Issuu

zacni ted_001-200.qxp 18.10.21 14:51 Stránka 3

David Vencl Petr Bílek

ZAČNI TEĎ! PRŮVODCE OTUŽOVÁNÍM od světového rekordmana v plavání pod ledem

zacni ted_001-200.qxp 18.10.21 14:51 Stránka 5

Knihu věnuji své dceři, která je mi každodenní inspirací. Naty, zůstaň taková, jaká jsi... sebevědomá, odvážná a hlavně svá. Tatínek

zacni ted_001-200.qxp 18.10.21 14:51 Stránka 6

zacni ted_001-200.qxp 18.10.21 14:51 Stránka 7

PROLOG Teplický Díogenés Seděl jsem v sudu na balkoně. Byl leden, venku šedivo, fičelo a mrzlo. Počasí, že by psa ani Yettiho nevyhnal. Ale já se vyhnal sám. Dobrovolně. „Blázen!“ ťukali si na čelo kolem‐ jdoucí. „Teplický Díogenés,“ nabízel se milosrdnější příměr. Jasně, stejně jako starořecký filozof si hloubám o smyslu života, o vě‐ cech potřebných a zbytných, o souznění s přírodou, o tom, že ke štěstí stačí málo. Že ho musíme najít v sobě, ne v nových mobilech, rychlých fárech nebo luxusních dovolených. Ovšem zrovna tehdy na balkoně o filozofii nešlo. Vlastně ani o ten sud. Šlo hlavně o jeho obsah. Naplnil jsem ho vodou, zasolil ji, aby i pod bodem mrazu zůstala v kapalném skupenství. A pak, když bylo všechno nachystáno, jsem se nořil do studeného pekla. V hlavě, která se musí pod tu nesnesitelně mrazivou vodu potopit, se mi při tom zjevil obraz ledového „ďábla“ Wima Hofa. Vousatý Holanďan je ikonou otužilců. Modlou. A taky chlapíkem, který stanovil rekord v délce plavání pod ledem. Když na začátku milénia uplaval pod ledovou krustou 57,5 metru, vysloužil si přezdívku The Iceman. Seděl jsem v sudu a zvykal svou hlavu na mráz, abych zopakoval šílený kousek téhle legendy. A ještě ho posunul. Zapíšu se do Guinnessovy knihy rekordů, usmyslel jsem si. Já, který po prvním, ještě bezděčném otužování chytil zánět močo‐ vého měchýře.

Rozjímám v sudu pod dozorem. Foto: Věra Kailová

zacni ted_001-200.qxp 18.10.21 14:51 Stránka 8

Já, který jindy, a opět ve Švýcarsku, omrznul, až jsem na čas ztratil cit v prstech na nohou. Já, který musel domů nahý z otužovacího dýchánku v cínoveckém Mordoru. Já, který při prvním plavání pod ledem bez čepice zbytečně hazardo‐ val se zdravím, ačkoli jinak dávám bezpečnost na první místo. Jsem David Vencl, světový rekordman a český reprezentant ve free‐ divingu, a provedu tě úžasným světem otužování. Nemusíš se učit z vlastních chyb, udělal jsem je za tebe a ty se poučíš z těch mých. Otužování je fenomén současné éry a moje mrazivá vášeň. Někdo to rád horké, zato já to rád chladné. Vídám na svých kurzech, jak se do toho lidé zamilují. Nejprve se domnívají, že mají odvahy, jen co by se za nehet vešlo, jenže v brutálně studené vodě objevují netušené možnosti vlastní mysli i lidského těla.

