Issuu

N E A L S H U S T E R MAN: S M RT K A

Smrtka_2.vydani.indd 3

30.11.21 11:26

Přeložil Petr Kotrle

Smrtka_2.vydani.indd 4

30.11.21 11:26

Olze (Ludovice) Nødtvedtové, vzdálené fanynce a kamarádce

Smrtka_2.vydani.indd 5

30.11.21 11:26

První část:

RÓBA A PRSTEN

Smrtka_2.vydani.indd 7

30.11.21 11:26

A podle mne jsou nevinní všichni. Dokonce i ti, kteří se provinili. Každý se něčím provinil a každý v so bě stále nosí vzpomínku na dětskou nevinnost. Je úplně jedno, kolik vrstev života ji překrývá. Lidstvo je nevinné; lidstvo nese vinu. Obě tato tvrzení jsou nepopiratelně pravdivá. Zákon od nás vyžaduje, abychom vedli záznamy. Začíná to v první den učednictví – jen tomu oficiál ně neříkáme zabíjení. Není společensky ani morálně správné to tak nazývat. Je to, a vždycky bylo, „kose ní“, pojmenované podle nástroje, s nímž byly smrtky, nositelky smrti, často vyobrazovány. Každému dítěti se od chvíle, kdy je dost staré, aby to pochopilo, říká, že smrtky vykonávají pro společnost důležitou službu. Náš moderní svět nezná nic, co by mělo blíž k posvát nému poslání. Možná to je ten důvod, proč od nás zákon vyžaduje vedení záznamů. Veřejný deník, svědectví pro ty, kteří nikdy nezemřou, a pro ty, kteří se teprve narodí, proč my lidé děláme to, co děláme. Podle pokynů máme zapi sovat nejen své skutky, ale také své pocity. Je totiž třeba, aby se vědělo, že pocity máme. Výčitky svědomí. Lítost. Nesnesitelný smutek. Neboť kdybychom to necítili, co bychom byli za netvory? – Z deníku kosení C. s. Curieové

Smrtka_2.vydani.indd 9

30.11.21 11:26

1 Slunce nezeslábne Když se objevila smrtka, bylo pozdě odpoledne jednoho studeného listopadového dne. Citra seděla u stolu v jídelně a mořila se s obzvlášť komplikovaným matematickým problémem, přehazovala proměnné ze strany na stranu, ale X ani Y se ne a ne poddat. Pak najednou do rovnice jejího života vstoupila tato nová, mnohem ničivější proměnná. V bytě Terranovových měli návštěvy často, takže když se ozval zvonek, nebyla v tom žádná zlá předtucha – slunce nezesláblo, nic nenasvědčovalo tomu, že k jejich dveřím dorazila smrt. Možná se vesmír měl uráčit takové varování poskytnout, jenže smrtky neměly v řádu světa o nic nadpřirozenější místo než třeba výběrčí daní. Přišly, vykonaly nepříjemnou povinnost a zase odešly. Dveře otevřela matka. Citra návštěvu neviděla, neboť zpočátku zůstala jejím očím schovaná za otevřenými dveřmi. Zato však viděla matku, jak tam stojí, nenadále strnulá, jako by v ní žíly ztuhly na kámen. Pokud by ji někdo skácel na podlahu, roztříštila by se na kusy. „Mohu dál, paní Terranovová?“ Hosta prozradil tón hlasu. Zvučný a neodvratný, jako tupé údery železného zvonu, který je si jistý tím, že jeho vyzvánění dolehne ke všem, k nimž je třeba. Citra poznala, že je to smrtka, ještě než ji uviděla. Proboha! K nám domů přišla smrtka! „Ano, jistě, pojďte dál.“ Citřina matka ustoupila stranou, aby ji nechala vstoupit – jako by host byla ona, a ne naopak.

Smrtka_2.vydani.indd 11

30.11.21 11:26

NEAL SHUSTERMAN

Smrtka překročila práh a šla dál. Její měkké boty podobné pantoflím nevydávaly na parketové podlaze žádný zvuk. Její vícevrstvý hábit byl z hladkého lněného plátna v barvě slonoviny, a přestože sahal tak nízko, že zametal podlahu, nikde na něm nebylo jediné smítko. Citra věděla, že smrtka si může barvu své róby vybrat – jakoukoli kromě černé, neboť ta byla považována za nevhodnou pro jejich práci. Černá znamenala absenci světla, a smrtky byly pravý opak – zářící a osvícené. Byly uznávány jako to nejlepší z lidstva – proto byly pro svou práci vybírány. Některé róby smrtek měly zářivé barvy, jiné byly tlumenější. Vypadaly jako bohaté splývavé řízy renesančních andělů, těžké, ale zároveň lehčí než vzduch. Jejich styl byl jedinečný, takže se bez ohledu na látku a barvu daly na veřejnosti snadno rozeznat, a proto bylo snadné se jim vyhnout – pokud se jim člověk vyhnout chtěl. Stejné množství lidí naopak přitahovaly. Barva róby často mnohé vypovídala o osobnosti smrtky. Slonovinová róba této smrtky byla příjemná a byla dostatečně vzdálená od čisté běli, než aby svým jasem dráždila oko. Nic z toho však neměnilo skutečnost, kým a čím je. Smrtka si sundala kápi a odhalila elegantně ostříhané šedé vlasy, smutný obličej zrudlý mrazivým dnem a tmavé oči, které samy o sobě vypadaly skoro jako zbraně. Citra vstala. Ne úctou, ale strachem. Šokem. Snažila se nedýchat příliš rychle. Snažila se nedovolit kolenům, aby se pod ní podlomila. Zrazovala ji tím, že se kolébala, tak je přinutila silou vůle, zatnula svaly. Ať už sem smrtku přivedl jakýkoli důvod, jejího zkolabování se nedočká. „Můžete zavřít dveře,“ řekl ten smrtka Citřině matce. Poslechla ho, ale Citra na ní viděla, jak je to pro ni obtížné. Dokud byly dveře otevřené, smrtka se v předsíni pořád ještě mohl otočit. Jakmile se dveře zavřely, byl skutečně u vás doma. Smrtka se rozhlédl a okamžitě si Citry všiml. Usmál se na ni. „Ahoj, Citro,“ řekl. Skutečnost, že zná její jméno, ji ochromila úplně stejně, jako její matku ochromilo, že se tam tak objevil.

