KOLO ŠTĚSTĚNY
Kolo stesteny_3_vyd_strany_001_az_504_FINIDR.indd 3
22.10.2021 0:09
PROLOG
1866 I. V den toho neštěstí měli chlapci z Windfieldské školy zakázáno vycházet ze svých místností. Byla horká květnová sobota a za normálních okolností by odpoledne trávili na jižním hřišti, někteří by hráli kriket a jiní by je pozorovali ze stinného okraje Biskupského lesa. Ale někdo spáchal zločin. Ze stolu latináře doktora Offertona vzal zloděj šest zlatých sovereignů a v podezření byla celá škola. Všichni hoši museli zůstat pod střechou, dokud pachatel nebude dopaden. Micky Miranda seděl u stolu porýpaného iniciálami celých generací otrávených školáků. V rukou měl učebnici s titulem Pěchotní zbraně. Rytiny šavlí, mušket a pušek ho obyčejně okouzlovaly, ale dnes mu bylo příliš horko, než aby se soustředil. Na druhé straně stolu vzhlédl od učebnice latiny jeho spolubydlící z pokoje, Edward Pilaster. Opisoval Mickyho překlad jedné stránky z Plutarcha a te� ukázal do textu prstem od inkoustu a řekl: „Tohle slovo nemůžu přečíst.“ Micky se podíval. „Dekapitovaný,“ řekl. „To je stejné jako v latině, decapitare.“ Mickymu latina připadala lehká, snad proto, že má hodně slov podobných španělštině, a to byla Mickyho mateřština. Edwardovo pero skřípalo dál. Micky nervózně vstal a šel k otevřenému oknu. Vzduch se ani nepohnul. Toužebně pohlédl přes hospodářský dvůr k lesu. Na severním kraji Biskupského lesa bylo ve stinném opuštěném lomu jezírko, kde se dalo koupat. Voda tam byla studená a hluboká. (5)
Kolo stesteny_3_vyd_strany_001_az_504_FINIDR.indd 5
22.10.2021 0:09
„Poj�me si zaplavat,“ řekl najednou. „To nemůžeme,“ řekl Edward. „Mohli bychom se dostat ven synagogou.“ „Synagoga“ byla vedlejší místnost, kde bydleli tři židovští chlapci. Windfieldská škola byla v náboženských věcech velkorysá a tolerovala rozdíly ve víře, takže vyhovovala rodičům židovského vyznání, Edwardově metodistické rodině i Mickyho otci katolíkovi. Ale přes oficiální stanovisko školy museli židovští kluci strpět trochu ústrků. Micky mluvil dál: „Můžeme vylézt jejich oknem a seskočit na střechu prádelny, sešplhat dolů po zadní straně stáje a nenápadně zmizet do lesa.“ Edward vypadal ustrašeně. „To znamená práskačku, když nás chytí.“ Práskačka byla jasanová hůl, kterou vládl ředitel, doktor Poleson. Za porušení zákazu vycházení bylo dvanáct krutých ran. Micky už jednou dostal od ředitele výprask za hazardní hru a ještě te� mu při vzpomínce přeběhl mráz po zádech. Ale možnost, že ho chytí, byla někde ve hvězdách, kdežto představa, že se svlékne a nahý vklouzne do jezírka, byla tak živá, že už skoro cítil chlad vody na zpocené kůži. Podíval se na spolubydlícího. Edward nebyl ve škole dvakrát oblíbený. Na dobrého studenta byl příliš líný, na úspěch ve sportu příliš neohrabaný a na to, aby si získal dost přátel, příliš sobecký. Neměl jiného kamaráda než Mickyho a nezamlouvalo se mu, když se Micky bavil s jinými chlapci. „Zeptám se Pilkingtona, jestli by nešel,“ řekl Micky a zamířil ke dveřím. „To ne, nedělej to,“ řekl Edward úzkostlivě. „Nevím, proč bych neměl,“ opáčil Micky. „Ty jsi bábovka.“ „Nejsem,“ řekl Edward nejistě. „Musím dopsat tu latinu.“ „Tak si ji dopiš a já si jdu s Pilkingtonem zaplavat.“ Edward hleděl chvíli zarytě, pak se poddal. „Tak dobře, já jdu,“ zabručel zdráhavě. Micky otevřel dveře. Po domě se rozléhalo tlumené rámusení, ale učitele na chodbě vidět nebylo. Vklouzl do vedlejší místnosti. Edward za ním. (6)
