VIRGINIA WOOLFOVÁ PLAVBA
ODEON
THE VOYAGE OUT Translation © Zuzana Mayerová, 2023 ISBN 978-80-207-2155-6
KAPITOLA I
Ulice vedoucí ze Strandu na nábřeží jsou tak úzké, že po nich jen stěží mohou kráčet dva lidé vedle sebe. Pokud to přece jenom někteří zkusí, úředníci advokátních kanceláří před nimi budou akrobatickými skoky uhýbat do bláta a mladým písařkám nezbude než kličkovat takové dvojici v patách. V londýnských ulicích se nehledí na krásu a každá výstřednost je po zásluze ztrestána; tady se nevyplácí být vysoký, mít na sobě dlouhý modrý plášť nebo příliš energicky máchat levou rukou. Jednoho odpoledne na začátku října, když doprava v ulicích začínala houstnout, šel podél obrubníku vysoký muž s dámou přidržující se jeho paže. Na záda jim dopadaly hněvivé pohledy; malé rozčilené postavy – ve srovnání se zmíněnou dvojicí byli všichni ostatní malí – vyzdobené plnicími pery a ověšené balíčky, obyčejní lidé spěchající do práce, kde pobírají týdenní plat, takže mají důvod dívat se nepřátelsky na vysokého pana Ambrose a modrý plášť paní Ambroseové. Ti však jakoby se zvláštním kouzlem nacházeli mimo dosah zášti a nevraživosti okolí. V případě pana Ambrose se z jeho pohybujících se rtů dalo soudit, že ho chrání zamyšlení; u jeho choti pak kamenný pohled upřený kamsi nad hlavy kolemjdoucích vypovídal o smutku. Jedině pohrdání všemi kolem jí bránilo dát průchod slzám, náhodné doteky těl kolemjdoucích jí očividně 5
působily bolest. Pár minut odevzdaně sledovala rušnou dopravu, pak zatahala manžela za rukáv a společně vykročili mezi ujíždějící automobily. Když stanuli v bezpečí na protějším chodníku, zlehka vymanila paži a současně povolila sevřené rty, takže se jí lehce zatřásly, a vzápětí se jí po tvářích začaly koulet slzy. Opřela se lokty o zábradlí a skryla obličej před zvědavými pohledy. Manžel se ji pokusil utěšit; pohladil ji po rameni, ona však nedala nijak najevo, že by jeho snahu ocenila, a protože mu bylo trapné nečinně postávat vedle zármutku většího, než jaký sám pociťoval, otočil se a s rukama za zády zamířil po ulici na opačnou stranu. Na nábřeží jsou na několika místech v zábradlí výklenky připomínající kazatelnu, jenže místo kněží v nich postávají chlapci, kteří odsud spouštějí do řeky vlasce, házejí do vody kamínky nebo nechávají po hladině plynout útržky papíru jako loďky. Jejich bystrozraku neunikne nic neobvyklého a pan Ambrose procházející kolem patrně vypadal hodně podivně; nejdrzejší z uličníků za ním křikl: „Modrovous!“ Aby je snad nenapadlo posmívat se jeho manželce, pohrozil jim pan Ambrose holí, načež kluci usoudili, že je vlastně spíš k smíchu, a místo jednoho na něj začali sborem pokřikovat čtyři. „Modrovous!“ Paní Ambroseová stála u zábradlí zcela nehybně až nepřirozeně dlouho, přesto ji chlapci nechali na pokoji. Z nábřeží u Waterloo Bridge se vždycky někdo dívá na řeku; když je odpoledne hezky, postávají tu dvojice zabrané do hovoru i půl hodiny; většinou se tu lidé na procházce zastaví jen na chvíli, a poté co porovnají dnešní dojmy s minulými a prohodí pár vět, pokračují v chůzi. Domy, kostely a hotely ve Westminsteru občas připomínají 6
