Jodi Taylor SYMFONIE OZVĚN
DRAMATIS FIGURANTI Doktor Edward Bairstow Ředitel Svaté Marie. Paní Partridgeová Jeho sekretářka a taky Kleió, Múza dějepisectví.
ODDĚLENÍ HISTORIE Madeleine Maxwellová Provozní ředitelka. Tim Peterson Šéf výcviku. Kalinda Blacková Koordinátorka na Thirské univerzitě. Mary Schillerová Historička. Greta Van Owenová Historička. Pan Clerk Historik.
TECHNICKÁ SEKCE Leon Farrell Technický ředitel. Pan Dieter Technik. [5]
ZDRAVOTNICKÁ SEKCE Doktorka Helen Fosterová K ostatním se nechová zrovna přátelsky. Sestra Diane Hunterová Objekt Markhamovy náklonnosti.
BEZPEČNOSTNÍ SEKCE Major Ian Guthrie Šéf ochranky. Pan Markham Příslušník ochranky a amatérský eskamotér. Pan Randall Příslušník ochranky. Pan Evans Příslušník ochranky.
VÝZKUM A VÝVOJ Profesor Andrew Rapson Vedoucí sekce V&V. Jediný obyvatel Rapsonovy planety. Doktor Octavius Dowson Nadmíru unavený knihovník a archivář.
ÚTVAR IT Polly Perkinsová Vedoucí útvaru.
[6]
OSTATNÍ Paní Theresa Macková Kápo v kuchyni. Paní Mavis Enderbyová Hlavní garderobiérka. Paní Shawová Petersonova asistentka a dodavatelka čokoládových tyčinek. Pan David Sands Správce sbírky nejtrapnějších vtipů z pracovního prostředí pod sluncem. Slečna Rosie Leeová Něco příšernýho.
HISTORICKÉ POSTAVY Jack Rozparovač Opravdu rošťák. Thomas Becket Otravný kněz. Marie Stuartovna Kostkatá rajda. Hrabě z Bothwellu Ztělesněný sex. Rozliční dvořané Asyrští vojáci
Z BUDOUCNOSTI Malenka
Hlavní technička. [7]
Katie Carrová Ztrápená zdravotní sestra. Evan Jediný historik, který přežil. Paní Partridgeová Šokující, ale je to tak. Různí nejapní blbouni Na ty se ani neptejte.
Z ČERVENÉHO DOMU Doktor Alexander Know Šarmantní, ale smrtelně nebezpečný. Doktorka Joanna Trentová Ta s tím dokonalým obočím. Ronan
PADOUŠI
Problém z budoucnosti. Isabella Barclayová Svině.
[8]
Prolog Mezi nejbáječnější výhody naší práce patří to, že když se dožijete dostatečného věku, dají vám vybrat, kam byste se chtěli přenést posledním skokem. Mezi nejzpropadenější zápory naší práce patří to, že zatím se nikdo z nás takového věku, aby si mohl vybrat, kam by se chtěl posledním skokem přenést, nedožil. Poslední skok je míněný jako neoficiální odměna, příležitost zakusit oblíbenou dějinnou epochu – například navštívit Azincourt, podívat se, jak se Antonius s Kleopatrou plaví po Nilu, nebo vyslechnout promluvu Alžběty I. k vojskům u Tilbury. Zažít nějaký epochální okamžik dle vlastního výběru. Splnit si životní sen. Mělo by to zkrátka být něco příjemného. Nemělo by jít o ochromující vřavu plnou krve, bolesti a hrůzy. Neměla by to být žádná šílená jatka, kde jedni druhé mrzačí, další přicházejí o hlavu a člověku hrozí, že mu někdo nebo něco urve půlku obličeje. Neměl by zahynout zavřený s netvorem v buňce zaneřáděné krví bez možnosti dostat se ven. Neměla by k tomu patřit ochromující hrůza z pohledu na svou nejlepší kamarádku rozpáranou tak, že jí trčí z těla kosti, a vy jste nuceni ji zbavit utrpení. [ 11 ]
J_ O_ D_ _I _TAY _ _ _L O_ R_
Neměli byste zůstat opuštění a už nikdy nespatřit slunce. Nemělo by se stát nic z výše uvedeného výčtu.
