Mé matce, která mě naučila, že cokoli si dokážeme představit, dokážeme i uskutečnit.
Kapitola první
Neviditelná dívka
C
assandra Morganová se schovávala v kumbálu na košťata.
Když se to tak vezme, nebyla to špatná skrýš. Úzké okén-
ko poskytovalo dostatek světla na čtení a na obráceném kbelíku se dalo sedět. Pokud ignorovala zápach plesniviny a nějakou
tu zvědavou myšku, bylo tam skoro útulně. Cassie znala všechny nejlepší skrýše ve škole: střechu ložnice, křoví za hřištěm, nepoužívanou třídu ve východním křídle. Když zaslechla zvuk, jehož se děsila ze všeho nejvíc, koňský řehot hokejového týmu, vracejícího se z tréninku, byl kumbál na košťata nejblíž. Vklouzla tam právě včas, klepající hokejky a mlaskající tenisky ji minuly. Tep se jí vrátil k normálu. Cassie si sedla do kouta a vytáhla z brašny knížku. Na přebalu stálo Algebra pro základní školy, 9
ale pod ním se skrývala knížka v červené plátěné vazbě se stříbrným vytlačeným názvem Příběhy o vílách. Stála ji čokoládovou tyčinku a pytlík větrových bonbónů. Sladkosti byly ve Špínově oficiálním platidlem. Cassie na ty cukrovinky tvrdě pracovala, celé měsíce psala jiným holkám domácí úkoly, ale za tuhle knížku by klidně dala i stovku čokoládových tyčinek. Vůbec se nepodobala jiným „knihám o vílách“, které předtím četla, plným houfů roztomilých bytůstek skotačících na květech leknínu. Příběhy, které obsahovala, byly divoké a zvláštní. Mladíci očarovaní královnami víl a dívky, které celé noci protančily v kruzích muchomůrek; šumaři, kteří se zatoulali do zelených vršků, kde celou noc vyhrávali a po návratu zjistili, že mezitím uběhlo sto let; a děti, které narazily na tajné dveře vedoucí do měst plných hvězdného třpytu. Cassie na pohádkové bytosti nevěřila, tedy ne tak docela, na to už byla příliš stará. Přemýšlela však o tom, kde se ty příběhy vzaly. Ve školní knihovně si vyhledala heslo č. 398.4 Paranormální a legendární jevy a našla pod ním jen titul Víly a jiné bludy od A. B. Iffyho. Podle autora se spatření víl dalo vysvětlit jedině jako neobvyklý povětrnostní jev nebo následek pojídání sýra před spaním. Na tom, zda jsou příběhy pravdivé či ne, však nezáleželo. Těch pár chvil kradených během dne mezi hodinami a v noci s baterkou pod dekou, Cassie pomáhalo uniknout 10
hokejovému týmu a tapiokovému pudingu a mohla se procházet lesem v měsíčním svitu. Povídka, kterou četla právě teď, pojednávala o dřevorubci, kterému víla nabídla splnění tří přání. Samozřejmě si přál zbytečnosti jako slávu a bohatství a ruku princezny. Kdyby nabídli tři přání Cassie, věděla by přesně, jaká to budou. Za prvé by si přála víc knih. Špínov sice knihovnu měl, ale ta byla plná nudných učebnic a žákyně neměly povoleno jiné čtivo než to sloužící výuce. Jejich učitelé to zdůvodňovali tím, že žákyně mají tolik domácích úkolů, že nemají čas na nudu a měly by zaměstnávat mysl čerpáním praktických, užitečných vědomostí a ne nějakými smyšleninami. Cassie se navzdory tomu podařilo vybudovat si soukromou knihovnu. Pod její postelí bylo uvolněné prkno a pod ním dostatek místa na uschování několika knih. Jediný problém byl, že už je přečetla tolikrát, až je znala nazpaměť. Za druhé by si přála prožít dobrodružství jako ti kluci a holky v jejích příbězích. Ve Špínově se nikdy nic zajímavého nestalo a za hranice školních pozemků nesměla. Ve třídě často snila o tom, že vyletí oknem a přes vysoký kovový plot. Jakmile se ocitne na svobodě, bude cestovat po světě, setkávat se s přáteli i nepřáteli a bránit hodné před zlými. Za třetí by si Cassie přála něco, na co se jen zřídkakdy odvažovala pomyslet. Přála si to ze všeho nejvíc, ale postupem 11
