PROLOG Belgie – Ledegem u Kortrijku 1906
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 5
1.6.22 17:44
Nellie opustila veterinární ordinaci a vydala se kolem domu De Grootových na pastvinu. Měla zpoždění, Phippsův poník už nebyl ve vý běhu. Chlapec se jí nejspíš nedočkal a vyjel si sám. Pak k ní ale do lehly tóny houslí z malé stáje, kterou poník sdílel s kočárovým koněm Phippsova otce. Nellie se usmála. Její vyjížďka byla zachráněna. „Phippsi! Proč jsi odvedl Ceese do stáje?“ Strčila do vrat a malý bělouš ji pozdravil hlubokým zařehtáním. Hnědovlasý chlapec, který seděl na balíku slámy a ladil housle, k ní zvedl oči. „No protože jsi tu nebyla. A já chtěl, aby si maminka myslela, že jsem na vyjížďce.“ I o dva roky starší Philipp, kterému Nellie od chvíle, kdy se naučila mluvit, říkala Phipps, se nezdržoval pozdravem, ačkoli se od včerejška neviděli. Chodili v Kortrijku, nejbližším městě, do různých škol a vraceli se domů až odpoledne. Když byli spolu, připadalo jim, jako by se vůbec nerozloučili. Od dětství se kamarádili, ale měli k sobě blízko jako sourozenci. „Proč jdeš tak pozdě?“ „Něco mě zdrželo.“ Její světlehnědé oči se rozzářily, když mu začala vyprávět, o co šlo. Vzala si z hromady taky jeden balík slámy a postavila ho před Phippse. „Byla jsem v ordinaci tvého otce. Pomáhala jsem mu.“ Téměř hrdě ukázala na své lněné kalhoty, které měla potřísněné krví. „Musel jednomu pejskovi amputovat nohu. Byla to urgentní operace. A neměl tam nikoho, kdo by mu pomohl. Zahlédla jsem, jak k němu majitelé chudinky Dropje spěchají. Postřelili ho na lovu, lýtkovou i holenní kost levé zadní nohy měl úplně rozdrcenou. Ale pan De Boer ho nechtěl nechat uspat. A tak se tvůj otec rozhodl pro amputaci. Jenže potřeboval pomoct. Docela nadával, že jsi pryč… Takže mě nechal, 7
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 7
1.6.22 17:44
abych mu asistovala. A víš co, Phippsi, on mě pochválil! Povídal, že by byl ze mě dobrý zvěrolékař, kdybych byla kluk.“ Nellie se zvedla, vzala do ruky kartáč, nasadila koníkovi ohlávku a začala ho hřebelcovat. Ve čtrnácti letech byla vytáhlá a plná energie. Phipps byl na rozdíl od ní spíš klidný chlapec. Jeho jedinou vášní byla hra na housle. Chlapcovi rodiče bohužel neviděli rádi, když se někam se svým nástrojem schoval a hrál, místo aby jezdil na koni, kopal do míče nebo běhal venku jako „správný kluk“. Dřív se toulal po okolí docela rád – obvykle s Nellie. Od dětství si spolu hráli, jen kvůli ní Phipps chytal pulce nebo kradl třešně v sousedově zahradě. To všechno ale skončilo, když objevil hudbu. Otevřela mu úplně nový svět. V Ledegemu, malé belgické vesnici, v níž Phipps a Nellie žili, se hudba moc neprovozovala. Nanejvýš tu hrávala dechovka na vesnických slavnostech. Kdo si chtěl poslechnout koncert, musel se vydat do patnáct kilometrů vzdáleného Kortrijku nebo ještě o něco dál jiným směrem do Ypern. Rodiče Nellie tam občas jezdívali. Theo a Greta De Grootovi hudbě příliš neholdovali, nanejvýš si zašli občas do divadla. Phipps proto poprvé uslyšel hru na housle až před dvěma lety, když do vesnice zavítala potulná cikánská společnost. Phippsův otec ošetřil jednoho jejich koně a chlapec byl naprosto unesený vášnivými melo diemi, které cikáni hráli večer u ohně. Nellie si s oblibou vybavovala vzpomínku na to, jak se v noci kradli z domu, aby si je alespoň z dálky poslechli. Tenhle tajný výlet výjimečně navrhl Phipps. Obvykle to bývala spíš ona, kdo přicházel s nápady na zakázané akce. Phipps pak nedal pokoj a hrozně si přál housle – k narozeninám, Vánocům nebo ke všemu dohromady. Tvrdil rodičům, že už mu nemusejí koupit nic jiného. Za housle se byl ochoten vzdát dárků na několik let dopředu. Nakonec svůj vysněný nástroj dostal, levné housle, které zpočátku vydávaly jen otřesné kvílivé zvuky. Nikdo nevěřil, že by z nich Phipps dokázal vyloudit něco lepšího, ale ten zázrak se stal. Ukázalo se, že je mimořádně hudebně nadaný, a brzy ho rodiče museli brzdit, aby nestrávil celý den cvičením na housle. Nellie to přijímala s pochopením 8
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 8
1.6.22 17:44