Příprava na suchu. Foto: Věra Kailová

zacni ted_001-200.qxp 18.10.21 14:51 Stránka 9

Pro mnohé se ponor do ledové vody stává doslova křtem, kdy opouš‐ tějí to staré a špatné, a ven vychází nový člověk. Při té příležitosti vzývají svého mesiáše a já si z toho dělám trošičku legraci. Cítím se v tu chvíli nepatřičně, vždyť oni za mnou přišli a já jim odpapouškoval něco našpr‐ taného a nechal si za to zaplatit. Přesto ke mně vzhlížejí. Oni by i na svého učitele zapomněli, ovšem při otužování se jim do těla vyplavily hormony štěstí endorﬁny. A když to štěstí spojí s tím, koho jako prvního vidí při výstupu z vody, berou mě za člověka, který je spjatý s jejich zno‐ vuzrozením. Někteří mi řekli, že jsem jim život změnil, nebo dokonce i zachránil. Vím, že můj přístup, odbornost a důraz na motivaci může lidi oslovit. Ale já a mesiáš? Spasitel? Přiznám se ti, že tohle zatím nejsem schopný ve své hlavě zpracovat. Zato průvodce otužováním zpracovat schopný jsem. Stejně tak popsat svou cestu k rekordnímu výkonu. Jsem rád, že se mnou podnikáš pouť do tajů otužování. Bude pořádně mrazivá.

zacni ted_001-200.qxp 18.10.21 14:51 Stránka 10

Zbožňuji švýcarské tůně. Foto: David Vencl

zacni ted_001-200.qxp 18.10.21 14:51 Stránka 11

CESTA K REKORDU Léčba otužilým pivem Když se mě lidi ptají, kdy jsem se začal otužovat, říkám jim, že od prvního zánětu močového měchýře. Ale vlastně tak úplně pravda to není. Myslím, že otužování mám v sobě zakódované. Anebo ho do mě zakódovali rodiče. Odmala jsme jezdili do hor, prochodili jsme ty české i slovenské. A vybavuje se mi i prazážitek, jak se s tátou cachtáme v Beskydech v horském jezírku. Jen já a on, někdy v březnu. Nikdo jiný se neodvážil. Chodili jsme na čundry, vysoko v kopcích jsme spali pod stanem. Otužoval jsem se hlavně vzdu‐ chem. Ale voda, tu miluji. Voda je moje droga. Odjakživa. Když jsme s rodiči o prázdninách byli u moře, zářil jsem jako jadranské sluníčko. Kdykoli vodu vidím, jsem nadšený a mám chuť do ní skočit. Jako tehdy v létě 2007. Už jsme prochodili Rakousko, Slovinsko, na řadu přišlo Švýcarsko. Po‐ prvé. Krásná země, hory plné vodopádů, tůní, bystřin, říček, řek a jezer. A já pokaždé, když jsem nějakou tu vodu viděl, cítil jsem a dodnes cítím nut‐ kání zastavit a aspoň na chvilku se namočit. A samozřejmě, víc než deset stupňů Celsia tehdy neměla. A to i o prázdninách, na vrcholu léta. V době, kdy jsme sbírali síly na další školní rok. Jsme totiž kantoři. Všichni. Moji rodiče i sestra učili na klavír, táta je k tomu ředitel umělecké školy a malíř. Já jsem tak trochu

zacni ted_001-200.qxp 18.10.21 14:51 Stránka 12

černá ovce rodiny, jsem „jen“ učitel, ne učitel hudby. A mimochodem, i moje žena Míša stávala před třídou plnou děcek a tlačila do nich vě‐ domosti z matematiky a angličtiny. Ona už kantorka není a ani já už neučím; věnuji se potápění a otužo‐ vání na plný úvazek. Moje matematicko‐tělocvikářská průprava se mi ovšem tehdy hodila. Právě v chladné švýcarské vodě. Bral jsem jako výzvu, jestli se do ní vůbec zvládnu potopit. Brrrrr! Už čtrnáct dní jsme zemi helvétského kříže křižovali, já, manželka, ro‐ diče a naši přátelé, den co den jsem chladnou vodu pokoušel a cítil se stále víc a víc otužilejší. Na posledních pět dní jsme našli ráj u Bodamského jezera. Ubytovali jsme se v malebném, třítisícovém městečku Stein am Rhein a hned mi padl do oka zdejší most. Chtěl jsem se předvádět, přiznávám bez mu‐ čení. Počkal jsem, když šli turisté. A ve chvíli, kdy to nejméně čekali, hupsnul jsem na rantl a vrhnul se po hlavě do hlubin. Sedm metrů. Lákalo by mě skákat do vody i závodně, ale neměl bych na to techniku. Umím jen šipku, byť z jakékoli výšky. Zvládl jsem ji ze třinácti metrů. Po nohách mám rekord z třiceti. Než turisté zavřeli pusy otevřené údivem, už jsem se vynořil na hla‐ dině Rýnu a plaval jsem až do kempu. Každý den. Pak jsem se v něm producíroval ve stále mokrých plavkách. Což byla chyba. Ne otužování samo o sobě, ale to, že jsem další kroky nedělal správně, mě dohnalo. Pozor na detaily! Už se ta bolest nedala vydržet, musel jsem k místnímu lékaři. Potvrdil, co jsem tušil: „Zánět močového měchýře, pane! Musíte pít. Hodně pít!“ „A můžu i pivo?“ ptal jsem se. „Pivo je v pořádku. Zvlášť když jste Čech,“ křenil se pan doktor. Jeho léčebnou metodu jsem dodržoval pečlivě, jsem poslušný pacient a lékaři se neodmlouvá. A vždycky jsem sahal po pivku pěkně „otuži‐ lém“. Od té doby navštěvuji Švýcarsko každý rok. Ale to svoje skákání jsem pak už nikdy neodskákal.