let bylo čím dál obtížnější věřit, že se jí to někdy splní. Jistota, kterou zpočátku cítila, zeslábla v drobný pramínek naděje. Cassie si ze všeho nejvíc přála znovu se setkat se svou matkou. Školní zvonec zazvonil. Cassie zavřela knížku a sbalila si věci. Špínov tvořily dvě budovy. Přípravka, kde Cassie žila do svých jedenácti, a vyšší stupeň, kde je teď. Budova vyššího stupně byla postavená z červených cihel a měla čtyři křídla, napřahující se z ústřední haly jako natažené nohy velkého rudého zvířete. Na všech oknech byly mříže a povídalo se, že Špínov býval kdysi vězení, čemuž by Cassie klidně uvěřila. Jídelna se nacházela v centru školy, jako břicho toho velkého zvířete. Cassie to stihla právě včas do fronty na jídlo. Podávala se stejná večeře jako každé pondělí: dušené skopové, šedá masa vodnaté omáčky, v níž plavaly jakési žmolky, což mohlo být maso, pokud jste měli štěstí. K tomu šťouchané brambory bez másla, chutnající jako mokrý písek, a studený hrášek. Nebyla to lákavá vyhlídka. Poslední čokoládu Cassie vyměnila za tu knihu, takže vynechat večeři nepřipadalo v úvahu. Hledala, kam se posadí. Hokejový tým obsadil nejlepší místa u jediného radiátoru v hale. Ostatní dívky seděly ve skupinách nebo ve dvojicích, povídaly si o uplynulém dni a nimraly se v jídle. Cassie si našla místo co nejdál od hokejového týmu 12
a naneštěstí i od topení. Holky vedle ní se odsunuly, ale na to byla Cassie zvyklá a nevšímala si toho. Nabrala na vidličku šťouchané brambory a připravila se na první sousto. Na přípravce měla Cassie pár kamarádek. Všechny tu začínaly společně, stýskalo se jim po domově a po rodičích a po známých věcech. Každé léto i na Vánoce však ty holky Cassie opouštěly a odjížděly domů k rodinám. Nemohla je pozvat, aby o prázdninách přijely k ní, a nesměla opustit školu a jít s nimi na čaj, když za nimi přijely jejich matky. Proto se Cassie nikdy nestala populární, a jak léta běžela, byla čím dál větší samotářka. Až do loňska, kdy postoupila na vyšší stupeň, to zvládala výborně, společnost jí dělaly její knížky a snění s otevřenýma očima. A pak Cassie udělala tu osudovou chybu – rozzlobila Bleacherovou. Lizzie Bleacherová byla nejpopulárnější holka ve Špínově. Nebyla hezká, ani chytrá, ani výjimečně dobrá sportovkyně, až na to, že se stala kapitánkou hokejového týmu. Tahle tvrdá holka s pažemi jako polštáře a černým pásem v judu ovládala školu čirým terorem. Pokud se vám zamlouval tvar vašeho nosu, bylo lepší zachovat si její přízeň. Když vám Lizzie a její kámošky pověsily bombarďáky na vlajkový stožár nebo vám spláchly hlavu v záchodové míse, brali jste to jako přivítání na vyšším stupni. Očekávalo se od vás, že budete statečná a vypláčete se do polštáře až 13
později. Bleacherová nesnášela odmlouvání, natož abyste ji opravili, když nesprávně použila slovo „dilema“. Právě tento přečin stál Cassie poslední ubohé zbytky štěstí ve Špínově. Předtím byla jen neoblíbená, nyní se stala vyvrhelem. Být viděna s Cassie znamenalo ocitnout se na Lizziině černé listině, a proto se nelze divit, že se tomu každý raději vyhnul. Ostatní dívky se jí na chodbách bály podívat do očí. Když při jídle požádala, aby jí podaly sůl, dělaly, že ji neslyší. Nikdo se s ní při vyučování nechtěl dělit o učebnici ani tvořit dvojici při tělocviku. Cassie se rozhodla, že pokud má být neviditelná, dotáhne to k dokonalosti, a tak ve třídě seděla se skloněnou hlavou, v jídelně sama a většinu dne trávila ve skrýších. Po čase si jí přestali všímat i učitelé. Někdy si říkala, co by se stalo, kdyby zmizela. Jak dlouho by trvalo, než by si toho škola všimla? A všimli by si toho vůbec? „Dívky, prosím o pozornost!