a vždycky byla ochotná Phippse krýt, když se potřeboval někam zašít a hrát. Například projížděla jeho poníka, zatímco on tajně cvičil ve stáji. Osedlala bělouše a zastrkala si dlouhé rusé vlasy pod čepici. Nikdo nesmí poznat, že je to dívka, kdo cválá na skotačivém koníkovi po loukách a lesních cestách. „Tak ráda bych se stala zvěrolékařkou,“ povzdechla si, když vyváděla Ceese z ustájení. „A nechápu, proč bych kvůli tomu musela být kluk.“ Phipps k ní stočil pohled. „Holky na vysoké školy neberou,“ upozornil ji lakonicky. Nellie zkrabatila čelo, které bylo stejně jako její celý úzký obličej poseté pihami. „Tak se teda odstěhuju do jiné země,“ prohlásila rozhodně. „Někde mě určitě studovat nechají.“ Phipps zavrtěl hlavou. „Nikde,“ poučil ji. „Náhodou to vím, protože otec zrovna někde četl o možnostech lékařského studia pro ženy. V některých zemích už je přijímají na medicínu, ale na veterinu ne. Otec poznamenal, že je to dobře.“ Vrhla na něho rozzlobený pohled. „A ty s ním snad souhlasíš?“ Phipps protočil panenky. „Jasně že ne. Nikdo nemůže být lepší veterinář než ty. Protože nikdo není zblázněný do zvířat jako ty.“ Nellie odjakživa sbírala ptáčky se zlomenými křídly i prašivé kočky, které se jí kupodivu nechávaly chytit a léčit vlastnoručně vyrobenou mastí z měsíčku lékařského. Každý večer se u zadního vchodu do Nelliiny zahrady scházely spousty jednookých nebo třínohých psů a koček. Její matka považovala ta zvířata za odporná a nadávala, Nellie ale na své chráněnce nedala dopustit. „Tak mě prostě budeš muset nechat, abych studovala s tebou, až budeš na univerzitě,“ usoudila. „Ty budeš zapisovat přednášky a já studovat tvé učebnice. Když nebudu něčemu rozumět, tak mi to vysvětlíš. To pro mě uděláš, ne?“ „Já se ale zvěrolékařem nestanu,“ prohlásil Phipps. „Budu houslista, to přece víš.“ Nellie shovívavě pokývala hlavou a chystala se vyvést koníka ze stáje. „Ach Phippsi, samozřejmě že se staneš zvěrolékařem. Tvůj otec 9
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 9
1.6.22 17:44
bude trvat na tom, abys jednou převzal jeho praxi.“ Doktor Theo De Groot vedl dobře zavedenou venkovskou ordinaci. „Nanejvýš bys mohl jít studovat medicínu pro lidi. To je možná ještě prestižnější, s tím by otec možná souhlasil. Jen by ses pak musel usadit někde jinde. Doktorem se u nás jednou stane můj bratr.“ Nellie byla dcerou místního venkovského lékaře. Doktor Pieter Van der Heyden měl svou ordinaci v sousedním domě vedle De Grootových a jeho syn se na rozdíl od Phippse nemohl dočkat, až se jednoho dne vydá v jeho stopách. Lukas byl podstatně starší než Nellie a Phipps, za dva roky už půjde na univerzitu. „Nic z toho není pro mě,“ namítl Phipps. „Nemůžu vidět krev.“ Nellie se zasmála. To tedy rozhodně nebyla pravda. Doktor De Groot už celé roky trval na tom, aby mu Phipps při práci pomáhal. Sice to nedělal rád, ale špatně se mu při tom nedělalo. „No, uvidíme,“ ukončila diskuzi a konečně vyjela na poníkovi. Zakrátko už cválala polními cestami kolem Ledegemu a snila o své ordinaci. Stane se veterinářkou, to je jisté! Byla přesvědčená, že dokáže uskutečnit všechno, co si zamane. Phippsovi ale taková rozhodnost chyběla. Ať už si přeje studovat hudbu sebevíc, nakonec stejně udělá to, co bude chtít jeho otec.
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 10
1.6.22 17:44
STUDIUM Belgie – Ledegem Holandsko – Utrecht 1908 až 1912
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 11
1.6.22 17:44
kapitola 1
„Mně se to ale vůbec nezdá,“ zaslechla rozzlobenou matku, když se chystala otevřít dveře do obývacího pokoje. Její rodiče ji pozvali, aby si spolu vážně promluvili. „Je samozřejmě dobře, když umí dívka počítat – jednoho dne bude muset vést domácnost, takže by se měla naučit jak vyjít s rozpočtem. Ale k čemu bude potřebovat fyziku a chemii? Ty jeptišky jsou schopné vychovat mi z ní sufražetku! Nechci jim Cornelii nechat déle, než je třeba.“ Nellie něco podobného očekávala, ale když otevřela dveře, po znala, že situace je ještě horší, než se obávala. Otec držel v ruce její vysvědčení a pozorně ho studoval, matka stála za ním a také se dívala na známky. Ve škole se toho dne rozdávala pololetní vysvědčení a Nellie byla se sebou navýsost spokojená. Ve všech přírodovědných předmětech byla nejlepší ze třídy, a také z francouzského a holandského jazyka dostala dobré známky. V poznámce pak škola důrazně doporučovala, aby jí bylo umožněno po skončení školního roku pokračovat se studiu na lyceu, aby mohla složit maturitu. Dívčí škola v Kortrijku byla přísnou církevní institucí, která žákyně nepřipravo vala jen k vedení domácnosti, ale také k profesní dráze. Závěrečné zkoušky na lyceu po dvanácti školních letech dívky opravňovaly k dalšímu studiu jen několika oborů, na které ženy přijímali, a také učitelského ústavu. Většina rodičů však nenechávala své dcery chodit do školy tak dlouho. Téměř všechny dívky ji opouštěly v šestnácti letech po deseti letech školní docházky a před Nellie teď stálo zásadní rozhodnutí. Horoucně si přála dostat se na vysokou školu, i když vysněné studium zvěrolékařství bylo ženám stále odpíráno. Přesto neztrácela opti mismus, za dva roky by se přece mohlo leccos změnit. Plná naděje 13