Kolo stesteny_3_vyd_strany_001_az_504_FINIDR.indd 6
22.10.2021 0:09
„Ahoj, Hebrejci,“ řekl Micky. Dva hoši hráli u stolu karty. Podívali se na něj a beze slova pokračovali ve hře. Třetí, Fatty Greenbourne, jedl koláč. Matka mu věčně posílala jídlo. „Ahoj, vy dva,“ řekl přátelsky. „Nechcete kousek koláče?“ „Panebože, Greenbourne, ty se cpeš jako čuně,“ řekl Micky. Fatty pokrčil rameny a hleděl si koláče. Užil si hodně pošklebků jako Žid a ještě k tomu tlustý, ale zřejmě mu to nevadilo. O jeho otci se říkalo, že je nejbohatší člověk na světě, a snad proto je mu úplně jedno, že si z něho střílejí, pomyslel si Micky. Micky šel k oknu, otevřel je a rozhlížel se na všechny strany. Na hospodářském dvoře nikdo nebyl. Fatty řekl: „Co to děláte, kluci?“ „Jdeme se koupat,“ řekl Micky. „Budete biti.“ Edward řekl provinile: „Já vím.“ Micky seděl v okně, otočil se na břicho, zavrtěl se a opatrně se spustil na šikmou střechu prádelny. Zdálo se mu, že slyšel prasknout jednu tašku, ale střecha ho udržela. Pohlédl nahoru a viděl, jak Edward ustaraně vykukuje. „Tak polez!“ pobídl ho Micky. Slezl po střeše a po okapové rouře sklouzl na zem. Za minutu přistál vedle něho Edward. Micky se podíval za roh prádelny. Nikdo v dohledu. Bez dalšího rozmýšlení vyrazil přes dvůr a k lesu. Pádil mezi stromy tak dlouho, až usoudil, že je z dohledu školních budov, a pak si odpočinul. Edward ho doběhl. „Dokázali jsme to!“ řekl Micky. „Nikdo nás nezmerčil.“ „Podle všeho nás chytnou, až se budeme vracet,“ poznamenal Edward mrzutě. Micky se na něho usmál. Edward vypadal velice anglicky, měl jemné vlasy a modré oči a velký nos jako širokou čepel nože. Byl vysoký, široký v ramenou a silný, ale pohyboval se nespořádaně. Neměl vkus a šaty mu nepadly. Byli s Mickym stejně staří, šestnáct let, ale jinak se hodně lišili: Micky měl tmavé, vlnité vlasy a tmavé oči a pečlivě dbal o to, jak vypadá; (7)
Kolo stesteny_3_vyd_strany_001_az_504_FINIDR.indd 7
22.10.2021 0:09
nesnášel pomyšlení, že by byl neupravený nebo ušpiněný. „Věř mi, Pilastře,“ řekl Micky. „Copak se o tebe vždycky dobře nepostarám?“ Edward se smířlivě zašklebil. „No jo, tak jdeme.“ Vydali se stěží rozeznatelnou pěšinou lesem. Pod korunami buků a jilmů bylo trochu chladněji a Micky se začal cítit líp. „Co budeš dělat letos v létě?“ zeptal se Edwarda. „My jezdíme obyčejně v srpnu do Skotska.“ „Mají tam vaši loveckou chajdu?“ Micky kopíroval žargon vyšších anglických vrstev a věděl, že „lovecká chajda“ je správný výraz, i když takový dům byl třeba velký zámek o padesáti pokojích. „Naši něco pronajímají,“ odpověděl Edward. „Ale nestřílíme tam. Otec si na sport nepotrpí, rozumíš.