Zelezna_vdova.indd 1
12.09.2022 7:37:54
Rebecce Schaefferové, která tu pro mě byla po celou tu cestu proměny z čísla ve statistikách v někoho, kdo přežil a měl dost síly k sepsání tohoto příběhu.
Zelezna_vdova.indd 3
12.09.2022 7:37:55
DŘEVO
růst a potenciál
VODA
OHEŇ
pružnost a přizpůsobivost
síla a destrukce
Zelezna_vdova.indd 4
KOV
ZEMĚ
přesnost a kontrola
stabilita a vyváženost
12.09.2022 7:37:55
Vezměte prosím na vědomí, že tato kniha obsahuje scény násilí a zneužívání, sebevražedné myšlenky, diskuze a zmínky o sexuálním napadení (nikoli však přímé popisy), závislost na alkoholu a mučení. Tato kniha není historická fantasy ani alternativní historie, nýbrž příběh z budoucnosti zasazený do zcela jiného světa inspirovaného kulturními prvky z různých období čínských dějin, v němž vystupují historické postavy, jejichž život se v tomto fantazijním pojetí odehrává za naprosto odlišných okolností. Tyto historické osobnosti jsou přetvořeny se značnou básnickou licencí, co se týče například jejich rodinného zázemí a výchovy nebo vzájemných věkových rozestupů, protože cílem není věrné zachycení konkrétního historického období. Chcete-li nahlédnout do skutečné historie, využijte prosím naučné zdroje.
Zelezna_vdova.indd 5
12.09.2022 7:37:56
PR OL OG
CH
un-tuni se blížili. Celá horda dusala divočinou a vířila nocí temnou bouři prachu. Jejich kulovitá beztvářná těla vyrobená z duchokovu se blyštěla pod stříbrným půlměsícem a nebem plným třpytících se hvězd. Méně zdatný pilot by musel bojovat s nervozitou, než se s nimi střetne v bitvě, ale Jang Kuanga nic nerozházelo. U paty své strážní věže hned za Velkou zdí uvedl svou kuklu, Devítiocasou lišku, do pohybu. Byla vysoká jako sedmi- či osmipatrový dům a pichlavě zelená. Její kovové tlapy dunivě kráčely a země se pod nimi chvěla. Kukla nebyla obyčejný válečný stroj. Jang Kuang ji neřídil volantem ani pákami, jako kdyby seděl v elektrickém vozidle nebo vznášedle. Ne, on se jí stal. Zatímco jeho smrtelné tělo vsedě dřímalo v kokpitu a objímalo pilotní konkubínu, kterou si vzal do dnešní bitvy, jeho mysl udílela povely všem součástem Devítiocasé lišky a vedla ji dusotem k blížící se hordě na obzoru. Spolu s ním se vlevo i vpravo řítily vpřed siluety dalších nasazených kukel.
Zelezna_vdova.indd 7
12.09.2022 7:37:56
8
Jang Kuang nechával tenoučkými akupunkturními jehlami na sedadle pilota, které se mu zakusovaly do páteře, proudit své čchi, životní sílu, jíž Lišku uváděl v pohyb. Čchi je prazákladní životadárnou substancí, která pohání vše na světě, od pučících listů přes sálající plameny po otáčení planety. A on nečerpal pouze ze svého čchi, přes mentální pouto kukly se napojil na svou pilotní konkubínu a nasál i její. Dívčina mysl se nezmohla na žádný odpor, ztratila se v hlubinách jeho mysli. Třepotavě v něm poletovaly útržky jejích vzpomínek, ale on se je snažil pokud možno nevnímat. Je lepší o svých konkubínách nic nevědět. Potřeboval od ní pouze to, aby se jejich čchi vzájemně provázala, znásobila tak jeho duchotlak a umožnila mu ovládat takto velkou kuklu. Jako první k Jang Kuangovi dorazily hloučky Chun-tunů základní třídy, podobných přerostlým kovovým broukům, kteří se toužili Liškou provrtat a zabít ho. Ve světle hvězd jejich různé barvy splývaly. Někteří však zářivě zažhnuli, když začali ze svých těl v jasných paprscích nebo klikatých blescích vystřelovat útočné čchi. Kdyby jim Jang Kuang čelil