Nikdy není pozdě nick alexander
Nikdy neni pozde.indd 3
23.06.2022 11:02:16
Jedna Heather Věříte na duchy? Já ne. Nebo si aspoň myslím, že na ně nevěřím. Možná to znamená, že věřím na sny, ve kterých se zjeví zlé předtuchy, nebo na neuvěřitelně nepravděpodobné náhody, protože tohle, přísahám, je pravda: několik dní po své smrti ke mně promluvila moje matka. Jestli se mi zjevila ve snu, nebo ve „skutečném životě“, jak tomu máme tendenci říkat, mi zůstává utajeno. Předpokládám, že nikdy nezjistím, která z těch možností je ta správná, takže si budete muset vybrat, čemu chcete věřit, nebo, stejně jako já, si nevyberete a jen se nad tím budete dál podivovat. Ať už je vysvětlení jakékoli, ta zkušenost mi připadala až neuvěřitelně skutečná. Matku jsem viděla přímo před sebou – byla poloprůhledná, jako by nebyla utvořena z atomů, ale ze světla, a usmívala se. Popošla směrem ke mně a zastavila se, až když jsme zabíraly ten samý prostor. Cítila jsem její přítomnost, jak uvnitř mě září a rozpíná se, jak se roztahuje směrem ven do prstů na rukou a nohou. Vzpomínám si, že jsem pocítila šok, ale převažující pocit bylo nadšení – tak velké, že když jsem zjistila, že něco tady stále ještě je, vytryskly mi slzy. I přes skutečnost, že jsme ji jen před pár dny pochovali do studené, tvrdé země, mě mohla stále navštěvovat, být se mnou, dokonce být ve mně. Bylo to, jako by používala 5
Nikdy neni pozde.indd 5
23.06.2022 11:02:16
moje oči, aby se jimi mohla ještě naposledy podívat na svět, který nedávno opustila, a moc se jí to líbilo. Jak mi celé tělo brnělo hřejivou září její přítomnosti, zjistila jsem, že se mnou může také mluvit, asi tak, jako když mluvíme sami se sebou, když probíráme, co bychom měli v nějaké složité situaci udělat. „Neměj obavy,“ řekl mi její hlas uvnitř mé hlavy. „Věci se zhorší, ale pak se zlepší, jdi s p… a budeš šťastná.“ Když jsem se ráno probudila, máma byla už navždy pryč, a jak jsem již dříve řekla, nebyla jsem schopná zcela rozeznat, jestli tam skutečně byla, nebo jestli jsem si ji vysnila. Ale co je důležitější, nemohla jsem si vzpomenout na to chybějící slovo, to, které údajně vedlo k mému štěstí. Jak vyšlo najevo mnohem později, byl zde dokonale dobrý důvod, proč jsem si na to slovo nemohla vzpomenout: šlo o výraz, který jsem nikdy nepoužívala. Ve skutečnosti si myslím, že jsem se s ním až do toho dne nikdy předtím nesetkala, což je pravděpodobně největší důkaz pro to, že to nebyl sen stvořený v mé mysli, ale něco, co vzešlo z vnějšího zdroje. Dalším znamením bylo, že záležitost, o které se zmiňovala, se ještě nestala, což by zdánlivě mohlo podpořit myšlenku, že původ toho vzkazu není z tohoto světa. Ale když jsem nakonec opravdu porozuměla, co mi říkala, dávalo mi to mnohem větší smysl než cokoli jiného, co jsem kdy v životě zažila. Mnohokrát jsem se pokusila tu větu doplnit, učinila jsem stovky pokusů, abych máminu vzkazu porozuměla. Ale nic, co mě napadlo – jdi s proudem, například, nebo jdi za svými pocity – mi přišlo, že tam nesedí. Jdi s pošťákem… jdi s půvabem, nic z toho nedávalo smysl. Ve skutečnosti, jak plynul čas, mámin vzkaz se stával víc a víc nesrozumitelným, protože závěrečná část jejího odhalení, ta část, kdy budu šťastná, se nezdála, že se přibližuje, naopak se vzdalovala. Ale to už trochu předbíhám, že ano? Protože abych mohla vysvětlit, jak složité pro mě bylo být šťastná, musím vám povědět svůj příběh celý. A abych to mohla udělat, musím se vnořit hluboko do minulosti a připustit, že jsem nebyla ze svého údělu 6
Nikdy neni pozde.indd 6
23.06.2022 11:02:16
