Leslie Wolfe Mrtvé od Tichého jezera Kalibr
Mrtve od Ticheho jezera.indd 3
18.09.22 20:37
PODĚKOVÁNÍ Zvláštní díky patří newyorskému advokátu a mému příteli Marku Freybergovi, který mě zkušeně provedl složitými zákrutami soudního systému.
Mrtve od Ticheho jezera.indd 5
18.09.22 20:37
Kapitola jedna Ticho Sledovala ho pohledem zamlženým slzami, srdce jí bušilo v hrudi a plastové pásky, kterými byla spoutaná, se jí zařezávaly do masa, jak se pokoušela osvobodit. Ten muž k ní stál obrácený zády a přerovnával na tácu jakési předměty vydávající tiché kovové cinkání, jež bylo fantaskní, děsivou předzvěstí, při níž jí tuhla krev v žilách a mysl upadala do víru slepé hrůzy. Zalétla očima ke své dcerce a pokusila se do uslzeného pohledu vložit naději a odvahu. Její osmiletá Hazel byla připoutána k židli jen pár kroků od ní. Vzlykala a drobný hrudník se jí zvedal s každým přerývaným nádechem. Když se jejich oči setkaly, Hazel se rozvzlykala ještě hlasitěji, a třebaže její pláč tlumil šátek uvázaný přes ústa, pořád byl dost hlasitý, aby přilákal mužovu pozornost. „To by stačilo,“ nařídil tiše. Otočil se, ráznými kroky zamířil k Hazel, a když se zastavil, jeho hrozivé oči se ocitly jen pár centimetrů od očí dívenky. Alison strnula. Muž uchopil pramínek Hazeliných dlouhých vlasů a hrál si s ním, omotával si ho kolem prstů, pak se sklonil a vdechl jeho vůni. Holčiččin vyděšený pohled ho zřejmě pobavil. Pustil vlasy, palcem setřel slzy z dětské tvářičky a slanou tekutinu se spokojeným zamručením olízl. „Neplakej,“ zašeptal. „Maminka tě má moc ráda, ne?“ Hazel ztichla, zřejmě příliš vyděšená na to, aby dokázala vydat další zvuk, ale slzy jí dál stékaly po tvářích a vsakovaly se do šátku.
Mrtve od Ticheho jezera.indd 7
18.09.22 20:37
8
LESLIE WOLFE
V mužově hlase, ve způsobu, jakým zašeptal ta slova, bylo cosi tak děsivého, že Alison mimoděk přeběhl po zádech mráz. „Prosím,“ hlesla Alison. „Je ještě malá.“ Koutek mužových úst zaškubal v křivém úsměvu. „No ano, je.“ A potom dodal tónem, který zněl skoro až trpce. „To jsou vždycky.“ Pak se k nim obrátil zády a do ledového ticha se znovu ozvalo cinkání předmětů pokládaných na tác. Nebyl to otrhanec žijící v lesích, netvor, do kterého byste řekli, že je schopen unést matku s dítětem a uvěznit je v odlehlé chatě. Byl hladce oholený, voněl drahou kolínskou, na sobě měl nové, nákladné, dobře padnoucí šaty a chata, kam je odvezl, byla prostorná a čistá. Jedinou zvláštnost představovala pouze dokonalá absence jakýchkoliv soukromých předmětů, ačkoliv nemovitost byla zjevně už nějakou dobu obývaná. Jeho pohyby působily jistě a uvolněně, jako kdyby tuto činnost dělal už mnohokrát. Žádné zaváhání, ani stopa obav v jeho tmavých očích, když se na Alison podíval a prohlížel si ji, jako kdyby byla kus nábytku nebo umělecké dílo, které by rád získal. Od jeho širokých ramen a havraních vlasů sklouzl Alisonin pohled k bílým stěnám bez jediné poskvrnky a kachličkám na podlaze. V opačném rohu místnosti hned vedle dveří byla spárovací hmota ušpiněná – do světle šedého, porézního materiálu se vsáklo cosi hnědočerveného. Nemohla od toho místa odtrhnout oči. Protínající se spáry mezi kachličkami nesly stopy po skvrně způsobené větší kaluží tekutiny, která stékala mezi žulovými dlaždicemi a zastavila se až u stěny. Musel ty dlaždice vyčistit, ale tekutina trvale zabarvila spárovací hmotu a ta nyní vydávala svědectví o tom, co se na podlaze stalo. Byla to krev. Alison cítila, jak se jí zmocňuje nová vlna paniky. Silou vůle ji dokázala zvládnout a získat alespoň částečnou kontrolu nad pádícími myšlenkami. Pomalu dýchala a chvíli vzduch podržela v plicích, než zase vydechla.