coby člověk, tyčili by se nad ním jako domy a okamžitě by ho sežehli na prach, ale uvnitř Lišky mu nemohli ublížit, na to byli příliš malí. Když je drtil Liščinými drápy, projížděly jím záblesky cizích emocí – žalu, hrůzy a hněvu, bouřlivých a zároveň statických. Nevěděl přesně, jakým způsobem se z chun-tunských vraků vyrábějí kukly – takové znalosti měli výhradně nejvyšší inženýři –, ale přestože zdokonalovali své umění už po staletí, stále se jim ještě nepodařilo odstranit tu zvláštnost, kvůli níž piloti vnímali pocity Chun-tunů, když prorazili jejich trup. O tomhle piloti veřejně moc nemluvili, ale nepoddat se těmto rozptylujícím emocím kupodivu patřilo k nej-
Zelezna_vdova.indd 8
12.09.2022 7:37:56
9
náročnějším aspektům boje. Jang Kuang se počítal mezi nejmocnější žijící piloty právě proto, že se od nich dokázal tak dobře oprostit. Silou vůle ze sebe setřásl vše, co útočilo na jeho mysl, a dál pobíjel Chun-tuny. Devatero Liščiných ocasů za ním švihalo a skřípělo jako devět dalších údů a s burácivým řinčením rozmetávalo větší Chun-tuny do všech stran. Jang Kuang je ani trochu nelitoval. Chun-tuni byli okupanti z kosmu, kteří před dvěma tisíci lety obrátili v trosky lidskou civilizaci na vrcholu rozkvětu a lidstvo rozprášili do roztroušených kmenů. Nebýt Žlutého císaře, legendárního náčelníka, jenž s pomocí bohů vynalezl kukly, civilizace by se nikdy neobnovila a planeta by dnes už patřila Chun-tunům. Kolem Lišky jako červenooké mouchy poletovaly drony opatřené kamerami. Některé patřily Lidské osvobozenecké armádě, jiné soukromým mediálním společnostem, jež přenášely bitvu po celém Chua-sia. Jang Kuang se maximálně soustředil, nedovolil si žádnou chybu, aby nezklamal své fanoušky. „Devítiocasá liško, v hordě je princ!“ křikl do reproduktorů v kokpitu Lišky armádní stratég. Jang Kuang rázem zbystřil. Chun-tun princovské třídy byl vzácný protivník stejné váhové kategorie jako Liška. Pokud ho vyřadí z boje a příliš nepoškodí, můžou z něj vyrobit novou kuklu princovské třídy nebo ho obětovat bohům výměnou za hodnotné dary, například návody k přelomovým technologiím nebo lékům. A vítězstvím by si ohromně polepšil v bitevním žebříčku. Možná by konečně přeskočil Li Š’-mina, toho odsouzeného vraha, který si nezasloužil být nejlepším pilotem Chua-sia. Aby Jang Kuang šel najisto, musel Lišku přeměnit do komplexnější podoby.
Zelezna_vdova.indd 9
12.09.2022 7:37:56
10
„Sing Tchiene, kryj mě!“ zavolal Liščinou tlamou na svého nejbližšího spolubojovníka. Silou čchi se jeho hlas rozlehl po celém bitevním poli. „Jdu na přeměnu!“ „Rozumím, plukovníku!“ křikl Sing Tchien z Bezhlavého válečníka, kukly se svítivýma žlutýma očima místo bradavek a zářícími ústy na břiše. Dokráčel před Lišku a pobíjel přitom hemžící se Chun-tuny obrovskou sekyrou z duchokovu. Umírali ve stříkancích světla. Jang Kuang měl jištění, a tak začal vhánět do Lišky své čchi nejvyšším duchotlakem, jaký dokázal vyvinout. Po pichlavě zeleném povrchu Lišky se klikatě šířily svítivé prasklinky. Kukly se sice vyráběly z chun-tunských vraků, ale byly po všech stránkách pokročilejší. Chun-tuni byli tak tupí, že nedokázali využít potenciál svého vlastního duchokovu a vytvořit z něj cokoli jiného než neforemné koule. Lidé to však uměli. Jang Kuang si vyvolal v mysli obraz Liščiny vyšší formy a ta se zhmotnila. Liščiny končetiny se zúžily a prodloužily, pas projmul a ramena napřímila, čímž