Fergus Johnnie nar. 1896 nar. 1898
BEATRICE Cazaletová nar. 1872
m. EDWARD Hunter nar. 1869
Laura Hunterová nar. 1872
Aeneas Palfrey
Donald Mary Audrey Douglas nar. 1893 nar. 1895 nar. 1895 nar. 1901
Sonia m. Hunterová nar. 1874
Jack Hunter m. Beth Cargillová nar. 1876 nar. 1872
George Hunter m. Agatha Wheelerová 1846–1893 1837–1904
William David Peter Diana Bobby Sadie nar. 1894 nar. 1895 nar. 1896 nar. 1898 nar. 1900 nar. 1906
Adelaide m. sir John nar. 1870 Carbury
Dennis Cazalet m. Isabella Atterburyová 1848–1898 1850–1890
Edgar Hunter m. (2) Eveline Danecourtová m. (1) 1851–1869 1815–1900 Ada Coombsová 1817–1842
HUNTEROVI Elms, Northcote
CasNovychZacatku_kor2.qxp_HarrodPokus1 11.05.22 0:21 Stránka 5
CasNovychZacatku_kor2.qxp_HarrodPokus1 11.05.22 0:21 Stránka 7
Prosinec 1918
Před pařížským nádražím Gare de l’Est zastavil vůz se symbolem Červeného kříže po stranách a na střeše a z něj vystoupili dva muži a dvě ženy. Ženy byly ve středním věku, zpod praktického klobouku jim vykukovaly nakrátko zastřižené vlasy, na sobě měly dlouhý armádní kabát a na nohou pevné vysoké boty. Muži byli mladší a při loučení vypadali zdráhavě, jako kdyby měli slzy na krajíčku. Jeden z nich, Morgan, si se všemi ještě jednou dokola potřásl rukou. „Připadám si hrozně provinile,“ zasténal. „Nesmysl,“ prohlásila Laura Hunterová bryskně. „Splnili jste svou povinnost. Válka skončila. Samozřejmě že musíte domů.“ „Vaše matky se vás už nemůžou dočkat,“ dodala lady Agnes Daubeneyová, které se neřeklo jinak než Annie. „A stejně, včera jste poslali telegram, tudíž musíte jet tak jako tak,“ připomněla jim Laura. Osobně si nebyla jistá, jestli se jim vůbec podaří dostat se do vlaku směr Bar-Le-Duc. Vzhledem k přesunům armádních jednotek praskala železnice ve švech a pro Gare de l’Est to platilo dvojnásob, protože nádraží sloužilo jako výchozí bod pro spojeneckou armádu směřující do Štrasburku. Ale touha po domově je silná motivace, ta se nedá potlačit. Jean-Marie se naposledy otočil, objal otlučenou kapotu sanitky a zajíkavě vykřikl: „Au’voir, Mathilde!“ A byli pryč. Laura se zasmála. „Skoro jako kdyby sanitka byla domácí mazlíček, kterého se chystáme uspat.“ 7
CasNovychZacatku_kor2.qxp_HarrodPokus1 11.05.22 0:21 Stránka 8
„Neposmívej se jim. Já pro ni mám taky slabost,“ přiznala Agnes. „Dobře nám sloužila, je to hodná holka,“ souhlasila Laura. „A teď bychom z ní měly vystěhovat všechno zařízení.“ Matilda byla jedna z radiografických sanitek lady Overtonové, jejichž provoz se platil z darů veřejnosti. Každý vůz dostal dívčí jméno a ženy po celé zemi, které se jmenovaly stejně, měly možnost darovat libovolný obnos, který si mohou dovolit. Ukázalo se, že lákadlu mít takovou jmenovkyni se nedá odolat, a tak na frontě jezdily sanitky jménem Margaret, Alice, Helen, Gladys, Berta… Annie a chlapci – mladí Francouzi, kteří z důvodu nějakého hendikepu nemohli sloužit v armádě – se v pařížském Ústavu pro radium naučili ovládat rentgenové přístroje a Laura se k nim připojila jako řidička. „To bylo ale dobrodružství,“ povzdechla si Laura, když se blížily k Hôpital de la Pitié. Radiografické sanitky nabízely možnost využít rentgen pro zraněné vojáky co nejblíže fronty. V závěrečné fázi vojenského konfliktu se boje z poziční války v zákopech daly znovu do pohybu a nepřítel tedy mohl být kdekoli a zaútočit odkudkoli. Půl roku se Laura kodrcala vozem po křivolakých a zhusta neoznačených polních cestách, podle dunění dělostřelecké