Smrtka_2.vydani.indd 12

30.11.21 11:26

SMRTKA

„Nebuď nezdvořilá,“ řekla její matka, až příliš rychle. „Odpověz hostu na pozdrav.“ „Dobrý den, Vaše Ctihodnosti.“ „Ahoj,“ ozval se její mladší bratr Ben, který zaslechl hluboký tón smrtkova hlasu a přišel ke dveřím svého pokoje. Měl co dělat, aby ze sebe ten jednoslovný pozdrav dostal. Podíval se na Citru a na matku. Hlavou se mu honilo totéž, o čem přemýšleli všichni. Pro koho si přišel? Budu to já? Nebo zůstanu naživu a jen utrpím ztrátu? Smrtka nasál vůni vznášející se ve vzduchu. „Ucítil jsem z chodby něco lákavého,“ řekl. „Vidím, že jsem měl pravdu, když jsem si myslel, že to bylo z tohoto bytu.“ „Právě jsem upekla ziti, Vaše Ctihodnosti. Nic zvláštního.“ Citra až do tohoto okamžiku nikdy nezažila matku tak bázlivou a pokornou. „To je dobře,“ odvětil smrtka, „protože já si nic zvláštního nežádám.“ Potom si sedl na pohovku a trpělivě čekal na oběd. Bylo příliš troufalé myslet si, že sem toho muže přivedlo jídlo a nic jiného? Smrtky koneckonců musely někde jíst. Bylo běžné, že jim restaurace za jídlo nic neúčtovaly, ale to neznamenalo, že doma připravené jídlo není více žádoucí. Kolovaly fámy o smrtkách, které požádaly oběti, aby jim připravily jídlo, než je pokosí. O to tady šlo? Ať už byly jeho úmysly jakékoli, nechal si je pro sebe a oni neměli jinou možnost než mu poskytnout, co chtěl. Ušetří tady dnes něčí život, jestli mu jídlo bude chutnat? napadlo Citru. Nebylo divu, že se lidé mohli přetrhnout, aby smrtkám splnili každé jejich přání. Naděje ve stínu strachu je tou nejsilnější motivací na světě. Citřina matka mu přinesla něco na pití, když si smrtka řekl, a teď se pachtila s tím, aby dnešní oběd byl ten nejlepší, jaký kdy naservírovala. Vaření nebyla její specialita. Zpravidla jim po návratu z práce stačila připravit jen něco rychlého. Dnes večer na jejím diskutabilním kuchařském umu možná závisely

Smrtka_2.vydani.indd 13

30.11.21 11:26

NEAL SHUSTERMAN

jejich životy. A otec? Přijde domů včas, nebo se kosení v jeho rodině odehraje bez jeho přítomnosti? Přestože Citra byla vystrašená, nechtěla nechat smrtku s jeho úvahami o samotě, a tak odešla do obývacího pokoje spolu s ním. Ben, jehož fascinace se viditelně vyrovnala jejímu strachu, si k nim přisedl. Muž se konečně představil jako Ctihodný smrtka Faraday. „Jednou jsem měl to… o Faradayovi referát ve škole,“ řekl Ben. Hlas mu při tom přeskočil jenom jednou. „Vybral jste si pro své jméno docela fajn vědce.“ Smrtka Faraday se usmál. „S oblibou si říkám, že jsem si zvolil příhodného historického patrona. Jak se to stalo mnoha vědcům, ani Michaela Faradaye za jeho života nedokázali docenit, ale náš svět by bez něho nebyl takový, jaký je.“ „Myslím, že vás mám ve sbírce smrtčích kartiček,“ pokračoval Ben. „Mám skoro všechny středomerické smrtky – ale na tom obrázku jste mladší.“ Muž vypadal zhruba na šedesát, a i když vlasy už měl šedé, bradkou mu šediny teprve prosvítaly. Bylo vzácné, aby se někdo nechal takto zestárnout, než se sebou něco podnikl. Citra uvažovala, kolik je mu doopravdy. Jak dlouho měl na starosti ukončování životů? „Je vám opravdu tolik, na kolik vypadáte, nebo se držíte pokročilého věku schválně?“ zeptala se. „Citro!“ Její matka málem upustila kastrol, který právě vytáhla z trouby. „Co je to za otázku?!“ „Mám rád přímé otázky,“ řekl smrtka. „Jsou projevem upřímnosti ducha, a proto i já upřímně odpovím. Přiznávám, že jsem obrátil list už čtyřikrát. Můj přirozený věk se pohybuje někde kolem sto osmdesáti, i když přesné číslo jsem už zapomněl. Poslední dobou jsem se rozhodl pro tento úctyhodný vzhled, neboť jsem zjistil, že těm, které kosím, to přináší větší úlevu.“ Nato se zasmál. „Myslí si, že jsem moudrý.“ „Proto jste přišel?“ vyhrkl Ben. „Abyste jednoho z nás pokosil?“

