0042945 by Knižní klub

J P planner story.indd 2

15.10.2021 8:58:46

rozhovor Jiřího Plannera se spisovatelem Pavlem Kosatíkem

PLANNER story

planner story.indd 3

15.10.2021 8:58:46

planner story.indd 4

15.10.2021 8:58:46

Obsah

Kluci a válka �� 7 Sedm malých forem

�� 17

Estébáci, komunisti �� 38 Checkpoint Charlie �� 45 Svobodná Evropa �� 56 Z Mnichova do Ameriky �� 66 Začátky v New Yorku �� 78 Noční jazz �� 90 Šedesátá

�� 99

Kachny a písně �� 107 Filmy a cigára �� 121 Forman. Přátelství �� 125 Voskovec (a Werich) �� 139 Kalifornie �� 153 Jana �� 167 Domov �� 183 Jmenný rejstřík �� 189

planner story.indd 5

15.10.2021 8:58:46

planner story.indd 6

15.10.2021 8:58:47

Kluci a válka

Jirko, jaká je tvoje nejstarší vzpomínka? Já si pamatuju většinou až věci z války. A nejvíc z jejího konce. Jsem ročník 1935. Válka asi to, co bylo předtím, jestli tam něco bylo, přebila. Co si pamatuješ? Náš dům v Praze v Jindřišské ulici. Žili jsme na dohled od Václaváku. A přitom v ulici, kde nejezdila skoro žádná auta. Ani tenkrát, ani o deset patnáct let později… Doma mě to nebavilo, utíkal jsem ven, rostl jsem na ulici. Měl jsem víceméně na starost dva sourozence, bráchu a ségru, ti byli pořád se mnou. Čím jste se bavili? Pamatuju si, že sotva jsme začali chodit někam do školy, do Klimentské, na Petrské náměstí a tak, Němci ji vždycky brzo zavřeli a přeměnili na lazaret vojáků, kteří se vraceli z východní fronty. Okolo nás bydlely německé rodiny a jejich kluci chodili do Hitlerjugend. Měli dýky, které jsme s nima jako kluci vyměňovali. Asi od třetí třídy jsem získal životní program, začal jsem chodit do chlapeckého pěveckého sboru Schola Cantorum. Vedl ho Bohuslav Venhoda, dost známý sbormistr, fungovalo to pod břevnovským klášterem. Tam jsem se učil zpívat, dítě před mutací, patřil jsem mezi ty vysoké hlásky… Byla nás tam spousta kluků vybraných z celé republiky, všech věkových kategorií. Všichni bydleli v internátě, já jako jeden z mála jsem byl z Prahy. Ke konci války mě rodiče do toho Břevnova přestěhovali, protože se v centru báli spojeneckého bombardování. S klukama byla po večerech sranda… Dobře tam tomu všemu šéfoval tehdejší převor a pozdější břevnovský arciopat Anastáz Opasek. ← Tady jsem tak malej, že už si dnes ani nepamatuju, kolik mi tehdy bylo let. 7

