POPRVÉ A ROZHODNĚ NE NAPOSLED
Hugo Hartman
Poprvé_sazba.indd 3
16.05.2022 13:06:49
Dědovi Wernovi, Báře, která tu měla být mnohem déle, a všem, co se blbě zamilovávají stejně jako já.
Poprvé_sazba.indd 5
16.05.2022 13:06:49
Prolog Vůně květin mě praštila do nosu. Ve vysokých skleněných vázách se naparovaly orchideje a nad nimi se skláněly lilie, co volaly po pozornosti. Prohlížela jsem si řady barevných jiřin a nakonec jsem ukázala na vázu s rudými růžemi. Řekla jsem, že jich chci pět. Květinářka na mě vykulila oči. Rudé růže většinou kupovali kluci. Vytáhla pět květin a prohlédla si je, jako by se s nimi nechtěla rozloučit. Položila je na hedvábný papír a zeptala se mě, jestli k tomu chci kapradí. „Ne,“ vyhrkla jsem. Chtěla jsem jen čisté rudé růže bez příkras. Květinářka obmotala stonky červenou stužkou a udělala na ní mašli. „Do papíru je ani dávat nemusíte!“ řekla jsem. Změřila si mě pohledem, ale pak si uvědomila, že jí do toho nic není. Otřela stonky hadříkem, aby z nich nekapala voda, a oznámila mi cenu. Zaplatila jsem a sáhla jsem po kytici. Přičichla jsem si k ní. Květinářka se na mě usmála. Určitě to dělali všichni. Poděkovala jsem a ještě jednou jsem se nadechla těžké hutné vůně růží. Jedinečných. Prastarých. Všeříkajících. Vyšla jsem ven před obchod a nasála jsem do plic jarní vzduch. Nebe bylo modré. Podívala jsem se před sebe. Moje láska stála na ulici a rozhlížela se kolem. Milovala jsem. A ty rudé růže to měly dokázat. Napřáhla jsem paži s kyticí a v duchu jsem zašeptala: „Miluju tě.“ 7
Poprvé_sazba.indd 7
16.05.2022 13:06:49
Kapitola první Nikdo mi neřekl, že na cestě životem budou mrtvoly. Seděla jsem ve třetí řadě obřadního sálu v malém městě v Posázaví. Mikrofon u řečnického pultíku zrnil, když na něj učitelka v důchodu zaklepala. Pak začala mluvit o mém dědovi, kterého nikdy nepotkala, nikdy s ním nemluvila a nejspíš ho ani nikdy neviděla. Byl to dobrý člověk, který všem vždy pomohl. Prý. Podobnou větu řekla už na mnoha pohřbech. Ti, co umírali, byli vždy dobří lidé a všem pomáhali. Rozhlédla jsem se kolem sebe a všimla si, že se vzadu nudí dvě sestřenice z Kladna. Vpředu vzlykala babička. Srovnala jsem si sukni a položila jsem si dlaně na kolena. Strýc si to vyložil jako výzvu k tomu, aby mi ukázal, jak moc je dojatý. Stiskl mi ruku. Bolelo to. Jeho tlapy pracovaly v kladenských uhelných dolech. Zavřela jsem oči a myslela jsem na dědu, jak sedí v zahradním altánu, co postavil, na hlavě má slamák a montérky mu drží kšandy. Pije lahváč. Ten nejlevnější, co v Penáči prodávají. Je horké léto. Je mu přes šedesát, ještě s ničím nepotřebuje pomoct. On sám pomáhá. Ta stará učitelka u mikrofonu to vlastně trefila. Chodí pracovat o nedělích. Dělá melouchy. Pomáhá ostatním postavit si rodinné domy. Sen všech, co žijí na maloměstech. Moje vzpomínky na něj jsou prohřáté třicetistupňovými vedry, co bývají v červenci a v srpnu. Jen jedna jediná studí. 9
Poprvé_sazba.indd 9
16.05.2022 13:06:49