vždy nešťastná. Ve skutečnosti jsem si v minulosti i chvíli myslela, že jsem měla ohromné štěstí. Svůj příběh začnu tedy v roce 2009 – v roce, kdy jsem potkala Anthonyho. Moje matka se tou dobou ještě těšila dokonalému zdraví, nebo jsme si alespoň mysleli, že to tak je. Začátky nemoci tam již musely být, předpokládám, už se zakořeňovaly a zasazovaly smrtící semínka, která potom plavala jejím tělem, než se usadila a sama zapustila kořeny, ale to jsme tehdy ještě vůbec netušili. Otec mi zemřel o tři roky dříve a máma si užívala krátkou renesanci poté, co byla vysvobozena z jeho jedovaté přítomnosti, právě tou věcí, která ho otrávila, víte, zemřel na otravu alkoholem. Je skutečnost, že to, co ho učinilo tak nenávistným a zároveň nám ho vzalo, ironií, nebo jde o logické vyvrcholení? Sama si tím ještě stále nejsem jistá. Nicméně, máma – jemná duše, která udělala tu chybu, že obětovala svůj život člověku, který miloval vodku víc než ji – překvapila jak mou sestru, tak i mě svou nečekanou schopností adaptovat se v životě bez manžela alkoholika. Ani ne měsíc po jeho smrti se zapsala na hodiny cvičení a večerní kurzy kreslení. A za necelých šest měsíců už byla s novými přáteli na dovolené v cizině. Tátova nemoc ale samozřejmě neznečistila jen mámin život. Když mi bylo pět, nechal nás se sestrou samotné v hospodě Dorchester Arms. Řekl nám, že jen skočí k bankomatu, ale nikdy se nevrátil. Když zavírali, barman zavolal mámě, jestli by si nás mohla přijet vyzvednout. Přijela taxíkem, rozzuřená do běla, a s tátou pak na sebe křičeli až do východu slunce druhý den ráno. Když mi bylo sedm, paní Wilsonová způsobila skandál, když mu nás odmítla u školní brány předat, protože táta byl tak opilý, že skoro nemohl chodit, a když mi bylo osmnáct, opakovaně jsem ho vyzvedávala na policejní stanici, potom co strávil noc v cele, nebo jsem za něj v různých hospodách platila dluhy, abych zabránila tomu, že by zavolali policii. A tohle jsou, milí přátelé, 7
Nikdy neni pozde.indd 7
23.06.2022 11:02:16
pouze zlaté hřeby – jednoduše první ošklivé vzpomínky, které se mi vybaví, abyste získali představu, abych tak řekla. Protože to drama, trauma, bylo nekonečné. Tátův alkoholismus byl dominantní, nejspolehlivější konstantou našich každodenních životů tak dlouho, jak si kdo z nás jen dokázal vzpomenout. Každému, kdo nikdy v takovémto druhu chaosu nežil, se to bude zdát příšerné, ale já jsem si stejně často, jako jsem myslela na tátu s tím, že mi chybí, připomněla i skutečnost, že je mrtvý, a to jsem pak cítila, jak mi strach, na který jsem si zvykla, úlevně sklouzává z ramen jako už hodně obnošený plášť. Do doby, než zemřel, jsme žily v neustálém strachu zvednout telefon, víte. Nikdy jsme si nebyly jisté, jakou formu na sebe vezme další díl tohoto dramatu, ani to, kdy k tomu dojde. Byla ohromná úleva, když jsem si uvědomila, že už je to pryč. V roce 2009 to již byly tři roky od doby, co táta odešel. Myslela jsem si, že veškeré utrpení a mizérie z našich životů zmizely ve chvíli, kdy táta vyexoval svoji poslední půlku lahve vodky. Ale jak se ukázalo, jeho stín – nebo přesněji, stín našeho vyrůstání – jen odpočíval. Jen si zdřímnul pod stromem, zatímco snil o nových způsobech, jak mi zničit život. Anthonyho jsem poprvé, ze všech možných míst na světě, spatřila v hobbymarketu. Už jsem skoro rok bydlela v bytě v Castle Street a konečně jsem se rozhodla přidělat si držák na toaletní papír. Přestože mně osobně rulička toaletního papíru na zemi nevadila, sestra mi dala k Vánocům kotě – Dandyho. A protože se zdálo, že Dandyho hlavním životním potěšením je cupování toaletního papíru, bylo nutné dostat ruličku z jeho dosahu. V hobbymarketu v oddělení koupelen bylo překvapivé – někdo by řekl bezdůvodné – množství různých možností, dalo se vybrat mezi růžovou plastovou věcičkou za 1,49 libry a „luxusní“ pochromovanou za 14,99 libry. K mému zklamání ani jeden model nebyl zlevněný v lednových slevách. Problém, kterému jsem čelila, byl, že všechny vyžadovaly přišroubování ke zdi, a protože vrtání do dlaždic za pomoci elektrické vrtačky a všech dalších hejblátek, které k tomu patří, 8
