Damon Galgut Slib
ODEON
Přeložil Jiří Hanuš
THE PROMISE Copyright © Damon Galgut 2021 Translation © Jiří Hanuš, 2022
ISBN 978-80-207-2122-8
Dnes ráno jsem potkal ženu se zlatým nosem. Jela v cadillacu a v náruči držela opici. Její řidič zastavil a ona se mě zeptala: „Vy jste Fellini?“ A tím kovovým hlasem pokračovala: „Proč se ve vašich filmech nevyskytuje jediný normální člověk?“ – Federico Fellini
Antoniovi a Petruchiovi za veškeré snažení, vaření a ježdění
Máma
Ve chvíli, kdy kovová krabice vysloví její jméno, Amor ví, že se to stalo. Celý den prožívá v napjatém rozpoložení a pobolívá ji hlava, téměř jako kdyby ve snu slyšela nějaké varování, ale nemůže si vzpomenout jaké. Nějaké znamení nebo scéna, těsně pod povrchem. Potíže někde dole. Oheň pod zemí. Ale když ta slova skutečně slyší, odmítá jim uvěřit. Zavře oči a vrtí hlavou. Ne, ne. To, co jí teta právě řekla, nemůže být pravda. Nikdo neumřel. Je to pouhé slovo, nic víc. Dívá se na to slovo, jak si tam bez jakéhokoli vysvětlení leží na stole jako brouk na krovkách. Stojí v kanceláři slečny Starkeyové, kam ji přivolal hlas z reproduktoru. Amor na tuto chvíli čekala už tak dlouho a tolikrát si ji představovala, že ji vnímá jako fakt. Ale když teď ta chvíle skutečně přišla, připadá jí vzdálená a jako ve snu. Nestalo se to, ve skutečnosti ne. A zvlášť ne mámě, která bude vždycky, vždycky živá. Je mi to líto, opakuje slečna Starkeyová a zakrývá svoje velké zuby úzkými, pevně stisknutými rty. Některé holky tvrdí, že slečna Starkeyová je lesba, ale je těžké si představit, jak s kýmkoli dělá cokoli sexuálního. Nebo to možná jednou dělala 11
a navždycky ji to znechutilo. Je to smutek, s nímž se všichni musíme vyrovnat, dodá vážným hlasem ředitelka, zatímco se teta Marina chvěje a otírá si oči papírovým kapesníkem, přestože se na mámu vždycky dívala svrchu a je jí úplně jedno, že je mrtvá, i když není. Teta s ní jde dolů a čeká venku, protože Amor si musí jít na internát sbalit věci. Bydlela tu sedm měsíců, čekala, až se stane to, co se nestalo, a každou vteřinu té doby nenáviděla tyhle dlouhé studené pokoje s linem na podlaze, ale teď, když musí odjet, se jí nechce. Chce si jen lehnout na postel, usnout a už se nikdy, vůbec nikdy neprobudit. Jako máma? Ne, ne jako máma, protože máma přece nespí. Pomalu si naskládá věci do kufru a pak ho nese dolů před vchod do hlavní budovy, kde stojí teta a hledí do jezírka s ryb kami. Tahle je velká a tlustá, říká a ukazuje do hloubky, už jsi někdy viděla tak velkou zlatou rybu? A Amor řekne, že neviděla, i když nevidí, na kterou rybu teta ukazuje, a nic z toho stejně není skutečné. Když nasedne do Toyoty Cressidy, ani ta není skutečná, a když od školy plují serpentinami dolů, pohled z okénka připomíná sen. Žakarandy jsou v plném květu a zářivě purpurové květy jí připadají křiklavé a podivné. Vlastní hlas jí zní jako ozvěna, jako by mluvil někdo jiný, a když dojedou k hlavní bráně a odbočí vpravo místo vlevo, slyší sama sebe, jak se ptá, kam jedou. Ke mně domů, říká teta. Vyzvednout strýce Ockieho. Včera jsem musela narychlo odjet, když se to, víš, když se to stalo. (Nestalo se to.) Teta Marina na ni úkosem pohlédne očkama rámovanýma maskarou, ale děvče vůbec nereaguje. Zklamání starší ženy je 12
