Issuu

Adam Gebrian

Dva měsíce v Lisabonu

Nebýt Markéty, nebyl by to Lisabon. Nebýt Lisabonu, museli bychom jinam. Nebýt Filipa, nevšímal bych si toho, o čem zde píšu. A nebýt Ivany Oberhofnerové, nebyla by tato kniha. Díky.

Předmluva Myslím si, že cestování má řada lidí spojené s objevováním, dobrodružstvím či náročnými přesuny na velké vzdálenosti. S radostmi, ale i s nepohodlím, stresy a problémy. Tato kniha si klade za cíl ukázat, že cestovat se dá různě a že někomu může vyhovovat přemístit se z jednoho města do druhého a trávit svůj čas tam. Je druhou ze série, která se věnuje našim pobytům ve městech. První se snažila zprostředkovat dojmy z Barcelony, tato ty z Lisabonu. Lisabon je hodně jiný než Barcelona. Je jemnější, subtilnější, chudší, oprýskanější, poničenější, méně udržovaný, ale taky svým způsobem krásnější. Ideální místo na bloumání, pomalý pohyb. Barcelonu lze obdivovat, ale do Lisabonu se člověk snadno zamiluje. Ne nadarmo se říká, že jiné lidi obdivujeme pro jejich kladné vlastnosti, ale milujeme pro jejich nedostatky. Text této knihy vznikl relativně rychle. Psal jsem ho tři týdny. A to po nocích, když Markéta s Filipem spali. Venku, na verandě, při teplotách přes třicet stupňů. Opírá se o dva roky staré vzpomínky a je možné, že čas vyžehlil spoustu problémů a nepříjemností, které se nám tam nepochybně rovněž staly, i když v knize jich moc nenajdete. I tato kniha se věnuje především interakci malého dítěte s neznámým městským prostředím, ale na rozdíl od té barcelonské obsahuje větší množství odboček i vzpomínek na jiná

místa, a dvě delší části jsou celé věnovány cestě autem z Prahy do Lisabonu a zpět. Technická poznámka: Pokud budete chtít tuto knihu náhodou někomu věnovat (doporučuji ideálně spolu s letenkou do Lisabonu), neváhejte mě vyhledat. Moc rád vám do ní vepíšu osobní věnování pro tu či toho, komu bude určena. Ať vás čtení nenudí. Díky.

Úvodem Jaro roku 2018 jsme strávili v Barceloně. My znamená moje žena Markéta, dvouapůlletý syn Filip a já. Pokud by vás náhodou zajímalo, co jsme tam zažívali, co kolem sebe viděli, nad čím přemýšleli a jak se změnilo moje vnímání měst pozorováním chování našeho malého syna, tak si přečtěte knihu Tři měsíce v Barceloně, kde jsem se tyto zážitky snažil zaznamenat, jak nejlépe jsem dokázal. Pokud se rozhodnete tuto knihu nečíst, tak se vám omlouvám, že na ni občas budu odkazovat, obávám se, že se tomu nedokážu vyhnout. A protože tato kniha vychází až poté, co ke mně doputovaly reakce na tu „barcelonskou“, pokusím se v tomto textu na některé z nich zareagovat a chybějící informace vám tentokrát doplnit. Po návratu z Barcelony jsme se doma shodli, že jaro roku 2018 bylo to nejlepší jaro, jaké jsme dosud prožili. Miluju čtyři roční období, v Los Angeles jsem během pobytu v letech 2007–2008 zjistil, že mi nevyhovuje, když se hranice mezi nimi do velké míry stírá, ale občas mám v Česku pocit, že jaro začíná přece jen trochu pozdě. To nám barcelonský pobyt, navzdory nečekaným sněhovým přeháňkám během prvního týdne tam, pomohl změnit. Zalíbilo se nám to natolik, že jsme si řekli, že se to další rok pokusíme zopakovat. Tak nastalo zvažování, kam bychom se mohli vydat