palby odhadovala, kde zrovna probíhá fronta, vyhýbala se kráterům a sutinám, v něž se proměnily rozbombardované vesnice, a snažila se uniknout německým letounům, které ke konci války útočily na všechno, co se hýbalo. Bylo to vzrušující, pravděpodobně nejnapínavější práce, do které se kdy pustila. Ale když byl vyhlášen klid zbraní, o jejich řemeslo, jak tomu Laura říkala, už nebyl zájem. Na lady Overtonovou se s naléhavou prosbou obrátila pařížská nemocnice, která potřebovala radiografické vybavení. Vzhledem k tomu, že Matilda se nacházela zrovna nedaleko a vlastně už ji na frontě nebylo potřeba, lady Overtonová se rozhodla, že vybavení nemocnici daruje. Lauřina mise tedy skončila. „Co teď budeš dělat?“ zajímala se Annie, která vyhlížela ven na rozbité pařížské ulice, jimiž zrovna projížděly. Obchody byly zavřené, 8
CasNovychZacatku_kor2.qxp_HarrodPokus1 11.05.22 0:21 Stránka 9
budovy, poničené bombardováním, měly zatlučená okna a dveře, v příkopech podél cest se válelo smetí a z trhlin ve zdivu vyrůstal plevel. Život se sem přesto začínal vracet. „Vlastně nevím,“ odpověděla Laura. „A co ty?“ „Ráda bych jela domů,“ přiznala Annie. „Viděla se s rodinou. Odpočinula si. Celý rok jsme se ani nezastavili. Necítím se zrovna nejlíp.“ „Vypadáš přešle,“ připustila Laura a vrhla na ni zboku krátký pohled. „Pořád máš ještě vyrážku?“ „Ano. Ale nic strašného. Jsem prostě jenom unavená.“ „Měla bys jet,“ prohlásila Laura. „A nemusíš se za nic omlouvat.“ „Tobě se domů nechce?“ „Zatím ne,“ řekla Laura. „Osobně mám pocit jakési neukončenosti. Navíc co mě doma čeká? Hrozně se bojím, že teď po válce naženou ženy zase k plotně. Nezdá se mi, že by nám dopřáli nějakou legraci.“ Annie se usmála. „Ty si určitě zábavu najdeš.“ Znala Lauřinu dobrodružnou minulost. Pro nepokojné povahy, jakou měla ona, znamenala válka osvobození. „Ani mně domácí práce, úklid salonu a aranžování květin ve váze zrovna neschází. Ráda bych si odpočinula, ale potom bychom se možná ty a já mohly vrhnout do nového dobrodružství.“ „Až budeš připravená, ozvi se,“ souhlasila Laura. „Á, tady to je. Kam vlastně máme zajet? Někam tamhle dozadu, pokud to dokážu posoudit.“ Když ze sanitky vystěhovaly rentgenové přístroje, vozu se hodně odlehčilo a po hrbolatém dláždění nadskakoval s obnovenou energií a ještě hlasitějším řachtáním. Laura zamířila zpět do levného hotelu na Montmartre, kde si včera večer pronajaly pokoj. Místo si zvolily proto, že na konci ulice byly garáž a dílna, kde mohly vůz zaparkovat pod střechou. Laura ho nechtěla nechávat volně na ulici, protože se bála, že jim ho někdo poškodí. Cestou zamyšleně mlčely. Nakonec se Laura ozvala: „Den je ještě mladý, nebo relativně mladý. Kdyby sis, až se vrátíme, hned 9
CasNovychZacatku_kor2.qxp_HarrodPokus1 11.05.22 0:21 Stránka 10
sbalila, zavezla bych tě na nádraží. Vsadím se, že bys ještě stihla dnešní vlak. V Calais bys mohla nasednout na noční trajekt a ráno bys byla doma.“ „Ty jsi hned se vším hotová,“ smála se Annie. „Nemá smysl se zdržovat v Paříži, když máš možnost hned ráno obejmout matku a vyspat se ve vlastní pohodlné posteli.“ „Snad se mě nesnažíš zbavit?“ „Už se nemůžu dočkat. Nerada vidím, když kamarádka trpí.“ Přišlápla pedál o něco víc k podlaze, Matilda přelétla přes nerovnost na silnici a dopadla se zaduněním opět na zem. „A až budeš doma, zajdi si s tou vyrážkou k lékaři.“ „Nesnáším našeho doktora. Je to starý hlupák.