Issuu

Sestavil

BOLDIZSAR M . NAGY

Ilustrovala

LILLA BOLECZ

Obsah Předmluva ( B o ld izs ár

M . Nagy )

· · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · ·

Ptáček rudý jako rubín ( K r i s zt i n a Listopadka ( E s zt e r

B. Tót h)

L ak atos )

To m pa )

Margaret Obrobijka ( D ór a

G imes i )

Ukradená princezna ( E d i t

Pengő )

Róza na plese ( Jud it

· · · · · · · · · · · · · · · · · · 30

· · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 40

Ludvíček Lamželezo ( An d r e a Kouzelné parůžky ( E d it

· · · · · · · · · · · · · · · · · · 50

· · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 62

S zűc s ) · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · ·

· · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 89

Velké dobrodružství Maličkaté Aničky (N o é m i

Květuška a Karola ( S ár a Velký Alfredo ( O r s o lya

K e rt é s z) R uff)

Rebek a H o r vát h ) · · · ·

106

K asz a ) · · · · · · · · · · · · · · · · ·

129

· · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 117

H ar k a) ·

Zajíček se třema oušky ( K r i s zta

· · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 100

Ágne s K is s )

Kroucené brčko ( E d in a

· · · · · · · · · · · · 11

· · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 20

G an gl)

Čarodějnice vypráví ( I s t ván Ledový král ( Jud it

R i ta Mo l n á r ) ·

· · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 139

· · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 147

Hodně štěstí, Popelíku! ( E fi ) · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 158 Malenka začíná žít ( Pet r a Princova svatba ( Z oltán

F in y )

C s e hy )

· · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 172

· · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 178

O autorkách a autorech · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · 186

Předmluva Pohádky potřebujeme všichni. Takové, které nás zavedou do dávných dob a dalekých končin, kde hrdinové létají na okřídlených ořích, prchají ze zajetí víl a potýkají se s draky, ale zároveň jsou stejní jako my. Můžeme se jen dohadovat, jak dlouho už pohádky existují: jisté je jen tolik, že od pravěku až dodnes je potřebovaly všechny známé společnosti. Když se ponoříme do minulosti pohádek, zjistíme, že příběhy přelétaly svobodně jako tažní ptáci hranice zemí i kultur: nenápadně se přitom měnily a přetvářely, takže po světě kolovaly stovky, tisíce obdob téže pohádky a každá v sobě nesla vlastní zkušenost a uspořádání světa, které vypravěč i jeho posluchači považovali za vlastní. Než se dnešní dobře známé a všemi oblíbené lidové pohádky určené dětem dostaly do tisku, musely urazit dlouhou dobrodružnou cestu: získaly nános systému symbolů z různých kultur, nenávratně propletený, ale působily na ně také středověké nevázané pohádky pro dospělé, první produkty brakové literatury i kázání. Tolkien píše, že „při zkoumání původu pohádek o vílách můžeme říct, že kotlík s polévkou příběhů visí neustále nad ohněm, bez přestání to v něm bublá a pořád v něm přibývají další přísady – občas lahodné, občas ne úplně „chutné“. Všeobecně je známo, že to, čemu dnes říkáme lidové pohádky, má jen málo společného s tím, co si kdysi vyprávěl „prostý lid“. Zvláště to platí o variantách pohádek přepsaných pro děti. Tyto pohádky se změnily ve zboží, jako je sbírka, kterou bratři Grimmové po čtyři desetiletí zjemňovali a stále znovu přepisovali, až se nakonec – s těmi nejlepšími úmysly – proměnila v čítanku vyhovující vzdělávacím a výchovným cílům ducha tehdejší doby a měla zprostředkovávat měšťanské ctnosti a měšťanský systém hodnot a zvyklostí. Podobnou práci vykonal i Charles Perrault, jehož sbírka