Mrtve od Ticheho jezera.indd 8
18.09.22 20:37
MRTVÉ OD TICHÉHO JEZERA
9
V mysli se jí vynořila vzpomínka na mámu, na vůni skořice a její tichý hlas, jak říká: „Proč chceš na dovolenou až na západní pobřeží? Úplně sama, jen s malým dítětem? Není to bezpečné, zlatíčko. Ne v dnešní době. Co kdybychom raději společně vzaly Hazel do Savannah?“ Vzpomínka na zvuk mámina hlasu jí vehnala do očí nové slzy. Věděla snad, co se stane? Možná viděla některé z těch svých tajemných varovných znamení, krvavý měsíc nebo rudý západ slunce, znamení, nad kterými Alison vždycky jen lhostejně mávala rukou v přesvědčení, že jsou to jen nesmyslné pověry mající kořeny v matčině cajunském původu. Ach, mami, pomyslela si, a co teď? Říkají ti znamení, že se vrátíme domů? Znova se zhluboka nadechla a soustředila svou vůli. Zatahala za pouta a snažila se přitom nevnímat bolest, kterou jí působily stahovací pásky rozřezávající kůži na zápěstích. Seděla na dřevěné židli, ruce spoutané vzadu za rovným, úzkým opěradlem. Kotníky měla přivázané k silným, hranatým nohám židle, ale ačkoliv jimi pohybovala a snažila se pouta přetrhnout, dosáhla jen toho, že se zařízly ještě hlouběji do masa. Když se otočil a zamířil k ní, navzdory odhodlání zůstat kvůli dcerce co nejdéle klidná zasténala a zavrtěla hlavou. S každým jeho krokem jí lomcovala panika. Oči přitom upírala na stříbrný tác v jeho rukou a pak na čtyřnohý stolek, který přisunul mezi její a Hazelinu židli, aby na něj tác postavil. Podívala se přímo na muže a pokusila se přečíst výraz v jeho temných zornicích, porozumět chladnému úsměvu. Když začala chápat, její dech se rozdrobil do nezvladatelných vzlyků a hrůza proudící celým jejím tělem se stala absolutní a vše pohlcující. Nehodlal je pustit. V očích měl vepsánu smrt, nevyřčený rozsudek, který se chystal vykonat a na který se připravoval s krvelačným úsměvem a uvolněným postojem člověka ponořeného do příjemné aktivity vhodné pro nedělní odpoledne.