Smrtka_2.vydani.indd 14

30.11.21 11:26

SMRTKA

Smrtka Faraday jim věnoval nečitelný úsměv. „Přišel jsem na večeři.“ Citřin otec dorazil těsně předtím, než se měla večeře podávat. Matka ho o situaci evidentně informovala, takže byl emočně připravený mnohem lépe než ostatní. Jen co vstoupil, namířil si to přímo ke smrtkovi Faradayovi, aby si s ním potřásl rukou, a tvářil se mnohem žoviálněji a přátelštěji, než se ve skutečnosti musel cítit. Jídlo provázely rozpaky – většinou bylo ticho, které tu a tam narušila nějaká smrtkova poznámka. „Máte krásný domov.“ „To je ale dobrá limonáda!“ „To jsou možná nejlepší pečené ziti v celé StředoMerice!“ Přestože všechno, co říkal, byly lichotky, jeho hlas působil na páteř všech přítomných jako zemětřesení. „V naší čtvrti jsem vás ještě neviděl,“ promluvil nakonec Citřin otec. „To mě nepřekvapuje,“ odpověděl smrtka. „Na rozdíl od některých smrtek, které si takovou možnost zvolí, nejsem veřejná osobnost. Některé smrtky jsou raději v centru pozornosti, ale pokud člověk chce tu práci vykonávat dobře, vyžaduje to určitý stupeň anonymity.“ „Dobře?“ Citra se při té představě naježila. „Kosení se dá dělat dobře?“ „Určitě se dá dělat špatně,“ odpověděl smrtka a nic dalšího k tomu neřekl. Jenom jedl své ziti. Když se večeře chýlila ke konci, promluvil znovu: „Řekněte mi něco o sobě.“ Nebyla to otázka ani prosba. Dalo se to vykládat jen jako žádost. Citra nepoznala, jestli je to součást jeho tanečku smrti, nebo jestli ho to doopravdy zajímá. Jejich jména znal dřív, než do bytu vstoupil, takže možná už věděl i všechno, co mu mohli říct. Proč se potom ptát? „Já se zabývám výzkumem dějin,“ řekl otec. „Já pracuji jako technik syntézy potravin,“ odpověděla matka.

Smrtka_2.vydani.indd 15

30.11.21 11:26

NEAL SHUSTERMAN

Smrtka povytáhl obočí. „A přitom jste to uvařila od základu sama.“ Matka odložila vidličku. „Čistě ze syntetizovaných ingrediencí.“ „Jistě, ale jestli umíme syntetizovat cokoli, proč ještě potřebujeme techniky syntézy potravin?“ poznamenal. Citra prakticky viděla, jak matce vyprchala z tváře krev. Obhajoby existence své manželky se tak ujal otec. „Prostor pro zdokonalení se najde vždycky.“ „Jo – a tátova práce je taky důležitá!“ ozval se Ben. „Cože, výzkum dějin?“ Smrtka tu představu odbyl mávnutím vidličkou. „Minulost je neměnná – a podle toho, co vidím, to samé platí i pro budoucnost.“ Rodiče a bratra jeho poznámky vyvedly z míry, ale Citra pochopila, o co mu jde. Civilizační růst byl dokončen. Věděli to všichni. Pokud šlo o lidstvo, již nebylo co se dozvídat. Na naší existenci nebylo co dešifrovat. To znamenalo, že žádný jedinec není důležitější než kterýkoli jiný. Ze širšího pohledu byli vlastně všichni stejně zbyteční. To jim smrtka říkal, a Citru to svým způsobem rozčilovalo, neboť na jisté úrovni věděla, že má pravdu. Citra byla svou výbušností známá. Často přišla bez důvodu a pominula, až když se škoda nedala odčinit. Ani dnes tomu nemělo být jinak. „Proč to děláte? Jestli jste přišel jednoho z nás pokosit, tak to prostě udělejte a přestaňte nás trýznit!“ Matka zalapala po dechu. Otec odstrčil židli dozadu, jako by byl připravený vstát a fyzicky ji dostat z místnosti pryč. „Co to děláš, Citro?“ Matčin hlas se teď chvěl. „Projev přece trochu úcty!“ „Ne! Přišel sem, chce to udělat, tak ať to udělá. Není to tak, že by nebyl rozhodnutý – slyšela jsem, že smrtky se vždycky rozmyslí, ještě než vejdou do domu, je to tak?“ Smrtky se její výbuch nijak nedotkl. „Pro některé to platí, pro některé ne,“ řekl vlídně. „Každý z nás na to má svou metodu.“