“ Micky vycítil v Edwardově hlase obranný tón a uvažoval, co to znamená. Věděl, že angličtí aristokraté v srpnu s oblibou střílejí pernatou zvěř a celou zimu loví lišky. Věděl také, že šlechta do téhle školy své syny neposílá. Otcové windfieldských kluků byli spíš obchodníci a podnikatelé než lordi a biskupové a takoví lidé neplýtvají časem na lov a střílení. Pilastrové byli bankéři, a když Edward řekl: „Otec si na sport nepotrpí,“ uznával tím, že jeho rodina nepatří do nejvyšších společenských kruhů. Mickymu připadalo k smíchu, že Angličané si váží víc lidí zahálčivých než těch, kteří pracují. V jeho vlasti neměli respekt ani aristokratičtí trubci, ani tvrdě pracující obchodníci. Mickyho krajané nechovali v úctě nic jiného než sílu. Pokud měl muž dost síly, aby ovládl jiné – aby jim dal najíst nebo je vyhladověl, aby je posadil do vězení nebo je osvobodil, aby je zabil nebo nechal žít – nepotřeboval už nic jiného. „A co ty?“ zeptal se Edward. „Co ty budeš v létě dělat?“ Micky chtěl, aby se ho na to zeptal. „Budu tady,“ řekl. „Ve škole.“ „Nezůstaneš přece zas celé prázdniny ve škole?“ „Musím. Domů jet nemůžu. Jedna cesta trvá šest týdnů, musel bych se vracet dřív, než bych tam dojel.“ (8)
Kolo stesteny_3_vyd_strany_001_az_504_FINIDR.indd 8
22.10.2021 0:09
„Kruci, to je otrava.“ Ve skutečnosti Micky domů ani nechtěl. Od té doby, co mu zemřela matka, domov nenáviděl. Byli tam te� jen muži – jeho otec, starší bratr Paulo, pár strýců a bratranců a čtyři stovky honáků. Táta byl pro své lidi hrdina a pro Mickyho cizinec, chladný, nepřístupný, netrpělivý. Ale nejhorší to bylo s Mickyho bratrem. Paulo byl hloupý, ale silný. Nevražil na Mickyho, že je čipernější, a s chutí mladšího bratra ponižoval. Nepropásl jedinou příležitost, aby kdekomu předvedl, že Micky neumí chytit dobytče do lasa, zkrotit koně nebo prostřelit hadovi hlavu. Jeho oblíbený kousek byl, že polekal Mickyho koně, až začal vyhazovat, a Micky musel zavřít oči a držet se zuby nehty, vyděšený k smrti, zatímco kůň pádil po pampě, dokud se neunavil. Ne, Micky domů na prázdniny nechtěl. Ale nechtěl ani zůstat ve škole. O co skutečně stál, bylo pozvání, aby léto strávil s rodinou Pilasterových. Edward mu to ale v tuto chvíli nenabídl a Micky už o tom dál nemluvil. Byl si jistý, že se k tomu ještě dostanou. Přelezli rozpadající se plaňkový plot a stoupali do nevelkého kopce. Nahoře ve svahu bylo jejich přírodní koupaliště. Hladké stěny lomu byly strmé, ale pro obratné kluky nebyl problém dostat se dolů. Na dně lomu bylo hluboké jezírko s tmavě zelenou vodou, v níž se našly ropuchy, žáby a tu a tam užovka. K Mickyho překvapení v ní byli také tři chlapci. Zamhouřil oči před odrazem slunce na hladině a pozoroval ty tři malé postavičky. Všichni tři chodili do čtvrté nižší ve Windfieldu. Mrkvově červená kštice patřila Antoniu Silvovi, což byl přes tuhle barvu Mickyho krajan. Toniův otec neměl tolik půdy jako Mickyho, ale Silvové žili v hlavním městě a měli vlivné přátele. Stejně jako Micky nemohl ani Tonio na prázdniny domů, měl však to štěstí, že díky přátelům na kordovském vyslanectví v Londýně nemusel zůstávat přes léto ve škole. (9)
Kolo stesteny_3_vyd_strany_001_az_504_FINIDR.indd 9
22.10.2021 0:09