Nikdy neni pozde.indd 8
23.06.2022 11:02:16
byla výlučně tátova parketa, byla jsem trochu v úzkých, jak dále postupovat. Když jsem studovala návody na zadní straně každého balení, začala jsem myslet na to, jak moc mi táta chybí. Po tom, co jsem předtím řekla, to může znít rozporuplně, ale mé city vůči tátovi přicházejí a odcházejí ve vlnách: úleva, že je pryč, smutek z jeho nepřítomnosti a příležitostně zvláštní druh nesmírného smutku, ne proto, kým byl, ani proto, jaký byl náš vztah, ale kým by mohl být a jaký vztah bychom mohli mít, kdyby se věci měly jinak. Tím kdyby se věci měly jinak myslím, kdyby byl táta naprosto jiným člověkem. Každopádně se mi uprostřed těchto rozporuplných myšlenek a pocitů, tady v oddělení koupelen v hobbymarketu, začaly hrnout slzy do očí, což byl pro muže vedle mě podnět k tomu, aby se mě zeptal, jestli jsem v pořádku. „Prosím?“ zeptala jsem se, jen abych si uvědomila, že mám zamlžené oči, takže nic nevidím. „Jen že vypadáte trochu…,“ pronesl a zněl váhavě, „… nervózně… možná?“ Rukávem jsem si utřela slzy a prohlédla jsem si ho. Byl vysoký, atletické postavy, s rudými vlasy a elegantně oblečený. Usmál se na mě mile zmateně a kolem jeho modrých očí se objevilo pár vrásek. Hádala jsem, že je asi tak o pět šest let starší než já, a v hlase byl slyšet náznak liverpoolského přízvuku. Přinutila jsem se k úsměvu. „Ach! Moje oči…?“ zeptala jsem se a trapně jsem předstírala smích. „To je jen alergie. Jsem v pořádku. Opravdu.“ „Na co máte alergii?“ zeptal se. „Na držáky na toaletní papír?“ „Ach… ne…,“ vykoktala jsem ze sebe, než jsem si uvědomila, že to byl vtip. Vždycky jsem byla pomalá, když šlo o chápání vtipů. „Alergická na představu jeho připevňování na zeď, asi tak?“ nadhodila jsem pokusem o svůj vlastní vtip. Ten muž se ještě víc zeširoka usmál a podal mi velkou ruku s dlouhými prsty s upravenými nehty. Vzpomínám si, že jsem si pomyslela, že jeho nehty jsou v lepším stavu než mé. „Anthony,“ řekl, „ale všichni mi říkají Ant.“ 9
Nikdy neni pozde.indd 9
23.06.2022 11:02:16
„Heather,“ odpověděla jsem, volně jsem mu potřásla rukou a zarděla jsem se. „Některé se jen nalepí,“ vysvětlil a hlavou kývnul směrem k držákům na toaletní papír. „Prodávají se s oboustrannou lepenkou. Takže, pokud se ti chce, můžeš se vyhnout celé té záležitosti s vrtáním.“ „Jo?“ řekla jsem. „Nalepovací jsem zatím neobjevila.“ A tak mi Anthony pomohl s hledáním, dokud jsme se nepřesvědčili, že nic takového neexistuje, aspoň ne dneska, ne tady, ne v tomto hobbymarketu. „Takže s vrtačkou ti to moc nejde?“ zeptal se nakonec. „Protože si myslím, že to bude tvoje jediná možnost.“ Zakroutila jsem hlavou. „Asi se spíš umím vrtat v jídle než ve zdi.“ „Možná bych ti mohl pomoct,“ nabídl se. „Tyhle věci mi celkem jdou. Jestli bydlíš někde tady blízko…“ „Ehm, díky,“ řekla jsem a cítila jsem, jak zase rudnu. A když jsem si to uvědomila, zrudla jsem ještě víc. „To je od tebe opravdu moc milé, ale… jsem si jistá, že to určitě zvládnu.“ Anthony pokrčil rameny a zase se usmál, ale zoufale jsem chtěla té trapné chvíli uniknout, takže jsem si balíček, který jsem zrovna držela v ruce, hodila do košíku – byl to naneštěstí ten luxusní model – a utíkala jsem k pokladnám. „Jo, ehm, hezký den!“ zavolala jsem na něj přes rameno, když jsem unikala. Neohlédla jsem se. Nenáviděla jsem se za to, že utíkám pryč, ještě než jsem si uvědomila, že je to právě to, co dělám. Koneckonců jsem byla pořád single. Protože jsem byla normálně rostlá, nemohla jsem se dočkat, až můj romantický život začne, a ve věku třiatřiceti let to již bylo nesporně opožděné. Ale tátova nemoc nám všem do života zasadila velkou ránu. Na tu nejdelší možnou dobu bylo všechno odloženo na neurčito a v mém případě to zahrnovalo schopnost vyrovnat se s komplikací mít ve svém životě muže nebo ve skutečnosti s vytvořením si jakéhokoli i nepatrného pocitu sebedůvěry, který by mi umožnil nějakého sbalit. Někdy jsem se dokonce obávala, že mě mé 10