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 13
1.6.22 17:44
proto upozornila matku na doporučení školy. O tom si dnes večer promluvíme s otcem, odkázala ji na večer a její výraz nevěstil nic dobrého. A teď tedy, ještě před večeří, došlo k onomu obávanému rozho voru. Doktor Theo Van den Heyden touhle dobou rád odpočíval po práci se sklenkou koňaku u krbu. Matka tyto chvíle s oblibou využívala, aby s ním probrala nepříjemná témata. Ušetřilo jí to dlouhé diskuze, protože její muž se snažil všechny problémy rychle vyřešit, aby se mohl dál věnovat novinám a koňaku. Většinou s návrhy své ženy prostě souhlasil. Její matka se začala probírat košem, v němž byly uložené výsledky Nelliiných ručních prací. Nejspíš chtěla zjistit, proč dcera dostala špatnou známku z šití. S odporem si prohlížela jednu výšivku. „Příští pololetí se budu víc snažit,“ prohlásila Nellie, dřív než pozdravila otce. „Slibuju, já…“ „A co má být tohle?“ S obviňujícím výrazem matka zvedla kousek látky, na kterém její dcera zkoušela různé druhy stehů. Zadní a skrytý, křížkový a kroužkovací steh ještě poznala, některé další ovšem zjevně nedokázala identifikovat. Nelliin otec vrhl na ruční práci krátký pohled. „To je chirurgický steh,“ poznamenal. „Tím se obvykle zašívají rány.“ Nezdálo se, že by na tom shledával něco neobvyklého, ale jeho žena si jen rozzlobeně odfrkla. „A ten druhý steh je intradermální. Bezvadně provedený…“ Matka se na něj nechápavě podívala. „Ty myslíš, že to jsou… chirurgické stehy? Ale proč…? Můžeš mi to vysvětlit, Cornelie?“ Paní Van der Heydenová dceru vždy striktně oslovovala celým jménem, místo aby jí prostě říkala Nellie. „To… byl takový úkol,“ přikývla dcera. „Měly jsme udělat stehy, které umíme. A pak je předvést před třídou.“ Doktor Van der Heyden zvedl obočí a konečně se obrátil k dceři. „A odkud umíš chirurgické stehy?“ zeptal se spíš se zájmem, než že by se mu to nelíbilo. „Od Phippsova otce,“ odpověděla nejistě Nellie. „Někdy mu se zvířaty pomáhám.“ 14
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 14
1.6.22 17:44
S chutí by to dělala každou volnou minutu, ale doktor De Groot nebyl právě nadšený, že je v jeho ordinaci ona, a ne jeho syn. Phippsovu pomoc by uvítal mnohem raději, když třeba potřeboval podržet vzpurnou kočku nebo psa. Většinou se toho musela ujmout jeho žena. Doktor Van der Heyden se zasmál. „Tady to máš, Josefino. S jehlou zachází ráda, ale ne v krejčovině.“ „To není vůbec k smíchu, Pietře!“ zlobila se matka. „Naopak, bojím se pomyslet, co tomu asi řekla učitelka…“ „Sestra Irene na tom nenašla nic špatného,“ bránila se Nellie. „Nechala mě dokonce vysvětlit rozdíly stehů a kdy se který používá…“ „A tím se zase dostáváme zpátky k našemu tématu,“ pospíšila si paní Van der Heydenová. „Dívky jsou povzbuzovány, aby se zají maly o věci, do kterých ženám nic není. Jak už jsem říkala, jsou z nich vychovávány sufražetky. Nakonec bude chtít Cornelie snad ještě studovat…“ „A proč ne?“ opáčila Nellie už trochu vzdorovitě. Matka po ní blýskla očima. „Nebuď směšná!“ okřikla dceru a znovu se obrátila k manželovi. „Tady to máš. Tedy podle mého mínění by měla Cornelie školu opustit po skončení desáté třídy. Brzy jí bude šestnáct a…“ „Na vdavky je rozhodně moc mladá,“ skočil jí do řeči Nelliin otec. „Chceš snad, aby tady několik let jen tak zahálela? A lezla doktoru De Grootovi na nervy? Když nebude mít co na práci, tak ještě víc propadne své zálibě zabývat se zvířaty. Nemysli si, Nellie, že jsem si nevšiml, že už zase léčíš prašivé kočky. Musím ti to znovu důrazně zakázat. Ty mrchy okamžitě zmizí z kůlny, nebo na ně zavolám rasa. Tvoje láska ke zvířatům je při vší úctě… Až budeš vdaná, tak si můžeš pořídit nějakého psího mazlíčka, ale v domácnosti lékaře… Přece víš, že hygiena je v ordinaci nesmírně důležitá. Ta zvířena sem jen tahá choroboplodné zárodky!“ Nellie se kousla do rtu. Také doktor De Groot se pečlivě staral o čistotu ve své ordinaci a ona se to od něho naučila. Byla si přesto jistá, že její chráněnci nic a nikoho nenakazí. O tom se ale s otcem nedalo diskutovat. 15
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 15
1.6.22 17:44
