PATITUL
C H R I S HA D F I E L D SM RT ÍC Í A P O L L O
Smrtici Apollo_OK.indd 1
04.04.23 14:19
Přeložil Milan Lžička
Copyright © 2021 by Chris Hadfield All Rights Reserved All rights reserved under International and Pan-American Copyright Conventions. No part of this book may be reproduced in any form or by any electronic or mechanical means, including information storage and retrieval systems, without permission in writing from the publisher, except by a reviewer, who may quote brief passages in a review. Published in 2021 by Random House Canada, a division of Penguin Random House Canada Limited, Toronto, and simultaneously in the United Kingdom by Quercus, a division of Hachette UK, London, and in the United States of America by Mulholland Books, a division of Hachette Book Group, New York. Distributed in Canada by Penguin Random House Canada Limited, Toronto. ISBN 978-80-242-8859-8
Smrtici Apollo_OK.indd 4
04.04.23 14:19
Věnováno Helene, která vlastníma rukama vybudovala pestrobarevný stůl, na němž byla napsána tato kniha, stejně jako celý náš společný život
Smrtici Apollo_OK.indd 5
04.04.23 14:19
Mnohé z vyobrazených postav jsou skutečné. K mnoha vylíčeným událostem opravdu došlo.
Smrtici Apollo_OK.indd 7
04.04.23 14:19
P ROL OG Chesapeakská zátoka, 1968
Jednoho krásného podzimního rána, kdy nebyl na nebi ani mráček, jsem přišel o levé oko. Právě jsem pilotoval F-4 Phantom, obrovitý a těžký stíhací letoun přezdívaný Létající cihla, jehož přední část byla nově upravená pro umístění průzkumných kamer. Jelikož čumák získal baňatý tvar, obtékal ho vzduch jinak než dosud, a tak jsem s ním vyrazil ke zkušebnímu letu nad Chesapeakskou zátoku, abych zkalibroval systém snímání rychlosti. Na Phantomu jsem létal strašně rád. Když jsem přidal plyn, okamžitě jsem v zádech ucítil mocný tah, a postupným přitahováním kniplu se nos stíhačky zvedal k nekonečným modravým výšinám. Připadalo mi, jako bych pilotoval nějakého obřího okřídleného dinosaura, který se s nenucenou grácií a volností pochechtává v trojrozměrném prostoru. Toho dne jsem se ale držel nízko nad vodou, abych přesně změřil, jakou rychlostí letím. Porovnáním toho, co mi ukazovaly budíky v kokpitu, s údaji od techniků, kteří můj let zaznamenávali ze břehu, jsme mohli aktualizovat přístroje letounu a dozvědět se různá fakta o novém tvaru čumáku. Stiskl jsem malé tlačítko pod levým palcem a do kyslíkové masky jsem zahlásil: „Chystám se na poslední průlet, 550 uzlů.“ Do sluchátek přilby mi okamžitě zachrčel hlas hlavního inženýra: „Rozumím, Kazi, můžeme.“
Smrtici Apollo_OK.indd 9
04.04.23 14:19
10
chris hadfield
Pootočil jsem hlavu, abych se podíval, kde se nacházejí orientační značky, velké oranžové reflexní trojúhelníky na sloupcích trčících z vody. Naklonil jsem Phantom doleva, přitažením jsem se otočil a srovnal s příslušnou dráhou na zemi a zvýšil jsem rychlost těsně pod hranici forsáže na 550 uzlů. Přes tisíc kilometrů v hodině čili skoro tři sta metrů s každým tiknutím vteřinové ručičky mých hodinek. Když jsem klesl níž nad vody zátoky, připomínaly stromy na břehu po pravici pouhou šmouhu. Potřeboval jsem proletět před měřicími kamerami ve výšce přesně patnáct metrů nad hladinou. Kratičký pohled na budíky mi prozradil, že mám rychlost 540 a výšku 22, a tak jsem ještě maličko přidal plyn a zatlačil na knipl, abych se srovnal. Když se přiblížila první značka a mihla se mi pod nosem, stiskl jsem knoflík a řekl: „Můžeme.