Je pořád čerstvá. Hrají koledy, jíme kapra a v obýváku svítí stromek. Plácnu, co jsem slyšela ve škole, že ten, kdo se o štědrovečerní večeři zvedne od stolu, do roka umře. Dívají se na mě a pak někdo kývne, že to taky slyšel. Jíme tiše. Potom se děda zvedne a jde na vzduch. „Je mu zase zle,“ říká babička a vstává s ním. Odvádí ho na terasu a my, co jsme u stolu zbyli, se díváme na salát a vychládající rybu. Trvá to přesně pět týdnů, než děda umře. Ležím na gauči, když mi telefon hlásí příchozí hovor od mámy. „Děda umřel,“ řekne. Jen tak. Nic dalšího nedodá. Prostě mi to oznámí. Až časem pochopím, že takhle se sdělují špatné věci. Je to chabý pokus dokázat, že je všechno v pohodě. Učitelka u mikrofonu dokončila naučený text a pak nechala pustit dědovu oblíbenou písničku. Nebo alespoň podle babičky oblíbenou. Rozhodně by si nevybral Být stále mlád od Karla Gotta. Uvědomila jsem si, že si musím vybrat píseň na pohřeb, aby mi tam nepustili třeba Vondráčkovou. Po obřadu jsem se ocitla na konci řady, kolem které putovali příbuzní, podávali mi ruce a dívali se na mě vodnatýma očima. Když jsem pak vyšla ven, viděla jsem je, jak si dávají jedno cígo na nervy. „Teď se najíme, určitě máte hlad,“ řekla babička a utřela si nudli. Zmizela jsem ven a pozorovala jsem, jak se u brány hřbitova štosují taxíky pro hosty, co přijeli vlakem. Nadechla jsem se a nastoupila do našeho nevhodně červeného auta. Do restaurace na zámku to je jen pár minut. Mezitím zřízenec obřadní síně babičce naznačil, že se musí postarat o věnce. 10
Poprvé_sazba.indd 10
16.05.2022 13:06:49
K obědu byla svíčková s průmyslovými knedlíky. Máma mě přivedla ke stolu s omladinou, jak to babička nazvala. Dřepla jsem si vedle sestřenic z Kladna, které si stačily povzdechnout, že to jídlo těm pinglům nějak trvá. Nakonec nepřišel pingl, ale holka, co se nás zeptala, jestli chceme kolu, nebo fantu. Já chtěla neperlivou vodu. „Odpoledne musíme být zpátky,“ řekla sestřenice č. 1. „Tak v to nedoufej,“ odpověděla druhá. „Proč?“ „To jídlo bude trvat tak do jedný a do Kladna jsou to aspoň dvě hodiny cesty.“ „Jenže já ho musím vidět.“ „Kterýho?“ „Boba.“ „Má neskutečně idiotský jméno.“ „Kuš.“ „Ne snad?“ „Trochu.“ „Tak vidíš.“ „Je skvělej.“ „Vašek je pasé?“ „Absolutně.“ „Si ani neřekla.“ „Včera jsem mu dala kopačky, v noci jsem měla depku.“ „Hm. Tak uvidíme, jak dlouho ti to vydrží s Bobem.“ Dívala jsem se na ně a měla jsem chuť řvát, že jsme zrovna pohřbili dědu. Dědu, kterého naposled viděly před třemi lety v srpnu, když přijely na povinnou návštěvu. Jejich znuděné výrazy se vyvalily ze škodovky a nezměnily se celý víkend. Teď pokrývaly jejich obličeje 11
Poprvé_sazba.indd 11
16.05.2022 13:06:49
znovu. Sestřenice měly natažené nohy pod stolem, nervózně se dívaly na kabelky, kde měly schované mobily. „Ta svíčková je nějaká divná.“ „Kolik je v tom tuku?“ „Je tam mlíko, maso a mouka. Po tom nezhubneš,“ řekla jsem. Zíraly na mě. „Ale ten citron, to je ovoce, zdravý, vitamín C, a pěkně kyselý. Se ti zkřiví ksicht, že to budeš mít místo lif tingu.