Papirovy palac_sazba.indd 3
27.01.2023 11:32:02
Pro Lukase a Felixe, mé dvě lásky A pro mou babičku Muriel Maurer Cowley, jejíž náruživá láska nikdy nezakolísala
Papirovy palac_sazba.indd 5
27.01.2023 11:32:02
Vzad i vpřed zahleděni, co chybí, schází nám: Náš smích prost předstírání i bolestí je znám; nejsladší písně vedou nás ke smutným náladám. – Percy Bysshe Shelley: Skřivánkovi
Papirovy palac_sazba.indd 7
27.01.2023 11:32:02
Kniha první
◆
ELLE
Papirovy palac_sazba.indd 9
27.01.2023 11:32:02
1 Dnes. 1. srpen, Back Woods 6:30
Obrazy se noří jakoby odnikud. Mysl je prázdná, a najednou se objeví hruška v rámečku. Dokonalá, zelená, s ohnutou stopkou a jediným lístkem. Leží v bílé porcelánové míse na ovoce, uhnízděná mezi limetkami, uprostřed omšelého piknikového stolu, na staré prosklené verandě, na břehu rybníka, hluboko v lesích, u moře. Vedle misky stojí mosazný svícen pokrytý kapkami studeného vosku a prachem zažraným během dlouhé zimy, kterou strávil na otevřené polici. Talíře s nedojedenými těstovinami, rozložený plátěný ubrousek, usazenina klaretu na dně lahve, dřevěné prkénko, ručně nahrubo otesané, chléb natrhaný, nenakrájený. Na stole leží rozevřená zažloutlá sbírka poezie. Báseň Skřivánkovi, stoupajícímu do oblak – bolestná, strhující –, se mi přehrává v hlavě, zatímco nepřítomně zírám na zátiší se včerejší večeří. „Jak já naslouchám tobě, by svět mě vyslechnul.“ Četl to tak krásně. „Pro Annu.“ A my jsme tam všichni seděli jako uhranutí a vzpomínali na ni. Dokázala bych se na něj a jen na něj dívat až do konce života a být šťastná. Dokázala bych ho poslouchat, se zavřenýma očima cítit jeho dech a nechat se omývat jeho slovy, znovu a znovu a znovu. To je všechno, co chci. Za okrajem stolu světlo potemní, když proniká sítí proti hmyzu, a pak se znovu rozjasní nad kropenatými listnatými korunami,
Papirovy palac_sazba.indd 11
27.01.2023 11:32:02
12
MIRANDA COWLEY HELLER
průzračnou modří rybníka, sytě černými stíny stromů u vody, kam takhle brzy ráno sluneční paprsky nedosáhnou. Prohlížím si zbytek hustého zvětralého espresa ve špinavém šálku a uvažuju, že ho dopiju. Vzduch je syrový. Zachvěju se pod vybledlým levandulovým koupacím pláštěm – matčiným –, který nosím každé léto, když přijedeme k rybníku. Voní jako ona, s lehkým nádechem zatuchliny a myšího trusu. Tuto hodinu mám v Back Woods nejradši. Časné ráno u rybníka, dřív než se probudí ostatní. Slunce je ostré a nelítostné, voda jako nůž, lelci konečně zmlkli. Venku přede dveřmi na verandu se na malé dřevěné plošině nahromadil mezi prkny písek – někdo by ho měl zamést. Smeták stojí opřený o síť proti hmyzu a vytlačuje do pletiva důlek, já ho ovšem ignoruju a vydám se po pěšině, která vede na naši pláž. Dveře se mi zaklapnou za zády, panty vrznou jako na protest. Shodím koupací plášť na zem a stojím nahá na břehu. Na druhé straně rybníka, za předělem z borovic a zakrslých dubů, zuřivě burácí oceán. Musí odněkud z volného moře přinášet ve svých útrobách bouřku. Ale tady, na břehu rybníka, se vzduch poklidně táhne jako med. Čekám, dívám se, poslouchám… cvrlikání, bzučení drobného hmyzu, větřík, který zlehka čechrá koruny stromů. Vlezu po kolena do ledové vody a po hlavě se vrhnu pod hladinu. Plavu do hloubky, kolem leknínů, pohání mě pocit rozjaření, svobody a nával adrenalinu vyvolaný zatím nepojmenovanou panikou. Děsím se, že odněkud z hlubin vyplavou želvy kajmanky a kousnou mě do těžkých prsou. Nebo je možná přiláká pach sexu, když při tempech roztahuju nohy. Náhle naléhavě zatoužím vrátit se do bezpečí mělčiny, kde dohlédnu až na písčité dno. Kéž bych byla statečnější. Miluju ale i ten strach, dech zadrhávající se v hrdle, prudké bušení srdce, když vylézám z vody. Vyždímám si dlouhé vlasy, jak nejlíp to jde, strhnu vetchý ručník z prádelní šňůry, kterou matka natáhla mezi dvěma prořídlými borovicemi, a lehnu si na teplý písek. Na bradavce mi přistane