pohádek byla určena dětem z vyšších společenských vrstev: potlačil matriarchální obraz světa v příbězích a ve srovnání s tehdy tvořícími pohádkářkami nabízel velmi konzervativní pohled na mužské a ženské role. Něco podobného se dá říci i o oblíbených maďarských sbírkách lidových pohádek: může se zdát, že v nich ožívá jakási archaická, jednotná pramaďarská minulost, ale tyto nostalgické literární útvary jsou ve skutečnosti silně stylizované, často křesťanskými prvky zpestřené verze prastarých příběhů neznámého původu. Nesmíme však zapomenout na jedno: přestože se příběhy převtělily v texty prohlášené za lidové pohádky, pohádková tradice žije stále dál v nadčasovém folklóru, průběžně se mění a často symbolizuje vzdor. Masová kultura je dodnes bohatě sycena pohádkami změněnými v memy: stále znovu je využívá, nově je definuje, dále je spřádá, občas vážně, občas ironicky či hravě, a takto udržuje mnohasetleté příběhy při životě. Tato sbírka pohádek vznikla, protože se domníváme, že pohádka přežije tehdy, když se využívá co nejčastěji. Společnost Labrisz požádala autorky a autory zastoupené v této knize, aby novým způsobem vyprávěli z neobvyklé perspektivy nějaký klasický pohádkový příběh, který je pro ně důležitý, uplatnili v něm zkušenosti z dnešní doby a neváhali si vybrat hrdinku nebo hrdinu, s nimiž se dokážou bez obtíží identifikovat představitelé menšin žijících na okraji společnosti. Uvědomovali jsme si, že to není jednoduchý úkol: chtěli jsme shromáždit pohádky, které mají především literární hodnotu, bohatě čerpají z pohádkové tradice, a také jsme se chtěli vyhnout tomu, aby výsledkem byla vysloveně „zcitlivující“ antologie. Cítili jsme, že je důležité, aby v ní mohli promlouvat ti, kteří se u nás dnes dostanou ke slovu jen zřídka, zejména v pohádkách. V duchu jsme pomýšleli na pohádky, které v minulosti hlásaly odlišnou identitu: na satirické francouzské

pohádky z 18. století, které obsahovaly závažnou společenskou kritiku a zároveň cíleně využívaly obecně známé obraty, nebo na italské pohádky ze 17. století, které se zabývaly otázkami mocenského útlaku a svobody jednotlivce. Vzpomínali jsme na téměř úplně zapomenuté mýty, pověsti a lidové pohádky, které se nedostaly do oblíbených sbírek, protože podle názoru redaktorů nebyly v souladu s údajně prastarou lidovou mravoukou, prohlašovanou za přirozenou. Nakonec jsme si oddechli: důvěra k autorkám a autorům nebyla marná, všechny vybrané texty vynikají jakousi zvláštní silou, jsou osobní a obecné zároveň, je z nich cítit bublání oné tolkienovské polévky. Mezi zpracovanými prameny je několik dobře známých pohádkových příběhů, ale najdeme tam i příběh z řeckých bájí, irskou lidovou pohádku, a dokonce i klasický pohádkový román. Kromě prozaických textů jsme zařadili i veršovanou pohádku a přepis divadelní hry, takže výsledek je opravdu pestrý. Společnost Labrisz oslovila profesionální spisovatele, ale vyhlásila i tvůrčí soutěž pro začínající autorky a autory, do které dorazilo téměř sto příspěvků. Výbor tedy obsahuje devět pohádek od známých autorek a autorů a osm pohádek od autorek a autorů nových. Do projektu se zapojila i organizace EJHA (Síť pro osvětu v oblasti lidských práv), jejímiž členy jsou soukromé osoby zasazující se za prosazování lidských práv v oblasti vzdělávání a výchovy. Protože je naším společným cílem, aby se tyto pohádky co nejvíce rozšířily, připravili k nim členové EJHA metodické pokyny pro školky a školy, které budou brzy volně dostupné na webových stránkách této organizace. Přáli jsme si, aby pohádky ilustroval někdo, kdo klasickým pohádkám nejen rozumí a miluje je, ale rovněž má vnitřní svět plný kouzel a vílího prášku, a proto jsme se rozhodli pro Lillu Bölecz.