[ 12 ]
1 Kde jsme, věděl zřejmě jen Bůh. My neviděly vůbec nic. Mlha, že by se dala nabírat lžící. „Víš, kde jsme?“ zkusila jsem to. „No, jsme ve Whitechapelu,“ odpověděla Kal. „Na správném místě a ve správnou dobu. Je přibližně jedenáct hodin večer osmého listopadu osmnáct set osmdesát osm. To je docela dobré, ne? Trefily jsme se přesněji, než jsem čekala. Navrhuju, abychom zalezly někam do hospody a počkaly, co se bude dít. Říká se, že dnes v noci sprovodil ze světa svoji poslední oběť. Možná je to proto, že se s ním máme setkat v temné uličce.“ „Nesmíme ho zabít,“ vyhrkla jsem polekaně. „To ne, ale vyděsit k smrti ho samozřejmě můžeme.“ Zamyslela jsem se nad tím. Znělo to lákavě. Měla jsem o případu dost načteno. Jack Rozparovač naháněl Londýnu strach v létě a na podzim roku 1888. Dohromady došlo k jedenácti vraždám, ačkoli přímo Rozparovači se jich přisuzuje jen pět: Mary Nicholsová, Annie Chapmanová, Elizabeth Whiteová, Catherine Eddowesová a Mary Kellyová. Kellyovou zabil a děsivě zohavil v časných ranních hodinách 9. listopadu 1888, a i když po ní následovaly další mrtvé, má se obecně za to, že byla Rozparovačovou poslední obětí. Bydlela v Miller’s Court, kousek od Dorset Street, a právě tam jsme měly namířeno. [ 13 ]
J_ O_ D_ _I _TAY _ _ _L O_ R_
Navzdory zažité představě nejsme my historici úplní pitomci. Byly jsme sice nastrojené jako dvě chudé, leč poctivé krámské holky, ale každá z nás měla na těle solidní arzenál. Ačkoli pokud se spojeným silám divize H, Metropolitní policie, a dokonce i Scotland Yardu nepovedlo Rozparovače dopadnout, existovala jen nepatrná šance, že se to podaří nám. Kal o tom už dlouho snila a tohle byl její poslední skok. Já to brala jen jako dobrodružství. Myslím, že ani jedna z nás si nedělala naděje, že se s ním setkáme. Kráčely jsme k Deseti zvonům, kde Kellyová údajně strávila poslední večer. Z hospody odešla pozdě a do svého maličkého pokojíku si odváděla kunčofta. Na druhý den ráno ji našel mrtvou Thomas Bowyer, který přišel vybírat nájemné. Bylo to beznadějné. Knajpa praskala ve švech. V tom davu jsme Kellyovou nemohly najít. Sedělo tam dobře dvacet holek jejího typu a my jsme se na ni nemohly vyptávat, pokud jsme na sebe nechtěly upoutat pozornost. I přes listopadový chlad bylo vevnitř zapařené teplo a páchlo to tam nemytými těly a chlastem. Objednaly jsme si každá gin a vmáčkly se do kouta, kde jsme se daly do řeči s tuze přátelským pánem, který se nám představil jako George Carter. „Carter se jmenuju a Carterovou miluju!“ zvolal zvesela. „Tím myslím tady svoji ženu Dolly.“ Ukázalo se, že zná oba muže, kteří objevili mrtvou Mary Nicholsovou. „Otřesná záležitost,“ prohodil, obrátil do sebe obsah své sklenice a otřel si pusu. „Mohu vás na něco pozvat, dámy?“ Zdvořile jsme odmítly, ale ten člověk toho věděl o Podzimu hrůzy, jak to období nazvali novináři, hodně a pustil se s chutí a zeširoka do vyprávění. „Teď už je ale po všem,“ prohlásil znalecky a mohutnými dlaněmi plácl o svoje tučná kolena. S Kal jsme se na sebe ani nepodívaly. „Po okolí se motá tolik chlupatejch, že stačí, aby si člověk [ 14 ]
S_ Y_ M _ _F _O _N _I E_ _O _Z _V _ˇE N_
prdnul, a odněkud vyskočí přinejmenším tři. A já mám vážně vražedný pšouky.“ Naše malá společnost se výrazně rozrostla, neboť v mezičase se k nám připojili další, každý přišel s nějakou připomínkou nebo postřehem a společně jsme se hodně nasmáli. Čas už značně pokročil a my se konečně zvedly k odchodu. Byl to způsobný muž, tenhle George Carter. Manželka do něj dloubla a on se k nám obrátil. „A co vy, dámy? Dostanete se domů? Jestli ne, je tady Jabez nebo můj syn Albert a taky Jonas Allbright, všechno slušní chlapi. Dělají pro mě a můžete se na ně spolehnout, že vás dovedou bez úhony až domů. Sice tady máme několik posledních týdnů klid, ale sám mám holky a v týhle době bych je samotný na ulici nepustil. Stačí říct.