Issuu

Když už si postavíte dobrý bunkr, který má stěny z matrací a je celý přikryt peřinou, tak je fajn, když někdo přijde do pokoje a hledá vás. Protože právě na to se bunkry stavějí, aby se v nich člověk ukryl a nebyl k nalezení. Když vás volají, nesmíte odpovědět, nesmíte se hýbat a musíte hlídat, aby vám někde nekoukala noha nebo tak. V takovém dobrém bunkru byl právě Ondra. Nebyl tu sám, byla s ním Bublina s ohýbacím chobotem, kterou dostal k Vánocům, a Kuky, který šel vždycky s Bublinou, protože byl její dítě, nebo se měli prostě rádi. Nikdo z těch tří se ani nepohnul, když do pokoje vešla máma. Ondra ji sledoval úzkým otvorem pod peřinou. Měla s sebou černý pytel a za hubici za sebou táhla vysavač. „Jak v takovýmhle bordelu můžeš žít? Musíš se naučit po sobě trochu uklízet. Začni už!“ řekla, ale to jen tak zkoušela. Nevěděla, kde Ondra je, a chtěla, aby jí odpověděl. Ale to ten, kdo se skrývá, v žádném případě nesmí udělat. To by se prozradil. Nesmí se ani pohnout, když do pytle letí ústřižky barevných papírů, ze kterých by se dalo ještě něco slepit, fixy, které jsou stále pěkné, i když už píšou málo, nebo klacík, co vypadá jako pistole. Ondra mohl mámě vysvětlovat, že to všechno ještě potřebuje, ale nemělo to cenu. Máma mluví rychle a líp a vždycky každého přemluví. Zbytečně by se nechal vylákat. „A tohle je co?“ naklonila se máma za stůl a vytáhla odtud trosky nějaké hračky.

„Letadlo,“ vyletělo z Ondry, a tím se prozradil. Nedalo se nic dělat, o tohle blikající letadlo by nerad přišel. Mělo sice jedno křídlo pryč a už se nezvedalo, jako že startuje, ale mělo stříbrné bomby a vůbec by ho byla škoda. Máma obrátila letadlo v prstech, až v něm bliklo a krátce zachrčel motor. Zhodnotila ostré hrany po ulomeném křídle jako nebezpečné a se slovy „vždyť je to rozbitý, s tím už si nikdy hrát nebudeš,“ ho šoupla do pytle. Takže to bylo, jak Ondra tušil – nechal se vylákat zbytečně. Máma jedním pohybem zvedla celou peřinu, a bylo po bunkru. „Chodíš do školy, ale chováš se pořád jako malej,“ povídá. „Mně někdy připadá, jestli nejsi zaostalej. Kluci ve třídě si taky ještě hrajou s plyšákama?“ To Ondra nevěděl. „Možná, některý…“ „O tom silně pochybuju,“ řekla máma a zvedla z postele červeného plyšáka. Na prostěradle po něm zůstalo trochu pilin. „Ježiš, tenhle už se sype!“ Otahaný medvídek se stále usmíval, i když jeho barva už dávno nebyla červená a výplň z dřevité vlny mu vykukovala kdejakým švem. „To je Kuky!“ řekl Ondra, jako by hračka, co má jméno, měla mít nárok na zvláštní zacházení. „Já vím,“ prohlížela si máma Kukyho a přemýšlela, po kom toho starého medvídka vlastně mají, „ale když ho zašiju, tak praskne zase jinde.“ Ondra se marně snažil zamést piliny z prostěradla. „Nezlob se na mě, ale Kuky půjde do světa,“ řekla máma, pohladila Kukyho na rozloučenou po nose a dala ho do pytle. Pak vzala na piliny vysavač. A té chvíle Ondra využil, aby za jejími zády vytáhl Kukyho zase z pytle ven. Mámě to ale neušlo. „Chceš se zase dusit?“ usedla s povzdechem k Ondrovi na postel. „Ty bys neměl mít žádný plyšový hračky. Protože do nich se chytá prach a to ti nedělá dobře.“ Ondra tohle všechno věděl, držel Kukyho v dlaních a poslouchal se sklopenou hlavou. „Nech si Bublinu,

ta se dá vyprat, ale toho opelichance opravdu ne. A nedávej k němu ten nos pořád!“ Ondra oddálil Kukyho od obličeje a pak ho pomalu a nerad odevzdal. Dostal za to pusu na čelo.