planner story.indd 7

15.10.2021 8:58:47

„Opat chuligán“? No jasně, třeba mě vozil na zádech. Tenkrát byl hodně mladej, málo přes třicet, vypadal jako jeden z nás… Později jsem se s ním párkrát setkal v Americe. A taky ve Frankenu na setkání jeho sdružení Opus Bonum, která organizoval, reportoval jsem odtamtud pro Svobodnou Evropu. Ta tvoje katolická výchova byla asi poměrně silná? Byla, oba rodiče byli silně věřící. Ale kluk to bere jinak. Všichni ostatní kluci si lítali po Praze, jen já musel v kostele v Jindřišské, kde jsme za rohem bydleli, ministrovat. Nemohl jsem se dočkat, až bude požehnání… Ale našeho pana faráře Horáka jsem měl rád. On měl v té Jindřišské u kostela velikánskou farskou zahradu, z naší koupelny se do ní dalo skočit oknem… Choval tam včely a mně přenechal jeden úl, abych se o něj staral a pomáhal mu. Bavilo tě to? Ty včely jo. I když zase, byla válka, a tenkrát byl za výrobu a prodej medu trest smrti. Všechno se muselo odevzdávat, nevím, co s takovou spoustou medu pak ti Němci dělali, možná nějaký olej do kanonů… Ten farář to nakonec vyřešil tím, že přestěhoval úly na venkov, za Prahu, kde na ně nebylo tolik vidět. Jak dlouho jsi byl ministrantem? Skončil jsem brzo po válce, tak ve dvanácti třinácti letech. Žil jsem čím dál víc na té ulici, jak už jsem naznačil. Asi v tom byl z mé strany i kus revolty proti rodičům, kteří byli na tu farnost u svatého Jindřicha navázaní. A nejenom rodiče, ale třeba taky moje teta. Doma se šeptalo, že kdysi s tím mladým farářem Horákem chodila. On ji pak prý zradil, když šel studovat na kněze. Byls v pubertě hodně vzpurnej? Byl, ale tady ti pro pochopení musím trochu vysvětlit, jak to u nás doma vypadalo. Oba moji rodiče platili v okolí za hodně zbožné lidi, to byl základ… Otec za první republiky pracoval v bance, potom ho poslali dělat do tiskárny a k tomu administroval tu naši faru u svatého Jindřicha. Mám dojem, že za války tím kryl hlavně svou odbojovou činnost. Staral se na faře o matriky, což byla v té době strategicky důležitá pozice: měl možnost ty zápisy všelijak měnit. Vím, že spouště židů se tím papírově postaral o árijský původ a zachránil je před koncentrákem… Nakonec se na to ale nějak přišlo, zavřeli ho v Pečkárně. 8

planner story.indd 8

15.10.2021 8:58:47

Jak dlouho tam byl? Moc dlouho ne, dva nebo tři měsíce, bylo to už koncem války. Máti tam za ním chodila a nosila mu čisté prádlo. A na tom špinavém, které jí vrátil, pak doma s tetou vždycky hledaly, jestli na něm není krev, jestli ho tam nebijou… Pamatuju se, že doma nám tenkrát udělali několik domovních prohlídek a že otci zabavili skoro celou velkou knihovnu. Ale pistoli, kterou měl v té knihovně schovanou, nenašli. Neobjevili ani tiskařský stroj, který měl dobře schovaný mimo domov.

Jak si pamatuješ konec války v Praze? Vybavuju si hlavně příhodu z doby, kdy už byl otec z Pečkárny zpátky, muselo to být 4. nebo 5. května 1945. Rozhodl se, že vyvěsí z okna velkou československou vlajku. Vzal si štafle a dal se do toho, okamžitě si ho ale všimli eses, kteří se svým lazaretem sídlili přímo proti našemu bytu v Jindřišské škole. Snad během minuty byli u nás, pamatuju si, jak jeden z nich takovým vláčným pohybem vytáhl z pouzdra pistoli a namířil na otce, ještě než stačil z těch štaflí slézt dolů.

Kluci a válka

Tys jako kluk za války věděl, čím se otec zabývá? Jasně, většina těch lidí chodila k nám domů. Měli jsme velké rádio, na kterém se poslouchal Hlas Ameriky nebo na BBC politické komentáře Bruce Lockharta. Tak jsem se vlastně, už za války, naučil poslouchat anglický a americký rozhlas. Vždycky když skončila politika, pustili tam hudbu, jazz, a to pro mě teprve bylo něco.

Jak to dopadlo? Počkali, až tu vlajku sundá, a pak nám ji sebrali. A nechali nás na pokoji. Měli jsme štěstí… Jinak se ale v okolí našeho baráku dost střílelo. U Jindřišského kostela dnes stojí velký kříž a dřív před ním bývalo ještě klekátko, aby se tam lidi mohli modlit. Tak o to klekátko si jeden z těch esesáků opřel samopal a střílel přes Senovážné náměstí směrem k Plodinové burze. Němci jinak z celé Prahy prchali na Západ, ale u nás v tom centru se drželi dlouho… Pamatuju si, že v Nekázance stál malý tank a v něm byli naši lidi. Vždycky vyjeli ven, dvakrát třikrát vystřelili a zacouvali zase zpátky mezi domy. Na náměstí Republiky byla kasárna, ve kterých sloužil pan inženýr Strnad, přítel mého otce. Když Němci začali odjíždět, myslel si, 9

