ŠAK ALÍ DECH
Vystoupil z vlaku přesně v šest padesát. Byla středa devátého října. Nemusel se bát, že by se v kupé mačkal. Motorákem cestovalo jen pár dělníků do fabriky v Tanvaldu a dvě holky hihňající se každému slovu, které z nich hýkavě vypadlo. Na okamžik jim tu naprostou idiocii záviděl. Taky to uměl, to si ještě pamatoval. Mockrát seděli v bivaku a do rána se tlemili jednomu fóru. O dvou pivech nebo lahvi červeného. Pokoušel se číst noviny, které našel na stolku kupé, ale nedokázal udržet myšlenky. Utíkaly mu a rozbíhaly se dopředu, ale hlavně nazpět tím posledním zpackaným rokem. Nádražím se proháněl ledový vítr. Doufal, že se po desáté oteplí, jak slibovali. Věděl, že jeho prsty potřebují aspoň dvanáct stupňů, aby se na ně mohl spolehnout. A dneska to bude potřebovat. Od soboty přemýšlel, kam by měl zajet. Jestli do Ádru nebo do Teplic. Mohl taky na Hrubou Skálu, tam to měl z Boleslavi nejblíž. Jenže jemu se nechtělo jezdit autem. Chtěl si to užít jako dřív, když auťák ještě neměl a všude musel po svých. Nakonec si vzpomněl na Samotáře. Nevelkou 7
věž odstrčenou do pravého cípu Suchých skal. Celou noc se pokoušel přijít na to, proč si ze stovek věží, které kdy vylezl, vzpomněl zrovna na něj. Možná pro to jméno. Pamatoval si ten nepříliš vysoký vrchol krčící se pod hradbou centrálního štítu. Z boku mohl připomínat sochu z Velikonočních ostrovů. Směrem ke skalám byl takřka kolmý a hladký, z druhé strany se pak vzdouvalo bachraté břicho převisu. Nebylo to snadné lezení. S Kačkou tu před deseti lety zkoušeli přelézt jednu z nejtěžších cest, do jaké se kdy pustil. Bostonský škrtič měl obtížnost IX c. V roce 1994 ji postavila legenda českého písku Petr Slanina. Bylo mu třicet, stejně jako tenkrát jemu. Rozdíl byl v tom, že Slanina cestu postavil, pojmenoval a proslavil, kdežto on se tenkrát na traverzu nad prvním kruhem utrhl. Kačka ho pustila až na zem. Nestačila uhnout, a tak to odskákala zlomenou čelistí. On si narazil žebra a prorazil spodinu. To bylo naposled, kdy spolu lezli. Možná i díky Samotáři se pak sestěhovali a za rok a půl se jim narodil Vilda. Kačka s lezením skončila. Ještě několikrát spolu lezli na umělé stěně, ale dítě jako by jí plně nahradilo pocit vzrušení, přicházející s každým dalším metrem nad kruhem. Jeho to do skal táhlo o to silněji. Škrtiče pak vylezl hned několikrát a před sedmi lety dokonce sólo. Zdaleka se nemohl vyrovnat Slaninovi, ale pochopil, co velké lezce nutí znovu a znovu pokoušet skálu. Prožít okamžik, kdy sedíte na vršku věže a cítíte, že jste pro jednou převezli fatálnost konce. V samoobsluze si koupil pět rohlíků, salám, kolu a ledové kafe. Měl hlad. Mohl se najíst v kempu, ale 8
chtěl to dneska všechno jako dřív. Vydal se vlhkou silnicí vzhůru ke skalám. Cesta meandrovala posledními zahradami, pak loukou, aby ji nakonec spolkl les. Minulo ho několik aut, ale v žádném nezahlédl hubenou ošlehanou tvář s dlouhými mastnými vlasy, prototyp lezce. Lidi jeli za prací nebo se z ní vraceli. Kdo by se tak brzy ráno táhl do lesa, aby lezl po skalách. A přece jich byla spousta. V posledních letech zažívalo lezení nevídaný boom. Umělé stěny chrlily desítky a stovky frajírků, kteří rozjezdili krajnice offroady a pak se nestačili divit, že sedma, vytažená v teple tělocvičny, má na třiceti metrech jen dva kruhy. Rychle pochopili, že strach tu má jiné číslování. Bohužel to často nevedlo k pokoře před skálou. Na cestách se začaly objevovat nová jištění, vysekané vstupy a chyty. Zakázané magnezium prožírá citlivý písek jako kyselina. Tohle už není lezení, jaké znal. Vyrovnaný zápas. Deka rozestlaná v kufru starého kombíku. Zastavil se u prvních stromů, aby popadl dech. Doufal, že se zadýchal myšlenkami na mladé lezce, kterým už dávno nestačí, a ne proto, že nemá kondici. Ještě pořád udělá třicet shybů na tyči pověšené nad futra koupelny. Posadil se na suchý kámen na hraně louky a lesa. Vybalil rohlíky a salám. Dole pod ním se probouzelo pojizerské městečko. Silnice na Turnov se hemžila světly. Jizera se leskla jako olej vylitý do trhliny údolí. Tady v kopci panovalo skoro naprosté ticho. Několikrát prudce sevřel a povolil dlaň. Cítil, jak mu krev proudí předloktím. Byl připravený. Prsty ho nezábly, a to měl ještě hodinu čas. Sledoval mlhu válející se 9
