Ken Follett
Sršeň létá v noci
K NI Ž N Í K LU B
PRVNÍ KAPITOLA
Podivné vozidlo bylo možno vidět poslední květnový den 1941 v ulicích Morlunde, města na západním pobřeží Dánska. Byl to dánský motocykl Nimbus s postranním vozíkem. Už to byl neobvyklý pohled, neboQ benzin nebyl pro nikoho k mání, kromě lékařů a policie, a samozřejmě kromě německých okupačních vojsk. Ale tento Nimbus byl upraven. Čtyřválcový benzinový motor byl nahrazen parním strojem, vymontovaným ze sešrotovaného říčního vyhlídkového člunu. Ze sajdkáry zmizela sedačka, aby bylo místo pro kotlík s vodou, topeniště a komínek. Náhradní motor měl malý výkon, a motorka tak jezdila maximální rychlostí asi 35 kilometrů za hodinu. Namísto obvyklého rachotu motocyklového výfuku bylo slyšet jen jemné syčení páry. Tajuplné ticho a nízká rychlost dávaly vozidlu majestátní ráz. V sedle byl Harald Olufsen, vysoký osmnáctiletý mladík s čistou pletí a vlasy sčesanými dozadu z vysokého čela. Vypadal jako viking ve školní uniformě. Šetřil celý rok, aby si mohl koupit Nimbus, který ho přišel na šest set korun. A den poté, co ho získal, zavedli Němci příděly benzinu. Harald zuřil. Jakým právem to udělali? Ale vychovali ho tak, aby místo stěžování jednal. Trvalo mu další rok, než motorku přestavěl. Pracoval během školních prázdnin a přitom se stihl i připravit na přijímací zkoušky na univerzitu. Na svatodušní týden přijel z internátu na prázdniny a dnešek strávil dopoledne biflováním fyzikálních rovnic a odpoledne montováním ozube(19)
ného kola z rezavé travní sekačky na zadní kolo. S perfektně fungujícím motocyklem teR mířil do baru, kde si chtěl poslechnout džez a možná se seznámit s nějakými děvčaty. Džez miloval. Po fyzice to bylo to nejzajímavější, co ho kdy potkalo. Američtí muzikanti byli pochopitelně nejlepší, ale i jejich dánské imitátory stálo za to si poslechnout. Člověk občas mohl v Morlunde slyšet dobrý džez, snad protože to je mezinárodní přístav, navštěvovaný námořníky z celého světa. Ale když Harald dorazil před Club Hot, v srdci přístavní čtvrti, našel dveře zavřené a okna zakrytá okenicemi. Nechápal to. Byla sobota večer, osm hodin, a toto byl jeden z nejpopulárnějších podniků ve městě. Zábava měla být v plném proudu. Jak tak seděl a zíral na ztichlou budovu, zastavil se u něj kolemjdoucí a díval se na vozidlo. „Co je to za krám?“ „Nimbus na parní pohon. Víte něco o tomhle klubu?“ „Patří mně. Na co ta motorka jezdí?“ „Na všechno, co hoří. Já používám rašelinu.“ Harald ukázal na hromádku vzadu ve vozíku. „Na rašelinu?“ Muž se zasmál. „Proč jsou dveře zavřené?“ „Nacisti mi podnik zavřeli.“ Harald byl zdrcen. „Proč?“ „Protože jsem zaměstnával černošské muzikanty.“ Harald nikdy neviděl živého barevného hudebníka, ale z desek věděl, že jsou nejlepší. „Nacisti jsou ignorantský svině,“ prohlásil vztekle. Měl zkažený večer. Majitel klubu se rozhlédl na obě strany ulice, aby se ujistil, že je nikdo neslyšel. Okupační mocnost vládla Dánsku lehkou rukou, ale přesto jen málo lidí nacistům otevřeně nadávalo. Ale nikdo jiný nebyl v dohledu. Znovu se podíval na motocykl. „Funguje to?“ „Samozřejmě.“ „Kdo ti ho přestavěl?“ „Já sám.“ (20)