planner story.indd 9

15.10.2021 8:58:47

že už je po všem, oblékl se do parádní uniformy kapitána čs. armády a vyšel na ulici. Okamžitě ho zastřelili. Celou revoluci u nás bydlela a spala spousta lidi. Máti jim vařila, my s bráchou a ségrou jsme jim přes tu farskou zahradu nosili zásoby… Pro nás děti bylo povstání požehnáním. Jak si pamatuješ na osvobození? Doma jste se asi těšili víc na Američany než na Rusy. To jistě. Že generál Patton zůstal se svými vojáky v Holoubkově u Rokycan, bylo pro nás velké zklamání. Rozhodli se držet tu demarkační čáru s Rusy, nevím proč. Kdyby ji překročili, Rusové by jim kvůli tomu po krku nešli. V květnu 1945 už měli všichni války plné zuby. Jak si na ty Rusy pamatuješ? Mám v hlavě spíš útržky. Vzpomínám si, jak k nám jednou přiběhla sestřenice, kterou nějaký Rus chtěl dole na ulici někam zatáhnout, za bílého dne… Taky si pamatuju, jak mě překvapilo, kolik těch Rusů přijelo na kolech. S kamarádem jsme jim potom dvě kola ukradli a vozili se na nich. Oni nás chytli, slíbili, že nás nezavřou, ale poručili, že jim musíme přinést vodku. Já jsem jim ale nerozuměl, myslel jsem, že chtějí vodu. Tak jsem doma vzal takový vzácný broušený džbán, naplnil ho až po okraj vodou a přinesl jsem ho tomu vojákovi. Ten se napil, rozčílil se, mrštil džbánem po mně a rozbil ho na tisíc kusů. Vyhánění Němců z Prahy jsi zažil? Viděl jsem, jak na Příkopech pověsili Němce za nohy, u Prašné brány. Dav lidí tam mlátil německé vojáky, jednoho z nich pak vzali a vytáhli nahoru. Potom jsem odešel, nechtěl jsem se na to dívat, ale říkalo se, že ho tam ti lidi potom zapálili. A že se Češi nakonec chovali stejně nebo ještě hůř než Němci. Pamatuju si taky, jak jeden kluk od nás sebral mrtvému Němci kabát pomazaný krví. Nic proti nim jinak nedělal, nebojoval, celou tu dobu se schovával u nás doma, ale nakonec si díky tomu zakrvácenému kabátu došel pro vyznamenání za odvahu. Někde jsem tě slyšel říkat, žes jako kluk chodil i do skauta. Nejen chodil, já v něm prožil mládí.

planner story.indd 10

15.10.2021 8:58:47

Kluci a válka

Jak, když byl za války zakázaný? Scházeli jsme se tajně. Nejdřív jsem byl v takzvaném homogenním skautském oddíle, se začleněnou náboženskou výchovou. Klubovnu jsme měli přímo v empírovém kostele Svatého Kříže na Příkopech. Byl tam mladý kněz, salesián, jmenoval se páter Vrátník, a ten nás vedl. V létě se jezdilo na tábory, máti tam vařila… Mě to ale v tom katolickém skautu tolik nebavilo. Chtěl jsem k vodním skautům, tam se toho dalo víc zažít. Tak jsem se stal členem Foglarovy pražské Dvojky, scházeli jsme se v Černé věži u Mánesa, měli jsme tam klubovnu až úplně nahoře. Chodila tam spousta kluků, z později známých herců třeba Vladimír Brabec, Vlastimil Brodský, Oskar Hák, Jaroslav Mareš nebo Josef Vinklář. Když nás po roce 1948 komunisti v té věži vyšťárali a zavřeli to tam, přešli jsme do Varjagu, vodáckého oddílu se sídlem na Císařské louce. Dělali jsme si pak legraci, že jak jsme byli u Foglara Dvojka, jsme teď dokonce Jednička… S tím oddílem jsme pak na vlastních lodích sjeli Lužnici, Sázavu, Bílý Dunajec… Brácha i ségra byli v té době ještě malí a já si pamatuju, jak jsem je vezl přes Vltavu do jachtclubu, aby se z nich taky stali skauti… Uprostřed řeky Maruška začala kánoí houpat, křičel jsem na ni, že se utopíme, nakonec jsem jí musel dát pár facek. Byl to krásnej život, na výletech jsme pod těmi kánoemi taky spávali, stany tehdy nebyly… Skončilo to, když jsem v roce 1951 odešel do Děčína. To už ti bylo šestnáct. Už jsem chápal, co se děje se světem a že na to doplatí mimo jiné naše rodina. Začalo tažení proti katolické církvi a my byli klerikální familie. Nejvíc jim vadil můj strýc František Planner. Mezi válkami vystudoval v Římě na kněze a v roce 1947 odešel do Vatikánu, kde se stal rektorem papežské koleje Nepomucenum. Měl tam potom spoustu dalších funkcí, dlouho byl například komořím papeže Pia XII. Několik desítek let patřil k nejvlivnějším Čechům u papežského stolce. A v Praze to věděli, takže jsem měl velkou naději, že skončím v kriminále. Když jsem byl v tercii Akademického gymnázia ve Štěpánské ulici, komunisti je zrušili a zavedli systém takzvané jednotné školy. Pro nás se špatným posudkem to znamenalo, že jsme z té školy museli pryč. Dali mi na vybranou, jestli chci někam do učení, nebo rovnou do dolů. 11