na loukách protějšího svahu. S Káčou zlezli kdeco. Alpy, Thajsko, Yosemity. Vrcholem byla čtyřdenní cesta Nosem na El Capitana. Tam, zavěšení v kusu celty v pěti stech metrech, se děsivě pohádali. Leželi zmáčknutí jeden na druhém a toužili být kdekoliv jinde. Vyčerpání z lezení a křiku bylo tak silné, že zaspali i noční bouřku, která promáčela bivak i veškeré vybavení. Naštěstí pro ně nic nespadlo. Dávno mu z hlavy vyprchal malicherný důvod hádky. El Capitano jim chtěl ukázat, že se k sobě nehodí. Nepochopili to. Neposlouchali skálu. A za to musel přijít trest. Jako vždycky. Další den s ním Káča skoro nepromluvila. Omezila se na nejnutnější slova potřebná k výstupu. Dvakrát uklouzla. Nesoustředila se. Cítil, jak ho nedobírá a lano má několikanásobně větší průvěs, než by mělo mít. Šlo jim o život. Pokusil se s ní na jednom štandu promluvit, ale neposlouchala ho. Nakonec mu sdělila, že se chce rozejít. Tenkrát tomu nerozuměl, nechápal, proč by se rozcházeli kvůli jedné hádce. Omlouval se. Zbytečně. A Káča by slovo dodržela, kdyby se všechno ještě trochu nezvrtlo. Velký Kapitán jim dal druhou šanci. Pozdě odpoledne, asi v šesti stech padesáti metrech ztratil linii. Zíral do map, které nesl s sebou, ale nepoznával ani kámen. Nic kolem nebylo ohmatané a pocukrované magneziem jako dosud. Zíral do naprosto hladké žuly, která se v mírném převisu táhla kamsi k večernímu nebi. Kruh, odkud ho jistila Káča, byl skoro patnáct metrů pod ním. Od kruhu se stěna nakláněla proti lezci a bylo nemožné slézt zpět. Musel by skočit. Znamenalo by to extrémně zatížit štand, u kterého visela 10
Káča. Asi by to vydržel. Otázkou bylo, jestli on vydrží náraz na stěnu z patnáctimetrové výšky. Konečně pochopila, že jeho nehybnost znamená problém. Vysvětlil jí jejich situaci a čekal, že ho obviní a začnou se hádat. Káča si okamžik měřila kilometrovou propast pod nimi a pak se ho nevzrušeně zeptala, co budou dělat. Nenapadlo ho nic lepšího než navrhnout, že zkusí traverzovat do strany. A bude věřit, že narazí na jištění nebo na místo, kde by se dal založit provizorní štand. Tu noc zůstali sedět v kruhu, který se mu nakonec přece jen podařilo najít. Kolem hlavní cesty byla řada jiných, většinou obtížnějších cest. Vůbec netušil, kde jsou. V tuhle dobu měli být už dávno na hotelu. Došla jim voda. Rozdělil poslední hrst sušeného masa a přemýšlel, jestli bude mít dost sil, aby po noci strávené v sedáku vylezl nahoru. Odhadoval, že jim zbývají asi čtyři lanové délky. Kolem půlnoci začalo nepříjemně foukat. Slyšeli ptáky, jak zvědavě přelétávají kolem jejich hlav. Byla jim zima. Káča se k němu přitulila a rozbrečela se. Tu noc poprvé myslel, že na stěně umře. Ale zvládli to. Ráno se ukázalo, že se vrátili zpět do cesty. Čekala je sice obtížná závěrečná partie, ale vědomí, že za další dvě délky už budou nahoře, jim propůjčilo dostatek sil. Seděli na hraně Nosu snad tři hodiny. Pak se museli vydat na cestu dolů. Měsíc po návratu si ho vzala. Vylezli nejtěžší skálu světa a pak se rozbili na Samotáři. Zíral na kamenný solitér trčící k zamračené obloze. Měl tak daleko ke stěnám, které přelezl ve světě. A přece mu změnil život víc než jakákoliv jiná skála. Pečlivě 11