Byla noc. Ondra nechal bačkoru mezi domovními dveřmi a v pyžamu, s jednou nohou bosou, se vydal ztichlou ulicí k popelnici. Když se otočil, jestli ho někdo z okna nesleduje, přejel mu mráz po zádech. Úplně to vypadalo, že se na něj jejich třípatrový družstevní dům kácí. Ale byl to asi jen klam způsobený měsícem a nízko letícími mraky. V jedné z popelnic našel Ondra celkem snadno černý pytel. Kukymu v něm nebylo dobře. Nedusil se, ale byl rád, když byl zase venku. Teď jen tiše zavřít dveře od bytu a nepozorovaně vklouznout zpátky do postele. Bublina se s Kukym přivítala a pak všichni tři usínali na společném polštáři. Ondra si představoval, jaké by to bylo, kdyby se jejich dům opravdu zřítil na bok. Stěna za jeho zády by se stala rázem podlahou a prosklené dveře do chodby by se ocitly vysoko na zdi. Kdyby se chtěl dostat z pokoje a jít třeba za mámou do postele, musel by vylézt po skříňce a po stolku a pak se přitáhnout za rám dveří… Ale možná by tam žádný stolek nebyl, protože nábytek, stejně jako lidi, je taky přitahován ke středu země, a asi by ležel všechen na jedné hromadě. A tak Ondra usínal s radostnou představou, že si máma bude myslet, že už je velkej, když k ní dneska v noci nepřijde. I když je to ve skutečnosti jenom proto, že jejich dům leží na boku.

Každý pátek v sedm ráno projíždějí Lužickou ulicí popeláři. Nejdřív to zní jako normální náklaďák, ale když zastaví, je slyšet, jak se uvnitř vozu převalují odpadky. Ocelové paže pak zvednou plechovou popelnici, a když ji nahoře obrátí, pořádně s ní bouchnou, aby se pěkně vysypala. A to celkem čtyřikrát, protože popelnice jsou před domem čtyři. Kdo tu bydlí od narození, toho ten hluk nijak neruší, jen se zavrtí v posteli a řekne si „je pátek a přijeli popeláři“. I Ondra se takhle zavrtěl, ale pak se v posteli prudce posadil. Kuky byl totiž pryč! Nebyl ani pod polštářem, ani pod dekou. Prostě zmizel. Když to Ondra vyprávěl při snídani mámě, řekla mu, že se mu to asi všechno jenom zdálo. Ale bylo to divné. Normálně si Ondra vůbec nepamatuje, co se mu zdá, ale jak Kukyho vyndaval z popelnice, to si pamatoval úplně přesně. Jestli to byl ale jenom sen a Kukyho odvezli popeláři, tak už se nevrátí. Když se dítě ztratí, tak řekne adresu. Třeba „Lužická 3“ a oni ho přivedou domů. Ale to plyšák říct nemůže. Ondra umí i telefonní číslo na mámu. Ne, že by byl tak velkej, ale protože už se jednou ztratil. Bylo to na nákupu. Najednou byl sám, kolem jenom cizí lidi a jeden bezdomovec si ho už prohlížel. Špinavej a strašlivej jak čert. Ale pak přišla máma, tak brečel jenom málo. Bezdomovci jsou na tom podobně jako Kuky. Taky adresu říct nemůžou. Ale u nich je to proto, že žádnej domov nemají. Ondrova nemoc se jmenuje astma. Je to alergie na prach a na roztoče a máma říká, že to má dneska každej druhej a že to nic není. Pořád se