Smrtka_2.vydani.indd 16

30.11.21 11:26

SMRTKA

Ben už to nevydržel a rozbrečel se. Otec ho objal, ale chlapec byl k neutišení. „Ano, smrtky musí kosit,“ prohlásil Faraday, „ale musíme také jíst, spát a obyčejně si povídat.“ Citra mu sebrala prázdný talíř. „Je po jídle, takže můžete jít.“ Pak k němu přistoupil otec. Padl na kolena. Otec si před tímto mužem skutečně klekl! „Prosím, odpusťte jí, Vaše Ctihodnosti. Přijímám za její chování plnou odpovědnost.“ Smrtka vstal. „Není třeba se omlouvat. Je osvěžující muset se obhájit. Nemáte ponětí, jak to člověka začne nudit: servilita, podlézavé lichocení, nekonečný průvod pochlebovačů. Facka do tváře je osvěžující. Připomíná mi, že jsem člověk.“ Nato odešel do kuchyně a vzal si největší, nejostřejší nůž, jaký dokázal najít. Sekl s ním sem a tam, aby vyzkoušel, jak krájí vzduch. Benův nářek zesílil a otec ho stiskl pevněji. Pak smrtka přistoupil k jejich matce. Citra byla připravená vrhnout se před ni, aby čepel zablokovala, ale muž, místo aby nožem sekl, natáhl druhou ruku. „Polibte můj prsten.“ To nečekal nikdo, a Citra ze všech nejmíň. Citřina matka na něho vytřeštila oči a zavrtěla hlavou, jak tomu nemohla uvěřit. „Vy jste… vy mi dáváte imunitu?“ „Za vaši laskavost a naservírované jídlo vám uděluji jednoroční imunitu před pokosením. Žádná smrtka se vás nesmí dotknout.“ Ona však zaváhala. „Dejte ji raději mým dětem.“ Smrtka dál nabízel prsten jí. Byl to diamant s tmavým jádrem, velký jako kloub jeho prstu. Byl to stejný prsten, jaký nosily všechny smrtky. „Nabízím ji vám, ne jim.“ „Ale –“ „Jenny, udělej to!“ vyzval ji otec. A tak to udělala. Klekla si, políbila prsten, její DNA byla načtena a přenesena do databáze imunních, vedené cechem

Smrtka_2.vydani.indd 17

30.11.21 11:26

NEAL SHUSTERMAN

smrtek. Celý svět se v mžiku dozvěděl, že Jenny Terranovová se v příštích dvanácti měsících nemusí obávat pokosení. Smrtka pohlédl na prsten, z něhož teď vycházela načervenalá záře naznačující, že osoba před ním má imunitu proti pokosení. Spokojeně se usmál. A konečně jim řekl pravdu. „Přišel jsem pokosit vaši sousedku. Bridget Chadwellovou,“ oznámil jim smrtka Faraday. „Ale ještě nebyla doma. A já jsem měl hlad.“ Pohladil Bena po hlavě, jako by mu uděloval nějaké požehnání. Zdálo se, že ho to zklidnilo. Pak smrtka vykročil ke dveřím. Nůž, který stále držel v ruce, neponechával prostor pochybám o způsobu, jakým bude jejich sousedka pokosena. Ale ještě než odešel, otočil se k Citře. „Dokážeš nahlédnout pod fasádu světa, Citro Terranovová. Byla by z tebe dobrá smrtka.“ Citra se zhrozila. „Nikdy bych nechtěla být smrtka.“ „To je první požadavek,“ řekl. Pak odešel zabít jejich sousedku. Toho večera už o tom nemluvili. O kosení nemluvil nikdo – jako by je tím člověk na sebe mohl přivolat. Ze sousedního bytu nebylo slyšet žádné zvuky. Křik ani prosebný nářek – nebo měli Terranovovi televizi puštěnou tak nahlas, že to neslyšeli. Byla to první věc, kterou Citřin otec po smrtkově odchodu udělal – pustil televizi a zesílil zvuk, aby kosení na druhé straně zdi přehlušil. Ale nebylo to nutné, protože ať už smrtka splnil svůj úkol jakkoli, udělal to tiše. Citra se přistihla, že napíná uši, aby něco zaslechla – cokoli. Ona i Ben v sobě objevili zvrácenou zvědavost, za niž se oba potají styděli. O hodinu později se Ctihodný smrtka Faraday vrátil. Tentokrát otevřela dveře Citra. Na jeho róbě v barvě slonoviny nebyla jediná kapka krve. Možná měl druhou na převlečení. Možná po pokosení použil sousedčinu pračku. Také nůž byl čistý, když ho Citře podal.