složil kalhoty a mikinu do batohu, který zasunul pod plochý kámen. Natáhl prodřené tříčtvrťáky a triko s logem firmy. Měl radost, že mu počasí přeje. Větvemi začínalo prosakovat slabé podzimní slunce a vyhnalo teplotu až na čtrnáct stupňů. Vzduch byl cítit houbami a spadaným listím. Miloval tuhle vůni. Kdesi v údolí se divoce hnala sanitka s ječící sirénou. Zaváhal, jestli do zadní kapsy, kam vložil malou lahev s vodou, má zasunout i telefon. Všechno bylo na svém místě. Ještě jednou se zahleděl na pupek Samotáře. Do hodiny bude zase dole. Pak sejde do Malé Skály a v Sokolovně si dá pořádný oběd. V břiše ho pošimral hlad. Doby, kdy si hlídal každý gram, byly dávno pryč. Pohled mu na okamžik uvízl na vzdouvajícím se bříšku nad sedákem. A co – lezení je o hlavě a o zkušenosti. Vodu i telefon vmáčkl pod kámen vedle svých věcí. Nebude je potřebovat. Těšilo ho, že je dnes ve skalách sám. Byla to vzácnost a on ji uměl vychutnat. Někdy měl pocit, že od jeho mládí se Čechy povážlivě scvrkly. Posadil se, aby si natáhl lezačky. Skoro čtvrt roku ležely v igelitce pověšené na řídítku kola. Tahanice o Vildu mu braly všechnu sílu. Káča si najala právníka a ten hajzl ho tahal po soudech a psychiatrických ordinacích, které nechtěly napsat negativní posudek. Ponižovali ho stovkami otázek a on nevěděl, jak se bránit. Chtěl jen vídat svého syna. Zvoral to a El Capitano to věděl. S Katkou měl lézt a ne spát. Ale to už nevrátí. Nechápal, proč všem nalhala, že je špatný táta, co se nestará, a jedinou jeho snahou je zmizet kdykoliv do skal. 12
Zatnul zuby a znovu skrčil palec. Ne. Pravou nohu nemohl vůbec do seschlé gumové boty nacpat. Každý lezec ví, že lezačky se smrsknou, když nelezete. Láska se smrskne, když ji opomíjíte. Čas se smrskne, když stárnete. Všechno má svou příčinu a svůj důsledek. Skoro vykřikl, když palec konečně zapadl do gumy natolik hluboko, aby dokázal přetáhnout patu. Bolest dnes neustupovala. Mít menší boty je pravidlo extrémního lezení. Tělo musí cítit skálu a skála chce cítit vaše tělo. Narovnal se. Sepnul ruce za zády a pomalu se předklonil. Cítil, jak se svaly napínají a bolí. V rameni cosi přeskočilo a píchlo. Opakoval cvik několikrát, dokud bolest ne odezněla. Pak se zaklonil a pokusil se protáhnout svaly na nohách. Klouzal pohledem po struktuře a předem si promýšlel chyty a stupy pro nohy. Potichu si opakoval Slaninovy pokyny. „Šakalí dech – od 1. kruhu Bostonského škrtiče zleva stěnou a doprava převisem a pak přímo stěnou na polici ke 3. kruhu Škrtiče a jím na vrchol… P. Slanina.“ Přistoupil ke stěně a dlaň položil na hrubou texturu pískovce. Lezení na písku je česká specialita. Pískovec má svoje nesmírné kouzlo. Je to skála, která leze s vámi. Chce, abyste ji zdolali, neklouže, nabízí se vám. Zároveň z ní cítíte energii umdlévajícího starce a bohatství, které se kolem rozprostíralo, když tenhle šutr ještě stál na dně moře. Nevěřil v Boha, ale věřil ve štěstí, které Bůh některým dopřává. Před každým lezením se pokřižoval. V poslední době to dělal s o něco 13
větší vroucností. Snad proto, že už lezl výhradně sólo. Ještě před pár lety znal několik kluků z fabriky, co lezli, ale všichni se postupem času ztratili uprostřed svých rodin. A bylo to tak správně. Mohl sehnat někoho na netu, ale nebyl si jistý, jestli po tom skutečně touží. Mockrát vzal do skal i Vildu. Bylo mu deset a měl všechny předpoklady být vynikající lezec. Dlouhé ruce, silné prsty. Káča sice chtěla, aby chodil na atletiku a judo, protože chlap se má umět prát, ale on věděl, že chlap musí mít především cíl. Nakonec ale nebylo důležité, co chtěli oni. Vilda si postavil hlavu, že chce hrát na piano. Tchán ho začal učit a kluka to chytlo stejně, jako kdysi jeho lákalo zdolávat skály. Nemohl to změnit. Ani Káča to nedokázala a věděl, že se o to pokoušela dost razantně. Když Vilda projevil přání bydlet u něj, poslala dalšího psychiatra. Nástup do cesty byl poměrně lehký. Maximálně pět plus. To ovšem nebylo rozhodující, pamatoval si, že tahle cesta se začíná lézt až nad prvním kruhem. Šlo mu to nečekaně lehce. Prsty i palce u nohou poslouchaly na slovo. Kámen se stačil vyhřát a nestudil. Zalitoval, že se nepustil do nějaké těžší cesty v hlavním masivu skal. Nemusel by táhnout na zádech lano na slanění. Může se o to pokusit, až se vrátí dolů. Ještě před pěti lety by vyběhl nahoru maximálně za patnáct minut. Teď se po půlhodině blížil k prvnímu kruhu a cítil, že počáteční entuziasmus rychle opadá. Prsty toužily po větších chytech a palce u nohou začínaly nepříjemně brnět. Posadil se do štandu a těžce oddychoval. Teď uhne kus doleva, aby se dostal pod převis. Ten pak přetne mírně 14