Doufáme, že jak malí, tak velcí čtenáři v antologii najdou pohádku, která je osloví. Podobně jako drobty roztroušené v lese je možná posune směrem, kterým se musí vydat – ať už je jakýkoli.

Boldizsár M. Nagy

Ptáček rudý jako rubín K r i s z t i n a R i ta M o l n á r

Příběh, který bych vám chtěla vyprávět, nepojednává tak úplně o červeném ptáčkovi. Nebo vlastně ano, ale aby mohl vzlétnout, rozčísnout oblohu svými rubínově červenými křidélky a my konečně uslyšeli, jak se jeho písnička rozléhá do dálky, musím vám povědět ještě pár dalších věcí. Ze všeho nejdřív to, že tuhle pohádku jsem si nevymyslela já. Já vám ji jen povím, podle mě je to totiž krásný příběh. Je zvláštní a smutný a dá se o něm opravdu hodně přemýšlet. Jedná se o staré vyprávění z dávných dob, kdy králové sami pásli svá stáda na svazích hor dalekého Řecka. Kainis byla překrásná dívka, však víte, jako ty dívky, na které se skoro nedá podívat, protože jsou tak půvabné, že z jejich krásy člověku až oči přecházejí. Jako dívky, o kterých se říká, že je snazší dívat se do slunce než na ně. Není se čemu divit, že byla takhle spanilá, protože se narodila v Thesálii na březích Egejského moře. Její otec Elatus ji vychoval v jemných mravech a její matka Hippea ji naučila zpívat, zaplétat si vlasy do uzlu a sbírat med. Krásná Kainis měla spoustu nápadníků, i mladíci z jiných měst by si ji s radostí vzali za ženu. Ženichové si u nich podávali dveře v naději, že překrásná Kainis si vybere zrovna je. Ovšem ona – představte si, že i takové věci se stávají – žádného manžela nechtěla. Mnohem radši

byla sama. Samotinká se procházela na mořském břehu. Vždycky posnídala pár ořechů s medem, zapletla si do vlasů bílé kvítky pomerančovníku nebo nachové květy oleandru a pak vyrazila. Když byla o samotě, nebyla dál jen od domova. Odvažovala se zabrousit dál i v myšlenkách. Snila o dobrodružstvích, o mořských bouřích, při kterých čelila na palubě vichrům stejně odvážně jako ti nejstatečnější muži. O loveckých výpravách, na nichž i ona mohla pronásledovat jeleny a jinou zvěř. Cestou na mořský břeh si prozpěvovala oblíbené písničky, které se naučila od matky, a sbírala pěkně tvarované oblázky a mušle. Nádherné rubínové ráno, miluju tě! Žiju! Medovou písničku dneska ti zazpívám! Ze samé radosti nad moře se vznesu, létám!

Vůbec jí nevadilo, že jí při chůzi po břehu vnikal do zlatých sandálů písek a šimral ji na chodidlech. Občas se posadila na velký plochý kámen, uvolnila si řemínek sandálů a vysypala z něho lehounká, třpytivá zrnka písku. Pak došla blíž k moři a nejprve do teplé, mělké vody zálivu ponořila jen ruce a nohy. Vodu měla ráda, líbilo se jí, že oblázky pod hladinou mají mnohem sytější barvu, ráda se dívala, jak po dně pobíhají raci poustevníčci a ukrývají se mezi kameny. Voda nožky ráčků zvětšovala podobně jako spletité vzory na jejich ulitách a okraje prázdných mušlí. Kainis se však moře, obra ztrácejícího se v nekonečnu, zároveň i bála. Vždyť si nemohla nikdy být docela jistá tím, kdy se jeho vln zmocní hněv, kdy se strhne bouře, kdy se rozbouřená voda zvedne do nesmírné výše a hřebeny vln začnou vztekle olizovat mohutné skalní stěny kolem zálivu. Zvědavost však byla, jako už tolikrát,