téměř zřetelné, jako utajený prd. Mohla do školy poslat Lexingtona, aby Amor přivezl, ale jela raději osobně, protože jak všichni vědí, v krizových situacích je ráda užitečná. Za tou kulatou tváří, líčením připomínající herečku kabuki, hladoví po dramatických scénách, klevetách a laciném spektáklu. Krev a zrada v televizi je věc jedna, ale tady jí skutečný život naservíroval aktuální vzrušující příležitost. Ta strašlivá zpráva, vyslovená veřejně, přímo před ředitelkou! Ale její neteř, nanicovatá buclatá knedla, se skoro nezmůže na slovo. S tím dítětem vážně něco není v pořádku, Marina si toho všimla už dřív. Přičítala to tenkrát tomu blesku. Ag, shame, už to pak nikdy nebyla ona. Vezmi si piškot, vybídne ji teta popuzeně. Jsou na zadním sedadle. Ale Amor nechce piškot. Nemá na jídlo ani pomyšlení. Teta Marina pořád něco peče a vnucuje to lidem. Její sestra Astrid říká, že to dělá proto, aby ztloustli i ostatní kolem ní, a je pravda, že teta už vydala dvě kuchařky věnované laskominám k čaji, oblíbené u jistého druhu starších bělošek, jaký je dneska hodně vidět. Na druhou stranu, přemítá teta Marina, se s tím dítětem snadno povídá. Neskáče člověku do řeči, nehádá se a působí dojmem, že pozorně naslouchá, a to úplně stačí. Ze školy do Menlo Parku, kde Laubscherovi bydlí, to není autem daleko, ale tetě dnes připadá, že se čas vleče, a celou cestu hovoří emotivní afrikánštinou, tlumenou řečí plnou zdrobnělin své neteři svěřuje důvěrnosti, třebaže její motivy jsou spíš záludné. Rozpráví na obvyklé téma, jak máma zradila celou rodinu tím, že přešla na jinou víru. Vlastně se vrátila k té staré. Stala se znovu židovkou! Teta už celého půl roku, ode chvíle, kdy máma onemocněla, vyjadřovala nad tímto krokem mimořádně hlasitě svůj nesouhlas, ale co si 13
s tím má Amor počít? Jako pouhé dítě nemá žádný vliv, a co je vůbec špatného na tom, že se člověk vrátí ke svému náboženství, pokud chce? Amor se snaží neposlouchat, soustředit se na něco jiného. Teta si při řízení nasazuje bílé golfové rukavičky, bůhví, jak na takovou snobárnu přišla, nebo se možná jenom bojí bacilů, a Amor se soustředí na pohyb bledých obrysů jejích rukou na volantu. Když bude vytrvale sledovat ty ruce, jejich tvar, jejich krátké tupé prsty, nebude muset poslouchat, co ústa nad těma rukama říkají, a pak to nebude pravda. Jediná pravdivá věc jsou ty ruce a já, jak se na ty ruce dívám. … Pravda je, že tvoje matka opustila holandskou reformovanou církev a vrátila se k tomu židovství jenom proto, aby naštvala chudáka mého bratra… Aby nemusela být pohřbená na farmě vedle manžela, to je ten skutečný důvod… Existuje správná cesta a špatná cesta a já musím bohužel říct, že tvoje matka si vybrala tu špatnou… No, ať je to, jak chce, povzdychne si teta Marina, když přijíždějí k domu, můžeme jen doufat, že jí Bůh odpustí a že už teď odpočívá v pokoji. Zaparkují ve vjezdu pod markýzou s krásnými zelenými, purpurovými a oranžovými pruhy. Za ní je dioráma bílé Jižní Afriky, bungalov na předměstí