doprava ke kruhu nad ním. Napil by se. Zahlédl víčko lahve pod kamenem. Nadával si, jaký je idiot. Odjistil karabinu a pustil se vzhůru. Tohle bylo asi nejnebezpečnější místo cesty. Nepřemýšlel o tom. Nepřemýšlet je první pravidlo sólového lezení. Bezpečnost a absence racionality. Kdyby měl uvažovat nad tím, proč tu riskuje život, nemohl by se dobrat žádné uspokojivé odpovědi. Pískovcové skály skrývají řadu nástrah. Kámen zvětrává a nejednou vám v ruce zůstane chyt nebo zdánlivě věčné erozní hodiny. Pískovec v Čechách umírá, a snad proto si na něm chtějí ještě všichni zalézt. Loterie je součástí zážitku. Nastoupil do převisu. Několikrát uvažoval o tom, že by Káču poprosil o poslední šanci. Má teď stabilní práci v lakovně. Dokonce zastupuje mistra. Vydělává. Má firemní auto. Může vyrazit na všechny skály po Evropě. V duchu se musel opravit. Do Chorvatska nebo do Itálie k moři. Káča se v jeho představě shovívavě usmála. Odpustila mu to přeřeknutí. Polepšil se přece. Už dávno se nehoupe se zednickým kladivem pod mosty a nemyje okna pražských mrakodrapů. Je jako všichni ostatní. Ráno na směnu, odpoledne domů – a tak celý týden. Půlrok. Pět let. Kdysi to neřešil. Šest měsíců pracoval, aby si vydělal na šest měsíců lezení. Byl to kočovný, ale krásný život. Stará dodávka. Stokrát promočený péřák. Vůni lesa, jako je ta dnešní, měl uloženou hluboko v paměti. Ne. Nebude prosit. Chtěla z něj udělat magora. Cítil, jak mu po obličeji stéká pot. Dřív se nepotil vůbec. Skála se proti němu stále víc a víc nakláněla. 15
Ještě pět kroků a dostane se nad hranu. Pak si odpočine. Palce přestal cítit docela. Tělo ale fungovalo automaticky, jak se to za tu spoustu let naučilo. Několikrát měl pocit, že mu po kameni ujíždí prsty. Důsledek zahálení. Nedělalo mu problém dívat se dolů pod sebe. Koruny stromů zůstaly dávno pod ním, ještě hlouběji pak klesalo údolí strmě k řece. Ujela mu noha. Zavrávoral. Naštěstí ve chvíli, kdy celým předloktím objímal vystouplý profil skály. Prsty ve vteřině našly pevný bod a odvrátily další nekontrolovaný pohyb těla. Okamžik stál na jedné noze. Pak si i druhý palec našel oporu. Musí nahoru. Za hranu. Zaklonil hlavu a zahlédl zrezlý kruh. Ten podhled dobře znal. Byl to třetí kruh v cestě Bostonského škrtiče. Místo, odkud se kdysi utrhl. A v tu chvíli mu to došlo. Nemá dost sil, aby se dostal nahoru. Ležel položený na kameni, který mu pomalu protékal pod zpocenými prsty. Každý sólový lezec podvědomě tuší, že jednou spadne. Tisíckrát si v hlavě představí, jak ten okamžik bude vypadat, jestli bude mít to štěstí a dopadne na nohy, které se jen rozdrtí. Pak s větší pravděpodobností přežije. Nebo taky ne. Křehká tělesná schránka se rozbije o stejnou skálu, o které si ještě před okamžikem mys lel, že mají až milenecký vztah. Pokoušel si vybavit, na co myslel, když padal na Káču. Asi že je kráva, která nedobírá lano. S vypětím sil se chytil rezatého kruhu. Tenhle hřích proti lezení by jindy považoval za znesvěcení cesty. Jeho tělo se třáslo vysílením. Posledních pár centimetrů byl skutečný boj s gravitací. Rychle se cvakl do smyce 16