planner story.indd 11

15.10.2021 8:58:47

Pomohla mně náhoda. Do toho Varjagu se mnou chodili taky starší kluci, roveři, kteří když končili střední a chtěli na vysokou, museli rok předtím jako středoškoláci na nějaké té střední škole učit. Nevím, proč to takhle bylo nařízené, nejspíš proto, že hodně skutečných učitelů už sedělo ve vězení. Dost těch kluků se, nevím jak, uchytilo na zdravotní škole v Děčíně. A protože viděli, jak se zmítám před tou volbou, jestli doly, nebo hutě, tak mně řekli, ať se zkusím na tu střední do Děčína přihlásit, tam naši rodinu nikdo nezná… A já tam ty přijímačky opravdu udělal. Takže místo do kvarty v Praze jsem šel do prvního ročníku tříleté vyšší zdravotní školy v Děčíně. Doma našim jsem nic neřekl, rodiče nechtěli, abych šel z domova… Měl jsem tehdy už svoji vlastní motorku, tak jsem ji vzal a jel jsem. V tom Děčíně jsem bydlel s klukama, z kterých teď byli moji učitelé, v domě na náměstí, ve společném bytě. Problém byl, že si tam chtěli vodit holky z té školy, takže jsem pořád musel čekat venku. Ale byl jsem volný, byl to ten nejkrásnější život, jaký jsem si dokázal představit. Abys pochopil, já jsem byl jediný kluk student na celé té škole. Tři sta holek plus já a moje motorka. Vždycky když jsme se hrnuli ve štrúdlu někam ven, šel jsem první… Mezi předměty tam bylo taky vaření a šití… Ona to původně byla vyšší škola pro ženská povolání, kterou pak přeměnili na tu zdravotní… Na ty naše předměty nebyly ani žádné osnovy, učili jsme se z lékařských skript pro vysoké školy. Dokážeš si přišít knoflík? Moc ne, ale pamatuju si ještě, jak se obšívá dírka. Vaření ti ale asi tolik nevadilo? Potom mě bavilo celý život, takže si myslím, že ten Děčín k tomu položil základy. Učitelky mě z něho chtěly osvobodit, ale já jsem se ubránil. A ostatní předměty ti šly? Já jsem měl štěstí, že jsem se nikdy nemusel nic moc učit. Mně šlo vždycky všechno nějak samo. Taky jsem měl štěstí, že těžké předměty, jako byla matematika, učili ti mí známí kluci z Prahy… První rok byl společný, pak se to dělilo. Někdo šel na zubaře, já pak dělal mikrobiologii. 12

planner story.indd 12

15.10.2021 8:58:47

V Děčíně jsi tedy nakonec i odmaturoval? Ne, to se to znova zkomplikovalo. Jednou si mě zavolali do ředitelny, přišel jsem a tam byla maminka se dvěma policajtama. Hledali mě, protože jsem utekl z domova, a našli mě podle čísla té motorky. Takže jsme domluvili nový plán. Po prvním ročníku se vrátím do Prahy, aby mě naši měli pod dohledem. V Praze proti Rudolfinu stojí Umprum škola a z druhé strany byla vyšší zdravotní. Tam jsem potom začal chodit do druhého ročníku.

