Issuu

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 3

Susanna Leonardová MARIE CURIE-SKŁODOWSKÁ a odvaha snít

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 4

Susanna Leonard MADAME CURIE UND DIE KRAFT ZU TRÄUMEN

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 6

OSOBY

y Maria (Maňa) Skłodowská Władysław Skłodowski Zofia (Zoša) Skłodowská Bronisława (Broňa) Dłuská-Skłodowská Józef (Josef) Skłodowski Helena (Hela) Skłodowská-Szaley Józef (Josef) Boguski Pierre Curie Irène Curie Frédéric Joliot Ève Curie Jekatěrina Antonová* Kazimierz (Kazimír) Dłuski Monsieur Lamotte Kazimierz (Kazimír) Żorawski Jeanne* Paul Langevin Slečna Tupalská (Tupča) Madame Sikorská Witold Romocki

Marie Curie-Skłodowská její otec její nejstarší sestra její druhá starší sestra její starší bratr její třetí starší sestra její bratranec její manžel její starší dcera její zeť její mladší dcera přítelkyně Ève švagr Marie Curie obdivovatel Marie Curie Mariin nápadník Mariina spolužačka asistent Pierra Curie Mariina učitelka ředitelka Mariiny školy žák Mariina otce

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 7

Jean Perrin Henri Becquerel Gabriel Lippmann Jadwiga Szczawińská Osoby označené * jsou fiktivní.

přítel a soused Curieových fyzik fyzik, vedoucí Mariiny disertační práce učitelka a bojovnice za práva žen

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 9

I POMNĚNKA NA BÍLÉM HEDVÁBÍ

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 11

1 Kojenec

y Sceaux u Paříže, 8. října 1926 Vzduch je vlahý, ani lístek se nepohne. Na hřbitovní zdi sedí kos a zpívá svou večerní píseň, nedaleko kňourá jakési dítě. Stíny cypřišů se protáhly natolik, že dosahují skoro až ke hřbitovní zdi, a rododendron už téměř zastínil hrob, před nímž stojí drobná šedovlasá žena. Na sobě má tmavý letní plášť, černé šaty a černý taftový klobouk. „Máme opravdu štěstí, Pierre,“ pronese žena polohlasem. „Je to až k nevíře, jak příjemný máme letos podzim. Nic nepotěší duši tak jako říjnové slunce.“ Po bledých rtech jí přeběhne unavený úsměv. „Irène a Frédéric si pro svůj velký den nemohli vybrat vhodnější dobu.“ Tady za rododendronem, skrytá před pohledy kolemjdoucích, může klidně mluvit, aniž by někdo překvapeně krčil čelo. Bílé bramboříky, které pokrývají hrob, ve stínu rododendronu zešedly. Zato žluté květy růží na keři vedle pomníku se rozzářily naplno, protože si k nim našel cestu jeden z posledních paprsků slunce. Dítě pořád ještě kňourá. Takový tenký hlásek, uvažuje žena, musí být ještě hodně malé. Najednou se z bezu za náhrobkem ozve šelest a šustění, jako by tam někdo vychrstl kbelík vody. Křoví se otřásá pod hejnem štěbetajících vrabců, kteří sem vtrhli jako prudký poryv větru. Červené a žluté podzimní listí odletuje z keře a snáší se do trávy. 11

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 12

Žena naklání hlavu a chvíli naslouchá divoké vřavě, způsobené bandou opeřenců. Kolem poletuje motýl, přistává na hrobu a usedá na jednom z květů růže, která roste vedle náhrobku. „Žluťásek!“ vyklouzne ženě s údivem. „Žluťásek v říjnu – to by se ti líbilo, Pierre!“ Žluťásek přelétá z jednoho květu na druhý, pak se chvíli třepotá před třemi jmény vytesanými do náhrobku a nakonec přistává na posledních dvou číslicích roku úmrtí u nejspodnějšího jména. Žena ho sleduje a při pohledu na obě číslice si vybavuje rok, ten ošklivý den i tu smutnou hodinu. Steskem se jí svírá hrdlo. V příštím okamžiku se však vzchopí, její křehká postava se napřímí a žena dvakrát hlasitě zatleská. Ptačí štěbetání umlká, v bezovém keři to znovu zapraská a zašustí a hejno vrabců se zvedne a polekaně zmizí za hřbitovní zdí. Jen žluťásek dál sedí na číslicích roku úmrtí a zavírá a rozevírá svá žlutá křídla. „Takže zítra,“ říká žena v černém a zhluboka se nadechne. „Zítra se, Pierre, vdává naše starší dcera. A ty u toho nebudeš.“ Hlas se jí láme, vypraví ze sebe už jenom povzdech a zašeptání: „Tolik bych si přála, aby to bylo jinak.“ Ještě jednou si povzdechne, a vzápětí se pustí do vyprávění: o skrovných přípravách na svatbu, o malé oslavě naplánované na dnešní večer i o Irène, pro kterou její „velký den“ zřejmě není ani z poloviny tak důležitý jako pro ni, její matku. Nejdřív šeptem a pak polohlasem vypráví také o svém budoucím zeti. „Monsieur Frédéric Joliot,“ říká a protahuje každou slabiku, jako by to byla součást jména nového prvku, objeveného některým z jejích konkurentů, o jehož existenci ona pochybuje. Frédéric – dokážu někdy Joliota oslovit křestním jménem? Nebo mu dokonce tykat? Žena skloní hlavu k rameni, jako by naslouchala nějakému hlasu v dáli. „Slyším, jak se směješ, Pierre, ale pro mě je to opravdu těžké. Koneckonců mi ten kluk bere moji nejlepší asistentku!“ rozhodí žena nesouhlasně rukama. „Alespoň v laboratoři 12