silnější než strach. Matka Hippea dceru často varovala. Když se Kainis vydávala sama na procházku, kladla jí na srdce, aby byla opatrná, protože moře je nevypočitatelné stejně jako jeho pán, Poseidón mávající trojzubcem. Kainis se od ní také dozvěděla, že všechny nevypočitatelné věci jsou nebezpečné a je lepší se od nich držet dál. Dívka však matčiny rady nebrala příliš vážně. Proč bych měla být pořád tak opatrná? pomyslela si a lehkomyslně pokrčila rameny. Však já na sebe umím dát pozor! Moře v sobě skrývá tolik překvapení! A kdoví? Třeba se někdy setkám i se samotným Poseidónem! Jednoho dne se Kainis podle svého zvyku zase bez obav vydala k moři, hledat další poklady. Do ebenově černých vlasů si zastrčila květ ibišku. Tvář měla zrudlou jako korál od svěžího větru a rty se jí leskly od medu, který posnídala. Nemohla tušit, že toho dopoledne bude Poseidón s trojzubcem odpočívat právě v jejím oblíbeném zálivu. Byl ještě příliv, a tak jemný písek na břehu stále zůstával z větší části pod vodou. Kainis se zastavila, chtěla počkat na odliv. Vždycky se ráda dívala, jak voda ustupuje, vždycky se kochala pohledem na to, jak vlny uhlazují písek, až vypadá, jako by na něj někdo rozprostřel lněný šátek. Nemluvě o tom, že při odlivu byl břeh plný barevných mušlí, schránek mořských ježků a sépiových kostí. Byly to poklady, které pro ni voda vynesla z mořských hlubin. Jen pro ni. Aby si všechno mohla posbírat do košíčku a vyměnit se sestrami za pomeranče a granátová jablka. Sestry si pak ze získaných pokladů vyráběly náhrdelníky a pásky. Když pán moře Poseidón uviděl, jak se k němu blíží prozpěvující krasavice, v celém těle se mu vzedmula radost. Měl pocit, že ji musí okamžitě obejmout.

Voda proto přestala pěkně pomalu ustupovat jako vždycky při odlivu, ale poslechla svého pána Poseidóna a náhle prudce stoupla. Vlny Kainis pohladily a objaly. Pak ji modrovlasý bůh moře vyzvedl z vody do výšky. „Vítám tě v mé říši! Vidím, že se ráda odvažuješ do blízkosti vody. Jsi opravdu statečná! Nedivím se ti – moře sice není bez nástrah, ale zároveň je podivuhodné. A obdivuji se ti! Nevím, jestli jsem kdy viděl lesklejší černé mušle, než jsou tvé kadeře! Viděl jsem kdy zářivější rudý korál než tvé rty? Žádej, cokoli chceš, přísahám, že to dostaneš, jen když mi dovolíš, abych tě jedinkrát políbil.“ Kainis měla strach jen chviličku. Hluboko v nitru. Samozřejmě si vzpomněla na matčina varovná slova. Ale pak v duchu znovu jen pokrčila rameny. Dokonce se i maličko pousmála, ale dala si pozor, aby si toho bůh moře nevšiml. „Zdravím tě, všemocný vládce moří, velký Poseidóne. Opravdu si od tebe můžu přát, co budu chtít?“ řekla, aby získala trochu času. „Mezi pozemšťany se taková krasavice najde jen málokdy. A tak jsem se rozhodl, že ti skutečně splním každé přání. Pověz, co bys chtěla? Dostaneš, cokoli si budeš přát!“ „Přísaháš?“ „Přísahám, máš mé slovo!“ „Dobrá, věřím ti, pane bouřlivých vod,“ odpověděla Kainis. „Když splníš moje přání, vyhovím i já tobě.“ „Co tedy chceš?“ naléhal netrpělivě Poseidón. Kainis se začala z úst sypat slova stejně bez zábran, jako když za horkého dne vyskakují ze smrkových šišek semínka. „Nejdřív mě napadlo, že si budu přát tvůj trojzubec, kterým rozpoutáváš a tišíš bouře. Kdybych ho sevřela v ruce, měla bych neuvěřitelnou sílu! Ale nejsem tak chamtivá. Přeji si jen to, abys mě proměnil v muže!“