Nikdy neni pozde.indd 10
23.06.2022 11:02:16
dětství zanechalo celou rozbitou a že nikdy nebudu schopná mít smysluplný vztah. Každopádně se ten okamžik začal zdát nesnesitelný a já jsem musela utéct. Bylo to patetické, věděla jsem to, ale měla jsem pocit, že nemám jinou možnost. Když jsem byla venku, začala jsem si v duchu spílat: „Jsi blbá, blbá ženská!“ zatímco jsem kráčela deštěm směrem k zastávce autobusu. A ještě než jsem se dostala se svým nesmyslným nákupem domů – i kdybych uměla vyvrtat díru do zdi, neměla jsem vrtačku – mi začalo docházet, jak se věci ve skutečnosti mají. Anthony byl každopádně mimo moji ligu. Ani náhodou by se sportovní, rudovlasý alfa samec v drahém obleku nemohl zajímat o mou maličkost, takže proč bych se tím měla zabývat? Ach, ano, flirtoval se mnou, ale muži jako on flirtují s čímkoli v sukni, jen aby si dokázali, že můžou. Ze zkušenosti jsem věděla, že ten příběh by skončil přesně v tu chvíli, kdy by Anthony získal dojem, že uspěl, a přesně v ten okamžik bych podlehla jeho nespornému kouzlu. Ani v tomto ohledu si nemyslím, že jsem falešně skromná. Jsem jen upřímná a objektivní, když konstatuju, že jsem velmi obyčejná žena. Vím, že je to v této době nemoderní, když se to řekne; vím, že bychom měly vyzdvihovat, jak jedinečné a úžasné všechny jsme, ale já se nestydím, ani se necítím zahanbená, když přiznám, že nejsem ani trochu výjimečná. Jsem malá žena, drobeček ‒ měřím stěží 150 centimetrů a jsem průměrně inteligentní. Ve škole mi to nešlo ani dobře, ani úplně špatně a moji rodiče nebyli ani bohatí, ani chudí. Vlasy nemám ani sexy blonďaté, ani smyslně černé, ale hnědé (šedohnědé je slovníkový výraz, myslím) a nejsou ani rovné, ani kudrnaté, ale zvláštním způsobem vlnité, takže při každé příležitosti vypadají neudržovaně. Moje oči mají neurčitou vodní barvu, která se může zdát modrá nebo zelená nebo šedá podle počasí a podle toho, co mám na sobě. Každopádně, představu máte: jsem celkem obyčejná a vím to o sobě snad odjakživa. Potomci Vikingů jako Anthony, na druhou stranu, výjimeční jsou, takže se zdálo, že člověk nemusí být zrovna génius, aby si domyslel, že mi není souzen. 11
Nikdy neni pozde.indd 11
23.06.2022 11:02:16
Ti vysocí, krásně oblečení muži s širokými rameny se občas možná ohlédnou po ženách, jako jsem já – pro zábavu nebo ze zvyku. Ale ženy, se kterými chodí – tím spíše ženy, se kterými se žení – jsou a vždycky byly ty samé, kterým jsme ve škole zároveň záviděly a nenáviděly je: ty s úzkými pasy a dokonale rovnými zuby, ty, jimž otcové k osmnáctým narozeninám kupovali auta. Stručně řečeno, muži jako Anthony si vybírají ty samé holky, které byly tenkrát vždy jako první vybrané do družstva na přehazovanou. A není jediný důvod si na to stěžovat, protože život prostě takový je. Když jsem znovu viděla Anthonyho, bylo to o deset dní později před kinem. Čekala jsem tam se svou kamarádkou Sheenou, oprsklou sestřičkou z práce, se kterou jsem si moc dobře rozuměla. Chystaly jsme se na film s Nicole Kidmanovou a Hughem Jackmanem. Byl ledově studený lednový den, ale předpovídaný déšť se do té chvíle naštěstí nedostavil. „Jak to dopadlo s držákem na toaleťák?“ zeptal se hlas za mnou a já jsem se otočila a uviděla Anthonyho, jak stojí na chodníku vedle mě. Měl na sobě špičaté naleštěné boty a dlouhý vlněný kabát, ten druh, který ve filmech nosí američtí právníci. „Ach, ahoj!“ pozdravila jsem a zrudla jsem svými obvyklými rozpaky. „No?“ domáhal se. „Přidělala jsi ho?“ „Je, ehm, ještě pořád v krabici,“ přiznala jsem. Sheena mě tázavě pozorovala, tiše čekala, až ji představím, tak jsem na ni vyslala jednoznačný pohled, který jí měl jasně říct, že to vysvětlím později. Ale Sheena neměla vůbec v úmyslu zůstat vynechaná. „Ahoj, jsem Sheena,“ řekla a svůdně zamrkala řasami, přestože již přes deset let byla ve vztahu se svým stávajícím partnerem. Anthony ode mě na chvilku odvrátil pozornost a krátce jí potřásl rukou, pak znova pohlédl na mě. „Měla jsi mi dovolit, abych ti ho připevnil,“ řekl. „Nabízel jsem se.“ „Půjdeš s námi na Austrálii?“ zeptala se Sheena, lehce přitom 12