“ „Je to od vás velice milé, pane Cartere,“ chopila se slova Kal, „ale nemáme to daleko. Bydlíme tady za rohem, hned za…“ chvíli lovila v paměti, „… za Castle Alley.“ „Dobrá, když myslíte. V tom případě se s vámi rozloučíme.“ Bujarými výkřiky jsme si navzájem přáli dobrou noc, slibovali si, že se někdy zase uvidíme, a rozešli jsme se. S Kal jsme přidaly do kroku a ani jsme se moc nemotaly. „No to mě podrž,“ ulevila si Kal, opřela se o stěnu a ovívala se. „Co nám přilili do toho ginu?“ „Jestli v tom vůbec nějaký gin byl,“ opáčila jsem, ale tím jsem jí moc nepomohla. Pravda byla, že nápoj chutnal, jako by ho hostinský stáčel ve vaně a zapomněl z ní přitom vylézt. „Ty jsi moc nepila, co? Jsi při smyslech.“ „Jen jsem si párkrát srkla. Nechala jsem toho, když mi znecitlivěly rty.“ „No jo,“ povzdechla si a narovnala se. „Tak se tedy…“ A v té chvíli se mlhou tiše a bleskurychle mihlo cosi nerozpoznatelného. Na zlomek vteřiny jako bych zahlédla protáhlý bílý obličej a černé oblečení. Zavanul k nám jakýsi zápach, ale to nebylo v těchto místech a v tuto hodinu nic neobvyklého. Vzápětí bylo po všem. [ 15 ]
J_ O_ D_ _I _TAY _ _ _L O_ R_
Pohlédly jsme jedna na druhou. „Myslíš, že…?“ nadhodila jsem. „Kolik je hodin?“ „Dost po druhé. Myslím, že by to mohl být on. Rozhodně se mi na pohled nelíbil. A tobě?“ „Mně taky ne,“ odvětila jsem zvolna a zírala do vířící mlhy. „Ne, nelíbil se mi.“ „Tak pojďme.“ Vyrazily jsme. Ovšem ne tak docela. Zkuste se dát do běhu po mokrých kluzkých kočičích hlavách, když před sebou nevidíte ani vlastní napřaženou ruku. Ale ulicí posetou odpadky jsme spěchaly, jak rychle to jen šlo, a přitom jsme nahlížely do vedlejších uliček a domovních vchodů. Hledaly jsme Jacka Rozparovače. A nakonec jsme ho našly. Nebo spíš on našel nás. Hnaly jsme se pryč. Bože můj, my jsme ale upalovaly! Běžely jsme, až jsem měla pocit, že se mi roztrhnou plíce. Probíhaly jsme temnými úzkými páchnoucími uličkami a každou chvíli nám to na kdovíčem podklouzlo. Utíkaly jsme dlážděnými ulicemi, kde nebylo ani živáčka, a kostky oježděné hustým provozem se v dešti mastně leskly. Přiblblé suknice se mi při běhu omotávaly kolem nohou. Padal mi čepec. A měla jsem pocit, že korzet a honzík, které jsme si musely navléct, abychom měly postavu vytvarovanou do vzorného písmene S, budou moje smrt. Do Whitechapelu už zavedli plynové osvětlení, ale lamp bylo málo a měly velké rozestupy, takže jsme v husté mlze pořádně nic neviděly, jen rozplizlou aureolu kolem každého svítidla. Vrážely jsme do hromad dříví, kup smetí, různých beden a taky jedna do druhé. Skutálely jsme se ze schodů, které ani jedna z nás neviděla. Uháněly jsme horempádem liduprázdnými ulicemi, které podle článku z novin roku 1888 měly být přeplněné policisty z divize H, jenže nebyly. Až v uších jsem cítila, jak mi zběsile buší srdce. Nepropadly [ 16 ]
S_ Y_ M _ _F _O _N _I E_ _O _Z _V _ˇE N_
jsme slepé panice, jelikož my historici slepě nepanikaříme. Ale daleko jsme k tomu neměly. Mohly jsme si za to jen a jen samy. Samy jsme se do toho uvrtaly. Byl to Kalin poslední skok. Její životní sen – spatřit Jacka Rozparovače. Naplněné nezdravým sebevědomím a ješitností a přesvědčené o tom, že na dvě cílevědomé historičky z moderních časů, vyzbrojené touhou po poznání a falešným vědomím vlastní nesmrtelnosti, žádný netvor z 19. století nemá, jsme se ho vypravily hledat. A taky jsme ho našly. Postava, jež se nenadále vynořila z mlhy, byla docela, snad až intimně blízko, nezřetelná, linul se z ní zápach krve a rozkladu a natahovala se po nás. Nastal hon a my se daly na útěk. Běžely jsme víc než jen o život, jen jsme to v té chvíli ještě nevěděly. Z lovců se stala štvaná zvěř. Kličkovaly jsme spletí ulic a uliček Whitechapelu, vybíhaly po schodech a po jiných jsme zase sbíhaly a věřily, že ho