Papirovy palac_sazba.indd 12
27.01.2023 11:32:02
PAPÍROVÝ PALÁC
13
ocelově modrá vážka, chvíli posedí a odletí pryč. Mravenec šplhá přes saharské duny, které mu mé tělo právě postavilo do cesty. Včera večer jsem s ním konečně šukala. Po všech těch letech plných představ a pochybností, jestli mě ještě chce. A pak jsem najednou věděla, že se to stane: všechno to víno, Jonasův krásný hlas recitující báseň, můj manžel Peter natažený na gauči a opojený grappou, naše tři děti spící v chatce, matka v kanárkově žlutých gumových rukavicích u dřezu s nádobím, ignorující poslední hosty. Naše oči na sobě spočinuly o vteřinu déle. Vstala jsem od hlučného stolu, ve špajzu jsem si sundala kalhotky a nacpala je za dřevěný chlebník. Vyšla jsem zadními dveřmi do noci. Čekala jsem v přítmí, naslouchala rachocení talířů, šplouchání vody, cinkání skla a příborů v dřezu. Čekala. Doufala. A najednou tam byl, přimáčkl mě ke zdi, rukou mi zajel pod šaty. „Miluju tě,“ zašeptal. Zalapala jsem po dechu, když do mě vnikl. A pomyslela jsem si: teď už není cesty zpět. Už žádné výčitky kvůli tomu, co jsem neudělala. Teď můžu litovat jen toho, co jsem udělala. Miluju ho, nenávidím se; miluju se, nenávidím ho. Tohle je konec dlouhého příběhu.
1966. Prosinec, New York Řvu. Řvu a lapám po dechu, dokud matce konečně nedojde, že něco není v pořádku. Letí se mnou do ordinace a připadá si jako slečna Clavelová z filmu Madlenka, když celá vyděšená utíká po Park Avenue s tříměsíčním miminem v náručí. Můj otec se s aktovkou v ruce žene z budovy Freda F. Frenche vzhůru po Madison Avenue. Myšlenky mu zadrhávají, bojí se vlastní nemohoucnosti, tak jako ve všem, co dělá. Doktor jim řekne, že není čas – jestli budou otálet, dítě zemře –, a vytrhne mě matce z náruče. Na operačním stole mi rozřízne břicho jako zralý meloun. Nádor se mi omotal kolem střev, za jeho ocelovým sevřením se nahromadily
Papirovy palac_sazba.indd 13
27.01.2023 11:32:02
14
MIRANDA COWLEY HELLER
toxické výkaly a do mého drobounkého tělíčka pronikaly jedovaté látky. Průsery mají vždycky tendenci se vršit a hlavní věc je přežít, ale to zjistím až o spoustu let později. Při operaci mi doktor z nepozornosti ufikne vaječník, když se ve spěchu snaží vyříznout smrt ze života. Ani o tom se ještě řadu let nedozvím. Když se tak stane, matka se kvůli mně rozbrečí podruhé. „Strašně mě to mrzí,“ vzlyká. „Měla jsem dohlídnout na to, aby byl opatrnější…“ – jako by tenkrát měla tu moc změnit můj osud, ale rozhodla se jí nevyužít. Po operaci ležím v nemocniční postýlce s pažemi připoutanými u těla. Ječím, brečím, jsem živá a nepříčetná vzteky nad tou nespravedlností. Doktoři matce nedovolí, aby mě kojila. Přijde o mléko. Uplyne téměř týden, než mi uvolní ručičky z pout. „Bývala jsi vždycky tak spokojené miminko,“ vzpomíná otec. „Od té doby,“ říká matka, „jsi řvala v jednom kuse.“ 7:30