Mužův pobavený výraz se měnil v obdiv. „To je dost chytré.“ „Děkuju.“ Harald otevřel kohoutek, který vpouštěl do stroje páru. „Mrzí mě, co se stalo s vaším klubem.“ „Já doufám, že mě za pár týdnů nechají zase otevřít. Ale budu muset slíbit, že zaměstnám bílé muzikanty.“ „Džez bez černochů?“ Harald znechuceně zavrtěl hlavou. „To je jako zakázat francouzským kuchařům vstup do restaurací.“ Sundal nohu z brzdy a motorka se pomalu rozjela. Napadlo ho zajet do městského centra, aby se podíval, jestli v kavárnách a barech kolem náměstí potká nějakého známého. Ale kvůli džezovému klubu byl tak rozladěný, že si řekl, že by ho deprimovalo tady zůstat. Zamířil k přístavu. Jeho otec by pastorem církve na Sande, malém ostrově pár kilometrů od pobřeží. Parníček, který lidi převážel na ostrov a z ostrova, kotvil u mola a Harald rovnou vjel na palubu. Byla plná lidí, z nichž většinu znal. Veselá parta rybářů, kteří byli na fotbalovém zápase a po něm na několika skleničkách; dvě zámožné ženy v kloboucích a rukavičkách s poníkem a bryčkou a hromadou nákupů; a pětičlenná rodina, která byla ve městě na návštěvě u příbuzných. Dobře oblečený pár, který neznal, jel pravděpodobně na večeři do hotelu na ostrově, který měl prvotřídní restauraci. Jeho motocykl upoutal všeobecnou pozornost a znovu musel vysvětlovat parní pohon. Na poslední chvíli přijel ještě Ford sedan německé výroby. Harald auto znal, patřilo Axelu Flemmingovi, majiteli ostrovního hotelu. Flemmingovi se k Haraldově rodině chovali nepřátelsky. Axel Flemming měl pocit, že je přirozeným vůdcem ostrovní komunity, jenže pastor Olufsen měl za to, že tato role patří jemu, a neshody mezi soupeřícími patriarchy se přenášely na všechny ostatní rodinné příslušníky. Haralda zajímalo, jak se Flemmingovi dařilo shánět pro auto benzin. Předpokládal, že pro bohaté není nic nemožné. Moře bylo zčeřené a na západní obloze byly temné mraky. Blížila se bouře, ale rybáři prohlásili, že než se přižene, budou doma, s chlupem. Harald vytáhl noviny, které sebral (21)
ve městě. Byla to ilegální publikace Reality, tištěná navzdory okupantům a rozdávaná zdarma. Dánská policie se nesnažila vydávání zarazit a Němcům patrně nestála za povšimnutí. V Kodani ji lidé četli otevřeně ve vlacích a v tramvajích. Tady byli lidé zdrženlivější a Harald četl zprávu o nedostatku másla a noviny složil tak, aby skryl název. Každý rok vyrábělo Dánsko miliony kilogramů másla, ale téměř všechno se nyní posílalo do Německa a Dánové ho těžko sháněli. Byl to typ zprávy, který se nikdy neobjevil v cenzurovaném povoleném tisku. Známý plochý obrys ostrova se přiblížil. Byl skoro dvacet kilometrů dlouhý a přes půl druhého kilometru široký a na každém konci byla vesnice. Domky rybářů a kostel s farou tvořily starší vesnici na jižním konci. Tam byla také už dávno zrušená námořní škola, kterou Němci zabrali a změnili ji ve vojenskou základnu. Hotel a větší domy stály na severním konci. Mezi nimi pokrývaly ostrov většinou písečné duny a křoviny s několika stromy a nebyly tam žádné kopce, ale na západním pobřeží byla nádherná šestnáctikilometrová pláž. Když se parníček blížil k molu na severní straně ostrova, na Haralda dopadlo několik kapek deště. Na pěkně oblečený pár tam čekal