“ Nepřestávaly na mě zírat. Odložily příbory a přemítaly, jestli náhodou nesní. „Dobrou chuť,“ dodala jsem a ukrojila jsem si knedlík. Většinu času bylo u stolu ticho. Jen jednou sestřenice nakously téma bělení zubů u dentistky versus bělení zubů podle internetu. Shodly se na tom, že s jejich kapesným bude muset stačit internet. „Jděte si hrát,“ zašvitořila babička. Všechny tři jsme jí odpověděly ledovými výrazy. Vrátila se ke stolu dospěláků a napila se turka. Ve tři hodiny bylo po všem. Sestřenice kolem mě propluly k autu a zmizely na zadních sedadlech. „Není to nijak příjemná událost, ale aspoň že se rodina potkala,“ vypadlo z mé mámy. Strýc z Kladna kývl a zabouchl dveře. Sestřenice se dívaly před sebe, aby se nemusely setkat s mým pohledem. Na vyzvání svého otce zamávaly do neznáma a pak vytáhly z kabelek mobily. „Milý holky,“ řekla babička, i když věděla, že plácla hloupost. Rodiče zaplatili účet a mě posadili do auta k věncům. Jsem prý malá, tak se tam vejdu. Kabina voněla jehličím 12
Poprvé_sazba.indd 12
16.05.2022 13:06:49
a bílými liliemi. Do klína mi sklouzla černá stuha se zlatým nápisem „Vždycky budeš pracovník měsíce“. Odsunula jsem ji k „Vzpomínáme“, „Navždy v našich srdcích“ a „Upřímnou soustrast z Kladna“. To teda. Opřela jsem se do sedačky a dívala se z okna, jak kolem ubíhají rodinné domky a za nimi skupina paneláků. Jeli jsme přes potok, který se blyštil ve zbytcích únorového odpoledne. Zastavili jsme před domem, co děda postavil. Má červenou střechu a velká okna, aby uvnitř byl dostatek světla. Je tu ústřední topení, garáž, dva špajzy. Myslel na všechno. Prošli jsme zahradou a vstoupili jsme do vyhřáté předsíně. Táta vyndal věnce, které chtěl na další den ráno odvézt na hřbitov. Máma šla vařit kafe. Pozorovala jsem babičku, jak se loudá chodbou k obývacímu pokoji. Sledovala jsem ji, jak si sedá do křesla a sahá po ovladači. Domem proletěl zvuk televizních reklam. Nikdo babičku nenapomenul, aby ten kravál ztlumila. Od téhle chvíle se bude snažit vrátit se do normálního života, sednout si do normálního večera, kdy poběží televize na plný pecky. Přešla jsem za ní a dřepla jsem si na gauč, kde děda po obědě spával. Vždycky po jídle si lehl a dal si dvacet, což se většinou protáhlo na hodinu a půl. Babička mě chytla za ruku a ten den ji už nepustila. Venku štěkal pes a máma se z okna starého dětského pokoje dívala přes červené střechy k zámku, který se vypínal nad řekou. „Měla bys tu pár dní zůstat,“ řekla mi máma a zavřela okno. Musela si všimnout, jak se za ní kradu do patra. 13
Poprvé_sazba.indd 13
16.05.2022 13:06:49
V ložnici byla zima, kterou rychle pohlcovalo horké sucho z radiátorů. „Co?“ zakuckala jsem se. „Pár dní tady u babičky,“ otočila se. „Proč?“ „Protože to bude potřebovat,“ řekla. „Proč tu nezůstaneš ty?“ „Protože musím do práce.“ „Já do školy.“ „Nemůžu uvěřit, že se o tom bavíme…“ „Prosím?“ „Ty tu nechceš zůstat pro svoji babičku, která si prošla velice těžkými chvílemi?“ „Mami?“ zvedla jsem oči. Nesnášela jsem, když mě vydírala. Uměla to skvěle. „Proč tu nechceš zůstat?“ Nadechla se a posadila se na postel. Šoupala nohama po koberci a pak mi řekla, že to nejde. „Nejsem dostatečně silná. Vy děti tohle zvládáte líp. Já bych těch několik dní breku prostě nevydržela. Můžu tě poprosit o tu laskavost?“ vypadlo z ní. Nedívala se mi do tváře. Kývla jsem. My děti jsme statečnější. A vydržíme toho víc. Snáz se ze všeho dostaneme. Přece jsme tolik ještě nezažily. Tak je potřeba, abychom zažily. Pochopila jsem, že smrt není smutná, je nepříjemná. „OK,“ řekla jsem a odešla jsem z pokoje. „Dík,“ ozvalo se za mnou. Babička usnula u televize. Vzala jsem ovladač a přepnula jsem na Óčko. Jinak tu jako hudební program sloužil Šlágr. Napila jsem se vychládajícího čaje a zhluboka jsem se nadechla. Pokoj byl cítit zatuchlinou, 14
