0043038

První díl nm

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 7

9.5.22 15:49

1 Augsburg, květen 1935

S

chylovalo se k desáté dopoledne. Ložnice již byly uklizené, kou­ pelny čisté, přípravy na oběd hotové – zaměstnanci si teď v kuchyni užívali svou chvilku na kávu s mlékem a něco k zakousnutí. Vstávali koneckonců v šest ráno. „Poštovskej panáček si to sem už konečně hasí,“ hlásila Auguste, která stála u kuchyňského okna, pohled upřený k aleji před rezidencí. „Melzerovskou vilu si vždycky nechává až nakonec. Aby panstvo mělo poštu na stole až k obědu!“ zavrčela kuchařka Fanny Brunnen­ mayerová. „Dneska se ho zeptám, jestli dělá pro Říšskou, nebo pro šnečí poštu,“ prohodil Humbert. Hanna zrovna chtěla položit na dlouhý kuchyňský stůl ošatku s žemlemi zbylými po panské snídani, ale při jeho slovech se vyděšeně zarazila. „Jenom opatrně, Humberte!“ varovala ho úzkostně. „S tímhle panáčkem nejsou žerty, několik lidí už prý udal.“ Listonošův vlídný předchůdce se před půlrokem odebral do penze a ve vile toho všichni litovali. Nový doručovatel byl totiž uhnětený z docela jiného těsta. Mladý, ještě ne třicet, hubený jako chrt, bledý v obličeji a mrzoutský. Ale zato kovaný straník, nacista od samého vzniku NSDAP, jak sám neustále pyšně zdůrazňoval. To mu také patrně pomohlo k zaměstnání u Říšské pošty. „Dřív by takovýho pitomce k poště nevzali!“ ozvala se Fanny Brunnenmayerová. „Třikrát za týden nám přinese dopisy adresované někomu jinému, a kam nosí ty naše, vědí jenom nebesa!“ Ale ze všeho nejprotivnější na poštovském panáčkovi, jak ho překřtili, byl jeho demonstrativní hitlerovský pozdrav. S každým příjezdem do dvora vymrštil pravici a zařval Heil Hitler! tak rázně, že to museli slyšet 9

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 9

9.5.22 15:49

až na Haagské ulici. Kdo na tento státem předepsaný pozdrav nezareagoval, jak se sluší a patří, mohl se nadít nepříjemností. Když mu Hanna předevčírem odpověděla přívětivým „Pozdrav Pánbůh“, pohrozil jí, že zarputilé katolíky už brzy srovnají do latě. Bylo to samozřejmě směšné, leč u bázlivé Hanny se to neminulo účinkem. „Hnedle bude na dvoře,“ hlásila Auguste. Hanna si urovnávala zástěru a chystala se vyběhnout ke dveřím, ale Humbert ji pevně chytil za paži. „Ty ne!“ řekl energicky. „Já tam půjdu a náležitě ho přivítám.“ „Prosím tě ne, Humberte,“ přemlouvala ho. „S takovými není radno si začínat.“ „Tak tam holt půjdu já,“ prohlásila Liesel a nasadila na konvici vatovaný ohřívák, aby káva nevychladla. Ale to se zase nelíbilo Fanny Brunnenmayerové, protože Liesel byla její chráněnka a dnes už i její nástupkyní. „Ty už vůbec ne, Liesel!“ poručila jí. „Ty seš tu zaměstnaná jako kuchařka, a ne jako služka.“ Auguste protočila panenky, protože jí došlo, že to zůstane na ní. Uplynuly už skoro dva roky, co k Melzerům znovu nastoupila. Gertie totiž tenkrát dala výpověď a žádná z jejích dvou následovnic se milostivé paní Elisabeth nelíbila. Auguste byla pyšná a šťastná, jak to osud zaonačil, a pevně se rozhodla, že si tohle místo udrží až do konce ­života. „No tak já tam jdu,“ prohodila. „Mně nic nemůže udělat. Řeknu mu hezky Heil Hitler!, a kdyby si myslel, že u toho ještě musím zvednout pravou ruku, tak mu vysvětlím, že jsem zrovna měla těžký zánět kloubů a nemůžu se ani podrbat na nose.“ Byl také nejvyšší čas, protože doručovatel už vjížděl do dvora a zvonil zvonkem na řídítkách jako na poplach. Humbert stál zachmuřeně u okna vedle Hanny, také Liesel se k nim přidala, jenom kuchařka zůstala sedět na židli, protože jí zase jednou natekly nohy a vstávalo se jí těžko. „Už vymrštil pravici,“ oznámila Liesel. „A to ještě ani nesesedl z kola…“ „Jéžiš!“ vykřikla Hanna, „tohle nedopadne dobře.“ „Taky si myslím!“ zajásal Humbert. „Teď mu to strhlo řídítka. Paráda! Rovnou do záhonu. A pořádně si narazil hlavu o obrubník!“ 10

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 10

9.5.22 15:49

„A dopisy jsou po celém dvoře!“ vyjekla Hanna a v úleku si zakryla dlaní ústa. Ani Fanny Brunnenmayerová si ten pohled nechtěla nechat ujít. Zvedla se tedy, a navzdory bolavým nohám spěchala k oknu. Opravdu, bicykl se válel po zemi, poštovskej panáček seděl vedle něj a oběma rukama si držel hlavu. Obě poštovní brašny uložené na nosiči se tím nárazem otevřely a část dopisů se vysypala. „Ježíšmarjá!“ dolehlo do kuchyně Augustino rozrušené zvolání. „Doufám, že jste si neublížil?“ Pošťák ji neuznal za hodnou odpovědi, protože zrovna hledal po kapsách kapesník, jímž by setřel krev, která mu prýštila z nosu. Auguste mezitím seběhla schody před vchodem, aby raněnému pomohla. „Víte, já si to myslela hned,“ řekla mu a předklonila se nad kolo. „Takhle těžce naložený kolo, to chce držet řídítka oběma rukama, jinak ztratíte balanc, ani nevíte jak. To musíte napřed sesednout, abyste měl pevnou půdu pod nohama, než začnete hajlo…“ „To s tím nemá co dělat!“ zahřímal nešťastník skrz kapesník. „Na cestě něco leželo a já jsem po tom uklouzl!“ „Já teda nevidím, že by na tý cestě něco leželo,“ odporovala Auguste. „Počkejte, já vám pomůžu posbírat ty dopisy…“ „Dejte ruce pryč od poštovních zásilek!“ zaláteřil raněný a s námahou se mátořil. „Ty podléhají listovnímu tajemství. Přineste mi radši mokrý hadr.“ Auguste pořád dělala, jak strašně se vylekala, a rozplývala se ochotou. „Na nosánek, viďte? Ježišmarjá, ten ale napuchl. Jen aby nebyl zlomenej! To pak může srůst tak, že má jeden skobu místo nosu…“ „Mokrej hadr!“ trval na svém zraněný pošťák, načež si zkusmo sundal kapesník a ohmatával si nos. Skutečně mu natekl. V kuchyni se zatím všichni náramně a škodolibě bavili. Nakonec se slitovala Hanna. Vzala ze skříně čistou utěrku a strčila ji pod vodovod. „Hadr na podlahu by mu stačil,“ poznamenal Humbert. „Ale jdi, jak můžeš být tak zlomyslný!“ pokárala ho a vyběhla s utěrkou za Augustou. Potom se dívali oknem, jak si poštovský panáček utírá obličej a nepřestává si osahávat nos. Následně šel zvednout kolo s viditelně pochroumaným předním blatníkem, ale bohužel ho vzápětí opřel o zeď, takže z kuchyňského okna už nebylo nic vidět. Jen ta mokrá utěrka, 11