získala přece jen humanoidnější vzezření. Devět ocasů se proměnilo v ostrá kopí a rozvinulo se od kořene jako vějíř slunečních paprsků, tak jako své ocasy naježí skutečné devítiocasé lišky, když chtějí zastrašit nepřítele. Jang Kuang postavil Lišku na zadní. Když čchi proudilo pod vyšším duchotlakem, mohl ji ovládat natolik přesně, aby se udržela na dvou nohách. Díky tomu měla Liška přední pracky volné a mohla se chopit zbraně. Jang Kuang sáhl prackou přes rameno, sevřel jeden z bodců na ocase Lišky a vytrhl ho jako kopí ze zad. Razil si cestu rojící se hordou různě velkých Chun-tunů, až spatřil prince. Pak se přikrčil a odrazil ke skoku. Kopí opsalo nocí oblouk, vrhlo záblesk měsíční záře a proklá-
Zelezna_vdova.indd 10
12.09.2022 7:37:56
11
lo Chun-tunovo kulovité tělo, které kromě šesti broučích nožek nemělo žádný výstupek. Duchokov se s ohlušujícím hlukem roztříštil, znělo to, jako by vybuchl velkosklad porcelánu. Jang Kuang se obrnil proti přívalu Chun-tunova hněvu a zděšení, když světlo jeho jádra plného čchi zablikalo a pohaslo. Ostatní kukly odrážející moře blyštivých Chun-tunů nadšeně zajásaly. Kamerové drony zaostřily na vrak prince a Jang Kuang si dovedl představit, jak obyčejní lidé u obrazovek po celém Chua-sia oslavují. Rozjařeně se v Lišce zapřel dozadu a vytrhl z Chun-tuna kopí. Ale přestože už kontakt přerušil, v jeho mysli dál utkvíval cizí strach. Teď vycházel z jeho konkubíny a vzdouval se v něm jako vlna. V tomhle okamžiku vždycky poznal, že konkubínina mysl se už nedokáže navrátit zpět do svého těla. Podvědomě ji teď zcela ovládal, dokonce i tlukot jejího srdce. Jakmile se odpojí, nebude už srdeční stahy nic pohánět a ona odejde na věčnost. Nebylo vyhnutí. Podstatné je, že její rodina dostane slušné odškodné. Její duše s tím vědomím v klidu spočine u Žlutých pramenů. Nevzpomínal si, jak se jmenovala. Schválně to nevnímal. Spotřeboval tolik pilotních konkubín, že kdyby si je snažil zapamatovat, odvádělo a ochromovalo by to jeho pozornost. A něco takového si nemohl dovolit. Musel chránit svět. Věděla, do čeho jde. Sama se rozhodla, že narukuje právě k němu. Jang Kuang se opět soustředil a začal drtit a probodávat zbytek hordy, ujišťovat své fanoušky, že jejich domovina je nadále v bezpečí. Konkubína nepřinesla vznešenou oběť nadarmo.
Zelezna_vdova.indd 11
12.09.2022 7:37:56
ČÁ ST 1
CESTOU LIŠKY Na hoře žije takový tvor, že jako liška s devíti ocasy vyhlíží a zvuk vydává podobný dětskému pláči. Chutná mu lidské maso. Klasická kniha hor a moří (山海经)
Zelezna_vdova.indd 13
12.09.2022 7:37:56
K APITOL A 1
AŤ R A D ŠI TEN MO T Ý L NENÍ MO JE MR T VÁ SE S T R A
O
smnáct let mě moje srostlé obočí chránilo před tím, aby mě prodali a poslali na bolestivou, hrůzostrašnou smrt. Dnešním dnem ho z této milostivé služby propouštím. Teda já ne. Pinzety, co mi zůstala po sestře, se chopil I-č’. Klečí na bambusové rohoži rozprostřené pod námi na vlhké lesní půdě, podpírá mi bradu a vytrhává chloupek za chloupkem. Kůže mě pálí, jako by ji zvolna stravoval oheň. Inkoustově černé pramínky jeho zpola vyčesaných vlasů mu kloužou po světlounkém hedvábném rouchu. Moje vlasy, mnohem zacuchanější a vysušenější než jeho, se skrývají v nepořádném drdolu pod rozedraným hadrem. Ten sice páchne mastnotou, ale vlasy mi díky němu nelezou do obličeje. Od začátku se snažím tvářit jakoby nic. Pak ale udělám tu chybu, že se příliš dlouze zadívám do I-č’ho něžných, soustředěných rysů, chci si je vrýt do paměti, abych se měla v posledních dnech života čeho držet. Stáhne se mi žaludek a za očima náhle pocítím horký tlak. Když je při-