musí větrat a uklízet. Táta třeba astma nemá a může po sobě nechávat bordel, jaký chce, protože mu nic nevadí. A taky je velkej, takže nemusí mámu poslouchat. Táta říkal, že věci z popelnic končí na skládce. Ondra to viděl v televizi. Některý věci v televizi nejsou pravda. Jako když někoho zabijou, tak to je jenom jako. Ale tohle byla pravda. Kopec odpadků je tak velký, že po něm vedou kolem dokola cesty. Nahoru a dolů jezdí náklaďáky a jsou proti němu malé jako hračky. A nové odpadky se vysypou na ty staré a bagr je rozhrne a udusá. Co bylo nahoře je najednou ve tmě a pohřbené navždy. Ondra se rád strašil takovými představami. Když měl před spaním nadechnout z inhalátoru a se zadrženým dechem počítat do deseti, vlezl si pokaždé pod peřinu a představoval si, že se zbytkem kyslíku uniká z potopené lodi nebo překonává oblast zamořenou smrtelným jedem. Tentokrát si představoval, že je zaživa pohřbený na skládce. Nové vrstvy odpadků ho stlačují níž a níž. Dlouho to nevydržel. Musel prudce odhrnout peřinu, aby popadl dech. Na takovou skládku jede Kuky.

Na dlouhý, vysoký plot přilepil vítr desítky igelitových pytlíků. Za ním se tyčil kopec skládky. Hejno havranů se vzneslo, aby se vrhlo na novou hromadu, kterou právě kukavůz vysypal. V hromadě něco červeně zablikalo a začalo ječet. Teď se to i pohnulo. Ptáci polekaně vzlétli. Ondrovo letadlo se probralo k životu a za zvuku startujícího tryskáče se snažilo zvednout z odpadků. Vedle ležely fixy a… Kuky. Jeden z havranů se osmělil, otočil Kukyho na záda a táhl ho za nohu kus dál od ječícího letadla, které teď za zvuku přistávání zase klesalo. Pták s ostrým černým zobákem, tlustým jak tátův palec, obešel Kukyho a hledal, kam by ho klovnul. Chudák Kuky pod ním jen odevzdaně ležel,

protože co může taky hračka dělat? Pak mu pták zaryl svůj zoban do prsou a vytrhl odtud kus dřevité vlny. Ondra se rozhodl, že jediné, co mohou s Bublinou pro Kukyho udělat, je, že se za něj budou modlit. Sepnul své dlaně a v nich přidržel Bublině packy. A zatímco havran kloval Kukymu do očí, daleko od něj, v dětském pokoji Ondra odříkával svou modlitbu: „Bože, ať hračka Kuky žije!“ Jako zázrakem havran přestal klovat a odletěl. Dokonce se zdálo, jako by se plyšákova hruď zvedla nádechem. Ale bylo to jen tím, jak se celá hora odpadků roztřásla a zavlnila pod tíhou obrovského stroje. Širokou radlicí rozhrnoval hromadu a těžkými koly s ocelovými trny vše drtil a tlačil do země. Zmizely pod nimi vypsané fixy i Ondrova petlahev s nakresleným obličejem. Letadlo se zoufale pokusilo o další start, ale kolo ho přitlačilo zpátky k zemi. Stroj těsně minul Kukyho, a když přejel, v hlubokých stopách zůstaly mrtvé trosky letadla zapěchované do svahu. Stroj zastavil a začal couvat. „Kuky, vstávej, Kuky, vstávej!!!“ šeptal Ondra. Ale plyšák se ani nepohnul. Stroj se stočil přímo na něj. Dlouhý cár černého igelitu zachycený na jeho radlici za ním vlál jako plášť zlého čaroděje. Ondra se rychle posadil a ještě těsněji sepnul Bublině packy ve svých dlaních. Igelitové pytle s odpadky se nafukovaly a tiše praskaly pod vahou těžkých kol. Za nimi zůstávala rovná plocha děrovaná hlubokými stopami po trnech. Ještě pár metrů a skončí pod nimi i Kuky. „Bože, bože, modlíme se…“ Hrdlo se Ondrovi sevřelo při představě, že je jediný na světě, kdo o Kukym ví, jediný, komu na něm záleží a tedy jediný,