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 11

9.5.22 15:49

kterou pak hodil Augustě k nohám. Nato začal sbírat dopisy a štosovat je v podpaží, aby je pak mohl nacpat zpátky do brašen. „A co teď bude s poštou pro náš dům?“ zaslechli Augustino ne­ únavné vyptávání. „Nemůžete se dočkat, co?“ „Já jen…“ „Tohle bude mít dohru,“ pohrozil listonoš. „To vám slibuju. Nastražili jste mi past. Na cestě něco leželo!“ „Já nic neviděla, to můžu kdykoli odpřisáhnout. A děkujeme za poštu. Moc toho dneska není, nezapomněl jste na něco?“ „Tohle bude mít dohru…,“ trval vztekle na svém listonoš. „No ovšem,“ brblala Auguste dál jakoby nic a s dopisy v ruce odcházela ke schodům. „No tak nic ve zlým, a příště si dávejte lepší pozor. Jo, a ještě Heil Hitler!, abych nezapomněla…“ „Tohle si mohla odpustit,“ poznamenala Fanny Brunnenmayerová a s úpěním se odvrátila od okna, aby se posadila zpátky na židli. „Už si to šlape,“ referovala Liesel. „A jak se obouvá do pedálů! Ten teda musí mít vztek.“ „Doufejme, že z toho nebudou mrzutosti,“ povzdechla si Hanna. „Kdyby kvůli nám udal panstvo…“ „Strašpytle!“ Humbert ji chlácholivě objal kolem ramen. „Teď se napřed nasnídáme, nebo nám vystydne kafe.“ Auguste se vrátila do kuchyně, na tváři spokojený výraz. „Tak už to v životě chodí,“ zazubila se. „Kdo nosí nos příliš nahoru, ten si ho pak natluče. Řekla jsem Christianovi, ať honem zamete dvůr.“ Rychle popošla k dřezu, umyla si ruce a usedla na svoje místo. Ostatní už jedli. Času moc nezbývalo. Kuchařka se musela pustit do přípravy oběda, Humbert připravit stůl v jídelně a Auguste měla nastoupit, až se Johann, Hanno a Charlotte co nevidět vrátí ze školy. „A proč má Christian zametat dvůr?“ zajímala se kuchařka. Auguste už žvýkala žemli namočenou v kávě s mlékem. „Protože se tam válejí šutry.“ „Šutry?“ „Proboha!“ lekla se Liesel. „Christian chtěl dneska dopoledne zasypat ty dvě díry v aleji. Muselo mu něco spadnout z kotouče…“ „A poštovskej…,“ zakoktala Hanna, „… nakonec uklouzl po tom štěrku.“ 12

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 12

9.5.22 15:49

Humbert odložil hrnek, poněvadž se málem zakuckal smíchy. „Na Christiana je spolehnutí,“ smál se. „Tváří se jako neviňátko, a přitom má pěkně za ušima!“ „Ale to přece nebylo schválně,“ pohoršovala se Liesel. „Něco takového by Christian nikdy neudělal!“ Humbert mávl rukou a sáhl pro kousek uzené šunky, aby si ho ­položil do rozkrojené žemle. Fanny Brunnenmayerová se podívala na kuchyňské hodiny a pak se rozhlédla kolem. „A kde vůbec je Else?“ Opravdu – Else nepřišla na svačinu. Kuchařka si toho pro samý rozruch ani nevšimla. Už proto, že Else tu většinou spala vsedě a k jídlu ji museli budit. Byla zkrátka stará. Tak tak ještě zvládla uklidit v po­ kojích, ale koberce neklepala už celou věčnost. V panském domě Melzerových se však kvůli vysokému věku zásadně nepropouštělo. Týkalo se to i Elsy. Dělala, na co stačila, vysedávala s ostatními v kuchyni a bydlela v podkrovní komůrce stejně jako předtím. „Dneska ráno tu ještě byla,“ podotkl Humbert. „No ovšem. Potom jsme obě zamířily do prvního patra,“ dala se slyšet Auguste. „Ona měla převlékat postele v panských pokojích a já šla naproti do přístavby, protože se děti musely vypravit do školy.“ Hanna uklízela v červeném salonu a v zimní zahradě, kde včera panstvo sedělo u večeře, pánský pokoj se nepoužíval už dlouho. V pokojích „mladého panstva“, tedy Dorothey a Leopolda, stačilo jen trochu utřít prach, protože se tou dobou neobývaly. Leo minulý rok složil ­maturitu a studoval teď hudební skladbu v Mnichově. Dodo – k na­ prostému zděšení své matky – odešla ze školy krátce před maturitou, aby mohla v Berlíně-Staakenu absolvovat výcvik na pilotku motorových letadel. Drahý kurz jí zaplatila teta Elvira, jež se už dávno skvěle začlenila do života v domě a z Dodiných leteckých ambicí byla nadšená. „Já se po ní půjdu podívat,“ usoudila Hanna a dopila hrnek. „Nejspíš nakonec někde usnula.“ „Ale že se nedokáže aspoň trochu vzchopit!“ láteřila Fanny Brunnenmayerová. „Je o dobrých deset roků mladší než já, a přitom vypadá jako stařena.“ Dlouholetá melzerovská kuchařka oslavila předloni sedmdesátku, ale nadále vládla kuchyni železnou rukou. Dohlížela na svou „následovnici“ Liesel, a kdykoli to bylo potřeba, přiložila ruku k dílu i sama. 13

