strana 3 – titulní list
Ulrike Schweikert NEMOCNICE CHARITÉ Průlom a odhodlání
IKAR
Nemocnice_Charite_2.indd 3
14.07.2022 8:58:12
PROLOG
1893 Bojko
„CHirurgická a porodnická klinika královské nemocnice Charité se pozvolna dostaly do stavu, který naprosto neodpovídá současným požadavkům na nemocniční zařízení a studenti se v nich nemají možnost dozvědět, jak má takové zařízení vypadat.“ Hlas proslulého patologa a sociálního politika se bez problémů nesl velkým sálem, v němž se shromáždili zástupci pruské poslanecké sněmovny. Rudolf Virchow přejížděl pohledem zvolené zástupce lidu. Stále to byl muž impozantního zjevu, za kulatými brýlemi jasný zrak, pěstěný mohutný bílý plnovous, avšak na vysokém čele se nyní rýsovaly vrásky prozrazující starost. Ačkoliv už překročil sedmdesátku, držel se pozoruhodně zpříma a ani v nejmenším nepomýšlel na to, že by rezignoval na svou funkci vedoucího Patologického institutu. „Stav královské nemocnice Charité jako vzdělávací instituce pruských vojenských lékařů je prostě ostudný a univerzitní kliniky od svého založení před více než osmdesáti lety už dávno ztratily krok s vývojem moderní medicíny. Co se musí stát, aby král a jeho ministři konečně nahlédli, že tento slepenec nouzových staveb, které neustále přibývají, musí skončit? V časech hospodářského úpadku, kdy se životní podmínky dělníků drasticky zhoršily, potřebujeme velkorysé moderní zařízení. Jen se podívejte na nemocnice ve Friedrichshainu nebo Moabitu, které tvoří pavilony. Stav královské nemocnice Charité je oproti nim ostudný! Co se musí stát, aby odpovědní činitelé konečně jednali?“ 7
Nemocnice_Charite_2.indd 7
14.07.2022 8:58:12
Novostavba komplexu moderních klinik Charité by stála deset milionů zlatých marek podle propočtů ministerstva, pod nějž spadala lékařská péče. Císař se dosud neodvážil vydat tolik peněz. Tihle sociální politikové situaci dramatizují jako vždycky! Zatím všechno fungovalo docela dobře. To si mohl císař Vilém II. namlouvat až do léta, kdy se z Braniborska začala do císařského hlavního města šířit další epidemie cholery. V Hamburku si už epidemie, proti níž neexistovala účinná léčba, vyžádala osm tisíc lidských životů. Ožily vzpomínky na poslední velké epidemie v Berlíně v letech 1831 a 1866. Všichni byli zajedno, že tohle se nesmí opakovat, ale jak zabránit blížící se epidemii? Jak nemocné rychle a účinně izolovat, aby se obyvatelstvo ochránilo před nákazou? O určující roli nedostatečné hygieny a znečištěné vody při šíření nemoci už si nikdo nedělal iluze. Proto městští zastupitelé a magistrát požadovali od pruské vlády peníze, aby se mohla realizovat naléhavě nutná „sanitárně policejní opatření“. A sociální demokraté odmítli schválenou sumu tři sta tisíc marek jako zcela nedostatečnou. V novinách Vorwärts vyzval lékař Ignaz Zadek berlínské dělníky k akci. Ve spolupráci se sanitárními jednotkami měli dobrovolní pomocníci v berlínských továrnách a obytných domech, ale také v nemocnicích vypátrat a zveřejnit špatné poměry. Kromě toho se v novinách sociální demokracie detailně rozebíral nedůstojný stav panující v královské nemocnici Charité – což, jak autoři doufali, vedlo k bouřlivému rozhořčení. Vydavatel Německého lékařského týdeníku napsal: Charité je komplex starých budov, jejichž stav je zcela nevhodný a hygienická zařízení přes občasné záplatování přímo odsouzeníhodná. Zapojily se i nemocenské pokladny a společně se sanitární komisí vyzvaly k bojkotu Charité. V prosinci 1893 došlo k masovým protestům berlínských dělníků, stěžovali si na přeplněné nemocniční pokoje, zastaralé sanitární zařízení, špatně vyškolený ošetřovatelský personál a kasárenského ducha, který v nemocnici stále vládne. Došlo k nezvyklému spojenectví, ministr Althoff, který zastupoval konzervativní monarchisty, a sociální demokrat doktor Zadek usilo8
Nemocnice_Charite_2.indd 8
14.07.2022 8:58:13
vali společně s Virchowem a mnoha dalšími lékaři, aby se postavila nová Charité. „V jednotlivých odděleních Charité je situace jako ve věznici,“ hřímal Zadek. „Především na venerickém oddělení se s pacientkami jedná jako se zločinci!“ Ministr Althoff přednesl před oběma komorami zemského sněmu návrh zákona o nové výstavbě Charité tak strhujícím způsobem, že na výstavbu byla nakonec schválená celková částka deseti milionů marek. Rovněž císař souhlasil, aby se v roce 1897 začalo s novou výstavbou v Charité. Postupně se strhávala stará křídla budov a místo nich rostly do výšky neogotické cihlové stavby. V první dokončené budově se nacházel Patologický institut profesora Virchowa a důstojné místo zde rovněž našlo muzeum sbírky preparátů, kterou profesor budoval desítky let. Poté získala novou budovu psychiatrická klinika a dětská klinika ředitele Heubnera. Když ministr Althoff povolal v roce 1902 do vedení II. lékařské kliniky internistu profesora Friedricha Krause, musel se nový šéf přechodně smířit s prostory umístěnými ve staré trojkřídlé budově, takzvané Nové Charité na severní straně areálu. Přesto s jeho příchodem nastaly nové časy. Jen několik měsíců po nástupu se Friedrich Kraus rozhodl, že jedno z míst pro volontéry přidělí ženě. Bylo to naprosté novum a šance pro lékařku Rahel Hirschovou z Frankfurtu nad Mohanem, která se v Charité zapsala do dějin lékařství.
