JEDNAJÍCÍ OSOBY
SMYŠLENÉ OSOBY Sestry Helena Lindnerová (nar. 17. června 1896) Lilly Lindnerová (nar. 16. ledna 1900) Katharina Lindnerová (nar. 4. dubna 1901) Rodiče Elisabeth Lindnerová (nar. v květnu 1870): nevlastní matka Heleny, vlastní matka Lilly a Kathariny Gustav Lindner (nar. v únoru 1865) Ostatní osoby Maxim baron Baranov (nar. v srpnu 1888): podnikatel a umělec Boris: bývalý sluha a blízký přítel Maxima Páter Fidelis: vtipný řádový duchovní z kláštera Mehrerau u Bregenzu, původem z Mnichova. Má uspíšit zpětný odkup poutního kostela Birnau pro svůj klášter. Žije v Lindenhofu. Se zálibou recituje latinská přísloví. Käthe: kuchařka na Lindenhofu, později šéfka kuchyně Otto, hostinský: majitel hostince U Vola v Meersburgu Kníže Igor Sergejevič Pronský: ruský šlechtic Věra Pronská: manželka knížete Pronského Ňáňa: bývalá chůva sester Pavlovových Nikita: pochybný ruský makléř se starožitnostmi a uměleckými předměty
DCERY NADEJE_01.indd 7
1.12.22 17:32
Leonid: Maximův obchodní partner v ocelářství Andrej: kontaktní osoba Nikity s dobrými vazbami na bolševickou vládu Oleg: druhá kontaktní osoba Nikity v Moskvě Eddi: rybář na Bodamském jezeře Architekt Horn: projektuje a řídí přestavbu Lindenhofu Hans Reichle: syn Lilly (nar. v listopadu 1918) Arno Reichle: manžel Lilly Thomas von Bogen: chirurg z Mnichova Lucia: druhá kuchařka (sous chef ) v grandhotelu Lindenhof Minna a Paula: pokojské, pomocnice v kuchyni Ženská linie rodu Pavlovových Marie Pavlovová Irina Věra (Vymazaný záznam. Může být po přečtení románu doplněn.)
(Žena knížete Pronského)
Lidia
(1. žena Maxima)
REÁLNÉ OSOBY Annette von Droste-Hülshoff (1797-1848): Známá meersburská básnířka má v románu jen nepřímou úlohu. Protože její význam pro Meersburg je ale podstatný, budiž zmíněna i v seznamu reálně existujících postav. Měla nejen literární nadání (mj. Die Judenbuche (Židův buk), 1842), nýbrž i hudební, které rovněž rozvíjela. Zimu 1841/42 strávila Annette von Droste-Hülshoff poprvé na Meersburgu, kam se provdala její sestra. Okolí ji inspirovalo k četným básním. V roce 1848 zemřela na Meersburgu. Dnes je možné navštívit místnosti, jež obývala. Nikdy se nevdala. Podle nejistých zdrojů v důsledku nešťastného zážitku z mládí a také skutečnosti, že měla možná více v oblibě ženy.
DCERY NADEJE_01.indd 8
1.12.22 17:32
Doktor Otto Ehinger (1882-1979): Právník a majitel pivovaru v Meersburgu, 1946 až 1948 starosta města. Manžel Kasii von Szadurské. Důvody pro dlouhé „oddělené žití“ manželů jsou interpretovány různě. Některé prameny hovoří o tom, že Ehinger svou ženu „držel v tajnosti“, jiné – podle nichž jsem se řídila v románu – vycházejí z toho, že Kasia chtěla žít nezávisle v Kostnici, a proto se dlouho odmítala přestěhovat k manželovi. Vasilij Kandinskij (1866-1944): Slavný malíř se narodil v Moskvě a studoval nejprve práva a národní hospodářství, z něhož promoval. Své poslání ale viděl v malířství. V roce 1896 přesídlil do Mnichova a nastoupil své vysněné studium. Ačkoli byl ženatý, udržoval dlouholetý poměr se svou žákyní Gabriele Münterovou. Vasilij Kandinskij v těchto letech rozvíjel dál svůj styl. S Franzem Marcem založil umělecké sdružení „Der blaue Reiter“ (Modrý jezdec). V roce 1914 musel opustit Německo a