“ „Rozumím,“ ozvalo se. Ve chvíli, kdy jsem se chystal ohlásit průlet kolem druhé vížky, jsem uviděl racka. Byl to jen takový bílošedý flíček, ovšem přímo přede mnou. Okamžitě mi blesklo hlavou, že zatlačím na knipl, abych ho minul, jenže pouhých patnáct metrů nad vodou by to nebyl nejlepší nápad. Zaťaly se mi svaly v dlani i v celé ruce a křečovitě sevřely páku. Racek uviděl, k čemu se schyluje, a díky ptačímu instinktu, který se vyvíjel miliony let, se vrhl střemhlav dolů, aby se nebezpečí vyhnul, jenže na to už bylo pozdě. Letěl jsem daleko rychleji než jakýkoliv pták. Srazili jsme se. Technici v řídící věži se tak soustředili na svoje zaměřovací přístroje, že si ničeho nevšimli. Chvíli jim sice nešlo do hlavy, proč jsem podruhé nehlásil „Můžeme“ a pak „Hotovo“ při průletu kolem třetí vížky, pouze si ale odsedli od svých zařízení a hlavní inženýr mi klidným hlasem oznámil: „To byl poslední údaj, Kazi. Pěkný let. Uvidíme se na rozboru.“ Kokpitem se rozlehla obrovská rána. Racek narazil do akrylátového krytu kabiny mírně vlevo přímo přede mnou a roztříštil ho jako granát. Do prsou a obličeje mě plnou silou uhodil vichr o rychlosti tisíc kilometrů v hodině, prosycený racčími vnitřnostmi a úlomky plexiskla, přitlačil mě do katapultovacího sedadla a pak se mnou pohazoval v postroji jako s hadrovou panenkou. Vůbec nic
Smrtici Apollo_OK.indd 10
04.04.23 14:19
smrtící ap oll o
11
jsem neviděl, jenom jsem oslepeně přitáhl knipl, abych stoupl výš nad vodu. Až mi zvonilo v hlavě, jak tvrdou ránu jsem schytal do levého oka. Rychle jsem zamrkal, abych si protřel zrak, pořád jsem ale neviděl. Když stíhačka vyletěla výš, stáhl jsem plyn do středních otáček, aby zpomalila, v postroji jsem se předklonil, aby mě vichr nešlehal do tváře, a zvedl jsem ruku, abych si z očí očistil sajrajt. Horlivě, urputně jsem si je mnul a tím pravým jsem jakžtakž zahlédl horizont. Phantom se pomaličku nakláněl doprava a pořád stoupal. Kniplem jsem stroj srovnal, znova jsem si protřel oči a podíval se na rukavici. Světlehnědá kůže byla nasáklá čerstvou rudou krví. Ta určitě nepatří jenom tomu rackovi. Rychle jsem si rukavici strhl a v bičujícím vichru si ohmatával obličej. Pravé oko se zdálo v pořádku, ale zmrtvělá levá tvář mi připadala potrhaná a levým okem, které mě bolelo jako čert, jsem neviděl ani ň. Nos a ústa mi stále zakrývala kyslíková maska z tlusté zelené gumy, jelikož byla ze stran připnutá k přilbě silnými sponami. Ovšem tmavozelený průzor byl tentam, zřejmě ho zničil náraz a vichr. Vztáhl jsem ruce a poposunul si helmu, aby mi na hlavě správně seděla. Potřeboval jsem s někým mluvit, a to fofrem. „Mayday, mayday, mayday!“ křičel jsem a palcem kluzkým od krve jsem u toho mačkal komunikační tlačítko. „Tady Phantom 665. Srazil jsem se s ptákem. Mám rozbitý kryt kokpitu.“ Viděl jsem tak špatně, že jsem nebyl s to přeladit rádiovou frekvenci, a v duchu jsem doufal, že mě posádka pozorovací věže pořád poslouchá. V kabině panoval takový řev, že bych odpověď beztak neslyšel. Zatímco jsem si střídavě otíral krev, která mi neustále stékala do důlku pravého oka, a bříškem dlaně si urputně tiskl to levé, zjistil jsem, že vidím natolik, abych mohl pilotovat. Zorientoval jsem se pohledem dolů na chesapeakské pobřeží. Pod levým křídlem se mi rýsoval charakteristický tvar ústí řeky Potomac, a tak jsem se podle něj obrátil zpátky a při marylandském pobřeží jsem zamířil do důvěrně známého bezpečí přistávacích drah námořní letecké základny Patuxent River. Pták narazil do levé strany Phantomu, tudíž jsem věděl, že tenhle motor mohl nasát část trosek ze střetu a poškodit se. Mžoural jsem