a konečně uvolnil sevření. Lýtka se zatínala v křeči. Pokusil se ohnout špičky a opřít je o skálu. Musí dolů. Rozbalil lano a protáhl ho kruhem. Dole pod skalami ještě stále nikdo nebyl. Od třetího kruhu na vrchol to je ještě skoro deset metrů. Cesta ale byla lehká. Kousek spáry a pak po nakloněné plotně na vrchol. Uvědomil si, že do Šakalího dechu nastoupil právě proto, že je relativně snadný. Ve skutečnosti těch deset metrů nad jeho hlavou není o nic lehčích než metry pod ním. A žádný kruh, kterého by se mohl chytnout. Co nastane, až ho znovu popadne křeč. Ne, musí dolů. Protáhl lano kýblem a přitáhl se ke stěně, aby zrušil jištění. Zarazil se uprostřed pohybu. Ještě nikdy stěnu nevzdal. Mockrát seděl i dlouhé minuty ve štandu, aby si odpočinul nebo místo jednoduše oblezl snadnější cestou, ale nahoru se dostal vždycky. On se přece nevzdává. Nevzdal se lezení, Vildy, nekapituloval před svou bývalou ženou. Vždycky se dostane na vrchol, a jestli ne, nestojí za to, aby dál byl. Mechanicky znovu namotal lano na předloktí a pak si ho upravil přes rameno. Pokračoval. Silou sevřel dlaně a o to samé se pokusil na chodidlech. Předloktí vykazovala jistou únavu, ale ne větší, než na jakou byl zvyklý. Horší to bylo s nohama. Palce přišly k sobě a nesnesitelně bolely. Nejvíc se obával lýtek. Nepředvídatelná křeč je pro sólového lezce stejně nebezpečná jako kus utržené skály. Ještě jednou lýtko dlouze protáhl o stěnu. Pak zrušil jištění. Mraky se roztrhly a na kámen dopadlo zvědavé slunce. Cítil, jak se mu černé funkční triko zahřívá 17
a pálí kolem krku. Lano na zádech ho dřelo. Vzpomínky na snadný závěr se rozplynuly hned po několika krocích. Pocit, že nikdy nevyleze až nahoru, začal hraničit s jistotou. Krok a pak dlouhé oddychování. Mírné odklonění stěny od kolmice bylo zkaleno miniaturními chyty. Bříška prstů mu hořela, jak křečovitě se držel. Po pěti metrech se musel rozhodnout. Jestli se má dál pokoušet vydrápat na vrchol, musí se zbavit těžkého lana. Padesátka namotaná přes rameno znamenala aspoň čtyři kila. Do jisté míry mu překážela i v pohybu. Někdo přece musí přijít lézt. Lano mu vytáhne. Prostě mu vyklouzlo, to se stane i nejlepším. Počká. Taky se může pustit a bude konec. Najednou mu ta možnost připadala atraktivnější. Vyčerpané tělo toužilo po odpočinku. Byl plavcem v divokém vodním válci, který ví, že stačí přestat dělat tempa a živel ho konejšivě stáhne ke dnu. Tolikrát byl středem pozornosti jiných lezců, když s lehkostí a bez jištění přelézal úseky, kterých se oni tak báli. Desítky obdivných úsměvů na tvářích křehkých holčiček. Někdy měl pocit, že lezou jenom krásný holky. Byl rád, že je tu dneska sám. Mozek pracoval naplno. Oči zoufale hledaly štěrbinu, kde by se mohl pokusit založit smyci a slanit. Uzel nacpaný do mezery mezi dva kameny sice nedával velkou jistotu, ale šance, že dopadne lépe než při strmém pádu, byla vysoká. Nic takového tu ale nebylo a on to dobře věděl. Lano šustivě sklouzlo po kameni a zmizelo v hlubině. Dalších několik kroků učinil s viditelnou úlevou. Opatrně se zadíval vzhůru. Měl by lézt nahoru kolmou 18
plotnou, ale jeho tělo se vydalo po nepatrné římsičce traverzem do strany. Skála tu přecházela z vypouklého pupku do kolmé zadní stěny. Měl to udělat už dávno. Eroze tu do hrany vyhloubila hrubší strukturu a větší množství chytů. Zalitoval, že se zbavil lana. Na vrchol tudy vylezl bez větších potíží. Vyčerpaně se posadil na hrbolatou plošinku u vrcholové knížky. Cvakl smyci a položil se na záda. Pomalu si uvědomoval, že dneska málem zemřel. Přitom stačilo udělat dva kroky do strany. Jen dva. Změnit perspektivu. Očima sledoval vláčný pohyb mraků. Skála ho tlačila do zad. Co všechno mohlo být v jeho životě jinak, kdyby dokázal včas uhnout. Cítil neskonalou potřebu spát. Zůstal na vrcholu. Nepustil se. Poslední jeho myšlenka, než upadl do nevědomí, patřila absurditě toho, že z vrcholu nemůže slézt. Buď na něm zůstane, nebo zahyne. Chtěl obojí… Samotář se dál mlčky vypínal pod temným štítem věží. Stranou ostatních. Sám.