zacni ted_001-200.qxp 18.10.21 14:51 Stránka 13

Mosty ve Švýcarsku vypadají úžasně. Foto: David Vencl

zacni ted_001-200.qxp 18.10.21 14:51 Stránka 14

PRŮVODCE OTUŽOVÁNÍM Buď jako Natálka! Jsem světový rekordman v plavání pod ledem, takže jsem vlastně svě‐ tový rekordman v otužování, a možná by si někdo mohl myslet, že pa‐ třím k jedněm z nejvíc otužilých lidí v České republice, anebo dokonce na celé planetě. A já vím, že tomu tak není ani náhodou, protože i moje čtyřletá Natálka bude otužilejší než já. A myslím to vážně. Ona je možná už teď. Je pravda, že Natálka do vody neleze v zimě, nemá potřebu se za mrazu koupat. A když už ano, tak jen po své malé kotníky, na chvilku, na pár vteřin. Ale nemá problém, když je voda lehce teplejší, postupně do ní vstoupit třeba až po pás. Jako v březnu nebo v dubnu na Baltu, když si předtím pohraje na studeném písku. Natálka se otužuje především vzduchem. I my jsme doma odmala a přirozeně řešili, jak moc dítě obléct, když s ním jdeme ven. S mojí manželkou Míšou jsme rodiče, kteří dali Natálce v mnoha ohledech volnost, aby se sama rozhodovala. A ano, rozhodně jsem v tom benevolentnější spíš já. Když jsem se začal víc zajímat o otu‐ žování, zjistil jsem, že děti jsou přirozeně otužilejší než dospělí, a my jako rodiče jim to kazíme. Nejen tím, že je v zimě nabalíme, protože si myslíme, že je lepší, aby jim bylo spíš vedro než zima. Máme svoji před‐ stavu a snažíme se svoje děti chránit, udržet v komfortu. A když jsou větší, káráme je, ať si nasadí čepici, že venku fouká, ať si vezmou bundu, že je tam přece zima, ať se pořádně oblečou, jinak budou jistojistě ne‐

zacni ted_001-200.qxp 18.10.21 14:51 Stránka 15

mocné. My předpokládáme, že dítě si není vědomé svých vlastních po‐ třeb, že nedokáže posoudit, co je pro něj dobré a co není. Vždyť je ještě malé! křičí naše starostlivé Já. Ale přece víme, že dítě dokáže posoudit, jestli má hlad, jestli potře‐ buje na toaletu, jestli ho něco bolí. A taky, jestli mu je teplo nebo zima. Zpravidla platí, že do deseti vteřin řekne, když se mu něco nelíbí. Děti se taky snaží napodobovat své rodiče. Když Natálka vidí, že tatí‐ nek jde ven v kraťasech, přijde jí přirozené, že v nich půjde taky. A když se tedy já obléknu jen na lehko, nebudu to přece zakazovat ani svému dítěti, když to sám dělám. Velmi viditelný zlom nastal u Natálky, když jsme strávili v zimě čtrnáct dní na dovolené na Kanárských ostrovech. Byli jsme tam na přelomu ledna a února 2020, těsně před vypuknutím koronavirové éry. Naše tehdy tříleté škvrně tam celou dobu cupitalo v kraťáskách a pantoﬂíč‐ kách, jen někdy si obléklo tričko nebo tílko. Jasně, tenkrát teploměr šplhal na 25 až 30 stupňů Celsia, pohádka, ale když jsme se na začátku