Smrtici Apollo_OK.indd 11
04.04.23 14:19
12
chris hadfield
na přístroje – žádná žlutá varovná kontrolka aspoň neblikala. Jeden motor mi stejně stačí, pomyslel jsem si a začal se chystat na přistání. Když jsem se ostře naklonil doleva, ofoukl mi tvář proud vzduchu, takže mi aspoň do zdravého oka nestékala krev. Znova jsem zařval do masky: „Mayday, mayday, mayday, Phantom 665 se chystá k nouzovému přistání z přímky, dráha 31.“ Doufal jsem, že mě někdo slyší a že mi ostatní tryskáče uhnou. Jakmile se přiblížila základna Pax River, pustil jsem si levé oko a stáhnul motory na volnoběh, abych dostatečně zpomalil a mohl vysunout podvozek. I rychloměr jsem viděl rozmazaně, ale když jsem odhadl, že ručička klesla pod 250 uzlů, popadl jsem velkou červenou páku ovládání podvozku a přepnul ji dolů. Jakmile se začala kolečka vyklápět do patřičné polohy, Phantom se jako obvykle řinčivě roztřásl. Natáhl jsem se úplně doleva a vysunul i klapky a sloty. Vichr v kokpitu stále připomínal moje osobní tornádo. Nakloněný doleva jsem si z pravého oka naposledy otřel krev, snížil jsem rychlost zhruba o dvě třetiny, opět si vrazil dlaň do krvácejícího levého důlku a zahájil sestup. F4 má u čelního skla malá jasná světýlka, která se červeně rozzáří, když jste ve správném úhlu pro přistání, a k tomu vydává dlouhý uklidňující tón na znamení, že máte správnou rychlost. V duchu jsem děkoval inženýrům firmy McDonnell Aircraft za to, že mysleli na všechno, a neohrabaně jsem se chystal na finále. Měl jsem úplně rozhozené vnímání hloubky, a tak jsem si to namířil zhruba do třetiny ranveje a rychlost klesání jsem odhadoval, jak jsem nejlíp uměl. Země po obou stranách dráhy se prudce přiblížila a prásk! Byl jsem dole, stáhl jsem tedy otáčky na volnoběh, pákou jsem uvolnil brzdicí padák a usilovně mžoural před sebe, abych Phantom udržel zhruba uprostřed ranveje. Knipl jsem si přitáhl až do klína, abych aerodynamickým odporem pomohl sedmnáctitunové stíhačce zastavit, ze všech sil jsem šlapal na brzdy kol a snažil se zaostřit na konec přistávací dráhy. Připadalo mi, že se blíží moc rychle, a tak jsem se na brzdy postavil a zapřel se o knipl. A najednou bylo po všem. Stíhačka se s trhnutím zastavila, motory běžely na volnoběh a já uviděl, jak na dráhu vyjíždějí žluté hasičské
Smrtici Apollo_OK.indd 12
04.04.23 14:19
smrtící ap oll o
13
vozy a spěchají ke mně. Někdo zřejmě ve vysílačce zaslechl moje volání. Když u mě auta zabrzdila, vyměnil jsem si dlaně na poraněném oku, sáhl jsem dolů a páčkami oba motory vypnul. Pak jsem se v katapultovacím sedadle opřel a zavřel zdravé oko. Když ze mě vyprchal adrenalin, zaplavila mě nesnesitelná bolest, palčivý žár soustředěný do levého důlku. Zbytek mého těla byl otupělý, zdeptaný, celý promočený a naprosto vyčerpaný. O bok Phantomu zarachotil žebřík velitele hasičů. A vzápětí jsem vedle sebe zaslechl i jeho hlas. „Prokristapána,“ zděsil se.