vrátil se do Ruska. Vztah s Gabriele Münterovou se rozpadl. Začátkem roku 1917 se oženil s Ninou Nikolajevnou Andrejevskou a žil v Moskvě nedaleko náměstí Zubovské. Tam se narodil jejich syn Vsevolod (dítě ve třech letech zemřelo). S říjnovou revolucí doufal v revitalizaci umění v Rusku, ale ačkoli byl v roce 1920 povolán na uměleckohistorickou katedru v Moskvě, opustil Rusko a odcestoval se svou ženou do Berlína. Roku 1922 ho Gropius povolal na Bauhaus ve Výmaru. V roce 1928 obdržel německou státní příslušnost. Po uzavření Bauhausu nacisty v roce 1933 odešel se ženou do Neuilly-sur-Seine u Paříže. Zde roku 1944 zemřel. Doktor Karl Moll (1884-1936): Starosta Meersburgu v letech 1919 až 1936. Velmi podporoval turistický ruch ve městě. Kasia von Szadurska (1886-1942): Malířka a grafička polského původu. Její ženské akty z dvacátých let, které jsou zastoupeny v meersburské sbírce, představují intenzivní práci s ženským tělem: „V ženském těle spatřuje drsnou krásu,
DCERY NADEJE_01.indd 9
1.12.22 17:32
která uchvacovala Michelangela; ne bujná plnost tvarů, nýbrž zápas měkké ženskosti se štíhlou silou svalů plných vůle (citát: Dr. Ehinger. Zdroj: Meersburg. Spaziergänge durch die Geschichte einer alten Stadt.) V roce 1919 založila Kasia v Kostnici uměleckou skupinu Breidablik, která se ovšem už po několika měsících rozpadla. Kasia byl manželkou doktora Otto Ehingera. Manželé žili po nějakou dobu odděleně – ona v Kostnici, on v Meersburgu. To vedlo v některých kruzích k nevoli, takže se Kasia v roce 1922 přestěhovala k manželovi do Meersburgu. Měli spolu dva syny. Manželství bylo v roce 1935 rozvedeno. Kasiino vystupování v románu je ovšem včleněno do fiktivního příběhu a nevypráví žádnou epizodu z jejího života. Malířka nevytvořila ani žádnou fresku. Doktor Fritz Zimmermann (1873-1959): Primář meersburské nemocnice. Ve skutečnosti se jím stal až roku 1919, v románu jsem mu toto postavení volně dopřála dřív. Navíc jsem jeho postavu doplnila o další fikce: Zimmermann nezřídil ani nedozoroval lazaret v hostinci a neexistovala ani dohoda s Kostnicí o přebírání tamních pacientů. Doktor Zimmermann byl uznávaný lékař a chirurg. Jeho biografii jsem převzala z knihy Ehre für Meersburg (Museums- und Geschichtsverein Meersburg). K užívání jmen po otci Ruská jména sestávají ze tří prvků: Křestního jména, jména po otci (upraveného křestního jména otce) a příjmení. Abych čtenáře nemátla přílišnou různorodostí jmen, od jmen po otci jsem v románu až na výjimky upustila, ačkoliv vím, že jsou pevnou součástí ruských jmen (mužských i ženských). Exemplárně uvádím „otčestvo“ u knížete Igora Sergejeviče Pronského.
DCERY NADEJE_01.indd 10
1.12.22 17:32
PROLOG Meersburg u Bodamského jezera, červenec 1907 Helena se plnou silou svých jedenácti let opřela do zrezivělé zahradní brány. Brána hlasitě zavrzala. Tahle drobná překážka byla dívčiným každodenním rituálem. Byl spojen s jistou námahou ale také radostným očekáváním. Protože jakmile těžká vrata s důvěrným zaskřípěním povolila, byla cesta do ráje volná. Zpustlou zahradu kolem hostince jejích rodičů obklopovala stará kamenná zídka. V paprscích letního slunce tu zářily kvítky šípkové růže a ostatních rostlin, jejichž jména Helena neznala. Jejich červená a