Nikdy neni pozde.indd 12
23.06.2022 11:02:16
špulila rty a trochu předsunula boky. To, jak flirtovala, mě začínalo rozčilovat. „Ehm?“ řekl Anthony. „Ach, ne! Ne, jen jsem šel kolem a všimnul jsem si tady Heather.“ Byla jsem v šoku, že si pamatuje moje jméno. „Ale i tak bys mohl jít,“ řekla Sheena. „Mělo by to být opravdu dobré.“ Anthony zvedl oči k plakátu nad našimi hlavami, na chvilku o tom uvažoval, myslím. Ale potom řekl: „Nee. Není to tak úplně můj druh filmu.“ Fronta se najednou posunula dopředu a já, jako ostatně pokaždé, jsem se zoufale snažila ukončit trapnost té chvíle. Falešně jsem se zasmála a prohodila jsem: „Ráda jsem tě viděla.“ Sklopila jsem pohled a pak se podívala na Sheenu a nakonec jsem se rozhodně otočila ve směru fronty. „Zavolej mi někdy,“ řekl Anthony. Držel v ruce navštívenku. „Dovol mi ti poskytnout pár rad týkajících se kutilství.“ „Máš můj hlas, zlato,“ zašvitořila Sheena a vzala si vizitku. Vytrhla jsem jí kartičku z ruky a zasunula si ji do kapsy u kabátu. „Díky,“ řekla jsem Anthonymu a doufala, že se ho tím zbavím. „Zavolám.“ V tu chvíli se fronta zase posunula dopředu, a když jsme dospěly ke skleněným dveřím do vnitřního prostoru kina, prstem jsem na něj zamávala a vešla dovnitř. Měla jsem sklopený pohled o chvilku déle, dokud jsem koutkem oka neviděla, že ve svém dlouhém kabátu už odsvištěl pryč. Když jsem zvedla oči, Sheena se na mě mračila. „To byl ten chlápek ze železářství, o kterém jsi mi povídala?“ zeptala se. „Ten, co ti chtěl pověsit držák na toaleťák?“ „Jo, ale z hobbymarketu,“ ucedila jsem, „ne ze železářství.“ „Nevíš coby, maj to v OBI,“ řekla rádoby smyslně. „Je sexy.“ „Je developer,“ okomentovala jsem to. Vytáhla jsem vizitku z kapsy a začala si ji prohlížet. Jeho příjmení bylo Doyle. „Anthony Doyle,“ zamumlala jsem pro sebe nahlas. A pak, celkem pateticky, prostě jsem nemohla odolat a musela si v duchu vyzkoušet ještě jinou kombinaci. Heather Doyleová. Neznělo to zas tak špatně. 13
Nikdy neni pozde.indd 13
23.06.2022 11:02:16
„Je neuvěřitelně sexy,“ zopakovala Sheena. „Měla bys do toho jít. Já bych do toho teda šla určitě.“ „Vím, že ty jo, přestože jsi vdaná!“ řekla jsem. Natahovala se pro navštívenku, takže jsem si ji strčila zpět do kapsy. „Ve skutečnosti nejsem vdaná…,“ zamrkala. „Zavoláš mu, že jo?“ Znovu jsem pokrčila rameny. „Bože! Pořád si stěžuješ, že jsi single…,“ durdila se. „V jednom kuse. O ničem jiném nemluvíš. Že neexistují žádní slušní chlapi nebo jsou všichni gayové, bla bla bla. A pak se stane něco takového… Tím myslím takhle dobře vypadající chlápek se ti doslova plazí u nohou a ‒“ „Prosím, přestaň,“ zarazila jsem ji. Už mnohokrát jsem vedla tyto rozhovory se svými kamarádkami sestřičkami, ale vůbec to nepomáhalo. Moje neschopnost najít si přítele vždy zůstala stejnou záhadou pro mě jako pro ně. „Vzchop se,“ pokračovala Sheena. „Přestaň se chovat jako puberťák a prostě, víš, popadni život za pačesy. Popadni Anthonyho za pačesy, proboha.“ „Už… přestaň!“ zopakovala jsem ostřeji, než jsem zamýšlela. „Vím to moc dobře. Jde jen o…“ „Jen o co?“ „Nejsem si jistá, to je celý.“ „Něco je s tebou špatně,“ zahučela Sheena. „Myslíš?“ zeptala jsem se a snažila se, abych zněla namyšleně. „Víš, jako kdo nejspíš skončíš?“ pokračovala. „Bridget Jonesová! Stoletá v bytě plném koček. Uvědomuješ si to, že jo?“ „Ve skutečnosti Bridget skončila s Colinem Firthem,“ poznamenala jsem. Ale dospěly jsme k pokladně, takže už jsem dál nemusela poslouchat Sheeninu předpověď mé depresivní budoucnosti.