9
Nemocnice_Charite_2.indd 9
14.07.2022 8:58:13
1. DÍ L •
Průlom
Nemocnice_Charite_2.indd 11
14.07.2022 8:58:13
1. K APITOLA
1903 Slečna doktorka
Za okny vagonu ubíhala krajina. Když se upřeně dívala před sebe, obrysy se proměnily v zelené a žluté pruhy. Začal už podzim, listí se zbarvovalo. Vířilo ve větru stejně jako myšlenky v její hlavě. Jede do Berlína na své první místo jako lékařka! Ještě tomu nedokázala pořádně uvěřit. Tolik let... a nyní se měl její sen stát skutečností. Doktorka Rahel Hirschová. Její děda, proslulý rabín Samson Raphael Hirsch, který zemřel ve stejném roce 1888 jako oba poslední císaři, by na ni dnes byl pyšný, to věděla. Učenost pro něj byla nejvyšší ctností – u mužů i u žen. Rok po jeho smrti Rahel složila ve Wiesbadenu učitelské zkoušky a začala vyučovat na Vyšší dívčí škole izraelitského náboženského společenství ve Frankfurtu nad Mohanem, kterou děda založil a poté ji vedl její otec. Ale také otec Mendel Hirsch už zemřel. Zažil ještě první dva roky Rahelina studia medicíny a povzbuzoval ji v jejích neobvyklých plánech. Bez jeho podpory by nikdy nemohla v Curychu studovat. Curych – ještě před pár lety byla tamější univerzita jediná, kde mohly ženy studovat. Mezitím se Spolková rada rozhodla, že i v Německu připustí ženy ke složení státní zkoušky v oboru lékařství, ovšem jednotlivé země si dávaly se zavedením tohoto ustanovení do praxe na čas. Především Berlín, který bránu univerzity pro ženy dosud neotevřel. Bádensko a Alsasko -Lotrinsko byly první země ochotné tuto novinku zavést. Proto Rahel pokračovala ve studiu medicíny ve Štrasburku a studia tam úspěšně zakončila dizertační prací. 13
Nemocnice_Charite_2.indd 13
14.07.2022 8:58:13
Odvrátila pohled od ubíhající krajiny venku, otevřela tašku a vytáhla z ní knížku vázanou v kůži vínově červené barvy. Poslední zápisky udělala minulou noc ve spartánském ubytování, než mohla pokračovat v cestě. Srdce mi bije o překot. Slyším, jak mi buší v uších. Snažím se představit si, co se děje v mém těle. Srdce se prudce smršťuje a rychleji než obvykle pohání krev v cévách. Ale odkud ten hukot v hlavě? Můžu tok krve vnímat mozkem? Myšlenky mi zalétají zpátky do Curychu a Štrasburku, k mým profesorům, kteří mě toho tolik naučili, ke studentům, s nimiž jsem se setkávala v anatomickém sále, v kurzu preparace nebo v přednáškovém sále při operacích… Vlak zastavil, dveře kupé se otevřely a mladá dívka, mohlo jí být sedmnáct osmnáct, se zeptala, jestli je místo u okna naproti Rahel volné. Rahel vstala a pomohla jí uložit kufr do zavazadlového prostoru. Dívčin kufr byl výrazně těžší než její. „Děkuji,“ řekla dívka bez dechu a natáhla ruku. „Johanna Hermannová,“ představila se. „Teď spolu zřejmě strávíme pár hodin.“ Rahel se dívčinu zápalu usmála. „Rahel Hirschová,“ odpověděla. Málem podlehla pokušení představit se jako doktorka Rahel Hirschová. Dveře kupé se znovu otevřely a vešel starší muž v dokonale padnoucí uniformě. Pohlédl na obě ženy a usedl na místo, které mu od žen umožňovalo odstup. Rahel a Johanna se posadily. Zatímco Rahel uložila deník zase do tašky, důstojník rozevřel noviny a skryl se za potištěnými stranami. Rahel pohlédla na dívku naproti sobě, která se nervózně vrtěla na sedadle. Byla hezká, blond vlasy měla spletené do copů a ty po stranách pečlivě stočené jako šnek. Měla úzký obličej a světlemodré oči. Růžová pleť zdůrazňovala její mládí. Šaty, které měla na sobě, byly jednoduchého střihu, ale ušité z kvalitní látky. Rahel usoudila, že nepochází z chudé rodiny už podle toho, že cestuje druhou třídou. Johanna vytáhla z tašky knihu, rozevřela ji a sklonila se nad ní. Zdálo se však, že se moc nesoustředí. Netrpělivě listovala dopředu a doza14
Nemocnice_Charite_2.indd 14
14.07.2022 8:58:13