panoráma Cařihradu v mlze; někdy je řeka sytě modrofialová, někdy blátivě hnědá, někdy se modře třpytí jako moře. Vždycky stojí za to podívat se dolů a sledovat, co se na řece děje. Nehybná dáma se však nedívala dolů ani nahoru; za celou dobu neviděla nic než lesklou kulatou skvrnu, kterou proud zvolna unášel dál, a uprostřed té skvrny plulo stéblo slámy. Stéblo i skvrna znovu a znovu proplouvaly za chvějivou clonou velké vytrysknuvší slzy, která se naplnila, uzrála a skanula do řeky. Náhle jí do ucha zaznělo Při devíti bozích přísahal Lars Porsena z Clusium, a pak o něco tišeji, jako kdyby mluvčí šel dál – Víc bezpráví nemá trpěti Tarquina veliký dům! Věděla, že se musí vzchopit, teď však nedokázala ovládnout pláč. S obličejem v dlaních se rozeštkala ještě usedavěji než předtím, ramena se jí zvedala a klesala v pravidelných záchvěvech. Takhle ji manžel spatřil, když se u lesklé sochy sfingy srazil s prodavačem pohlednic a ohlédl se; verše okamžitě utichly. Vrátil se a položil jí ruku na rameno: „Má drahá.“ Jeho hlas zněl prosebně. Ona však odvrátila tvář, skoro jako by řekla: „To nemůžeš pochopit.“ Zůstal stát vedle ní, a tak si přece jen musela otřít oči a pozvednout zrak až na úroveň továrních komínů na protějším břehu. Současně viděla i oblouky mostu 7
a na něm povozy projíždějící v řadě jako plechová zvířata na střelnici. Dívala se na ně prázdným pohledem, i to ji však samozřejmě nakonec donutilo přestat plakat a vykročit dál. „Radši bych šla pěšky,“ řekla, když manžel mávl na drožku, v níž už seděli dva muži v oblecích. Chůze ji vytrhla ze strnulosti. Rychle jedoucí automobily podobající se spíš měsíčním pavoukům než pozemským objektům, rachotící žebřiňáky, cinkající kočáry a malé černé bryčky, to vše ji přimělo přemýšlet o tom, v jakém světě žije. Někde tam nad věžičkami, k nimž stoupal špičatý sloupec dýmu, se teď po ní ptaly její děti a dostávalo se jim chlácholivé odpovědi. Uprostřed změti ulic, náměstí a veřejných budov, které ji od nich dělily, si uvědomovala, jak málo Londýn usiluje o to, aby si ho zamilovala, přestože třicet ze svých čtyřiceti let prožila v jeho ulicích. Uměla poznat, co jsou zač lidé, které zde potkávala: bohatí, kteří si v tuto hodinu vyměňovali zdvořilostní návštěvy; škrobení úředníci spěchající rovnou cestou do kanceláře; a také chudí, nešťastní a právem plní zloby. Podvečerní mlhou dosud prosvítalo slunce, už teď se však starci a stařeny v chatrných šatech ukládali na lavičkách k spánku. Když se člověk vzdal snahy vidět krásu obklopující vše kolem, zůstala jen holá kostra. Začalo drobně pršet a paní Ambroseová ještě víc posmutněla; lhostejně vnímala podivné názvy podivných firem na kolemjedoucích nákladních vozech – Sprules, Výroba dřevěných pilin, Grabb: ani kousek starého papíru nazmar! – a připadaly jí hloupé jako špatný vtip; milenecké páry ukrývající se pod jedním kabátem na ni působily vulgárně, vyžile; květinářky, které jindy pokládala 8