Na blbiny nás užije. Foto: David Vencl

zacni ted_001-200.qxp 18.10.21 14:51 Stránka 16

Naty se mnou žije dobu ledovou odmalička. Foto: David Vencl

února vrátili domů do České republiky, odmítla se oblékat jinak, chladu navzdory. Oblečení si řeší sama, a tak jsme chodili ven velmi často jen v kraťa‐ sech, lehkých legínách, běžně v tričku. Jen někdy se nasoukala do lehké mikiny. Přestože jsem zvyklý dělat pokusy na svém těle a zjišťovat, co zvládnu, a přestože jsem jich pár otužovacích zkusil i na Natálce, tenhle pokus se mi zdál relativně extrémní. Řekl jsem Naty, že je zima, vzal jsem ji na balkon a pobídl ji, ať se oblékne. Sama. Ať si vezme, co uzná za vhodné. Samozřejmě šla na lehko. Pro jistotu jsem do batohu zabalil něco teplejšího. Od doby, co jsme si užívali na Kanárských ostrovech, na sobě moje malá neměla zimní bundu. Tedy jen na horách, kde jsme se brodili met‐ rovými závějemi a bylo jasné, že se ve sněhu budeme válet. Ve městě, přestože panovaly i velké mrazy, necítila potřebu si ji brát. Takže za dvě zimy bys ji v bundě mohl potkat sotva čtyřikrát. Ve chvíli, kdy jsme se chystali opustit teplo domova, se tatínek oblékl a čekal, až to udělá i Natálka. Ona přišla v kraťasech a tričku, zatímco tatínek před ní stál v mikině. Zastyděl jsem se a v duchu si říkal, že takhle

zacni ted_001-200.qxp 18.10.21 14:51 Stránka 17

nemůžu ven, když je moje dítě téměř nahé. I já se tedy musel svléknout, aby někdo netvrdil, že jsem krutý jako Herodes a že trápím svého po‐ tomka. Trochu jsem pak na ulici trnul, aby na nás někdo nezavolal sociál‐ ku pro týrání. Vznikaly zajímavé situace, kdy nás někdo cizí zastavil a měl potřebu říct mi: „Tatínku, vaší dceři je zima!“ Nejlíp zná sama sebe Natálka, potom ji znám já, ale ten člověk, který nás viděl pár vteřin, si myslel, že o Natálce ví nejvíc on. Řešil jsem to jednoduše tak, že jsem se jí zeptal: „Natálko, prosím tě, je ti zima, nebo není?“ A ona: „Není!“ Občas se ne‐ odbytný mravokárce snažil vysvětlovat Natálce, že bude nemocná. „Ale já nejsem nemocná!“ reagovala vždy bezprostředně. Ale taky jsme potkali jednu starší paní, asi osmdesátiletou. Byl květen a Natálka se rozhodla, že čas od času půjde naboso. V zimě ne, na jaře už ano. Paní na ni volá: „To je skvělé, že chodíš bosá, dokud my nenosili boty a lehce se oblékali, byli jsme všichni zdraví!“ A o tom to všechno je. My lidé jsme si začali hlídat, abychom byli 24 hodin denně v komfortu. Sedm dní v týdnu. Tři sta šedesát pět dní v roce. Když je venku zima, navlečeme na sebe několik vrstev oblečení. Když je vedro, doma, v zaměstnání nebo v autě si pustíme klimatizaci. Ale dává smysl, že se snažíme držet maximálně v komfortu a potom se rozhodneme, že odpoledne po práci půjdeme do posilovny, kde se z komfortu pokoušíme dostat, abychom posílili svůj organismus, tělo nebo imunitu? Možná můžeme využít i běžný život, abychom z toho po‐ hodlí občas nebo spíš častěji vystoupili a posilovali nebo otužovali svoje tělo. Ta starší paní mluvila o tom, jak Natálka bude zdravá, že bude mít sil‐ nou imunitu. A tak jsem se s ní dal do řeči, mezitím Natálka odběhla pár metrů a potkala jinou paní podobného věku. Ta ji naopak napomínala, prý jak to, že nemáš botičky, budeš nemocná, jak to, že nemáš svetr, bude ti zima. První babička se na nás dívala s nadhledem, a kdykoli ji potkám, usmívá se, pracuje na zahradě nalehko oblečená, je přirozeně otužilá. Zato ta druhá je semletá frázemi, že když se pořádně člověk neobleče, bude nemocný. A přitom platí moudro té první – Natálka za svůj život neměla angínu. Neměla chřipku. Občas chytí rýmu nebo kašel, ale za