du a potom knihu s povzdechem zavřela. Rahel zachytila název knihy a užasle konstatovala, že je to kniha o aritmetice a geometrii. Oči obou žen se setkaly. „Měla bych cestu vlakem využít k učení, ale jsem příliš rozrušená,“ pravila Johanna. „Jedu k tetě do Berlína,“ prozradila. „V Karlsruhe jsem chodila do nově zřízeného gymnaziálního kurzu pro dívky a nyní budu jako externí studentka skládat maturitu na královském Luisině gymnáziu!“ Zpoza novin se ozvalo pohrdavé odfrknutí, které obě ženy úmyslně ignorovaly. Rahel pogratulovala své viditelně nadšené spolucestující. „A jak budete pokračovat dál?“ zeptala se a povzbudivě na ni pohlédla. „Budu bydlet u tety a studovat na soukromé škole učitelství,“ odpověděla s patrnou hrdostí. „Nechci učit jen malé děti. Ráda bych později vyučovala chemii a matematiku i starší dívky.“ „Jste ctižádostivá, to se mi libí, ale musíte získat povolení k výuce na vyšším stupni. To nebude snadné,“ obávala se Rahel. „Zatím jsou na vyšších stupních učitelé a ředitelé pouze muži, že?“ „Já vím,“ reagovala Johanna s povzdechem. „Znáte Helenu Langovou? Je to přítelkyně mé tety a neúnavně se zasazuje o vyšší vzdělání pro dívky. Ona a její spolubojovnice dosáhly toho, že ministerstvo zavedlo zkoušky pro řídící učitelky. Musím ovšem nejdřív několik let pracovat jako učitelka na základním stupni, potom absolvovat určité kurzy na univerzitě a složit zkoušku ze dvou předmětů. Cílem je, aby vyšší dívčí školy mohly vést i ženy!“ „To bude dlouhá cesta,“ poznamenala Rahel, „ale jestli o to budete dál usilovat s takovým nadšením, jistě se vám všechno podaří.“ Po Johannině tváři se rozlil šťastný úsměv, ale potom pokrčila rameny. „Paní Langová tvrdí, že ministerstvo to ženám úmyslně ztěžuje, protože nechce ohrozit nadvládu ředitelů a řídících učitelů. Říká, že rozpočet pro chlapecké školy je pořád ještě padesátkrát vyšší než pro vzdělání dívek. To je taková nespravedlnost!“ Za novinami se zase ozvalo zabručení. Důstojník zřejmě považoval tuto politiku za správnou. „Ráda věřím, že je za tím tahle strategie,“ souhlasila Rahel. „Sama 15
Nemocnice_Charite_2.indd 15
14.07.2022 8:58:13
jsem dřív ve Frankfurtu učila na soukromé škole, protože to jinak nebylo možné.“ „A proč jste učit přestala?“ vyhrkla Johanna a v hlase bylo patrné zklamání. „Protože jsem měla ještě jiné plány. Odešla jsem do Švýcarska studovat medicínu a nyní jedu do Berlína. Nastupuju na své první místo jako lékařka.“ Johanna na ni koukala s otevřenou pusou. „Panebože, to je fantastické! Jsem ohromená. Takže jste doktorka Rahel Hirschová!“ Její obdiv dělal Rahel dobře. Pro důstojníka to ale už bylo příliš. Nechal noviny klesnout a přísně na obě ženy pohlédl. „Kde máš ženu?‘ zeptal se Pán Abraháma, a ten odpověděl: ‚Sára je v obydlí, Pane. To je její úděl.‘ Tak to bylo a bude to tak i nadále! Na základě potřeby ženské psyché být milována se muž zvláště hodí k tomu, aby vyučoval na dívčí škole. Ženatý učitel vychovává dívky k ušlechtilé ženskosti, místo aby je kazil neužitečnými myšlenkami. A ještě k tomu lékařka!“ Jeho hluboké pobouření bylo téměř hmatatelné. „Už dávno nežijeme v Abrahámových dobách,“ rozhořčila se Johanna. „Ženy v uplynulých letech mnohokrát dokázaly, že mají inteligenci a schopnosti studovat jakýkoliv obor a vzdělávat se pro jakékoliv povolání.“ „Ano? A co přijde jako další? Úřední správa nebo dokonce vláda? To by odporovalo naší ústavě, kdyby byli muži podřízeni ženě! Žádný muž se ctí v těle by nevyučoval na dívčí škole, kterou by vedla žena!“ Johanna se demonstrativně odvrátila od důstojníka, který zase dotčeně zmizel za svými novinami. Obě ženy si vyměnily pohled, Johanna poté zavedla hovor na politicky méně ožehavý terén. „A to všechno vám umožnili rodiče?“ zeptala se Johanna Rahel. „Můj otec se nedočkal syna. Myslím, že proto je přístupnější přáním mým a mé sestry. Máte sourozence?“ Rahel se potutelně usmála. „Ano, mám skvělou rodinu. Ano, mám hodně sourozenců. Doma ve Frankfurtu nás bylo jedenáct.“ Johanna překvapeně vydechla. 16
Nemocnice_Charite_2.indd 16
14.07.2022 8:58:13