za příjemnou společnost a ráda si s nimi povídala, připomínaly zmoklé slepice a červené, žluté a modré květy s poupaty namačkanými k sobě byly povadlé a matné. Její manžel kráčel rychle a rázně a volnou rukou rytmicky pošvihával ve vzduchu; nebyl žádný Viking ani chudák Nelson; rackové mu překazili písničku. „Ridley, nezastavíme si drožku? Nezastavíme si drožku, Ridley?“ Musela na něj skoro křičet, šel už o velký kus napřed. V drožce projíždějící pravidelným klusem stále stejnou ulicí brzy opustili West End a pokračovali dál Londýnem. Město jí připomínalo velkou továrnu, kde lidé neustále něco vyrábějí, a West End s elektrickým osvětlením, velkými prosklenými žlutě zářícími výlohami a úhlednými domy, s ulicemi plnými živých lidiček spěchajících po chodnících nebo uhánějících v drožkách a automobilech po silnici jako by byl hotový výrobek. Vlastně jen velmi malý produkt tak obrovské továrny. Bůhví proč ji napadlo srovnání s malým zlatým střapečkem na lemu velkého černého pláště. Nepotkávali už žádné kočáry a drožky, jen nákladní automobily a povozy, a rovněž mezi lidmi, které viděla na chodníku, nebyli žádní gentlemani a dámy, takže nakonec usoudila, že je vlastně normální být chudý a Londýn je v podstatě městem chudiny. Toto zjištění ji poněkud vyvedlo z míry, a protože si zároveň uvědomila, že celý život vlastně jen krouží kolem Piccadilly Circus, velice se jí ulevilo, když zahlédla budovu londýnské rady pro večerní vzdělávání dospělých. „Bože, jak je tady všechno ošklivé!“ zvolal její manžel. „Ubožáci!“ 9
Stesk po dětech, soucit s chudými a drobný déšť se v mysli jeho ženy spojily v zející nezhojenou ránu. V tu chvíli drožka zastavila, protože o kus dál už by hrozilo, že ji okolní vozy rozmáčknou jako vaječnou skořápku. Široké nábřeží, kam se kdysi vešly dělové koule i celé oddíly vojáků, se zúžilo do těsné uličky s hrbolatým dlážděním prosycené pachem sladu a oleje a ucpané řadami vozidel. Zatímco pan Ambrose si na vývěskách nalepených na cihlové zdi četl jízdní řády lodí odplouvajících do Skotska, jeho žena se pokoušela zjistit podrobnosti o jejich parníku. Ze světa povozů s žoky zboží, které se napůl ztrácely v jemné žluté mlze, se jim nedostalo žádné pomoci ani pozornosti. Byl to skoro zázrak, když se jich ujal starý muž, který uhodl jejich nesnáze a nabídl se, že je na své veslici kotvící dole pod schody k jejich lodi odveze. Po jistém váhání přijali, usadili se v loďce a zanedlouho už se pohupovali na hladině; Londýn se za jejich zády scvrkl na dvě siluety budov na obou březích řeky, čtvercové i obdélníkové domy tu stály v řadách jako kostičky dětské stavebnice. Řeka s hladinou odrážející neklidné žluté světlo plynula s velikou silou; široké nákladní lodě v doprovodu vlečných člunů se sunuly vpřed, všude kolem se míhaly policejní hlídky; nad vodou se proháněl vítr. Otevřená veslice, ve které seděli, se zmítala a poskakovala na vlnách napříč rušnou lodní dopravou. Uprostřed řeky složil starý muž ruce na vesla a nechal proud plynout kolem; kdysi, poznamenal, převážel na své loďce mnoho cestujících, dnes jeho služby potřebuje jen málokdo. Zdálo se, že vzpomíná na dávné doby, kdy jeho lodička čekající na kotvě v rákosí převážela něžné nožky na travnaté louky v Rotherhithe. 10