“ „Zajdi do Endell Street a navštiv jednu z našich lékařek. Nebo si vyhlédni nějakého šarmantního doktora a nenech se odbýt. Ale někdo by tu vyrážku vidět měl. Nelíbí se mi.“ „Tak dobře, poslechnu tě. Opravdu ti nevadí, že tady zůstaneš sama?“ Laura se zasmála. „Je mi čtyřicet šest a mám zbraň. Nic se mi nestane.“ Pár dní strávila tím, že uklízela vůz a spravovala motor. Přitom čekala na zprávu od lady Overtonové, co má s prázdnou sanitkou udělat. Nakonec přišel telegram: „Už pro ni nemám další využití. Naložte s ní dle libosti.“ A tentýž den dorazila zpráva od majora Ransleyho, který jí oznamoval, že dostal pár dní dovolenku, a navrhoval, že by se mohli sejít v Paříži. „Znám tam báječnou malou restauraci. Často jsem do ní chodil na saláty. Rád bych tě tam pozval.“ Pokud ten podnik pořád existuje, pomyslela si Laura. A jestli je otevřený. A stále tak báječný. Ale v každém případě se těšila, až ho znovu uvidí. Koncem války se oba tak často přesunovali z místa na místo, že jim dalo hodně práce, aby udrželi kontakt, natož měli šanci se setkat. Laura přemýšlela, jak asi příměří jejich vztah změní – jestli nebo kdy Ransley pojede domů, a co si v obou případech počne se životem ona. 10
CasNovychZacatku_kor2.qxp_HarrodPokus1 11.05.22 0:21 Stránka 11
Nyní, o dva dny později, seděli v kavárně v postranní uličce kousek od bulváru Saint-Germain a hleděli na sebe přes stolek. „Je to neskutečné,“ prohlásila Laura. „Sotva před čtyřmi týdny jsme všichni tančili v ulicích a samým vzrušením se líbali s naprosto cizími lidmi…“ „Mluv za sebe,“ prohlásil major důstojně. „Pokud já si vzpomínám, tak když vyhlašovali příměří, zrovna jsem prováděl amputaci. Chudák,“ dodal, „nevím proč, ale připadalo mi horší, že ho zranili v poslední minutě. Ztráta končetiny je ztráta končetiny. Jmenoval se Strickland a bylo mu pouhých devatenáct.“ „Neříkej mi, že si pamatuješ jméno každého ,chudáka‘, kterého jsi operoval.“ „Doufám, že ne. Bylo jich příliš mnoho. Jako listí na stromech. Co jsi chtěla říct?“ Když viděl, že už ztratila nit, napověděl jí: „Zmiňovala ses, že ses líbala na ulici s každým na počkání.“ „Aha, ano. Chtěla jsem říct, že jsme byli tak nadšení a vzrušení, ale teď si připadám divně prázdná a rozklížená. Kam se všechna ta euforie poděla?“ „Nesmíš zapomínat, že to není mír, nýbrž jenom příměří,“ upozornil ji Ransley a dolil jí víno. Laura se nad jeho slovy zamyslela. „Snad si nemyslíš, že Němci znovu začnou?“ „Řada nejvyšších šarží se toho bojí. Někteří věří, že byla chyba nechat je odpochodovat spořádaně prapor po praporu, v uniformách a s veškerou výzbrojí. Měli jsme jim dát jasně najevo, že jsou poražení. Poslat je zpátky pod dozorem ve vlacích a náklaďácích.“ „Proč na tom tolik záleží?“ zajímala se Laura. „Nebo to je jeden z těch rozdílů mezi muži a ženami, které jsem nikdy nepochopila?“ „Částečně ano, ale záleží na tom i proto, jak to v Německu podají domácí politici a noviny. My víme, že by Němci o moc déle nevydrželi, že už byli na lopatkách, ale hlavouni v nové německé republice to tak nejspíš nebudou chtít vidět. Jejich hrdost a práce požadují, aby vykreslili růžovější obrázek. Obávám se, že příměří mohou využít k tomu, aby nabrali dech a síly k dalšímu útoku.“ 11
CasNovychZacatku_kor2.qxp_HarrodPokus1 11.05.22 0:21 Stránka 12