zacni ted_001-200.qxp 18.10.21 14:51 Stránka 18

těch pět let se malých nemocí dá napočítat do pěti. A to dík tomu, že se přirozeně posiluje. Z toho plyne rada: Sundej si bundu, nebudeš nemocný! Samozřejmě, co děláme, není obvyklé. Což neznamená, že to není správné. Na kurzech se mě spousta lidí ptá, jak přistupovat k dětem. „Máme je otužovat?“ Všechno jim vysvětlím a oni říkají: „Mysleli jsme si, že to tak je, ale nemáme na to odvahu.“ Natálka je v tomhle výjimečná. Na konci dubna v Polsku u moře, kdy přes noc venkovní teplota klesala k 10 stupňům, chtěla spát nahá. Jako už odmala. Hlavně nebýt přikrytá! Celou noc dokáže dřímat, když je ote‐ vřené okno a uvnitř 12 stupňů, nemá s tím sebemenší problém. Její or‐ ganismus je schopný tyhle podmínky v pohodě zvládnout. Ze zkušenosti asi i ty víš, že dítě se ve spánku otočí a přikryje se dekou, kterou má vedle sebe. Ale kdykoli jsme se Natálku snažili přikrýt my, odkopala se. Když s ní chodím na čundry, maminka jí zabalí do mého batohu dva svetry, dvoje dlouhé kalhoty, radši čepici, co kdyby byla v noci zima, i ru‐ kavičky přihodí. Jdeme spát a Natálka se svlékne, protože je tak zvyklá. Ležíme ve stejném spacáku, jsem lehce nervózní, budím se a kontroluji, zda se netřese zimou. A vždycky je v pohodě a spí jako andílek. A proto nastávají situace, kdy se s Natálkou velmi rád chlubím. Třeba kdysi v Moravském krasu, když nás venku spalovaly třicítky. Chodili jsme do jeskyní, kde bylo jen osm stupňů. A prohlídky trvají až hodinu a půl. Báječné! Když jsme čekali, než nás pustí dovnitř, lidi kolem nás vy‐ balovali z batohů mikiny a bundy, protože přece být někde v sedmi osmi stupních celou hodinu, to musí být nepříjemné! A já, lehce frustrovaný tím, že se v létě nedá nikde kvalitně otužovat, bych nejraději běhal po Mo‐ ravském krasu a hledal, kde Punkva vyvěrá na povrch, abych se aspoň tro‐ chu smočil. Ale taky jsem do té jeskyně šel v pantoﬂích, kraťasech a tílku. A Natálka na tom byla navlas stejně jako já. Když jsme do té skalní dutiny vstoupili, řekla: „Brrrr, to je zima.“ Bez důrazu, bez vykřičníku, jen suše jako konstatování. Maminka se ptá: „Chceš mikinu?“ A ona: „Ne, proč?“ Na‐ tálka cítí, že je jí zima, ale není to pro ni natolik podstatné. Prostě je zima, no a co. Možná bude chvíli v chladu, není to nejkomfortnější, ale nevidí v tom problém. Bere to přirozeně. Přestože jsme byli na pěti prohlídkách, nikdy si v jeskyni nestěžovala. I když samozřejmě působila jako exot.