybraným chováním. Moje máma mi tehdy řekla: „A ty si chceš jen kvůli krásné tváři zničit život?“ Znovu se chraplavě zasmála, až z toho začala kašlat. „Nechtěla jsem ji poslechnout, a tak jsme utekli. Podnikli jsme fuitínu, utekli jsme bez svolení rodičů a v noci za rozbouřeného moře jsme přepluli Messinský průliv. To teda byly líbánky! Když jsem v koupelně na lodi uviděla pomerančové květy, symbol nevinnosti a manželství, zvedal se mi žaludek.“ Rukou si pohladila břicho, jako by jí znovu bylo špatně. „Moje nebožka máma měla pravdu. Opustila nás při porodu posledního dítěte, syna, na kterého můj táta tolik čekal. Odešli spolu, pokoj jejich duším. Ale ty musíš svoji mámu vždycky poslouchat. Pořád tě mám na očích, i když ty mě nevidíš. Marnivost je plodem ďáblova pokušení.“ Já nemám ďábelské věci ráda. Tak jsem šla ven vylít vodu, a když jsem viděla, jak táta přichází a za ním kráčí Cosimino s kbelíkem v ruce, neměla jsem odvahu, abych šla šneky spočítat a zjistit, jestli se jim po mně stýskalo.

Liliana není jako já. Je krásná, ale přesto na vdavky ani nepomyslí. Říká, že ženě je muž platný asi jako mrtvému zimník. „A co s tebou bude?“ zeptala jsem se jí jednou, když jsme šly spolu domů ze školy. „Budeš se jen tak potloukat po světě? A pak, moje máma říká, že žena, co neporodí děti, bude nemocná na nervy.“ Liliana mi podala nový časopis, já ho schovala mezi knihy a ona se na mě usmála. „Budu pracovat, ale na poloostrově.“ „Ty chceš celý život někomu sloužit?“ „Copak jediné, co může žena dělat, je sloužit? Já budu poslankyně v parlamentu jako Nilde Iottiová.“ „A to je kdo? Kamarádka tvého táty?“ Liliana povytáhla obočí a tvářila se důležitě, jako když ve škole dostala hvězdičku, a já ne. Cítila jsem, že žárlím – nevěděla jsem, kdo je ta Nilde, a dokonce mě minulo i slovo poslankyně. Některá slova ve slovníku učitelky Rosarie jako ministr, starosta, soudce, notář nebo lékař vůbec v ženském rodě neexistovala. „Táta říká, že změna musí přijít právě od nás, žen z jihu, protože nás celé stovky let učili být zticha, ale my se teď musíme naučit se ozvat, musíme být slyšet,“ vysvětlila mi jako malé holce. „Žena, která je slyšet, není seriózní,“ odpověděla jsem, protože jsem to slyšela od mámy. Liliana nic nenamítla a pokračovala v chůzi. Pak se zastavila, chytla mě za ruku a usmála se. „Proč někdy nepřijdeš na schůzi?“

viola ardone

„Tam se nesmí, tam jsou komunisti!“ vyhrkla jsem bez přemýšlení, ale hned potom jsem se zastyděla. „Chodí tam hodně lidí, třeba takových, do kterých bys to neřekla,“ prozradila s tajuplným výrazem. „Chodí tam Scibettová?“ vyzvídala jsem a samou zvědavostí jsem vytřeštila oči. „Byl tam tvůj táta, a ne jednou.“ Cítila jsem, jak se mi vaří krev v žilách, a obrátila jsem list. Nechtěla jsem vědět, jestli to je pravda. „Když si to rozmyslíš, dám ti všechny časopisy, co mám doma.“ Za vyndavacím prknem postele jsem schovávala sešity, do kterých jsem kreslila tváře herců a hereček rozdělených do různých kategorií podle typů z filmových příběhů: pro ženy to byly smolařské brunety, nemravné blondýny, skandální zrzky (tady byl ale jen jeden obrázek Rity Hayworthové), ďábelské dcery. Muži byli hodní a odvážní, oškliví a zlí, nešťastně zamilovaní, krásní a nebezpeční. Úplně zvlášť jsem měla krásného Antonia. Jestli mi dá Liliana všechna stará čísla, budu moct zaplnit kresbami další dva sešity, napadlo mě, a mámin hlas mi zněl v hlavě stále slaběji. „I zvláštní přílohy?“ chtěla jsem se ujistit. Liliana souhlasně kývla hlavou. Když jsme dorazily na křižovatku, zahnula jsem na kamenitou cestu a rozběhla se k domovu. Pak jsem se zastavila a zavolala na ni: „Tak já přijdu,“ a znovu jsem se dala do běhu.