Laura pokývala hlavou a pomyslela si: O důvod víc, proč tady ještě zůstat. Nahlas řekla: „Ohromilo mě, že jsi to místo tady znovu objevil.“ „Mám velmi dobrý orientační smysl,“ prohlásil dotčeně. „A ještě více mě překvapilo, že je tady tentýž majitel.“ Vítal Ransleyho s uslzenýma očima a záplavou francouzských slov a objímal ho jako dávno ztraceného syna. „Musel jsi sem chodit opravdu často, když jsi zanechal tak nesmazatelný dojem.“ „V jednu dobu jsem tady byl pečený vařený. Tehdy to tu bylo doupě literátů. Viděl jsem tady Bazina, Daudina a jednou samotného Zolu.“ „A rozuměl jsi tomu, co ti majitel povídal?“ „Ty ne?“ „Umím francouzsky jen to, co jsem pochytila ve škole. Ten člověk mluvil až moc francouzsky a jeho přízvuk se ani v nejmenším nepodobal přízvuku slečny Yorkové.“ Ransley se zasmál. „Sliboval nám jídlo hodné krále. A potom to poněkud pokazil tím, když dodal, že v Paříži není z čeho vařit. Obávám se, že to nakonec bude koňské maso – snad nejsi moc přecitlivělá.“ „Týden přes vyhlášením příměří jsem jedla oslí maso. Nebo se o to aspoň pokoušela. Přece víš, jak starý musí osel být, aby pošel, a tohohle si majitel očividně cenil tak moc, že čekal, až zvíře umře přirozenou smrtí. Kůň je tedy posun k lepšímu.“ Jídlo bylo nakonec o moc chutnější než všechno, co ve válkou zničené Francii nedávno jedli: hustá masová polévka, zřejmě z králíka, znamenitě ochucená notnou dávkou cibule a bylinek, a palačinka s kdouloňovým džemem, která byla úplné zjevení. Završením byla vejce. Uplynulé čtyři roky jich byl nedostatek, takže po nich byla velká poptávka. Jak se k nim majitel tak malé kavárny dostal, na to se raději neptali. Naservíroval jim je s rozmáchlým triumfálním gestem a přitom na ně nenápadně zamrkal. Aby uctil dlouholetého vzácného zákazníka, zjevně dokázal z klobouku vytáhnout víc než jednoho králíka. 12
CasNovychZacatku_kor2.qxp_HarrodPokus1 11.05.22 0:21 Stránka 13
„A co je na tom nejlepší,“ poznamenal Ransley, když studoval vinný lístek, „řada předválečných kvalitních vín měla čas dozrát ve sklepích, bezpečně uložených před německými bombami hluboko pod zemí. A neměl je kdo pít.“ Po kávě – nechutné břečce, naředěné obvyklou cikorkou a kdoví čím ještě – si zapálili cigaretu a pokračovali v nerušené konverzaci. „Když nade mnou dnes ráno přeletělo letadlo, přikrčila jsem se,“ přiznala Laura. „Ale byl to náš pilot. Zřejmě se byl proletět jen tak pro radost.“ „Stále podnikají průzkumné lety,“ přitakal Ransley. „Kontrolují, co mají Němci za lubem.“ „A kvůli tomu létají nad Paříží?“ „No, tohle byl asi přece jen let pro radost, ale slyšel jsem, že posílají několik perutí nad Štrasburk, aby dávaly zprávy spojenecké armádě na Rýnu.“ „Dobře. Ale já spíš přemýšlela, jak dlouho to ještě potrvá, než se přestaneme krčit. Nebo pokaždé, když práskne výfuk, se vrhneme na zem?“ Ransley se zasmál. „To se ti vážně stalo?“ „Včera,“ připustila. „Nenuť mě, aby se červenala. Roztrhla jsem si punčochu – kdybys jen věděl, jak obtížně se shánějí nové…“ „Jakmile se věci vrátí k normálu, koupím ti jich tucet.“ „A já je budu pietně uchovávat v šuplíku navěky a chodit se na ně dívat. A kdy to bude – ten normál? Už víš, kdy tě pošlou domů?“ „Poslední smlouva mi vyprší v dubnu. Tady je pořád co dělat. Nehody a nemoci nás zaměstnávají příměří nepříměří. Navíc se musíme postarat o raněné, kteří dosud nebyli evakuovaní, nemluvě o tom, že se začínají vracet váleční zajatci. Trpí různými nemocemi a neléčenými zraněními.“ „Ale jsi tady přece už tak dlouho. Kdyby sis dal žádost, určitě by tě do Anglie poslali,“ předpokládala. Zatvářil se omluvně. „Možná ano.“ „Tobě se domů nechce,“ pochopila. „A tobě?“ 13