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 13

je Irène schopná tě trochu nahradit. A pak, ten Joliot je takový…“ Zadrhne se, pokrčí rameny a hledá správné slovo. „Takový neseriózní.“ Ovšem pokud jde o práci, je Frédéric Joliot seriózní až dost, to se musí nechat. „Tady za Irène v ničem nezaostává, jen co je pravda,“ mumlá žena, „ten hoch má plno chytrých nápadů a přímo srší horlivostí.“ Z úvah ji vytrhne úder kostelního zvonu. Povzdychne si. „To už je půl sedmé? Jsem zvědavá, jestli se mladí dneska utrhnou z ústavu včas, aby stihli oslavu. Moc tomu nevěřím.“ Žluťásek se odlepí od posledních číslic roku úmrtí a třepotavým letem vyrazí vstříc večeru. Kos na hřbitovní zdi stále ještě prozpěvuje svou večerní árii, dítě už přestalo plakat. Drobná, černě oblečená žena s černým kloboukem na hlavě zašeptá něžný pozdrav na rozloučenou a otočí se, aby se mezi cypřišem a rododendronem protáhla na cestičku, která vede k hlavní cestě. Beze spěchu kráčí ke hřbitovní bráně, kde na ni má ve tři čtvrtě na sedm čekat objednaný řidič. Sem do Sceaux ji přivezl autodrožkou a odveze ji i zpátky. Slunce zapadá za půl hodiny a lidé postávají už jen u několika hrobů. Na nadcházející malou společenskou sešlost ve svém bytě na nábřeží Quai de Béthune se vůbec netěší, nemá ráda příliš mnoho lidí pohromadě. Hosté už se určitě začínají scházet. Ève se o všechno postará, uklidňuje sama sebe a vděčně pomyslí na svou mladší dceru. Na Ève se člověk může spolehnout. Vždycky. Najednou slyší, jak někdo volá její jméno. „Dobrý večer, madame Curie-Skłodowská!“ Od hrobu, na jehož pomníku se tyčí velký mramorový anděl, na ni mává nějaká žena. „Jak se vám daří, paní profesorko?“ Je to vdova po nedávno zesnulém starostovi Sceaux. „Irène se zítra vdává, že? Marguerite mi o tom zrovna vyprávěla!“ Marguerite je vdovina nejmladší dcera. Sedí na lavičce asi tři kroky od hrobu svého otce a napůl skrytá květinami a tepaným 13

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 14

plotem obklopujícím mramorovou bustu Victora Huga kojí svou novorozenou dcerku. „Ano, vdává.“ Paní Curie-Skłodowská se zastavuje před památníkem. „V deset hodin na radnici čtvrtého městského obvodu. Ale velkou oslavu dělat nebudou, mají moc práce v ústavu. Trochu to oslavíme dnes večer.“ Když už to musí být, dodává v duchu. Marguerite na ni zamává a rukou jí naznačí, aby přišla blíž a podívala se na malou. Paní Curie-Skłodowská projde kolem spisovatelova památníku k lavičce a nakloní se ke kojící matce a miminku. Marguerite opatrně odhrne vlněný kabátek, kterým zakrývá svůj prs a hlavičku dcerky. Růžolící miminko se tváří nadmíru spokojeně. „Není překrásná?“ zašeptá Marguerite. „Ano, to je.“ Paní Curie-Skłodowská přikývne a její jindy tak vážné rysy roztávají v laskavém úsměvu. Pohledem zabloudí ke svázanému rukopisu, který leží na lavičce vedle mladé matky – Výzkum k Einsteinově teorii fotoelektrického jevu. Rukopis i jeho obsah dobře zná – tato nadaná mladá žena studovala na Sorbonně právě u ní, a Margueritina výzkumná práce proto vznikala pod jejím vedením. „Druhého listopadu budu obhajovat svou disertační práci,“ vysvětluje mladá matka, když si všimne jejího pohledu. „Já vím.“ Paní Curie-Skłodowská se narovná. „Buďte zcela bez obav, obhájíte ji úspěšně.“ Znovu přejede pohledem po titulním listu disertační práce a přemýšlí přitom o Albertu Einsteinovi, člověku, se kterým se cítí být duchovně spřízněná. Jak láskyplně se tehdy staral o ni a o děti, když ji celý svět odsoudil a odvrátil se od ní.„Jaká škoda, že už to tatínek nemůže prožívat se mnou.“ Marguerite se smutně ohlédne směrem k otcovu náhrobku. „Zpočátku byl proti tomu, abych studovala, ale později, když viděl moje dobré výsledky, mohl pýchou prasknout.“ Mírně se usměje a stírá si slzy, které jí vytryskly z očí. 14