„Devět děvčat a dva chlapci. Oba bratři také vystudovali medicínu. Ale já jsem nejdřív absolvovala učitelský seminář ve Wiesbadenu.“ „A potom jste mohla taky studovat medicínu? Vaši rodiče musí být ale velmi zámožní,“ ujelo jí, ale okamžitě se za tuto nevhodnou poznámku omluvila. „Máte pravdu, dařilo se nám vždycky dobře. Přesto si myslím, že to byla především zásluha mého dědy, byl to proslulý rabín, a mého otce, který vzdělání dívek rovněž považoval za důležité. Oba jsou už bohužel mrtví. Rozhodně nás dcery nevychovávali jen k tomu, abychom se staly dobrými manželkami a matkami. V dětství jsem měla víc svobody než většina děvčat. Mnoho let jsem si mohla s bratry a jejich kamarády hrát a řádit venku.“ Rahel se opřela a očividně si užívala vzpomínky na krásnou dobu. „To se tak krásně poslouchá,“ vydechla Johanna toužebně. Rahel přikývla. „A nesmím zapomenout na maminku! Ta byla vždy nejdůležitější osobou v naší rodině, nejen proto, že se starala o nás děti. Starala se o všechno. Otec byl laskavý učenec, ředitel školy, také se zabýval náboženskými spisy a nechtěl být zatěžován každodenními problémy.“ „Chápu, co myslíte. Rozuměla jste si se všemi sourozenci stejně? Já se se svou sestrou hodně hádala.“ „U nás se vždycky utvářela různá spojenectví,“ odpověděla Rahel s úsměvem. „Někdy jsme se spojovaly s bratry, někdy proti nim, ale nejbližší mi byla vždycky Theresa, o dva roky starší sestra. Jsme si velmi podobné. Theresa už léta učí ve škole, kde jsem působila i já a kterou můj otec vedl až do své smrti.“ Na chvíli se odmlčely a hleděly z okna na ubíhající krajinu. Johanna zase otevřela učebnici matematiky a pohroužila se do studia. • Berlín! Rahel vyšla z nádraží a s kufrem v ruce se užasle zastavila. Vedle ní zastavila drožka a drožkář se k ní sklonil. „Kampak potřebujete, slečinko?“ 17
Nemocnice_Charite_2.indd 17
14.07.2022 8:58:13
Rahel se otočila a ukázala na ceduli, kde stálo Postupimské nádraží. „Je tohle berlínské nádraží, že?“ Drožkář se zasmál. „Jste v Berlíně, slečinko, to je pravda, ale máme tu deset nádraží. Můžete si vybrat. Tak kam chcete jet?“ zeptal se znovu. „Do Charité,“ odpověděla. „Aha, zdravotní sestřička,“ reagoval drožkář s pokývnutím. „Ne, lékařka,“ namítla Rahel a vystrčila bradu. Muž se nevěřícně zasmál. A řekl jí cenu. Rahel se zamyslela. Matka jí sice dala peníze, ale musí s nimi šetřit. Hlavně proto, že jako volontérka nebude dostávat plat. Ale protože bude v Charité bydlet a stravovat se, doufala, že s rodinnými úsporami vydrží tak dlouho, dokud nebude jednou sama vydělávat. „Jak daleko je to do Charité?“ otázala se. „Hodně daleko. S kufrem to neujdete.“ „Existuje nějaká levnější možnost, jak bych se tam dostala jinak než drožkou?“ zeptala se statečně, i když jí to bylo trapné. Drožkář se bouchl do prsou. „No ovšem, Berlín je moderní město. Je tady nejen starej koňskej omnibus. Po celým městě teď jezdí tramvaj, elektrická, po kolejích! A na větší vzdálenosti se postavily cihlový náspy a po týhle dráze jezdí vlaky. A pod kolejemi jsou útulný hospůdky, to vám řeknu. A taky máme městskou železnici, ta projíždí městem dlouhým tunelem. Ale tou se do Charité nedostanete, ta jezdí jen do Charlottenburgu. Nejlevnější je koňskej omnibus, jízda stojí pět feniků,“ uvedl ještě. „Támhle za rohem na něj můžete počkat, pak se zeptejte, kde máte přestoupit.“ Rahel srdečně poděkovala a popřála drožkáři hezký den a hodně zákazníků. Potom šla s kufrem v ruce na stanici omnibusu. Během jízdy v ní vzrůstalo napětí. Jak fascinující město! Dívala se z okna a žasla nad přepychovými budovami, které po obou stranách lemovaly široké třídy. Nejdříve jeli po Lipské třídě ke Spittelmarktu, potom podél kanálu na sever. Neustále křížili tramvajové koleje. Kromě obyčejných vozů kupců a řemeslníků byly vidět i elegantní soukromé kočáry. A samozřejmě automobily. Všude se rozléhal rachot a troubení a pak zase kolem zvolna klusajících koní prosvištěl lesklý automobil. Červené, černé a tmavězelené kapoty se blyštěly v podzimním slunci. 18
Nemocnice_Charite_2.indd 18
14.07.2022 8:58:13
Mraky benzinových výparů halily cestující omnibusu a dráždily je ke kašli. To není zdravé, pomyslela si Rahel. Po pravé straně uviděla císařský zámek. Za ním se zvedala k nebi kupole berlínského dómu. Když zabočili na třídu lemovanou alejí lip, provoz ještě zhoustl. Rahel se divila, jak všechna ta různá vozidla můžou jet, aniž by na sebe narážela. Na jedné živé křižovatce viděla policistu, který ukazoval, jakým směrem mají vozidla právě jet. „Třída Unter der Linden,“ řekl najednou muž, který seděl za ní a teď se k ní sklonil. „Vy nejste odsud, že? Už jste někdy byla v Berlíně?