Ladislav Špaček
Dědečku, vyprávěj o světě ETIKETA A ETIKA PRO DĚTI
Ilustrace Sylva Francová
Text © Ladislav Špaček, 2019, 2022 Illustrations © Sylva Francová, 2019, 2022 All rights reserved ISBN 978-80-242-7911-4
Milí rodiče, Dědečku, vyprávěj o světě je čtvrtý díl knižní série o laskavém dědečkovi a zvídavé vnučce Viktorce. Tentokrát se spolu vypraví na dobrodružnou cestu po Evropě. Viktorka poznává hlavní města důležitých zemí, navštěvují Atény, Madrid, Řím, Paříž a Londýn. Dědeček všude vypráví Viktorce o jejich historii, o nejvýznamnějších památkách, všímají si spolu, jakými jazyky se v těchto zemích mluví, jaká jsou typická jídla a zvyky obyvatel. Viktorka si uvědomuje, jak důležitá je pro cestování po světě angličtina, ale snaží se udělat radost lidem kolem sebe i tím, že poděkuje nebo pozdraví v jejich jazyce. A jako ve všech předchozích dílech dědeček ví, že nejlépe si děti zapamatují historické události díky pověstem a veselým i smutným příběhům z minulosti. V malých čtenářích pěstuje pocit sounáležitosti s celým kontinentem, lásku ke svobodě a hrdost na velké osobnosti evropských dějin. Stejně jako u předchozích dílů je ke knize přiloženo CD s audionahrávkou.
Ladislav Špaček
Dedecku_sazba_1.indd 7
16.09.19 10:03
Dedecku_sazba_1.indd 8
16.09.19 10:03
Dedecku_sazba_1.indd 9
16.09.19 10:03
Atény KO L É B K A E VROP S K ÝC H D Ě JI N
Pražské Letiště Václava Havla bylo plné lidí. U přepážek stály fronty turistů s pasy v rukou. Cestující pomalu postupovali před bezpečnostní rámy. Za chůze si odepínali náramky, vytahovali si mobily a mince z kapes a vkládali je do plastových krabic, které ležely na zvláštních pultech z válečků, jež posunovaly krabice do tlamy nevzhledné boudičky. Dědeček položil kufr na posuvný pult a odepínal si pásek.
Dedecku_sazba_1.indd 10
16.09.19 10:03
„Kam se ten kufr sune?“ málem vykřikla Viktorka. Dědeček polekaně vzhlédl, ale hned se uklidnil. „Do rentgenu, tam ho prosvítí paprsky a pracovníci letiště zkontrolují, zda nepřevážíme něco zakázaného, třeba zbraně nebo ostré předměty. Ve vzduchu musíme být v naprostém bezpečí. Teď ještě projdeš rámem, aby se kontrola přesvědčila, že nemáš ani u sebe nic nebezpečného. Půjdu první, ukážu ti to.“ Dědeček se vydal k rámu, obsluha mu pokynula, že může projít, a dědeček vykročil. Vtom se ozvalo pronikavé písknutí a na rámu se rozsvítilo červené světlo. Viktorka se lekla a s obavou čekala, co se bude dít. Odvedou snad dědečka do vězení? Co by si tady sama počala? Mladík v uniformě dědečkovi napovídal: „Co jste si zapomněl odložit? Peněženku? Mobil?“ Dědeček vrtěl hlavou, ne, všechno dal do krabice. Poškrábal se bezradně na hlavě. „Hodinky!“ zvolal mladík a ukázal na dědečkovu zvednutou ruku. Aha, uklidnila se Viktorka. Dědeček poděkoval, sundal si hodinky, položil je do krabice k ostatním předmětům vyndaným z kapes a znovu prošel rámem. Žádný zvuk se neozval a na rámu zazářilo zelené světýlko. Viktorka si oddechla. Teď ji to ale čeká taky, došlo jí. Ještě jednou se prohlédla, měla na sobě jen letní šaty bez kapes, kabelka už zmizela v rentgenu. Nu, jdu do toho, pomyslela si. Počkala na pokyn slečny v uniformě a statečně vkročila do rámu. Nic se neozvalo, slečna se usmála a ukázala na krabice, které vyjížděly z rentgenové budky: „Nic tady nezapomeň. Kam letíte?“ „Do Atén, to je v Řecku,“ hlásila Viktorka. „Já vím, krásné město, byla jsem tam. Tak šťastnou cestu,“ slečna se obrátila zpátky k rámu, kde čekali další lidé. Dědeček ukázal Viktorce palubní lístky, které dostali u přepážky v hale, a hledal, jaký kód má východ k jejich letadlu. „Tady je to anglicky, co mám hledat?“ ptala se bezradně Viktorka. „GATE, čte se to gejt,“ ukázal dědeček na letenku. „A ještě si všimni, jaký je na letence uveden čas 11
Dedecku_sazba_1.indd 11
16.09.19 10:03
k nastoupení do letadla, tady, BOARDING TIME, čteme bórding tajm, board je paluba a time je čas, to víš. Píšou tady 10.05, to je za hodinu, máme ještě dost času, stihneme si dát něco k jídlu.“ Viktorka se rozhlédla a ukázala na velkou tabuli s písmeny a čísly východů: „Tamhle je náš, C5, anglicky sí fajv,“ vytáhla se před dědou. „To jsem tomu dal,“ brumlal si cestou dědeček potichu. Trochu se styděl, že chtěl být Viktorce při prohlídce vzorem, a takhle se předvedl. Viktorka rychle odvedla řeč jinam, aby se dědeček netrápil: „To je divné slovo, rentgen, proč se to tak jmenuje?“ Dědečkovi se viditelně ulevilo, 12