„Ano, tatínku,“ přisvědčila pokorně, aby ho ještě víc nerozzlobila. Vždyť se zdá, že co se týče školy, je spíš na její straně. Jenže se mýlila. „A co nějaká pořádná škola vedení domácnosti, třeba rodinná škola?“ nadhodil otec. „Když Nellie chybí základní dovednosti potřebné v domácnosti? Vařit nejspíš taky neumí… Alespoň nedávno to tu smrdělo jak v čarodějnické kuchyni, když jsem se vrátil domů. A Elfriede povídala, že Nellie vařila.“ Elfriede byla služka v domě Van der Heydenových. „Dělala jsem mast z měsíčku lékařského,“ řekla Nellie na vysvět lenou. „Základem je vepřové sádlo. To samozřejmě moc nevoní, ale dá se tak levně vyrobit léčivá mast na rány a…“ „Už zase ta prašivá havěť,“ rozčílil se doktor Van der Heyden. „To musí přestat, Josefino. Nellie je třeba přivést k tomu, aby se věno vala pro ni přiměřeným činnostem. To není v Kortrijku žádná rodinná škola, kde by se naučila vedení domácnosti?“ Nellie se hroutil svět. Všechny její plány složit alespoň maturitu, když nemohla doufat ve vytouženou vysokou školu, mizely v nenávratnu. Na druhou stranu nevěděla, že by v Kortrijku existovala podobná škola, což její matka vzápětí potvrdila. „Vypadá to jedině na nějaký penzionát,“ přemýšlela paní Van der Heydenová nahlas. Zároveň to ale neznělo tak, že by návrh muže v zásadě odmítala. I ona absolvovala dívčí školu orientovanou na vedení domácnosti, a sice v Holandsku, kde vyrůstala. Ještě dnes básnila o krásných časech strávených na škole St. Elisabeth v Utrechtu. Utrecht? Náhle se Nellie v hlavě zrodil nápad. Phipps na jaře složí maturitu a půjde studovat veterinární lékařství. Jako před ním jeho otec měl i on nastoupit na univerzitu v Utrechtu. „A nemohla bych jít na školu St. Elisabeth?“ vyhrkla ze sebe Nellie a pokusila se o nadšený tón. „Tam, kam jsi chodila i ty, maminko?“ Na tváři vyloudila rozjásaný výraz. „Vždycky o ní tak hezky vyprávíš, jak jste si to s děvčaty užily. A dá se tam dokonce získat maturita.“ Pudinková maturita – tak otec nazýval závěrečnou zkoušku, kterou jeho žena v penzionátu složila. 16
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 16
1.6.22 17:44
Paní Van der Heydenová si promnula čelo. Zdálo se, že se nemůže rozhodnout. „Já nevím, Cornelie… Škola St. Elisabeth je samozřejmě skvělá. Ale tak daleko…“ Město v Holandsku bylo vzdálené dvě stě padesát kilometrů. „Nemohla bys jezdit domů ani na víkendy.“ „Tím líp,“ poznamenal Nelliin otec. „Tak se sblíží se spolužačkami. A o víkendech se bude věnovat ženským záležitostem – určitě jí nikdo nedovolí, aby si tam s sebou přitáhla polovinu zoologické zahrady.“ „Doufám, že tvoje přání nemá nic společného s tím, že Philipp De Groot jde také studovat do Utrechtu,“ vrhla na ni podezřívavý pohled matka. Nellie na ni nevinně pohlédla. „Phipps? S tím už se moc neví dáme…“ V poslední době potkávala svého přítele opravdu jen zřídkakdy. Phipps měl teď ve škole hodně práce. Učení mu nešlo tak lehce jako jí, a pokud chtěl slušně složit maturitu, musel se dost snažit. Volný čas, který mu zbyl, trávil se svými houslemi. Většinou jako dřív ve stáji, zatímco Nellie jezdila na jeho koni. O tom ovšem její rodiče neměli ani ponětí. „A až bude na univerzitě, tak se ke mně stejně nebude znát! Nemůže se přece zahazovat s žákyňkou z penzionátu…“ Paní Van der Heydenová si ji skepticky změřila. Zjevně měla jisté pochybnosti. Koneckonců i ona se se svým mužem seznámila, když studoval v Utrechtu. Byl ovšem mnohem starší než Phipps a v Holandsku pobýval jen na jednom výměnném semestru. Měl tedy víc času než začínající studenti na společenské záležitosti, navíc i ona už nechodila do školy, ale angažovala se v dobročinné organizaci. Na charitativním plese pořádaném ve prospěch chudých si byli vzájemně představeni a pak se do sebe zamilovali. Zdálo se, že její otec nemá obavy týkající se vztahu k jejímu příteli. „Philipp by na ni naopak mohl po cestě dávat pozor,“ poznamenal klidně. Matka se zamračila. „Snad to nechceš ještě podporovat?“ zeptala se nespokojeně. „Tohle… tohle přátelství?“ Doktor Van der Heyden se na ni káravě podíval. „Josefino, ti dva jsou nerozluční už od dětství. Nevidím tedy v jejich společné cestě vlakem větší nebezpečí, než když jí tady pomáhá stavět pasti, aby dostali z ulice dalšího prašivého kocoura, který se pak rozvaluje v naší 17
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 17
1.6.22 17:44
kůlně. Řekl bych, že jí nehrozí žádné… tedy… erotické dobrodružství. Podívejme se na to realisticky. Ten mladý muž má před sebou čtyři roky studia. Po tu dobu na ženění nemůže ani pomyslet. A ty zatím pro Cornelii jistě najdeš nějakého vhodného mladíka. Pokud se tak nestane a ti dva k sobě budou i potom chovat náklonnost, tak se zkrátka stane ženou veterináře. Doktor De Groot si žije docela dobře a Nellie zvířata miluje.“ Josefina Van der Heydenová se zatvářila otráveně. Pro svou dceru si představovala docela jinou partii. Ale jako obvykle dala nakonec svému muži za pravdu. „Tak já tedy zítra napíšu do Utrechtu,“ prohlásila hlasem, z něhož už se pomalu vytrácel nesouhlas. „Uvidíme, jestli paní Verhoevenová bude mít pro ni místo.