kdo mu musí pomoci. Soustředil se teď jako nikdy předtím. Jestli je nějaká spravedlnost, nějaká vesmírná síla, nějaký zázrak, který mohou bytosti přivolat, tak teď je ta chvíle. Teď se ukaž! Staň se teď, a nebo nikdy! „Enyky benyky kliky buch!“ A ta slova vdechla Kukymu život. Posadil se a rozhlédl se. V pravý čas, protože ocelové kolo bylo kousek od něj. Kuky se postavil a udělal neobratný krok, pak druhý. Poskočil a upadl. Kolo drtícího stroje se nebezpečně přiblížilo. Už bylo nad ním. Kuky zpod něj po čtyřech vyběhl a neobratně před ním hopkal. Pak ho konečně napadlo změnit směr. Udělal pár skoků a potom jeden velký do strany. Tam zůstal vyčerpaně ležet. Těsně za jeho plyšovými patami projelo ocelové kolo. Kuky se oklepal a hopkal dál mrtvou odpadkovou krajinou. Jak si na ten pohyb zvykal, nabíral odvahy a skoky zvětšoval. V mírném vánku se vedle něj zvedl igelitový pytlík. „Hej! Kam pospícháš?“ zašustil ten pytlík. „Kam by? Domů!“ „To nesmíš,“ řekl pytlík. Kuky udělal ještě skok a vtom ho pytlík obalil a společně padli k zemi. Chvíli se divoce kutáleli. „Hej, hej, hej! Nechte toho!“ volá Kuky a pere se s pytlíkem. Konečně se z něho vymotal. „Jsem plnej prachu a jestli se otřesu, tak půjdete rovnou odsud do nemocnice!“ Pytlík se takové výhrůžce jenom zasmál, protože kdo bydlí na skládce, tomu prach nevadí. Kuky rychle skákal dál a už neviděl, že se pytlík

rozbalil a zvedl svou ošklivou hlavičku ze seškvařené petlahve. Jen slyšel, jak za ním volá: „Nikdo nikam odsud nepůjde a ty taky ne! Hej, zdrhá, zastavte ho!“ Na ten povel se ve větru zvedly další pytlíky a hnaly se za Kukym. Ten už seskákal na úpatí smetiště a blížil se k vysokému plotu. „Nic nesmí opustit skládku! Na to je zákon!“ křičel za ním pytlík. Velký černý pytel se rozplácl na plotě těsně před Kukym, a zahradil mu tak cestu. „Stůj! Za plot nesmíš!“ Kuky se ale nevzdával. Když to nejde tudy, půjde to jinudy. Skočil stranou, kam už pytlík nedosáhl, protlačil rychle hlavu pletivem, rukama se odstrčil, nohama zakopal a byl na druhé straně. Další rozdivočelé pytlíky přistávaly na plotě a volaly: „Zdrhá! Chyťte ho!“ Ale to už jim Kuky zmizel ve vysoké trávě.

V podvečer Kuky dorazil až k lesu. Srst měl plnou svízele a bodláků. Šel, dokud mohl, a pak se vyčerpán svalil do jehličí. Kdo jste se už někdy ztratil v lese, tak si jistě pamatujete, jaké je kolem najednou ticho. Divné ticho plné zvuků. Tu něco šustne, tam spadne šiška, vrzne strom, zakřičí pták. Když se pak začne stmívat, těch zvuků je stále víc, jako by les začal ožívat pomalými pohyby a vy začnete tušit, že vás z temných úkrytů pod kořeny někdo pozoruje. A když pak zavoláte, jako to udělal Kuky, „Haló, je tu někdo?“ a místo odpovědi jen někde blízko praskne větvička, můžete se začít i trochu bát. „Jestli mě strašíte, tak toho nechte, protože já už chci spát,“ zavolal Kuky do houstnoucí tmy. Ale v odpověď přišlo jen takové tenké vrzání připomínající tichý smích.

„Když teď na mě bafnete, tak už se neleknu, protože mám zavřený oči… Takže máte smůlu…“ Při posledních slovech zívl a za chvíli spal jako dudek.

Když Kuky otevřel oči, zjistil, že je u někoho doma. A ten někdo s hlavou vrásčitou a pomačkanou jako stará brambora se nad Kukym zvědavě skláněl. Podobal se tomu bezdomovci, co okukoval Ondru před samoobsluhou, jenomže tenhle byl malý jako plyšák. Jmenoval se Hergot. „Máte pěkně blbou srst na to, abyste běhal po lese. Všechno se vám do ní chytá. To je umělina, že jo?“ řekl, zatímco odstraňoval Kukymu z chlupů zbytky bodláků. Jeho ruce neměly prsty. Ale nekončily měkkým polštářkem jako Kukymu, zužovaly se jako ocásky nebo spíš chapadla. Ale byly asi dost šikovné. Hergot si totiž nežil vůbec špatně. Jeho pohodlný dřevěný byt měl i houpací křeslo, krb a velké okno s výhledem do lesa. „Co tu pohledáváte?“ zeptal se. „Jmenuji se Kuky a bydlel jsem na poličce…“ „Co jste tam dělal?“ „Nic,“ řekl Kuky. Asi to znělo zajímavě, protože to přimělo Hergota, aby přiblížil svou vrásčitou hlavu těsně ke Kukyho obličeji. Snad aby ho lépe zaostřil. „Něco jako ozdoba?“