Ten film byly skutečně tak trochu vyhozené peníze. Byla jsem příliš zaměstnaná myšlenkami na Anthonyho vizitku v kapse a na to, jak stárnu v domě plném koček. Byla jsem příliš zaměstnaná přemýšlením o skutečnosti, že mi je třiatřicet a že jsem si 14
Nikdy neni pozde.indd 14
23.06.2022 11:02:16
vždycky představovala, že budu mít děti, ale už mi dochází čas; o tom, že jsem v životě měla jen párkrát sex a nikdy jsem s nikým nechodila déle než tři týdny, ještě na zdravotnické škole (ukázalo se, že je těžký alkoholik, což byla jasná stopka). Ale Sheena měla pravdu, něco se mnou bylo špatně, věděla jsem to už léta, takže jsem strávila zbytek filmu přemýšlením, ne poprvé, jestli existuje nějaký speciální psycholog nebo kouč na vztahy, se kterým bych mohla probrat svůj strach z mluvení s muži. Protože jinak budu už navždy single. To, co se stalo potom, je zcela Sheenina vina. Po filmu jsme zašly na kávu, a zatímco jsem byla na záchodě, aniž bych to věděla, vytáhla mi z kapsy kabátu Anthonyho vizitku. Všimla jsem si, jak je zvláštně radostná po celou tu půlhodinu, co jsme spolu byly, ale netušila jsem proč. Až do doby, než jsem přišla domů. Nakrmila jsem Dandyho, posadila se na sedačku k televizi, a když jsem se natahovala pro ovladač, na mé nezničitelné nokii mi zabzučela příchozí zpráva. „Teda. To je teda program!“ stálo ve zprávě. „S radostí pomůžu. Dej vědět, kdy máš čas.“ Zamračila jsem se na displej a pomyslela si, že si někdo spletl číslo, a už jsem se chystala zprávu smazat, když mě napadlo si zkontrolovat seznam odeslaných zpráv. „RADA JSEM TE DNES VIDELA,“ stálo v odchozí zprávě. „JESTLI NABIDKA STALE PLATI BUDU RADA KDYZ ME NAUCIS VRTAT. A SROUBOVAT.“ „Kristepane,“ vyjekla jsem nahlas, zmocnil se mě odporný pocit. „Ach, ta kráva!“ A pak jsem si znovu přečetla zprávu, kterou Sheena poslala, a všimla jsem si tečky, kterou napsala mezi vrtat. A šroubovat. Psaní zpráv na nokii nebylo tehdy nic jednoduchého, vyžadovalo několikeré stisknutí tlačítka pro každé písmeno. Interpunkce se nedělala ani náhodou. Cítila jsem se tak trapně, až se mi chtělo brečet. Anthonymu jsem se, jak se ukázalo, ale opravdu líbila. Teď měl moje číslo a zprávy nekončily. 15
Nikdy neni pozde.indd 15
23.06.2022 11:02:16
Jeho nadšení mi ale stejně nedávalo smysl – upřímně nerozumím, co ho na mně tak přitahovalo. Ovšem o pár dní později, popostrčená, ne – donucená Sheenou, jsem se rozhodla do toho jít, jen abych viděla, co se stane. Myslím, že jsem byla už příliš dlouho sama. Naše první oficiální rande se konalo v honosné restauraci, která byla v podstatě pizzerie se svíčkami. Proti pizze nic nemám a přiznávám, že romantická atmosféra, kterou dokreslovaly svíčky, se mi docela líbila. Anthonymu to v tmavomodrém obleku s rozhalenou košilí slušelo. Byl zdvořilý, dokonce gentleman, když stál za mnou, aby mi pomohl z kabátu, a pak se zdržel dost dlouho na to, aby mi odsunul židli, abych se mohla usadit. Nikdy předtím jsem neviděla, že by to někdo skutečně udělal – tedy alespoň ne mimo černobílý film. Vzpomínám si, že hodně mluvil o sobě. Vyprávěl mi o tom, jak vyrůstal ve Warringtonu a jak „vydělává ranec“ v realitách, což mi připadalo trochu moc suverénní a vychloubačné na to, aby to někdo říkal na rande, ale protože jsem byla tak stydlivá, byla jsem v podstatě šťastná, že mluví jen on. Na druhé rande jsme šli do restaurace The Millers Arms a seděli jsme před poblikávajícím ohněm. Ant byl zase upovídaný a velmi nabuzený. Třetí rande bylo ve vinárně Alberrys a tentokrát jsem ho pozorovala, jak pije (s rozumem), pochopila jsem náznak, že se nechystá jet potom domů, a dovolila jsem mu trochu mě přiopít lahodným chardonnay. Sledovala jsem ho, jak mě doprovází domů, pak se sám zve na kávu. Zaznamenala jsem jemnou přítomnost jeho ruky na zádech, když jsem vařila vodu. Byla jsem tak nervózní, že jsem měla pocit, jako bych vystoupila ze svého těla a pozorovala celé dění zvenčí – sledovala jsem sama sebe, jak jsem sváděná. Byla jsem překvapená, když jsem se krátce po kávě ocitla vleže pod jeho vysokým, štíhlým tělem; pak v šoku, když do mě vstoupil, a nakonec jsem si oddychla, vzpomínám si, když jsem si uvědomila, že se do mě jeho ne nevýrazně vypadající orgán vejde. 16