“ Paní Verhoevenová, zakladatelka a ředitelka školy, byla podle vyprávění matky velmi přísná. Nellie ale neztrácela optimismus. Však už to nějak zařídí, aby se mohla s Phippsem vídat a začít uskutečňovat plán, který vymysleli už před lety. Phipps se s ní bude dělit o náplň svého studia. Právě udělala další krok, který ji přibližoval k splnění jejího snu stát se zvěrolékařkou. Nellie se s úlevou vydala do kůlny, aby se postarala o svého nejnovějšího chráněnce, střapatého černého psa. Už ho vykoupala, a teď zjistila, že se pořád ještě klepe zimou. „To je mi moc líto,“ omluvila se a ještě jednou ho důkladně vytřela ručníkem. Byl vlhký a chladný den a ani ona by se v takovém počasí nechtěla koupat venku. „Kdyby bylo po mém, vzala bych tě do domu a mohl bys uschnout u krbu. Ale otec si myslí, že roznášíš nemoci…“ Což ovšem mohla být pravda, než ho důkladně umyla. Srst toho tuláka, který po Ledegemu už pár dnů pobíhal, byla plná blech a zdálo se, že má i prašivinu. Nellie ho nejdřív musela zbavit hmyzu a vyléčit nemoc, než mu dovolila spát v zahradním domku. Koupel s šamponem, který zabíjí roztoče, pomáhala nejlíp. Nellie svého chráněnce přikryla dekou a povzbudila ho slibem: „Hned ti bude teplo, uvidíš.“ 18
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 18
1.6.22 17:44
Nezdálo se, že by to psa přesvědčilo. Žalostně zakňučel, když se od něho odvrátila, aby pohladila dalšího chovance. Zrzavý kocour Joppe měl jen jedno oko a také zraněnou nohu. Našla ho na nádraží na kost vyhublého, zakrváceného a bez ocasu. Bylo docela klidně možné, že to bylo dílo nějakého trapiče zvířat. Kocour v panice prchal i před Nellie. Nakonec si od ní přece jen nechal ošetřit rány. „Co si vámi jen počnu, jestli bude otec trvat na tom, abych kůlnu vyklidila?“ povzdechla si Nellie. Život skutečně není jednoduchý, ale ona to nikdy nevzdá.
19
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 19
1.6.22 17:44
kapitola 2
„Pořád nevím, jak si to vlastně představuješ?“ namítl Phipps. Seděl s Nellie ve vlaku do Utrechtu a ona ho znovu přesvědčovala, aby ji nechal studovat společně s ním. „Budeme se muset pravidelně vídat – alespoň jednou týdně. Tebe na přednášky nepustí, takže ti můžu jen dávat číst moje poznámky, jenže ty si dělám často heslovitě…“ „No tak je se mnou znovu projdeš, a tím si zopakuješ, co ses naučil,“ vysvětlovala mu už snad podvacáté. „To ti nemůže škodit. Kromě toho existují učebnice…“ Už se na něho začínala trochu zlobit. Měla za sebou náročné období a ráda by si teď v klidu trochu odpočinula, než nastoupí na dívčí školu St. Elisabeth. Nechtěla už dál odrážet Phippsovy námitky. Všechno spolu několikrát probrali a ona musela využít všechny své přesvědčovací schopnosti do úplného vyčerpání. Navíc nebylo snadné najít lidi, kteří by byli ochotní ujmout se jejích čtyřnohých chráněnců, ačkoli už všichni vypadali dobře a přítulně. Kdo by také chtěl jednookého kocoura nebo kočku bez ocasu? Nejsnadněji udala psa, který už měl krásnou lesklou srst a hodil se na hlídání domu. Nakonec všem našla domov a mohla by si odpočinout, jen kdyby Phipps pořád ne otravoval s nějakými námitkami… „Kromě toho pro tebe nebude snadné dostat vycházku,“ rozumoval Phipps pořád dál. „Jeptišky určitě své chovanky hlídají…“ „Tam žádné jeptišky nejsou, St. Elisabeth je sekulární škola. Ale máš pravdu, že je to něco jako lepší vězení. Ještě nevím, jak se dostanu ven. Ale něco mě už napadne. Určitě.“ Phipps zachmuřeně přikývl. O tom rozhodně nebylo pochyb. Co ji znal, vždycky ji něco napadlo. „Musíš mi jen napsat tvou adresu.“ Nellie vytáhla zápisník. „A k čemu? Paní De Winterová nestrpí dámské návštěvy.“ 20
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 20
1.6.22 17:44
Phippsův otec ubytoval syna u jedné vdovy, která pronajímala pokoje studentům a pravděpodobně dozírala na chování chlapců stejně přísně jako paní Verhoevenová na dívky v penzionátu. „Abych tě našla, až budu vědět, jak to zařídíme,“ vyjela na něho Nellie. „Kristapána, Phippsi, nebuď tak zabedněný! Vím, že jsi otrávený, nemáš chuť do studia a vůbec. Nejraději bys šel na přehrávky na konzervatoř a stal se houslistou. Ale to jsi měl neustále opakovat svému otci, ne mně. Pak by možná přece jen ustoupil a nechal tě to alespoň zkusit. Já bych se o to na tvém místě pokusila ještě teď. Přehrávka nic nestojí a ty by ses alespoň dozvěděl, co si o tvém fidlání myslí jiní.“ „Určitě nehraju tak dobře, jak bych mohl…,“ povzdechl si Phipps. Proti tomu nemohla Nellie nic namítnout. Ovšem vzhledem k tomu, že se Phipps prakticky všechno naučil sám, hrál virtuózně. Ostatní adepti jistě měli od dětství učitele. „Přesto bys tam měl jít a zahrát jim,“ trvala na svém Nellie. „Ať je to jak chce, i když se ti tvůj sen nesplní, nemusíš se vzdát snahy naučit se to, co skutečně chceš. Tak už toho nech, vzchop se a pomoz mi. Třeba ti i já jednou dokážu pomoct. Musíme se prostě pokusit získat z pobytu v Utrechtu to nejlepší.