Nakonec jsem tam nešla. Liliana mě ale jednou po vyučování pozvala k sobě domů, abych jí pomohla nakreslit nějaké portréty, a já jsem šla, protože jsem se chtěla pochlubit, jak jsem v kreslení dobrá. Čekala jsem, že bude mít plátna a barvy, ale zavedla mě do tmavé komory, kde byly z jedné strany na druhou natažené prádelní šňůry. „Venku svítí sluníčko a ty věšíš prádlo zrovna tady?“ divila jsem se. Pak jsem šla blíž a zjistila jsem, že kolíčky nedrží prádlo, ale fotografie. „Pojď sem,“ řekla a odvedla mě za ruku k jednomu papíru, který právě připnula na šňůru. „Co tam vidíš?“ Zírala jsem na obdélníkový papír, ale nic tam nebylo. „Nevím, je tady tma,“ odpověděla jsem rozpačitě. „Nesmíš spěchat. Jedna věc je dívat se a druhá něco vidět. To se můžeš naučit.“ Připadala jsem si jako na základce, když chtěla být Liliana nejlepší ze třídy, i když teď na střední u profesorky Terlizziové jsem byla ve skloňování lepší já. Přivřela jsem oči, jak to dělám při navlékání nitě. Možná jsem se tak moc snažila, až se mi zdálo, že z bílého papíru pomaloučku něco vystupuje. Liliana se usmívala, protože už věděla, co bude dál. Dívala jsem se tak soustředěně, až se mi oči zalily slzami a přes mokré řasy jsem nedokázala rozeznat tvary na papíře. Zavřela jsem oči a promnula si je. Když jsem je znovu otevřela, objevila se přede

viola ardone

mnou postava děvčete se snědou pletí, rozcuchanými vlasy a vystouplými kostmi. Cítila jsem, že se mi dělá nevolno a z podbřišku se mi po celém těle rozlévá horkost. „Ty jsi mě tajně vyfotila!“ Sklopila jsem zrak. Nebylo mi příjemné dívat se do tváře, která netušila, že ji někdo sleduje. A pak, jestli Pán Bůh chtěl, abych byla ošklivá, já za to přece nemůžu. Liliana rozvěsila několik hnědých filmů, které se kroutily jako hadi. „Tobě se ta fotka nelíbí?“ „Nevím.“ „Myslíš, že není dobře vyfocená?“ „Je dobře vyfocená, proto se mi nelíbí.“ Byla na ní holka, která právě sebrala míč klukovi, co si dobíral Sara, protože napadá na jednu nohu, která běžela ze všech sil a ani se neohlédla, která se za chvíli zastaví, sebere ze země kámen a vystřelí ho prakem – ta tmavá holka rozcuchaná jako vrabčák jsem byla já. Liliana se usmála, ale já jsem spokojená nebyla. „To je poprvé, co vidím svůj portrét, ale to se nedělá – dívat se na sebe. Máma říká, že krásky se v sobě vzhlížejí a ošklivky se vdávají.“ Otočila jsem se a znovu se zblízka zadívala na papír se svojí tváří. Liliana otevřela šuplík a pustila se do hledání. Vytáhla zrcátko s dřevěnou rukojetí, na zadní straně mělo obrázek hadrové panenky s copánky z hnědé vlny. „Na,“ podala mi ho. Ukázala jsem, že ho nechci, ale ona trvala na svém, a tak jsem se do něj podívala. Spatřila jsem plné rty, ne takové, jako má Liliana, ani rty malé holky. Viděla jsem protáhlé oči jako dva listy, z jejichž středu vystupovaly dvě černé olivy. Spatřila jsem malý rovný nos a husté obočí. Máma mi lhala – nejsem ošklivá. „Musím jít.“ „Máš ho ode mě jako dárek,“ rozhodla se a pořád rozmotávala film. Zastrčila jsem si zrcátko za pásek sukně, snad aby ho máma neviděla. Vykročila jsem ke dveřím, pak jsem se ještě vrátila a znovu jsem se zahleděla na fotografii visící za kolíčky na šňůře. Už se mi nezdála tak cizí.