Nikdy neni pozde.indd 16
23.06.2022 11:02:16
Obávala jsem se, abych to vůbec zvládla, protože jsem hodně vypadla z praxe. Pomyslela jsem na to, že bych ho požádala, aby použil kondom, ale nesebrala jsem v sobě dost odvahy, abych přerušila něco, co se v tu chvíli už vlastně dělo. Když to bude mít nějaké následky, řekla jsem si, budu to prostě muset vyřešit potom. Bylo to všechno o trochu rychlejší, než bych si přála, a zrovna ve chvíli, kdy jsem se začínala uvolňovat, jsem pochopila, že je konec. Ale abych byla upřímná, nemohla jsem říct, že bych s tím měla jakýkoli problém. Ve skutečnosti se mi líbilo cítit jeho tělo, užívala jsem si způsob, jakým jeho rozložitost tak nevyhnutelně dominovala nad mým drobným tělem. Od té chvíle jsme byli pár, a i to mě překvapilo. Nejsem si úplně jistá, co jsem očekávala, ale předpokládám, že jsem si myslela, že nastane chvíle, kdy se budu muset rozhodnout, jestli spolu chodíme, nebo ne. Myslela jsem si, že se aspoň dostaví okamžik vědomého rozhodnutí, položená otázka, odpověď na ni, zatímco ve skutečnosti se zdálo, že se náš vztah prostě udál, jako když na sebe sněhová koule nabaluje další vrstvy a zvětšuje se, když se kutálí z kopce. Ukázalo se, že to je dotazování, odmítání nebo pokus o změnu směru, což vyžaduje snahu, a pamatuju si, jak jsem si pomyslela: Je to tak snadné, že? Kdo by to tušil? Jednou večer se mi konečně podařilo vyslovit slovo kondom, ale když Ant tvrdil, že kdykoli si ho nasadí, není schopen udržet erekci, zjistila jsem, že se cítím příliš v rozpacích na to, abych to dál rozebírala. Rozhodla jsem se, že bych měla nejspíš zajít k doktorovi a nechat si předepsat antikoncepci, ale neustále jsem se zapomínala objednat, jak už to bývá, když člověk zapomíná udělat věci, do kterých se mu nechce. Pokaždé když jsme spolu měli sex, jsem se uklidňovala myšlenkami na Sheenu, která se skoro celých posledních deset let neúspěšně pokouší otěhotnět. Jak se zdálo, není to něco, co se nutně přihodí jen tak. Pak se v kelímku v koupelně objevil druhý kartáček. Zírala jsem na něj, když jsem jednou ráno seděla na záchodě, a zamyslela 17
Nikdy neni pozde.indd 17
23.06.2022 11:02:17
se nad tím, jestli se mě neměl Anthony nejdřív zeptat. To, že si u mě nechal kartáček, mi připadalo jako definitivní označkování si teritoria, jako když psi očurávají pouliční lampy, jen aby ukázali, že můžou. Ale připomněla jsem si, že jsem, co se randění týče, velmi nezkušená, a tak jsem neřekla nic, ani když se v mé šatní skříni objevila náhradní košile a v dolní zásuvce se zjevily ponožky a spodky a pak i kravata. Asi tři týdny poté, co jsem si konečně připustila, že by mohlo jít o to, čemu lidi říkají „vztah“, mě probudil zvuk přesouvání nábytku. „Takhle je to lepší,“ prohlásil Ant, když jsem vešla do svého obýváku. Přesunul televizi k protější zdi a celou pohovku otočil o devadesát stupňů. „A už se ti neleskne obrazovka.“ Zamyslela jsem se nad novým uspořádáním a rozhodla jsem se, že se mi to ani trochu nelíbí. Ale když jsem otevřela pusu, abych mu to řekla, Ant mě předběhl: „Říkám si, že bychom později mohli zajít ke mně. Už je na čase, abys to tam viděla. Co myslíš?“ „Aha?“ zareagovala jsem. „Aha, tak teda dobře.“ „Ano?“ zeptal se Ant a já jsem si uvědomila, že zní nejistě. Abych řekla pravdu, začínala jsem už pomalu o existenci Antova „malého domku“ ve Sturry pochybovat, ale teď to přišlo, oficiální pozvání na návštěvu. Rozhodla jsem se, že se prozatím s novým uspořádáním nábytku nejspíš můžu smířit. „Ano, to bych moc ráda!“ změnila jsem tón. „To by bylo skvělé!“ Anthonyho auto – vypulírovaný šedý kabriolet BMW, který vypadal, jako by v něm nikdy nikdo předtím neseděl, natož aby se v něm kdy jezdilo – byl pro mě šok, ale proti jeho domu to nebylo vůbec nic. Ve skutečnosti, když vjel na příjezdovou cestu, jsem si myslela, že se jen stavujeme u někoho na návštěvu. „Tak co říkáš?“ zeptal se a skrz přední okno ukázal na výhled na garážová vrata. „Je to…Ach! To je ono?“ zalapala jsem se po dechu. „Jsme tu?“ „Samozřejmě, že to je ono,“ řekl a poprvé od doby, kdy jsem ho poznala, zněl naštvaně. „Cos čekala? Buckinghamský palác?“ 18