Převrátím se na břicho a opřu si hlavu o předloktí. Miluju tu sladkoslanou vůni své pokožky, když ležím na slunci – oříškově pižmové aroma, jako bych byla naložená na uzení. Z pěšiny, která vede od hlavní budovy k chatkám, zaslechnu tiché klapnutí dveří. Někdo už je vzhůru. Suché listí křupe pod nohama. Kdosi pouští venkovní sprchu. Vodovodní potrubí se sténavě probouzí do nového dne. Povzdechnu si, zvednu z písku koupací plášť a zamířím zpátky do domu. Naše soukromé letovisko má jednu hlavní budovu – Barák – a čtyři jednopokojové chatičky rozmístěné podél stezky vystlané jehličím, která lemuje břeh rybníka. Malé sruby se špičatou střechou, aby se na nich nedržel sníh, jedním světlíkem a dlouhými podstřešními okny po obou stranách. Staromódní, venkovské, žádné zbytečné parádičky – přesně jak má vypadat správná novoanglická chatka. Pěšinu odděluje od rybníka řídký větrolam – kvetoucí
Papirovy palac_sazba.indd 14
27.01.2023 11:32:02
PAPÍROVÝ PALÁC
15
jochovce, vavříny a borůvkové keře –, který nás chrání před zvědavými pohledy rybářů a nejrůznějších vetřelců, jimž se povede přeplavat na naši stranu rybníka z malé veřejné pláže na druhém břehu. Na náš břeh vylézt nesmí, ale občas šlapou vodu dva metry od kraje, přímo před naším stromořadím, a vůbec jim nevadí, že nám narušují soukromí. Za chatkami vede další stezka ke staré umývárně. Oprýskaný nátěr na zdech, zrezivělé smaltované umyvadlo, pokryté béžovými fleky po chcíplých můrách, které v noci přilákalo světlo lampy, prastará vana na nožičkách, která tu stojí od dob, kdy dědeček letovisko postavil, venkovní sprcha – trubka s teplou a studenou vodou připevněná ke kmeni tupely; voda se hromadí na zemi a odtéká stružkami vymletými v písčité stezce. Barák tvoří jedna velká místnost – obývák spojený s kuchyní se samostatnou spíží – a je vybudovaný ze škvárobetonových tvárnic a térového papíru. Prkenná podlaha, mohutné trámy a masivní kamenný krb. Za deštivých dnů pozavíráme okna a dveře a sedíme uvnitř, posloucháme praskání ohně a nutíme se hrát Monopoly. Místem, kde skutečně žijeme – kde si čteme, jíme, dohadujeme se a společně stárneme –, je však prosklená veranda přes celou šířku domu, obrácená k rybníku. Naše letovisko není vybavené k zimnímu provozu. Není důvod. Koncem září, když se ochladí a všechny chaty se na zimu zavřou, Back Woods náhle osiří; v ostřejším podzimním světle je stále krásné, ale vládne tu ponurá, až záhrobní atmosféra. Když začne padat listí, nikdo tu už nechce být. Jakmile však propukne léto, lesy zhoustnou a vrátí se volavky modrošedé, které zahnízdí u rybníka a brodí se v průzračné vodě, není lepšího místa na světě. V okamžiku, kdy vejdu zpátky dovnitř na verandu, zasáhne mě nával touhy, rtuť probíhající solarem plexus jako stesk po domově. Vím, že bych měla sklidit ze stolu, než přijdou ostatní na snídani, ale chci si vštěpit do paměti jeho přesnou podobu – znovu prožít včerejší noc drobeček po drobečku, talíř po talíři, vyleptat si ho kyselinou
Papirovy palac_sazba.indd 15
27.01.2023 11:32:02
16
MIRANDA COWLEY HELLER