“ Phipps odhadl školu St. Elisabeth docela správně. Paní Verhoevenová brala chovanky pod svá křídla hned, jak dorazily do Utrechtu. Už na nástupišti čekala na Nellie dívka, která se představila jako Doortje, žákyně závěrečné třídy. Byla zřejmě natolik spolehlivá, že jí mohla být svěřena do péče nově příchozí. Doortje bylo osmnáct let a už byla zasnoubená, jak se od ní Nellie dozvěděla cestou do školy v penzionátní uzavřené drožce. Tmavovlasá dívka vychvalovala školu a taky svého nastávajícího. Pracuje jako notář a ona jednoho dne povede velkou domácnost, sdělila Nellie hrdě. Po přípravě ve škole St. Elisabeth si byla jistá, že se s budoucími úkoly bez problémů vypořádá. Škola se nacházela na předměstí Utrechtu ve velkém, elegantním domě. Doortje označila budovu za klasicistní a měla mnoho co říct i k její historii. Nellie se ovšem víc soustředila na malý park, který byl 21
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 21
1.6.22 17:44
obehnaný vysokým plotem. Určitě se tu najdou místa, na která z domu není vidět, jenže plot zakončený nahoře bodci se nedá přelézt, uvažo vala. Kromě toho by ji hledali, kdyby přes den na pár hodin zmizela. Bude tedy potřebovat výmluvu, která by jí umožnila školu legálně opustit hlavním vchodem. Doortje doprovodila Nellie až do kanceláře ředitelky, protože paní Verhoevenová chtěla nové chovanky osobně uvítat. Představená školy byla vysoká, hubená žena s tvrdým výrazem v černých šatech – je vdova, vzpomněla si Nellie. Vlasy měla přísně sčesané dozadu a svázané do uzlu. Přesto se na Nellie zdrženlivě usmála a uvítala ji. „Stále ještě si vzpomínám na tvou milou matku, dítě,“ prohlásila po několika úvodních slovech. „Josefina patřila k mým nejmilejším žačkám. Doufám, že půjdeš v jejích stopách. Tvé dosavadní známky…,“ podívala se na vysvědčení, které matka ředitelce poslala a teď už bylo založené do Nelliiny složky, „… ukazují, že jsi bystrá dívka…“ Nellie zajímalo, jak to myslí. „Ovšem nějaké ty mezery v tvém vzdělání se ještě najdou, jak mi tvá matka sdělila. Ty… nehraješ na žádný hudební nástroj?“ Nellie zavrtěla hlavou. V salonu Van der Heydenových sice stál klavír, ale i matka na něj hrála zřídkakdy, navíc podle Nelliina mínění dost špatně. Nikdo v její rodině nebyl muzikální. Phipps pokaždé, když u nich někdo zvedl víko klavíru, nasadil mučednický výraz. Podle jeho mínění byl totálně rozladěný, což Nelliinu matku vůbec nerušilo. „To je velká škoda, Cornelie. Snažíme se tady rozvíjet také umě lecké schopnosti našich schovanek. Je přece krásné, když žena dokáže večer potěšit svého muže malou skladbou na klavír nebo ve společnosti něco zazpívat.“ Ještě jednou se zadívala na Nelliino vysvědčení. Kromě ohodnocení domácích prací byla i známka ze zpěvu spíše průměrná. Nellie z ničeho nic dostala nápad. „Já bych se to velmi ráda naučila,“ prohlásila. „Tedy hrát na klavír… nebo na housle… vyučujete to zde?“ Ředitelka přikývla. „Jistě, jen nevím, jestli bude naše paní Van Doornová ochotná ujmout se začátečnice. Většina dívek v tvém věku už ovládá hru na nástroje velmi dobře. Máme tu dokonce malý orchestr… 22
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 22
1.6.22 17:44
Ale to se uvidí. Nejdřív ti předám tvůj studijní plán a pak tě správcová zavede do tvého pokoje. Budeš bydlet v západním křídle ve Van Dyckově pokoji. Víš, kdo byl Anthonis Van Dyck?“ „Malíř,“ přikývla Nellie. Už o něm samozřejmě slyšela, ale nedokázala si s umělcem spojit žádné jeho dílo. Paní Verhoevenová spokojeně přikývla. „Představitel vlámského baroka, současník Petera Paula Rubense. To je dobře, že se zajímáš o historii umění, Cornelie. Teď už můžeš jít. Jistě se chceš seznámit se svými novými spolubydlícími. Nora a Elsa jsou u nás od první třídy a pomohou ti zorientovat se ve škole.“ Nellie vystřihla způsobné pukrle, opustila kancelář a na chodbě ji hned odchytila správcová. Dívky se tady asi nikdy nenechávaly bez dozoru. Nellie následovala přátelskou, tělnatou ženu tmavými chodbami, na jejichž stěnách visely stejně tmavé obrazy. Paní Bakkerová ji cestou informovala o domácím řádu, který zakazoval křik, hlasitý hovor a běhání po chodbách, stejně jako jídlo na pokojích. Pokrmy tu jsou vydatné, vysvětlila Nellie, a navíc zdravé. Není vhodné, aby si sem chovanky pašovaly sladkosti. Škola ve všech ohledech klade velký důraz na zdravý způsob života dívek. Každý den začíná rozcvičkou k posílení těla a procházkou v zahradě, tedy pohybem na čerstvém vzduchu. To je součástí denní rutiny. „Záleží nám na tom, aby