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 13

9.5.22 15:49

Jenom nohy jí dělaly starost. Kolena měla věčně oteklá a bolavá, a ani chodidla jí nesloužila jako kdysi. Proto už také neobouvala jiné boty než široké plstěné pantofle. „To je tím, když jeden stojí padesát roků u plotny,“ usoudila Fanny roz­mrzele. Ozval se zvonek z terasy. Platilo to Augustě, která se s hekáním zvedla, protože milostivá paní Elisabeth s manželem seděli na sluníčku a nejspíš zatoužili po další konvici limonády a čerstvém pečivu. Když už stála u dveří do haly, objevila se na chodbě pro služebnictvo Hanna a vedla za ruku naprosto zoufalou Elsu. „Tady jsi, Elso!“ vykřikla s úlevou Auguste. „Kde ses schovávala? Scházelas nám.“ Else vzlykala a hřbetem ruky si utírala slzy. „Že zrovna tohle se mi musí na stará kolena stát…,“ bulela. „Jenom to nikdo nepovídejte milostpánovi. Musela bych se před ním samou hanbou propadnout do země…“ „Napřed si dej kávu s mlékem,“ vybídla ji Hanna dobrácky. „Nikdo si ničeho nevšiml, protože jsem tě včas našla.“ Auguste k své lítosti už neměla na další vyptávání čas. Musela sebou hodit, protože milostivá paní Elisabeth se vyznačovala netrpělivostí. Ale v kuchyni bylo všem jasné, že na Elsu padla po namáhavém převlékání lůžek taková únava, že na jednom z nich usnula. Hanna ji našla, jak blaženě pochrupuje v milostpánově posteli. „To už to s tebou došlo hodně daleko,“ zanadávala si pobouřeně kuchařka. „Kdyby tě tam milostpán našel, nestačil by se divit!“ Else dřepěla u stolu se sklopenou hlavou a nechala se od Hanny utěšovat. Velkými doušky upíjela černou kávu a všechny kolem ujišťovala, že už se jí to určitě nikdy nestane. „Tohle mě probralo,“ tvrdila. „Byl to pokyn od samého Pánaboha, že se musím vzpamatovat.“ Na druhé straně stolu seděl Christian. Cpal do sebe poslední žemli a zamyšleně pil svou kávu. Také on měl špatné svědomí, neboť si uvědomil, co natropil. „Naložil jsem si na kolečko o pár lopat štěrku víc,“ přiznal. „Nechtělo se mi s tím jet třikrát, a tak jsem si ty fůry udělal jen dvě. A jak jsem to bral obloukem kolem rondelu, tak se mi z toho něco svezlo. Chtěl jsem to hned zamést, ale pak jsem viděl, jak se kůň zase zaklínil v plotě, a tak jsem…“ 14

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 14

9.5.22 15:49

„To je v pořádku, Christiane,“ utěšovala ho Liesel, která už stála u sporáku a restovala cibuli na guláš. „Tvoje vina to není, že ten pitomec neumí jezdit na kole.“ „A co když nás teď udá?“ obával se Christian. „Beztak má na nás spadeno. Pamatuješ přece ten cirkus v dubnu, když jsme nevyvěsili prapory s hákovým křížem.“ Vyvěsit vlajky k vůdcovým narozeninám opravdu napřed zapomněli, ale později to dohnali. I rodina Melzerů se musela přizpůsobit novému režimu, jenž za tu dobu stačil pevně ovládnout celou zemi. Už kvůli ­továrně, která jen s velikou námahou přežila hospodářskou krizi a nyní by bez jednoznačné orientace v nacionálně-socialistickém duchu neměla šanci na další zakázky. Před dvěma lety se udály hrozné věci. Adolfa Hitlera zvolili říšským kancléřem a nacionální socialisté zakrátko získali i většinu v Reichstagu. A jen pár dní nato vypukla všude „nacionální ­revoluce“, jak ji nacisté nazvali. Také v Augsburgu se hojně zatýkalo, ­zatčení putovali to takzvané ochranné vazby. Sebrali je ve dne nebo v noci a zavřeli do soudní věznice v Katzenstadelu, odkud je dopravovali do koncentračního tábora v Dachau. Zasáhlo to respektované občany, městské radní sociální demokracie a komunistické strany, odboráře, ale i prosté dělníky. I naproti v Melzerově továrně byli někteří lidé odvedeni a dodnes se většina z nich už nikdy nikde neobjevila. S pomocí dobrých přátel se Melzerovým podařilo před Dachau zachránit pouze Sebastiana Winklera, kterého nacisté zavřeli do vězení hned na začátku. Ve vazbě však beztak pobyl celé čtyři týdny. Milostivá paní Elisabeth si svého manžela směla vyzvednout. Do věznice ji vezl Humbert, jenž se z pohledu na propuštěného vězně dodnes nevzpamatoval. „Byl strašně vyhublý,“ popisoval ostatním. „Vlasy ostříhané a obličej samá modřina. Bili ho tam. Kopali ho vysokými botami do tváře. S každým těžkým zločincem tam zacházejí lépe než s těmihle nebožáky, které tam tajně odvádějí.“ Pan Winkler žil od té doby ve vile jako vězeň. Do Augsburgu se už neodvažoval a veškerý svůj čas trávil s rodinou. Nanejvýš zašel občas naproti ke stájím tety Elviry, kde se jeho malé děti učily jezdit na koni. Po večerech, jak referovala Auguste, psal nějakou „učenou“ knihu. V továrně, kde dřív vedl účetnictví, se už nesměl ani ukázat. 15

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 15

9.5.22 15:49

„Je to hanba,“ nechala se slyšet Fanny Brunnenmayerová. „Vždyť to pan Winkler s těmi svými komunistickými nápady myslel dobře. Je to dobrý člověk, mouše by neublížil.“ „Myslím, že můžeme být rádi, že je tu s námi,“ usoudil Humbert. Po prvním šoku a hrůze se všichni opatrně zařizovali v nových ­poměrech. Nic naplat, život musel jít dál. I v továrně se to lepšilo. Dělníci měli práci, tkalcovna opět dostávala zakázky, dluhy byly zaplaceny. Ovšem zkrácená pracovní doba existovala pořád a textilní průmysl na tom zdaleka nebyl tak dobře jako ostatní branže ve městě. V prvé řadě strojírny MAN, kde bylo nezbytné zavést dodatečné směny. Ale zaměstnance panského domu už nesužovala starost, že by museli sloužit cizímu panstvu nebo si dokonce hledat jiné zaměstnání. Kuchařka se místo toho radovala, že má opět z čeho vařit a může panstvo hýčkat rozmanitými pokrmy. A hlavně teď měla možnost předávat své kuchařské umění Liesel, která byla už čtyři roky vdaná za zahradníka Christiana a v kuchyni melzerovského domu zaujímala důležité místo. ­Radostná událost se zatím neohlašovala a Fanny tomu byla opravdu ráda, protože kvůli dítěti by se Liesel mohla svého místa vzdát. A to by byla škoda, když má takový talent na vaření. „Děti si zatím radši nepořizujte,“ radila mladým manželům. „Máte tady oba dobré místo, a to pak není čas vychovávat děti.“ Všichni přitom věděli, že Liesel a Christian by si děti moc přáli. Jenže čáp pořád ne a ne přiletět. Christian měl dneska naspěch, chvátal do parku, že musí nově osázet záhony u terasy. V kuchyni tak zůstaly jenom Else, Liesel a Fanny Brunnenmayerová. Liesel strčila Else pod nos prkénko na krájení, pažitku a nůž, aby měla co dělat a zase neusnula. Fanny seděla u stolu, kde tvarovala knedlíky a neustále si namáčela ruce do hrnce se studenou vodou, aby se jí těsto nelepilo mezi prsty. Liesel přidávala všemožné přísady do guláše, jehož lahodná vůně se nesla celou kuchyní. „Nezapomeň na muškát, Liesel,“ připomněla jí kuchařka. „Jen malininkou špetku, ale musí tam být. Česneku jsi dala moc, celou dobu mi stoupá do nosu…“ „Ach jéje,“ povzdechla si Liesel. „Taky jsem se toho bála, ale zkrátka už se stalo.“ 16