Druhý chlapec byl Hugh Pilaster, Edwardův bratranec. Nepodobali se jeden druhému ani dost málo. Hugh byl černovlasý, měl jemné, úhledné rysy a často se uličnicky šklíbil. Edwardovi se Hugh protivil, protože byl dobrý žák a Edward vedle něho vypadal jako rodinný blbeček. Další byl Peter Middleton, dosti bojácný kluk, který se držel sebejistějšího Hugha. Všichni tři měli bílá, hladká, třináctiletá těla, samá hubená ruka a noha. Pak si Micky všiml čtvrtého chlapce. Plaval si sám pro sebe na vzdáleném konci jezírka. Byl starší než ti tři a zřejmě tu nebyl s nimi. Micky mu neviděl do tváře natolik, aby ho poznal. Edward se zlomyslně uculoval. Viděl příležitost provést lumpárnu. Významně si položil prst na ústa a pak začal slézat po stěně lomu. Micky za ním. Dostali se k výstupku, kde si menší kluci uložili šaty a boty. Tonio a Hugh se dole potápěli, něco tam prozkoumávali, a Peter si klidně plaval sem a tam. On si také první všiml nově příchozích. „No ne,“ řekl. „Helemese,“ řekl Edward. „Mně se zdá, že jste porušili zákaz, co?“ Hugh Pilaster si te� také všiml bratrance a zavolal na něj: „Vy taky!“ „Měli byste se radši vrátit, než vás chytnou,“ řekl Edward. Sebral se země jedny kalhoty. „Ale nenamočte si šaty, nebo každý pozná, kde jste byli.“ Pak hodil kalhoty daleko do jezírka a zakuckal se smíchy. „Ty hajzle!“ zavřískl Peter a vrhl se po plujících kalhotách. Micky se pobaveně usmál. Edward sebral jednu botu a hodil ji do vody. Malí hoši začali propadat panice. Edward sebral další kalhoty a mrskl jimi do vody. Bylo to k popukání, jak ti tři neš�astníci křičeli a potápěli se za svými svršky, a Micky se rozřehtal. Zatímco se Edward vyžíval v házení bot a šatů do jezírka, (10)
Kolo stesteny_3_vyd_strany_001_az_504_FINIDR.indd 10
22.10.2021 0:09
Hugh Pilaster se vydrápal ven. Micky čekal, že se dá na útěk, ale on kupodivu běžel rovnou k Edwardovi. Než se Edward stačil otočit, Hugh do něho pořádně strčil. Třebaže byl Edward mnohem větší, ztratil rovnováhu. Zapotácel se na výstupku, pak z něho sletěl a v gejzíru vody dopadl do jezírka. Všechno se to stalo v mžiku a Hugh se svými svršky v náručí šplhal po stěně lomu jako veverka. Peter a Tonio se zajíkali škodolibým smíchem. Micky se snažil zkratkou Hugha dohonit, ale uvědomil si, že proti menšímu mrštnému klukovi nemá naději. Obrátil se zpátky, aby se podíval, jestli je Edward v pořádku. Nemusel si dělat starosti. Edward se už vynořil na hladinu. Chytil Petera Middletona a začal chlapci znova a znova strkat hlavu pod vodu, za trest, že se mu vysmíval. Tonio odplaval k okraji jezírka, třímaje své promočené věci. Otočil se zpátky. „Nech ho být, ty opičáku!“ křikl na Edwarda. Tonio byl odjakživa poděs a Micky byl zvědav, co provede te�. Tonio udělal pár kroků podél stěny a pak se znova otočil, tentokrát s kamenem v ruce. Micky na Edwarda varovně křikl, ale bylo pozdě. Tonio kámen hodil s obdivuhodnou přesností a zasáhl Edwarda do hlavy. Na čele mu vytryskl pramínek krve. Edward zařval bolestí, pustil Petera a vyrazil přes jezírko za Toniem. II. Hugh pádil nahý lesem ke škole, křečovitě svíral, co mu zbylo ze svršků, a snažil se nevnímat, jak ho bosé nohy bolí na drsném terénu. Když dorazil na místo, kde jeho stezku křižovala jiná, uhnul doleva, běžel ještě kousek dál, pak skočil do křoví a schoval se. Čekal, snažil se ovládnout svůj sípavý dech a naslouchal. Jeho bratranec Edward a Edwardův kámoš Micky Miranda byli největší prevíti z celé školy: flákači, mizerní ve sportu (11)
Kolo stesteny_3_vyd_strany_001_az_504_FINIDR.indd 11
22.10.2021 0:09