v dusivé mlze husté jako mlíko, jež nutila ke kašli, setřeseme. Jenže jsme ho nesetřásly. Kamkoli jsme zamířily, tam jako by už na nás čekal. Nejasná silueta v mlze, od níž jsme se vrhly pryč a zkusily to zase jinou cestou. Domnívaly jsme se, že jen co se dostaneme k naší buňce, nebude nám už nic hrozit. Namlouvaly jsme si, kdovíjak jsme mazané, jenže to jsme nebyly ani trochu. Jak jsme se řítily, jak jsme klopýtaly a padaly, jak jsme se bezhlavě hnaly do bezpečí, vůbec nás to nenapadlo. Myslely jsme si prostě, že běžíme o život do bezpečí. A zatím nás někdo hnal tam, kam nás chtěl dostat. Při běhu jsme se rozhlížely a naslouchaly – propátrávaly jsme okolí každým svým smyslem. Větřily jsme sebemenší zvuk, každý pohyb, cokoli, z čeho bychom dokázaly třeba jen mlhavě odhadnout, kde zrovna je. Protože on tam byl. Někde tam [ 17 ]
J_ O_ D_ _I _TAY _ _ _L O_ R_
byl, a ne moc daleko. Dokonce možná tak blízko, že stačilo, aby jen natáhl ruku ze tmy a… Kal se prudce zastavila, až trochu sklouzla, já jí narazila do zad a obě jsme zapadly do domovních dveří, které se nám příhodně postavily do cesty. Hruď se mi vzdouvala a snažila se polapit dostatek kyslíku, aby dodala energii rozbolavělým svalům. Nohy se mi třásly. Předklonila jsem se, opřela se rukama o kolena a svázaná ve svém proklatém korzetu jsem popadala dech. „Tady nemůžeme zůstat,“ sípala Kal. „Musíme běžet dál. Jestli nás chytí, je s námi konec.“ Přikývla jsem. Přece jen jsme byly stále naživu, a to samo o sobě znamenalo hodně. Přinejmenším o Mary Kellyové se nic takového říct nedalo. Zalovila jsem v rukávníku a navlékla si na zápěstí poutko paralyzéru. Měla jsem i pepřový sprej a bude mi ctí jedno i druhé použít. „Pojď už,“ vybídla mě Kal naléhavě. „Tudy se dostaneme k buňce.“ Opět jsme se rozběhly, tentokrát ale obezřetněji, částečně proto, že jsme měly dojem, že ho máme přečteného, a zčásti únavou. Kal běžela první a já nás jistila zezadu. Zastavily jsme se na křižovatce, snažily se popadnout dech a naslouchaly přízračnému navlhlému tichu. Stály jsme zády k sobě. Málem mi vypadly oči, jak jsem se snažila prohlédnout husté šlahouny žlutošedé mlhy, jež se kolem nás ovíjely. Pak jsme to v dálce nezřetelně zaslechly znovu. Takový slabý zvuk. Za námi. Opět jsme vyrazily a snažily se nadělat co nejméně rámusu. Kal nebrala zřetel na historické nesrovnalosti a měla s sebou malou baterku. Byla nám prakticky k ničemu. Mlha odrážela světlo zpátky na nás. Husté, špinavě žluté závěsy smogu měly příchuť nekvalitního uhlí, škrábaly mě v krku a slzely mi [ 18 ]
S_ Y_ M _ _F _O _N _I E_ _O _Z _V _ˇE N_
z nich oči. Rok co rok umíraly tisíce Londýňanů na plicní choroby. A to nemluvím o kolosálním smradu. „Ani nechci vědět, jak to odnesou naše plíce,“ poznamenala Kal. „Bohudík nemůžu skoro vůbec dýchat. Jinak bych byla už asi mrtvá.“ „Přestaň skuhrat. Vytáhnu tě ven, abychom si užily báječný večer, a ty neumíš nic jiného než kňourat.“ „Až zítra vychrchlám asi tak půl tuny mouru…“ A v té chvíli se to ozvalo znovu. Tentokrát blíž. „Vezmeme to tudy,“ navrhla Kal a obě jsme se zastavily u vstupu do dlouhé úzké uličky mezi domy s vysokými stěnami bez oken po obou stranách. Nedalo se jí projít jinak než za sebou. Cítila jsem, jak se mi na zátylku ježí chloupky. V průchodu byla tma jako v ranci a mně se tam ani trochu nechtělo. „Myslíš, že se mlha už zvedá?“ Skutečně se zdálo, že ano. Měla jsem dojem, že před sebou vidím malou světlou skvrnu, a kdyby stál patron historiků při nás, mohl to být východ z uličky. „Tak co, připravená?“ „Kal…“ „Ale vždyť já vím. Jenže ho máme v zádech a buňka je tímhle směrem. Tady ten krátký úsek ještě musíme přetrpět a pak už budeme v suchu a teple.“ Obě jsme se pořádně nadechly. Kal vešla do uličky první, svítila baterkou. Já jí položila ruku na rameno a šla za ní napůl otočená dozadu, abych viděla, co se děje za námi. Svírala jsem sice v ruce paralyzér, ale proti tísnivému pocitu, který mě zachvátil, nebyl moc platný. Protože jsem až příliš dobře věděla, jak se v mlze nese zvuk, zašeptala jsem: „Jsi ozbrojená?“ „Mám baterku a pistoli.“ „Ty sis s sebou vzala pistoli?“ [ 19 ]