s plechovou střechou, obložený červenými cihlami a obklopený hradním příkopem zahrady vyšisované sluncem. Dětská prolézačka na rozlehlém hnědém trávníku působí osaměle. Betonové pítko pro ptáky, dětský domeček a houpačka vyrobená z půlky velké pneumatiky. Kde jste možná taky vyrůstali. Kde to všechno začalo. Amor jde za svou tetou, ne tak docela po zemi, spíš několik centimetrů nad ní, udržuje si tak klidný odstup od věcí a míří do kuchyně. Strýc Ockie si tady právě míchá brandy s kolou, 14
druhou za dnešní dopoledne. Pracoval pro vládu na vodní správě jako projektant, nedávno odešel do důchodu a neví, čím by zaplnil své dny. Když dovnitř vtrhne jeho choť, Ockie se provinile vztyčí do pozoru a spodním rtem si saje knír zbarvený nikotinem. Měl celé hodiny na to, aby se náležitě oblékl, ale je dosud v pantoflích, teplákách a tričku. Hranatý chlap s řídnoucími vlasy ulíznutými zleva doprava Brylcreemem. Sevře Amor v upoceném objetí a oba se v tu chvíli cítí trapně. To s tvou matkou je mi líto. Ale to bude dobrý, řekne Amor a vzápětí se rozpláče. To ji budou lidi celý den litovat, protože se z její matky stalo to slovo? Když brečí, připadá si ošklivá jako puklé rajče a napadne ji, že musí pryč, pryč z toho hrozného mrňavého pokoje s parketami na podlaze a štěkajícím maltézákem a s očima tety a strýce, co se do ní zabodávají jako hřebíky. Protáhne se kolem ponurého akvária strýce Ockieho a spěchá dál chodbou do koupelny mezi stěnami nahozenými omítkou s nopy, v těchto končinách v této době populární. Není třeba se zabývat tím, jak si oplachuje slzy, za zmínku snad stojí, že Amor sice ještě posmrkává, ale zároveň otevře dvířka skříňky nad umývadlem, jak to dělá v každé domácnosti, kam přijde. Občas najde něco zajímavého, ale tyhle poličky jsou plné deprimujících věcí jako fixační krém na zubní protézu a rektální mast Anusol. Pak se cítí provinile, a aby se pocitu zbavila, musí předměty na každé poličce spočítat a hezky je uspořádat. Pak ji napadne, že si toho teta všimne, a znovu je přerovná. Když se vrací zpátky chodbou, zastaví se u otevřených dveří do pokoje bratrance Wessela, nejmladšího a nejrozložitějšího z potomků tety Mariny, jediného, který dosud bydlí u rodičů. Je mu už čtyřiadvacet, ale od té doby, co ukončil vojenskou 15
službu, nedělá nic, vysedává doma a probírá se sbírkou známek. Zjevně má problém postavit se na vlastní nohy. Podle otce trpí depresí a matka tvrdí, že si hledá vlastní cestu. Ale táta Amor se nechal slyšet, že jeho synovec je prostě líný a rozmazlený a měli by ho k nějaké práci přinutit. Amor se bratranec nelíbí, zvlášť ne v tuhle chvíli, nelíbí se jí na něm ty velké neforemné ruce a zástřih podle kastrolu a podivný způsob, jak vyslovuje „s“. Nikdy se jí nepodívá do očí, ale teď si jí skoro ani nevšimne, protože má na klíně otevřené album a pod zvětšovacím sklem zkoumá jednoho oblíbence svojí sbírky, sadu tří známek oslavujících památku dr. Verwoer da, vydanou pár měsíců poté, co tohoto významného muže zavraždili. Co tu děláš? Tvoje máma mě vyzvedla ze školy. Teď přijela pro tvýho tátu a pro nějaký jídlo. Aha. A ty jedeš domů? Jo. S