tentokrát. Kritéria byla následující: Do města, kde mají fakultu architektury a Markéta bude opět moci docházet na konzultace svého doktorského projektu. Tam, kde je na úplném začátku jara přece jen o něco tepleji než u nás. Do místa, které je o něco dál než Barcelona, protože téměř vždy, když se snažím něco částečně zopakovat, usiluji o to, aby ten nový zážitek byl v něčem náročnější než to, s čím to budu v hlavě porovnávat, tedy s předchozí obdobnou zkušeností. V neposlední řadě jsme chtěli tam, kde jsme ještě nikdy nebyli a rádi bychom to změnili. „A nebude tě jednou mrzet, že nic neumíš? Až budeš velká, tak se tě třeba někdo zeptá, které je hlavní město Portugalska, a ty budeš mlčet jako zařezaná.“ „Proč bych měla mlčet jako zařezaná,“ ohradila se Pipi. „Řeknu: ‚Když vás to zajímá, napište do Portugalska a rovnou se jich zeptejte.‘ “ „A to tě nebude mrzet, že to nevíš?“ „Třeba bude,“ řekla Pipi. „Večer budu třeba v posteli přemýšlet a starat se: Co to tam v tom Portugalsku vlastně mají za hlavní město? Člověk přece nemůže být pořád jenom samá legrace a nikdy nepřemýšlet,“ vysvětlovala Pipi a udělala stojku. „Ostatně já jsem byla v Lisabonu s tatínkem.“ Když jsem pár měsíců po našem návratu přečetl tyto řádky Filipovi před spaním z knihy Pipi Dlouhá punčocha, okamžitě jsem pochopil, že výše uvedená kritéria byla v zásadě pouze pomocná. Markéta měla dávno vybráno. A to už aspoň třicet let. Rozhodla to hrdinka nejzásadnější knihy jejího dětství, Pipi. Bude to Lisabon.

Když jsme odjížděli do Barcelony, měl jsem na běžném účtu k dispozici sto osmdesát tisíc korun. Když jsme se vrátili, zůstalo tam třicet tisíc. S odstupem času musím říct, že mě překvapuje, že mě to moc neznervózňovalo. O rok později byla ﬁnanční situace o něco optimističtější, při odjezdu zhruba dvojnásobně. Do Barcelony jsme letěli letadlem, ale vraceli se autem. I tentokrát jsme se rozhodli udělat to stejně. Do námi vybrané destinace poletíme, já se těsně před koncem našeho pobytu vrátím do Prahy, půjčím si auto, během pár dní přijedu zase zpět s kamarádem Jankem (ve dvou se na delší vzdálenost autem přece jen cestuje lépe) a následně se budeme pomalu vracet domů tak, abychom měli po cestě čas zastavit se, kde budeme chtít. V Portugalsku jsme s Markétou už jednou byli, v lednu roku 2007, kdy jsme na pár dnů navštívili Porto. A já byl úplně nadšen. Nejen proto, že to je nádherné město s velmi odlišnými břehy spojenými fantastickými mosty. I po letech si pamatuji dva koncerty vážné hudby v Koolhaasově Casa da Música, krystalicky čisté stanice metra od Eduarda Souto de Moury, školu architektury s překrásným pavilónem pro studenty nižších ročníků, tzv. Pabellón Carlos Ramos od Álvara Sizy, muzeum současného umění Serralves od stejného autora, návštěvu prázdného knihkupectví Lello, které ještě neproslavila J. K. Rowlingová, takže se za vstup do něj nemusel platit poplatek, skvělé portské víno a především lidi a jejich přátelskost, vstřícnost a autentickou obyčejnost. Mimochodem, letěli jsme

tam tehdy z Londýna, kde jsme nějakou dobu pracovali, a všechno nám tak připadalo neskutečně levné. Je vidět, že v těchto ohledech nejvíce rozhoduje, co s čím srovnáváte… Z architektonického hlediska na mě ale nejvíce zapůsobil krátký výlet k Atlantiku, do Matosinhos, za dvěma Sizovými ranými realizacemi, a ty bych tady rád doporučil i vám. Tou první je tzv. čajový pavilón Casa de Chá da Boa Nova, dům, na kterém Siza začal pracovat už jako třiadvacetiletý student v ateliéru Fernanda Távory. Jde o výletní restauraci na konci světa, kde jsme měli k obědu skvělého lososa. Druhou stavbou nacházející se jen o kousek vedle jsou venkovní lázně Piscina das Marés. Pár betonových stěn s dřevěnými šatnami pohozenými mezi skaliska, které přirozeným způsobem vytváří přechod mezi městem, pláží a oceánem. Naprosto fascinující místo a důkaz, že i s relativně skromnými prostředky dokáže génius zázraky. Pokud budete někdy poblíž v letních měsících, nevynechejte je. Mimochodem, měli jsme také možnost osobně navštívit Sizův a Souto de Mourův ateliér a podívat se, v jakém prostředí oba tito držitelé Pritzkerovy ceny pracují. Poznámka pro studenty architektury: Stačilo napsat čtrnáct dní předem zdvořile stylizovaný e-mail a zaměstnanci obou kanceláří nás ochotně provedli. V Portu jsme byli samozřejmě ještě sami, bez Filipa, kterému je v tuhle chvíli tři a půl roku a mně je jasné, že Lisabon uvidím zase trochu jinak právě jeho očima. Dosti minulosti, vydejme se do Lisabonu.