hotelový „taxík“ tažený koňmi. Na rybáře čekala manželka jednoho z nich s koňským povozem. Harald se rozhodl přejet na druhou stranu ostrova a domů jet po pláži, která měla tvrdě upěchovaný písek. Dokonce se používala k rychlostním testům závodních aut. Byl na půli cesty z přístavu k hotelu, když mu došla pára. Používal benzinovou nádrž motorky jako nádrž na vodu, a teR si uvědomil, že není dostatečně velká. Bude muset sehnat dvacetilitrový soudek od oleje a vozit ho v sajdkáře. TeR ale potřeboval vodu, aby se dopravil domů. V dohledu byl jen jeden dům a naneštěstí patřil Axelu Flemmingovi. I přes vzájemnou rivalitu spolu Olufsenovi a Flemmingovi komunikovali. Všichni členové Flemmingovy rodiny chodili každou neděli do kostela a seděli společně (22)
vpředu. Axel byl dokonce diákonem. Ale Haralda stejně netěšila představa, že má znepřátelené Flemmingy žádat o pomoc. Zvažoval, že by šel skoro půl kilometru k dalšímu nejbližšímu stavení, ale pak usoudil, že by to byla hloupost. S povzdechem se vydal dlouhou příjezdovou cestou. Než aby klepal na přední dveře, šel kolem domu ke stájím. Potěšilo ho, když viděl sluhu, jak zajíždí s fordem do garáže. „Dobrý den, Gunnare,“ pozdravil Harald. „Smím si vzít trochu vody?“ Muž reagoval přátelsky. „Jen si posluž,“ nabídl. „Kohoutek je na dvoře.“ Harald našel vedle vodovodního kohoutku kbelík a naplnil ho. Pak se vrátil na silnici a nalil vodu do nádrže. Vypadalo to, že se mu podaří vyhnout setkání s někým z rodiny. Ale když vracel kbelík na dvůr, stál tam Peter Flemming. Peter byl Axelův syn. Vysoký, domýšlivý, v dobře střiženém tvídovém obleku barvy ovesných vloček. Před hádkou mezi rodinami byli s Haraldovým bratrem Arnem nejlepší přátelé, a když dospívali, měli pověst dobyvatelů dívčích srdcí. Arne si dívky získával svým uličnickým šarmem a Peter střízlivým, vybraným chováním. Peter teR bydlel v Kodani, ale asi přijel domů na prázdninový víkend, usoudil Harald. Peter četl Reality. Zvedl hlavu od novin a uviděl Haralda. „Co ty tady děláš?“ zeptal se. „Dobrý den, Petere, přišel jsem si pro vodu.“ „Předpokládám, že tohle svinstvo je tvoje.“ Harald si sáhl na kapsu a zděšeně si uvědomil, že mu noviny musely vypadnout, když se shýbal pro kbelík. Peter pohyb zahlédl a pochopil. „Zřejmě ano,“ poznamenal. „Je ti známo, že můžeš jít do vězení už za to, že ty noviny máš u sebe?“ Poznámka o vězení nebyla prázdnou hrozbou. Peter byl policejní detektiv. Harald mu řekl: „Ve městě je čte každý.“ Snažil se, aby to znělo vzdorovitě, ale ve skutečnosti byl trochu vystrašený. Peter byl dost zlý, aby ho zatknul. „Tady není Kodaň,“ pronesl vážně Peter. (23)
Harald věděl, že Peter by uvítal možnost zostudit nějakého Olufsena. Ale přesto váhal. Harald měl dojem, že ví proč. „Budeš vypadat jako blázen, když na Sande zatkneš školáka za to, co polovina obyvatelstva dělá veřejně. Zejména až se každý dozví, že jsi zaujatý proti mému otci.“ Bylo vidět, že Peter váhá mezi touhou Haralda ponížit a obavou, že se mu vysmějí. Nakonec řekl: „Nikdo nesmí porušovat zákony.“ „Čí zákony – naše, nebo ty německé?“ „Zákon je zákon.