Mrtve od Ticheho jezera.indd 9
18.09.22 20:37
10
LESLIE WOLFE
Moje ubohé děťátko, pomyslela si. To se nesmí stát. Nemůžu to dopustit. Zoufale se snažila osvobodit. Převrhla židli a doufala, že se pod její vahou zlomí. Tvrdě dopadla na podlahu a vyrazila si tak na chvíli dech. Lehce ji zvedl, nemilosrdné sevření jeho prstů jí přitom drtilo paži. „Ne, ne,“ prosila a zalykala se přitom vlastními slzami. „Prosím, pusťte nás. N-nikomu to neřekneme, přísahám.“ Neodpověděl, jen se o něco víc pousmál. Byla to jediná reakce na její slova. Alison zmlkla. Vzal z podnosu hřeben v barvě kosti, začal jí česat vlasy a nepřestal, dokud nesršely statickou elektřinou. Mysl jí pracovala na plné obrátky, snažila se odhadnout, co přijde. Zatím byla vděčná, že se soustředí na ni, a ne na Hazel. Kdyby nás tak pustil, pomyslela si v záchvatu zoufalé naděje, které se držela jako tonoucí stébla. Rozčesal jí vlasy do pěšinky od čela až po týl a rozdělil dlouhé prameny na dvě stejné části. Zachvěla se pokaždé, když se prsty dotkl jejích vlasů nebo kůže. Zuby jí cvakaly a celou svou bytostí se choulila do sebe, jelikož nevěděla, kdy přijde útok a jaký bude. Věděla jen, že přijde. Brzy. Začal jí vlasy zaplétat, pomalu, trpělivě, viditelně si to užíval a tiše si přitom pobrukoval nějakou ukolébavku. Sledovat jeho pohyby, jeho pohroužení do té činnosti a vnímat doteky prstů na hlavě bylo jako zlý sen, ze kterého se nedokázala probudit. „Proč?“ zašeptala a pootočila hlavu, aby mu viděla do obličeje. Zatahal za vlasy, aby ji přinutil držet hlavu v původní poloze. „Seď klidně. Už jsme skoro hotoví.“ Když cop dopletl, zajistil ho tenkým koženým páskem ozdobeným pírky, zřejmě ručně vyrobeným. Pak se přesunul na opačnou stranu, začal zaplétat druhou část vlasů a pobrukoval si přitom pořád tu známou melodii. Nejdříve tu písničku nepoznávala, věděla jen, že ji už někdy slyšela. Ale pak její vyděšená mysl začala do jeho pobrukování
Mrtve od Ticheho jezera.indd 10
18.09.22 20:37
MRTVÉ OD TICHÉHO JEZERA
11
doplňovat slova. Následovala svou intuici, spolkla slzy a začala tiše zpívat. „A když ten ptáček nebude zpívat, máma ti koupí prstýnek ve zla–“ Strnula, protože si všimla, jak na její zpěv zareagoval. Doufala, že ho obměkčí, ale místo toho mu ztvrdly rysy a pod kůží naběhly provazce svalů. Probodl ji pohledem a klouby prstů mu zapraskaly, jak sevřel ruce do pěstí. „Zpívej,“ nařídil jí, ale z jejích rtů vyšlo jen zasténání. „Zpívej, sakra,“ zakřičel, popadl zpola zapletený cop a přiměl Alison, aby otočila hlavu a podívala se na něj. Hazel vykřikla – byl to krátký, přidušený zvuk, který se vzápětí utopil v záplavě vzlyků. Alison se při zpěvu třásl hlas, ale to mu zřejmě nevadilo. „A když se to zlato promění v mosaz, máma ti koupí zrcátko kulaté,“ vypravila ze sebe Alison, ale pak vzlykla a zanaříkala: „Prosím, moc vás prosím.“ „Zpívej,“ zakřičel. Zachvěla se a text, který tak dobře znala, se jí vypařil z paměti. „Zpívej,“ opakoval neúprosně. V tu chvíli byl se zaplétáním jejích vlasů téměř hotov – co asi udělá pak? Prosím, Bože, nedopusť, aby ublížil mojí holčičce, modlila se v duchu. Pak hlasem, který zněl spíš jako nářek než jako zpěv, pokračovala: „A když se to kulaté zrcátko rozbije, máma ti koupí –“ Zmlkla, když jí konec copu začal omotávat koženým řemínkem. Silně se třásla a navzdory podvečernímu slunci za oknem se cítila prochladlá a zmrzlá. V mrtvém tichu slyšela, jak venku zpívají ptáci naprosto lhostejní k hrůzám uzamčeným v opuštěné chatě. Nastala dlouhá, tíživá chvíle, během níž upíral pohled na Hazel. Pak se natáhl a dotkl se dívčiných vlasů. Podle všeho přemýšlel, co dál. Alison zadržela dech a myšlenky jí zběsile vířily. Ne, ne… Jako by slyšel její prosbu, přistoupil k Alison a postavil se přímo před ni. Dlouze si prohlížel její tvář, aniž cokoliv řekl nebo udělal.