Poprvé_sazba.indd 14
16.05.2022 13:06:49
co vzlínala z krajkových záclon. Z ulice sem dopadalo oranžové světlo lampy a ze zahrady zase svit zimního měsíce, co se v úplňku kutálel po obzoru. Táta spal v kuchyni na lavici a chrápal. Napadlo mě, že je to možná poslední chrápání, které babička uslyší. Opřela jsem se do křesla a nechávala jsem oldies písničky, aby mě ukolébaly ke spánku. Probudila jsem se se svítáním. Babička už uklidila celou kuchyň a opatrně našlapovala kolem spícího táty. „Tak jak jsme se vyspali?“ usmála se na mě. „Jak myslíš?“ „Blbě.“ „Jo,“ povzdechla jsem si. Ve dveřích se objevila máma. Pomohla namazat chleby a pak jsme všichni tiše seděli u snídaně. Babička pila turka. „Holka, co vy to pijete za kafe?“ otočila se na mě. „Kafe?“ odtušila jsem. „Takový italský názvy to má. Dole na náměstí otevřeli nějakou kavárnu, ty jména se skoro nedají přečíst.“ „Tak to bude cappuccino,“ tipla jsem si. „Jo, přesně to. Tam je víc mlíka než kafe, ne?“ „Hm.“ „A ty to piješ?“ „Ne.“ „Dobrý. Je vidět, že seš moje vnučka,“ zavrněla blahem. Po snídani rodiče nasedli do auta, zamávali mi a máma řekla, že hned zavolá učitelce. Předpokládám, že to udělala hned v první zatáčce, aby měla jistotu, že můj pobyt nic neohrozí. Dospělí se bojí. Mám strach 15
Poprvé_sazba.indd 15
16.05.2022 13:06:49
z toho, až mi bude osmnáct. Už se to blíží, dva roky a šlus. Vocas na mě civěl a zkoumal mě. „Pojď,“ řekla jsem mu. Sedl si. „Panebože, Vocasi, nebuď takovej vocas!“ Naklonil hlavu a očividně o něčem přemýšlel. Zatahala jsem za vodítko. Hnul se, ale ne o moc. „Babi!“ zařvala jsem. Na to uslyšel. Vyskočil na všechny čtyři a vrtěl ocasem. Na terase se objevila babička a nesla zbytky. Vocas byl vlastně to nejšťastnější stvoření na světě. Po matce labrador, po otci vořech. Stačily mu zbytky, bouda a drbání. Vystřelil a já letěla za ním. Zastavil se u terasy a čekal na starý chleba namočený ve vodě. „Vy jste ještě tady?“ zeptala se babička. „Hm.“ „Tak šup!“ „Babi!“ Vocas nastražil uši. „Měla by ses projít. Potřebuješ se vyvětrat.“ „Nemusím s Vocasem…“ „Bedři,“ řekla, což značilo, že mám brzdit. „Potřebuje vyvenčit, už dlouho nikde nebyl, dám ti náhubek, pro jistotu,“ dodala a šla štrachat do komody v chodbě. Vzdychla jsem. Když si něco umínila, muselo to být. Teď byly veškeré její požadavky podpořeny statusem čerstvé vdovy. Té se neodporuje. Táhla jsem Vocasa, který se útrpně koukal za babičkou. Až když zmizela v domě, dal se do pohybu. O dva bloky dál zjistil, že je to se mnou vlastně v pohodě. Ne16
Poprvé_sazba.indd 16
16.05.2022 13:06:49