“ Důvěrnost neznámého muže Rahel překvapila. Otočila se k němu, zdál se jí milý a bezelstný, a tak odpověděla, že je v Berlíně poprvé. Pán hned začal jmenovat všechny budovy, které míjeli. „Působivé, že? Tamhle je Zbrojnice. A vedle ní ta budova se sloupy je Nová strážnice. Na protější straně vidíte Operu, A tady na naší straně je bývalý Princův palác, ten poněkud odsazený za kovanou mříží. Už dlouho je to hlavní budova univerzity, brzy oslaví stoleté výročí. Moderní výzkumný chrám pro nesčetné disciplíny,“ nadšeně vykládal neznámý spolucestující. Ne ovšem tak moderní, aby zde mohly skládat zkoušky studentky, pomyslela si Rahel. Na rohu Friedrichstraße musela přestoupit. Zdvořile se rozloučila se svým průvodcem a nastoupila do dalšího omnibusu, který ji dopravil až před bránu královské nemocnice Charité. Doktorka Rahel Hirschová konečně dospěla do cíle svých dlouhodobých tužeb. • říjen 1903 Moje milovaná sestro Thereso, dojela jsem v pořádku do Berlína. Tolik dojmů na mě útočilo už jen cestou městem do Charité! Ach, jak ráda bych ti popsala všechny ty skvostné ulice a paláce! Na jedné z nejkrásnějších tříd Unter den Linden je univerzita, která se dosud brání přijímat studentky. Jak dobře víš… Ženy nemohou víc než navštívit jako 19
Nemocnice_Charite_2.indd 19
14.07.2022 8:58:13
host několik přednášek, a ani to všichni profesoři neumožňují. Právě na lékařské fakultě někteří profesoři vykazují tak jako dřív ženské posluchačky z přednáškového sálu. Ale chci ti poreferovat o Charité, nemocnice na mě velmi zapůsobila. Areál je obrovský a je obehnaný zdí a na více místech se pilně staví. První nové neogotické budovy s fasádami z pálených cihel dávají tušit, jak bude areál jednou vypadat. Bohužel je klinika pro interní medicínu dosud umístěná ve staré trojkřídlé budově. A zrovna ta se kuriózně nazývá Nová Charité. Ošetřovatelský personál a asistenti bydlí v pokojích pod střechou. Lékaři jsou vlastně v protějším křídle, ale mně přidělili pokojík v té části, kde bydlí sestry diakonky. Ty mají jako já malý pokoj každá pro sebe, zatímco ošetřovatelé a ošetřovatelky jsou ubytované ve vícelůžkových pokojích. Můj pokoj je velmi skromně zařízený. Je tu postel, noční stolek, komoda a menší stůl. Ten stojí pod oknem, které vede do vnitřního dvora. Ale poprvé je to mé vlastní království, o něž se nemusím s nikým dělit! Koupelna je na konci chodby. Snažila jsem se tu zařídit, jak nejlépe to šlo. Rodinná fotografie, kterou nechala maminka udělat loni, stojí na nočním stolku, vedle ní otcova. Stůl jsem pokryla damaškovým ubrusem, který jsi pro mě s takovým úsilím vyšila, na něm stojí malý stříbrný svícen, který mi maminka darovala na rozloučenou. Milá Thereso, po těch krásných letních týdnech moc postrádám tebe, maminku a ostatní sourozence. Je už hodně pozdě a vlastně bych dávno měla spát, ale jsem tak neklidná. Zítra se seznámím s ředitelem a kolegy. Přiznávám, že jsem z toho trochu nervózní. Jak hezké by bylo, kdybys teď seděla vedle mě, milá sestro, a dodávala mi odvahu. Jsem přece jen první lékařka, která bude v Charité pracovat. Myšlenky mi zabíhají do Curychu a Štrasburku. Ve Švýcarsku byli profesoři i studenti už léta zvyklí stýkat se se studujícími ženami. Ve Štrasburku na mě naopak často zírali a musela jsem spolknout lecjakou posměšnou poznámku. Tam, Thereso, ještě na studentky zvyklí nebyli. Nicméně i tam se k nám někteří mladí 20
Nemocnice_Charite_2.indd 20
14.07.2022 8:58:13
muži chovali vstřícně – což pak často vedlo k tomu, že se nám dvořili. Tím více jsme my ženy musely dbát na to, abychom se chovaly bezvadně… Teď ale není čas na staré historky. Napjatě očekávám zítřek, kdy začnu pracovat na II. lékařské klinice! Srdečně tě objímám! Nezapomeň ode mě pozdravovat maminku a všechny ostatní a brzy mi napiš! Tvoje sestra Rahel
21
Nemocnice_Charite_2.indd 21
14.07.2022 8:58:13
2. KAPITOLA
1903 Barbara Schubertová