Zelezna_vdova.indd 15
12.09.2022 7:37:56
16
mhouřím a pokusím se slzy zahnat zpátky, jenom se utrhnou a stečou mi podél nosu – fakticky to nikdy nefunguje. I-č’mu to samozřejmě neunikne. Všeho nechá a chce vědět, co se děje, přestože nemá důvod se domnívat, že to není jen reakce na útok na mé póry. Přestože netuší, že se dnes vidíme naposledy. „Je ti dobře, Ce-tchien?“ zašeptá, ruku s pinzetou nehybně drží v pavučinkovém víru vlhkosti z vodopádu nedaleko naší skrýše. Zurčení potoka za nízkými stromy, pod nimiž se krčíme, přehlušuje jeho hlas, a nás po jeho zvuku nemůže nikdo objevit. „Nebude, když si budeš dávat pauzy.“ Protočím opuchlé oči. „Dělej. Já to prostě vydržím.“ „Aha. Dobře.“ Ustaraný výraz vystřídá úsměv, který mě málem zlomí. Osuší mi oči rukávy svého nóbl hedvábného roucha a pak si je zase vyhrne skoro až k loktům. Jsou to rukávy pro boháče, neprakticky dlouhé a plandavé. Při každé jeho návštěvě si z nich dělám legraci. Ale abych mu nekřivdila, nemůže za to, že otec jeho ani dalších jeho dvacet sedm sourozenců nepustí z panství ven v ničem jiném než v luxusním značkovém oblečení. Zářivé sluneční světlo, které čerstvě prolomilo řadu deštivých dnů, se v paprscích line do našeho tajného světa vlhkého horka a třepotavého listí. I-č’ho bledá předloktí šrafuje mozaika světla a stínu. Doléhá na nás bujně zelená vůně jara, tak hutná, že by se dala jíst. I-č’ho kolena – vychovaně a spořádaně dokonce i sedí, vkleče na patách – si udržují maličký, ale nepřekročitelný odstup od mých nedbale skrčených nohou. Jeho značkové hedvábné roucho absurdně kontrastuje s obnošenou hrubostí mojí haleny a kalhot z podomácku utkané látky. Než jsem ho potkala, ani jsem netušila, že látka může být takhle bílá nebo hebká.
Zelezna_vdova.indd 16
12.09.2022 7:37:56
17
Začne škubat rychleji. Opravdu to bolí, moje obočí je jako živý tvor, kterého někdo po kousíčcích rozpižlává vejpůl, a tak nebude nic podezřelého na tom, když si ještě trochu popláču. Mnohem radši bych ho do tohohle vůbec nezatahovala, ale vím, že kdybych to měla udělat sama, v určité chvíli by začal pohled na můj odraz příliš bolet. Viděla bych jen svou sestřičku Žu-i. Bez přerostlého ochlupení, které sráželo moji tržní hodnotu, jí budu hrozně moc podobná. Navíc nevěřím, že bych dokázala z toho svého porostu vyklučit dvě stejnoměrná obočí. A jak bych se mohla upsat smrti, když nebudu mít jedno obočí jako druhé? Abych tolik nemyslela na řeřavou bolest, začnu projíždět svítivý tablet v I-č’ho klíně a pročítat si jeho školní zápisky za ten měsíc, co jsme se neviděli. Každé poklepání mi připadá ještě skandálnější než to, že jsem s ním sama na pohraniční hoře pod příkrovem zeleně a jarního horka a dýchám tytéž husté vlnky zemitého, opojného vzduchu. Stařešinové naší vesnice říkají, že dívky by se těchto nebeských přístrojů neměly dotýkat, jelikož bychom je znesvětily, co já vím, svojí zkaženou ženskostí nebo tak něčím. Pouze díky bohům na nebesích se podařilo zrekonstruovat technické výdobytky, jako je tenhle tablet, po ztraceném věku, kdy se lidstvo jen ustrašeně krčilo před Chun-tuny. Jenomže mně je fuk, kolik toho dlužím stařešinům nebo bohům. Když mě nerespektujou jen proto, že patřím ke „špatné“ polovině obyvatelstva, tak se ode mě taky žádného respektu nedočkají. Obrazovka na pozadí I-č’ho roucha posetého stíny listí svítí jako měsíc a láká mě svůdnými vědomostmi, které bych správně neměla mít, vědomostmi přesahujícími hranice mojí mizerné horské vesničky. Umění. Věda. Chun-tuni. Kukly. Svrbí mě prsty, abych si tablet přitáh-