Nikdy neni pozde.indd 18
23.06.2022 11:02:17
„Ach, ne… jen… ne něco tak luxusního,“ zalhala jsem. „Vypadá úplně nový.“ „To vesměs je. Koupil jsem ho jako investici. Dali mi dobrou cenu, protože developer zrovna krachoval.“ Očekávala jsem, že jeho „baráček“ ve Sturry bude vypadat, no, jako domek. Měla jsem představu doškové střechy a nízkých trámů, otevřených krbů a takových těch starodávných okenních tabulek, díky nimž venkovní svět vypadá zvlněně. Místo toho Ant bydlel v něčem, co by se dalo popsat jen jako nově postavený luxusní bungalov. Když jsme vešli plastovými vstupními dveřmi dovnitř, překvapení nekončilo: dokonalé béžové stěny, pěkné vázy v pastelových barvách, moderní umění a zabudované náladové osvětlení, které stisknutím tlačítka měnilo barvu. Nábytek byl moderní a vypadal jako z IKEA, ale jak mě Ant informoval, byl z Itálie. „Je to samozřejmě podstatně dražší,“ podotkl, „ale také mnohem lepší kvalita. Mám rád od všeho jen to nejlepší. To je moje životní filozofie.“ Cupitala jsem za ním (donutil mě, abych si nechala boty v botníku v chodbě) po kobercích tak vysokých, že jsem jen z chůze po nich měla mořskou nemoc. V obývacím pokoji mi hrdě ukázal tolik techniky, která by naplnila police malého krámku s elektrem, dokonce i stisknul tlačítko, aby předvedl kino plátno, které sjelo od stropu. Předstírala jsem, že to na mě udělalo dojem, ale začala se na mě valit vlna úzkosti. A bylo mi z toho všeho jasné, že Anthonymu nešlo o nic jiného, než aby vlastnil ode všeho nejdražší model, ale přitom neměl ani za mák vkusu. Ukázal mi ložnice – byly jako v hotelu a bezvadně uklizené (postel měla elektrické polohování, což mi pyšně předvedl) – pak plně vybavená kuchyň (lednička byla prázdná – zkontrolovala jsem to) a nakonec mě vzal ven na terasu, abych se podívala na jeho umělohmotný trávník. „Nemám čas na zahradničení,“ vysvětlil, „takže tohle je pro mě ideální.“ 19
Nikdy neni pozde.indd 19
23.06.2022 11:02:17
„Vypadá to celkem realisticky,“ poznamenala jsem. V podstatě jsme ale skoro vždy přespávali u mě, protože pro mě bylo snazší ráno do práce jezdit z mého bytu, ale začínala jsem pochybovat, jestli to byl skutečný důvod. Ten dům vypadal až moc jako ukázkový dům, že jsem pochybovala, jestli je vůbec jeho. Anthony za námi zatáhl dveře, venku mrzlo – a dovedl mě zpátky ke vchodovým dveřím, kde mi podal z botníku mé boty. „Odcházíme?“ zeptala jsem se. „Ano, promiň, dneska odpoledne se musím zastavit za mámou,“ omluvil se. „Nezmínil jsem to?“ Odpověď byla jasné ne, nezmínil to, a byla jsem si poměrně jistá, že to dobře ví. „Nejsi na mě naštvaný, že ne?“ zeptala jsem se. „Ne,“ řekl a vyšel ven z domu a cinkal si klíči. „Proč? Měl bych být?“
Během těch prvních dnů jsem se pokusila vyjádřit své obavy slovy, ale bylo to těžké, protože ani pro mě samotnou nebyly snadno definovatelné. Pokusila jsem si o tom promluvit s mámou, se svou sestrou Kerry a se Sheenou. Ale kontext, jak jsem zjistila, je vše a stejná slova nesou kolikrát naprosto odlišný význam podle toho, kdo přesně je vyslovuje. Takže, když se o vás ví, že jste byla léta single, například, nebo jste utekla z mnoha schůzek s opačným pohlavím, je těžké znít příčetně, když si stěžujete na svého nového přítele, ať je důvod jakýkoli. „Je příliš čistotný, říkáš?“ řekla máma a v ozvěně svých slov na telefonní lince jsem jasně slyšela, jak nesmyslně to zní. „Je příliš na nové technologie… dobře,“ řekla Kerry nezaujatě, statečně se mě snažila pochopit a nabádala mě, abych to ihned přestala řešit. V průběhu let se situace změnila a zdá se, že jsem si už vysloužila mít na takovéto věci vlastní názor. Takže když tento příběh vyprávím, tak lidi, kterým ho vyprávím, místo aby jen zarytě mlčeli, se zděšením opakují moje slova. „Měl abecedně seřazená cédéčka?“ 20
Nikdy neni pozde.indd 20
23.06.2022 11:02:17