CasNovychZacatku_kor2.qxp_HarrodPokus1 11.05.22 0:21 Stránka 14
„Ženské jednotky první pomoci FANY tady zůstávají,“ poznamenala. „Musí se řídit pokyny své organizace.“ „To ano. A já mám zase sanitku. Lady Overtonová mi ji darovala. Stačí jen dodat pár lavic a upravit rámy na lehátka. Paní, která mi pronajímá pokoj, má syna, který mi to upraví. Ten nebožák je válečný invalida, ale je zručný a bez problémů tuhle práci zvládne. Navíc si vydělá trochu peněz.“ „A co s tím pak?“ zajímal se Ransley. „Zpátky do Hazebroucku, Popu nebo někam podobně. Vždyť víš, že vozidel není nikdy dost. Můžu převážet raněné nebo jako taxi vozit sem a tam ošetřovatelky a důstojníky. Pokud ty tady ještě zůstaneš dalšího půl roku, klidně tady můžu vydržet i já,“ uzavřela. Vzal ji za ruce. „To mi moc lichotí. Zůstaneš tady kvůli mně?“ „Nenaparuj se,“ odbyla ho prostořece. „Prostě mi připadá zbabělé nevydržet až do konce. A kdyby Němci znovu zaútočili…“ „Na to radši nemysleme,“ přerušil ji Ransley spěšně. „To je příliš děsivá představa. Soustřeďme se radši na nás.“ „Na nás?“ opakovala opatrně. „Na náš sňatek. Můžeme se přece vzít i tady. Je to úplně legální. Říkala jsi, že si mě vezmeš, až válka skončí…“ „A ta ještě neskončila, jak jsi mě sám upozornil – je to zatím jen klid zbraní.“ „Má drahá, čeho se tak bojíš? Změnila jsi snad názor?“ Bylo jí jasné, že se ho dotkla, a tak ho rychle ujistila: „Chovám k tobě pořád tytéž city, ale… no, možná ti to vzhledem k mému nekonvenčnímu chování připadá zvláštní, ale ráda bych se vdávala doma a měla tradiční svatbu. Rodinu by to moc potěšilo – už před lety nade mnou zlomili hůl. Není třeba pořádat žádnou velkou oslavu – to by v našem věku působilo směšně –, ale líbilo by se mi, kdybychom se všichni sešli. A ty máš přece sestry. Nechceš, aby u toho také byly?“ „Uděláme to tak, jak si budeš přát,“ slíbil jí. „I kdyby to mělo znamenat, že budu bez tebe ještě dalších pět šest měsíců.“ 14
CasNovychZacatku_kor2.qxp_HarrodPokus1 11.05.22 0:21 Stránka 15
„Čeká tě tolik práce, že ti čas uteče jako voda.“ „Možná máš pravdu. Příští měsíc začnou naši ženisti zneškodňovat nevybuchlé bomby, takže k nám nepochybně doputuje řada nových zákazníků.“ Laura se neklidně ošila. „Doufám, že někdo tvoji práci náležitě ocení.“ „To je náhoda, že to říkáš. Skromnost mi téměř nedovolí se o tom zmínit, ale pokud bychom se měli brát…“ „V této věci nepanuje ani stín pochyb.“ „… potom bych ti to měl asi říct. Dostal jsem řád za vynikající službu.“ Rozzářila se. „Opravdu? Za nějakou konkrétní věc?“ „Za to, že jsem poslední měsíce války vedl polní nemocnici těsně u fronty. Měl jsem štěstí,“ dodal zprudka. „Čtyři sta sedmdesát vojenských lékařů bylo zabito, bůhví, kolik jich bylo raněno, a já z toho vyvázl bez škrábnutí, se slávou a k tomu s krásnou ženou.“ „To si zaslouží oslavu,“ prohlásila a oči jí zářily. „Co tvoje správcová? Jaká je?“ „Zapšklá.“ Hned pochopil, kam Laura míří. „Obávám se, že nám to neprojde.“ „Moje by možná mohla přimhouřit oko. Postel je malá a matrace za moc nestojí, ale…“ „Ty jedna svůdkyně,“ zašeptal. „Ještě že jsi souhlasila, že si mě vezmeš. Svět zatím není na takové volnomyšlenkářky připravený.“ V Elmsu byla zrovna ten den uklízečka paní Chaplinová, která téměř vždycky věděla nějaké nové napínavé drby, takže na oběd, jak se říkalo dopolední svačině, se dostavili všichni. Slanina chyběla, protože dívka, která rozvážela zboží, spadla znovu z kola a dorazila s takovým zpoždění, že kuchařka musela vytáhnout k chlebu sýr, ale nikdo si nestěžoval. Díkybohu, pomyslela si, že aspoň sýru měli dost. I na večeři jim připravila velkou porci makaronů se sýrem. Snažila se tak vypořádat s nedostatkem masa, i když zahradník Munt bude nepochybně zase nadávat. Ale ten si stěžoval na všechno. 15