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 15

„Za to, že se moje Marguerite dostala tak daleko, vděčíme jen vám, paní profesorko.“ Vdova po starostovi popojde směrem k ní a zadívá se na ni pohledem plným vděčnosti. „Nebýt vašeho vzoru, ani by si netroufla studovat.“ Žena položí paní Curie-Skłodowské ruku na paži. „Tušíte vůbec, jakým požehnáním jste pro mladé ženy ve Francii?“ Paní Curie-Skłodowská v rozpacích neví, co by odpověděla, jen se plaše usměje a nadechne se k rozloučení. „Mamá má pravdu, paní profesorko,“ ozve se znovu mladá matka. „Tolik žen mé generace se vydalo na cestu vědy jen díky vám. Šla jste nám příkladem. A všechny kolegyně, které znám, vás obdivují. Jistě pro vás ale nebylo snadné prosadit se mezi pány tvorstva, že?“ „Pány tvorstva,“ pronese polohlasem paní Curie-Skłodowská a letmý úsměv, který se jí přitom mihne ve tváři, v sobě nemá nic veselého. „Četla jsem totiž, že jste jako mladá přišla do Paříže z Polska, abyste mohla studovat na Sorbonně,“ vysvětluje Margueritina matka. „Sama a úplně bez rodiny – to pro vás určitě nebylo nic snadného.“ Paní Curie-Skłodowská cítí upřímný zájem obou žen a najednou dostane chuť vyprávět jim, jak to tehdy bylo. „Ne,“ pronese tiše. „Ne, to opravdu nebylo.“ Zamyšleně se dívá na dítě, které mezitím usnulo. Na mysli jí vytane zemřelý manžel. Kde by asi dnes byla bez Pierra? Bez jeho opory v rozhodujících letech? „Popravdě řečeno mi někdy, když se ohlížím zpátky, připadá jako zázrak, že jsem to dokázala. Ale…“ Obrátí se k Margueritině matce. „Ale nemusela jsem se tehdy v Paříži protloukat úplně sama bez rodiny. Žila tu moje starší sestra Broňa s manželem, a tak jsem mohla první měsíce bydlet u nich.“ „Často se sama sebe ptám, kdo vám dodal odvahu, že jste si vybrala tak neobvyklou a obtížnou cestu,“ prohlásí Marguerite. Z ohrnutého rukávu šatů vytáhne bílý, modře vyšívaný hedvábný 15

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 16

šátek, vyndá dcerce prs z pusinky a šátkem z něj i jejích rtíků otírá mléko. „Určitě jste ale nějaký vzor měla, paní profesorko, nebo ne?“ Paní Curie-Skłodowská s povzdechem pokrčí rameny. „Těžko říct…,“ odpoví bezradně, protože na takovou otázku není připravená. „Možná ředitelku mé první školy, madame Sikorskou. No ano – a také přítelkyni Jadwigu, nebylo jí ani osmnáct, když se pustila do boje za práva nás žen. A samozřejmě i moji tetu Mariu Rogowskou. Byla jiná než všechny ostatní ženy, které jsem v mládí potkala. Nosila kalhoty, kouřila cigarety a raději založila nábytkářskou továrnu, než aby vařila a vychovávala děti. Ano, možná to byl hlavně její příklad, který mě povzbudil, abych začala snít o životní dráze přírodovědkyně.“ „O něčem snít, a potom ten sen uskutečnit, to jsou, jak známo, dvě naprosto odlišné věci,“ uvažuje Margueritina matka. Bere do rukou spícího kojence, aby si dcera mohla zapnout šaty a kabátek. „To máte pravdu, madame. Aby člověk mohl snít, potřebuje inspiraci, podněty a fantazii, ale aby dosáhl vysněného cíle, musí mít velkou houževnatost a hodně sil. Jak jsem řekla – když se ohlížím zpátky, sama to někdy nechápu…“ Najednou se v půlce slova zarazí a upírá pohled na hedvábný šátek, který si Marguerite rozprostřela na klíně, aby ho mohla složit – je na něm vyšitý věneček z pomněnek. Ten nečekaný pohled na propletené modré kvítky paní Curie-Skłodowskou hluboce zasáhne. Najednou má pocit, jako by někdo v jejím srdci otevřel okno, okno do jiného života, do jiné doby. „Mohu se podívat?“ Natáhne ruku po šátku a mladá žena jí ho podá. Paní Curie-Skłodowská mezi prsty ucítí hladkost hedvábí a prohlíží si pečlivě vyšité modré kvítky. „Pomněnka na bílém hedvábí,“ zašeptá a vrtí hlavou, jako by nemohla uvěřit tomu, co vidí. Nedívá se totiž jen na hedvábný šátek mladé matky – před očima má obraz, který se vynořil z jejích vzpomínek: 16