Poseidon se samým překvapením na chvíli zarazil. S takovým přáním nepočítal. I mořský vánek se na chvíli utišil. Bůh ale musí své slovo dodržet. A tak Poseidón pomalu přikývl. Modré vlasy mu spadly do čela. „Rozumím tvému přání,“ odvětil smutně. Když znovu zvedl hlavu a podíval se na Kainis, nestála už před ním dívka, ale odvážný mladý muž. Poseidón si ho důkladně prohlédl. „Ty svůj slib plnit nemusíš,“ pravil. „Děkuji,“ odpověděl Kaineus hlubším hlasem. Stál tam nyní v mužském oděvu. Svaly na pažích se mu dmuly jako zralá granátová jablka. Křehký zjev zmizel, byl vyšší a nohy mu poskytovaly mnohem pevnější oporu. Černé kadeře měl však stejně lesklé a rty stejně korálově rudé, jako když ho bůh moří uviděl poprvé. „Uvidíš, že mé přání nepřijde vniveč! Budeš hrdý na to, že jsi mi pomohl!“ zvolal Kaineus. Poseidón nebyl nadarmo nesmrtelný – věděl, že mladík má pravdu. A tak mu věnoval ještě další dar, o který Kaineus nežádal. Učinil ho nezranitelným, jako by mu tělo nepokrývala pokožka, ale železo, takže mu žádný smrtelník nemohl ublížit. Kaineus takto spokojeně žil dlouhá léta a stal se z něho tak velký hrdina, že jeho jméno bylo zapsáno mezi nejslavnější hrdiny, Argonauty. Na lodi jménem Argo podnikl spolu s nejodvážnějšími řeckými bojovníky nebezpečnou cestu za zlatým rounem, které chtěli získat od draka. Účastnil se i lovu, při němž bohyně Artemis poslala na město Kalydón strašlivého zkázonosného kance, a i tentokrát příšeru pomáhali potřít ti nejstatečnější. Mohli bychom dál vypočítávat jeho chrabré skutky, ale teď vám povím jen o jednom, abychom nakonec mohli zahlédnout toho slíbeného ptáčka rudého jako rubín. Už asi tušíte, že se jedná o Kaineův poslední zápas. Došlo k němu na svatbě krále Lapithů Peirithoose.

Král sezval na svatbu hosty, jak se sluší a patří. Jednak dobré Lapithy, ale i kentaury, ty zvláštní bytosti s napůl lidským, napůl koňským tělem, které mají, jak se později ukázalo, jen způli lidské nejen tělo, ale i duši. Jak jen krále mohlo napadnout, že na honosnou slavnost pozve polodivoké kentaury? Inu, protože byli nějak záhadně vzdáleně spříznění. Už nikdo přesně nevěděl jak. Král je nechtěl urazit, byl před svatbou v opravdu velkomyslné náladě. Slavnost nějakou dobu probíhala, jak měla, hostům dolévali do pohárů víno s medem, dubové stoly se prohýbaly pod voňavými pečínkami a mísami oliv a sýrů ozdobenými spoustou sladkých hroznů, granátových jablek a pomerančů. Čas příjemně plynul a Lapithové i kentauři se spolu dobře bavili, ale pak… ale pak! Běda, stačí jediný okamžik, a všechno se pokazí! Jeden z kentaurů, který už jistě hodně přebral, hrozinkové víno mu stouplo do hlavy (však víte, co to znamená, opil se do němoty, osel jeden – i když měl polovinu těla jako kůň; a navíc opilého osla ještě nikdo nikdy neviděl, zato člověka, co se opil vínem tak, že se chová jako osel, znají mnozí), prostě tenhle pomýlený kentaur se sebral a vrhl se jako splašený beran, jako pytlák na Hippodameiu, mladou nevěstu. Chvíli si ji měřil skelným pohledem a pak náhle vztáhl paži, uchopil její šafránově žlutý závoj, jediným pohybem ho hrubě strhl a s divokým chechtotem jí zaržál přímo do obličeje! To hrdinným Lapithům, mezi nimiž seděl i náš Kaineus, úplně stačilo! Okamžitě vyskočili od hodovního stolu a začali bránit mladou nevěstu. Jak by taky ne! Ale ani kentauři nezůstali sedět, zpřevraceli mísy a hnali se na pomoc svým bratrům. To, co následovalo, se nedá slovy popsat. Jistě si umíte představit, co se stane, když se svatební hostina zničehonic změní v bojiště! Hippodameia a dívky z její družiny uprchly do nitra jeskyně ozdobené ratolestmi a hrdinové a kentauři úplně zapomněli, že jsou na svatbě, zahalili zář