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 16

9.5.22 15:49

Else dokrájela pažitku a vstala, aby mohla kuchařce přinést prkénko. Ta po něm hodila okem a poznamenala, že na salát se měly stonky nakrájet víc najemno. „Do dvora vjelo nějaké auto,“ hlásila Else. „To bude milostpán,“ usoudila Liesel. „Dneska je tu nějak brzo…“ „Ale to není milostpánův vůz,“ odporovala Else. „Přijela nějaká ­návštěva.“ „Návštěva?“ zavrčela kuchařka. „Já to tušila. Udělala jsem pár knedlíků navíc a guláš budeme muset nastavit. A kdo to je, Elso? Můžeš se podívat z okna?“ „Je vyzáblá, ale má drahé oblečení. A taky šoféra. Ten jí podržel dveře vozu a uklonil se jako před královnou. Teď se otočil – a jé, toho přece znám. Není to… ten Rus?“ „Jaký Rus?“ podivila se Liesel. Ale Fanny Brunnenmayerová to pochopila. „Že by nakonec Grigorij? Ten, co svedl naši Hannu a potom ještě házel okem po Augustě? Jestli je to on, tak taky vím, kdo z toho auta vystoupil.“ Liesel tu historku znala jen z doslechu, a tak pouze pokrčila rameny a dál míchala guláš. „A kdo z toho auta měl vystoupit?“ zeptala se jen tak přes rameno. „Ta mrcha Serafina,“ sykla Fanny. „Ta Grigorije zaměstnala jako svého šoféra, když se vrátila z Maydornu.“ „Serafina Grünlingová,“ žasla Else. „Ta, co tu kdysi byla guvernantkou, když se ještě jmenovala von Dobern?“ „Přesně ta,“ houkla kuchařka a položila na talíř poslední knedlík. „Až na to, že Grünlingová už dávno není. Dala se rozvést.“ „Jo, a proč?“ podivila se Else. „Přece zbohatla, když se vdala.“ „Ovšem,“ odpověděla Fanny Brunnenmayerová. „Jenže Grünling je Žid.“ „A tak,“ přitakala Else, jako by to bylo logické vysvětlení. „A co chce v našem domě?“ „Rozhodně nic dobrého,“ zavrčela kuchařka. Nato se sténáním vstala od stolu, aby mohla naklást knedlíky do vařící vody.

17

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 17

9.5.22 15:49

2

L

isa s momentální situací rozhodně nebyla nespokojená. Po tom hrůzyplném strachu, jímž si kvůli Sebastianovi prošla, po všech těch ­bezesných nocích a oceánech prolitých slz byla šťastná, že ho má zase doma. Láskyplně o něj pečovala osvědčeným způsobem, tedy jako ­matka i zdravotní sestra v jedné osobě. Vytýkala mu, že nedal na její varování, aby vystoupil z komunistické strany, dokud je ještě čas. Sebastian byl poddajný jako malé dítě, což Elisabeth připadalo mimořádně dojemné, jen s láskou už to tak nefungovalo. Zážitky z vězení rozbily cosi v jeho mužnosti. Ne tělesně, na tomto poli žádné újmy nedošel, ale něco se zlomilo v jeho nitru. „Nezlob se na mě, drahá,“ omlouval se jí po večerech, „mám v hlavě takový zmatek, že se bojím, abych tě nezklamal. Dopřejme si ještě trochu času.“ Lisa pro to měla pochopení – přece ho milovala. Skutečná láska je víc než jen ta tělesná. Milovala ho z celého srdce, a byla proto daleka nějak na něj naléhat. Jednoho dne to bude zase ten starý Sebastian, chce to jen trochu trpělivosti. O tom vůbec nepochybovala. Večerní schůze strany nebo charitativní činnost v dělnickém domově v Mittelstrasse už patřily minulosti. Komunistická strana neexistovala a dělnický domov policie zavřela. Ostatně ani jeho horlivá práce vedoucího účtárny v továrně se Lise dvakrát nezamlouvala, protože býval celý den pryč a po večerech nezřídka vysedával s Paulem v pánském pokoji, kde společně popíjeli koňak a hovořili o pracovních záležitostech. Ne, v té době ze svého miláčka neměla skoro nic, nanejvýš o nedělích, ale to ho zase spíše než manželka zaměstnávaly děti. Ale teď ho za dopolední, která děti trávily ve škole, měla jen pro sebe. Mohla mu být nablízku, hýčkat ho a pečovat o jeho zdraví. Neštěstí bylo zažehnáno – bylo jen zapotřebí, aby Sebastian zůstal rozumný 18