od nás do života odcházely ženy, které jsou tělesně i duševně vyzrálé a zdravé,“ vysvětlovala jí paní Bakkerová. Nellie se nemohla ubránit tomu, aby pomyslela na chovné klisny. Plemenný odchov ve stádu, dobré krmení a pravidelný lehký pohyb zaručoval, že klisna lehce zabřezne a přivede na svět zdravé hříbě. I když se jí to srovnání nelíbilo, moc nechybělo, aby se rozesmála. Pokoj, do kterého ji správcová dovedla, byl naštěstí světlejší než chodby. Měl velká okna a stěny byly ozdobené reprodukcemi nejdůležitějších děl Van Dycka. Nellie si všimla portrétu světlovlasého mladíka a také zobrazení ženy v červených šatech s dítětem. Kromě toho stály v pokoji tři postele, tři psací stoly, noční stolky a velký šatník. Dvě dívky stejně staré jako Nellie si právě promyšleně 23
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 23
1.6.22 17:44
a velmi pečlivě ukládaly své věci. Ona spíš mívala tendenci nastrkat své oblečení halabala a hlavně co nejrychleji a pak doufat, že se jejího šatníku ujme Elfriede a dá ho do pořádku, takže soustředěnou činnost svých spolubydlících pokládala za obdivuhodnou. Uvědomila si, že nebude snadné se těm dvěma vyrovnat. Správcová jí dívky představila jako Noru a Elsu, přičemž Nellie měla problém je od sebe rozeznat. Obě byly blondýnky s modrýma očima a vlasy měly spletené do složitých účesů. Na Nelliin jednoduchý ohon zahlížely úkosem. Zauvažovala, jestli se snad česání taky nevyskytuje v učebním plánu, který jí paní Verhoevenová vtiskla do ruky. Vypadal úplně jinak než ten z její dřívější školy. Mezi vyučovací předměty tu patřilo šití, dějiny umění a kreslení, a dokonce i kurz vaření. Francouzština a holandština samozřejmě nesměly chybět, velký prostor ovšem zaujímala hudba. Biologie, fyzika a chemie byly spojené pod názvem přírodověda. Nellie si povzdechla. Učení jí zjevně nezabere moc času. Bude se tedy moct věnovat svému vlastnímu studiu, jakmile ovšem najde možnost, jak se setkávat s Phippsem. „Co se tu děje o volných odpoledních?“ zeptala se Nory, která jí právě přidělovala postel u okna. Dívka pokrčila rameny. „Děláme své ruční práce nebo máme hodiny hudby… Pár děvčat ze statků chodí na hodiny jízdy na koni.“ „Tady jsou koně?“ podivila se Nellie. Nora zavrtěla hlavou. „Ne, děvčata jezdí na jízdárnu někde ve městě,“ informovala ji. „Takže se dá… opustit školu?“ V Nellie začala klíčit naděje. Nora přikývla. „Ovšem jen v případě, že máš dobrý důvod,“ upřesnila. „Jinak se sama potulovat po městě nemůžeš. Ale když ti ředitelka povolí brát hodiny mimo školu nebo navštěvovat příbuzné…“ Nellie se na chvíli zamyslela. Její prarodiče ještě žijí v Utrechtu a ona u nich měla trávit každý druhý víkend. Co kdyby předstírala, že je chce vidět dvakrát v týdnu? Příliš přesvědčivě to neznělo, zvlášť když neměla v úmyslu se tam vůbec objevit. Pak si ale zase vzpomněla na klavír. Rozhodla se, že si příští ráno promluví s ředitelkou. 24
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 24
1.6.22 17:44
*** Po důkladné úvaze přesunula Nellie svůj pokus na další týden. Připadalo jí rozumnější a také důvěryhodnější, když se nejdřív ve škole pořádně rozkouká. Následovala tedy Noru a Elsu, které se už léta kamarádily a o Nellie neprojevovaly moc velký zájem, do jídelny, kde se podávala pravá domácí strava. Během oběda jedna z dívek předčítala z episto lárního románu Aagje Dekenové. Od všech přítomných žaček se očekávalo, že budou mlčky naslouchat. U dlouhých stolů seděla vždy jedna učitelka, která kárala každé provinění proti pravidlům stolování. Nellie to připadalo dost smutné a její nálada se zlepšila až po večeři, kdy měly dívky volno a začaly se vesele bavit jedna přes druhou, hrály společenské hry nebo se zabývaly šitím. Některé se zahloubaly do knih. Nellie s úlevou zjistila, že nebude nápadné, když si učebnici veterinárního lékařství schová pod obálku nějakého společenského románu. V následujících dnech četla francouzské básně a konverzovala o díle Willema Kloose. Pokoušela se proniknout do tajů díla malíře Caspara Davida Friedricha a v domácích pracích se naučila, jak se dělá karamel, aby z něho pak mohla vytvářet ozdoby na zákuscích, a také cukrový kulér k barvení omáček. O chemickém složení a procesu se nic nedozvěděla, i když právě to ji zajímalo víc než použití barevné substance. V hudební výchově musela něco zazpívat, načež jí byla přisouzena role druhého hlasu ve sboru. Skutečnost, že dosud nehrála na žádný nástroj, považovala učitelka za politováníhodnou. Konečně přišlo první volné odpoledne a ona se musela nudit u vyšívání. Už byla pevně rozhodnutá. Při nejbližší příležitosti zajde za ředitekou a poprosí ji, aby směla navštěvovat mimo školu hodiny klavíru a houslí. Paní Verhoevenová se zatvářila pochybovačně. „Hned dva nástroje, dítě? Není to trochu… příliš ambiciózní?“ Nellie pokčila rameny. „Prostě se nemohu rozhodnout,“ prohlásila. „Oba nástroje znějí tak krásně…“ Ve skutečnosti Elsino hraní na housle znělo jako kvílení týrané kočky a ani klavírní hra Nory jí nepřipadala moc virtuózní. Nakonec ředitelka ustoupila a souhlasila. 25
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 25