Barbara se zastavila a založila si ruce v bok. Potlačila zasténání, které se jí dralo přes rty. Byla unavená. Nohy ji bolely tak, jako by dnes aspoň třikrát obešla celý Berlín. Tedy tolik toho nenachodila, ale stačilo to. Přesto zatnula zuby a nezamířila k Marleninu bytu, kde od té doby, co před dvěma lety přišla do Berlína, bydlela s tetou a jejím synem Franzem. Franzovi bylo dvacet, o rok víc než jí, a vycházeli spolu dobře. Barbara zas jednou hledala práci, tak jako mnozí, kteří přišli z venkova do Berlína. Byla už téměř na všech adresách, které jí Marlen a sousedi doporučili, ale nikde ji nevzali, ačkoliv byla šikovná šička a pracovala rychle. Nijak jí to nepomohlo. O místo v továrně na prádlo za Štětínským nádražím nepřišla vlastní vinou. Firma, jak se říkalo, utrpěla v poslední době ztráty, proto musela propustit dvacet dělnic. Každá z nich si teď asi může nohy uchodit při hledání nového místa. Tak jako ona. V Berlíně prostě moc lidí hledá práci. Každé volné místo se okamžitě obsadí a desítky hledajících zklamaně a znaveně odcházejí s prázdnou. Barbara se třásla zimou a zastavila se před dokonale vyleštěnou výlohou, za níž zářilo do podzimního stmívání světlo křišťálového lustru. Prohlížela si elegantní šaty, kabáty a kostýmy naaranžované za sklem. Podzimní móda v tmavě červených nebo přírodních odstínech z jemných vlněných látek s kožešinovými límci byla právě velmi žádaná. Marlen možná ušila některé z těchto šatů, které zde nabízeli za cenu, jež obnášela roční plat. Barbara vzdychla. Viděla svou tetu, jak hodinu za hodinou sedí s ohnutými zády u šicího stroje, který nebyl 22
Nemocnice_Charite_2.indd 22
14.07.2022 8:58:13
ještě splacený. Marlen pracovala pro firmu Hurwitz & syn. Sešívala díly střižené krejčovským mistrem, lemovala okraje, přišívala knoflíky, prýmky a spony. Za jedny šaty dostávala pár feniků, takže když měla dobrý týden, přišla si na šest sedm marek – pokud ovšem pilně pracovala dvanáct hodin denně. V hlavní budově konfekčních mistrů firmy Hurwitz & syn na náměstí Hausvogteiplatz vznikaly návrhy, tam se také určovaly barvy a látky, pak se zakázky zadávaly různým krejčím. Tito mistři nastříhali jednotlivé díly a předali je armádě domácích šiček, Marlen byla jedna z nich. Mnohé ženy měly malé děti, což je nutilo vzít práci doma. Marlen se šitím začala, když Franz ještě chodil do školy a mladší dcerka dosud nevyrostla z plínek. Tehdy ještě žil Josef. Barbara ho nepoznala, ale podle toho, jak o něm Marlen mluvila, musel být dobrý manžel, dokud ve slévárně Borsigovy továrny v Moabitu nepřišel k úrazu při transportu roztaveného železa. S těžkými popáleninami odvezli Josefa do Charité, kde za velkých bolestí za několik dní skonal v Marlenině náručí. Peníze z pozůstalostního fondu, který založil ještě Albert Borsig, stačily sotva na pohřeb a první měsíce po Josefově smrti. Od té doby byla Marlen s oběma dětmi odkázaná pouze na sebe. Ten rok ji opustilo štěstí, jak pořád říkala. Protože jen o něco později dostala dcerka Ida vysoké horečky. Ani jí nedokázali v Charité pomoct a Marlen krátce po svých třicátých narozeninách ztratila i svou malou dcerku. Měla radost, když její neteř Barbara přijela nakolik let poté do Berlína a nastěhovala se k ní a Franzovi do bytu. Také proto, že Barbara platila část nájmu a Marlen už nebyla nucená brát na byt cizí nocležníky. Jako mnohé další byty v šedivých činžácích dělnické čtvrti tvořil Marlenin byt jeden pokoj, který se dal vytápět, a komora bez topení. Záchod pro nájemníky byl dole na dvoře. Nájemníků bylo čtyřicet a o záchod se dělili ženy i muži. Barbara se konečně odtrhla od výlohy. Musí jít dál, nesmí to vzdát! Kdyby nenašla práci, mohli by přijít o byt. Zítra je 1. října, jeden ze dvou dnů v roce, kdy museli vyrovnat nájem. Pokud by nezaplatili, ocitli by se v armádě Berlíňanů, kteří v těchto dnech s kárkami a pytli se svými věcmi na ramenou procházeli dělnickými čtvrtěmi a hledali ještě lev23
Nemocnice_Charite_2.indd 23
14.07.2022 8:58:13
nější bydlení. Někteří se nastěhovali do nových obytných bloků, které vyrůstaly všude na okraji Berlína. Čerstvě vymalované byty byly, ale dosud vlhké. A ti, co hledali přístřeší, se do nich nastěhovali, aby pobytem v něm byt vysušili, což některým podlomilo zdraví. Samozřejmě mohli zůstat jen tak dlouho, dokud byt nevyschl. Poté se dal mnohem dráž pronajmout lépe vydělávajícím zájemcům. Marlen často říkala, že by se do takového bytu nenastěhovala, příliš se bála tuberkulózy a zápalu plic. Prostě by nesnesla, kdyby ztratila dalšího člena rodiny. Jen co se Barbara otočila, skleněné dveře módního obchodu se s cinkáním otevřely