Mrtve od Ticheho jezera.indd 11
18.09.22 20:37
12
LESLIE WOLFE
Polkla, hrdlo stažené nevýslovnou hrůzou, a přinutila se zazpívat další sloku. „A když se ten kočárek s koníkem převrhne, pořád budeš dítě nejkrásnější –“ Bez varování jí roztrhl halenku. Vyjekla a zapřela se nohama do podlahy, aby se od něj odtáhla, ale držel ji pevně a dotek jeho ruky ji pálil na nahé kůži. „Prosím, ne před mou dcerou,“ žadonila. „Udělám, co budete chtít.“ Hlavně ať se Hazel nemusí dívat na to, co se mělo stát. Ať ji nevidí takhle. Jeho smích se rozléhal mezi prázdnými stěnami. Naklonil se k ní a byl tak blízko, že cítila na tváři jeho horký dech. „Já vím, že uděláš všechno, co budu chtít,“ odpověděl a pořád se přitom smál. „Jsi na to připravená?“ Chocholaté sojky, jejichž štěbetání naplňovalo údolí, naráz zmlkly, jakmile její křik prořízl průzračný horský vzduch.
Mrtve od Ticheho jezera.indd 12
18.09.22 20:37
Kapitola dvě Doma Poslední hodina cesty domů byla právě tak okouzlující, jak si Kay pamatovala. Dokonale rovný asfaltový pás mezistátní silnice, který se táhl plochou, liduprázdnou, prašnou pánví, postupně nahradily serpentiny zvolna stoupající skrze husté lesy národního parku. Pak, s rostoucí nadmořskou výškou, listnáče ustoupily, vystřídány jehličnany, svahy byly stále příkřejší a zatáčky ostřejší a náročnější. Říjen zabarvil listí a proměnil ho v nádheru, kvůli které se vyplatilo vyrazit do hor na sever od San Franciska, když pro nic jiného tak jen pro to, aby se člověk pokochal úchvatnými barvami kalifornského podzimu. Ztlumila proud chladivého vzduchu vypouštěného klimatizací svého fordu, místo toho otevřela okno a dovolila větru, který přinášel dávno zapomenutou vůni spadaného listí, ranní rosy na zelených stéblech trávy, vodopádů, borového jehličí a příslibu sněhu, aby si pohrával s jejími vlnitými plavými vlasy. Jela domů. Nebyla to cesta, kterou si přála podniknout, teď ani nikdy jindy. Vzdychla a dlouhými, tenkými, zkřehlými prsty, na které by mohl být každý koncertní pianista pyšný, se mimoděk dotkla lepenkové krabice. Bílý papírový box se znakem Federálního úřadu pro vyšetřování ukrýval její osobní věci. Před několika hodinami vyklidila stůl a odnesla si všechno, co ze stolu v pátém podlaží oblastní kanceláře FBI v San Francisku vytvářelo její osobní prostor. Hrnek na kávu s kreslenou postavičkou čenichajícího psa – dárek od kolegů. Dvojici knih, z nichž jedna byla zaměřená na
Mrtve od Ticheho jezera.indd 13
18.09.22 20:37
14
LESLIE WOLFE
psychologii vyšetřování a druhá na profilování pachatelů násilných zločinů, obě hustě proložené žlutými a červenými nalepovacími lístečky vetknutými mezi stránky. Fotka zachycující ji samotnou při rybolovu na západním pobřeží, na skaliscích nedaleko Sea Cliff. Zlatou jmenovku z broušeného kovu zasazenou do ořechového dřeva, na níž hned za profesním zařazením stálo její jméno: ZVLÁŠTNÍ AGENTKA KAY SHARPOVÁ. Dřív jí stačilo na ta slova jen pomyslet, aby se jí napřímila ramena a krok získal pružnost. Celá jako by přitom o pár centimetrů povyrostla a sebevědomě vystrčila drobnou bradu. To všechno teď bylo minulostí a ona se vracela do rodného domu. Vzpomněla si, jak bolestné