“ Harald začal pociQovat větší sebedůvěru. Peter by neargumentoval tak defenzivně, kdyby ho hodlal zatknout. „Říkáš to jen proto, že tvůj otec vydělává spoustu peněz tím, že si nacisté mohou užívat v jeho hotelu.“ Tím Qal do živého. Hotel byl populární u německých důstojníků, kteří měli na utrácení víc než Dánové. Petera to naštvalo a ostře mu odsekl: „Zatímco tvůj otec svým kázáním pobuřuje!“ To byla pravda; pastor kázal proti nacistům. Jeho oblíbené téma bylo „Ježíš byl Žid“. Peter pokračoval: „Uvědomuje si vůbec, kolik malérů způsobí, jestli lidi pobouří?“ „Určitě. Zakladatel křesQanského náboženství byl sám něco jako buřič.“ „Nevykládej mi o náboženství. Já musím udržovat pořádek tady na zemi.“ „Čert vem pořádek, okupovali nás!“ V Haraldovi překypělo zklamání nad pokaženým večerem. „Jakým právem nám nacisté říkají, co máme dělat? Měli bychom celou tu svinskou bandu vykopat ze země!“ „Nesmíš Němce nenávidět – jsou to naši přátelé,“ prohlásil Peter pokryteckým tónem, který Haralda rozzuřil. „Jak můžeš říct, že nenávidím Němce, ty blázne. Mám německé příbuzné.“ Pastorova sestra se provdala za úspěšného mladého dentistu z Hamburku, který v dvacátých letech přijel na Sande na dovolenou. Jejich dcera Monika byla první děvče, které kdy Harald políbil. Pak dodal: „Trpí od (24)
nacistů víc než my.“ Strýc Joachim byl Žid, a i když byl pokřQěn a starší své církve, Němci mu nařídili, že smí ošetřovat pouze Židy, a tím mu zničili praxi. Před rokem byl zatčen pro podezření, že ukrývá zásoby zlata, a byl poslán do zvláštní věznice, zvané Konzentrazionslager, v malém bavorském městě Dachau. „Lidé si dělají problémy sami,“ pronesl Peter s výrazem muže znalého světa. „Tvůj otec neměl sestře nikdy dovolit, aby si vzala Žida.“ Hodil noviny na zem a odkráčel. Zpočátku byl Harald příliš v šoku a nezmohl se na odpověR. Sehnul se a sebral své noviny. Potom řekl k zádům odcházejícího Petera: „Ty sám už začínáš mluvit jako nacista.“ Peter ho ignoroval, vešel kuchyňským vchodem a zabouchl dveře. Harald cítil, že spor prohrál, což ho naštvalo, protože věděl, že to, co Peter řekl, bylo odporné. Cestou zpátky k silnici začalo hustě pršet. Když došel k motorce, zjistil, že oheň pod kotlíkem vyhasl. Pokoušel se oheň rozdělat. Zmačkal výtisk Reality, aby měl na podpal, a měl krabičku kvalitních zápalek, ale nevzal si s sebou dmychadlo, kterým rozfoukal oheň, když dnes vyjížděl. Po dvaceti minutách marných pokusů v dešti, sehnut nad ohništěm, to vzdal. Bude muset jít domů pěšky. Zvedl si límec školního saka. Tlačil motorku skoro kilometr k hotelu a nechal ji na malém parkovišti. Pak se vydal na cestu po pláži. V tomto ročním období, tři týdny po letním slunovratu, trvaly skandinávské večery až do jedenácti hodin. Ale dnes večer mraky zatemnily oblohu a hustý déšQ ještě víc omezil viditelnost. Harald se držel okraje písečných dun, hledal cestu podle půdy pod nohama a zvuků moře v pravém uchu. Zanedlouho měl šaty tak prosáklé, že i kdyby domů plaval, nebyl by o nic mokřejší. Byl to silný mladík a měl fyzickou kondici chrta, ale za dvě hodiny už byl unavený, prochladlý a mrzutý. Právě dorazil k plotu nové německé základny a uvědomil si, že bude mu(25)