„Dnes se všude stavějí mosty,“ ukázal na obludnou siluetu Tower Bridge. Helen si smutně prohlížela muže, který neustále zvětšoval vodní plochu dělící ji od jejích dětí. Smutně pohlédla i na loď, k níž se blížili – kotvila uprostřed proudu a teď už mohli přečíst i nezřetelné jméno: Euphrosyne. V houstnoucím soumraku se jen velmi nezřetelně jevily obrysy lanoví, stožárů a tmavé vlajky, kterou vítr rozvinul do třepotavého čtverce. Pramice se přiblížila k boku parníku; starý převozník složil vesla a znovu ukázal nahoru se slovy, že tuto vlajku vytahují na stožár všechny lodě světa v den vyplutí. Pro jeho cestující byl modrý čtverec zlověstným znamením a tato chvíle příležitostí k různým předtuchám, přesto oba vstali, posbírali si své věci a vystoupili na palubu. V salónu uvnitř lodi už na svého strýce a tetu nervózně čekala dcera kapitána, čtyřiadvacetiletá Rachel Vinraceová. Nervózní byla jednak proto, že ačkoli byli příbuzní, téměř se na Ambroseovy nepamatovala, za další byli o dost starší než ona, a konečně proto, že jako dcera svého otce musela být připravena dělat jim během plavby společnost. Těšila se na ně asi tak, jak se civilizovaní lidé obvykle těší na setkání s jinými civilizovanými lidmi, kteří mohou být zdrojem nějakého potenciálního tělesného nepohodlí – něco jako těsné boty nebo studený průvan. Už předem byla proti nim nepřirozeně zaujatá. Právě na stole rovnala vidličky, aby přesně lícovaly s noži, když zaslechla nespokojený mužský hlas: „Večer se na těch schodech člověk může zřítit po hlavě dolů,“ a ženský hlas dodal: „a zlomit si vaz.“ 11
S těmi slovy stanula paní Ambroseová ve dveřích. Vysoká, s velkýma očima, zahalená v rudém šálu vypadala velmi romanticky a krásně, ačkoli nepůsobila zvlášť sympatickým dojmem; přímým pohledem zkoumavě měřila vše kolem. Její obličej byl jemnější a laskavější než obličej typické Řekyně; současně však mnohem výraznější než tvář průměrně hezké Angličanky. „Ach, Rachel, ráda tě vidím,“ řekla a stiskla své neteři ruku. „Jak se daří, děvenko?“ zeptal se pan Ambrose a trochu se sklonil, aby ho mohla políbit na čelo. Jeho hubená, šlachovitá postava a velká hlava s nápadnými rysy a upřímným pohledem pronikavých očí zapůsobila na Rachel od prvního okamžiku příjemně. „Zavolejte pana Peppera,“ poručila sluhovi. Manželé Ambroseovi usedli ke stolu, jejich neteř se posadila naproti. „Otec mě požádal, abych se vás ujala,“ řekla. „Musí dohlédnout na posádku… Znáte se s panem Pepperem?“ Do místnosti vklouzl malý mužíček. Byl shrbený, jako bývají stromy, které ohýbá vichřice k jedné straně. Kývl na pana Ambrose a potřásl si rukou s Helen. „Nesnáším průvan,“ prohlásil a vyhrnul si límec kabátu. „Pořád vás trápí revma?“ zeptala se Helen. Její hlas zněl tlumeně a vemlouvavě, ačkoli působila lehce nepřítomně, protože dosud měla před očima pohled na město a řeku. „Revmatu se člověk jen tak nezbaví,“ odpověděl Pepper. „Částečně to závisí na počasí, i když ne tolik, jak si lidé obvykle myslí.“ „Každopádně se na to neumírá,“ poznamenala Helen. „Obecně vzato ne,“ přisvědčil. 12
„Dáš si polévku, strýčku?“obrátila se Rachel na pana Ambrose. „Děkuji, děvenko,“ podal jí talíř a přitom si hlasitě povzdechl: „Není moc podobná své matce.“ Helen bohužel nestačila včas ťuknout sklenicí do stolu, aby jeho slova Rachel neslyšela a nemusela se do krve začervenat rozpaky. „Jak ti sloužící zacházejí s květinami!“ poznamenala Helen rychle. Přitáhla si k sobě zelenou vázu s vlnitým okrajem a začala z ní vytahovat drobné chryzantémy, které opatrně kladla na ubrus do vyrovnané řádky. Společnost se odmlčela. „Ty jsi znal Jenkinsona, viď?“ obrátil se Pepper přes stůl na Ridleyho Ambrose. „Jenkinsona z Peterhouse v Cambridgi?