chávala jsem ho ochcávat všechny rohy a čuchat k popelnicím. Po tom, co jsem ho tahala od rozjeté krysy, se sice trochu naštval, ale když jsem mu dovolila, aby oblízl slepičák, hodil po mně oddaný psí pohled. Takhle jsme se dokolébali až k zámku. Čerstvě na sněžilo. V městečku poprašek hned roztál a proměnil se v šedé bahno, ale tady na kopci v rozlehlém parku se sníh držel, překrýval zmrzlou trávu. Bylo před obědem, lidé tu ještě moc nechodili a na tom bílém prostěradle, které se kolem zámku rozložilo, nebyly žádné stopy. Jednu jsem tam udělala. Hezky tou svojí martenskou, kterou jsem si vybojovala k Vánocům. Dívala jsem se na to, jak traktorové podrážky vytvořily ve sněhu reliéf. Pak do toho skočil Vocas a celou tu krásu rozmetal. Rozeběhl se parkem a já musela s ním. Sníh a polámaná stébla trávy kolem nás létaly. Hnali jsme se kolem stromů ke starému rybníčku a ztrouchnivělému altánu. Pak jsme utíkali cestičkou ke středověké věži, co tu zbyla po zbořeném hradě. Vzali jsme to starými portály, které kdysi vedly kdovíkam, a nakonec jsme si dřepli na zledovatělé schody vedoucí k zadnímu vchodu do zámku. Dala jsem ruce za sebe a ucítila jsem, jak mě do dlaní pálí mráz. Vocas vyplazoval jazyk a chladil se na chodníku. Zavřela jsem oči. „Nastydnou ti vaječníky,“ ozvalo se za mnou. Vyskočila jsem. Nad schody stála holka, ruce měla v bok. Byla na vlečená v černých džínách a černém roláku. Od pusy jí šla pára a u krku se jí houpal stříbrný řetěz. Měla tmavé kudrnaté vlasy a z nozder jí visel piercing. „Vážně,“ dodala. 17
Poprvé_sazba.indd 17
16.05.2022 13:06:49
„Jsem tu sotva pár vteřin,“ řekla jsem. „No přede mnou se obhajovat nemusíš…“ usmála se. „Není zas taková zima.“ „Holka, mrzne a fest,“ dodala a sestoupila pár schodů. „Co babička?“ optala se. „Co?“ „No jak se má babi?“ „Dobře…“ „To je fajn.“ „Ty ji znáš?“ „Od vidění… od čtvrtka.“ „Byla jsi na pohřbu?“ „Ne, na něčem lepším. Na obědě po pohřbu.“ „Žes nebyla s náma u stolu,“ podivila jsem se. Přesně proto nesnáším maloměsta. Všichni se znají, dokonce i živí s mrtvými. „Byla,“ zasmála se. Přimhouřila jsem oči. „Nechtěla jsi kolu ani fantu, chtěla jsi neperlivou vodu. Ve svíčkové ses ponimrala, kávu jsi chtěla dvojitou a bez mléka, dezert jsi odmítla. A já se ti nedivím. To, co tady vydávají za mousse, je prostě puding,“ pokrčila rameny. Asi jsem se dívala dost nejapně, protože dodala: „Obsluhovala jsem vás. Tebe a ty dvě nány.“ Nadechla jsem se, ale než jsem stačila cokoli říct, holka to udělala za mě: „Takovejch je spousta.“ „Jakejch?“ „Příbuznejch, co přijedou na pohřby lidí, který je vůbec nezajímají. Bez těchhle lidí by vlastně pohřeb nebyl pohřbem…“ 18
Poprvé_sazba.indd 18
16.05.2022 13:06:49
„A bez velký hostiny.“ „Přesně tak,“ zasmála se a sešla zbytek schodů až ke mně. „Horáková,“ podala mi ruku. Přijala jsem ji a pak jsem se rozesmála. „Landová,“ stiskla jsem její dlaň. „Landová? Nejseš příbuzná Daniela Landy?“ „Ne.“ „Uf. Beztak se mi to nelíbí. Jak se jmenuješ křestním?“ „Bedřiška.“ „Mnohem lepší.“ „A ty?“ „Mně se říká Horáková.