a surovci. Jediná možnost byla se jim vyhnout. Ale byl si jistý, že Edward po něm půjde. Edward odjakživa Hugha nenáviděl. Ani jejich otcové se nesnášeli. Hughův tatínek Tobias si vyzdvihl svůj kapitál z rodinné firmy a pustil se do podnikání na vlastní pěst; obchodoval s barvivy pro textilní průmysl. I když bylo Hughovi teprve třináct, věděl, že v rodině Pilasterových se nemohlo spáchat nic horšího než si vyzdvihnout svůj kapitál z jejich banky. Edwardův otec Josef svému bratrovi Tobymu nikdy neodpustil. Hugh uvažoval, co se asi stalo jeho přátelům. Než se objevili Micky a Edward, byli v jezírku čtyři: Tonio, Peter a Hugh se šplíchali na jedné straně jezírka a jeden starší kluk, Albert Cammel, plaval sám na vzdálenějším konci. Tonio býval obvykle nebojácný až moc, ale z Mickyho Mirandy měl strach. Pocházeli oba z jedné země, jmenovala se Kordova a Tonio říkal, že Mickyho rodina je bohatá a krutá. Hugh pořádně nechápal, co to má znamenat, ale účinkovalo to nápadně: Tonio dovedl být drzý k jiným pá�ákům, ale vůči Mickymu se choval vždycky zdvořile, až podlézavě. Peter se asi vyděsil až k smrti; ten se bál všeho na světě. Hugh doufal, že těm neurvalcům uklouzl. Albert Cammel, přezdívali mu Hump, nepřišel s Hughem a jeho kamarády a měl šaty na jiném místě, tak se mu asi podařilo zmizet. Hugh zmizel také, ale vyhráno ještě neměl. Ztratil spodní prádlo, ponožky a boty. Bude se muset do školy vplížit v promočené košili a kalhotách a doufat, že ho neuvidí některý učitel nebo někdo ze starších žáků. Už při pouhém pomyšlení na to nahlas zaúpěl. Proč takovéhle věci musejí potkat vždycky mne, pomyslel si sklíčeně. Od té doby, co před osmnácti měsíci do Windfieldu nastoupil, šel z jednoho maléru do druhého. S učením žádné potíže neměl, byl pilný a ve třídě po všech stránkách vynikal. Co nesnášel, byla malicherná kázeňská pravidla. Když mu nařizovali, že má být každý večer ve tři čtvrti na deset v posteli, vždycky si našel (12)
Kolo stesteny_3_vyd_strany_001_az_504_FINIDR.indd 12
22.10.2021 0:09
nějaký pádný důvod, aby byl vzhůru do čtvrt na jedenáct. Zakázaná místa ho přímo mučivě přitahovala, takže prostě musel prozkoumat farní zahradu, ředitelův ovocný sad, sklad na uhlí a pivní sklípek. Utíkal, když měl jít spořádaně, četl, když byla doba na spaní, a mluvil při modlitbách. A vždycky to skončilo jako dnes, měl pocit viny a strachu a ptal se sám sebe, proč si působí takové trápení. V lese bylo ticho těch několik minut, co truchlivě rozjímal o svém osudu a říkal si, jestli skončí jako vyděděnec společnosti nebo přímo zločinec ve vězení, na cestě v železech do Austrálie nebo na šibenici. Nakonec usoudil, že ho Edward nepronásleduje. Vstal a natáhl si mokré kalhoty a košili. Pak uslyšel něčí pláč. Opatrně vyhlédl – a uviděl Toniovu mrkvově červenou kštici. Jeho přítel se vlekl pomalu po stezce, nahý, mokrý, šaty v náručí a vzlykal. „Co se stalo?“ zeptal se Hugh. „Kde je Peter?“ Tonio se najednou zatvářil urputně. „To ti nikdy neřeknu, nikdy!“ řekl. „Oni by mě zabili.“ „Dobře, tak si to nech,“ řekl Hugh. Tonio měl vždycky hrůzu z Mickyho. A� se stalo, co chtělo, bude o tom mlčet. „Radši se obleč,“ řekl Hugh rozumně. Tonio se nepřítomně podíval na kupku promočeného šatstva ve své náruči. Byl zřejmě příliš vyvedený z míry, než aby si s ním poradil. Hugh mu vzal věci z rukou. Měl boty a kalhoty a jednu ponožku, ale košili ne. Hugh mu pomohl si navléci, co měl, a vydali se ke škole. Tonio přestal plakat, i když pořád vypadal velmi otřeseně. Hugh doufal, že ti grázlové neprovedli Peterovi něco skutečně zlého. Ale te� musel myslet na to, jak si zachrání kůži sám. „Jestli se dostaneme do ložnice, můžeme si vzít čisté šaty a druhé boty,“ plánoval dopředu. „Jakmile zruší zákaz vycházení, půjdeme do města a na úvěr si u Baxtedů koupíme nové oblečení.