“ „Zemřel,“ řekl Pepper. „To je smutné! – znával jsem ho – už je to spousta let,“ řekl Ridley. „Náš hrdina z převržené loďky, vzpomínáš? Divný pavouk. Oženil se s mladou dcerou trafikanta a odstěhovali se na venkov – pak už jsem o něm neslyšel.“ „Pití a drogy,“ odpověděl Pepper stručně a zachmuřil se. „Zanechal po sobě nedokončený komentář. Prý je to zoufalá slátanina.“ „Byl to mimořádně nadaný chlapík,“ řekl Ridley. „Jeho úvod k Jellabymu pořád platí,“ pokračoval Pepper, „což je docela pozoruhodné, když si uvědomíš, jak učebnice zastarávají.“ „Měl nějakou teorii o pohybu planet, jestli se nepletu,“ zamyslel se Ridley. „A nepochybně taky o kolečko víc,“ potřásl hlavou Pepper. 13
V té chvíli se stůl zachvěl a venku zablesklo světlo. Současně s tím opakovaně zazněl pronikavý zvuk elektrického zvonku. „Vyplouváme,“ konstatoval Ridley. Pod podlahou jako by proběhla lehká, ale zřetelná vlna; na chvíli utichla a vzápětí ji následovala další, zřetelnější. Za oknem nezakrytým záclonou míjela světla. Loď vydala hlasitý melancholický sten. „Vyplouváme!“ zvolal Pepper. Zvenku zazněla stejně chmurná odpověď ostatních lodí na řece. Zřetelně slyšeli šplouchání a sykot vody a paroloď se těžce rozkymácela ze strany na stranu, takže stevard, který přinesl talíře a pak šel zatáhnout záclonu, jen stěží udržoval rovnováhu. Společnost se odmlčela. „A co ten druhý Jenkinson – jste pořád ve styku?“ zeptal se Ambrose Peppera. „Jak to obvykle bývá,“ odpověděl Pepper. „Jednou do roka se sejdeme. Letos mu bohužel zemřela žena, takže to setkání bylo pochopitelně neveselé.“ „To je smutné,“ přisvědčil Ridley. „Teď se mu stará o domácnost neprovdaná dcera, ale znáš to, v jeho věku už to nikdy nebude dobré.“ Oba pánové moudře pokývali hlavou a dál si krájeli jablko. „Prý napsal nějakou knihu?“ zeptal se Ridley. „Chtěl napsat, ale nikdy nenapíše,“ odpověděl Pepper rozhořčeně, až se na něj obě ženy podívaly. „Nikdy ji nenapíše, protože ji místo něj napsal někdo jiný,“ dodal mužíček se značnou dávkou jízlivosti. „Tak to končí, když se věci pořád odkládají a místo toho se sbírají zkameněliny a budují normanské klenby na prasečím chlívku.“ 14
„Musím se přiznat, že pro to mám pochopení,“ povzdechl si Ridley. „Soucítím s lidmi, kteří nejsou schopni začít.“ „… všechno, co za celý život nashromáždil, přišlo vniveč,“ pokračoval Pepper. „A nashromáždil toho tolik, že by se to nevešlo do stodoly.“ „Jen málokteří z nás se této neřesti vyvarují,“ poznamenal Ridley. „Přítel Miles publikoval novou práci právě dnes.“ Pepper se opět jízlivě uchechtl. „Podle mých propoč tů,“ řekl, „vydává dva a půl svazku ročně, což s přihlédnutím k letům stráveným v kolébce vypovídá o úctyhodné píli.“ „Nakonec opravdu došlo na slova našeho starého profesora,“ řekl Ridley. „Tak to chodí,“ řekl Pepper. „Vzpomínáš si na Bruceovu sbírku? – ta se ovšem publikovat nedá.“ „To jistě ne,“ přisvědčil Ridley významně. „Na teologa byl pozoruhodně – odvážný.“ „Třeba v Neville’s Row?“ zavzpomínal Pepper. „Přesně!“ souhlasil Ridley. Obě dámy, jak se na příslušnice slabšího pohlaví sluší, byly dokonale vyškoleny v umění pobízet muže k hovoru, aniž by samy naslouchaly, a přitom si v duchu přemýšlet – třeba o tom, jak vychovávat děti, nebo proč v opeře houkají lodní sirény – a nedat na sobě nic znát. Přesto Helen zarazilo, že je Rachel v roli hostitelky až příliš tichá, snad by mohla aspoň něco dělat rukama. „Co kdybychom –?“ řekla konečně a obě vstaly, což rozmlouvající pány poněkud překvapilo, protože se buď domnívali, že je poslouchají, nebo na své společnice úplně zapomněli. 15