Smrtka_2.vydani.indd 18

30.11.21 11:26

SMRTKA

„My ho nechceme,“ řekla mu Citra. Byla si poměrně jistá, že v téhle věci může mluvit i za rodiče. „Už nikdy jej ne použijeme.“ „Ale vy jej musíte používat,“ nedal se smrtka, „jako připomínku.“ „Připomínku čeho?“ „Že smrtka je pouhý nástroj smrti, ale to, co mnou mává, je tvoje ruka. Ty, tví rodiče a všichni ostatní na světě, vy jste ti, kteří smrtkám vládnou.“ Potom jí nůž zlehka vložil do rukou. „Všichni jsme spolupachatelé. Musíš přijmout svůj díl odpovědnosti.“ Možná to byla pravda, ale když odešel, Citra nůž stejně hodila do smetí.

Smrtka_2.vydani.indd 19

30.11.21 11:26

Je to ta nejtěžší věc, o kterou může být člověk požá dán. A vědomí, že se tak děje v zájmu většího dobra, to nijak neusnadňuje. Dřív lidé umírali přirozeně. Stáří bývalo smrtící neduh, nikoli přechodný stav. Existova li neviditelní zabijáci zvaní nemoci, kteří dokázali tělo rozbořit. Proces stárnutí se nedal zvrátit a stávaly se nehody, z nichž nebylo návratu. Z nebe padala letadla. Auta skutečně havarovala. Na světě byla bolest, utrpení a zoufalství. Pro většinu z nás je obtížné představit si tak riskantní svět, kde nebezpečí číhá za každým nevidě ným, netušeným rohem. To všechno už je za námi, ale jedna prostá pravda zůstává. Lidé musejí umírat. Není to tak, že bychom mohli někam jinam – zánik kolonií na Měsíci a na Marsu to jasně dokázal. Máme jen jednu velice limitovanou planetu, a přestože se nám podařilo porazit smrt stejně totálně jako dětskou obrnu, lidé i tak musejí umírat. Konec lidského života býval v rukou přírody. Ale my jsme jí ho ukradli. Teď máme monopol na smrt my. My jsme jejím výhradním distri butorem. Chápu, proč existují smrtky a jak důležitá a nezbyt ná je jejich práce… ale často přemýšlím, proč jsem muse la být vybrána právě já. A pokud po tomto světě existuje nějaký jiný, věčný, jaký osud v něm čeká na toho, kdo bere životy? – Z deníku kosení C. s. Curieové

Smrtka_2.vydani.indd 20

30.11.21 11:26

2 0,303 % Tyger Salazar se vrhl z okna v osmatřicátém patře a na mramorovém prostranství dole po sobě zanechal strašlivý svinčík. Jeho rodiče to tak namíchlo, že se ho vůbec neobtěžovali navštívit, ale Rowan přišel. Takový byl Rowan Damisch kamarád. Sedl si v oživovacím centru a čekal, až se z hyperrychlého uzdravování probudí. Rowanovi to nevadilo. Oživovací centrum bylo tiché místo. Poklidné. Byla to příjemná úleva od vřavy jeho domova, v němž se poslední dobou vyskytovalo víc příbuzných, než kolik se dalo od normálního člověka čekat, že snese. Bratranci a sestřenice, příbuzní z druhého kolene, sourozenci a nevlastní sourozenci. A teď se ještě vrátila jeho babička, která potřetí obrátila list a teď čekala další dítě. „Budeš mít novou tetu, Rowane,“ oznámila mu. „Není to báječné?“ Celá ta záležitost naštvala Rowanovu matku – protože babička se nechala omladit až na pětadvacet, takže teď byla o deset let mladší než její dcera. Máma se teď cítila být pod tlakem, aby sama obrátila list, už jen proto, aby s babičkou držela krok. Dědeček byl mnohem rozumnější. Byl v Euro-Skandii, okouzloval ženy a udržoval svůj věk na úctyhodných osmatřiceti. Šestnáctiletý Rowan se rozhodl, že si zkusí šedivé vlasy, než poprvé obrátí list – ale ani potom se neresetuje tolik, aby to bylo trapné. Někteří lidé se resetují na jednadvacet, což byla nejzazší hranice, po kterou mohla genová terapie člověka

Smrtka_2.vydani.indd 21

30.11.21 11:26

NEAL SHUSTERMAN

omladit. Ale kolovaly fámy, že se pracuje na způsobech, jak člověka resetovat až do puberty – což Rowanovi připadalo absurdní. Proč by rozumně uvažující člověk chtěl být víc než jednou v pubertě? Když se na svého kamaráda podíval znovu, Tyger měl otevřené oči a Rowana si prohlížel. „Ahoj,“ řekl Rowan „Jak dlouho?“ „Čtyři dny.“ Tyger triumfálně zapumpoval pěstí ve vzduchu. „Jo! Nový rekord!“ Podíval se na svoje ruce, jako by chtěl zhodnotit škody. Žádné poškození na nich samozřejmě nezůstalo. Člověk se z hyperuzdravování neprobudil dřív, než nebylo co uzdravovat. „Myslíš, že to bylo tím, že jsem skočil z tak vysokého patra, nebo tou mramorovou plochou?“ „Nejspíš tím mramorem,“ odpověděl Rowan. „Jakmile dosáhneš maximální rychlosti, je už jedno, jak jsi byl vysoko, když jsi skočil.“ „Napraskl jsem ho? Museli ten mramor vyměnit?“ „Nevím, Tygere – páni, to už by stačilo.“ Tyger se položil na polštář. Bylo vidět, že je se sebou nesmírně spokojený. „Nejlepší rozplesk v historii!“ Rowan zjistil, že sice měl trpělivost čekat, až se kamarád probudí, ale teď když je při vědomí, už mu s ním trpělivost schází. „Proč to vůbec děláš? Vždyť je to strašné plýtvání časem.“ Tyger pokrčil rameny. „Líbí se mi ten pocit, když padáš. Kromě toho potřebuju připomínat rodičům, že existuje salát.“ Rowan se tomu musel zasmát. Byl to on, kdo pro ně vymyslel termín „saláti“. Bylo to jako sendvič. Oba přišli na svět někde uprostřed početných rodin a oba měli daleko k tomu, aby byli miláčky svých rodičů. „Mám pár bratrů, kteří jsou maso, a pár sester, které jsou sýr a rajčata, takže já budu asi salát.“ Nápad se ujal a Rowan založil ve škole klub, který si říkal „ledové hlávky“ a mohl se už pochlubit více než dvěma tucty