19
ZBRAŇ
Miky Kovanda byl kretén. Jana si tohle slovo jako knihovnice mohla dovolit jen velmi zřídka. Vlastně ho používala pouze k označení dvou lidí – Mikyho a jeho jednovaječného bratra Edy. Miky a Eda Kovandovi byli prostě kreténi. Věřila, že kdyby je dostal do rukou psychiatr, její diagnózu by potvrdil. Zároveň věděla, že se to nikdy nestane. Znala tyhle dva typy od narození. Jejich matky se dokonce přátelily. Na malém městě je obtížné se navzájem vyhnout. Jana se vždycky pokoušela nerozhodovat se unáhleně, proto ani soud nad bratry Kovandovými nevynesla dlouhých pětačtyřicet let. Dnes byla o rok starší a slova vyslovila ještě jednou pregnantně a s akcentem na každou slabiku. Stála před zrcadlem, roztírala si noční krém a zpracovávala to, co jí Simča se slzami v očích před okamžikem odvyprávěla. Holky měly ten večer v Sokole prodlouženou. Když se vracely, bylo už hodně po desáté. Radim držel noční službu a seděl v dispečinku na rozvodně. Nemohl jim vyrazit naproti a Jana usnula u nové knihy. Přečetla 21
skoro všechny nové knihy, než je zařadila do regálu pro běžné čtenáře. Měla velký přehled o světové literatuře a dokonalý o té české. Byla schopná zákazníkovi poradit podle několika málo indicií. Věku. Zaměstnání. Nálady. Věřila, že lidi ji mají rádi, a reakce na webu městské knihovny to potvrzovaly. Samozřejmě se občas vynořily i hejty, když kniha nebyla na skladě nebo před sebou tlačila dlouhý rezervační seznam jmen. Vždycky ji zarazilo, jak snadno a z jak banálních důvodů lidé sahají po nadávkách a verbálním násilí. Takový svět ji děsil a nechtěla s ním mít nic společného. Obyčejně potom několik nocí nespala. Stejně jako dneska. Po třetí hodině se byla podívat na Simču. Dávno klidně oddychovala. Možná že setkání tří holek a Mikyho Kovandy, které proběhlo v temné spojnici dvou náměstí, rozrušilo matku víc než dceru. A snad to tak bylo správně. Miky prý byl namol, a tak se holkám podařilo ho odstrčit, když se je pokoušel chytnout a osahávat. Nic se vlastně nestalo. Holky to vyděsilo, ale než se rozešly, zasmály se tomu. Teprve když si všimla podlitiny na jejím předloktí, musela Simča s pravdou ven. Vypadlo z ní i několik slz. Možná si konečně uvědomila, co se mohlo stát, kdyby Miky nebyl tak opilý a ony nešly ve třech. Eda a Miky nebyli vždycky takoví. Vyrůstali spolu v unaveném tempu konce totality. Na malém městě s jednou fabrikou a spoustou lidí toužících utéct do Prahy. Ti nejlepší to dávno udělali. Zůstal zbytek. Kal. Nemohla to nikomu vyčítat. Její rodiče pracovali ve fabrice – stejně jako matka dvojčat Kovandových. 22
I ona tam potkala otce svých dětí. Slováka, co měl už jednu rodinu v Trenčíně. To se ale Kovandová dozvěděla až o pár let později. Muž dlouho předstíral, že se vrací na Slovensko kvůli matce. A kupodivu všechno fungovalo celkem obstojně. Dvojčata k němu vzhlížela. Žena byla smířená s tím, že její partner nechce svatbu, ale o děti se stará. Každý lichý týden zmizí za matkou. Prasklo to, když se z jednoho pobytu doma nevrátil. Kovandová dala po pár týdnech děti k sousedce a vyrazila na Slovensko. V Trenčíně zjistila, že otec jejích kluků i s rodinou vycestoval do Jugoslávie, natrvalo. Tehdy sourozencům skončila ta hezčí část dětství. Možná celého života. Kovandová nesla ztrátu velmi těžko. Snažila se zklamání utopit v džusu s vodkou a ve víru rychlých milostných dobrodružství. Ani jedno klukům neprospívalo. Střídali se u nich násilníci a ochlastové. V horším případě kombinace obojího. Prospěch