Přílet

Do Lisabonu jsme přiletěli začátkem dubna roku 2019, a to v noci. Vstoupit do neznámého městského prostředí za tmy je prostě větší dobrodružství, a pokud máte tu možnost, doporučuji si to vyzkoušet. Nevíte, kde jste, neorientujete se, všechno vám připadá větší, nepochopitelné, nesrozumitelné. Osobně ten pocit miluju. Pokaždé si hýčkám ten moment, když nevím, kde je sever a kde základní orientační body, a já mohu alespoň chvíli bloudit a dívat se široce otevřenýma očima. Občas se mi to podaří i v Praze, ale už ne moc často. Vím, že to nebude trvat dlouho, ten pocit je neopakovatelný. Jakmile se zorientujete, už to nikdy nebudete vnímat stejně. První, co nás čekalo v Lisabonu, byl dokonale zorganizovaný přestup z letadla na taxík. Vše pod dohledem policie, jasně dané fronty bez předbíhání oddělené zábradlím, velmi krátký čas, během kterého jste nastoupili, a následně i velmi příznivá cena, za kterou se můžete do centra dostat. Bylo to něco kolem šesti nebo sedmi euro. Když jsem z taxíku po delší cestě kolem průmyslových oblastí po levé ruce zahlédl, přes vedle mě sedícího a spícího Filipa, svítící bílé nádraží s odvážnou expresivní konstrukcí, věděl jsem, že pocit ztracení skončil. Stavby Santiaga Calatravy si nespletete a já v tu chvíli přesně věděl, kde se na mapě nacházíme. Naštěstí jsme za chvíli z taxíku vystoupili a pocit

ztracení se vrátil zpět. Stačil mi jeden pohled a tušil jsem, že se mi tu bude líbit. Uzounká krátká ulička, ve které neparkovalo jediné auto, s neméně úzkými chodníky, lemována čtyřpodlažními domy. Kdykoliv vidím značnou blízkost domů a s tím spojenou vysokou hustotu osídlení, vím, že jsem na místě, kam patřím. A nemýlil jsem se. Pocit intenzity ještě zesílil, když jsme po velmi úzkém a příkrém schodišti vystoupali do bytu, ve kterém strávíme následující týden. Postupovali jsme stejně jako před rokem při cestě do Barcelony. Nejdříve si přes Airbnb pronajmeme na týden byt, tentokrát pokud možno v centru, během týdne se trochu zorientujeme, zařídíme důležité organizační věci a najdeme si bydlení jinde, už na delší dobu. Ještě ten večer po příletu jsem si prohlížel ruinu půdy jednoho z domů naproti v ulici a napadlo mě, že Lisabon na tom bude s množstvím prázdných domů v centru, které by zasloužily rekonstrukci, možná stejně jako Praha. A těch podobností bude zřejmě víc. Během studia v USA mi jeden kamarád z Portugalska říkal: „Vždyť my jsme si přece hrozně podobní. Naše státy mají zhruba stejnou velikost (92 000 vs. 79 000 km2), téměř identický počet obyvatel (10,3 vs. 10,7 miliónů), slavnou minulost, diktaturu po 2. světové válce, revoluci, která vedla k demokracii, výraznou podporu úprav veřejného prostoru ze strany Evropské unie a pak většího souseda, který je lepší téměř ve všem, bohužel včetně fotbalu.“ Během pobytu v Lisabonu jsem zjistil, že těch podobností je ještě o něco více, ale o tom později.

Mimochodem, samotné město Lisabon se rozkládá na 100 km2, což je stejná plocha, jakou uvnitř administrativních hranic zaujímá Barcelona, a taky stejně jako prostor, který vymezuje Zlín. V Lisabonu přitom žije lehce přes půl miliónu lidí, tedy třetina co v Barceloně a sedmkrát tolik co ve Zlíně. Druhý den ráno mě vzbudil zvuk, který už jsem dlouho neslyšel, ale poznal jsem ho hned. Vykoukl jsem z okna a uviděl dva malé kluky, jak si pinkají s tenisovým míčkem uprostřed silnice v naší ulici Travessa dos Pescadores. Vůbec jim nevadilo, že je z kopce, že nemají síť ani provázek, který by ji suploval, že nemají na zemi čáry a že jsou součástí jejich hřiště kanály, obrubníky, terénní nerovnosti a asfaltové záplaty způsobující značně nepravidelný odskok při každém dopadu míčku. Okamžitě jsem si vzpomněl na své dětství za socialismu, na hraní hokeje na parkovišti na sídlišti, na fotbal, kde branky tvořily stromy, a o těch skutečných se sítěmi se mi v noci zdávalo. Na tenis všude možně jen ne na kurtech, na které se v podstatě nebylo možné dostat, na zeď, která s vámi nikdy neprohrála a vše dokázala spolehlivě vrátit zpět. Hned jsem se tu cítil trochu jako doma, respektive doma v době, kdy jsem vyrůstal. Ještě ale mnohem větší radost mi udělalo, když jsem tam ty kluky viděl hrát i po zhruba šesti hodinách, kdy jsme se vrátili z první procházky po městě. A pak že nejmladší generace dnes nemá trpělivost a neumí se déle soustředit na jednu činnost. Blbost. Další den nás budí jiný zvuk. Zvuk stříkající vody o podlaží níž, která se valí po příkrých dřevěných