a ven vyšla mladá dáma. Barbara viděla kabát lemovaný kožešinou, bohatě zdobený klobouk, ruce v rukavičkách. Takhle elegantně oblečená nikdy nebudu, pomyslela si a uhladila si obnošený kabát. Barbařiny šaty byly šedivé a příliš velké, ale měla hezkou postavu, ženské boky a jiskrné modré oči. Dlouhé blond vlasy nosila svázané do uzlu, z něhož se občas uvolnil pramínek, který se drze kroutil na čele... Vítr ve studených poryvech vál ulicemi. Barbara měla hlad a žízeň a toužila po teplých kamnech, k nimž by si mohla natáhnout nohy. Ale ještě měla něco v úmyslu. Dočetla se, že v Charité hledají pradleny. Třeba bude mít dnes přece jen štěstí. Odhodlaným krokem se vydala na cestu, až se jí po levici objevila dlouhá rovná zeď Charité. Barbara zabočila do Hannoverské ulice. Tam byl vedle Chemického institutu univerzity její cíl. Šedivá budova, z níž se otevřenými okny valila k podzimnímu nebi pára. Představená prádelny královské nemocnice Charité paní Küferová byla statná žena s bohatými šedivými vlasy, které se jí draly zpod čepce. Nebyla větší než Barbara, měla šedivé oči a červené tváře, avšak pevně sevřené rty varovaly, že není radno ji podceňovat. Barbara tušila, že prádelnu vede přísně a nepřipustí žádnou nedbalost. Paní Küferová se posadila za flekatý psací stůl a pozorně četla Barbařina doporučení. „Takže u nás by to bylo čtvrté místo, na které byste za dva roky nastoupila,“ poznamenala. „Nebyla to moje chyba, že mě propustili,“ vyhrkla Barbara. „To netvrdím,“ odsekla představená. „Ale v takových papírech nebý24
Nemocnice_Charite_2.indd 24
14.07.2022 8:58:13
vá vždycky celá pravda. Existují muži a ženy, kteří pilně pracují, a pak takoví, kteří víc mluví, pobuřují, a dokonce volají po odborech. To přináší jen nepříjemnosti, které já tady v prádelně nestrpím.“ „Já jsem pilná a práce se nebojím,“ odpověděla pevným hlasem Barbara a vydržela pohled šedých očí. Dveře se otevřely a dovnitř vešel vysoký muž v uniformě. Představená vstala. „To je uchazečka?“ zeptal se. „Ano, pane řediteli,“ pronesla paní Küferová. Muž si Barbaru prohlédl. Potom se usmál. „Zdá se mi schopná. A navíc je hezká.“ Rty paní Küferové se ještě víc zúžily. „Jestli tedy nemluví nic proti jejímu přijetí, tak jí to místo dejte, paní Küferová.“ Barbara nevěděla, jestli náhoda, která přivedla zrovna v tuto chvíli ředitele dovnitř, je její štěstí, a skoro se bála na představenou podívat. Ale když ta přikývla, pocítila velkou úlevu. „Ne, nic takového není, pane řediteli. Zítra může začít.“ „Dobrá, paní Küferová, tak sepište smlouvu a ať ji slečna…?“ „Schubertová. Barbara Schubertová,“ pospíšila si s odpovědí Barbara. „Ať ji slečna Schubertová podepíše.“ Načež se rozloučil a odešel. Paní Küferová vydala zvuk, který připomínal zaskučení, ale potom se jí tvář uvolnila. Natáhla k Barbaře ruku. „Tak vás u nás vítám, slečno Schubertová. Začínáme ráno v šest. Přesně!“
25
Nemocnice_Charite_2.indd 25
14.07.2022 8:58:13
3. KAPITOLA
1903 II. lékařská klinika
Rahel se zhluboka nadechla a zaklepala na dveře. Uvnitř bylo ticho. „Jdete ke mně?“ uslyšela za sebou zvučný hlas. Trhla sebou a otočila se. Spatřila muže v dlouhém, světlešedém kabátě a měkkém klobouku na hlavě, který jí s úsměvem hleděl přímo do očí. Nebyl vyšší než ona, měl široký nos a v bradce už první šedivé vousy. Sňal klobouk a naznačil úklonu. „Předpokládám, že jste slečna Rahel Hirschová?“ řekl a podal jí ruku. „Ano,“ přitakala a nabízenou ruku přijala. Teplý, pevný stisk. „Vy jste...?“ Nenechal ji domluvit. „Friedrich Kraus, ano, doktor, profesor a už téměř rok ředitel II. lékařské kliniky Charité pro vnitřní medicínu. Jste tu brzo.“ „Nechtěla jsem se hned první den opozdit,“ odpověděla. „Jen první den?“ „Ne, ovšemže ne,“ reagovala Rahel rychle. Teprve potom si všimla jeho šibalského úsměvu a pobaveně přimhouřených očí, kolem nichž měl vějířky drobných vrásek. Profesor Kraus nedal najevo, jestli si všiml jejích rozpaků. Otevřel dveře své kanceláře a vybídl ji, aby vešla. „Slečno Hirschová – doktorko Hirschová!“ opravil se. „Je mi potěšením přivítat vás jako volontérku v Charité.“ „Je mi ctí, že jste projevil takovou důvěru a zaměstnal mě jako asistentku,“ odpověděla Rahel vážně. 26