CasNovychZacatku_kor2.qxp_HarrodPokus1 11.05.22 0:21 Stránka 16
Paní Chaplinová dožvýkala první krajíc chleba a potom utrousila magická slova: „Už jste to slyšeli?“ Všichni se hned naklonili blíž. „Povídejte, paní Chaplinová,“ pobídla ji kuchařka a dolila jí čaj. „Ta služka Lillian, která u vás pracovala…“ „Byla tady jako služka předtím, než jsi nastoupila,“ doplnila kuchařka kvůli kuchtičce Eileen. „Odešla odtud do zbrojovky.“ „Takže,“ chopila se paní Chaplinová znovu slova, „ta je mrtvá.“ Zděšené výkřiky, které se rozlehly kolem stolu, byly dostatečně povzbudivé. „Vím to od svého Bena, který se to doslechl od Dona Spignaila, když si k němu přišel pro nový kovový kroužek na uzdu pro koně, a ten to zase slyšel od své Rosemary, která je uklízečkou ve zdejší nemocnici.“ „Co se stalo?“ zajímala se kuchařka, která si soucit zatím nechávala pro sebe, dokud nezjistí, že je opodstatněný. Svého času Lillian varovala a říkala jí, aby do továrny nenastupovala – ale poslechla ji ta holka? „Nakonec se shodli, že měla nemocná játra. Bylo jí teprve šestnáct, v březnu by jí bylo sedmnáct. Hned si toho nevšimli – při onemocnění jater člověk zežloutne, ale ona už žlutá byla od toho trinitrotoluenu z fabriky. Potom otekla, zvlášť břicho, a tak si její táta myslel, že se někde spustila, a dal jí pořádný výprask, ale přísahala na Bibli, že ne, a nakonec jí bylo tak špatně, že ji odvezli do nemocnice a prohlásili, že jsou to játra. Opuchla úplně celá, obličej měla nafouklý jak balon, a nakonec už pro ni nemohli nic udělat. Umřela v pátek v noci. Rosie Spignailová povídala, že když ji pak prohlíželi, měla játra tak ohromná, že vážila přes čtyři kila. Není divu, že si mysleli, že bude mít dítě.“ „Ještě dobře, že ho neměla,“ podotkla kuchařka nepřítomně. „Děti dělnic ze zbrojovky jsou prý taky žluté.“ Panská Ada na ni vrhla mírně káravý pohled. „Měli bychom projevit trochu lítosti. Chudák Lillian! Takový hrozný konec – a byla tak mladá.“ Kuchařka se zastyděla, a kdykoli byla v rozpacích, držela se pravidla „nejlepší obrana je útok“. „No, já ji varovala! Říkala jsem jí, 16
CasNovychZacatku_kor2.qxp_HarrodPokus1 11.05.22 0:21 Stránka 17
co se stane. Ale poslouchala mě? Kdepak. Postavila si hlavu, a že prý půjde do zbrojovky a basta. Na takovém místě nezabíjí jen nehoda nebo výbuch, ale i nejrůznější nemoci. Samozřejmě, že je mi jí líto. A jejích rodičů taky. Bylo to hezké děvče. Tak si z toho aspoň vezmi ponaučení,“ dodala a obrátila se na Eileen. „Mnoho děvčat si myslí, že na službu je jich škoda, a pak spláčou nad výdělkem. Tady máš slušné místo, na to nezapomínej.“ „Já vím,“ souhlasila Eileen poddajně. „Já bych nikdy takhle nikam nešla. Máma by mě zabila, kdybych šla do fabriky.“ „Nebuď hloupá,“ odsekla Ethel. „Přece nejsou jenom zbrojovky. V obyčejné továrně ti nic nehrozí.“ „A že ty jsi furt tady,“ ušklíbl se Munt. „Řečí máš jak voda, ale dřepíš pořád na místě.“ Ethel se s Muntem nehádala. Věděla, že by to k ničemu nevedlo. Vstala. „Musím jít. Moje miminko už bude vstávat.“ „Není to tvoje miminko,“ volal za ní Munt. Ada vypadala zamyšleně. „Ale má pravdu, ne? V některých továrnách přece nic moc nehrozí. A ne všechny dělnice ze zbrojovek onemocní.