Dedecku_sazba_1.indd 12
16.09.19 10:03
že mohl začít vyprávět a zamluvit tu trapnou scénku s rámem. „Podle vynálezce těch pronikavých paprsků Viléma Röntgena. Byl to německý učenec, fyzik, který při jednom pokusu objevil záření, které prostupuje různými předměty. Dostal za to nejvyšší vědecké ocenění na světě, Nobelovu cenu, protože prospěl celému lidstvu. Když přijedeš například do nemocnice s podezřením na zlomenou ruku, pošlou tě na rentgen. Ten pronikne tkáněmi ruky, pořídí snímek kostí a hned je jasno.“ Mezitím došli do rozlehlé čekárny u východu C5. Obrovskými prosklenými stěnami bylo vidět plochu letiště i startovací a přistávací dráhu. Na obrazovce nad chodbou k letadlům se ujistili, že čekají na správném místě: ATÉNY, svítilo na monitoru. Usadili se a dědeček pokračoval: „Mimochodem, Röntgen učil na mnoha univerzitách, byl nesmírně vzdělaný, a přesto neměl maturitu. Víš, co to je?“ „Jo, jo, zkouška, kterou se ukončuje střední škola, třeba gymnázium, to vím,“ vybavovala si Viktorka. „A proč ji neměl? Propadl?“ „Kdepak, vyloučili
13
Dedecku_sazba_1.indd 13
16.09.19 10:03
ho. Kdosi namaloval na zástěnu u kamen – tehdy se ještě ve třídách topilo v kamnech – karikaturu neboli posměšný portrét jednoho z profesorů. Asi to udělal někdo jiný, ale vina padla na Röntgena a vyhodili ho ze střední školy. Naštěstí pro lidstvo byl tak pilný, že nakonec vysokou školu vystudoval i bez maturity a objevil rentgenové paprsky.“ „To je zvláštní, že se ten přístroj jmenuje jako on. Kdyby se auto jmenovalo po jeho vynálezci nebo letadlo nebo televize, to by byl zmatek,“ rozumovala Viktorka. „Nedáš si sendvič? V letadle asi nedostaneme nic k jídlu,“ ukázal dědeček na stánek s občerstvením. Vstali a poodešli k pultu, Viktorka si prohlížela nabídku obloženého pečiva a dědeček tiše, aby to neslyšela prodavačka, pokračoval ve vyprávění: „Sendvič se jmenuje podle hraběte Sandwiche, kterému komorník připravoval jednoduchou večeři: plátek masa mezi dvěma krajíčky bílého chleba, aby hrabě nemusel přerušovat svoji oblíbenou karetní hru a mohl držet karty, ne příbor. A co tyhle čokoládové bonbony?“ „Myslíš pralinky?“ „Ano, kuchař hraběte du Plessis-Praslin před třemi sty lety obalil mandle čokoládou a pochoutku nazval na počest svého pána pralinky. Tak vidíš, rentgen není jediný, našli bychom toho víc. A to ve všech koutech světa.“ Mezi lidmi u východu C5 se strhl jakýsi ruch. Lidé vstávali, stavěli se do fronty a hledali po kapsách svoje palubní lístky. Brána k prosklené chodbě vedoucí k letadlům už byla otevřená a dvě letušky vpouštěly cestující dovnitř. Viktorka si u stánku vybrala sendvič a láhev s vodou, dědeček přiložil kartu k platebnímu terminálu, ten pípl a šli se zařadit na konec fronty. Pomalu postupovali dopředu, až se dostali k letuškám. Viktorka jim ukázala svůj palubní lístek a pas a oba pokračovali dál. Vstoupili do dlouhého tunelu. Fronta před nimi zpomalila, až se nakonec zcela zastavila. „Proč jsme se zastavili?“ zvědavě se snažila Viktorka 14
Dedecku_sazba_1.indd 14
16.09.19 10:03
dohlédnout dopředu. „Lidé hledají svoje místa, dávají si zavazadla do schránek nad hlavou a pak se soukají na svá sedadla. Měli by to dělat co nejrychleji, aby letadlo odstartovalo včas.“ Jakmile vešli do dveří letadla, uvítala je milým úsměvem letuška. Viktorka nahlas pozdravila a už hledala místa 14 E a F. Zatahala dědu za rukáv: „Tady je to, já si sednu k oknu,“ a hrnula se na své sedadlo. Dědeček ji ale nenásledoval, všiml si totiž, že na protější straně uličky zápasí starší paní s kufrem, otočil se k ní a pomohl jí kufr vložit do jedné ze schránek nad hlavami cestujících. Paní mu poděkovala, dědeček se usmál a usadil se vedle Viktorky. Kolem nich už sedělo plno lidí, za nimi a před nimi několik mladých mužů. Viktorka se naklonila k dědečkovi a řekla: „Taky jí mohli pomoct oni, jsou silnější než ty.“ Dědeček si přiložil prst na ústa: „Tiše, ať nás neslyší. Cos to říkala? Že jsou silnější než já? Mám ti ukázat svaly?“ žertoval. „No, jestli nejsi nejsilnější, tak jsi určitě nejslušnější, to je ještě důležitější,“ zašeptala Viktorka. Připoutali se, oba si vypnuli mobily a za chvíli letadlo odstartovalo. Po čtvrthodině vystoupali nad mraky a letěli směrem k jihovýchodu. Mráčků stále ubývalo a pod nimi ubíhala nádherná scenérie evropské krajiny. Přeletěli rakouské Alpy se stále zasněženými vrcholky, 15
Dedecku_sazba_1.indd 15
16.09.19 10:03