Nemocnice_Charite_2.indd 26
14.07.2022 8:58:13
„Myslíte proto, že jste žena?“ Ředitel Kraus mávl rukou, pověsil si kabát a usedl za psací stůl z tmavého dřeva. „Časy se prostě mění. Posaďte se. Skvěle jste obstála při závěrečných zkouškách a ve vašem dosavadním životopisu je patrná vytrvalost, ctižádost, inteligence a píle. Jsem přesvědčen, že sem patříte.“ Rahel sklopila oči. „Děkuji, pane řediteli.“ „Podívejte se na mě!“ Předklonil se a přimhouřenýma očima na ni pozorně hleděl. „Víte, kde se nacházíte? Královská Charité je nejen proslulá nemocnice, kde došlo k mnoha průkopnickým objevům v medicíně. Je rovněž místem, kde se dosud vzdělávají vojenští lékaři. Toho si musíte být vědomá, slečno Hirschová. Je tu sice stále více civilních asistentů a ředitelů, jako jsem já, kteří přišli zvenku a nenastoupili vojenskou dráhu, ale vojáci tu jsou, řekněme, velmi přítomní. Někteří z nich uznávají jen vojenskou hodnost a velmi neochotně akceptují lékařskou hierarchii. Proto vám radím, nenechte se příliš oslnit uniformami se zlatými knoflíky. Budete to mít někdy těžké, protože jste nejen civilní asistent, ale navíc žena. Ale pamatujte si, že já jsem ředitel II. lékařské kliniky, jsem váš představený. Když narazíte na jakékoliv těžkosti, přijďte za mnou. A pokud půjde o problémy, které jsou mimo mou kompetenci, proberu je s generálním ředitelem, doktorem Schaperem. Ale vy jste podřízená jen mně a já vám vždycky dopřeju sluchu.“ Rahel polkla. „Děkuji vám. Povedu to v patrnosti.“ Kraus se zase pohodlně opřel v křesle a levou rukou si pohladil melírovanou bradku. „Dovolte, abych vám vyprávěl o jedné příhodě,“ začal. „Ještě jsem tu nebyl dlouho, když jsem jednoho ze svých volontérů pověřil vědeckou prací a přidělil mu na pokusy místnost na klinice. Místnost patřila k oddělení jednoho mého lékařského asistenta. Říkejme mu štábní lékař S. Ten do laboratoře nakráčel a zakázal mému volontérovi, aby dál pokračoval v pokusech v jeho místnosti. Takže jsem panu štábnímu lékaři připomněl, že ředitelem této kliniky jsem já. Načež se štábní lékař hlásil jako nemocný, což je v armádě oficiální způsob jak ohlásit stížnost. Kromě toho si na mě stěžoval na vojenském úřadě.“ „To je troufalé,“ ujelo Rahel. „Jak jste reagoval?“ 27
Nemocnice_Charite_2.indd 27
14.07.2022 8:58:13
„Abych tu věc jednou provždy vyjasnil, promluvil jsem si se Schaperem a řekl mu, že podám výpověď, jestli nebude S. během následujících čtyřiadvaceti hodin přeložen.“ „Zkouška moci,“ poznamenala Rahel. Kraus přikývl. „Ano. A jak vidíte, jsem pořád tady. Od té doby se už nikdo ze štábních lékařů nepokusil o nějakou provokaci. Zapamatujte si to, slečno Hirschová! I vy musíte hned od začátku stanovit hranice. Pokud to sama nedokážete, přijďte za mnou. Já jsem vás zaměstnal a za svým rozhodnutím si stojím.“ Rahel vstala a stiskla řediteli ruku. „Děkuji vám za důvěru, kterou mi projevujete, Budu tvrdě pracovat a nezklamu vás.“ Ředitel Kraus se usmál. „O tom jsem přesvědčený. A teď vám ukážu kliniku.“ • Rahel následovala profesora Krause po odděleních II. lékařské kliniky. „Nebyli jsme bohužel mezi prvními šťastlivci, kterým přidělili novou budovu,“ ušklíbl se. „Mnozí říkají takzvané Nové Charité, na níž dnes nic nového nebo moderního není, Věznice. Při příchodu jste si jistě povšimla, proč taková přezdívka asi vznikla. Od roku 1836 se zde nic neinovovalo. Je tedy nanejvýš naléhavé, abychom získali pro kliniku novostavbu!“ Prováděl Rahel sály, kde leželi nemocní se srdečními chorobami nebo horečnatým onemocněním. V jiné místnosti se léčili nemocní s vředy nebo ledvinovými kameny. A muži a ženy měli samozřejmě oddělené pokoje. V ženských sálech viděla Rahel, že ošetřovatelky jsou převážně diakonky. Byly známé tím, že se o pacientky starají velice obětavě. V mužských odděleních viděla ošetřovatele, kteří mluvili drsně, ale i zdravotní sestry v modrobílých pruhovaných stejnokrojích Charité. „Naši pacienti si právem stěžují na přeplněné sály a nedostatečná sanitární zařízení. A my lékaři zase na příliš malé laboratoře, kde lze dělat výzkum jen ve velmi omezeném rozsahu. Vy jste se zabývala krevním cukrem, že slečno Hirschová?“ 28
Nemocnice_Charite_2.indd 28
14.07.2022 8:58:13