J_ O_ D_ _I _TAY _ _ _L O_ R_
„Ty ne?“ „Ne, já ne.“ „Nevyšiluj. Je to dobovka. Remington Derringer. Říkalo se jí pistole do rukávníku.“ „To pořád neznamená, že je to správné.“ Mlha nad námi se přeskupila. Obě jsme zvedly hlavu. Zdálo se mi, že nám v té chvíli něco uniklo. Když jsem pohled opět sklopila, světlo od vstupu do uličky za sebou jsem už neviděla. Něco se mu postavilo do cesty. Něco za námi. Něco velkého. Zamrazilo mě, ale nebylo to počasím. Celou dobu jsem věděla, že si jednoho dne ukousneme příliš velké sousto. „Kal, něco je za námi.“ Ruku s baterkou mi natáhla přes rameno. Na kratičký mžik jsem najednou zahlédla, jak se v jejím světle mokře leskne cosi bílého. Nepředstavitelnou rychlostí se to pohnulo, vyrazilo to Kal baterku z ruky a prosmýklo se to kolem nás. Brutálně mě to odstrčilo, ale podařilo se mi zůstat na nohou. Opřela jsem se o stěnu a namířeným paralyzérem nás obě kryla. „Kal,“ promluvila jsem naléhavě. „Není ti nic?“ „Jsem tady,“ ozval se poblíž její slabý hlas. „Myslím, že mě bodl. Teče mi krev.“ Všechny instinkty mi napovídaly, že musíme z uličky pryč. Utéct. Dát se slepě do běhu. Kamkoli. Hlavně pryč. Nadechla jsem se tak zhluboka, jak mi můj debilní viktoriánský kostým dovolil. Pak ještě jednou. Historikové nepropadají panice. Ale ano, propadají. Shýbla jsem se, našla baterku a rozsvítila ji. Proti všem zákonitostem ještě fungovala. Posvítila jsem uličkou na obě strany a nablízku jsem nic nezahlédla. Z nějakého důvodu jsem ji namířila i nahoru. Zadívala jsem se dopředu a uviděla východ z uličky. Byl blíž, než jsem odhadovala. Mlha se opravdu zvedala. [ 20 ]
S_ Y_ M _ _F _O _N _I E_ _O _Z _V _ˇE N_
„Můžeš běžet?“ „Jo, to půjde. Trefil mě do ruky.“ Daly jsme se na pochod tak rychle, jak jen se dalo. Kal mi visela na paži a já spoléhala na to, že nás obě vede správně, protože jsem šla pozadu. Znovu jsem potlačila nutkání dát se bezhlavě na útěk. Tenhle úzký průchod představoval smrtící past. Dopadne nás tady. Zdejší slepé zdi nás svíraly a omezovaly prostor k pohybu. Neměly jsme kam utéct. Cestou jsme odkopávaly smetí a odpadky. „Už tam skoro jsme,“ zašeptala Kal a v té chvíli se světlo na konci našeho tunelu neuvěřitelnou rychlostí opět ztratilo. Stačila jsem jen vykřiknout: „Kal, je zpátky,“ a už se nad námi tyčila nezřetelná postava páchnoucí krví a hlínou. Poslala jsem mu do těla elektrický výboj a on sykl a stáhl se. „Pospěš si,“ postrčila jsem Kal. „Běž, běž.“ Rozběhla se a já ji pozpátku jako krab následovala, a přitom jsme si navzájem kryly záda. Snažila jsem se dávat pozor na všechny strany, srdce mi zběsile tlouklo a já zoufale, opravdu zoufale toužila, abychom se z toho sevřeného prostoru už dostaly. Takové klišé se objevuje ve starých filmech. Hrdinka zemře při své poslední misi. Nemohla jsem to dopustit. Byla jsem vyděšená, a když jsem vyděšená, dostávám vztek. Kal se nesmí nic stát. Přivedu ji v pořádku zpět. V duchu jsem si to odpřisáhla. Se sukněmi vysoko podkasanými jsme vyběhly z průchodu mezi domy na širší ulici. Kal měla pistoli, já pepřový sprej. Zůstaly jsme stát zády k sobě a napínaly zrak do tmy, připravené vypořádat se s čímkoli, co nám bylo v patách. Nestalo se nic. Z uličky se na nás nic nevrhlo. Ulice byla liduprázdná. V nejbližších domech jsme zahlédly tu a tam světlo, ale všichni spořádaní občané už byli v posteli. Venku [ 21 ]
J_ O_ D_ _I _TAY _ _ _L O_ R_