“ Posadila se vedle mě na schody a řekla, že jestli jí kvůli mně nastydnou vaječníky, tak si to se mnou její máma vyřídí. Vocas běhal kolem a tahal za sebou vodítko, které jsem pustila. „Pěkný boty,“ ukázala Horáková na moje martensky. Začervenala jsem se. Po obloze přeletělo hejno havranů, kteří nám zakrákali na pozdrav. „Hele, moje vaječníky hlásí, že je čas jít do tepla.“ „Co se culíš jak měsíček na hnoji?“ změřila si mě pohledem babička a pak se podívala na dokonale zašpiněného Vocasa, který měl bahno i na zádech. „Jen tak,“ zaculila jsem se. „Aha. A proč je pes celej od bláta?“ „Nechala jsem ho na volno.“ „Panebože. Neběžel za nějakou fenou? Ty štěňata by nešly prodat.“ 19
Poprvé_sazba.indd 19
16.05.2022 13:06:49
„Ne. Byli jsme v parku u zámku, tam žádný feny nebyly.“ „Nezakous veverku?“ „Ne.“ „Teď ho nemůžu umýt,“ zavzlykala babička. „Nastydl by.“ „Myslím si, že mu je úplně jedno, jak moc se zašpinil.“ „Taky pravda. Dáš si tvarohový buchty?“ „Ráda,“ usmála jsem se a nechala jsem Vocasa, aby se vydováděl v marastu pod terasou. Po dnešku mě začal mít rád. Poznal, co je volnost. A já poznala Horákovou.
20
Poprvé_sazba.indd 20
16.05.2022 13:06:49
Kapitola druhá Vocas si dřepl na chodník a vypadalo to, že dál nepůjde. Dva dny po sobě ho ještě nikdy nikdo nevenčil. Potřebu udělal už před hodinou u tújí na zahradě. Tahala jsem za vodítko a pohledem jsem ho přemlouvala, aby se pohnul z místa. Vytáhla jsem z kapsy piškot. Zavrtěl ocasem. „Dám ti ho, když půjdeš,“ začala jsem vyjednávat. Pochopil moji hru a popošel ke mně. Dala jsem mu piškot. Udělali jsme několik kroků a Vocas usoudil, že by si zasloužil další odměnu. Zbývaly mi tři piškoty, k zámku to byl kilometr a půl. Věděla jsem, že to nevystačí. Vytáhla jsem první piškot a hodila jsem ho do dálky před sebe. Podíval se na mě, jestli si z něj – desetiletého psa s artritidou – dělám srandu. Jenže piškot je piškot. Rozeběhl se. Dala jsem se do klusu a za chvíli chudák zjistil, že netáhne on mě, ale já jeho. Doběhli jsme pod skálu, která se vedle železnice tyčila do výšky. Na ní stála napodobenina středověkého opevnění, výstřelek, který si jeden z posledních baronů nechal vybudovat, než mu celý zámek se vším všudy zabavili komunisti. Prohlédla jsem si schody vytesané do skály a v kapse jsem sevřela poslední piškot. Vocas to pochopil. Dostane ho, až vylezeme nahoru. Udělal první krok a útrpně položil pracku na schod. „Hodnej,“ pohladila jsem ho po hlavě. Vylezli jsme za starou konírnou, která měla propadlý krov a občas v ní spával obecní bezdomovec. Přešla 21
Poprvé_sazba.indd 21
16.05.2022 13:06:49
jsem přes nádvoří ke kované bráně do podzemí. Vedle na zdi byla přišpendlená prosklená vývěsní tabule s nabídkou. Projela jsem ji. Svíčková byla místní specialita, stejně jako smažák a césar salát. Ten měl být nejspíš pro vegany. Podívala jsem se na hodinky. Byly dvě odpoledne, čas, kdy podle stránek restaurace končily obědy. Opřela jsem se o stěnu a Vocas si mi lehl k nohám. Průjezdem, kde dřív zastavovaly kočáry, se hnal ledový vítr a snažil se mi dostat pod kabát. Nebe se lesklo a mělo barvu nerezových hrnců, podobně tak studilo. Z restaurace už nevycházeli žádní hosté, všichni se najedli. Tady na maloměstě se obědvalo brzo. Ve dveřích se objevil kuchař s krvavými fleky na bílém triku. „Dobrý den,“ pozdravila jsem ho. Chvíli se na mě díval a pak odpověděl. Natáhl nudli u nosu zpátky do nozder a odkráčel průjezdem k fontáně. Potom z podniku vyšla Horáková. Otírala si ruce do zástěry s logem místního pivovaru. „A helemese! Kdopak to je,“ zasmála se, když mě uviděla. „Já.