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 17

vidí svou třídu, sestru Helenu, přítelkyni Kažu, muže v uniformě a svou učitelku, slečnu Tupalskou. „Ten šátek vyšívala moje starší sestra a věnovala mi ho k narození dcerky.“ Mladá matka zvedla z lavičky svou disertační práci. „Posaďte se přece na chvíli k nám, paní profesorko, pojďte. Jsem tak ráda, že vás vidím.“ Se šátkem v ruce a zcela ponořená do probouzejících se vzpomínek paní Curie-Skłodowská usedne vedle bývalé studentky. Matka mladé ženy, se spícím kojencem v náručí, se posadí vedle. „Musíte mi prominout,“ povzdechne si paní Curie-Skłodowská, „ale ten šátek ve mně probouzí vzpomínky na dětství ve Varšavě, lépe řečeno na má školní léta.“ „Prosím, vyprávějte nám o tom, madame,“ škemrá Marguerite. „Vyprávějte nám o svých školních letech, o ředitelce vaší školy, o vaší odvážné tetě Marii a o tom, jak jste dokázala proměnit svůj sen ve skutečnost. Prosím vás!“ Paní Curie-Skłodowská pohlédne vlevo a pak vpravo, do tváří obou žen. Obdiv a účast, které z nich čte, ji přivádějí do rozpaků, a proto váhá. Zvykla si ignorovat obdiv a nedůvěřovat lidské účasti. Kromě toho nerada mluví o osobních věcech. „Všichni máme svůj příběh,“ říká konečně a přitom neustále upřeně pozoruje výšivku na hedvábném šátku. „Ale je opravdu tak důležitý, jak se nám někdy zdá?“ „Ale jistě, paní profesorko!“ V Margueritině pohledu se náhle objevuje cosi rozhodného, jakási naléhavá prosba. Otočí se na dítě v náručí své matky. „Můj příběh je důležitý, třeba jen pro mou malou dcerku! A bez vás, paní profesorko, by byl příběh její matky úplně jiný. Studovala bych, kdyby nebylo vás?“ Zvedne rukopis s výzkumem k Einsteinově teorii fotoelektrického jevu. „Napsala bych někdy tuhle disertační práci, kdyby nebylo vás?“ Paní Curie-Skłodowská hned neví, co na to odpovědět. Před očima se jí vybavuje neohrožená teta Maria, která se často chovala jako muž, na chvíli má dokonce pocit, že cítí kouř její cigarety. 17

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 18

Bere vyšívaný hedvábný šátek do obou rukou jako křehký klenot. Náhle před sebou v duchu vidí stát svou matku a nejstarší sestru Zošu tak jasně, jako by se navždy rozloučily teprve včera. „Máte pravdu, Marguerite – se životními příběhy lidí je to stejné jako s molekulami. Když je zahřejete, začnou se pohybovat a rozpohybují sousední molekuly. Příběh jiného člověka vás může ovlivnit a rozpohybovat natolik, že ten váš vlastní nabere úplně nový směr.“ Paní Curie-Skłodowská mladé matce vrátí hedvábný šátek. „Ten šátek mě opravdu dojal, Marguerite. Moje matka totiž dostala velmi podobný od mé sestry Heleny.“ V očích se jí zatřpytí slzy a v bledém obličeji se objeví zasněný výraz. „Maminka mi říkala Maňo,“ pokračuje s náhlou něžností v hlase. „Všichni v rodině mi tak říkali.“ Skloní hlavu. „Ale pohled na tyhle modré kvítky na bílém hedvábí mi nepřipomněl jen matku, víte? Zcela nečekaně mi připomněl i mou třídu a přenesl mě do doby, kdy jsem chodila do školy.“ „Zdá se, že máte na mysli nějakou konkrétní dobu, paní profesorko,“ poznamená vdova. „Ano, dokonce jednu konkrétní vyučovací hodinu.“ Paní Curie-Skłodowská se opře o opěradlo lavičky, složí ruce do klína a svůj pohled upře na kytici v měděné váze, kterou Margueritina matka naaranžovala na hrob svého muže. Jeřabiny a bílé chryzantémy. „Muselo to být tak ve třetí nebo čtvrté třídě.“ Zdá se jí, že se na ni z jednoho z velkých květů usmívá bledý obličej matky. Nadechne se, aby zahnala stesk, který na ni padne vždy, když si vzpomene na matku. Po dalším hlubokém nádechu se pustí do vyprávění. „Moji rodiče byli učitelé a musím říct, dámy, že mi dlouhou dobu vůbec nepřišlo na mysl stát se něčím jiným. Myslím, že jsem chtěla být učitelkou už tehdy, když jsem seděla v té třídě a moje sestra Helena vyšívala modré kvítky na bílý hedvábný šátek. Sestra Helena, které ještě dnes říkám Helo.“ 18