jsme couraly jen my. Stála jsem, popadala dech a moje žebra sváděla boj s tím zatraceným korzetem. Kam se poděl? Jak to, že zmizel? Omráčil ho výboj z paralyzéru? Zřejmě nebyl zvyklý, aby mu žena kladla odpor. Pomalu jsme se otáčely na místě, stále zády k sobě. Nic. Ještě jeden obrat. Pořád nic. Byly jsme samy. Dech i srdeční tep se mi pomalu zklidnily na přijatelnou míru. „Takže jo,“ promluvila Kal a zastrčila si malou pistolku zpátky do štuclu. „To bylo dobrý. Myslíš, že to byl on?“ Prohlédla jsem jí poraněnou paži a ona se zatím přes moje rameno rozhlížela po okolí. Rána nebyla hluboká, ale jak jsme věděly ze zkušenosti, ráno bude pálit jako čert. „Nevím. Vím jen, že se mi nelíbil. Taky se mi nelíbilo, jak zapáchal. A jak moc je pravděpodobné, že ulicemi Whitechapelu dnes v noci brousí dva maniaci?“ „Myslíš kromě nás?“ Kal vedla silácké řeči, ale začínala se klepat. Do mě se taky dala zima, jak mi na obličeji a na zádech zasychal pot. Naposledy jsme se rozhlédly na obě strany. Čtvrť byla nepřirozeně vylidněná. Napadlo mě, že než začal Rozparovač řádit, nejspíš panoval ve zdejších ulicích ustavičný ruch. I za tmy to tady žilo různými nočními aktivitami. Dnes ale ne. Jako obvykle se u mě projevil nedostatek orientačního smyslu. „Jak se odtud dostaneme k buňce?“ „Není to už daleko. Hned tady za rohem. Na smetišti.“ Zavěsily jsme se do sebe a prostředkem ulice jsme vyrazily rázným krokem vpřed. Domy odrážely ozvěnou klapot našich bot. Tísnivý zvuk. Fábory mlhy rozhýbal mírný větřík. Nepřestávala jsem se ohlížet, protože jsem nemohla uvěřit, že jsme vyvázly tak lacino. Místo abychom bloudily spletí whitechapelských ulic, ocitly jsme se přesně tam, kde jsme potřebovaly být. Protože jsem se tam nechaly nahnat. [ 22 ]
2 Kdysi v dávnověku, když jsem byla malá, jsem si hrávala sama na schovávanou. Vzpomínám si, jak jsem se krčila ve tmě, oči jsem měla pevně zavřené, nedýchala jsem, na nic nemyslela a bojovala s nesnesitelně sílícím pocitem, že nablízku někdo je. Právě takový pocit jsem měla i teď. Někdo byl nablízku a… „Tamhle!“ ukázala Kal. „Tam je buňka. Vidíš?“ Spadl nám kámen ze srdce. Stará dobrá pětka seděla přesně tam, kde jsme ji zanechaly. Člověku, který zažil, jak se v druhohorách jeho buňka bez něj sune dolů po svahu, se při takovém pohledu uleví. Klopýtaly jsme a klouzaly po nerovném terénu, nepřestávaly se ohlížet a mířit před sebe zbraněmi. Všimla jsem si, že Kal odkapává z prstů tmavá krev. Byla pobledlá a pohybovala se pomaleji než obvykle. Jen co ji dopravím do buňky, ovážu jí zranění a naliju do ní něco ostřejšího, hned se jí udělá líp. Už jsme tam skoro byly. Zastavily jsme se asi sedm metrů od buňky. Kal vydala povel k otevření vstupu a potom jsme se obě rozhlédly kolem sebe pro případ, že by na nás něco číhalo, ale nic jsme nezaznamenaly. Ať na nás předtím útočilo cokoli, teď to bylo pryč. Ulevilo se nám. Dílem zklamané a dílem potěšené jsme zvolna couvaly k buňce. Přejela jsem kolem sebe světlem z baterky. Připadalo [ 23 ]
J_ O_ D_ _I _TAY _ _ _L O_ R_
mi jako věčnost, než jsme se protáhly dveřmi. Chlupy na zátylku se mi zježily. Potlačovala jsem nutkání všechno odhodit a dát se na útěk. „Nezastavuj se,“ povzbuzovala mě tiše Kal a poplácala mě po paži. „Už jsme skoro uvnitř.“ A pak jsme skutečně byly uvnitř. Dveře se zavřely a odřízly nás od tmy i od netvora. Konečně jsme byly v bezpečí a po návratu do Svaté Marie budeme mít co vyprávět. Buňka číslo 5 byla Kalina oblíbená. Dost toho spolu prožily a jedna i druhá vyvázly ze všeho bez úhony. Což se nedalo říct o mojí buňce číslo 8, která byla po loňském nouzovém návratu z období křídy pořád mimo provoz a rozebraná na kusy čekala v hangáru Hawking na to, až se náčelníkovi Farrellovi a jeho technickému týmu podaří dát ji zase dohromady. Ovládací konzole a počítač se v čísle pět nacházely hned u dveří a před nimi stála dvě nepohodlná prosezená křesla. V rohu byl záchod oddělený přepážkou. Skříňky podél stěn skrývaly všemožné vybavení, které by se