fialová, žlutá a oranžová, modrá a fialová okvětí vyrážela z bujné červencové zeleně a společně s trávou a listím vytvářela pestrobarevný koberec. Středem toho všeho ale byla sukovitá, křivě rostlá jabloň, jejíž plody se v tuto roční dobu ještě plaše ukrývaly za zelenými listy. Helena byla přesvědčená, že ten strom tu stojí ode dne, kdy Bůh stvořil nebe a zemi. Pan farář v kostele jim mnohokrát líčil strhující příběh o zahradě Eden a Helena věřila, že je to právě tahle jabloň, z níž Adam okusil zakázané ovoce. Proto když trhala jablka, dávala vždycky pozor, jestli ve větvích nesedí had – neboť vyhnání ze své zahrady nechtěla za žádnou cenu riskovat. Počkala, až sestry Lilly a Katharina projdou vraty porostlými břečťanem, a pečlivě za nimi zavřela. „Cos nám chtěla ukázat?“ ptala se nedočkavě nejmladší Katharina, když stoupaly příkrou pěšinou ke starému skleníku. „To je překvapení!“ „To říkáš vždycky, abys nás zatáhla do toho tvýho pralesa,“ nafoukla se Lilly. „A pak je to nějaká hloupost.“ „Nasbírala jsi šneky?“ vyzvídala Katharina svým zvonivým hláskem. 11
DCERY NADEJE_01.indd 11
1.12.22 17:32
„Žádné šneky.“ „Tak chcíplé myši?“ Lilly se zasmála a ukázala mezeru v zubech. Včera její pravý dolní řezák definitivně neustál vytrvalé viklání prstem. Lilly si jej večer uložila pod polštář v naději, že ho Zoubková víla promění v peníz. Ráno ovšem zub ležel v nezměněné podobě na svém místě. Lilly byla tak zklamaná, že ji Helena musela utěšit cukrovým špalkem. Dobrá víla měla jistě moc práce a přijde třeba příští noc. Lilly se rozhodla, že zůstane vzhůru a s dobrou vílou si o tom promluví. Helena byla zvědavá, jak dlouho sestra vydrží neusnout. Ona sama každopádně dobrou vílu nikdy nespatřila – navzdory četným pokusům počíhat si na ni. Dívky už byly skoro na vršku příkré stráně. Tam, kde se pozemek trochu rozšiřoval a přecházel v terasu obklopenou maliním a ostružiním, zakopla Katharina o kořen a natáhla se jak široká, tak dlouhá. S pláčem se chytla za odřené koleno. Helena byla v mžiku u ní, vytáhla ze zástěrky kapesník a opatrně jí otřela krev a špínu z rány. „Bolí to moc?“ Katharina zavrtěla hlavou, ačkoli se jí po tváři koulely slzy. Bylo to statečné děvče, i když jí bylo teprve šest. Kdyby se poranila Lilly, spustila by mnohem větší křik. A to jí bylo už sedm. Helena pomohla sestře vstát. „Pojď, za chvilku na to zapomeneš.“ Podala jí ruku, druhou uchopila Lilly a zamířila s nimi ke skleníku, který tu stál zapomenutý v koutě zahrady. Skleněný zámek, jak si jej pro sebe Helena nazvala, tvořila železná kostra vyplněná skleněnými tabulkami. Mnohé z nich na sobě hrdě nesly stopy času, jejich díry a praskliny vyprávěly vlastní příběhy. Na chatrný zevnějšek stavby se ale Helena neohlížela. Za sklem osleplým prachem a pavučinami se totiž ukrýval její tajný svět. „Je to tam uvnitř?“ hádala Katharina. Zvědavost jí dala zapomenout na bolest a leknutí, i když v hlase jí byl ještě znát pláč. „Ne,“ odpověděla Helena. „Tam vedle.“ Ukázala k místu vzdálenému dobrý kus od skleníku. Lilly vykročila okamžitě tím směrem, ale Helena ji s tajuplným výrazem chytla za rameno. „Zatím počkejte tady.“ Sestry zůstaly netrpělivě stát, zatímco Helena rozplétala drát uzavírající provizorně dveře skleníku. 12