do mozku. Přejedu prsty po rudé skvrně od vína na bílém lněném ubrusu, přitisknu si Jonasovu sklenici ke rtům a snažím se rozeznat jeho chuť. Zavřu oči a vzpomínám, jak se ke mně pod stolem lehce přitiskl stehnem. To jsem si ještě nebyla jistá, jestli mě chce. Se zatajeným dechem jsem uvažovala, zda je to náhoda, či úmysl. V hlavní místnosti je všechno přesně tak jako vždycky: hrnce zavěšené na zdi nad sporákem, obracečky na háčcích pro hrnky, ozdobná zavařovací sklenice plná dřevěných lžic, vybledlý seznam telefonních čísel připíchnutý připínáčkem na polici s knihami, dvě skládací židle přisunuté ke krbu. Všechno je stejné, a přesto mám cestou ke spíži pocit, že procházím jinou místností, všechno vidím ostřeji, jako by se samotný vzduch právě probudil z hlubokého spánku. Vyjdu ven dveřmi ze spižírny a zírám na škvárobetonovou zeď. Nic není poznat. Žádné stopy, žádné důkazy. Ale bylo to tady, byli jsme tady, navždy jsme se obtiskli jeden do druhého. Naléhavě, mlčky, zoufale. Najednou si vzpomenu na své kalhotky schované za chlebníkem a právě si je pod koupacím pláštěm natahuju na sebe, když se objeví matka. „Jsi nějak brzy vzhůru, Elle. Je tady kafe?“ Obvinění. „Zrovna jsem ho chtěla udělat.“ „Ne moc silný. To instantní espreso, co používáš, mi moc nechutná. Já vím – podle tebe je lepší…,“ dodá předstíraně smířlivým tónem, který mě dohání k šílenství. „Dobře.“ Dneska ráno nemám náladu na dohadování. Matka se uvelebí na kanapi na verandě. Je to jen tvrdá matrace z koňských žíní zakrytá starým šedivým přehozem, ale jde o velmi vyhledávané stanoviště. Člověk se odtud může kochat výhledem na rybník, popíjet kávu, číst si knížku a při tom se opírat o letité polštáře, jejichž bavlněné povlaky jsou poseté rezavými flíčky. Kdo by to řekl, že dokonce i látka může časem zkorodovat? Jak typické pro matku, že si vždy uzurpuje to nejlepší místo. Moje máti má slámově blond vlasy, dnes už prošedivělé, smotané do nedbalého rozcuchaného drdolu. U starého kostičkovaného
Papirovy palac_sazba.indd 16
27.01.2023 11:32:02
PAPÍROVÝ PALÁC
17
županu se jí třepí lemy. Přesto pořád dokáže vypadat impozantně – jako galionová figura na přídi novoanglického škuneru z osmnáctého století, krásná a přísná, ověnčená vavříny a perlami, která ukazuje ostatním cestu. „Jenom si vypiju to kafe a pak sklidím ze stolu,“ říkám. „Jestli uklidíš ze stolu, tak já umyju zbytek nádobí. Mmmm,“ dodává, „děkuju ti,“ když jí podávám hrnek kávy. „Jaká byla voda?“ „Skvělá. Studená.“ To nejdůležitější, co mě kdy moje matka naučila: v životě jsou dvě věci, kterých nebudeš nikdy litovat – pořídit si dítě a jít si zaplavat. I za těch nejchladnějších dní začátkem června, když stojím na břehu, hledím na sladkoslaný Atlantik a s odporem pozoruju tuleně, jak vystrkují nad hladinu své ohavné zdeformované hlavy a opisují ve vodě velké bílé kruhy, slyším v duchu její hlas, který mě nabádá, ať tam skočím. „Doufám, že sis pověsila osušku na šňůru. Dneska tady nechci vidět žádnou hromadu mokrejch ručníků. Vyřiď to dětem.“ „Je na šňůře.“ „Protože jestli jim nevynadáš ty, udělám to já.“ „Jasně.“ „A měly by si zamést v chatce. Je to hrůza. A nedělej to za ně ty, Elle. Ty děcka jsou příšerně rozmazlený. Už jsou dost starý na to, aby…“ S pytlem odpadků v jedné ruce a šálkem kávy v druhé vyjdu zadními dveřmi ven a nechám její litanie odplout po větru. Její nejhorší rada: Vzpomeň na Botticelliho. Buď jako Venuše na lastuře stoupající z mořské pěny, rty zdrženlivě sevřené, cudná i ve své nahotě. Matčino doporučení, když jsem se nastěhovala k Peterovi. Její poselství dorazilo na vybledlé pohlednici, kterou před lety zakoupila v prodejně dárkových předmětů galerie Uffizi: Milá Eleanor, Tvůj Peter se mi moc líbí. Prosím Tě, snaž se nebýt pořád tak konfliktní. Mlč a tvař se záhadně. Vzpomeň na Botticelliho. S láskou, maminka.