1.6.22 17:44
„Máš ještě co dohánět,“ upozornila ji. „Pak uvidíme, co se dá dělat. Ovšem tvoji rodiče musí s hodinami hudby souhlasit…“ Nellie přikývla. Soukromé hodiny budou rodiče nepochybně muset platit zvlášť. Nicméně se neobávala, že by snad matka byla proti. Odmítnout něco paní Verhoevenové nepřipadalo pro Josefinu Van der Heydenovou rozhodně v úvahu. Po několika dnech si ředitelka zavolala Nellie a dala jí adresu jejího budoucího učitele. Jaké bylo její překvapení, když zjistila, že jde o studenta hudby, který bydlí v podnájmu u paní Smit-Visserové. „Majitelka domu pracovala na naší škole jako učitelka,“ vysvětlila jí ředitelka. „Nyní si přilepšuje k penzi pronájmy pokojů žákům konzervatoře a zároveň jim umožňuje poskytovat tam hudební výuku začátečníkům. Mladí pánové si tak vydělávají na studium a jsou paní Smit-Visserové velmi vděční. Během tvých hodin hudby bude při rozeně vždy doma. Mladí pánové by ještě mohli mít nějaké hloupé nápady…“ Nellie poslušně přikývla, i když jí málem unikl povzdech. Přítomnost bývalé učitelky celou záležitost jen zkomplikuje. Když se však dostavila na první hodinu, rychle zjistila, že její obavy byly zbytečné. Paní Smit-Visserová měla dobrý hudební sluch a tóny vyluzované začáteč níky, především na housle, jí doslova trhaly uši. Proto pokaždé, když Frederique Leclerc nebo Ulrich van Loon přijímali své žáky, mizela do nejvzdálenějších místností svého hezkého domu. Nellie se ujal mladík jménem Frederique Leclerc, který vyučoval jak hru na housle, tak i na klavír. Nellie byl hned sympatický. Měl tmavé vlasy a malou postavu, pocházel z Valonska, kde se mluvilo francouzsky, a holandsky vyslovoval s lehkým akcentem. Monsieur Frederique, jak si nechával říkat, nebyl o moc starší než Phipps a hned při prvním setkání se Nellie k jejímu překvapení zeptal, co ji ve skutečnosti přivádí. „Opravdu vás láká hudba, nebo vám jde především o to, abyste unikla těm bezútěšným odpoledním v penzionátu?“ zeptal se a vesele na ni mrkl. „Ani jedno, ani druhé,“ odpověděla Nellie a vysvětlila mladému muži svůj záměr. Frederiqua to dost překvapilo, ale nepohoršilo. 26
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 26
1.6.22 17:44
„Takže místo vám mám tedy dávat hodiny vašemu příteli?“ užasl. „Zatímco vy…“ „… zatímco já budu studovat veterinární medicínu. Přesně tak,“ ujistila ho Nellie. „Nebudu vás vůbec rušit. Jen se někde posadím a budu si číst nebo dělat poznámky…“ „No to je tedy nápad…,“ poznamenal udiveně mladý pianista. „Studium medicíny z druhé ruky, to si moc nedovedu představit. A co na to říká ten… dotyčný? Dokáže se pro výuku hry na housle aspoň trochu nadchnout?“ Nellie se na něho spiklenecky zazubila. „Toho nemohlo potkat nic lepšího,“ ujistila ho. „Budete koukat… Tak tedy příští týden ve čtvrtek?“ „Dobře,“ souhlasil Frederique. „Když dostanu zaplaceno, je mi naprosto jedno, koho budu učit.“ Nellie vyčkala až do prvního víkendu, který trávila u prarodičů, než napsala Phippsovi dopis. Sice se nedomnívala, že ve škole St. Elisabeth jsou dopisy žákyň cenzurovány, ale chtěla mít jistotu. Navíc v domě Van de Veldových neměla vlastně nic na práci. Abel van de Velde byl uznávaný lékař, svou praxi už ale před několika lety prodal a teď žil na penzi, stále ponořený do svých knih o výpravách do vzdálených zemí. On sám nikdy nikam necestoval, dokonce ani svou dceru v Belgii Van de Veldovi nikdy nenavštívili. Jeho žena Henriette byla naopak velmi společensky aktivní. Zasedala v představenstvech různých dobročinných spolků a organizací na podporu umění. Její program byl stále plný dobročinných plesů, vernisáží a přednášek, ovšem svou vnučku považovala za příliš mladou, než aby se mohla těchto akcí účastnit. I tak ji ale chtěla během jejího pobytu v penzionátu brát na koncerty, divadelní představení a umělecké výstavy, což mělo být vítanou změnou oproti životu v internátu. Ba bička se už těšila na její doprovod, protože dědeček s ní chodil do společnosti jen velmi neochotně. Nellie si s ním ale rozuměla moc dobře, protože ho nikdy nerušila, a navíc se zajímala o jeho knihovnu. Našla v ní hodně lékařských knih, které by se jí mohly při jejím studiu hodit. 27
ZVEROLEKARKA_01_Velke sny.indd 27
1.6.22 17:44