DCERY NADEJE_01.indd 12
1.12.22 17:32
V tlumeném odpoledním světle tu stál starý nábytek ukrývající Heleniny poklady: nahnuté regály s barvami, štětci, kameny, několika listy papíru, svícnem, sirkami, zbytky látek. Oblíbenou pohádkovou knížku. U protější stěny stála ztrouchnivělá lavice provrtaná červotočem. Když bylo úplně ticho, dalo se zaslechnout, jak se červi prožírají dřevem. Pod modro-bíle kostkovanou utěrkou tu Helena schovala porcelánovou dózu. Setřela rukou prach usazený na lavici a chvíli fascinovaně sledovala, jak se zvířená prachová zrnka mění v šikmo dopadajících slunečních paprscích v tajemnou zlatou mlhovinu. Poté vzala dózu, odklopila víčko a nahlédla dovnitř. Uvnitř se zabělal cukr, a kromě malého broučka se tu žádná jiná havěť neusadila. Helena ho prsty vylovila a vyšla ven. „Pojďte!“ vyzvala v chůzi sestry. Dovedla je na sluncem ozářený pruh zahrady, kde divoký trávník vystřídal malý, vlastnoručně upravený záhonek. Na něm se mezi nízkými rostlinami s trojčlennými listy cosi červenalo. Helena se sehnula, utrhla pár plodů a položila je do misky s cukrem. „Jahody!“ zavýskla Lilly. „Jé, a s cukrem!“ Bez váhání se do nich pustila. Katharina je nejprve nerozhodně okukovala, až pak si dodala odvahy. Když se zakousla do šťavnatého plodu, pár kapek jí steklo po bradě a neomylně dopadlo na bílé krajkové šaty. „Máma ti dá!“ prorokovala Lilly a Helena už slyšela matčino kázání, které bude patřit především jí, protože na mladší sestru nedohlédla. Katharina si polekaně nacpala zbytek jahody do pusy. Ve snaze zahladit neštěstí si otřela šaty rukama, přičemž k červeným kapkám přibyly růžové šmouhy od prstů. Na kolenou měla šaty už beztak zamazané od hlíny. „Panejo!“ zhrozila se Helena, když si uvědomila rozsah maléru. „Zkusím to vyprat,“ slíbila a pohladila sestru po vlasech. „Než si toho matka všimne.“ Katharina se na ni s důvěrou podívala a posadila se do trávy. „Budeme ti tady pomáhat,“ rozhodla Lilly. I její šaty, stejně světlé jako Katharininy, začaly připomínat malířské plátno. „A pak si upečeme jahodový koláč a uděláme marmeládu.“ Také Helena snědla pár jahod. Ten nápad s marmeládou není vůbec špatný. Mohla by ji třeba prodávat, v neděli, když se lidé procházejí dole 13
DCERY NADEJE_01.indd 13
1.12.22 17:32
u jezera. Stejně už nějakou dobu přemýšlela o obzvlášť lahodném dortu. Obrovský, nádherný jahodový dort, ještě krásnější než koláč, co peče Käthe a který má každý rád – i ona sama. Z dálky se ozvalo volání. „Máma!“ vyhrkly Lilly a Katharina jako z jedněch úst. Helena viděla, jak zneklidněly. „Půjdu napřed a zabavím ji. Vy půjdete zadním vchodem, ve vašem pokoji si sundáte šaty a schováte je do skříně. Jakmile to bude možné, vyperu je.“ Sestry přikývly a cestou domů se držely těsně za ní. Než Helena zavřela vrata, vrhla ještě poslední pohled na své útočiště, kde alespoň na chvíli unikala dohledu nevlastní matky. Mohla si tento odlehlý kout zeleninové zahrady zabrat pro sebe, neboť pro pěstování mrkve, cibule a brambor tu byl příliš svažitý terén. Vládla tu půvabná divočina a nepořádek a za jasných dní se odsud dalo dohlédnout přes jezero až do Švýcarska. Bylo to nejkouzelnější místo ze všech. A umělo udržet tajemství. Tady si mohla stavět vzdušné zámky a snít o budoucnosti.