Zelezna_vdova.indd 17
12.09.2022 7:37:56
18
la blíž, jenomže on ani já se nesmíme pohnout – ze žlábku v přístroji se line kužel neonového světla a promítá mi na obličej matematicky dokonalé obočí. I-č’ a jeho oslnivé městské vychytávky nikdy nezklamou. Tohle dokázal vymyslet za pár minut, jakmile jsem přišla s tou lží o tom, že mi rodina ohledně mého srostlého obočí dala „poslední varování“. Říkám si, jak moc mě asi bude nenávidět, až zjistí, s čím mi doopravdy pomáhá. Z větví nad námi chvějivě sklouzne kapka. Zavadí mu o tvář. Je tak zabraný do práce, že si toho ani nevšimne. Pokrčeným prstem mu mokrou stopu setřu. Překvapeně na mě vykulí oči. Po pěstěné, téměř průsvitné pleti se mu rozlije ruměnec. Neudržím se a širokánsky se usměju. Otočím ruku, abych se ho mohla dotknout bříšky prstů, a mrknu. „Propáníčka. Takhle moc už mám to nové obočí neodolatelné?“ I-č’ se dá do smíchu, hlučněji než obvykle, pak si připlácne prsty ke rtům a rozhlédne se, přestože jsme vcelku dobře schovaní. „Dost už,“ řekne tišeji, se smíchem lehoučkým jak pírko. Sklopí hlavu před mým pohledem. „Nech mě pracovat.“ Sílící, nepopiratelné horko v jeho tvářích mě sežehne plamínkem výčitek. Pověz mu to, prosí mě vnitřní hlas. Jenže já jen co možná nejnenuceněji spustím ruku a přejdu na novou stránku jeho školních výpisků ze společenských věd, na téma statistické dynamiky chun-tunských útoků. Proč bych mu to měla říct a ohrozit tím svou misi? Ať už vnímá I-č’ náš vztah jakkoli, nikdy jsem neudělala tu chybu, že bych ho brala příliš vážně. On je syn doslo-
Zelezna_vdova.indd 18
12.09.2022 7:37:56
19
va nejbohatšího muže Chua-sia a já jsem obyčejná holka z pohraničí, kterou náhodou potkal, když hledal trochu klidu a ticha co nejdál, kam až ho doneslo jeho vznášedlové kolo. Kdyby nás někdo spolu načapal, jeho by ve jménu rodinné cti nenacpali do klece na prasata a neutopili. Co na tom, že jsme nikdy nepřekročili žádné nedovolené meze. Moje pozornost zabloudí k jeho rtům, těká po jejich jemných křivkách, a vybaví se mi, jak jsem se jednou nahlas podivila, jak hebce vypadají. Přiznal, že za to vděčí pravidelné exfoliační a hydratační rutině o čtyřech krocích, a já se smála, až mi tekly slzy, a dotkla jsem se jeho rtů a to už jsem se nesmála, jen jsem mu hleděla do očí, až moc zblízka. Pak jsem se okamžitě odtáhla a změnila téma. Cosi zjitřeného, citlivého ve mně pobolívá, když pomyslím na to, co s ním nikdy neprožiju, ale pořád nelze vyloučit možnost, že pro něj je to pouhá hra. Že nejsem jediná venkovská holka, kterou navštěvuje o volných dnech. Že kdybych se mu odevzdala, hned vzápětí by si zavázal hedvábnou šerpu svého neposkvrněného roucha a vysmál se mi do tváře, vysmál se tomu, jak pro něj něco může znamenat tak málo, kdežto pro mě být otázkou života a smrti, a jak jsem se k tomu přesto nechala zmámit jeho něžnými úsměvy a šeptanými slůvky. Možná právě moje opatrnost tomu dodává napětí, snad právě proto přichází na konci každého měsíce už třetím rokem. Jeho skutečné pohnutky se nikdy nedozvím. A nevadí to. I kdybychom snad hráli nějakou hru, dokud se nepoddám svým emocím, nemůžu prohrát. Ačkoli po pravdě řečeno, i kdyby na nás tady teď narazila celá naše vesnice, rodina už mě neutopí. Konečně dě-