bylo sesbírat všechny ty věci, zabalit je do krabice vypůjčené z archivu důkazního materiálu a vyjít dveřmi s vědomím, že v pondělí se už nevrátí. Se vztyčenou hlavou se rozloučila, naposledy se rozhlédla po společné kanceláři, potlačila slzy pálící ji v očích a chvatným krokem zamířila k výtahu, kde si během jízdy o pět pater níž potřásla rukou ještě s jedním člověkem, a pak vyšla z budovy. Když ve svém bílém Fordu Explorer odjížděla z parkoviště, naposledy se na výškovou budovu zadívala a jako vždycky zaznamenala odraz dokonale modrého nebe v jejích oknech. Pak zahnula doleva a zamířila na sever. Domů. A to jen proto, že se Jacob nedokázal ovládnout. Její plachý mladší bratr vyrostl ve statného muže, na jehož pažích i zádech se rýsovaly svaly vypracované během letních brigád na stavbách, které bral, jak to jen šlo. Jacob to nikdy neměl lehké. Nevycházel dobře s lidmi a zjevně měl problém i se zvládáním vzteku. Tohle však dřív nebývalo – Kay ho znala jako mírného, uzavřeného člověka, který by ani mouše neublížil. Když jí před pád dny zavolal, jeho hlas byl sevřený lítostí a studem. „Jdu do vězení, ségra,“ řekl. Přešel rovnou k věci, jako vždycky. „Já – vůbec nevím, jak se to stalo. Provokoval mě, hodil po mně
Mrtve od Ticheho jezera.indd 14
18.09.22 20:37
MRTVÉ OD TICHÉHO JEZERA
15
flašku a já jsem ho praštil jen jednou. Ale složil jsem ho.“ Odmlčel se, odkašlal a pak skoro šeptem pokračoval: „Nečekal jsem, že mě soudce pošle rovnou za mříže, proto jsem ti o tom neřekl.“ „Na jak dlouho?“ zeptala se a cítila přitom, jak se jí do očí hrnou slzy. Její bráška Jacob, a ve vězení? Věděla, že navzdory hřmotné postavě není pro život za mřížemi stavěný a dlouho nevydrží. Jeho laskavá povaha a plachost z něj udělají kořist protřelých kriminálníků, kteří už věděli, jako to tam uvnitř chodí. Kdyby se jí svěřil, mohla u soudu svědčit v jeho prospěch, promluvit o jeho charakteru a soudce by možná zvážil podmínku. „Šest měsíců,“ odpověděl po dlouhé odmlce. „Ale můžou mě pustit –“ „Panebože,“ vydechla. „Jak jsi mohl –“ Pak se zarazila a zmlkla. Nemělo smysl na něj útočit, dobře si uvědomoval, co provedl a jaké to má důsledky, a z tónu jeho hlasu bylo znát, že se už tak utápí v pocitu viny. „Víš, co to znamená, ségra,“ dodal. „Budeš muset –“ „Kdy se máš hlásit a kde?“ přerušila ho. „Tenhle pátek v devět ráno v High Desert.“ Státní věznice v High Desert se nacházela jen pár hodin jízdy od jejich domova. Může tam Jacoba navštěvovat a možná si s ní z profesní kolegiality – pokud se něco takového na bývalé agenty FBI vůbec vztahovalo – bude ředitel věznice ochoten promluvit. A taky chtěla dát řeč se soudcem a zeptat se ho, proč cítil potřebu poslat do vězení člověka, který překročil zákon poprvé, navíc kvůli něčemu, co vypadalo jako pouhá hospodská rvačka. Bude to zvládat jedno po druhém a z každého dne se pokusí vytěžit co nejvíc. Mantra člověka, v jehož životě zbyly jen nepříjemnosti. Tak či onak neměla jinou možnost než se do pátečního večera vrátit zpátky domů. To znamenalo opustit kariéru, všechnu tu dřinu, kterou v posledních osmi letech vložila do profese profilovače FBI, spláchnout do kanálu a zapomenout na ni.