Do závodu se mohl přihlásit šestnáctiletý kluk z ulice? Teoreticky ne, ale já tam měl známé. Jel jsem to dokonce dvakrát. Poprvé jsem skončil třicátej, podruhý osmej, vždycky startovalo tak okolo stovky závodníků… Jednou jsem byl i na závodech v Karlových Varech, tam už si výsledek nepamatuju. Jak jsi k té motorce přišel? Já měl odmalička talent na obchod. Tenkrát nebyly šály, lidi si v zimě neměli co uvázat kolem krku, tak jsem si zařídil soukromou pletárnu. Od ženských, které kradly zbytky vlny někde v továrně, jsem je skupoval a nechával jsem z toho dělat pruhované šály. Nebo pruhované ponožky, to se lidem taky líbilo. Tenkrát ani ty nebyly a každý je ode mě chtěl. Pod rukou. Taky jsem prachy získával tím, že jsem raboval tatínkovu velkou domácí knihovnu a postupně ji rozprodával v antikvariátech. To byl tehdy základ mého bohatství. A měl ještě sbírku cínu, tu jsem mu taky rozprodal.

Kluci a válka

Jaká to vlastně byla motorka? Závodní ČZ 175. Já s ní tenkrát jel i závod, jmenovalo se to Děčínský okruh.

Proč jsi to dělal? Já jsem ti to s tou naší rodinou nedopověděl. Manželství mých rodičů šlo dlouhodobě do háje. Otec byl, na rovinu řečeno, takovým katolickým kurevníkem. Byl hluboce věřící, o tom nebylo možné pochybovat, a zároveň si s těma ženskýma nedokázal pomoct. Doma byly denně hádky, máti brečela… To byl myslím i jeden z hlavních důvodů, proč jsem chtěl pryč. Jako katolíci se samozřejmě nechtěli rozvést, jednak z náboženských důvodů, jednak se báli, co by tomu řekli lidi. Oba byli dlouholetí lidovci, což po roce 1948 tolik neznamenalo. Ale tu vzpomínku na monsignora 13

planner story.indd 13

15.10.2021 8:58:47

Šrámka nebo na strýce Františka ve Vatikánu si v sobě oba nesli. Asi se tomu všemu pořád cítili nějak zavázaní, to až já jsem se nakonec odrodil. Ale proč jsi tátovi bral ty věci? Tenkrát jsem si to morálně zdůvodňoval tím, že se mstím za svou matku. Byla to velká sbírka? Byla. Spousta nádobí. Já jsem je potom v Americe začal sbírat taky. Nakupoval jsem je tam za daleko větší prachy, než za kolik jsem to tátovo rozprodával do pražských starožitnictví. To si nevšiml, že mu rozprodáváš cín? Všiml. Co udělal? Mockrát mě zmlátil, strašně. Vždycky když jsem mu něco vzal, tak jsem pak radši třeba tři dny nepřišel domů, schovával jsem se někde na chatě a tak. Ale nakonec jsem vždycky přijít musel… Zvláštní bylo, že si nikdy ničeho nevšiml u těch knih. Měl jich tolik, že ty ztráty asi nezaznamenával. Jaké knihy jsi mu prodával? Klasiku, celé řady, většinou v nádherných kožených vazbách. Celý Evropský literární klub… Dnes se za to stydím. Protože on, když ho potom za komunistů nechali dělat jenom knihovníka v Městské knihovně, zařídil, že tam mohl nějakou dobu hrát náš Semafor. Když neměl jinde střechu nad hlavou. Ten obchodní talent jsi přitom asi zdědil po tátovi? Říkals, že pracoval v bance. Buď to byla odměna, kterou jsem dostal od Pánaboha za svoje ministrování, nebo to bylo po tátovi. Mám dojem, že on taky obchodoval na burze, i v tom jsem ho potom v Americe napodobil… Vždycky mi říkal: Pamatuj si, Jirko, real estate, nemovitosti, ty se jenom kupujou. Nikdy se neprodávají. Protože ty jsou tvá základní životní jistota. Jenže sám se té své životní zásady nedržel, všechny peníze, co měl, si ukládal do úspor. A komplet o všecko tím pádem přišel, když komunisti v roce 1953 udělali měnovou reformu. Cos mu ještě dělal? Třeba jsem nosil jeho šaty. Společenský. 14