slavnosti stínem a tloukli a sekali se navzájem bez ohledu na zdraví vlastní i protivníků. Bojovali, aniž by vlastně věděli proč, za holý život, oháněli se meči a padali k zemi jako mouchy na podzim. V téhle hrozné bitce zahynulo mnoho kentaurů i mladých Lapithů. Boje se účastnil i Kaineus a jeho síla ještě vzrostla bolestným hněvem, který se ho náhle zmocnil. Jeden kentaur, Latreos, uviděl, že Kaineus zvítězil už nad pěti kentaury, a začal se mu posmívat, utahovat si z jeho dávné rány a žalostného osudu. „Co tu pohledáváš, Kainee, hrdino, co se narodil jako ženská? Nemůžu se na tebe ani podívat! Takový ukňouranec! Mrňavá holka! Pořád tě takhle vidím, pro tebe se boj nehodí! Koukej zmizet! Běž příst a vezmi si radši do ruky košíček, zbraně nejsou pro tebe!“ V Kaineovi po těch slovech vzplál hněv a dávný žal se v něm vzedmul tak mocně, že zvedl paži a máchl po posměváčkovi kopím. Kentauři však věděli, že je nezranitelný, a tak se uchýlili ke lsti.

„Pohřbíme ho do země! Nanosíme na něj kameny a mohutné kmeny! Tak! Celého ho zakryjeme, abychom se na něj už nikdy nemuseli dívat! Zbavíme se ho! Než nás všechny pobije!“ Takto křičeli a bez váhání se pustili do díla. Začali z kamenité půdy vytrhávat duby a smrky i s kořeny, navršili na ně balvany, aby nějak z Kainea vyždímali sílu. Neúnavně vršili hromadu stále výš a výš. Vypadalo to, že jejich plán se podaří, a kentauři tomu skutečně věřili. Jenomže nevěděli, ve svém krutém nadšení si toho vůbec nevšimli, že vedle hromady smutně stojí jeden lapithský hrdina, jasnozřivý Mopsus. Mopsus si v té chvíli všiml něčeho, co mnohem později jednoho tichého večera vyprávěl svým druhům. V tom příšerném okamžiku, kdy už nikdo jiný nic neviděl zřetelně – bylo to, jako by všechny slavnostně oděné hosty, kteří bitku přežili, zahalila hustá mlha –, pouze on postřehl, že zpod hromady dřeva, pod níž už Kaineus nebyl vidět, mezi dubovými větvemi, které už hrdinovi úplně zakrývaly hlavu, náhle vzlétl k obloze nádherný pták rudý jako rubín! Pták rudý jako rubín! A začal zpívat! Nádherné rubínové ráno, miluju tě! Žiju! Medovou písničku dneska ti zazpívám! Ze samé radosti nad moře se vznesu, létám!