DCERY NADEJE_01.indd 14
1.12.22 17:32
1. DÍL BOURLIVÁ LÉTA ˇ Listopad 1917 až únor 1918
DCERY NADEJE_01.indd 15
1.12.22 17:32
1. KAPITOLA Meersburg, o deset let později, v polovině listopadu 1917 Helena Lindnerová postavila košík do trávy a hledala pod jabloní poslední spadané ovoce. Z půdy stoupala intenzivní vůně, šťavnatá a zemitá, a šimrala ji v nose, zatímco ona hbitými prsty sbírala zakutálená jablka. Většina z nich byla nahnilá, bude muset hodně vykrajovat, ale na koláč, co z nich Käthe upeče, to stojí za tu námahu. Košík se rychle naplnil a Helena si spokojeně prohlížela výtěžek. Bylo toho víc, než čekala. Vystačí to nejen na koláč, ale i na dobrou porci jablečného pyré. Napřímila se a zvedla košík. Cestou mezi sklizenými záhony a ovocnými stromy si znovu uvědomila, jak tenhle kousek země zachránil jejich rodinu před hladem. Neboť i tady, v úrodné krajině na břehu Bodamského jezera, vystřídala dřívější blahobyt krutá nouze. Všechno zavinila ta nešťastná válka, která ne a ne skončit. Helena s povzdechem prošla žalostně skřípějícími vraty, zavřela za sebou a zamířila k domu. Vinice na svazích kolem Meersburgu se zbarvily do bledých červených, žlutých a oranžových tónů. V chladné kráse posledních podzimních dní byla cítit nevyhnutelnost nadcházející zimy. A s ní předzvěst ještě horších časů. Jako by chtělo rozptýlit její tíživé myšlenky, pohladilo nízké odpolední slunce velkolepou architekturu Lindenhofu a Helena se na chvíli zastavila. Můj domov. Dvoukřídlá stavba s předprsněmi a balkony, štíhlými sloupy po stranách vchodu a vysokými okny s bílými příčkami působila feudálním dojmem. Při bližším pohledu se ovšem nedaly přehlédnout stopy chátrání. Helenin otec kdysi zdědil toto prastaré šlechtické sídlo po svých vzdálených příbuzných. Pěkný zevnějšek budovy nedokázal zakrýt její 17
DCERY NADEJE_01.indd 17
1.12.22 17:32
neutěšený stav, a tak Lindenhof navzdory své poloze blízko jezera a mimo centrum města poskytoval ubytování jen nenáročným návštěvníkům a nemohl se měřit se starousedlými hostinci jako U Medvěda, U Lodi, U Vola či U Divého muže. Pro Helenu to ale bylo nejhezčí místo na světě. I mnozí malíři, kteří u nich přes léto pravidelně pobývali, vnímali jeho zvláštní přitažlivost. Dům měl svou duši. A ačkoli k nim od začátku války přijíždělo jen málo hostů a rodina musela zápasit o každodenní existenci, cítila Helena s nezlomnou vůlí svých jedenadvaceti let, že tady je její místo. Vystoupala po kamenném schodišti ke sloupovému portálu. Nahoře se ještě jednou otočila, aby se pokochala pohledem na širokou štěrkovou cestu lemovanou vzrostlými lipami a končící v dálce třpytivou šedomodrou hladinou jezera. Nakonec se obrátila k bíle natřeným dveřím pod lunetovým světlíkem, loktem volné ruky zmáčkla kliku a vstoupila dovnitř. Vstupní hala působila na první pohled noblesně, dojem ale záhy korigovala hrubě stlučená recepce a vysloužilý nábytek. Ten rozpor Helenu mrzel. Vznosná architektura a jedinečná poloha u jezera předurčovaly Lindenhof pro velké věci: Helena si namísto druhořadého hostince ráda představovala luxusní hotel – jednou, až tahle válka skončí. Zdálo se však, že nikdo kromě ní tu možnost nebere v úvahu. Pro Elisabeth, její nevlastní matku, byl dům jedním velkým břemenem a sestry si neustále stěžovaly, že tu či onde zatéká a ani oheň v krbu nedokáže v zimě zahnat chlad. Navíc neměli elektřinu, tekoucí voda byla jen v kuchyni a záchod se nacházel za domem. Jedno boční křídlo domu bylo v tak špatném stavu, že se nedalo vůbec používat, v druhém zřídili prostou jídelnu pro hosty. Kdyby se ale všechno opravilo… Helena uchopila pevněji košík a vydala se do kuchyňských prostor v suterénu. Procházela dlouhou chodbou vydlážděnou černobílým šachovnicovým vzorem a před svým vnitřním zrakem už viděla vkusně zařízené sály, v nichž korzuje elegantní společnost ze všech končin světa. *
18
DCERY NADEJE_01.indd 18
1.12.22 17:32