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 19

„Také jste se učitelkou stala, paní profesorko.“ Marguerite se k ní nakloní a pohladí ji po rameni. „Mou učitelkou.“ „To je pravda.“ Paní Curie-Skłodowská se usměje, jako by to pro ni byla zcela nová myšlenka, která ji potěšila. „Víte, dámy,“ pokračuje, „vyrůstala jsem v části Polska, kterou ovládli Rusové. Ženy tam neměly ani nejmenší vyhlídky na vyšší vzdělání. My Poláci jsme dokonce ve škole ani nesměli mluvit rodnou řečí. Běda, kdyby nám učitel nebo učitelka vykládali látku v polštině! A ti, kteří se toho přes přísný zákaz odvážili, a nebylo jich málo, často strávili nejlepší léta života v pracovním táboře na Sibiři…“

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 20

2 Ivanov

y Varšava, zima 1875 Tupča vyprávěla a dvacet dívek jí viselo na rtech. Tupča se ve skutečnosti jmenovala slečna Tupalská, ale děvčata mezi sebou své učitelce neřekla jinak než touto přezdívkou. Tupča mluvila polsky. Vyprávěla o polských králích, polských vojevůdcích, polských vítězstvích, polských rebelech. Maňa k malé obtloustlé ženě se širokým, poněkud hrubým obličejem, která stála za katedrou, pozorně vzhlížela. Nasávala do sebe každé její slovo. Tupčina hodina dějepisu ji bavila, snad dokonce víc než hodiny matematiky. Někdy učitelka vyvolala některou z dívek a zadala jí otázku. Polsky. Oslovená dívka vstala a polsky odpověděla. Venku za vysokými okny sněžilo, sníh pokrýval stromy, cesty a louky Saské zahrady, s níž Manina malá varšavská soukromá škola sousedila; dvacítka dívek uvnitř naslouchala polské historii. Panovalo tu soustředěné ticho. Pocit, že dělají něco zakázaného – mluví polsky a ještě k tomu o polské historii –, žákyně a jejich učitelku stmeloval ve spiklenecké společenství. Tupča poodešla od katedry, aby na tabuli napsala jméno jednoho polského krále. Maňa se zadívala na sněhové vločky, které poletovaly za oknem, a okamžitě se jí před očima zjevila laskavá maminčina tvář – první Manina myšlenka při probuzení a poslední před usnutím patřila vždy jí. 20

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 21

Maminka nebyla doma. Již celé měsíce. Ve městě jménem Nice se zotavovala z nemoci, jejíž jméno před Maňou dosud nikdo nevyslovil. Ať přemýšlela, jak přemýšlela, matčina nemoc jí zůstávala záhadou. A aby nebylo mamince smutno, rozhodl otec, že ji do Francie doprovodí Manina nejstarší sestra Zoša. Maně se stýskalo po obou. Dokonce tolik, až ji to bolelo a dohánělo k pláči. Od nepřítomné matky a její choroby se Maniny myšlenky obrátily k matce její kamarádky Kaži. Dnes ráno ji pozorovala na schodišti před vchodem do školy – matka Kažu doprovodila až k budově a na rozloučenou dceru objala a políbila. Pohled na ně Maňu rozesmutnil. Její matka ji do školy nikdy nedoprovázela. A pak tu byla ještě jiná věc: její matka ji dosud ani jednou neobjala ani nepolíbila. Maňa si každopádně nedokázala vzpomenout na jediné její objetí, na jediný její polibek. Naopak teta Lucia, sestra jejího otce, která jim často pomáhala s domácností – ano, ta líbala a objímala jak Maňu, tak její sourozence. Ze své lavice ve třetí řadě u okna pohlédla do první řady, kde uprostřed seděla její sestra Helena, hned vedle líbané Kaži. I Hela si musela jistě všimnout něžného objetí mezi matkou a dcerou; přišly přece do školy společně. Rozesmutnil ji ten pohled také, tak jako Maňu? Stejně jako všechna děvčata ve třídě nosily i Hela a Kaža pevně zapletené copy a předepsanou tmavomodrou školní uniformu s nablýskanými kovovými knoflíky. Kaža a Hela byly o rok starší než Maňa, mnoho dívek ve třídě bylo dokonce i o dva roky starší než ona. Maně nebylo ještě ani osm, ale přesto byla premiantkou třídy. Vynikala v matematice, v dějepise, ve všem. Někdy se jí to líbilo, ale častěji se kvůli tomu cítila nepříjemně a skoro trapně, protože některým spolužačkám to vadilo. „Samozřejmě, že nás maminka líbá!“ tvrdila Hela, když se jí na to Maňa zeptala. „Co si to myslíš?! Je jenom trochu nemocná.“ 21