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 18

9.5.22 15:49

a dbal na její rady. Pak už se mu nic nestane. Jednou i ten bláznivý Adolf Hitler zase zmizí, stejně jako všichni předchozí kancléři, i nebohý dobrý císař Vilém. Potom nastanou nové časy. Na terase dnes panovalo veliké horko, zvláště teď s nadcházejícím polednem. Lisa si donesla pletení a rozevřela dva slunečníky. Poté sem z knihovny přišel i Sebastian, v podpaží jeden knižní svazek. „Co to čteš, miláčku?“ zeptala se ho za horlivého cvakání jehlicemi. „Na západní frontě klid, od Ericha Marii Remarqua…“ „Ach bože,“ vzdychla Lisa a zkoumavě si prohlédla ponožku, kterou právě pletla. „Pořád si vybíráš takové vážné knihy, miláčku. Nemohl bys mi podržet vlnu, abych si mohla namotat klubko?“ „Ovšem, drahá, jenom bych si rád dočetl kapitolu,“ odpověděl a sundal si brýle, aby si utřel pot z čela. „Ten román je velice napínavý, protože ukazuje, jak válka ničí veškerou kulturu a morálku lidstva a pouští z řetězu bestii v nás.“ Lisa se otřásla a musela si znovu přepočítat oka na jehlici. „Čteš strašné knihy,“ mínila nesouhlasně. „I hrůzy jsou poučné,“ namítl Sebastian a zahleděl se do svazku. „Musíme pracovat na tom, aby už nikdy nebyla válka. Lidstvo místo ní musí najít cestu, jak spolu žít v míru a spravedlnosti.“ Lisa si opět povzdechla, neboť se bála, že její muž znovu začne ­rozvíjet své teze o světové komunistické revoluci. Odložila pletení do košíku a zvedla se, že půjde stisknout zvonek namontovaný vedle vstupu na terasu. „Dnes je horko,“ prohodila. „Dám ti od Augusty přinést slamák a ještě jednu karafu limonády s ledem.“ „Jen to nech, miláčku. Pro klobouk si můžu dojít sám…“ „Ale ne,“ zamítla jeho návrh, zavrtěla hlavou a zmáčkla zvonek. „To je její úkol. Personálu tím žádnou laskavost neprojevíš, když za něj převezmeš jeho práci, chápeš? Každý člověk má právo na práci, i naši zaměstnanci. Co myslíš, že by se stalo, kdybych šla do kuchyně a uvařila si tam oběd? Kuchařka by mě nejspíš ukamenovala.“ Sebastian si beze slova nasadil brýle a vrátil se do příběhu ze světové války. Když se Lisa opět posadila, proutěné křeslo pod ní jen zaskučelo. Letní polední klid zaplňovalo pocvakávání pletacích drátů a cvrlikání vrabců. Ale pak se do toho všeho náhle vmísil jakýsi jiný zvuk. „Děkuji, já se tu vyznám,“ zaslechli ženský hlas. 19

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 19

9.5.22 15:49

„Ale… přece bych vás měla ohlásit, milostivá paní?“ „Není třeba. Panebože – otevřenou terasou je tak krásný výhled na park! A ta hra světel v keřích… Vezměte mi klobouk, Hanno!“ Lisa leknutím upustila dvě oka, Sebastian udiveně zvedl hlavu – ale to už nečekaná návštěvnice překročila práh. Na úzkých rtech Serafiny von Dobern, rozvedené Grünlingové, pohrával vítězný úsměv. Za ní se vynořila zoufalá Hanna a pohledem a gesty Lise naznačovala, že tomuto přepadení nemohla zabránit. „Heil Hitler,“ zdůraznila Serafina pozdrav. Usmála se přitom nejprve na Lisu a vzápětí i na Sebastiana. Její pozdrav opětovalo zaražené mlčení. Serafina von Dobern neplatila v melzerovské vile za neznámou osobu. Kdysi byla Lisinou ­nejbližší přítelkyní, ovšem později se z ní vyklubala intrikánka, která kdekomu ztrpčovala život, především pak Marii. Když se provdala za ­advokáta Grünlinga, který dobře vydělal na hospodářské krizi, získali manželé mimo jiné i statek tety Elviry na Maydornu. Lisa se potřebovala pár vteřin vzpamatovat, než zaujala onen postoj, k němuž Alicia Melzerová své dcery vychovala. „Serafino!“ pronesla s chladnou zdvořilostí. „Čemu vděčím za tu čest, že jsi nás tak nečekaně navštívila?“ Serafina takové přijetí čekala, koneckonců nebyla hloupá ani naivní. Mávla nad tím rukou a ještě o něco přidala na úsměvu. „Ó, buď bez starosti, jsem tu jenom na skok. Už nějakou dobu se angažuji v místní Nationalsozialistische Volkswohlfahrt a starám se o zimní pomoc. Je to veliká a naléhavá sociální péče, kterou na svých bedrech nese vláda i všechen německý lid. Všimla jsem si, že pořád ještě nemáte na dveřích vylepený náš plakát…“ Tuto ošklivou věc dostávali všichni, kdo přispěli na Winterhilfs­ werk. Plakáty se tiskly každý rok nové a stálo na nich: MY JSME ­POMOHLI. „Visí na dveřích do kuchyně,“ poznamenala Lisa uštěpačně. „Nezdálo se nám vhodné, aby hyzdil naše pěkné domovní dveře.“ „I to se podívejme,“ utrousila Serafina dotčeně a zvedla obočí. „Škoda že naše požehnaná a důležitá práce dochází v tomto domě tak malého uznání.“ „Přispíváme pravidelně značnou sumou,“ ohradila se Lisa a přešla do protiútoku. „Mimochodem, překvapuje mě, že tě vidím zase tady 20

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 20

9.5.22 15:49

v Augsburgu. Myslela jsem, že jsi za tu dobu v sobě objevila vášeň pro venkovský život.“ Serafině utkvěl zrak na knize, kterou Sebastian upustil do klína. Stačila si přečíst název? Patrně ano, té potvoře jen tak něco neunikne. „Venkovský život?“ ušklíbla se Serafina, přitáhla si jednu z proutěných židlí a bez vyzvání se na ni usadila. „Ach Liso, víš – když někdo žil ve městě tak dlouho, těžko si pak zvykne na venkov natrvalo. Jistě, trávila jsem dětství na statcích rodičů, ale to už je nějaký ten pátek, a v zimě jsme většinou pobývali v některém z našich domů v Berlíně…“ Ta se tedy pěkně naparuje, zuřila Lisa v duchu. Probůh, její rodiče sice měli před válkou statek v Braniborsku, ale mluvit o „statcích“ a „městském domě“ byla neskutečná drzost. Kromě toho po válce to s vámi šlo všechno do háje, což my tady u nás víme až moc dobře, ­pomyslela si. „Vlastně je to škoda,“ prohodila s falešnou lítostí. „Teta Elvira tolik doufala, že v tom krásném statku najdeš zalíbení. Zvlášť když má tak vynikajícího správce.“ „Vskutku,“ poznamenala Serafina a úkosem se podívala na jejího manžela. „Tvůj bývalý muž se činí opravdu dobře. Vážně, Liso – naučila jsem si ho vážit. Tvého Klause von Hagemann…“ Lisa se zhluboka nadechla, aby jí na to něco odsekla, ale v tu chvíli se na terase objevila Auguste poptat se, jaké má panstvo přání. Lisu zasáhl její chápavý pohled. Auguste – stejně jako všichni její kolegové – Serafinu dvakrát nemusela. „Co vám mohu přinést, milostivá paní?“ „Slaměný klobouk pro mého muže. Tady na terase je nepříjemné horko.“ „To je pravda, milostivá paní,“ odpověděla Auguste. „Slunce přímo pálí. Kuchařka vzkazuje, že se může podávat oběd.“ „Děkuji, Augusto…“ Serafina bezpochyby zaregistrovala, že se nikdo nechystá nabídnout jí občerstvení, o pozvání na oběd ani nemluvě. Přesto se neměla k tomu, aby se odporoučela. Zůstala sedět na proutěné židli jakoby nic, opřela se a přehodila si nohu přes nohu. I v tom vedru měla hedvábné punčochy a její boty musely stát jmění. Rovněž její letní kostým byl šitý na míru a určitě byl i drahý. Lisa rychle pohlédla na svého manžela, jenž hovor sledoval celý sklíčený a začal si listovat v knize. Ta scéna pro něj byla strašně nepříjemná! 21