„Postavte ta jablka na stůl,“ houkla na ni Käthe, když vstoupila do prostorné kuchyně. Dřív se tu vařilo pro hosty a kuchyň byla proto dobře vybavená. Statná kuchařka byla od prvního dne součástí personálu a momentálně jediná, která zůstala. Číšníka, myčku nádobí i pokojskou musela macecha propustit, protože je neměla z čeho platit. Helena zdvihla koš na masivní dřevěný stůl. Käthe si utřela ruce do zástěry a jala se prohlížet ovoce. Navzdory svým rázným způsobům měla kuchařka srdce na pravém místě. Hlavně ale uměla nevýslovně dobře vařit a péct, a už od Helenina dětství spolu zkoušely nejrůznější nápady na koláče a dorty. Käthe rozprostřela na stůl plátno, společně na něj vysypaly jablka a začaly vykrajovat shnilé a červivé části. Byly asi v polovině, když se otevřely dveře a vešla Katharina, Helenina nejmladší sestra. „Uděláš mi kávu, Käthe?“ Kuchařka přikývla, odložila nůž a přešla ke kamnům. Katharina nahlédla Heleně přes rameno. „Nasbíralas jablka! Bude z nich zavařenina?“ „Chystáme koláč. A jestli něco zbude, uděláme i zavařeninu.“ „Jablečný koláč?“ Katharina se olízla. „Ten už jsme neměli, ani nepamatuju!“ „Opravdový luxus v téhle době.“ Helena sáhla po dalším jablku. „Dalo nám práci všechno na něj sehnat. Ale slepice snesly tolik vajec, že jsem mohla nějaká vyměnit za cukr a mouku. A trochu másla.“ Střenka nože projela dužinou plodu. „Mňam. A kdypak budeme moct ochutnat?“ zajímala se Katharina. Käthe nasypala do modře vzorovaného hrnku lžičku kávové náhražky z porcelánové dózy a zalila ji vřící vodou. „Budeme ho servírovat dnes večer jako moučník,“ odpověděla a vtiskla Katharině hrnek do ruky. „Děkuju, Käthe!“ Katharina opatrně foukla do kouřící tekutiny. Libá vůně pohladila Helenu pod nosem. Jako by to Käthe vytušila, nalila druhý hrnek a postavila ho před ni. „Jste zlato!“ usmála se Helena a dál krájela jablka. Katharina se mezitím posadila na úzkou lavici pod oknem. Zdála se vyčerpaná. Od té doby, co pracovala v meersburském špitálu, byla permanentně ve službě, denní i noční. Často přišla domů jen na pár hodin. „Copak bude k večeři?“ otázala se. 19
DCERY NADEJE_01.indd 19
1.12.22 17:32
„Vajíčka a brambory,“ odpověděla Käthe. „A karbanátek z tuřínu.“ Katharina protáhla obličej a Helena její odpor plně chápala. Tuřín byl od poslední zimy na stole až příliš často a ačkoli jej Käthe dokázala připravit celkem chutně, všichni toužili opět po pořádném kusu masa. Jablka byla hotová. Helena dala do bílé keramické mísy změklé máslo a přisypala cukr. Zatímco míchala směs metlou, rozkvedlala Käthe čtyři vajíčka a přilila je do mísy. Helena vše našlehala, až vznikl jemný krém, a když viděla, že Käthe nastavuje váhu, aby odvážila mouku, rychle do něj ponořila prst. „Ale slečno, to se nedělá!“ kárala ji kuchařka. „Bez mlsání nemá člověk z pečení žádný požitek,“ namítla Helena. Käthe cosi zavrčela, ale usmívala se při tom. Věděla, že Helena odmalička ochutnávala každé těsto. Na světležlutou hmotu v míse se snesl bílý poprašek, jak do ní Käthe prosívala mouku s trochou sody. Helena pak zkušenýma rukama vypracovala hladké, poddajné těsto. Käthe připravila formu a rozlouskla pár ořechů. Helena rozložila těsto do formy, nařízla na povrchu jablečné čtvrtky a opatrně je položila na těsto. Käthe uznale přikývla. „Moc hezké!“ „Sladké potěšení do špatných časů,“ poznamenala Helena a šla si umýt ruce. Zatímco Käthe sypala koláč sekanými ořechy a ukládala jej do trouby, vzala si Helena svůj hrnek kávy a posadila se k sestře pod okno. „Musíš ještě do špitálu?“ „Ne,“ odpověděla Katharina. „Ale zítra začínám brzy ráno.“ „Takhle to dál nejde. Jednoho dne se z toho zhroutíš.“ „A co mám dělat? Jsme přeplnění. Potřebujeme nutně víc místností. A taky víc personálu.“ Helena dál nenaléhala. Co si pamatovala, starala se její sestra o nemocné a zraněné. V dětském věku to byli psi, kočky a další zvířectvo, později rodinní příslušníci. O svých šestnáctých narozeninách letošního dubna se přihlásila jako pomocná sestra do lazaretu. Tu trochu peněz, co za svou dřinu dostávala, musela odevzdávat matce. Ale Katharina už byla taková. Medicína byla její vášní, pro ni by se rozdala. Na rozdíl od Lilly, prostřední ze tří sester, která se ráda povinnostem vyhýbala. V sedmnácti letech se od ní už dala očekávat jistá 20
DCERY NADEJE_01.indd 20
1.12.22 17:32