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 22

Ani jedno z toho nebyla pravda. Maňa si byla jistá, že ji maminka ještě nikdy nepolíbila. A také nebyla nemocná jen trochu, byla nemocná hodně. Jinak by přece netrávila ve Francii u moře už téměř celý rok. Aby se vyléčila, jak říkal otec. Šlo již o druhé matčino léčení. Obě stála otce hodně peněz a Maňu hodně slz. Snad matce ve vzdáleném Nice pomáhá neustálá společnost Maniny nejstarší sestry Zoši; třeba zahání její osamělost a smutek. Maně to ale nepomáhalo vůbec. Obdivovala svou velkou sestru a zbožňovala ji, jako někteří zbožňují svaté. Zoša ji aspoň občas brávala do náručí, líbala ji a něžně objímala. „Co nám povíš o tomto polském vládci, Mario Skłodowská?“ Tupča ukázala na jméno, které napsala na tabuli. Že by si všimla, že se Maniny myšlenky toulají bůhvíkde? Maňa, mimo rodinu oslovovaná křestním jménem Maria, vstala a řekla, co věděla: že polská hrabata a rytíři zvolili Stanislava Augusta Poniatowského v roce 1764 polským králem, že to byl velmi vzdělaný muž, který miloval literaturu a hudbu, a že chtěl znovuobnovit pořádek v Polsku, což se mu ale nepodařilo. Všechno to samozřejmě řekla polsky. Tupča spokojeně přikývla, vrátila se za katedru a znovu si vzala do ruky polskou učebnici dějepisu, ze které předtím citovala. Maňa se posadila a učitelka dodala, že král Stanislav August prý bohužel nebyl příliš odvážný. V tu chvíli se rozezněl školní zvonek. Ve třídě se náhle rozhostilo mrtvolné ticho. Všechny dívky seděly rovně jako svíce a zůstaly jako přimrazené. Tupča odložila knihu a prudce zvedla hlavu. Maňa zadržela dech, protože jindy růžový obličej její učitelky najednou nabyl barvy sněhu. Vyučovací hodina ještě nebyla ani v polovině, a přesto se ozval školní zvonek? Všechna děvčata dobře věděla, co to znamená, a Tupča to věděla také: varování školníka! Blíží se ruský školní inspektor! A pak šlo všechno jako na drátkách: Tupča polohlasně rozda22

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 23

la několik příkazů, sbalila polský dějepis, shrábla na hromádku i všechny ostatní polské knihy a vyskočila od katedry. Dvě děvčata z první řady stírala z tabule jméno polského krále, zatímco ostatní žákyně sbíraly sešity a knihy z lavic a předávaly je dívkám, které seděly v první řadě blízko dveří ke společným ložnicím. Ty konspirační materiál poskládaly do zástěr svých školních uniforem a odnesly ho ze třídy do ložnic. Místnost naplnil hluk a hektické pobíhání. Panty dveří skřípaly, nohy židlí vrzaly, šaty šustily, podrážky bouchaly do podlahy, vzduchem létaly tiché pokyny, psací desky lavic se se skřípěním zvedaly a zase klopily. Maňa na lavici rychle vybalila vyšívání, přiskočila k oknu a skrze záplavu sněhových vloček se podívala ven. Před bránou Saské zahrady stál krásný kočár tažený čtyřspřežím. Střechu kočáru i čabraky koní pokrýval sníh. Osobu, kterou koně vezli Varšavou a dopravili až sem, Maňa neviděla, zahlédla jen stopy ve sněhu na cestě mezi bránou a schodištěm školy. Ruský inspektor už byl dávno uvnitř. O chvilku později už všechna děvčata znovu seděla na svých místech. Tupča za katedrou hlasitě předčítala z ruské knihy a děvčata se horlivě skláněla nad svými vyšívacími rámečky, šitím a háčkováním, a jehly s barevnými nitěmi hbitě kmitaly nahoru a dolů. Maňa vyšívala červené a žluté květy na tmavošedou zástěru, kterou chtěla darovat Zoše, až se spolu znovu uvidí. Ustrašeně naslouchala krokům z chodby, které byly slyšet stále zřetelněji. Brzy zaslechla také hlasy a pak se bez zaklepání otevřely dveře dokořán. Do třídy vešel vysoký mohutný muž. Na kožešinové čepici i na ramenou kožešinového pláště mu dosud ležel napůl roztátý sníh. Pod kožichem měl žluté kalhoty a modrý kabát se třpytivými zlatými knoflíky. Za zlatými obroučkami brýlí mu neklidně těkaly bystré oči. 23