set jít podél něj další tři kilometry, aby dorazil k domovu, vzdálenému jen několik stovek metrů. Kdyby byl odliv, pokračoval by po pláži. Ačkoliv byl vstup na tento pruh písku oficiálně zakázán, strážní by ho v tomto počasí nemohli spatřit. Ale byl příliv a plot už byl ve vodě. Napadlo ho, že by poslední úsek mohl přeplavat, ale okamžitě ten nápad pustil z hlavy. Jako každý v této rybářské komunitě měl Harald k moři velký respekt, a plavat v noci v tomto počasí, když už byl navíc vyčerpaný, by bylo nebezpečné. Ale mohl přelézt plot. DéšQ trochu polevil, mezi mraky se s přestávkami objevovala čtvrtina měsíce a občas vrhala neurčité světlo na prosáklou krajinu. Harald viděl pletivo plotu, vysokého asi sto osmdesát centimetrů, nahoře ukončeného dvěma pásy ostnatého drátu, který vypadal impozantně, ale pro odhodlaného člověka v dobré fyzické kondici nebyl žádnou velkou překážkou. Necelých padesát metrů do vnitrozemí plot procházel houštinou zakrslých stromů a keřů, které ho zakrývaly. To by bylo místo na přelezení. Věděl, co za plotem je. Loni v létě tu pracoval na staveništi jako dělník. Tehdy ještě nevěděl, že to má být vojenská základna. Stavitelé, firma z Kodaně, všem řekli, že to bude nová stanice pobřežní stráže. Možná by měli problémy s náborem pracovníků, kdyby jim řekli pravdu. Třeba Harald by vědomě pro nacisty nepracoval. Když už domy stály a plot byl natažen, všichni Dánové byli posláni pryč a přivezli sem Němce, aby nainstalovali zařízení. Ale Harald znal dispozice základny. Nepoužívanou námořní školu renovovali a na každou stranu postavili dvě nové budovy. Všechny domy byly postaveny dál od pláže, takže mohl základnu přejít a nepřiblížit se k nim. Navíc většinu pozemku na této straně pokrývaly nízké keře, které ho pomohou skrýt. Jen bude muset dát pozor na hlídky. Našel cestu do houští, vylezl na plot, opatrně se přetáhl přes ostnatý drát na vrcholu, seskočil na druhou stranu a měkce dopadl na mokrý písek. Rozhlédl se kolem, snažil (26)
se zrakem proniknout temnotou a viděl pouze nejasné obrysy stromů. Budovy byly z dohledu, ale slyšel vzdálenou hudbu a občasný výbuch smíchu. Byla sobotní noc; možná si vojáci dopřáli několik piv, zatímco důstojníci večeřeli v hotelu Axela Flemminga. Zamířil přes základnu, pohybuje se tak rychle, jak se v měnícím se světle měsíce odvážil; kde to šlo, zdržoval se v blízkosti keřů a orientoval se podle zvuků vln zprava a slabé hudby zleva. Minul vysokou konstrukci a ve tmě ji rozeznal jako věž se světlometem. V případě poplachu mohla být celá oblast ozářena, ale jinak byla celá základna zatemněna. Nenadálý zvuk z levé strany ho zarazil. Přikrčil se a srdce se mu rozbušilo. Ohlédl se k domkům. Dveře byly otevřené a linulo se z nich světlo. Pak z nich vyšel voják a běžel přes prostor mezi domy; potom se otevřely další dveře v jiné budově a voják vběhl dovnitř. Haraldovi se zklidnil tep. Prodral se skupinou jehličnanů a slezl do prohlubně. Když se dostal až na její dno, spatřil jakousi konstrukci, tyčící se ve tmě proti obloze. Nerozeznal přesně, oč jde, ale nevzpomínal si, že by se na tomto místě něco stavělo. Když přišel blíž, uviděl zakřivenou betonovou zeR, vysokou asi jako on. Nad ní se něco pohybovalo a bylo slyšet hluboké hučení, jako od elektromotoru. Tohle museli