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 21

9.5.22 15:49

„Klaus von Hagemann a já jsme se rozešli velice přátelsky,“ pronesla Lisa s úsměvem. „A on si mezitím našel milou ženu, která mu porodila roztomilé děti.“ Z Lisiny strany šlo o zlomyslnost, kterou trousila až příliš ráda. Pauline, nová žena jejího exmanžela, byla odporná fúrie, která ztrpčovala život i tetě Elviře. Dokonce se proslýchalo, že na ni spáchala atentát. Prokázat to nešlo, ale bylo to velmi pravděpodobné. I Serafina si s tou ženou nejspíš užila své. „Ano, je to okouzlující osoba,“ zašveholila Serafina, ale tentokrát se nedalo přehlédnout, že lže. „Možná je… tak trochu příliš venkovská. Není zrovna to, co by si tvůj bývalý manžel zasloužil, ale přesto jsme si spolu rozuměly. Když jsem odešla ze statku, velice se rmoutila.“ Lisu by zajímalo, která z těch dvou jedovatých babizen si odnesla vavřín vítězství, ale k tomu by se Serafina nikdy nevyjádřila. Patrně to byla ona. Měla větší inteligenci a jako majitelka panství tahala za ­delší konec provazu. Pravda, teta Elvira se o bojích mezi Serafinou a Paulinou tu a tam pár podrobností dozvěděla. Služebná Dörthe, kterou si tehdy přivedla Lisa ze statku tety Elviry, se totiž před dvěma lety do Maydornu vrátila a se svou dřívější paní si dopisovala. ­Žádným velkým literárním nadáním však neoplývala, a tak těch pár vět, jež přenesla na papír, bylo spíš vyjádření skoupé a především plné pravopisných chyb. „Slyšela jsem, milá Serafino, že ses mezitím také rozvedla…,“ přisadila si Lisa, leč svou bývalou přítelkyni tím bohužel do rozpaků ­neuvedla. Serafina si zastínila oči rukou, protože ji oslňovalo slunce, a žádanou informaci Lise poskytla s obdivuhodnou otevřeností. „To bylo přece samozřejmé, milá Liso. K tomu sňatku jsem se rozhodla kdysi z nouze, ale teď, kdy se naše Německo pod vedením Adolfa Hitlera ubírá tak úžasnou novou cestou, jsem pochopila, že jako německá žena nemohu dál vést společný život s Židem.“ Lisa si vzpomněla, jak ta falešná zmije tenkrát nebohého Grünlinga zapředla do svých sítí, a nakonec ho ulovila. Advokát Grünling nebyl žádný chudý sirotek. Za hospodářské krize, kdy Melzerovi stejně jako mnoho dalších bojovali o holou existenci, se značně obohatil všelijakými pochybnými obchody. „A tvůj bývalý muž? Odjel z Německa?“ chtěla Lisa vědět. „Inu – ano. Musela jsem mu financovat vycestování do Ameriky. 22

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 22

9.5.22 15:49

Bylo to drahé, ale jsem jednou dobrák a koneckonců jsem ráda, že už se s ním nemusím vídat. Vzpomínka na toto… pomýlení mě pořád ještě tíží na duši. Bohudík jsem se po rozvodu mohla zbavit i jeho jména, takže si opět můžu říkat von Dobern.“ Lisa na moment ztratila řeč. Pak se pokusila pochopit, co za těmi slovy vězí. „Rozuměla jsem dobře? Tys mu financovala vycestování?“ Serafina ji obdařila shovívavým úsměvem. Lisa si přitom všimla, že si nechala udělat nové zuby. Bezvadně bílé a od pravých skoro k nerozeznání. „Samozřejmě,“ pronesla dotazovaná s nevinným výrazem. „Grünling už před několika lety přepsal všechno na mě. Kvůli daním. A taky z opatrnosti. Chápeš? On si vážně myslel, že mu budu do Ameriky převádět další platby, ale to samozřejmě dělat nehodlám. Proč bych jako německá žena měla financovat Žida v Americe? To po mně nemůže nikdo žádat.“ Ta odporná, zákeřná svině, pomyslela si Lisa. Chudák chlap jí svěřil všechen svůj majetek a věřil, že mu z něho aspoň část převede do Ameriky. Tak to se zmýlil na plné čáře. Serafina si nechala všechno pro sebe a on se má co ohánět, aby se tam za velkou louží postavil znovu na nohy. Je to zvláštní, že zrovna ten mazaný lišák Grünling byl tak naivní a důvěřoval téhle proradné kryse. Inu, každý jednou na něco či na někoho dojede. Z myšlenek ji vytrhl nějaký zvuk. Sebastianovi se svezla kniha z klína a spadla na terasové dlaždice. Serafina zvedla hlavu a se zájmem si ­měřila manžela své někdejší přítelkyně. „Ach, pan Winkler! Byl jste tak zabrán do četby, že jsem se vás ­neodvažovala oslovit. Doufám, že už se vám vede lépe.“ Nebylo úplně jasné, co tím myslí, ale určitě se k jejím uším doneslo, že Sebastiana Winklera coby aktivního člena komunistické strany vzali do ochranné vazby. „Děkuji…,“ odpověděl Sebastian a nervózně si odkašlal. „Děkuji za optání.“ „V životě je vždycky důležité mít dobré přátele, viďte?“ nadhodila Serafina. „A rodina Melzerů v Augsburgu přece vždycky představovala instituci, že? V ní všichni za všech okolností stojí při sobě a drží spolu, ať se děje, co se děje…“ 23