tvou mámou je mi to líto, řekne a konečně na ni pohlédne. Amor si nemůže pomoct, znovu se rozpláče a musí si osušit oči rukávem. Ale Wessel se už opět věnuje známkám. Seš hodně smutná? zeptá se nepřítomně, ani se na ni nepodívá. Amor zavrtí hlavou. V tuhle chvíli je to pravda, necítí nic, jenom prázdnotu. Měla jsi ji hodně ráda? No ovšem, odpoví. Ale ani při odpovědi na tuhle otázku se v ní nic nepohne. Napadne ji, jestli vůbec mluví pravdu. O půl hodiny později sedí na zadním sedadle strýcova starého Plymouthu Valiant. Strýc se převlékl do kostelních šatů, 16
má na sobě hnědé kalhoty, žlutou košili a vyleštěné boty, sedí za volantem přímo před ní, takže může obdivovat plácačky jeho uší, po předním skle se táhne kouř z cigarety. Vedle něho jeho choť, která se opět přelíčila, postříkala Je T’aimem a z kuchyně přinesla tašku napečeného cukroví. Právě projíždějí kolem hřbitova na západním okraji města, kde kolem jámy v zemi postává malý dav, a poblíž je židovský hřbitov, kde velmi brzy, ale ne, nemysli na to a nedívej se na hroby, i když si nemůžeš pomoct, abys nezahlédla ukazatel s nápisem Háj hrdinů, ale kdo jsou ti hrdinové, nikdo to nikdy nevysvětlil, je máma teď taky hrdina, na tohle taky nemysli, a pak se noříš do té hrozné zóny, samý beton a myčky na auta a na protější straně špinavé zanedbané bytovky. Kdybychom se drželi obvyklé cesty, brzy bychom nechali město za sebou, ale dnes nemůžeme jet obvyklou cestou, protože vede kolem Atteridgeville a ve čtvrti vypukly nepokoje. Nepokoje jsou ve všech černošských čtvrtích, všude se o tom šušká, i když nad státem jako temný mrak visí výjimečný stav, cenzurují zprávy a po celé zemi je nálada poněkud nabitá elektřinou, poněkud napjatá, ty hlasy, co pod tím vším hovoří, se nedají umlčet, jako tichý praskot v rádiu. Ale čí jsou, komu patří ty hlasy, proč je nemůžeme slyšet teď? Pssst, uslyšíš je, když budeš dávat pozor, když budeš jen tiše naslouchat. … Jsme poslední výspa na tomhle kontinentu… Kdyby Jihoafrická republika padla, v Moskvě bude bouchat šampaňské… Povím vám to jasně, vláda většiny znamená komunismus… Ockie vypne rádio. Nemá náladu na politické projevy, je mnohem příjemnější dívat se do krajiny. Představuje si, že je jedním ze svých předků a na voze taženém voly zvolna postupuje do vnitrozemí. Ano, existují lidé, kteří sní předvídatelným způsobem. Ockie, statečný průkopník vznášející se nad 17
plání. Pod rozlehlou oblohou ubíhá kolem žlutohnědá krajina, převážně suchá kromě míst, kde ji protíná řeka. Před nimi mezi nízkými kopci a údolíčky napůl cesty k přehradě Hartbeespoort leží farma, jak jí říkají, i když to opravdová farma žádným smysluplným způsobem není, jeden kůň a pár krav, nějaké slepice a ovce. Na jedné straně za plotem vidí skupinu mužů s detektorem kovů. Několik domorodých chlapců pod jejich dohledem hloubí jámy. Celé tohle údolí kdysi patřilo Paulu Krugerovi a vytrvale se objevují zvěsti, že někde pod těmi kameny zůstaly zahrabány dva miliony liber ve zlatě z búrské války. Takže kopejte tady, kopejte tamhle, vzhůru za bohatstvím minulosti. Je to chamtivost, ale i tohle má pro Ockieho nostalgický