planner story.indd 14

15.10.2021 8:58:47

To snad tolik nevadilo? On měl za první republiky v Anglii krejčího a pravidlo bylo, že mu tam každoročně ušil a poslal oblek. Vždycky v odlišném barevném odstínu, až postupně vystřídali celou látkovou škálu, kompletní vzorník. Za komunistů to otec moc neměl kam nosit, a protože měl větší postavu než já, nechal jsem si ty obleky tajně přešívat. Jednou jsem si dal přešít jeho smoking, naneštěstí právě předtím, než se rozhodl jít s matkou do Lucerny na ples. Když se to pokusil oblíknout, zjistil, že se s rukávy a nohavicemi něco stalo.

Cos ještě po otci podědil? Myslíš povahově? Řekl bych, že například lásku k hudbě mám po něm. On třeba v kostele v Jindřišské zařídil, že tam chodil zpívat Jan Konstantin z opery Národního divadla. A myslím, že různé svoje nápady mám taky po něm. Otec byl vynikající organizátor. Za války se mu v tom kostele scházela spousta lidí, zdaleka ne jenom katolíků, ale taky židů, ateistů… Oni tomu ani neříkali odboj, ale zachránili při tom spoustu lidí. Za komunistů taky, ale to už to tam chodili dozorovat estébáci… Já jsem měl okolo sebe taky vždycky hodně lidí. I v tom Děčíně, když jsem musel z Prahy, mně pořád pomáhali mí bývalí kamarádi skauti. Pořád jsme o sobě všichni věděli a drželi jsme při sobě.

Kluci a válka

Měls asi štěstí, že tě nedali do polepšovny. To jo, doma se o tom mluvilo pořád. Proto jsem taky radši mizel. Byl jsem to dítě ulice… Zajímavé bylo, že jak jsem se osamostatnil, a hlavně jak jsem pak utekl ven, matka mě začala dávat mým sourozencům za vzor. Pořád je plísnila: Vy jenom sedíte tady v tom Československu, podívejte se na Jirku, jak se mu v tom světě vede.

Co máš po mámě? Ta byla jako já, byla by taky utekla hned. Dvakrát byla potom u mě v Americe, a nebýt věku, byla by tam zůstala. Práce se nebála. Byla to strašně hezká a fajn ženská, kromě otce myslím nikoho jiného v životě neměla. Když se okolo ní točili nájemníci z baráku, vždycky se jenom smála. Jak to s tvými rodiči nakonec dopadlo? Nebyli schopní se rozvést. Tak jsem je nakonec, když jsem se vrátil z vojny, rozvedl já. 15

planner story.indd 15

15.10.2021 8:58:47

Chtěls pomoci mámě proti tátovi? A povedlo se to? Přesně tak, povedlo. Otec se rozvádět nechtěl. Tak jsem za ním zašel a řekl jsem: Chceš, abych já, tvůj syn, mluvil u soudu proti tobě? A on se lekl, že to doopravdy udělám. Jak jste po tom rozvodu žili? Táta se odstěhoval. Vzal si moc hodnou paní, chodil jsem k nim domů, bydleli v Malé Štěpánské ulici… Setkal jsem se s ní ještě, když jsem o mnoho let později poprvé přijel z Ameriky do Prahy, to bylo ještě za komunistů, když Miloš Forman točil v Praze Amadea. Jak ti to pak šlo na té zdravotní škole v Praze? Všelijak. Cíl ale byl odmaturovat v roce 1953, a to se povedlo. Čím jsi chtěl být? To víš, že na té zdravce jsem si trochu myslel na medicínu, ale bylo mi jasné, že s mým kádrovým posudkem to nepřipadá v úvahu. Takže jsem nastoupil jako laborant na umístěnku do Karlových Varů. A pobyl jsem tam dva roky, až do vojny.