„Je to tak, o starých časech by se daly vyprávět všelijaké historky,“ slyšely ještě Ridleyho, než se znovu usadil do křesla. A když se mezi dveřmi ohlédly, viděly Peppera, který vypadal, jako by si najednou rozepnul oblek a stal se z něj rozverný a škodolibý starý opičák. Helen a Rachel si uvázaly na hlavu šátek a vyšly na palubu. Pluli teď stálou rychlostí po proudu, míjeli temné siluety kotvících plavidel a Londýn se stal rojem světel pod baldachýnem bledě žluté mlhy. Viděly světla velkých divadel i luceren lemujících dlouhé ulice, světla z velkých čtverců vypovídajících o útulných domovech, světla vznášející se vysoko ve vzduchu. Světla lamp, které nikdy nezahalí temnota, tak jako je nehalila celé stovky let. Bylo to skoro děsivé, jak celé město zářilo napořád na jednom jediném místě; děsivé přinejmenším pro lidi vydávající se za dobrodružstvím na moře a vnímající je jako ohraničený pahorek, věčně spalovaný, navždy zjizvený. Z paluby lodi se velkoměsto jevilo jako přikrčený zbabělý mrzák, ustrašený zápecník. Stály vedle sebe a nakláněly se přes zábradlí. „Není ti zima?“ zeptala se Helen a Rachel odpověděla: „Ne… Je to taková krása!“ dodala po chvíli. Viděly toho jen velmi málo – tu a tam stožár, stín říčního břehu, řadu jasně osvětlených oken. Loď se statečně prodírala proti větru. „Fouká – pořádně fouká!“ lapala Rachel po dechu, slova jí vázla v hrdle. Helen po jejím boku se pevně zapřela a najednou si uvědomila sílu pohybu, pak s rukama zdviženýma do vlasů a sukní omotanou kolem nohou vykročila proti větru. Opojení pohybem však po chvíli vyvanulo a vítr se proměnil; zničehonic byl studený a nepříjemný. Nahlédly škvírou v zácloně do kajuty a viděly, 16
že v jídelně už se kouří doutníky; Ridley Ambrose se prudce zaklonil v křesle a Pepper vraštil tváře, takže vypadaly jako v yřezané ze dřeva. K ženám dolehla ozvěna výbuchu s míchu, který okamžitě pohltil vítr. Oba muži v suché, žlutě osvětlené místnosti neměli tušení, co se děje nahoře; byli právě v Cambridgi, pravděpodobně kolem roku 1875. „Jsou to staří přátelé,“ řekla Helen s pousmáním. „Takže, je tu někde místo, kde bychom se mohly posadit?“ Rachel otevřela dveře. „Je to spíš jen taková předsíňka,“ řekla. Prostor opravdu nijak nepřipomínal samostatnou místnost v domě na pevnině. Uprostřed stál přišroubovaný stůl a po stranách několik židlí. V tropickém podnebí naštěstí čalounění vyšisovalo do matného modrozeleného odstínu a zrcadlo v rámu z mušliček, který během pomalu se vlekoucího času kdesi v jižních mořích vyrobila stevardova milá, bylo tak ošklivé, až bylo hezké. Krb zdobily zakroucené lastury s rudými rty a bodcem jako roh jednorožce a římsu pokrývala dečka z fialového plyše, z níž visel patřičný počet bambulek. Dvě okna vedla na palubu a světlo dopadající na protější stěnu, když se loď smažila v rozpálené Amazonii, vybělilo barvotisky do bledého žlutavého odstínu, takže člověk stěží rozlišil „Koloseum“ od královny Alexandry hrající si se svými kokršpaněly. Dvě proutěná křesílka u krbu zvala cestujícího, aby si přišel ohřát ruce nad roštem zdobeným pozlátkem, a nad stolem se houpala velká lampa – takové lampy vrhají světlo civilizace na cestu temnou krajinou. „Je to zvláštní, kolik má pan Pepper starých přátel,“ pronesla Rachel nervózně, aby nějak zahájila konverzaci, 17