Smrtka_2.vydani.indd 22

30.11.21 11:26

SMRTKA

členů… i když Tyger si ho často dobíral, že se trhne a rozpoutá římskou revoluci. Tyger s rozpleskáním začal před několika měsíci. Rowan to zkusil jednou a zjistil, že je to nesmírně bolestivé. Jediným výsledkem bylo, že musel dohánět školu a rodiče mu ukládali nejrůznější tresty, které však záhy zapomněli vynutit, což byla jedna z výhod toho, že je člověk salát. Přesto vzrušení z pádu za tu cenu nestálo. Naproti tomu z Tygera se stal rozpleskávací fanatik. „Měl by sis najít nějakého nového koníčka,“ řekl mu Rowan. „Vím, že první oživení je zadarmo, ale ta další už musí stát tvoje rodiče majlant.“ „Jo – aspoň je jednou něco stojím.“ „Nechtěl bys raději, aby ti koupili auto?“ „Oživení je povinné,“ řekl Tyger. „Auto je dobrovolné. Pokud nebudou muset zaplatit, tak nezaplatí.“ Proti tomu Rowan nedokázal nic namítnout. On sám auto neměl a pochyboval, že mu rodiče někdy nějaké pořídí. Jeho rodiče argumentovali tím, že spoluauta jsou čistá a efektivní a řídí se sama. Jaký by mělo smysl vydávat velké peníze za něco, co nepotřebuje? A oni zatím vyhazovali peníze za všechno možné kromě něho. „Jsme vláknina,“ prohlásil Tyger. „Pokud nevyvoláme trochu střevního neklidu, nikdo si ani nevšimne, že existujeme.“ Další den ráno se Rowan ocitl tváří v tvář smrtce. Zahlédnout v jeho čtvrti smrtku nebylo až tak nenormální. Čas od času prostě člověk na nějakou narazil – ale nestávalo se často, že by se objevily na střední škole. To setkání vlastně zavinil Rowan. Dochvilnost nebyla jeho silnou stránkou – obzvlášť teď když se od něho čekalo, že dovede své mladší a nevlastní sourozence do jejich školy, pak naskočí do spoluauta a rychle se dopraví do té své. Právě dorazil a mířil k docházkovému okénku, když se zpoza rohu vynořila smrtka. Róba v barvě slonoviny, která za ní vlála, byla bez poskvrny.

Smrtka_2.vydani.indd 23

30.11.21 11:26

NEAL SHUSTERMAN

Když byl Rowan jednou s rodinou na túře, vzdálil se od ostatních a setkal se s horským lvem. Svíravý pocit v prsou a slabost v podbřišku byly tenkrát úplně stejné. Bojuj, nebo vezmi nohy na ramena, radila mu biologie. Ale Rowan ne udělal jedno ani druhé. Tenkrát ty instinkty potlačil a klidně zvedl paže, aby vypadal větší, jak to někde četl. Fungovalo to. Zvíře se dlouhými skoky vzdálilo a ušetřilo mu cestu do místního oživovacího centra. Když se teď před ním nenadále objevila smrtka, Rowan pocítil zvláštní touhu udělat totéž – jako by zvednutím rukou nad hlavu mohl smrtku zaplašit. Když si to představil, bezděčně se rozesmál. A smát se smrtce bylo to poslední, co by člověk chtěl dělat. „Mohl bys mi ukázat, jak se dostanu do kanceláře?“ zeptal se muž. Rowana napadlo popsat mu cestu a zamířit opačným směrem, ale usoudil, že by to bylo až moc zbabělé. „Já tam jdu taky,“ řekl Rowan. „Odvedu vás tam.“ Ten muž určitě ocení ochotu – a udělat si očko u smrtky nemohlo být na škodu. Rowan šel první a na chodbě potkával další děti – studenty, kteří podobně jako on přišli pozdě nebo jen měli něco vyřídit. Všichni na něho zírali s otevřenými ústy a snažili se splynout se zdí, když je se smrtkou míjeli. Jít po chodbě se smrtkou najednou nebyl tak děsivý zážitek, když tam byli jiní, kteří ten strach vzali na sebe – a Rowan nemohl popřít, že to bylo trošku opojné, razit smrtce cestu, vézt se ve světle takové úcty. Teprve když došli ke kanceláři, všechno mu to došlo. Smrtka dnes přišel pokosit některého z jeho spolužáků. Všichni ve sborovně vstali, jakmile smrtku uviděli, a smrtka sám neztrácel čas. „Prosím, zavolejte do kanceláře ihned Kohla Whitlocka.“ „Kohla Whitlocka?“ zeptala se sekretářka. Smrtka to nezopakoval, protože věděl, že ho slyšela, jen se tomu zdráhala uvěřit. „Ano, Vaše Ctihodnosti. Hned to udělám.“