Zelezna_vdova.indd 19
12.09.2022 7:37:56
20
lám to, co chtějí: krášlím se, aby mě mohli prodat armádě jako pilotní konkubínu. Tak jako prodali moji sestru. O mých větších, smrtonosnějších plánech pochopitelně nic netuší. Když se I-č’ začne věnovat spodní straně mého obočí, můj prst utkví nad snímkem souboje Chun-tuna s kuklou v jeho výpiscích. Kukla, Bílý tygr, je složitě tvarovaná a výrazně zbarvená, a tak byste neuhodli, že kdysi bývala kulovitým beztvarým chun-tunským vrakem. Na obrázku je ve své hrdinské formě, proměně nejvyššího stupně, v níž vypadá jako humanoidní tygří válečník z hladkého mléčného skla. Dílce připomínající brnění lemují svítivě zelené a černé pruhy, barvy se rozmazávají v pohybu, jak napřahuje halapartnu vyšší než strom. Právě Bílého tygra armáda s oblibou používá k propagaci, a vlastně se na něj můžu dívat s klidným srdcem. Mentálně je totiž propojený s chlapcem a dívkou ve vyváženém páru. Téměř nehrozí, že by chlapcova mysl pohltila dívčinu a s koncem bitvy ji zabila. Jak se to stane většině ostatních pilotek. Bála jsem se, že právě takhle umře moje sestřička, když ji naše rodina donutila narukovat k pilotovi princovské třídy, což je druhá nejvyšší hodnost. Ona se však na bitevní pole ani nedostala. Pilot ji zabil tradičním způsobem, fyzicky. Nevím za co. Naše rodina dostala zpátky jen její popel. Už osmdesát jedna dní jsou z toho zničení… protože nedostali velké odškodné za úmrtí ve válce, se kterým počítali. Je to legrační. Dokud byla sestra naživu, někoho neustále zajímala. Kdypak se Žu-i vdá? Nebo Žu-i radši narukuje? Jejda, nevysedává Žu-i moc často na sluníčku? Je nějaká osmahlá.
Zelezna_vdova.indd 20
12.09.2022 7:37:56
21
Ale jakmile se roznesla zpráva o její smrti, už o ní víckrát nikdo nepromluvil. Nikdo se ani nezeptal, co jsem udělala s jejím popelem. Jen já s I-č’m víme, že ji odnesl potok tady vedle nás. Malé tajemství jen mezi jím, mnou a jí. Zvednu oči ke skutečné motýlí kukle, která visí na větvi za I-č’m. Bojovým kuklám se říká právě podle nich, a tak se povídá, že piloti se po smrti znovuzrodí jako motýli. Jestli je to pravda, pak vážně doufám, že tenhle není moje sestra. Doufám, že odešla někam daleko, předaleko, kam za ní nemůžou pohrdaví stařešinové, čmuchavé drbny, chamtiví příbuzní ani hnusáci piloti. V kukle se už hodnou chvíli vrtí čerstvě dospělý motýl, odděluje se od obalu. Teď blánu konečně prorazil. Vynoří se jeho hlava, vzhůru nohama. Rozvine tykadla, zakmitá jimi. Celé to velkolepě vyvrcholí tím, že se vyloupne z kukly, jako když rozkvete poupě. Ve zdejších lesích je motýlů spousta, a tak to není zas tak výjimečný výjev. Jenomže když tenhle motýl roztřepe křídla, každé má jiný vzor. „Ty jo.“ Narovnám se. „Co je?“ I-č’ se ohlédne za sebe. „Ten motýl má každé křídlo jiné!“ I-č’ taky vydá udivený zvuk, tím pádem to není nějaký běžný jev, který neznám jen proto, že jsem venkovanka z pohraničí. Prohlásí, že obočí už mám více méně hotové, pak zvedne tablet, motýla si přiblíží a začne ho natáčet. Nezdálo se nám to. Jedno křídlo má černé s bílou tečkou a druhé bílé s černou tečkou – jako symbol jin-jang. Právě po něm se tihle motýli jmenují, ale nikdy jsem ještě neviděla takového, který by měl jinová i jangová křídla.
Zelezna_vdova.indd 21
12.09.2022 7:37:56