Mopsus nikdy předtím ani nikdy potom už takového ptáka nespatřil. Ale v tu chvíli pochopil, kdo se to svobodně vznáší nad hlavami Lapithů a kentaurů, kdo to ve výšce zpívá hlasitou, do dáli se nesoucí píseň.

Listopadka Eszter Gangl

Žili byli král a královna, ale neměli děti. Jednou na podzim královna seděla ve věži a šila. Když ji to přestalo bavit, otevřela okno a smutně se zadívala ven. Dole v záři večerního slunce temněly kmeny stromů a na zlatohnědém spadaném listí se naposledy zaleskly sluneční paprsky. Královna si povzdychla: „Ach, jak bych byla šťastná, kdybych měla děťátko s pokožkou zlatohnědou jako spadané listí a s vlásky černými jako kmeny stromů! Nezáleží na tom, jestli to bude chlapeček, nebo holčička, budu ho mít ráda stejně.“ Neuplynul ani rok a královně se narodila překrásná holčička. Pokožku měla zlatohnědou jako spadané listí ozářené podzimním sluncem a lesklé černé vlásky. Pojmenovali ji Listopadka. Čas plynul jako voda, Listopadka rostla, objevovala zámek a okolní les, hrála si na nádvoří s jinými dětmi na honěnou. Královna měla radost, když viděla, jak je její jediná dcera šťastná. Její radost ale netrvala dlouho, protože když bylo Listopadce sedm let, královna onemocněla a zakrátko zemřela. Král vychovával Listopadku sám, ale už ne tak jako předtím spolu s královnou. Nikdy se mu nelíbilo, že se jeho dcera obléká jako kluk, ve dne v noci se toulá venku a domů se vrací celá ušpiněná. „Princezna by měla zůstávat v zámku, učit se tanci a dobrým mravům,“ uvažoval rozzlobeně.

Král měl kouzelné zrcadlo, ve kterém se zhlížel při holení a se kterým se o všem radil. A tak ho jednou večer, když se Listopadka zase vrátila domů od hlavy až k patě umazaná od bláta, požádal o pomoc: „Zrcadlo, zrcadlo, pomoz mi! Mě to dítě hrozně rozčiluje!“ Pak zrcadlu vyprávěl, že Listopadka odmítá nosit krásné šaty, raději se obléká jako kluk a utíká do zahrady. Zrcadlo odpovědělo: „Můj pane králi, nechte ji zavřít do jejího pokoje a postavte k ní stráže!“ Král tak učinil a od té chvíle Listopadčin život nestál za nic. Nesměla nikam chodit, nutili ji oblékat si krásné šaty a musela brát hodiny tance. Jak ubíhal čas, král ji na radu svého zrcadla nutil dělat stále další nepříjemné věci. Někdy musela bez přestání celé hodiny tančit, nebo si usmyslel, že je moc špinavá, a sluhové plačící Listopadku celé hodiny drhli. Nakonec král usoudil, že z Listopadky se mu pořádnou princeznu udělat nepodaří, a znovu se zeptal na radu zrcadla. Zrcadlo mu řeklo, aby poručil svému lovčímu, ať Listopadku odvede do lesa, tam ji zabije a jako důkaz králi přinese její srdce. Král neotálel a ještě ten den ráno poslal Listopadku s lovčím do lesa. Když tam došli, dívka se rozplakala tak usedavě, že se nad ní lovčí smiloval. „Stejně tu chudinku sežere divá zvěř,“ pomyslel si. Nechal Listopadku jít a místo jejího srdce přinesl králi srdce srnce. Listopadka zůstala v lese sama, nevěděla, kam jít, kterým směrem se vydat. „Kdo by mě vzal k sobě?“ říkala si smutně. Začalo se stmívat a Listopadka dostala strach. Rychle nazdařbůh vykročila a doufala, že jí divoká zvěř v lese neublíží. Dlouhé hodiny se toulala po lese, byla jí zima a měla hlad, ale pak uviděla v dálce zářit světýlko. Přidala tedy do kroku.