protože situace začínala být trapná, v místnosti bylo chladno a Helen podivně mlčela. „Ty ho asi dobře znáš,“ řekla její teta. „Je jako tohle,“ Rachel vzala do ruky misku se zkamenělou rybou. „Myslím, že jsi moc přísná,“ poznamenala Helen. Rachel se okamžitě pokusila doplnit, co předtím řekla navzdory svému přesvědčení. „Vlastně ho neznám skoro vůbec,“ opravila se a pak se uchýlila k faktům, protože usoudila, že starší lidé mají raději fakta než pocity. Soustředila se na to, co o Williamu Pepperovi věděla. Řekla tetě, že k nim vždycky chodíval v neděli, když věděl, že budou doma; že zná spoustu věcí – matematiku, historii, řečtinu, zoologii, ekonomii a islandské ságy. Že převádí perskou poezii do anglické prózy a anglickou prózu do řeckých jambů; že je odborníkem na staré mince a ještě něco – ano, teď si vzpomíná – snad na různé druhy dopravy. Na lodi s nimi cestuje buď proto, že chce zkoumat nějaké mořské živočichy, nebo psát o pravděpodobném průběhu Odysseova putování – koneckonců mezi jeho koníčky je i řečtina. „Mám všechny jeho brožurky,“ řekla Rachel, „takové malé žluté svazečky.“ Nevyznělo to, jako by je četla. „Myslíš, že byl někdy zamilovaný?“ zeptala se Helen a usadila se do křesílka. Byla to nečekaně případná otázka. „Má srdce jako kus staré podrážky,“ prohlásila Rachel a položila rybu zpátky do misky. Na další tetiččin dotaz ale musela přiznat, že se ho na to nikdy neptala. „Já se ho zeptám,“ řekla Helen. 18
„Když jsem tě viděla naposledy,“ navázala po chvíli, „kupovala sis zrovna piano. Vzpomínáš? Piano do pokojíku v podkroví, kde byla spousta zelených rostlin s trny?“ „Jistě, a tetičky prohlásily, že se piano propadne podlahou, ale že ve svém věku už by se nezlobily, kdyby je to ve spánku zabilo,“ řekla Rachel. „S tetou Bessie jsem nedávno mluvila,“ řekla Helen. „Bojí se, že když budeš tolik cvičit, budeš mít nehezké ruce.“ „Velké svaly na předloktích a kvůli tomu se nevdám?“ „Úplně takhle to neřekla,“ odpověděla Helen. „To určitě ne – takhle by to neřekla,“ povzdychla si Rachel. Helen se na neteř podívala. Měla ochablý obličej a netvářila se příliš sebejistě, od bezvýraznosti ji zachraňovaly jen velké zvídavé oči; teď, když trávila většinu času uvnitř lodi, jí na kráse nepřidával ani nedostatek barvy a určitosti rysů. Navíc váhavost v řeči, nebo spíš sklon volit nesprávná slova, měly za následek, že působila na svůj věk až nepřiměřeně naivně. Paní Ambroseová se až dosud omezila jen na povrchní společenské poznámky a teď si uvědomila, jak se na ty tři nebo čtyři týdny vynucené důvěrnosti, které jim během společné plavby hrozí, netěší. Ženy stejně staré, jako byla sama, ji většinou nudily a soudila, že s dívkami to bude ještě horší. Znovu se na Rachel zadívala. No ovšem! určitě se bude chovat nerozhodně a přecitlivěle, a když jí člověk něco řekne, nezanechá to v ní stopy víc, než jako kdyby klacíkem rozčeřil hladinu vody! Tyhle mladé dívky jsou tak nanicovaté – není v nich nic pevného, trvalého, uspokojivého, čeho by se člověk mohl chytit. Jak to 19