nejsem jako džbán

„Proč jsi vyfotila zrovna mě?“ Liliana mě chytla za ruku. Měla jemné prsty, tak jiné než moje, tmavé a sukovité jako kořeny magnolie. „Pojď se podívat,“ řekla a zavedla mě do tmavé místnosti bez oken. Na zdech a v napěchovaných krabicích všude po zemi byly další fotky – Liliana, jak si hraje s blonďatou panenkou, řezník Gepino, jak v řeznictví brousí nože, tři umounění kluci, jak míří foukačkou na nějakou paní na balkóně, farář, jak si svléká hábit, dvě holky, jak kráčejí se sklopeným zrakem, a mladík s pusou sešpulenou k pískání. My dvě, jak se vracíme samy ze školy domů. Zdálo se mi, že na jedné fotce je můj táta, ale možná to byl jen nějaký vesničan, který v dálce kráčí v západu slunce. „Dělal je můj táta,“ upřesnila. „Někdy je posílá do novin a oni mu za ně platí.“ „Takových tváří jsou tisíce,“ odpověděla jsem. „Co je na nich hezkého?“ Mezi vesničany s děravými botami a ženami s černými šátky na hlavě jsem našla fotku muže ležícího na zemi, přikrytého bílým prostěradlem, zpod kterého vykukovaly jen boty. Prostředek hyzdila tmavá skvrna. Vypadala, že je černá, protože fotky nejsou barevné, a tak je potřeba si barvy domyslet. Všimla jsem si ještě náměstí s třemi mrtvými, bez prostěradla a s černou krví kolem. Zakryla jsem si oči rukama. „Fotit mrtvé je rouhání,“ špitla jsem. „Táta fotí život a k životu patří všechno. I to, co nechceme vidět.“ „Už musím jít,“ chtěla jsem zmizet z té dusné místnosti. V hlavě mi dokola zněl mámin hlas: Marnivost je plodem ďáblova pokušení.

Když jsem se vrátila domů, máma tam nebyla. Šla k Pietrovi Pinnovi, našemu sousedovi, aby se s ostatními modlila u mrtvého těla jeho otce, který v osmdesáti pěti letech umřel. Pohřby mají svoje pravidla: Obleč se do černého, vyjádři soustrast a plač opravdové slzy. Když v městečku někdo umřel, vždycky na modlitby zavolali mámu, protože se dokázala dojmout i ze smrti neznámých lidí. Domů se pak vracela s protáhlým obličejem, jako by si ho vyprala v slzách. Zavřela jsem se v pokoji, vyndala jsem prkno z postele, abych za něj schovala zrcátko od Liliany, a do ruky se mi skutálela rtěnka. Otevřela jsem ji a otáčela jsem spodním dílem, dokud na mě nevykouklo pár milimetrů zářivě červené barvy. Přiložila jsem ucho ke dveřím, abych se ujistila, že mě nikdo nepřekvapí. Zadívala jsem se na svůj obraz v zrcátku, sešpulila jsem rty a vtáhla tváře dovnitř, jako to dělají filmové hvězdy v reklamě. Rozetřela jsem si rtěnku po ústech a ta se okamžitě zbarvila doruda. Přejela jsem je podruhé a cítila jsem, jak mě to příjemně lechtá a jak se mi z toho houpe žaludek. Rty teď vystupovaly z tmavého oválu obličeje a zdálo se, že pohlcují všechny jeho rysy. Tahle pusa, to jsem já? Ta tvář odrážející se uprostřed dřevěného rámu, to jsem já? Zvedla jsem bradu, přivřela oči a rty jsem se dotkla zrcátka. Jakmile jsem ucítila jeho chlad, zastyděla jsem se a zrcátko odložila. Na skle zůstala rudá skvrna ve tvaru trochu rozmazaného srdce. V tu chvíli