“ ozval se za ní pištivý hlas. Všechny hlavy se otočily ke dveřím. Stála tam žena s šedými vlasy ostříhanými jako pudlík, od hlavy k patě v béžovém. Byla to slečna Pikeová, Cassiina nejneoblíbenější učitelka, ačkoliv ve Špínově měla těžkou konkurenci. Vidět učitelku v jídelně bylo neobvyklé. Měly svou vlastní místnost v patře, kde se, jak se povídalo, podávaly k snídani párky a slanina a k čaji někdy i koláč s citronovou polevou. 14
Slečna Pikeová stála ve dveřích a shlížela na ně podél svého dlouhého nosu. „Přišla jsem vás informovat v záležitosti, o níž byste se nepochybně doslechly od jiných žáků. Přejeme si zabránit šíření poplašných zpráv a zbytečné panice.“ Slečna Pikeová si odkašlala. „Situace je pod kontrolou a nejsou sebemenší důvody k hysterii. Všichni vaši rodiče dostanou od ředitelky dopis, který jim vysvětlí okolnosti a objasní jim, že škola není v žádném směru odpovědná za to, co se přihodilo. Zítra nás krátce navštíví policisté, a já vás žádám, abyste je neobtěžovaly. Pokud s vámi budou chtít mluvit, plně s nimi spolupracujte. Mezitím není žádné studentce dovoleno za žádných okolností opustit školní pozemky. Nějaké dotazy?“ Dívky si vyměnily vykulené pohledy. Cassie byla stejně zvědavá jako ostatní, ale nechtěla na sebe přitahovat pozornost tím, že by se na něco zeptala. Nakonec ale jedna studentka šestého stupně ruku zvedla. „Prosím, slečno, co se stalo?“ „Ještě jsem vám to neřekla? Postrádáme jednu dívku.“
15
Kapitola druhá
Žádné víly neexistují
C
hybějící dívka chodila do prvního ročníku a jmenovala se Jane Wrenová. Nespala ve stejné ložnici jako Cassie,
ale ta ji znala z hodin zeměpisu, kde sedávala v první řadě.
Jane vzala matka nakupovat a nechala ji v parku, kde si pochutnávala na pendreku, zatímco šla matka ke švadleně. Když se k ní vrátila, Jane byla pryč. Cassie se brzy doslechla o všech detailech. Všichni mluvili o Jane. Šeptalo se o ní o přestávce na chodbách, vyměňovaly se novinky při čištění zubů a povídalo se o ní poté, co jim zhasli světla, takže je musela hospodyně třikrát napomenout, aby byly zticha. Všichni chtěli vědět, co se Jane přihodilo. Jen tak utekla? To Cassie napadlo jako první, vzhledem k tomu, že o tom sama 16
uvažovala nejméně třikrát do týdne. Jane však byla ve škole ve všech ohledech šťastná. Měla kamarádky, dobře se učila a byla dobrá při tělocviku. Ničím na sebe nepřitáhla pozornost hokejového týmu a měla milující rodinu, která ji každou druhou neděli navštěvovala a brala ji do města na nákupy a na čaj. Ne, vypadalo to, že ať už šla Jane kamkoli, bylo to proti její vůli. Ve škole to bzučelo fámami a spekulacemi jako v úle, protože nebyla první dítě, které toho roku zmizelo. Děti se ztrácely po celém Londýně. Zrovna před týdnem zmizeli dva malí kluci z divadla, když šel jejich otec koupit lístky. V dubnu se ztratili bratr a sestra na stanici Charing Cross a před Vánoci zmizela dívka z Kensington Garden. Její rodiče dali do tisku oznámení, ale nikdy se nenašla. Bylo to ve všech novinách a doslechly se o tom i obyvatelky Špínova. Už celé měsíce hovořily o ztracených dětech a vymýšlely si šokující příběhy vysvětlující jejich mizení. Pachateli byli šílení vědci, protože potřebují testovací objekty, nebo smečka hladových hyen, které uprchly z londýnské zoo. Teď už však ty mizející děti nebyla jen novinová zpráva nebo hra žákyň přípravky o přestávce. Hrozba byla skutečná a znepokojivě blízká. Ať se Jane Wrenové stalo cokoli, mohlo se to přihodit kterékoli z nich.