Smrtici Apollo_OK.indd 13
04.04.23 14:19
V ZHŮ RU NA M ĚSÍ C
Smrtici Apollo_OK.indd 15
04.04.23 14:19
1 Houston, leden 1973
Rovina. Rovina, kam až oko dohlédlo. Letadlo právě sestoupilo pod mraky a v mlžném, vlhkém jihotexaském povětří se vzdálenosti zdály tak nějak kratší. Kaz se naklonil, aby si lépe prohlédl svoje nové působiště. Na sedadle Boeingu 727 se krčil už skoro čtyři hodiny, a jak natáhl krk, ostře mu v něm luplo. Pod sebou zahlédl vodní cestu vinoucí se průmyslovým bludištěm ropných rafinérií a příbřežních jeřábů. Až se dotkl čelem okna, když nachýlil hlavu a prohlížel si, kde kanál ústí do Galvestonského zálivu, třpytivé plochy mastně hnědavé vody vlévající se do zálivu Mexického, který se skrz smog neostře rýsoval na obzoru. Žádná velká krása. Když letadlo začalo klesat k ranveji, všímal si všech drobných korekcí, které piloti prováděli, a za skřípotu pneumatik na dráze houstonského mezinárodního letiště v duchu hodnotil jejich přistání. Nebylo zlé. Na parkovišti už měl přistavený vůz z autopůjčovny Avis. Hodil si dozadu napěchovaný kufr s kabelou a opatrně na ně položil svou kytaru. „Tahám s sebou zbytečně moc krámů,“ utrousil, jenže Houston se mu měl stát domovem na několik měsíců, tudíž si zabalil všechno, co by mohl potřebovat.
Smrtici Apollo_OK.indd 17
04.04.23 14:19
18
chris hadfield
Mrkl na hodinky, přeřízené na centrální čas – v neděli kolem poledne by neměl být hustý provoz –, a nasedl. Když otočil klíčkem, všiml si názvu modelu na přívěsku. Usmál se. Půjčili mu stříbrný Plymouth Satellite. Kvůli té nehodě přišel Kaz nejenom o oko. Bez prostorového vidění neprošel lékařskou prohlídkou ani jako testovací pilot, ani jako astronaut vybraný pro let na MOL, zamýšlenou orbitální laboratoř určenou k vojenské špionáži. Jeho úsilí a sny se vytratily ve změti zkrvavené ho peří. Námořnictvo ho poslalo na postgraduální studia, kde se zotavoval a studoval kosmickou elektrooptiku, načež svoje analytické znalosti uplatnil v Národní bezpečnostní agentuře a CIA. Náročnost této práce ho těšila, mohl v ní uplatnit svoje poznatky při utváření politické strategie, zároveň ale s tichou závistí sledoval, jak bývalí vojenští piloti létají na mise Apollo a procházejí se po Měsíci. Neustále se měnící politika Washingtonu však teď zavála sem do Houstonu i jeho. Prezident Richard Nixon zažíval náročný volební rok; jisté kruhy nabyly dojmu, že vesmírný závod už je vyhraný, a inflace i nezaměstnanost byly na vzestupu. K tomu Nixonovi dýchalo na krk ministerstvo obrany, jelikož s končící válkou ve Vietnamu byl další vývoj nejistý, a navíc se na něj pořád zlobilo, že zrušil program MOL. Národní průzkumný úřad totiž Nixona ujistil, že nové družice Gambit-3 Key Hole dokážou pořizovat špionážní záběry lépe a levněji než astronauti na vesmírné stanici. Jenže Nixon byl kariérní politik, a tak snadno našel výhodný kompromis: dopřát americké veřejnosti ještě jeden let na Měsíc a ministerstvo obrany s jeho obřími rozpočtovými zdroji nechat zaplatit náklady. Kvůli financování ministerstvem obrany bylo Apollo 18 překlasifikováno na první americký čistě vojenský let do vesmíru a o jeho tajném poslání mělo rozhodnout letectvo. A jelikož se Kaz mohl pochlubit vzácnou kombinací zkušeností testovacího pilota, výcviku v programu MOL a zpravodajské činnosti ve Washingtonu, vyslalo ho námořnictvo do Texasu jako styčného důstojníka mezi vojáky a posádkou.