vlastně říkal Willoughby – tři týdny, nebo čtyři? Snažila se rozpomenout. V té chvíli se otevřely dveře a do kajuty vešel vysoký ramenatý muž, přistoupil k Helen a srdečně jí stiskl ruku. Kapitán Willoughby Vinrace osobně, Rachelin otec, Helenin švagr. Bylo by zapotřebí hodně masa a tuku, aby se z něj stal tlouštík; měl mohutnou kostru a rozhodně nebyl tělnatý a jeho obličej, široký a pevný, se sevřenými rysy a odlesky v propadlých lících, působil dojmem, že je připraven spíš odolávat rozmarům počasí než dávat najevo své vnitřní pohnutky a city nebo je vnímat u ostatních. „Jsme moc rádi, že jsi tady s námi,“ řekl. „Já i Rachel.“ Krátce pohlédl na dceru a ta poslušně cosi zamumlala. „Vynasnažíme se, abys měla veškeré pohodlí. I Ridley. Je pro nás opravdu ctí, že se o něj můžeme postarat. Pep per aspoň bude mít někoho, kdo se s ním bude přít – což si já netroufám. Ta moje holčina pořádně vyrostla, co říkáš? Hotová mladá dáma, že?“ Aniž pustil Heleninu dlaň, objal Rachel kolem ramen a přitáhl je obě až nepříjemně blízko k sobě, Helen však raději hleděla stranou. „Co myslíš, můžeme na ni být pyšní?“ zeptal se. „Ale jistě,“ ujistila ho Helen. „Protože my do ní vkládáme velké naděje,“ pokračoval kapitán, stiskl své dceři paži a pak ji pustil. „Ale povídej, jak se daří tobě,“ vyzval švagrovou. Usedli vedle sebe na malou pohovku. „Nechalas děti v dobrých rukou? Už půjdou brzy do školy, předpokládám. A jsou po tobě, nebo po tvém muži? Určitě jsou to hlavy otevřené, o tom nepochybuju.“ 20
Helen se okamžitě rozveselila a začala vykládat, že synovi je šest a dceři deset. Všichni tvrdí, že chlapec je po ní a holčička po Ridleym. Jinak jsou to šikovné děti, aspoň podle jejího názoru, a hned mu vylíčila drobnou příhodu, kterou zažila se synem – jak ho na minutku nechala bez dozoru a on si nabral na prst kousíček másla, rozběhl se s ním přes celou jídelnu a hodil ho do ohně v krbu – jen tak pro legraci, což dovedla docela pochopit. „A tys musela tomu malému darebovi dát za vyučenou, že takhle by to nešlo, viď?“ „Šestiletému špuntovi? To by asi nemělo smysl.“ „Já jsem otec ze staré školy.“ „Ale jdi, Willoughby, Rachel určitě ví svoje.“ Kapitánovi by nepochybně udělalo radost, kdyby ho dcera pochválila, ale čekal marně; duchem nepřítomná a s očima matnýma jako voda přejížděla prstem po zkamenělé rybě. Starší muž a žena dál hovořili o tom, jak to zařídit, aby měl Ridley veškeré pohodlí – stůl na vhodném místě, odkud bude mít výhled na moře, v dostatečné vzdálenosti od parních kotlů a současně chráněný před zvědavými zraky ostatních cestujících. Jestli si během plavby, dokud má všechny knihy zabalené v bednách, nedopřeje dovolenou, tak už ji nebude mít nikdy, protože v Santa Marině, to už Helen ze zkušenosti znala, bude zase celé dny pracovat – v těch bednách nemá nic jiného než knihy, dodala. „Nech to na mně – nech to na mně!“ ujistil ji Willoughby, který měl očividně v plánu udělat víc, než po něm žádala. V té chvíli ale za dveřmi uslyšeli Ridleyho s Pepperem. „Jak se daří, kapitáne?“ řekl Ridley, když vstoupil do kajuty, a podal Willoughbymu ruku malátným pohybem, 21