historikovi mohlo hodit. A hlavně konvici, pár hrnků a malou chladničku s lahví silného životabudiče. Buňky nám při operacích slouží jako hlavní základna: jsou to bytelné boudy, jež navenek budí dojem, že jsou z kamene. Přemísťujeme se v nich do příslušných epoch a tam v nich pracujeme, jíme a spíme. Jsou stísněné, obvykle zasviněné a navzdory úsilí technické sekce záchod nefunguje nikdy tak, jak by měl. V pětce to smrdělo stejně jako v každé jiné buňce – zpocenými historiky, mokrým kobercem, přetí ženými elektrickými obvody, haprující sanitární jednotkou a zelím. Po stěnách se plazily svazky silných kabelů a v prohnutých obloucích visely ze stropu. Mezi ciferníky, indikátory a displeji na řídicím pultu blikala světla. V systému, který byl připravený na zpáteční skok, už byly vložené souřadnice. Celá [ 24 ]
S_ Y_ M _ _F _O _N _I E_ _O _Z _V _ˇE N_
ta hypermoderní technika působila trochu fórově. Ošuměle a olezle. Stejně jako my historici. A vlastně jako všechno ve Svaté Marii. Pracujeme v Ústavu pro výzkum dějin, který sídlí v převorství Svaté Marie kousek od Rushfordu. Nepodnikáme časové výpravy. To je zábava pro amatéry. Nejsme cestovatelé časem, jsme historici. Věnujeme se „zkoumání historických událostí v příslušné době“. Jsme do značné míry samostatná instituce, ale po finanční stránce spadáme pod Thirskou univerzitu. Občas to v našich vzájemných vztazích zaskřípe, ale před časem se nám poštěstil majstrštyk: zachránili jsme spoustu svitků z požáru Alexandrijské knihovny. Thirsk nás za to tehdy vynášel do nebes. Dlouho to nevydrželo. Pomohla jsem Kal z kabátu. V souladu s módou pozdních 80. let 19. století byl úzce střižený a týkalo se to i rukávů, díky nimž Kal neztratila moc krve. Rukáv blůzy jsem jí roztrhla (ráno za to slíznu písemné napomenutí od našich garderobiérů) a přiložila jí na ránu sterilní obvaz. „A je to, jako bys právě slezla z výrobního pásu. Posaď se. Já se o všechno postarám. Obleč si zase kabát, ať nenastydneš.“ Navlékla si ho. Byl tmavomodrý. Já měla šedý. Její i moje oblečení působilo sešle, ale udržovaně. Měly jsme vypadat jako chudé, ale poctivé prodavačky. Honzíky, kterými nás vybavili, vyvolaly mezi našimi vysoce neuctivými kolegy hodně smíchu. Korzety, které k nim patřily, nás málem připravily o kejhák. Pistoli a baterku jsem jí nacpala zpátky do rukávníku a ten jsem jí položila do klína. Seděla a hladila jeho hebkou látku. „V ledničce se chladí láhev. Nedáme si posledního panáka na oslavu mojí poslední výpravy?“ Vyndala jsem láhev, přinesla dva hrnky a ona mně i sobě nalila. „Na zdraví.“ „Na zdraví, Kal. Ať se daří.“ [ 25 ]
J_ O_ D_ _I _TAY _ _ _L O_ R_
Pořádně jsme si přihnuly z hrníčků a já se začala trochu uklidňovat. Byla to perná noc, ale už byla za námi. Správná chvíle trochu se před zpáteční cestou uvolnit. Rozvalily jsme se v křeslech a nohy si položily na řídicí pult. „Ach bože.“ Kal se na mě zadívala s podivnou směsicí nadšení, údivu a smutku. „Mám za sebou poslední skok. Přežila jsem. Fakt jsem to všechno přežila. Věříš, že bývaly doby, kdy jsem pochybovala, že se mi to povede? Tu noc v Bruselu, když skončil ples vévodkyně z Richmondu – tehdy jsem se v tom zmatku ztratila Petersonovi a připadalo mi, že už nikdy nenajdu jeho ani buňku. Při vzpouře proti obilným zákonům. Nebo tehdy s tebou na Sommě. Vzpomínáš si, jak jsme se v běhu prodíraly tím hrozným bahnem? Taky v Alexandrii, když nás profesor Rapson výbuchem poslal málem do věčných lovišť. Ze všeho jsem vyvázla. A teď jsme se možná potkaly s Rozparovačem, a já to zase přežila. Povedlo se mi to. To jsem nikdy nečekala.“ Nevěřícně vrtěla hlavou. „No jo, to jsou zážitky jako stvořené k tomu, aby se vyprávěly dětem, jenže to nikdy nebudeš smět.“ Zasmála se a dopila do dna. Natáhla jsem se, abych jí dolila. „Co myslíš, bude se ti po tom stýskat?“ „No jejej! Bude mi to scházet. A jak!“ „Tak proč teda…?“ Vzdychla. „Chci se někam posunout. Tohle byla ohromná legrace. A pořád ještě je. Jenže já toužím po něčem jiném. Možná to nepochopíš, Max, ale s Dieterem bychom… Snad bychom jednou… Jednou možná budu chtít mít dítě. Nevím. Nejsem si jistá, co vlastně chci, ale vím, že tohle mi už nestačí.“ Usmála se na mě. „Třeba to jednou budeš cítit stejně jako já.“ „To těžko.“ „Nikdy nevíš, Max.“ [ 26 ]