17
Nejvíc vzrušující na Janině zmizení bylo vyšetřování. Po licie se ve Špínově objevila hned následující den. Dva konstáblové, detektiv v šedém obleku a kurátorka. Ta měla na sobě dlouhý černý plášť hustě pokrytý odznaky a meč. Její příchod vyvolal vlnu vzrušení a nové dohady. Holky vystrkovaly hlavy z oken, aby ji zahlédly, sledovaly ji po chodbách a tísnily se přede dveřmi učebny, kterou používala, s ušima přitisknutýma na dřevo. Mladší holky z ní byly vyděšené. Janiny kamarádky vycházely od výslechu bledé a nejisté. Kurátoři byli v Londýně vidět jen zřídka. Byla to tajnůst kářská, věkovitá odnož policie – nebo armády, to nikdo nevěděl jistě. Nepsalo se o nich v novinách ani nehovořilo v rádiu, byli ale vždy přítomni, když se král objevil na veřejnosti, a jejich nápadná uniforma budila jistý respekt. Studentky ve Špínově sice přesně nevěděly, co takový kurátor dělá, ale přítomnost jednoho z nich ve škole je stejnou měrou děsila i fascinovala. Cassie se ze všech sil snažila, aby se nikomu nepletla do cesty. Byla sice stejně zvědavá jako jiné holky, ale ve své neviditelnosti se cítila pohodlně a nehodlala ji riskovat výslechem policie. Toho odpoledne se schovávala na stromě poblíž severní brány. Byl to platan, jeden z mála stromů na školních pozemcích dostatečně velikých, aby se na ně dalo vylézt, a jedno z Cassiiných oblíbených míst, kde mohla sedět a číst 18
si. Připadala si tam v bezpečí, letní olistění ji dobře krylo a zjistila, že nahoru se v zimě podívá málokdo. Cassie měla novou knížku na čtení a mentolky k cucání a byla docela spokojená, dokud dole nezaslechla hlasy. „Pořád trvám na tom, že jde o obyčejný únos. Nóbl holka zmizí a za pár dnů přijde žádost o výkupné, dejte na má slova,“ řekl mužský hlas. „Všechno to železo… Vypadá to, jako kdyby tu školu postavili, aby je udrželi venku. Ale ovšem, oni ji unesli z parku, mimo školní pozemky. Už jste prohledali místo, kde ji naposledy viděli, mládenci?“ „Samo. Několikrát. Nezůstal tam po ní ani vlásek. Ani žádné stopy bot, té holky, nebo jejího únosce. To je kapku divné, to uznávám, ale možná byli opatrní a drželi se štěrkové cesty.“ Mluvili o Jane Wrenové. Cassie zjistila, že když se lehce pootočí, může je mezi převislými větvemi zahlédnout. Byl tam ten detektiv; právě si sundal klobouk a prohraboval si rukou řídké vlasy. Proti němu stála vysoká žena v černém plášti. Kurátorka. Stála zády ke stromu, takže jí Cassie neviděla do obličeje, viděla jen hřívu zlatých vlasů. „Hovořila jsem s učitelkami i žákyněmi. Nic nevědí. Mohu se jen domnívat, že byla unesena náhodou, stejně jako ostatní. To ubohé děvče bylo prostě na nesprávném místě v nesprávnou dobu.“ 19
„Vy si myslíte, že to spolu souvisí, že?“ povytáhl detektiv huňatá obočí. „Jistěže ano,“ odvětila kurátorka. „Proto jsem koneckonců tady. Teď bych si měla promluvit s ředitelkou. Musí přijmout zvláštní opatření, aby zajistila dívkám bezpečí.“ Cassie si přála, aby se ta žena otočila. Tohle by mohla být její jediná příležitost spatřit kurátorku, aniž by byla sama viděna. Naklonila se blíž a její pohyb otřásl větví, na níž se děla. Jediný suchý list, který tam zůstal od podzimu, se po malu snesl k zemi a dopadl té ženě k nohám. Cassie zadržela dech. „Očekávám, že bude chtít, aby se její jméno nedostalo do tisku. Jakmile novináři zjistí, že se v tom angažují vaši lidé, půjdou po tom jako zběsilí. Překvapuje mě, že už dneska jich tu není plno. Inu, myslím, že bych měl raději svolat své hochy. Myslím, že to tu ještě jednou prohlédneme a pak vypadneme.“ Cassie sledovala, jak si detektiv nasadil klobouk, uklonil se kurátorce a odkráčel. Žena v černém tam zůstala. „Už můžeš slézt,“ řekla. Cassie ztuhla. „Slibuju, že tě nekousnu.“ Nachytala ji. Ať už jí kurátorka hodlá udělat cokoli, raději ať to má za sebou. Strčila knihu do aktovky, spolkla poslední mentolku a slezla dolů. 21