Smrtici Apollo_OK.indd 18
04.04.23 14:19
smrtící ap oll o
19
Měl prostě na všechno dohlížet. Cestou na jih po dálnici I-45 přepadlo Kaze pokušení zamířit rovnou do Střediska pilotovaných lodí NASA a omrknout to tam, ale místo toho se vydal trochu víc na západ. Před odletem z Washingtonu obvolal několik zařízení a našel si podnájem, který působil víc než lákavě, u městečka s názvem Pearland. Podle cedulí zabočil na Galveston a pak sjel z hlavního tahu na FM 528. Krajina byla navlas stejně rovinatá, jako vypadala ze vzduchu, s blátivě zelenými pastvinami pro krávy po obou stranách dvouproudé silnice, bez čerpacích stanic a bez provozu. Cedule označující odbočku byla tak malá, že ji málem přehlédl: Vítejte na ranči Polly. Drncal po nezpevněné cestě, pneumatiky křupaly na drcených mušlích. Za krátkého rytmického zarachtání projel plymouth bránou pro dobytek, zasazenou v silnici do zrezivělého plotu z ostnatého drátu, který se nalevo i napravo táhl kamsi do dálky. Při pohledu před sebe spatřil dva osamocené domy postavené na menších vyvýšeninách. Před tím, který stál blíž, parkoval pick-up. Zabočil na druhou příjezdovou cestu, ve zpětném zrcátku si zkontroloval, jestli má správně usazené skleněné oko, a otevřel dveře. Když celý ztuhlý vystoupil, prohnul záda a krátce se protáhl. Těch let, co proseděl na tvrdých katapultovacích sedadlech! Oba domy byly nově postavené rančerské bungalovy, ale s nezvykle vysokými a širokými garážemi. Kaz se rozhlédl na obě strany – cesta byla několik set metrů rovná jako šíp. Ideál. Zamířil k domu s pick-upem, a jakmile vystoupal po schůdcích ke vchodu, otevřely se dveře a vyšel z nich podsaditý svalovec ve vybledlé polokošili ze zeleného tesilu, modrých džínách a špičatých hnědých koních. Mohlo mu být něco přes padesát, vlasy měl sestříhané do prošedivělého ježka a tvář předčasně zvrásněnou věkem. To bude určitě jeho nový bytný Frank Thompson, který se mu do telefonu pochlubil, že na pacifických bojištích pilotoval bombardér Avenger a momentálně je kapitánem u aerolinek Continental. „Vy jste Kaz Zemeckis?“ Kaz přikývl. „Já jsem Frank,“ představil se a podal mu ruku. „Vítám vás na ranči Polly! Našel jste nás bez potíží?“
Smrtici Apollo_OK.indd 19
04.04.23 14:19
20
chris hadfield
Kaz muži potřásl dlaní. „Ano, díky. Dobře jste mě navedl.“ „Vteřinku,“ řekl Frank a zmizel v domě. Vrátil se s lesklým bronzovým klíčem v natažené ruce, pak sešel ze schůdků a vedl hosta po nové trávě mezi budovami. Odemkl vstupní dveře druhého domu, poodstoupil, předal Kazovi klíč a nechal ho vejít prvního. Táhlý šikmý strop propojující obývák, jídelnu a kuchyň. Podlahy s terakotovou dlažbou, spousta oken vpředu i vzadu, všude tmavé obložení a chodba vedoucí kamsi doleva, nejspíš k ložnicím. Dosud to tam lehce páchlo lakem. Obydlí bylo plně zařízené, pro jeho potřeby jako dělané. Kazovi se moc líbilo a dal to najevo. „Půjdeme se podívat do nejlepší cimry v baráku,“ zavelel Frank. Vykročil na druhý konec obýváku, otevřel velikánské dřevěné dveře a rozsvítil. Vstoupili do plnohodnotného hangáru – patnáct metrů na šířku, dvacet na délku a čtyři na výšku. Vpředu i vzadu byla garážová vrata, na stropě řady zářivek a k tomu hladká podlaha z litého betonu. V samém středu stála pod svítidly neposkvrněná kráska, oranžovobílá celokovová Cessna 170B, ladně spočívající na dvou předních a jednom ostruhovém kole. „Franku, to je nádherný stroj. Určitě mě na něm necháte lítat?