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 24

Za ním vešla ředitelka školy madame Sikorská a zavřela za sebou dveře. „Pana inspektora jistě znáte.“ Všechno jí bylo jasné, sama také vyučovala v polštině, kdykoli to bylo možné. „Nepozdravíte ho, děvčata?“ Maňa i ostatní žákyně vstaly a sborově pozdravily: „Dobré jitro, pane inspektore!“ S rukama založenýma za zády Ivanov pomalu procházel kolem první řady lavic k Tupčině katedře a bdělým pohledem přitom klouzal po dívčích tvářích. Z kožešinové čepice mu stékaly kapky vody z roztátého sněhu a podrážky jeho holínek zanechávaly na dřevěné podlaze malé loužičky. Inspektor se jmenoval Hornberg, ale Maňa mu říkala Ivanov podle ruského ředitele školy, který přistihl jejího otce, jak svým žákům předčítá vlastenecké básně polských básníků. Samozřejmě polsky. Nato ředitel Ivanov chudáka otce ze státního gymnázia vyhodil. Každý Rus, kterého nenáviděla, byl od té doby pro Maňu Ivanov. Pod pátravým pohledem inspektora se jí zastavil dech. Ředitelka kývla na děvčata a dovolila jim se znovu posadit. Křehkou ženu s bílými vlasy, které všichni říkali jen „madame Sikorská“, Maňa hluboce obdivovala. Od otce Maňa věděla, že ředitelka studovala v Paříži; domníval se, že právě proto si nechává říkat „madame“. Jak odvážně vedla madame Sikorská svou soukromou školu! Neustále velmi mazaně vylepšovala důmyslný systém, díky němuž její škola už léta tahala ruské inspektory za nos. V oficiálním rozvrhu tak byla například uvedená rostlinověda, ale vyučovaly se polské dějiny, místo němčiny zase polská literatura. Maňa a její spolužačky si tento tajný kód už dávno osvojily. Zatímco se Ivanov zastavil před Tupčinou katedrou a vzal jí z rukou knihu, Maňa sklonila hlavu a snažila se být co možná nejméně nápadná a plně se soustředit na své vyšívání. Matka se 24

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 25

Zošou se brzy – asi za dva měsíce – vrátí z Nice a do té doby musí na zástěru pro svou starší sestru vyšít poslední pestrobarevný květ. „Co hezkého tu předčítáte, slečno?“ Ivanov zavřel knihu a podíval se na obálku. „Aha, Krylovovy bajky.“ „Teprve dnes jsme s nimi začaly, pane inspektore Hornbergu.“ Tupča lhala, aniž by se začervenala; dokonce ani hlas se jí nezatřásl. „Chvályhodná četba, ano, ano.“ Ivanov jí vrátil knihu, pomalu si vykračoval podél první řady žákyň a spokojeně si prohlížel jejich vyšívání a šití. „Jste šikovné,“ řekl, „moc hezké ruční práce, opravdu moc hezké.“ „V našem penzionátu máme ruční práce dvakrát týdně, pane inspektore.“ Také madame Sikorská se tvářila jako neviňátko. „Pro naše děvčata je to dobrá příležitost poslechnout si ruskou literaturu.“ „Také si myslím.“ Ivanov se zastavil před Helou a Kažou, sklonil se k Hele a vzal jí z rukou rámeček s kapesníčkem, který chtěla věnovat matce, až se vrátí z Nice. „Á – pomněnka na bílém hedvábí! Pěkné, moc pěkné.“ Vrátil vyděšené Hele její ruční práci a pichlavým, pátravým pohledem znovu přejížděl z jednoho dívčího obličeje na druhý. „Jistě se ve škole učíte i další věci, nejen hezky vyšívat a háčkovat, že?“ Několik dívek přikývlo. „A která z vás mi to chce předvést?“ Ivanov se otočil k Tupče a tázavě zdvihl obočí. Teď i Tupča klouzala pohledem z jedné dívky na druhou. Maňa sklonila hlavu ještě níž. Prosím, prosím, ať mě nevyvolá, modlila se v duchu, Bože můj, prosím, ne zase mě. „Maria Skłodowská!“ Tupčin jasný hlas ji zasáhl jako políček do tváře. Tušila to – vždycky, když navštívil školu ruský inspektor, musela posloužit jako obětní beránek a dokazovat, že jsou ve výuce naprosto loajální k Rusku. To má z toho, že je ze všech žákyň nejlepší! 25