Mrtve od Ticheho jezera.indd 15
18.09.22 20:37
16
LESLIE WOLFE
Místo toho se měla vrátit a žít na místě, které už nikdy nechtěla vidět. Vybudovat si život ve městě plném temných vzpomínek, jež se celé roky snažila vytlačit z mysli. Jedna pitomá rána v opilosti, a její kariéra dostala ze dne na den stopku. Setřela z koutku oka slzu vzdoru a ucedila nadávku vzápětí spolknutou větrem, který nechala proudit dovnitř otevřeným okýnkem v naději, že mrazivý horský vzduch zchladí její rozpálené čelo. Sakra, Jacobe. Jak jsi to mohl udělat? Mně, sobě, nám? Byla už skoro tma, když projela kolem cedule, na které stálo MOUNT CHESTER, ZALOŽEN 1910, POČET OBYVATEL: 3823. Odbočila na první výpadovce a pak jí trvalo ještě asi třicet minut – včetně krátké zastávky v kavárně Katse na čerstvou kávu a máslové croissanty –, než dorazila ke starému ranči. Vypadal stejně, jak si ho pamatovala. Nebyla tady od matčina pohřbu před deseti lety, ale na dům si vzpomínala zřetelně. Když se přiblížila, zpomalila, zahnula na příjezdovou cestu a vypnula motor, ale světla nechala rozsvícená. Takhle zblízka to tady už Kay nepoznávala, ani když detaily halila tma. Trávník zarůstal plevelem a byl plný odpadků, barva popraskala a loupala se a veranda by potřebovala nové palubky místo těch omšelých a zpuchřelých. Několik šprušlí v zábradlí chybělo, zatímco jiné, zlomené, stále visely na místě. Namířila si to přes trávník a okamžitě toho zalitovala, když zakopla o zrezivělý disk od náklaďáku zarostlý plevelem a divoce zamávala rukama, aby znova získala rovnováhu. Pak sebrala veškerou odvahu a vystoupala po pěti vrzajících, dřevěných schodech k hlavnímu vchodu. Nebylo zamčeno. Taky proč by mělo být? Zachvěla se, dlouhé rukávy roláku si stáhla až k prstům, pak vstoupila a nahmatala na stěně vypínač. Dům zalitý bledým, nažloutlým světlem stropního svítidla ji přivítal nechtěnými vzpomínkami.
Mrtve od Ticheho jezera.indd 16
18.09.22 20:37
MRTVÉ OD TICHÉHO JEZERA
17
Některé věci se nikdy nezmění a přežívají navzdory času buď jako součást každodenních zvyků, nebo jako mementa zapomenuté minulosti. Zápach starého jídla a špinavého nádobí živený hromadou navršenou ve dřezu. Čpění plísně vycházející ze stěn, z koupelny, odevšad. Špinavý koberec uprostřed obývacího pokoje, který už zjevně dlouho nikdo nevysál. Rodinná fotka pořízená v době, kdy jí bylo asi deset a Jacobovi devět, s rodiči, kteří stáli za nimi. Visela nakřivo nad popraskaným krbem, zarámovaná a vložená pod rozbitou tabulku skla. Kuchyňský stůl byl posetý prázdnými plechovkami od piva, starými novinami a obaly od zmrazených hotovek. „Panebože, Jacobe, co má tohle být?“ mumlala, zatímco pomalu procházela prázdným domem a vrzající podlaha byla jediným zvukem ozývajícím se do ticha. A co čekala, když dům nechala na starost chlapovi, tím spíš Jacobovi? Nikdy nebyl dvakrát praktický ani zručný. I když v létě pracoval na stavbách a v zimě na údržbě vleku v lyžařském středisku, rozhodně nedokázal zařídit, že všechno poběží jako na drátku. Jacob byl zlomený člověk a ona věděla proč. Z větší části její vinou. Otevřela několik oken se zataženými žaluziemi, všude rozsvítila a nechala večerní horský vítr, aby vyhnal stíny. Vynesla odpadky ven, ale koš postavila hned za dveře, protože se bála přejít ve tmě přes trávník a hledat popelnici. Podlahy potřebovaly důkladně vydrhnout, a pokud se v tomhle