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 23

9.5.22 15:49

Lisa jen taktak tu jedovatou zmiji nepropíchla pletacím drátem. ­ erafina samozřejmě narážela na to, že Sebastianovo propuštění z vězení S zprostředkoval Paul. „Je to tak,“ přisvědčila Lisa energicky a bojovně vystrčila bradu. „My Melzerové máme smysl pro rodinu. My bychom žádného z nás nevyštvali do ciziny bez prostředků, to se v naší rodině nedělá.“ „Paráda!“ odsekla zlomyslně Serafina, jež narážce porozuměla velice dobře. „Nuže, nerada bych rodinu zdržovala od zaslouženého oběda. Ovšem dosud nebyla vyslyšena moje záležitost ohledně daru pro zimní pomoc. Vidím to správně, že tento dům k požehnanému zařízení naší vlády nepřispěje?“ „Samozřejmě že přispějeme,“ prohlásila Lisa vztekle. „Částka bude převedena jako obvykle, můj bratr se o to postará!“ Serafina vstala a začala si oběma rukama přejíždět sukni, jako kdyby to proutěné křeslo bylo špinavé. „Ověřím si, že platba přišla, a pošlu vám plaketu…“ V tu chvíli ji cosi nečekaně přerušilo. Na terase se objevily Alicia a teta Elvira. Vyšly si spolu ke koním a nyní se vracely domů na oběd. „Kohopak to tu vidím!“ zvolala teta Elvira svým obvyklým silným hlasem. „Paní Grünlingová zde v Augsburgu přímo osobně! To je od vás milé, že jste se u nás ukázala. A jak si stojí statek? Běží všechno jako na drátkách?“ „Heil Hitler!“ odvětila Serafina závazným tónem a pokynula oběma dámám. „Na statku Maydorn je všechno v nejlepším pořádku, jak mi včera dopisem sdělil správce. Ovšem já sama jsem se rozhodla stáhnout se z venkovského života a nastěhovat se do jednoho z mých domů v Augsburgu.“ „Já si to myslela, že venkov není nic pro vás,“ usoudila teta Elvira a změřila si Serafinu jízlivě odshora dolů. „Kdo má město v krvi, ten už se nepředělá. No, nic ve zlém. Jste už na odchodu, nebo zůstanete na oběd?“ Lisa jen škytla zděšením. Teta Elvira je opravdu nemožná. „Velice vám děkuji, ale mám naspěch,“ opáčila Serafina a Lise se ulevilo. „Tak tedy ne,“ pokrčila teta Elvira rameny. „Škoda, vydatné jídlo by vám udělalo dobře, mladá paní. Vypadáte trochu pohuble.“ „To se vám jen zdá, milostivá paní,“ zareagovala Serafina chladně. „Poroučím se panstvu. Heil Hitler!“ 24

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 24

9.5.22 15:49

„S Pánem Bohem,“ odpověděla Alicia, jež hovor sledovala mlčky a teď ho musela rozdýchávat. Jako přesvědčené katoličce jí připadalo neúnosné, že nová vláda nařídila pozdrav, v němž Boha nahradil Adolf Hitler. Ale všechny ženy si své poznámky nechaly pro sebe, dokud si ­Serafina v hale nenasadila klobouk a neopustila vilu. Poté už se Lisa neovládla. „Teto Elviro, jak tuhle falešnou zmiji můžeš ještě zvát na oběd? Víš, co provedla se svým mužem?“ Do hovoru zazněl kuchyňský gong a do haly mezitím dorazili Paul a Marie. Vmžiku už oba chvátali po schodech do prvního patra, kde Humbert v jídelně odbíjel gongem poledne. „Zaběhnu se ještě rychle podívat na děti,“ oznámil Sebastian a položil na stůl knihu, která mu prve upadla na zem. „Ale miláčku, je tam přece Auguste…“ „Ale já bych se rád sám přesvědčil!“ trval na svém. „Slíbil jsem to Lotti.“ Lisa si povzdechla. Pro děti si Sebastian našel čas kdykoli. Hrál si s nimi, dohlížel na domácí úkoly, vymýšlel metody, jak jim přiblížit ­dějepis, přírodopis nebo matematiku. V její přítomnosti si však vždycky četl nějakou knihu nebo časopis a k hovoru se nechal přimět jen tu a tam. Ach ano, musí být přece trpělivá. Občas ji nicméně napadlo, že už ji Sebastian nemiluje… „Co provedla s panem Grünlingem?“ zvídala Alicia cestou po schodech do jídelny. „Později, mamá,“ odvětila Lisa úsečně. Vůně guláše je všechny usmířila s jejich osudem. Usedli na svá obvyklá místa a Sebastian se mezi ně dostavil s Charlottou za ruku. Ta se po letošních Velikonocích stala školačkou a byla na tuto poctu nesmírně pyšná. Bratři jí prorokovali, že to bude úmorná otrava, ale ona na ně jenom dělala dlouhý nos. Z boubelatého blonďatého andílka vyrostla štíhlá šestiletá dívenka, která se s bratrancem Kurtim a svými dvěma bratry honila po parku a lezla na stromy. Ochránce jí dělal desetiletý zrzek ­Johann, z něhož vyrostl malý rváč, což mu od otce vyneslo četná dlouhá kázání. Hannovi už bylo osm a ve škole si počínal vyloženě dobře, nemusel se kvůli ní nijak zvlášť namáhat. Věčně ležel v knížkách. Z Kurtiho, devítiletého potomka Paula a Marie, se k otcově radosti 25

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 25

9.5.22 15:49

klubal nadšený technik. Uměl rozložit každý přístroj na jednotlivé součástky a pak ho zase složit dohromady. Navenek se čím dál víc podobal své matce. Původně světlé vlasy mu výrazně ztmavly a k tomu podědil i Mariiny krásné hnědé oči. Na oběd a večeři se děti vždy oblékly do čistého, učesaly se a přišly ke stolu s čistýma rukama – to patřilo v panském domě k tradicím. Z radostného hemžení při snídani, jež si Alicia tak užívala, když byla vnoučata ještě malá, se za tu dobu vyvinula chvatná záležitost, protože nyní i malá Charlotte musela brzy ráno do školy. Obě starší dámy, Alicia a její švagrová Elvira, si proto dopřávaly tu volnost, že chodily na snídani o hodinu později a při kávě a žemlích s máslem klábosily o starých krásných časech. Dnes v jídelně opět vládlo živo, neboť všechny děti dostaly za úkol vyprávět něco zajímavého ze školy. Sebastian byl vskutku pedagog ­tělem i duší. Vyzval každé dítě, aby něco povědělo, přičemž ostatní – i dospělí – měli poslouchat. Paulovi a Marii sice tato metoda připadala přehnaná, ale děti se tak učily vyjadřovat se srozumitelně a před publikem. Charlotte a Hanno to zvládali dobře. Johann musel být často kárán pro „nevhodné výrazy“ a Kurti se zadrhával, protože chtěl mluvit o několika věcech najednou. Když ta ceremonie skončila, děti se směly potichu bavit spolu a také dospělí pokračovali ve svém hovoru. O Serafinině návštěvě padla jen krátká zmínka. Lisa se musela držet zpátky a o podrobnostech nemluvila. Hovory v přítomnosti dětí vyžadovaly jistou opatrnost. „Nelíbí se mi, že si sem tahle ‚dáma‘ přijde na návštěvu jen tak,“ soudila Marie. „Mně taky ne,“ přiznal Paul. „Ale pokud už tu jednou je, musíme s ní jednat zdvořile. Zvlášť když má evidentně postavení v místní skupině pro zimní pomoc.“ Z myokarditidy prodělané před pěti lety se Paul již zotavil. Teď mu táhlo na padesát, mezitím přibral pár kilo a nadšeně se věnoval rozkvětu Melzerovy textilní továrny. Všechno šlo bohudík dobře, kola strojů se opět točila, ale zakázky byly dosud slabé. Paul však hleděl do budoucnosti s optimismem. Marie po jeho zdravotní příhodě dlouho váhala, zda má svůj módní salon v Karolinině ulici znovu otevřít. Když její muž tenkrát zkolaboval přímo v branách továrny, strašně ji to vyděsilo a drahnou dobu se bála, že jeho srdeční poškození bude 26