Smrtka_2.vydani.indd 24

30.11.21 11:26

SMRTKA

Rowan Kohla znal. Kruci, Kohla Whitlocka přece znali všichni. Byl teprve třeťák, ale už to dotáhl na zadáka školního týmu. Měl jim poprvé v historii vybojovat mistrovský titul. Sekretářčin hlas se při vyhlašování zprávy školním rozhlasem silně třásl. Když vyslovila jméno, zakašlala, zadrhla se. A Smrtka trpělivě čekal, až Kohl přijde. Rowan neměl nejmenší touhu si smrtku znepřátelit. Měl se jednoduše vytratit k docházkovému okénku, nechat si vystavit propustku a odejít do třídy. Jenže stejně jako tenkrát s horským lvem musel zůstat na místě. Byl to okamžik, který měl změnit jeho život. „Chystáte se pokosit našeho hvězdného zadáka – doufám, že to víte.“ Smrtkovo chování, ještě před chvílí tak srdečné, získalo tvrdost náhrobního kamene. „Nechápu, co je ti do toho.“ „Jste v mojí škole,“ odvětil Rowan. „Asi proto mi do toho něco je.“ Pak zaúřadoval pud sebezáchovy a Rowan přešel k docházkovému okénku, kde už na něho smrtka neviděl. Odevzdal padělanou omluvenku a přitom si pro sebe šeptal: Blbče, blbče, blbče. Měl jediné štěstí, že se nenarodil v době, kdy byla smrt přirozená, protože by se dospělosti nejspíš nikdy nedožil. Když se otočil k odchodu, uviděl, jak smrtka odvádí zdrceného Kohla Whitlocka do kanceláře ředitele. Ředitel dobrovolně opustil vlastní kancelář a pohledem si vyžádal od zaměstnanců vysvětlení, ale dočkal se jenom plačtivého kroucení hlavami. Nikdo si zjevně nevšiml, že Rowan tam pořád stojí. Kdo by se staral o salát, když je na talíři hovězí. Chtěl proklouznout kolem, ale ředitel ho zahlédl právě včas, aby mu položil ruku na rameno. „Neměl bys tam chodit, synu.“ Bylo to tak, Rowan tam neměl chodit, ale přesto to udělal a zavřel za sebou dveře. Před ředitelovým úhledně uklizeným stolem stála dvě křesla. Smrtka si sedl do jednoho, shrbený a vzlykající Kohl

Smrtka_2.vydani.indd 25

30.11.21 11:26

NEAL SHUSTERMAN

do druhého. Smrtka probodl Rowana pohledem. Horský lev, pomyslel si Rowan. Jenže tento mohl život doopravdy vzít. „Nejsou tady jeho rodiče,“ řekl Rowan. „Měl by u sebe někoho mít.“ „Ty jsi příbuzný?“ „Záleží na tom?“ Nato Kohl zvedl hlavu. „Prosím, nenuťte Ronalda odejít,“ zažadonil. „Rowana.“ Kohlův výraz přešel na vyšší stupeň hrůzy, jako by touto chybou zpečetil svůj osud. „Já jsem to věděl. Věděl jsem to. Opravdu!“ Navzdory své mohutné postavě a obvyklé suverenitě byl Kohl Whitlock jenom vystrašený malý kluk. Stane se to nakonec každému? Předpokládal, že to může vědět jedině smrtka. Místo aby smrtka nutil Rowana odejít, řekl: „Tak se posaď. Udělej si pohodlí.“ Když Rowan obcházel stůl, aby si vytáhl ředitelovo křeslo, přemýšlel, jestli to smrtka myslí ironicky či sarkasticky, nebo zda zkrátka neví, že udělat si pohodlí v jeho přítomnosti prostě nejde. „To mi nemůžete udělat,“ prosil Kohl. „Moji rodiče z toho budou mít smrt. Prostě zemřou!“ „Ne, nezemřou,“ opravil ho smrtka. „Budou žít dál.“ „Nemůžete mu nechat aspoň pár minut, aby se připravil?“ zeptal se Rowan. „Chceš mi říkat, jak mám dělat svou práci?“ „Žádám jen o trochu soucitu!“ Smrtka ho znovu zpražil pohledem, ale tentokrát to bylo nějak jiné. Nesnažil se ho jenom zastrašit, ale chtěl z Rowana něco dostat. Něco v něm zkoumal. „Dělám to už mnoho let,“ řekl smrtka. „A zkušenost mám takovou, že rychlé a bezbolestné pokosení je ten největší projev soucitu, jaký mohu poskytnout.“ „Tak mu aspoň řekněte důvod! Řekněte mu, proč to musí být právě on!“