domě nacházel funkční vysavač, rozhodně ho hodlala použít. Ale ne teď. Až zítra. Přikrčila se a jejím štíhlým tělem proběhlo zachvění, když jí došlo, že by v tomhle domě měla spát. Dlouze zvažovala, zda by raději neměla přenocovat ve svém Fordu Explorer. Byl čistý, voněl po nové kůži a čerstvých croissantech. Spát v autě by ale bylo zbabělé. Musela přijmout svou novou životní realitu, a čím dřív to udělá, tím lépe. Přecházela z místnosti do místnosti a přemýšlela, kam se uloží. Jacobův pokoj byl plný špinavého oblečení poházeného po podlaze a povlečení už dlouho nikdo nevyměnil. V koupelně sice našla
Mrtve od Ticheho jezera.indd 17
18.09.22 20:37
18
LESLIE WOLFE
zubní pastu i šampon a na toaletě papír, ale ani tak neodpovídaly jejím standardům. Dveře do ložnice rodičů byly zavřené. Než je otevřela, zatajila dech a napůl čekala, že se objeví otec a vynadá jí, že ho vzbudila. Postel byla ustlaná a ona poznala, že je to stejné ložní prádlo, jaké na polštáře a přikrývku navlékla po matčině smrti. Jacob se jich ani nedotkl a ona se k tomu taky nechystala. Navzdory času, který od té doby uplynul, byla myšlenka na matku stále příliš bolestná. Tiše zavřela, jako by nechtěla rušit vzpomínky obývající tento prostor. Zbyl tak jen její starý pokoj. Ode dveří se dívala na úzkou postel a zdráhala se vejít do místnosti, která viděla tolik jejích slz. Opatrně zavřela a vrátila se zpátky do kuchyně. Možná jí hrnek horkého čaje pomůže změnit názor na život a na to, že příští měsíce stráví v domě svého dětství, plném starých vzpomínek. V lednici bylo pivo, pálenka a mražené hotovky. Jedinou výjimku představovala sklenka hořčice. Rozhodla se, že nemá zas takový hlad, a lednici zavřela. Pak popadla konvičku na kávu a udělala si čaj, který byl cítit po zatuchlé kávové sedlině. Uchopila starý mámin hrnek do prochladlých dlaní, postavila se do okna a dívala se na zahradu za domem slabě ozářenou světlem vycházejícím z domu a měsícem, který se prodíral skrze opar. Byla neudržovaná stejně jako trávník před domem, s přerostlou trávou a plevelem až po kolena a vypadalo to, že tam Jacob už pěkně dlouho nevkročil. Ale přesně takhle si ji pamatovala, širokou travnatou plochu sahající na jedné straně k lesu a na druhé k vrbám u řeky. Smuteční vrby vyrostly, konečky větví hladily zemi a koruny nad mohutnými kmeny téměř splynuly. Jejich rozložité siluety se hrozivě rýsovaly proti temnému nebi a měsícem ozářené větve se pohupovaly ve větru a téměř se dotýkaly domu. Otřásla se, s bouchnutím okno zavřela a pak znova zatáhla závěsy. „Ach, Jacobe, vážně sis tu ránu nemohl odpustit, co?“ zašeptala, ale odpověděl jí jen vítr pročesávající jehličí borovic a dlouhé větve vrb.
Mrtve od Ticheho jezera.indd 18
18.09.22 20:37
MRTVÉ OD TICHÉHO JEZERA
19
Dopila čaj, položila prázdný šálek na stůl a otevřela noviny, které mezitím našla. Byl to včerejší místní plátek a první věc, na kterou jí padl zrak, byl titulek vysázený velkými, tučnými písmeny: NOVÉ DETAILY O VRAŽDĚ V NÁRODNÍM PARKU JEZERO CUWAR. Zaujatě si přisunula židli, uvelebila se na ní, aniž si všímala špinavých fleků na sedadle, a nespustila přitom oči z drobných písmenek, ve slabém světle sotva viditelných. Soustředěně hltala slovo za slovem a úplně přitom zapomněla, kde je. Když dočetla, přinesla si ze svého SUV notebook, začala psát dopis a hladově přitom ukusovala máslový croissant.