nádech. Moji lidé jsou udatná, odolná parta, přečkali Brity a přečkají i mouřeníny. Afrikánci jsou svébytný národ a Ockie tomu skutečně věří. Nechápe, proč se Manie musel oženit s Ráchel. Olej se s vodou nemísí. A na dětech je to vidět, jsou to všechno zmetci. Alespoň z tohoto pohledu jsou s manželkou zajedno. Marina svoji švagrovou nikdy neměla ráda. Na tomhle svazku bylo všechno špatně. Proč se její bratr nemohl jednoduše přiženit do vlastního kmene? Udělal jsem chybu, řekl, a za chyby se platí. Manie byl vždycky přihlouple tvrdohlavý. Jít proti přání vlastní rodiny kvůli nějaké takové, marnivé a namyšlené, která ho pochopitelně nakonec odstavila od lože. Kvůli sexu. Protože on se prostě nedokázal ovládnout. O tuhle činnost Marina sama nikdy moc nestála, s jedinou výjimkou, tenkrát v Sun City s tím mechanikem, ale psst, to tady teď nebudeme rozvádět. Ženské byly vždycky bratrova zhouba, ode dne, co se začal holit, z něho byl kozlík, užíval si a tropil potíže, až se jednou dopustil nedopatření a všechno se změnilo. To nedopatření tam 18
teď někde venku slouží v armádě. Dnes ráno poslali zprávu, že dorazí domů až zítra. Anton přijede domů až zítra, obrátí se Marina dozadu na Amor a pak si začne v zrcátku sluneční clony vylepšovat rtěnku. K odbočce dorazí ze špatné strany a Amor musí vystoupit, otevřít bránu a zase ji za autem zavřít. Pak se kodrcají po hrubé štěrkové cestě, tu a tam z ní trčí kameny a kovově škrábou podvozek. Ten zvuk připadá Amor příliš hlasitý, zakusuje se do ní. Hlava ji bolí ještě víc. Dokud jeli po otevřené silnici, téměř si dokázala představit, že nikde není, že se jen tak vznáší. Ale teď jí všechny smysly říkají, že co nevidět přistane. Nechce vejít do domu, protože když to udělá, potvrdí se, že se něco stalo, něco se v jejím životě změnilo a už se to nikdy nevrátí. Nechce, aby cesta dělala to, co dělá, zamířila pod sloupy a pak vzhůru do vršku, nechce, aby stoupala vzhůru, nechce vidět dům v údolíčku na druhé straně. Ale je tam a ona ho vidí. Nikdy se jí nelíbil. Od začátku to bylo divné místo, už když ho její dědeček koupil. Kdo by tady uprostřed buše stavěl v tomhle stylu? Ale děda se utopil v přehradě, dům zdědil táta a začal přistavovat pokoje a venkovní budovy, které neměly vůbec žádný styl, i když on jim říkal lidové. Jeho plány postrádaly veškerou logiku, ale podle mámy chtěl zakrýt původní art deco, protože tátovi připadalo zženštilé. Hlouposti, namítal táta, já to beru prakticky. Má to být farma, ne fantazie. Ale podívejte se, jak to dopadlo. Velká slátanina, čtyřiadvacet vstupních dveří, které se musí na noc zamykat, jeden styl nalepený na druhém. Sedí to tady uprostřed stepi jako opilec v oblečení posbíraném všude možně. Ale je to přece naše, myslí si teta Marina. Nedívej se na dům, mysli na tu půdu. Sice bez užitku, plná kamení, nic s ní nepořídíš, ovšem patří jen a jen naší rodině, a v tom je síla. 19