“ „Vzhledem k vašim zkušenostem beze všeho. Chcete si ho hned vyzkoušet?“ Jediná odpověď na takovou otázku zněla ano. Když Frank stiskem tlačítka otevřel garážová vrata, zajel Kaz svým vypůjčeným autem k boku hangáru a pak cessnu vytlačili ven na cestu. Společně letoun v rychlosti prohlédli. Kaz překontroloval olej, upustil do průhledné nádobky trochu paliva, jestli v něm není voda, a opatrně ho vylil mezi plevel bující u cesty. Pak si nastoupili, prošli si s Frankem jednoduchý kontrolní seznam, nastartovali motor, sledovali tlaky a teploty a zkoušeli ovládací prvky. Kaz popojel na opačný konec cesty, která se tam ztrácela v lesíku. Stačilo lehce sešlápnout levou brzdu, přidat výkon a letadlo se ladně otočilo po směru dlouhé úzké ranveje. Kaz zkontroloval magneta, potom s očekáváním povytáhl na Franka obočí a ten přikývl. Kaz tedy plynule přidal plyn až nadoraz, omrkl přístroje a tanečními pohyby nohou na pedálech směrovky udržoval
Smrtici Apollo_OK.indd 20
04.04.23 14:19
smrtící ap oll o
21
stroj přesně uprostřed šest metrů široké vozovky. Hlavu i trup neustále natáčel doleva a doprava, aby zdravým okem viděl okraje dráhy po obou stranách. Tlakem na volant zvedl ocas, načež ho opět pozvolna přitáhl k sobě; rychlostí devadesát kilometrů v hodině se stosedmdesátka jakoby nic odlepila od země. Vznesli se do vzduchu. „Kam to bude?“ zvýšil lehce hlas, aby překřičel řev motoru. Frank máchl rukou před sebe a doprava, a tak se Kaz odklonil od dvojice domů a zamířil na východ. Letěl zpátky podél FM 528, a když míjel I-45, podruhé toho dne zahlédl, jak se na horizontu hnědavě rýsuje Galvestonský záliv. „Tamhle budete pracovat!“ zvolal Frank a ukázal doleva před sebe. Kaz vykoukl bočním okénkem a vůbec poprvé spatřil Středisko pilotovaných lodí NASA – sídlo programu Apollo, výcviku astronautů a řídící centrály. Bylo daleko větší, než čekal – stovky akrů prázdných pastvin, rozpínajících se k západu, a desítky obdélníkových bílých a světlemodrých budov, obklopených parkovišti, povětšinou opuštěnými, jelikož byl víkend. Uprostřed se nacházel dlouhý zelenavý park protkaný pěšinkami, které propojovaly všechny okolní objekty, a posetý kulatými jezírky. „Vypadá to jako vysokoškolský areál,“ houkl na Franka. „Vybudovali to tak schválně, aby ho po ukončení letů na Měsíc mohli předat Riceově univerzitě,“ odpověděl mu Frank. Ne tak zhurta, pomyslel si Kaz. Jestli odvede kvalitní práci a Apol lo 18 bude slavit úspěch, mohlo by letectvo Nixona přesvědčit, aby vyslal do kosmu i Apollo 19. Kaz stáhl otáčky na volnoběh, a když zastavil přívod paliva, motor cessny zakašlal a zhasl a najednou se před nimi zhmotnila dřevěná vrtule. Za nepřirozeně hlasitého cvakotu Kaz povypínal elektrická zařízení. „Parádní letadlo, Franku,“ uznal. „Umíte to s ním líp než já. Dráha je setsakra úzká, ale ve vašem podání to byla brnkačka, a hned napoprvé. Jsem rád, že aspoň holka nebude zahálet – já bývám dost často pryč. Motoru to jenom prospěje.“ Frank Kazovi ukázal zásobník s palivem u zdi garáže, pak dovnitř natáhli dlouhou hadici a natankovali nádrže v křídlech. Hned
Smrtici Apollo_OK.indd 21
04.04.23 14:19