Kuky přemýšlel, co vlastně doma dělal, a pak se na to posadil. „Večer mě bral Ondra do postele a hráli jsme si s Bublinou na zvířata v zimě, co maj noru.“ „Aha, takhle,“ řekl trochu zklamaně Hergot a s chapadlem plným posbíraných bodláků se houpavou chůzí vydal ke krbu. „Heleďte, ať si každej dělá, co chce, ale sem nepatříte. My si tady na nic nehrajeme, tady to je divočina.“ Skomírající plameny v krbu zajásaly, když dostaly suché bodláky a chmýří, a ozářily úhlednou hromádku lískových ořechů pod oknem. Hergot hned jeden vzal a hodil ho oknem na verandu. Počkal, až si pro oříšek přijde hnědá veverka a začne ho šikovně obracet v packách, a pak řekl: „Zvířata tu maj opravdovský nory a v zimě je jim fakt zima, víte?“ „Já bych chtěl domů.“ „To je rozumný, protože s touhle barvou a s umělou srstí jste tady k smíchu. Jděte domů.“ „Já bych rád, ale nevím kam.“ „A sakra,“ zamyslel se Hergot. Zbavit se toho prcka asi nebude tak jednoduché. Chvíli oba mlčeli. Ticho přerušovalo jen škrabání veverčích drápků na dřevěné verandě. „Já je cvičím. Chcete to vidět?“ „To bych rád.“ Hergot zavolal z okna: „Hej, veverky, taktak, prosil bych jednu šišku do sektoru Cyril, Václav, Jarmila přesně doprostřed!“ Schová se za rám okna a v následujícím okamžiku oknem proletí borová šiška a práskne o podlahu. „Já tím topím,“ řekne Hergot a přiloží šišku do krbu. Vtom se z lesa ozve táhlé zahoukání. Hergot zpozorní.

„Zůstaňte tady, hned se vrátím.“ Ve dveřích se ale zastaví. „Anebo pojďte se mnou, aby se tady něco… nerozbilo.“

Hergotův dům byl ukryt v koruně prastarého svícnového smrku. Říká se mu svícnový, protože z mohutného kmene se tenhle smrk vysoko nad zemí rozděluje na další kmeny, které jako tlusté svíce stoupají vedle sebe k nebi. Některé větve jsou tak chytré, že vrůstají do sousedních kmenů a jako příčky žebříku zpevňují korunu, aby se nerozlomila. Někdo tento vzácný strom považuje dokonce za posvátný a Hergot si ho jistě pro svůj dům nevybral náhodou. Z větve nad verandou visel jednoduchý proutěný výtah vyrobený z houbařského košíku. Hergot pokynul Kukymu, aby si nastoupil, chopil se kliky rumpálu a společně sjížděli z koruny stromu dolů. „Hlavně nikomu neříkejte, co tam doma děláte,“ povídá Hergot. „Jako na co si hrajeme?“ „No to taky. Ale hlavně co jste.“ „A co jsem?“ nerozuměl Kuky. „No… že jste to…“ rozhlédne se Hergot, jako by chtěl říct sprosté slovo, „…mazel.“ „Nemám říkat, že jsem mazel? A proč?“ Košík ducnul o zem. Hergot přehodil nohu přes okraj a s heknutím převalil ven i své soudkovité tělo: „My tady na mazlení prostě moc nejsme. Jasný?“ Do mělkého údolí se ze všech stran slévalo procesí lesních bytostí. Siluety to byly roztodivné, s nožičkami i bez nich, některé měly i vlastní vozítka. Radostně se zdravily, ale Hergota zdravily všechny veleuctivě a některé ho dokonce oslovovaly „kapitáne“. Jako třeba mrňavý Dubánek, jeden žalud tělo, druhý hlava, ale zvědavý jak pytel opiček.