Papirovy palac_sazba.indd 17
27.01.2023 11:32:02
18
MIRANDA COWLEY HELLER
Vyhodím odpadky do popelnice, zaklapnu víko a pevně ho zajistím upínacím popruhem, aby se dovnitř nedostali mývali. Jsou to mazané potvůrky s dlouhými šikovnými prsty. Malí humanoidní medvídci, mnohem chytřejší a zlomyslnější, než vypadají. Válčíme spolu už léta. „Nezapomnělas dát zpátky gumu, Elle?“ kontroluje matka. „Jistěže ne,“ zdrženlivě se usměju a začnu odnášet talíře.
1969. New York Už brzy se objeví otec. Schovávám se – skrčená za vestavným modulárním barem, který odděluje náš obývák od vstupní haly. Bar je rozdělený do čtvercových segmentů. Jeden obsahuje alkohol, druhý gramofon, další otcovu sbírku desek, několik nadměrně velkých knih o umění, sklenice na martini, stříbrný šejkr. Sekce s alkoholem je otevřená z obou stran jako okénko. Dívám se skrz skleněné lahve, fascinovaná prolínajícími se odstíny jantaru – skotská, bourbon, rum. Jsou mi tři roky. Vedle sebe mám otcova milovaná elpíčka a osmasedmdesátky. Přejíždím prstem po jejich hřbetech, líbí se mi zvuk, jaký to dělá, vdechuju pach ohmataného kartonu a čekám, až se ozve zvonek. Konečně otec dorazí a já nemám trpělivost zůstat schovaná. Neviděla jsem ho už týdny. Rozběhnu se halou, vrhnu se mu do náruče a on mě sevře v medvědím objetí. Rozvod není definitivní, ale moc už nechybí. Budou kvůli tomu muset zajet za hranice do Juárezu. Konec nastane, když se starší sestrou Annou trpělivě sedíme v hotelovém vestibulu na kraji osmiúhelníkové fontány obložené mexickými dlaždicemi a hypnotizovaně zíráme na zlaté rybičky, které krouží kolem ostrůvku tropických rostlin s tmavými listy uprostřed. O mnoho let později mi matka prozradí, že toho rána zavolala otci s rozvodovými papíry v ruce
Papirovy palac_sazba.indd 18
27.01.2023 11:32:02
PAPÍROVÝ PALÁC
19
a oznámila mu: „Rozmyslela jsem si to. Zrušme to.“ A přestože byl ten rozvod výhradně jejím rozhodnutím a otec z něj byl nešťastný, odpověděl: „Ne. Když jsme to dotáhli až sem, tak už to rovnou můžeme ukončit, Wallace.“ Rovnou můžeme: pět slabik, které všechno změnily. Jenže v tom okamžiku, kdy jsem seděla u fontány, krmila zlaté rybičky drobky muffinu a patami okopávala mexické dlaždice, jsem neměla tušení, že mi nad hlavou visí meč. Že všechno mohlo být úplně jinak. K Mexiku však zatím nedošlo. Prozatím otec jen předstírá veselí a je stále zamilovaný do matky. „Eleanor!“ Sevře mě v objetí. „Jakpak se má můj králíček?“ Směju se a téměř zoufale se na něj lepím, tisknu se mu tváří k obličeji a moje rozpuštěné blonďaté kadeře ho oslepují. „Tatínku!“ Anna se přižene jako zuřivý býk, naštvaná, že jsem ji předběhla, a odstrčí mě z jeho náruče. Je o dva roky starší a má větší práva. Nezdá se, že by si toho otec všiml. Jediné, co ho zajímá, je jeho vlastní potřeba být milován. Šťouchnu do sestry loktem a deru se zpátky. Matka volá odněkud z hlubin našeho zažloutlého předválečného bytu: „Henry? Dáš si drink? Dělám vepřové kotlety.“ „Moc rád,“ zahaleká, jako by se mezi nimi nic nezměnilo. Oči má ale smutné. 8:15
„Řekla bych, že včerejší večer byl úspěch,“ pronese máti zpoza ohmataného románu od Dumase. „To rozhodně.“ „Jonas vypadal dobře.“ Pevněji sevřu komínek talířů, které držím. „Jonas vypadá vždycky dobře, mami.“ Husté černé vlasy, které můžete sevřít v pěsti, světle zelené oči, pokožka impregnovaná mízou a vůní jehličí, divoké stvoření, ten nejkrásnější muž na světě.