dvojčat ve škole se rychle zhoršil. Stali se podrážděnými a plnými agrese. Jana si pamatovala, jak společně napadli Marcela Ferkeše a vyrazili mu oko. Možná nechtěli, ale stalo se. Po incidentu byli oba posláni do diagnostického ústavu pro nezletilé. Do přelomu milénia o nich nikdo neslyšel. Stará Kovandová se potácela mezi odvykacími kúrami a pokusy žít jako ostatní. Svoje plahočení završila silvestrovskou pijatikou, ze které se už neprobrala. Selhala jí játra. Dlouho se zdálo, že dům v rozlehlé zahradě spadne. Pak se v něm objevili dva ramenatí prošedivělí chlápci a město brzy pochopilo, že začínají nové časy. Zlé časy. Časy dvojčat Kovandových. 23
První rok se všichni jen usmívali. Návrat zbloudilců se nesl v nostalgickém vzpomínání a občasných stížnostech na hluk, který se z domu Kovandové nesl. Jako průvan, ženoucí se za lokomotivou, dostihl i bratry oblak jejich minulosti. Jen velmi pozvolna se městem rozšiřovala informace, že bratři posledních devět let strávili za mřížemi. Jana znala advokátku Lindovou, která vlastnila zahradu sousedící se zahradou Kovandové. Chodila si pro knihy o oceánech. Občas se na to téma zapovídaly. I ona měla ráda moře a všechno, co v něm plave. Právě Lindová zjistila, že bratři společně v Praze přepadli, brutálně zbili a okradli několik starších lidí. Soud je poslal na patnáct let do vězení, po devíti je pustil. Smrt matky jim spadla do klína jako požehnání. Místo na ulici se vrátili do rodného města. Z vězení měli něco našetřeno. Společně s dávkami a vlastním bydlením jim život nekladl do cesty žádné překážky. Jana dlouho obdivovala, jak se dva staří agresivní chlapi snesou v jednom domě. Když míjela rozpadající se stavení na konci ulice, bylo slyšet, jak z domu vytékají nadávky a rachotí padající a narážející předměty. Nebyla jediná, kdo si uměl představit, jak se tihle dva navzájem umlátí kladivy. Jenomže představy jsou jen placebo pro nemocné. Kovandové si dobře uvědomovali svoji sílu, kterou jim propůjčoval fakt, že jsou dva. Jeden by snad mohl podlehnout tlaku veřejného mínění, zmizet nebo aspoň krotit své emoce. Ve dvou si kryli záda. Byli dvakrát tak silní. Nebezpeční a zákeřní. Velmi záhy se začaly množit útoky na sousedy a ostatní 24
občany městečka. Tiché výhrůžky. Prořezané gumy. Mistrně vyprovokované strkanice. Lindová se několikrát pokusila zjednat pořádek z pozice ženy znalé práva. Přivolaní policisté obyčejně donutili bratry ztlumit hudbu nebo uhasit oheň z odpadků, které na zahradě schválně zapálili a otravovali město štiplavým černým kouřem. Stačilo, aby zmizela obrysová světla policejního auta – a oheň už hořel s dvakrát takovou silou a hudba řvala v doprovodu jejich nesnesitelného halekání. Lindová pak našla několik mrtvol psů ve své zahradě. Do oken jí v noci padaly dlažební kostky a vchodové dveře pravidelně zdobil vykřičník z lidských výkalů. Lindová se nakonec i s rodinou odstěhovala. Po ní kapitulovali další. Vávra, Pelcovi. Stará paní Kunešová odešla do domova pro seniory. Domy kolem Kovandovic zahrady pustly a další majitelé brzy nemovitosti prodávali. Poslední dva roky byly domy prázdné. Policie byla bezradná. Kovandové fungovali jako kongeniální parazitický organismus. Navzdory primitivnosti byli až neuvěřitelně znalí svých práv. Vězeňský systém je vzdělal. S mistrnou jistotou věděli, kdy přestat dráždit přivolanou policejní hlídku a s neuvěřitelnou pokorou sehrát etudu ublížených sirotků. Ve městě prudce narostla drobná kriminalita. Na zahradě za Kovandovic domem vyrostlo několik potrhaných stanů, kde střídavě vy spávali místní i přespolní individua. Když si Mikyho zavolali na městský úřad, vysmál se jim. Na své zahradě může postavit stanů, kolik chce. Sbohem. Den na to měl starosta otráveného labradora. 25