“ „Mám na mysli jen Eileenino blaho,“ bránila se kuchařka. Rozčílilo ji, že někdo hatí její bohulibou snahu. „Ta obří nafouklá játra bych rád viděl,“ povzdechl si toužebně Timmy. „Ne, neviděl,“ odbyla ho kuchařka automaticky. „Ale jo, vážně! Nebojím se. Znám kluka, co dělá v nemocniční márnici. Až vyrostu, chci to dělat taky – kuchat těla, odřezávat kůži, nohy a tak.“ Munt se naklonil a vlepil mu záhlavec. „To by stačilo. Za čtyři roky ve válce jsme si vykuchaných těl užili víc než dost.“ „Když sem přišel, byl to hodný kluk,“ ozvala se kuchařka a probodla Munta zlověstným pohledem. „Vážně nevím, co vy s nimi provádíte. Máte na ně špatný vliv.“ „To je tou válkou,“ mínila Ada. „Všechno jde od desíti k pěti. Příměří na tom nic nezměnilo. Občas mě napadá, jestli tomu někdy 17
CasNovychZacatku_kor2.qxp_HarrodPokus1 11.05.22 0:21 Stránka 18
bude konec.“ Její muž byl zabit ve Francii: jako manželé společně prožili jen dva dny. Kuchařka souhlasila. „Nikdo není tam, kde by měl, a nechová se, jak by měl. Všechno je rozbité, nic ne nedá sehnat a chybí i základní věci. A prý se zas vrací španělská chřipka. A teď ta hrozná zpráva o Lillian.“ „A co Emily?“ prohodila Ada. „Zajímalo by mě, co se s ní stalo.“ „O tu strach nemám,“ zahučela kuchařka. „Naše malá slečinka! Prostě si odjela do Irska a neuznala za vhodné se vrátit. Ani mně, která jsem byla jako její matka, nedala vědět. Bylo jí jedno, že si tady budu dělat starosti.“ „Nic už není jako dřív,“ opakovala Ada smutně. Druhá pokojská Beryl, jejíž dosavadní příspěvek do debaty se omezil na minimum, protože se zatím snažila nepozorovaně spořádat co nejvíc chleba se sýrem, teď s plnými ústy zahuhlala: „Nechápu, proč už se vojáci nevracejí domů. Válka přece skončila.“ „Mysli trochu, holka,“ opáčil Munt. „V armádě je přes tři miliony mužů. Není možné je všechny přivézt zpátky za pět minut.“ „Stačilo by aspoň pár,“ namítla Beryl. „A v tom je ta potíž,“ utrousil Munt. „Kterých pár?“ „Co tím myslíte?“ zajímala se Ada, ale nic víc z něj nedostala. Dopil a vstal. „Pohni se, ty líná kůže,“ zahartusil na Timmyho. „Potřebuju, abys něco poryl.“ Ve chvíli byli všichni v pohybu. Eileen uklízela ze stolu, Beryl šla s povzdechem cídit kliky a paní Chaplinová drhla police v komoře. Ada se ještě zdržela, aby zkontrolovala seznam prádla, a tak se ocitla o samotě s kuchařkou, která nepřítomně hleděla na nástěnný kalendář – dárek od Williama k Vánocům. Na obrázku byl bombardér AirCo DHR. Ada se zeptala: „Ozval se Fred, kdy přijede?“ Kuchařka se probrala ze zamyšlení. „Ani slovo. Naposledy psal, že možná budou muset k Rýnu.“ „To je vážně ostuda,“ řekla Ada. „Takovou dobu strávili za mořem a teď jim ani neřeknou, kdy je pošlou domů. Fred je tam přece hned od začátku.“ 18
CasNovychZacatku_kor2.qxp_HarrodPokus1 11.05.22 0:21 Stránka 19
„Skoro,“ souhlasila kuchařka. „A náš pán tam se svou jednotkou taky někde vězí. Stejně pan William a jeho peruť…“ „Oba se dřív nebo později domů vrátí,“ podotkla kuchařka a položila Adě ruku na paži. „Na rozdíl od tvého Lena.“ „Nebo pana Bobbyho,“ připomněla Ada. „Paní je mi líto. Tahle rodina ztratila příliš moc.“ „Ty jsi ztratila všechno, drahá Ado,“ řekla kuchařka. „Pro lidi, jako jsi ty, by taky měla existovat nějaká medaile.“ „Já jsem v pořádku,“ řekla Ada. „Musím jít – ještě mi zbývá salon.“ A vytratila se. Příliš mnoho soucitu nepomáhá – a zármutek se paradoxně pak snáší ještě hůř.