Smrtka_2.vydani.indd 26

30.11.21 11:26

SMRTKA

„Je to náhoda, Rowane!“ promluvil Kohl. „Každý to ví. Posraná náhoda!“ Ale smrtka měl v očích něco, co tomu tak úplně neodpovídalo. Proto Rowan přitlačil na pilu. „Není to jenom tak, že ne?“ Smrtka si povzdechl. Nemusel říkat nic – byl koneckonců smrtka, ve všech ohledech stál nad zákonem. Nebyl povinen nikomu nic vysvětlovat. Ale rozhodl se to udělat. „Když se z rovnice odstraní stáří, statistiky z Věku smrtelnosti říkají, že sedm procent úmrtí je zapříčiněno automobilismem. Třicet jedna procent souvisí s požíváním alkoholu a čtrnáct procent připadá na mladistvé.“ Nato hodil Rowanovi malou kalkulačku, která ležela řediteli na stole. „Spočítej si to sám.“ Rowan s výpočtem nespěchal. Věděl, že každá sekunda, kterou mu to zabere, znamená sekundu života pro Kohla. „0,303 %,“ oznámil nakonec. „To znamená,“ navázal smrtka, „že zhruba tři z tisíce duší, které pokosím, zapadnou do tohoto profilu. Jeden z tři sta třiceti tří. Tady tvůj přítel si právě pořídil nové auto a má v záznamech, že nadměrně pije. Takže mezi mladistvými, kteří do toho profilu zapadají, udělám náhodný výběr.“ Kohl zabořil hlavu do dlaní a jeho pláč nabyl na intenzitě. „Já jsem takový IDIOT!“ Přitiskl si dlaně na oči, jako by si je chtěl zatlačit hluboko do hlavy. „Tak mi teď řekni,“ promluvil smrtka klidně na Rowana. „Ulehčilo mu to jeho pokosení, že jsem to vysvětlil, nebo teď trpí ještě víc?“ Rowan se v křesle maličko přikrčil. „Tak dost,“ řekl smrtka. „Přišel čas.“ Z kapsy róby vytáhl malou lopatku tvarovanou tak, aby se dala nasadit na ruku. Měla látkový hřbet a lesklou kovovou přední stranu. „Kohle, vybral jsem pro tebe elektrický šok, který vyvolá zástavu srdce. Smrt bude rychlá a bezbolestná, zdaleka ne tak krutá jako autonehoda, již bys utrpěl ve Věku smrtelnosti.“

Smrtka_2.vydani.indd 27

30.11.21 11:26

NEAL SHUSTERMAN

Kohl najednou vymrštil paži, popadl Rowana za ruku a pevně ji chytil. Rowan se nechal. Nebyl příbuzný, dodneška ani nebyl Kohlův kamarád – ale jak se to říkalo? Smrt dělá z celého světa jednu rodinu. Rowan uvažoval, jestli to znamená, že ve světě bez smrti by si byli všichni cizí. Stiskl Kohlovu ruku pevněji – němý příslib, že ho nepustí. „Chceš, abych něco vyřídil vašim?“ zeptal se Rowan. „Milion věcí,“ řekl Kohl, „ale momentálně mě nic ne napadá.“ Rowan se rozhodl, že si vymyslí poslední slova, o která by se chtěl Kohl se svými milovanými podělit. Taková, která poskytnou útěchu. Najde způsob, jak nesmyslnému dát smysl. „Obávám se, že pro proceduru budeš muset jeho ruku pustit,“ řekl smrtka. „Ne,“ odpověděl mu Rowan. „Šok by mohl zastavit srdce i tobě,“ upozornil ho smrtka. „No a co?“ zeptal se Rowan. „Oživí mě.“ Pak dodal. „Pokud jste se nerozhodl pokosit i mě.“ Rowan si uvědomoval, že si smrtkovi právě řekl o to, aby ho zabil. Navzdory riziku byl rád, že to udělal. „Tak dobrá.“ A smrtka bez dalšího čekání přitiskl lopatku na Kohlovu hruď. Rowanovi před očima nejdřív zbělelo a pak zčernalo. Celé jeho tělo se zkroutilo v křeči. Vyletěl pozpátku z křesla a narazil do stěny za sebou. Pro Kohla to možná bylo bezbolestné, ale pro Rowana nikoli. Bolelo to víc než cokoli jiného, té bolesti bylo víc, než by měl člověk cítit, ale pak mikroskopické tišící nanity v jeho krvi uvolnily otupující opiáty. Jakmile opiáty zabraly, bolest polevila, a když znovu uviděl jasně, spatřil Kohla, jak leží bezvládně v křesle a smrtka k němu natahuje ruku, aby mu zavřel nevidoucí oči. Pokosení bylo dokonáno. Kohl Whitlock byl mrtvý. Smrtka podal ruku Rowanovi, ale chlapec ji nepřijal. Z vedl se z podlahy sám, a přestože ve skutečnosti necítil ani špetku vděčnosti, řekl: „Děkuji, že jste mi dovolil zůstat.“

Smrtka_2.vydani.indd 28

30.11.21 11:26