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 26

Maňa položila vyšívací rámeček se Zošinou zástěrou na lavici a vstala. Jak nenáviděla, když se všechny pohledy obrátily k ní! V krku měla knedlík a dýchala jen ztěžka. Ivanov si ji prohlédl od hlavy k patě. „Řekni mi modlitbu,“ přikázal. Maňa se očima vyhnula jeho pohledu, stiskla rty a spolkla slzy. Modlitbu – samozřejmě myslel otčenáš. Ten nesnesitelný člověk po ní chce, aby odříkala otčenáš rusky! Polské děti se od dětství učily modlit v polštině. Modlit se v polštině znamenalo věřit, doufat a cítit polsky, jak jí vysvětlila její nejstarší sestra. A maminka vždycky říkávala: „Nutí polské děti modlit se rusky, aby z nich vyhnali polskou duši.“ Maňa se pokřižovala, zavřela oči a sepjala ruce. Přestože se v ní proti tomu všechno vzpíralo, spustila otčenáš rusky. „Hlasitěji!“ vyzval ji Ivanov. Modlila se tedy hlasitěji, styděla se za svou zradu a zároveň k Ivanovovi cítila palčivou nenávist za to, že ji nutí odříkávat otčenáš v jazyce utlačovatelů. Nenávist ale dodala odhodlanost jejímu hlasu, a nejenom jemu – probudila v ní vůli bránit se pokoření ze strany carské moci do té doby, než se jednou její vlasti podaří ruského jha zbavit. Ta vůle sílila s každým dalším slovem ruského otčenáše. „No vidíš, jak to jde.“ Ivanov přešel od Hely k učitelčině katedře, odkud to měl k Maně o kus blíž. „A jak se jmenují slavní carové, kteří vládli Ruské říši od Petra Velikého?“ „Kateřina I., Petr II., Anna, Ivan VI., Alžběta.“ Maňa ze sebe překotně vysypala ruské cary a carevny. Jejich jména přímo plivala z úst – jako by se jí hnusilo podržet je na jazyku delší dobu. „Petr III., Kateřina II. řečená Veliká, Pavel I., Alexandr I., Mikuláš I., Alexandr II. řečený Osvoboditel, Alexandr III. Mírotvorce, a od roku 1868 Mikuláš II.“ Těžce dýchala a připadalo jí, že jí třesou kolena. Ivanov zůstal beze slova stát s otevřenými ústy. „To bylo…“ Ve snaze najít rovnováhu se natáhl po Tupčině katedře a opřel 26

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 27

se o ni. „To bylo absolutně bez chyby, úžasné.“ Obrátil se k ředitelce: „To dítě má famózní paměť. A ta výslovnost! Člověk by si mohl myslet, že bylo vychováno v ruském měšťanském domě v okolí Petrohradu!“ S uznalým pokývnutím se opět podíval na Maňu, která si připadala jako u zábradlí lodi plující rozbouřeným Baltským mořem – bylo jí tak špatně, že přímo cítila, jak se jí země houpá pod nohama. „Jakže se jmenuješ?“ „Maria Salomea Skłodowská, pane inspektore.“ V rozrušení řekla i své druhé jméno. Aniž by od ní odvrátil pohled, Ivanov pomalu přikývl; Maňu střídavě polévalo horko a zima. „Řekni mi ještě jména a tituly carské rodiny, Mario Salomeo Skłodowská.“ „Její císařské Veličenstvo carevna, Jeho císařská Výsost carevič Alexandr…“ Vůbec nevnímala, co říká, prostě ze sebe sypala jména a tituly, která se s Helou a Zošou po večerech učily nazpaměť, a bála se, že přitom omdlí. Ale statečně to zvládla až do konce. A také bez chyby, jak mohla vyčíst z Ivanovovy široké tváře s mohutným knírem: spokojeně se usmíval. Zkoušení ale stále nebylo u konce, chtěl od ní slyšet ještě hierarchii ruské správy ve Varšavě a jména a tituly jejích nejvyšších úředníků. Zeptal se jí rovněž na svou vlastní hodnost a titul a jeho tón řeči i výraz prozrazovaly, jak si zkoušení vnitřně užívá. V Manině hrudi zatím planul oheň nenávisti a stálo ji velkou námahu, aby dokázala svůj vzdor a nechuť skrýt. „Velmi dobře,“ pochválil ji inspektor nakonec. „Nemám absolutně žádné námitky, paní ředitelko.“ Oslovená přikývla a ulehčeně se usmála. „A nakonec bych ještě jednou rád slyšel: kdo nám všem vládne?“ Maňa se nadechla, protože se jí hruď svírala nahromaděnými pocity vzdoru, nevole a nenávisti. „Proč neodpovídáš?!“ vykřikl Ivanov a mezi obočím mu vyskočila zlostná vráska. „Jeho Veličenstvo Alexandr II.,“ řekla Maňa ochraptělým hlasem, „car všech Rusů.“ 27

Curie_kor2.qxp_Sestava 1 20.01.22 19:58 Stránka 28

„Vstaňte!“ vyzval inspektor panovačným gestem žákyně, a ty se postupně zvedaly ze svých lavic. „Ještě jednou všechny: kdo nám vládne?“ „Jeho Veličenstvo Alexandr II., car všech Rusů!“ zaznělo sborem. „Bůh mu žehnej,“ řekl Ivanov, kývl Tupče na pozdrav a s dusotem vyšel ze třídy. Madame Sikorská vděčně pohlédla na Maňu a následovala ho. Dveře se zabouchly a děvčata si postupně sedala. Sestra Hela a její kamarádka Kaža na Maňu obrátily soucitné pohledy. Dosud stála, ústa měla úplně vyschlá, hruď jako staženou silnými lany a třásla se po celém těle. Tupča vstala od katedry, protáhla se mezi předními řadami a došla až k ní. „Pojď sem, ty moje statečná holčičko!“ Maňa vyklopýtala z lavice a rozeběhla se do učitelčiny otevřené náruče. Ta ji políbila na čelo, ale Maňa se jí pevně chytila kolem krku a na jejích mohutných prsou se hlasitě rozvzlykala.