postavit Němci, až když propustili všechny místní dělníky. Nešlo mu do hlavy, proč tu stavbu nikdy neviděl z druhé strany plotu, a pak si uvědomil, že ji stromy a proláklina zakrývají ze všech stran, snad kromě pláže, a podél základny na ni byl vstup zakázán. Když zvedl hlavu a snažil se rozeznat detaily, déšQ mu narážel do tváře a bodal ho do očí. Ale byl příliš zvědavý, než aby šel dál. Na moment jasně zazářil měsíc. Přimhouřil oči a znovu se podíval. Nad okrouhlou zdí rozeznal nějakou kovovou nebo drátěnou mříž připomínající nadměrnou matraci, širokou tak čtyři metry. Celé zařízení rotovalo jako kolotoč, jedna otáčka trvala několik vteřin. (27)
Haralda to upoutalo. Byl to přístroj, jaký ještě nikdy neviděl, a jako technika ho velice zaujal. Co to dělá? Proč se to otáčí? Zvuk mu říkal málo – byl to jen motor, který tou věcí otáčel. Byl si jist, že to není dělo, aspoň ne obvyklého druhu, protože tu nebyla žádná hlaveň. Odhadoval, že by to mohlo mít něco společného s rádiem. Nedaleko někdo zakašlal. Harald zareagoval instinktivně. Vyskočil, dosáhl rukama přes okraj zdi a vytáhl se nahoru. Vteřinu ležel na úzkém vrcholu a cítil se nebezpečně viditelný, potom se spustil na druhou stranu. Obával se, aby se nohama nezapletl do pohybujícího se zařízení, ale byl si skoro jistý, že kolem mechanismu bude chodníček, aby ho technici mohli udržovat, a po chvíli napětí ucítil pod nohama betonovou podlahu. Hučení bylo hlasitější a byl cítit olej ze stroje. Harald měl na jazyku zvláštní pachuQ statické elektřiny. Kdo to zakašlal? Předpokládal, že kolem přecházel strážný. Mužovy kroky se musely ztrácet v hluku vydávaném větrem a deštěm. Naštěstí překryl i zvuky, které vydával Harald, když se škrábal přes zeR. Ale co když ho hlídka zahlédla? Přitiskl se k zakřivené vnitřní straně betonové stěny, těžce dýchal a čekal, až ho odhalí paprsek silné svítilny. Přemýšlel, co by se stalo, kdyby ho dopadli. Tady na venkově byli Němci docela přátelští. Většina z nich tu nemašírovala jako dobyvatelé, spíš se zdálo, že jim je trapné, že to tu mají na povel. Pravděpodobně by ho předali dánské policii. Nebyl si jistý, co by pak udělali poldové. Kdyby byl Peter Flemming součástí místní policie, určitě by se postaral, aby Harald trpěl co nejvíc, ale naštěstí byla jeho pracovištěm Kodaň. Čeho se Harald děsil víc než jakéhokoliv oficiálního trestu, byl hněv jeho otce. Už slyšel pastorův ironický výslech: „Ty jsi přelezl plot? V noci? Jen proto, aby sis zkrátil cestu domů? Protože pršelo?“ Ale žádné světlo na něj nedopadlo. Čekal a zíral na temnou hmotu aparátu před sebou. Měl dojem, že vidí silné kabely táhnoucí se z dolního okraje síQové mříže a ztrácející se ve (28)
tmě na vzdálené straně jámy. Říkal si, že to musí být nějaké zařízení na vysílání nebo příjem rádiových signálů. Když uběhlo několik pomalých minut, byl si jistý, že strážný už šel dál. Vyhrabal se na vrchol zdi a pokoušel se skrz déšQ něco zahlédnout. Na obou stranách konstrukce rozeznal dva menší temné stíny, ale nehýbaly se, a tak usoudil, že jsou součástí zařízení. Žádnou hlídku neviděl. Sklouzl po vnější zdi a znovu se vydal přes písečné duny. Jednu chvíli, když měsíc zašel za hustý