schodech na ulici. Několik hodin tak můžeme pozorovat místní hasiče při zásahu, akorát že v domě, ve kterém bydlíme. Říkám si, že podobné situace přímo přitahujeme, ale naštěstí vše dobře dopadne a z počátečního stresu se stane pouze zábavná vzpomínka. To, jak se velké hasičské vozy dokázaly dostat do naší uzounké uličky, bylo o centimetry.

První dojmy

Druhý den ráno jsme společně vyrazili objevovat město a první dojmy získali skutečně rychle. Město se údajně rozkládá na sedmi kopcích. To je nesmysl. Těch kopců jsou stovky. Jakmile jeden skončí, druhý začíná. Hned jsem si vzpomněl na jeden ze základních poznatků studia architektury: Žádné místo ve městě se nenachází na absolutní rovině. Vždycky je na parcele nějaký výškový rozdíl, otázka pouze zní, jak moc velký. Tady jsou ty kopce prudké dost. To poznám ještě mnohokrát, Filip si totiž nesmírně oblíbil nošení na zádech v neznámém prostředí. Cítí se bezpečněji a má lepší výhled. S šestnácti kilogramy za krkem si strmosti jednotlivých kopců všímáte o něco víc. Chodníky jsou úzké, vydlážděné, nádherné, ale taky dost kluzké. Jak kdysi ve svém blogu z Lisabonu poznamenala graﬁcká designérka Veronika Rút Fullerová: „Kdo si na místních chodnících nerozbil hubu, nebyl v Lisabonu.“ Já si ji nerozbil, ale myslím, že pouze proto, že jsem za krkem nesl Filipa. Nechcete, aby z takové výšky spadl. Znamená to jediné, musíte si dávat zatraceně velký pozor. I tak jsem šel třikrát na kolena, ale naštěstí nikdy úplně k zemi. V Barceloně, ve městě s téměř dokonalými bezbariérovými úpravami, se Filip proháněl na koloběžce a náš akční rádius byl díky tomu značný. Jeden pohled na lisabonské chodníky mi stačil k tomu, abych pochopil, že tady Filip na koloběžce jezdit nebude.

Vycházíme z ulice, na které se nachází náš pronajatý byt, a připojujeme se na ulici o něco širší. A v tu chvíli se to stane. Filip zahlédne tramvaj. Nádhernou, žlutou tramvaj s jedním kulatým světlem uprostřed. Nemluví. Směje se. A mává. Mává paní řidičce. Ta mává zpět. Tramvaj projede a Filip vydechne: „Táto, viděls, mají tu tramvaje.“ Za chvíli zjišťuje, že je prodávají snad ve všech obchodech se suvenýry. Ano, je to náš první nákup. Značně přemrštěnou cenu snižuji z šestnácti eur na deset, ale rychlost, se kterou prodavač moji nabídku přijímá, mi dává pochopit, že smlouvat se nikdy nenaučím. O tom mě před lety poučil Necmi, spolužák z Turecka, který dokázal snížit cenu za lodní výlet v Indii z původní nabídky 18 000 rupií na... Zkuste hádat. Na 300. Divil jsem se, myslím, stejně jako teď vy. Necmi můj údiv pochopil a hned vysvětlil: „Vy, kteří jste v tom nevyrostli, se to nikdy nenaučíte. On by řekl 18 000, ty bys řekl v lepším případě 9 000, on by řekl 15 000, ty 10 000 a potkali byste se na 12 000, tedy na dvou třetinách. Ale já vím, že na takovou hru nesmíš nikdy přistoupit. On řekl 18 000 a já řekl 100. Musíš ho prostě šokovat, úplně vyvést z konceptu, aby si chvíli myslel, že špatně slyší nebo že má před sebou blázna. Po jeho dlouhém intenzivním křiku uznávám, že jsem přestřelil a jsem ochoten nabídnout vyšší cifru, třeba 110,“ směje se. „No, nakonec mě zlomil na trojnásobek mé původní nabídky. Myslím, že k oboustranné spokojenosti.“ Až o pár měsíců později jsem se dozvěděl, že Necmiho rodina už několik generací vlastní bazar v Rize. Jeho intenzivní školení