19
CasNovychZacatku_kor2.qxp_HarrodPokus1 11.05.22 0:21 Stránka 20
Kapitán sir Edward Hunter dostal od svého nadřízeného rozkaz, aby se dostavil do štábu velení praporu, které momentálně sídlilo v opuštěném domě uprostřed vesnice. Byla to hranatá vila, v níž kdysi bydlel bohatý obchodník s rodinou a služebnictvem. Když tudy britské expediční jednotky v srpnu 1914 ustupovaly, bránily každý metr a mnoho místních před postupujícími Němci uprchlo. Kam se všichni ti lidé poděli? Vrátí se ještě někdy? To nikdo netušil. Francie se proměnila v zemi duchů. Pobočník ho uvedl do místnosti, která kdysi s největší pravděpodobností sloužila jako ranní salon. Plukovník Prewitt Dancer seděl u malého jídelního stolku, u kterého obvykle úřadoval. Místnost působila omšele jako všechny prostory, jimiž prošla armáda. Z krbové římsy byl odlomený velký kus mramoru, tapeta byla potrhaná a na stěně se rýsovala vybledlá místa, kde dříve visely obrázky – někdo je odnesl jako válečnou kořist, nebo ukryl do bezpečí, kdoví – a u připínáčků zůstaly utržené růžky papírů v místě, kde někdo spěšně odtrhl už nepotřebné oznámení. Prewitt Dancer vzhlédl. „Á, to jste vy, Huntere,“ pozdravil ho srdečně. „Posaďte se a udělejte si pohodlí.“ V místnosti se netopilo, takže tam nebylo o nic tepleji než venku. Edward si sundal čepici a rozepnul si kabát, ale nesundal si ho. Posadil se na skládací židli naproti plukovníkovi, který chvíli něco četl a potom poklepal prstem na dokument, který ležel před ním na stole. 20
CasNovychZacatku_kor2.qxp_HarrodPokus1 11.05.22 0:21 Stránka 21
„Vláda je bez sebe hrůzou z bolševiků,“ oznámil mu. „Němci jsou touhle ideologií prolezlí, a jak víme, i Francouzi se nakazili.“ Edward přikývl. Na jaře došlo ve francouzské armádě na mnoha místech ke vzpourám a Britové museli válku vybojovat sami. Mělo se za to, že jednotky v zákopech infiltrovali rudí revolucionáři. „Z vlastní zkušenosti ale vím, že průměrný britský voják se zajímá o politiku asi tolik jako o Vergiliovu Bukoliku. Co náš voják chce, Huntere?“ „Obvykle pivo a smažené brambory, ale momentálně hlavně jet domů,“ odpověděl Edward. A těžko jim to mohli mít za zlé. Když byla válka v plném proudu, podivuhodně málo si jich stěžovalo na to, že musí bojovat daleko od domova a rodin: byli odhodlaní dokončit práci a splnit svůj úkol, ať už to bude trvat jakkoli dlouho. Ale jakmile bylo uzavřeno příměří, očekávali, že okamžitě pojedou domů. Mysleli, že ještě tentýž den budou sedět na lodi směr Dover. Netušili – a není divu –, že rozpustit celou tuhle válečnou mašinerii vyžaduje složitou logistiku. V době vyhlášení příměří se Edwardův prapor nacházel nedaleko Monsu: přesně tam, kde to všechno před čtyřmi dlouhými úmornými lety vypuklo. Po pár oddechových dnech dostali rozkaz se vydat na pochod a muži byli vzrušením bez sebe, protože se domnívali, že pomašírují rovnou na pobřeží na loď a hurá domů. Ale ve skutečnosti je nasměrovali jihozápadně do Landrecies u Mormalského lesa a tam se nacházeli dosud. Proč se vůbec museli přesunovat z jednoho místa na druhé, to netušil nikdo, dokonce ani plukovník. A nikdo nevěděl ani to, co s nimi bude dál. Samozřejmě se okamžitě vyrojily nejrůznější zaručené zprávy, například o tom, že poputují k Rýnu. Podle ještě divočejších dohadů by mohli skončit v Egyptě, Mezopotámii, Indii, či dokonce v Rusku. Edwardova práce spočívala v neustálém vymýšlení aktivit, jimiž by vojáky udržel v pohotovosti a zaměstnal tak, aby potížisté – a nějací se vždycky našli – nezískali pevnou půdu pod nohama. Bazírovalo se tedy na pořádku, všechno muselo být vypulírované, konaly se přehlídky a inspekce, pochodovalo se a cvičilo, aby se mužstvo 21