Papirovy palac_sazba.indd 19
27.01.2023 11:32:02
20
MIRANDA COWLEY HELLER
Matka zívne. Už vím, co bude následovat – dělá to pokaždé těsně předtím, než řekne něco nepříjemného. „On je fajn, ale jeho matku nemůžu vystát. Hrozně povýšená.“ „To jo.“ „Jako by byla jediná na světě, kdo kdy třídil odpad. A Gina! Ani po všech těch letech si nedokážu vysvětlit, co ho to napadlo, že si ji vzal.“ „Že je mladá, krásná? Oba jsou umělci?“ „Byla mladá,“ opáčí máti. „A jak věčně předvádí ten svůj dekolt. Promenáduje se kolem, jako by si myslela, že je kdovíjaká hvězda. Zřejmě jí nikdo nikdy neřekl, že se skromností nejdál dojde.“ „Bizarní,“ poznamenám cestou do kuchyně, kam nesu talíře. „Sebedůvěra! Asi měla chápavý rodiče.“ „Podle mě je to velice neatraktivní,“ prohlásí máti. „Máme pomerančový džus?“ Vezmu z odkapávače na nádobí čistou sklenici a zamířím k ledničce. „Po pravdě řečeno,“ zavolám, „to je nejspíš právě ten důvod, proč se do ní Jonas zamiloval. Musela mu připadat hrozně exotická po všech těch neurotických ženských, s kterými vyrůstal. Jako pávice uprostřed lesa.“ „Je z Delaware,“ pronese máti, jako by se tím všechno uzavíralo. „Nikdo není z Delaware.“ „Přesně,“ přitakám a podám jí sklenici džusu. „Je exotická.“ Pravda je ovšem taková, že se nikdy nedokážu podívat na Ginu, aniž bych si pomyslela: Tak tohle si nakonec vybral? Tohle chtěl? V duchu si Ginu představím: její drobnou, dokonalou postavu jako žihadlo; tmavé kořínky vlasů přecházející do peroxidové blond. Šisování jde zřejmě zase do módy. Matka znovu zívne. „No, musíš uznat, že to není žádnej lumen.“ „Byl na té večeři někdo, kdo se ti líbil?“ „Jsem jen upřímná.“ „No tak nebuď. Gina je z rodiny.“
Papirovy palac_sazba.indd 20
27.01.2023 11:32:02
PAPÍROVÝ PALÁC
21
„Jenom proto, že nemáš na vybranou. Je vdaná za tvýho nejlepšího kamaráda. Od prvního dne, co se s ní znáš, jste jako oheň a voda.“ „To není vůbec pravda. Ginu jsem měla vždycky ráda. Možná toho nemáme zas tolik společnýho, ale respektuju ji. A Jonas ji miluje.“ „Ať je po tvým,“ utrousí máti a samolibě se pousměje. „Panebože.“ Asi ji budu muset zabít. „Nevychrstla jsi jí jednou do obličeje sklenici červenýho vína?“ „Ne, mami. Nevychrstla jsem jí sklenici vína do obličeje. Zakopla jsem na večírku a polila ji.“ „Včera jste si s Jonasem celý večer povídali. O čem jste se bavili?“ „Ani nevím. Tak různě.“ „V pubertě byl do tebe hrozně zamilovanej. Myslím, žes mu zlomila srdce, když ses vdala za Petera.“ „Nebuď směšná. Vždyť byl prakticky ještě dítě.“ „No, já myslím, že v tom bylo něco víc. Chudák malej,“ pronese nezúčastněně a vrátí se ke čtení. Dobře, že se na mě nedívá, protože vím, že v tu chvíli je můj obličej jako otevřená kniha. Hladina rybníka za oknem je úplně klidná. Vyskočí ryba a zanechá za sebou stopu v podobě soustředných kruhů. Sleduju, jak se rozbíhají, až se nakonec rozplynou, jako by se nikdy nic nestalo.
Papirovy palac_sazba.indd 21
27.01.2023 11:32:02