Mrtve od Ticheho jezera.indd 19
18.09.22 20:37
Kapitola tři Zajatkyně Ztratila přehled o tom, který je den, přestože se je snažila počítat a ustavičně si připomínala, kolikrát vyšlo slunce od chvíle, kdy ji unesli. Ale lidská mysl je křehká a má sklon vytvářet alternativní reality, když je sama skutečnost příliš bolestná na to, aby se dala snést. Po několika dnech strávených ve sklepě, kde to jediné, co prozrazovalo, zda je noc nebo den, byla škvíra v okenici překrývající malé okno, Alison konečně přijala fakt, že neví, jak dlouho ji tu vlastně vězní. Vyškrabávala do stěny svislé čárky, aby měla přehled, ale když se probudila z neklidného spánku plného děsivých snů, nepoznala, jestli usnula předchozího večera, nebo teprve před hodinou. Zjistila, že důležitým znamením je zvuk motoru jeho auta – v takovou chvíli s hrůzou očekávala jeho návrat, neboť už věděla, co bude následovat. Přicházel každý den hned po setmění. Některé dny dříve. Měla tedy stále dost času, než se vrátí, nebo v to aspoň doufala. Slunce stálo pořád vysoko, protože ho štěrbinou v dřevěné okenici neviděla zapadat, a to znamenalo, že mohla zkusit nalézt cestu ven, než se vrátí. Ne že by se nesnažila utéct už dřív. Vší silou se pokoušela vyrazit masivní dveře, škrábala do okenic zakrývajících okna, až jí prsty krvácely, bušila do zdí. Vlastně to všechno udělala hned první den strávený v zajetí a pak každý další den, někdy dokonce víc než jen jednou. Dělala to dokonce i tehdy, když jí celé tělo bolelo a ona sotva stála na nohou.
Mrtve od Ticheho jezera.indd 20
18.09.22 20:37
MRTVÉ OD TICHÉHO JEZERA
21
Ale dnešek byl jiný. Byla zoufalá, ještě zoufalejší než dřív, pološílená touhou dostat se ven. Protože včera v noci slyšela Hazel křičet. Stalo se to ve chvíli, kdy byl v chatě. Právě od ní odešel a nechal ji ležet krvácející na holé betonové podlaze. Zamkl dveře, pak slyšela těžké kroky stoupat vzhůru – ne po jednom schodišti, ale po dvou. Následovalo několik minut napjatého ticha, během kterých se Alison neodvažovala ani dýchat. A pak to zaslechla, pronikavý nářek své dcery, vzdálený, ale srdcervoucí, zakončený vzlyky. Pořád tam byla, její malá holčička, a byla stále naživu. Přinejmenším to od minulé noci věděla. Ale proč křičela? Co jí udělal? Musí se dostat ven. A musí to být dnes, dřív než k ní znova přijde. Bez ohledu na to, kolik úsilí ji to bude stát. Třesoucí se a vzlykající Alison se vrhla proti dveřím, aniž si všímala bolesti, která jí vystřelovala do boku, poháněna trýznivou vzpomínkou na to, jak se ten chlap na Hazel díval. Jak si hrál s vlásky její dcery, jak se dotkl její tváře a ochutnal slzy. Ozvěna Hazelina křiku jí zněla v mysli znova a znova. Vrávoravě ustoupila o dva kroky, rozběhla se a znova svým drobným tělem vrazila do dveří, jen aby se vzápětí zhroutila na podlahu. Tyhle dveře nepovolí. Obrátila pozornost k proužku světla přicházejícímu od okna a oběma pěstmi bušila do dřevěných okenic. Stěží popadala dech, ale nevzdávala se, jednou rukou uchopila dolní okraj rámu, aby dosáhla výš, a vší silou udeřila do prken. Nic. Svezla se na podlahu, rozvzlykala se a zakrvácenýma rukama objala kolena. Plakala, dokud jí nedošly slzy, a ústa si přitom zacpávala dlaní, aby ztlumila vzlyky – měla totiž strach, že by ji Hazel mohla slyšet stejně jako Alison předchozí noci slyšela pláč své dcerky. Pak vyskočila, protože jí došlo, že celou dobu na dřevěnou desku okenic bušila, místo aby se ji pokusila táhnout k sobě. Takhle by možná měla šanci.
Mrtve od Ticheho jezera.indd 21
18.09.22 20:37