planner story.indd 16

15.10.2021 8:58:47

Sedm malých forem

Odkdy se znáš s Jiřím Suchým? Potkali jsme ještě před vojnou v Karlových Varech, muselo to být v roce padesát čtyři nebo padesát pět. Za chvíli to bude sedmdesát let. Dodnes jste přátelé. Co tě na něm nejvíc přitahuje? Asi ta jeho neuvěřitelná všestrannost. Celý život píše hry, jednu za druhou. Skládá texty i muziku. Navrhuje scénu, často i kostýmy. Režíruje. Kreslí, maluje, stará se o propagaci divadla. Večer hraje. Jezdí na zájezdy, točí v televizi… A při tom všem zvládá být fajn člověk. Spoustu let žil tak, že dělal měsíčně dvacet představení plus pět šest zájezdů. Neznám v českém divadle nikoho jiného takového. Jak jste se poznali? Karlovy Vary byly na začátku padesátých let město na konci světa. Německá hranice na dohled… Politicky nepříjemný kraj, kam spoustu lidí překládali za trest. Pětadvacet kilometrů odtamtud byl Jáchymov a v jeho táborech v té době pozavíraných přes dvanáct tisíc muklů. Mým úkolem tam po maturitě bylo učit na místní zdravotní škole. Pan ředitel Köppl, navrátilec z koncentráku, neměl moc náladu vybavovat se s mladýma holkama. Mě to bavilo. Až na to, že za to bylo měsíčně jenom devět stovek, to nebyly velké peníze. Tak jsem si začal přilepšovat jako pianista, vyprávěl jsem ti o tom někdy? Ne. V Praze jsem jako dítě chodil pár let na hodiny klavíru, něco málo jsem si z toho pamatoval. A vždycky když jsem v těch Varech zašel večer do baru a trošku se tam prdnul, tak jsem si k tomu začal tak 17

planner story.indd 17

15.10.2021 8:58:48

jako brnkat a zpívat, to co mě právě napadlo. A stalo se, že to jednou uslyšel jistý Andrej Farkaš, který byl v té době se svou kapelou vyhlášený po celých Varech. Hrával hlavně ve vinárně na Jelením skoku. Přišel za mnou, že by potřeboval pianistu. Já na to, že neznám noty, funguju jen v C dur, G dur, F dur. Na to on: „Vždyť já jsem cikán, já se chytnu…“ Jeho sestra byla Alice Farkašová, v té době velice známá zpěvačka. Tak jsem začal hrát v baru v jejich kapele. Jaký jsi měl repertoár? Většinou klasické americké songy jako Stardust a tak. Později, když už byl Semafor, na večírcích taky ty semaforské… Nejlepší byly čtvrtky večer, to jezdili horníci z Jáchymova, měli to k nám kousek. V kapse čerstvou výplatu, šli ji utratit k nám do Moravské vinárny, a Farkaš, s houslema, je velice zručně kasíroval. Když jsem od piána zazpíval Praha je krásná, lítaly vzduchem někdy i stovky… Za večer jsem tam vydělal tolik, co normálně za měsíc. V těch Varech jsem se tenkrát potkal nejdřív s Waldou Matuškou a pak hned s Jirkou. Walda hrál po barech s různýma kapelama, uměl skoro na všecko, na kytaru, banjo, na basu… V té době žil na té divočejší straně života, ale to tenkrát my všichni… Pomalu se osměloval a začínal zpívat. Tehdy začalo naše přátelství, které pak trvalo přes padesát let. A přitom jsme si vlastně dlouho nebyli doopravdy blízcí, close. Ani to nebylo možné, odešel jsem do Ameriky třiadvacet let před ním a za tu dobu jsme se mohli vidět jenom párkrát. Měls ho rád? Měl. Protože to byl strašně slušnej chlap. A jak zpíval, takovej byl i ve skutečnosti: muzikant tělem i duší. Celá jeho duše byla gypsy, neklidná. Každý večer byl jeho nejlepším kamarádem ten, s kým zrovna byl, a druhý den všechno začalo znova. Byl by se pro lidi rozdal. Tenkrát ve Varech i mnohem později, když už byl velká hvězda. Zazpíval každému, kdo o to požádal. Když se později zamiloval do Oliny Blechové, tak všechny šokoval tím, že se začal zdržovat doma. Než ji ale poznal, tak byl divoch, to až s ní se časem usadil… Byl mezi nimi šestnáctiletý věkový rozdíl. Možná už měl toho řádění taky dost. No a jak to bylo s tím Jirkou Suchým? Vždycky když jsme v jednu v noci všichni v barech skončili, většinou jsme to potom šli 18

planner story.indd 18

15.10.2021 8:58:48