Její Radim se s Edou a Mikym střetl předloni. Sešli se tenkrát s gymnáziem po dvaceti pěti letech a oslava se jim protáhla přes půlnoc. V podniku na náměstí popíjeli i dvojčata. Když servírka zhasla na důkaz, že už opravdu zavírá, zasypali ji Eda s Mikym těmi nejhoršími nadávkami. Radim se spolužáky se ženy zastali a dvojčata vyklidila prostor. Cestou domů pak Radima a další tři napadli zezadu tyčemi a zbili je tak surově, že byl dva a půl měsíce v neschopnosti. Nikdo dvojčata neviděl, ale všichni si byli jistí. Několik lidí, co zrovna bivakovali na zahradě u domu Kovandových, dosvědčilo, že bratři dorazili dávno před incidentem a seděli s nimi u ohně. Miky s Edou pak několikrát Radima zastavili a radili mu, aby si na to příště vzpomněl, až se bude plést do věcí, do kterých mu nic není. A Radim se už nikdy nepletl. Měl strach, jako ho měli všichni ostatní ve městě. Jana spolkla další prášek na spaní a pokusila se vytěsnit obraz dvou chlapů dotírajících na její dceru. Motivace bratří Kovandových ji děsila svojí iracionálností. Byli to prostě zlí lidé. Postavy z bolavých snů. Neměli důvod jiným ubližovat, ale terorizování jim činilo viditelné potěšení. Byli negací v té nejčistší podobě. A policie nedokázala město ochránit. V loňském roce dokonce kvůli reorganizaci zrušila místní stanici. Z jejich pohledu se zákon nepřekračoval. Konání dvojčat je někdy na hranici přestupku, ale i policie ví, že tihle lidé jsou v balancování na hraně mistři. Individua, jako jsou Kovandové, mají totiž proti ostatním jednu nespornou výhodu. Nic nemají, nic nejsou. Jejich inteligence je ale natolik vysoká, že si to uvědomují. Ovládá 26
je frustrace a vědomí, že nemůžou nikam spadnout. Ten, kdo je na dně, je v bezpečí! Ten, kdo se nemá o co bát, je v bezpečí. Z jistého úhlu pohledu dosáhli naprosté svobody. Budou muset překročit hranici. Je kruté, že to někdo zaplatí zdravím nebo dokonce životem, ale dokud nepoteče krev, hodně krve, policie Kovandy nezavře. Když jí tohle nadstrážmistr vysvětloval, pochopila, s jakou radostí jejich město opouští. Nezbývalo než čekat a věřit, že ta krev nebude její ani nikoho z jejích blízkých. Bezzubost systému ji přiváděla k šílenství. Ten, kdo opustí vězení, je znovu čisťounký jako nepopsaný papír. Usnula až ve chvíli, kdy závěsem začalo prosakovat světlo. Měla dojem, že přesně ve stejný okamžik dosedl na postel Radim. Bylo půl páté. Matrace se vyčerpaně zhoupla. Něco zamumlala a Radim ji políbil. Začala mu vyprávět, co se stalo Simče, ale muž po dvou větách usnul. Neměla mu to za zlé. Práce na dispečinku byla otravná a vysilující. Spočívala v nepřetržité kontrole asi stovky budíků a čidel, regulujících tok energie do města a z něj. Byla sobota. Všechno mu řekne zítra u oběda. Rozhodla se. Odpoledne zajedou do okresního měs ta na policii. Simča jim převypráví, co se jí včera v noci stalo, a policie si konečně na Kovandu došlápne. Radim byl proti. Souhlasil s dcerou, že se nic nestalo. Ani jeden z nich neměl chuť včerejší noc řešit. Simča se styděla vyprávět, jak ji to staré prase osahávalo, a Radim argumentoval, že když bude policie Kovandu otravovat, ublíží holkám doopravdy. A i kdyby Mikyho naložili a odvezli do horoucích pekel, bude tady Eda, aby se 27