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 26

9.5.22 15:49

trvalé. Díkybohu k tomu nedošlo. Provoz „Ateliéru Marie“ tak obnovila už před dvěma roky a švadleny se do něj opět vrátily. Chyběla pouze paní Ginsbergová, která se v mezičase i se synem Waltrem přestěhovala z Iowy do New Yorku. Otevřela si tam malé krejčovství a Walter pak tamtéž pokračoval ve studiu hry na housle. Písemný kontakt se od její emigrace naštěstí nepřerušil. Guláš došel velké odezvy jako vždy, pouze Charlotte se jeho konzumaci energicky bránila. Neměla ráda maso a živila se moučníky, zeleninou, chlebem a koláči. Její babička každý projev tohoto vrtochu doprovázela ustaraným výrazem. „To není normální,“ vzdychla teď. „Moc se bojím, že to dítě bude mít jednou příznaky podvýživy.“ „Má drahá Alicio,“ smál se Sebastian a smál se. „I římští gladiátoři žili bez masa.“ Johann, jenž se právě hádal se svým bratrem Hannem, zbystřil pozornost. Gladiátoři jsou přece ti silní chlapi, co v aréně zápasí se lvy a medvědy! „A co tedy gladiátoři jedli, když nedostávali maso, tati?“ „Konzumovali každý den olivy, cibuli a fazole, můj synu.“ „Cibuli a fazole?“ zapochyboval Johann. „To museli pěkně prdět!“ Děti se rozchichotaly a Paul se kousal do rtů. Marie zachovala vážnost. „Johanne!“ vykřikla babička zděšeně. „Taková slova nechci u stolu slyšet!“ „Promiň, babičko,“ omluvil se Johann a úkosem se podíval na otce. „To mi jen tak ujelo.“ „Propána, Alicio!“ ozvala se teta Elvira. „Proč se rozčiluješ? Takové věci jsou přece lidské.“ „Ale ne u stolu, Elviro!“ „To jsou ti zhýčkaní měšťáci,“ odporovala jí švagrová a vrtěla hlavou. „Můj drahý Rudolf si u stolu žádné servítky nebral. Tam se mluvilo i o jiných věcech…“ „To vím sama, že můj bratr nebyl žádný vzor, co se dobrého chování týče…“ „A co prastrýček říkal?“ zeptal se Kurti plný zájmu. „Tady to máš,“ pošeptala Alicia Elviře. Tu vysvobodil z rozpaků Humbert, jenž právě vešel se zákusky. Lahodný čokoládový pudink s vanilkovou polevou ihned upoutal 27

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 27

9.5.22 15:49

­ ozornost všech dětí. Také Lisa si nechala nandat pořádnou porci, p jenom Sebastian s díky odmítl, protože znatelně přibral v pase. ­Hladina hluku v jídelně se snížila a nikdo skoro nemluvil. Všichni si pochutnávali na pudinku Fanny Brunnenmayerové, připraveném ­podle starého receptu a také mimořádně lahodném. „Moji drazí,“ pronesl nakonec Paul a odstrčil prázdnou misku. „Než se odeberu naproti do továrny, musím vám oznámit jednu dobrou zprávu. Dnes ráno volala naše Dodo.“ „Z Berlína?“ vykřikla Lisa. „Propána – snad se…“ „Složila zkoušky na pilotní průkaz A2. A s vyznamenáním!“ dodala Marie, která tu novinku už slyšela. „Včera byla zkouška, večer slavila s kamarádkami a teď si balí kufry. Pozítří ji tu máme.“ Teta Elvira pozvedla číši, v níž zůstal zbytek červeného vína. „Na naši Dodo!“ zvolala nadšeně. „Já věděla, že to ta holka dokáže. Pozítří že přijede? No, tak to je na řadě odměna.“ „Teto Elviro, bylo od tebe velkorysé, žes naší dceři financovala tak drahý výcvik,“ ozvala se Marie. „Ale odměnu už nech prosím na nás.“ „Kdybyste jí náhodou chtěli koupit i vlastní motorové letadlo, tak…“ „To jsme zrovna nemysleli.“ Lisa postřehla, že si Paul a Marie vyměňují starostlivé pohledy. Dodo si nic nepřála vroucněji než právě vlastní letadlo. Mohla by se s ním účastnit soutěží doma i v zahraničí, případně si díky němu najít mecenáše, který by jí financoval dálkový let, kterým se proslaví. Pak by byla jako ta slavná Elly Beinhornová, o níž psaly všechny noviny, když musela v Africe nouzově přistát a ujal se jí tam jeden domorodý kmen. Takové plány se Paulovi a Marii pochopitelně moc nezamlouvaly, a proto Marie rozhodně nechtěla, aby teta Elvira její dceři kupovala letoun. „Ale ta holka přece nic jiného než letadlo nechce!“ rozčílila se teta Elvira. „A já na něj peníze mám. Tak v čem je problém?“ „Měla bys se svým majetkem hospodařit rozvážněji, tetičko,“ nadnesl Paul. „Nikdy nevíš, jestli se zlé časy zase nevrátí.“ „Blbost!“ odbyla ho Elvira. „Já mám v bance ještě dost prašulí za prodej statku, a kromě toho chov koní taky prosperuje skvěle. Tak co já stará ženská s takovou fůrou peněz? Než je zdědí pan von Hagemann s tou svou ‚selkou‘, tak své praneteři splním její největší přání.“ 28

05_PANSKY DUM_BOURE.indd 28

9.5.22 15:49