S_ Y_ M _ _F _O _N _I E_ _O _Z _V _ˇE N_
„Uvidíme.“ Nevěděla jsem, co jiného na to říct. Nemohla jsem si dovolit přemýšlet o tom, jak moc mi bude chybět. Byla moje kotva, moje důvěrnice, spoluspiklenkyně, kámoška z mokré čtvrti a zachránkyně. Kdykoli jsem to potřebovala. Slovo „přítelkyně“ to nepokrývá ani růžkem. Svět bez ní jsem si nedokázala představit. A ona teď ze Svaté Marie odcházela. Jak velela tradice, tohle byl její poslední skok. Odcházela na univerzitu do Thirsku, kde bude mít na starosti koordinaci činnosti s naším ústavem. Povýšila. Povýšili jsme všichni tři. Tim Peterson byl nyní šéf výcviku a mě doktor Bairstow v nevysvětlitelném pominutí smyslů jmenoval provozní ředitelkou. Jelikož jsem teď měla odpovědnost i za naše pomilováníhodné pyromany z oddělení výzkumu a vývoje, nebyla jsem si jistá, jestli mám povýšení považovat za terno, nebo ne. Jmenuju se Madeleine Maxwellová. Jméno Madeleine jsem spolu se svým dětstvím vyškrtla ze života. Na rozdíl od Tima a Kal nejsem vysoká, štíhlá ani plavovlasá. Jsem malá, rezatá, a přestože nejsem vyloženě tlustá, Leon Farrell mě při jedné rozjívené příležitosti, kdy se nám nedostávalo dechu, vystihl takovýmito slovy: „V partiích nad pasem i pod ním bují stěží potlačovaná kyprost.“ Nezardousila jsem ho za to, ale jelikož vzápětí ztratil dar řeči a chvíli poté jsem přišla já o dar sluchu, nevyjasnilo se, jak to vlastně myslel. Teď v buňce se Kal dívala, jak usrkávám víno. „Všechny nás čekají nové úkoly. A ty, Max, když jsi teď ta provozní ředitelka, se budeš muset trochu zklidnit. Už žádné opilecké výstupy. Žádné vyhazovy. Ani krádeže buněk. Nebo svádění technických ředitelů. Odteď jsi doktorka Maxwellová. Budeš mít odpovědnost.“ „To mi nedělá problém,“ opáčila jsem, stáhla si z hlavy stupidní čepec a pohodila ho na zem vedle křesla. „Podle šéfa [ 27 ]
J_ O_ D_ _I _TAY _ _ _L O_ R_
jsem beztak odpovědná za všechno, co se ve Svaté Marii semlelo od okamžiku, kdy jsem prošla dveřmi. Mám ti dolejt?“ „A máš pod sebou lidi,“ dodala posměvačně. Ano, dostala jsem asistenta… Po prohýřené noci, kdy jsme slavili naše povýšení (výčet věcí, za které jsem byla odpovědná, se během ní rozrostl), jsem se opatrně pokoušela pozřít pozdní snídani. U stolu stanula paní Partridgeová, jako vždycky nepostřehnutelně. Možná to má v popisu práce. Hledá se – osobní asistentka ředitele. Musí se umět zhmotnit v nejméně vhodný okamžik a tvářit se káravě. „Doktorko Maxwellová, chtěla bych s vámi probrat otázku vašeho asistenta.“ Asistenta jsem zatím nikdy neměla. Snažila jsem se vykřesat ze sebe trochu nadšení. „Nevím, jestli si vzpomínáte na Davida Sandse,“ pokračovala plynule. „Jistěže ano,“ odvětila jsem. „Ten stážista, který měl u Rush fordu autonehodu. Už ho pustili z nemocnice?“ „Ano, před několika měsíci. Chystá se vrátit do Svaté Marie – přímo se na to třese. Historik z něj ale teď už nebude. Smířil se s tím, nebylo to pro něj jednoduché, ale je to velice inteligentní a slušný hoch. Je to samozřejmě na vás, ale napadlo mě, že by se na pozici vašeho asistenta dobře hodil. Chcete si s ním promluvit?“ „Samozřejmě,“ odpověděla jsem. „Kdy?“ „Proč to odkládat?“ Poodstoupila stranou. David Sands seděl na pojízdném křesle. Otočila jsem se na židli a podala mu ruku. „Dobrý den, pane Sandsi.“ „Dobrý den, doktorko Maxwellová.“ „Nechám vás chvíli o samotě,“ pravila paní Partridgeová a zmizela někam, kam chodívá. [ 28 ]