Alespoň že ta manželka už je mimo hru, řekne nahlas Ockiemu. Pak si vzpomene na dítě na zadním sedadle. Panebože. Musíš se hlídat, co říkáš, Marino, zejména příštích pár dnů, než ji pohřbí. Mluv anglicky, budeš to mít víc pod kontrolou. Nechci, abys mě špatně pochopila, otočí se k Amor. Já si tvé matky vážila. (To tedy ne.) Ale Amor to neřekne nahlas. Úplně ztuhla, protože vůz konečně pomalu zastavuje. Ockie musí zaparkovat kus dál na vjezdu, protože před domem už stojí mnoho jiných aut, povětšinou neznámých. Co tady dělají? Už cítí, jak se ten tlak lidí a událostí dere do jejího nitra přitahovaný dírou v srdci, dírou ve tvaru její matky. Když Amor vystoupí a zabouchne dveře, okamžitě si všimne jediného auta, dlouhého tmavého vozu, a tíha světa na ni dolehne o to víc. Kdo řídí tohle auto, proč zaparkoval před naším domem? Řekla jsem těm židům, aby počkali a neodvezli ji hned, sděluje jí teta Marina. Aby ses mohla s matkou rozloučit. Amor nejprve nechápe. Chrup, chrup, chrup, říká štěrk. Předními okny vidí dav lidí v obývacím pokoji jako hustou mlhu a uprostřed sedí její otec shrbený na židli. Pláče, pomyslí si Amor, ale pak jí to dojde: Ne, on se modlí. Pláče, nebo se modlí, poslední dobou se to u něho nedá snadno odlišit. Pak pochopí a pomyslí si: Nemůžu jít dovnitř. Řidič toho auta čeká v domě, abych se mohla rozloučit s matkou, ale já přece nemůžu do těch dveří vejít. Když do nich vejdu, bude to pravda a můj život se úplně změní. Takže Amor postává venku, zatímco Marina, klapity klap, důležitě nakráčí dovnitř s taškami občerstvení, Ockie se šourá za ní, a pak Amor upustí kufr na schody a vyrazí za roh domu, kolem bleskosvodu a plynových bomb 20
v betonovém výklenku ve zdi a přes zadní terasu, kde německý ovčák Tojo vyspává na slunci a mezi tlapami mu svítí purpurové koule, přeběhne trávník, kolem pítka pro ptáky a kapoku, běží kolem stájí a domků pro dělníky za nimi a uhání na pahorek. Kde je Amor? Šla hned za námi. Marina nemůže uvěřit, co ta zatraceně praštěná holka provedla. Ja, potvrzuje Ockie a pak, protože by rád přispěl, opakuje: Ja! Ag, ona se vrátí. Marina nemá náladu na shovívavost. Ať už tu nebohou ženskou odvezou. Ta holka o svou příležitost zjevně nestojí. Mervyn Glass, řidič dlouhého auta, sedí už celé dvě hodiny v kuchyni s jarmulkou na hlavě a na základě příkazu téhle rozkazovačné ženské, sestry ovdovělého, čeká, a ona si teď na něho vyskakuje, aby sebou hnul! S touhle rodinou je těžké pořízení, Mervyn nedokáže přijít na to, co se tu vlastně děje, ale nezdá se, že by mu to vadilo. Vyčkávat v uctivém mlčení je podstatná součást jeho práce a Mervyn si vypěstoval schopnost předstírat hluboký klid, třebaže je mu cizí. Ve svém jádru je Mervyn Glass frenetik. Teď tedy vyskočí. Se svým pomocníkem se vydají snést tělesné ostatky zesnulé z ložnice v podkroví. Potřebují k tomu nosítka a vak se zipem, což provází poslední projev manželova žalu, který objímá zesnulou choť a prosí ji, aby neodcházela, jako kdyby odcházela na základě vlastního rozhodnutí a bylo možné ji přesvědčit, aby si to rozmyslela. Ani toto není nijak výjimečné, jak by vám Mervyn řekl, kdybyste se ho zeptali. Mnohokrát už tohle všechno viděl, včetně toho, jak zvláštně k sobě mrtvola lidi přitahuje. Do zítřka se to změní, tělo zmizí a jeho setrvalou nepřítomnost zakryjí plány, přípravy, vzpomínky 21