“ „A Vocas.“ „A Vocas,“ přitakala jsem. „Vypadá, že se mu ten špacír moc nelíbí,“ smála se a podrbala ho za ušima. „Budeš ho teď venčit denně?“ „Nejspíš. Potřebuje to.“ „Tenhle potřebuje gauč.“ „Domů nesmí.“ „Jak to?“ „Babi tvrdí, že psi vždycky byli v boudě.“ „Tak tenhle je ale revolucionář a chce to změnit.“ 22
Poprvé_sazba.indd 22
16.05.2022 13:06:50
Vocas se na ni díval, jako by jí rozuměl. Nastalo ticho. Nevěděla jsem, co mám říct, a Horáková nejspíš přemýšlela, co dalšího by řekla ona. „Povídala jsi, že bydlíš za potokem…“ vypadlo z ní nakonec. „Ano.“ „Nebylo by snazší ho vyvenčit v lesoparku? Ten je tím směrem…“ změřila si mě pohledem. Pokrčila jsem rameny. „Na zámek je to aspoň kilák a půl a ne zrovna hezkou cestou…“ „Hm.“ „… kolem hlavní silnice.“ „Je mi strašná zima,“ plácla jsem, ani jsem nevěděla jak a proč. „Jak dlouho tu stojíš?“ „Chvíli,“ zalhala jsem. Bylo půl třetí. „Seš celá modrá,“ řekla Horáková a chytla mě za promrzlou ruku, ze které vystupovaly pletence žil a v kůži se vytvářely rýhy, jak se mráz zakusoval hlouběji a hlouběji do pokožky. „Jsi promrzlá, je čas dát si zázvorovej čaj. Zvu tě. Mám zaměstnaneckou slevu.“ Vtáhla mě do restaurace a vedla mě po schodech dolů do lokálu. Na stěnách zářily elektrické pochodně a osvětlovaly erby všemožných šlechtických rodin, jen ne té, které to tady všechno kdysi patřilo. Zahlédla jsem výklenek se stolem pro omladinu. Zvedl se mi žaludek. Nikdo v restauraci nebyl. Přes obědy, když zrovna nebyla pohřební, svatební nebo narozeninová hostina, tu Horáková obsluhovala sama. „Šetří se,“ vysvětlila 23
Poprvé_sazba.indd 23
16.05.2022 13:06:50
mi. „A beztak sem moc lidí nechodí od doby, co na náměstí otevřeli kebab.“ Posadila mě k baru. Bylo to poprvé, co jsem seděla na barové stoličce. Vysoko nad kamennou podlahou, blízko k blyštivým lahvím a vůni máty a citronu. Horáková nakrájela zázvor a z presovače natočila horkou vodu. „To by mělo zabrat, kdybys tam náhodou nastydla,“ řekla. Pak se sehnula za pult a napustila studenou vodu do psí misky. „Málem bychom zapomněly na pana Vocase,“ postavila před psa misku. „Máš piškoty?“ zeptala jsem se. „Jsou v tiramisu.“ „Aha…“ považovala jsem věc za ukončenou, ale Horáková vytáhla z chladničky jednu misku s italským dezertem a vypreparovala z něj podlouhlé piškoty. Roznípaný krém postavila přede mě a Vocasovi naservírovala na malý talířek piškoty. „Na účet podniku,“ dodala. „Takže ty jsi odkud?“ zeptala se. „Z Prahy.“ „Nuda.“ „Ale první tři roky jsme bydleli tady u babičky.“ „Aha.“ „Naši neměli na vlastní bydlení.“ „To je jak z Bídníků.“ „Co ty? Tys tu bydlela vždycky?“ „Jo.“ „V podzámčí, nebo za potokem?“ „Podzámčí. Jako správná poddaná. Za vodou bydlí zbohatlíci.“ „Kromě mojí babičky…“ „Nebudete dědit ranec?“ „Ne.“ 24
Poprvé_sazba.indd 24
16.05.2022 13:06:50