mrak, nastala naprostá tma a Harald vrazil přímo do dřevěné stěny. V šoku a na okamžik vylekaný vyrazil tlumenou kletbu. Hned si však uvědomil, že narazil do staré loděnice, která se používala v námořní škole. Byla teR opuštěná a Němci ji neopravili, patrně pro ni neměli použití. Chvilku zůstal stát a poslouchal, ale slyšel jen tlukot vlastního srdce. Šel dál. K druhému plotu dorazil bez další nehody. Přelezl ho a zamířil k domovu. Nejdřív přišel ke kostelu. Z dlouhé řady malých, čtvercových oken ve zdi obrácené k moři se linulo světlo. Překvapilo ho, že v tuto hodinu v sobotu večer je někdo v kostele. Nahlédl dovnitř. Kostel by dlouhý a nízký. Při zvláštních příležitostech se do něj vešlo všech čtyři sta obyvatel ostrova, ale jen tak tak. Před dřevěnou kazatelnou stály řady lavic. Nebyl tam žádný oltář. Stěny byly holé, až na pár zarámovaných textů. V otázce náboženství nebyli Dánové dogmatici a většina národa se hlásila k evangelickému luteránství. Avšak rybářské obyvatelstvo ostrova Sande se před sto lety nechalo obrátit na přísnější vyznání. Posledních třicet let udržoval Haraldův otec jejich víru, vlastním životem dával příklad nekompromisního puritánství, každý týden upevňoval správná předsevzetí kongregace kázáním o ohni pekelném a delikventy konfrontoval sám neodolatelnou svatostí pohledu svých modrých očí. Ale i přes takový zářný příklad nebyl jeho syn věřící. Harald chodil na bohoslužby, kdykoli byl doma, protože nechtěl zraňovat otcovy city, ale v srdci byl (29)
jiného přesvědčení. Na náboženství si ještě neudělal definitivní názor, ale věděl, že nevěří v boha malicherných příkazů a mstivých trestů. Když nahlédl oknem, uslyšel hudbu. Jeho bratr Arne seděl u klavíru a tiše hrál džezovou melodii. Harald se potěšeně usmál. Arne přijel na svátky. Byl zábavný a inteligentní a oživí dlouhý víkend na faře. Harald došel ke vchodu a vstoupil dovnitř. Arne se ani neohlédl a plynule přešel do náboženské melodie. Harald se ušklíbl. Arne slyšel, jak se otevřely dveře, a myslel si, že třeba přišel otec. Pastor neschvaloval džez a rozhodně by nesouhlasil, aby se hrál v jeho kostele. „To jsem jen já,“ řekl Harald. Arne se otočil. Měl na sobě hnědou vojenskou uniformu. Byl o deset let starší než Harald a sloužil jako letecký instruktor v armádní letecké škole nedaleko Kodaně. Němci zarazili veškerou činnost dánské armády a letadla byla většinu času v hangárech, ale instruktoři měli povoleno dávat lekce létání na větroních. „Jak jsem tě zahlédl koutkem oka, myslel jsem si, že jsi táta.“ Arne láskyplně přejel Haralda očima. „Čím dál víc vypadáš jako on.“ „Znamená to, že budu mít pleš?“ „Pravděpodobně.“ „A ty?“ „Já asi ne. Jsem po matce.“ Byla to pravda. Arne měl matčiny husté tmavé vlasy a oříškově hnědé oči. Harald byl po otci blondýn a zdědil také pronikavý pohled modrých očí, jímž pastor zastrašoval své ovečky. Harald i otec byli oba hodně vysocí a Arne se svými necelými sto osmdesáti centimetry proti nim vypadal malý. „Musím ti něco zahrát,“ řekl Harald. Arne se zvedl ze stoličky a Harald si sedl ke klavíru. „Naučil jsem se to z desky, kterou někdo přinesl do školy. Ty znáš Madse Kirkea?“ „To je bratranec mého kolegy Poula.“ (30)