“ Tonio kývl. „No dobře,“ pravil poslušně. V zákrutách cesty mezi stromy Hugh znovu uvažoval, proč (13)
Kolo stesteny_3_vyd_strany_001_az_504_FINIDR.indd 13
22.10.2021 0:09
je Tonio tak rozčilený. Trápení slabších nebylo přece ve Windfieldu nic nového. Co se asi stalo u jezírka, když Hugh utekl? Ale Tonio už celou cestu zpátky ani nemukl. Škola se skládala ze šesti budov, dříve jádra velké zemědělské usedlosti, a dům se žákovskými ložnicemi byla někdejší mlékárna poblíž kaple. Aby se tam dostali, museli přelézt ze� a přeběhnout dvůr s hřištěm. Vysoukali se na ze� a dívali se přes ni. Dvůr byl prázdný, jak Hugh čekal, ale on přece jen váhal. Při pomyšlení na to, jak mu práskačka tancuje po zadku, se už předem krčil. Ale jinou volbu neměl. Musí se dostat zpátky do školy a vzít si suché šaty. „Vzduch je čistý,“ sykl. „Jdeme!“ Společně skočili ze zdi a uháněli přes dvůr do chladného stínu kamenné kaple. Zatím to bylo dobré. Pak se plížili kolem východního nároží budovy, těsně podél zdi. Čekal je krátký trysk volným prostranstvím do jejich budovy. A potom, když byli u dveří, přišla pohroma. Zazněl známý velitelský hlas: „Pilastře mladší! Jste to vy?“ a Hugh věděl, že už má dohráno. Celý zplihl. Zastavil se a otočil. Doktor Offerton vyšel z kaple v pravou chvíli a te� stál ve stínu krytého vchodu, vysoký, zasmušilý muž v kolejním hábitu a klobouku se čtverhrannou stříškou. Hugh zasténal. Doktor Offerton, obě� krádeže těch peněz, byl jistě ze všech učitelů nejméně nakloněn milosrdenství. Práskačka si přijde na své. Svaly jeho hýždí se bezděčně napjaly. „Poj�te sem, Pilastře,“ pravil doktor Offerton. Hugh se k němu přišoural a Tonio ho následoval. Proč já jenom tak riskuju, myslel si Hugh zoufale. „Do ředitelny, okamžitě,“ řekl doktor Offerton. „Ano, pane,“ řekl Hugh zkroušeně. Bylo to čím dál horší. Až ří�a uvidí, co má na sobě, asi ho vyhodí ze školy. A jak to vysvětlí matce? „Tak rychle!“ naléhal učitel netrpělivě. Oba hoši se otočili, ale doktor Offerton řekl: „Vy ne, Silvo.“ Hugh a Tonio na sebe nechápavě mrkli. Proč má být potres(14)
Kolo stesteny_3_vyd_strany_001_az_504_FINIDR.indd 14
22.10.2021 0:09
tán Hugh a Tonio ne? Ale byl to příkaz, a tak Tonio vklouzl do budovy ložnic, kdežto Hugh se vydal za ředitelem. Už jako by práskačku cítil. Věděl, že bude brečet, a to bylo ještě horší než bolest, protože ve třinácti už sám tušil, že je na brekot velký. Ředitelův dům byl na odlehlé straně školního areálu a Hugh šel hodně pomalu, ale přesto se dostal na místo příliš brzy; služebná otevřela dveře, sotva zazvonil. Potkal doktora Polesona v hale. Ředitel byl holohlavý muž buldočí tváře, ale te� z nějakého důvodu nevypadal tak rozkaceně, jak by měl. Místo aby ho vyslýchal, proč je mimo svůj pokoj a ještě k tomu mokrý, otevřel prostě dveře do pracovny a řekl tiše: „Jděte, mladý Pilastře.“ Zřejmě si šetří zlost až na výprask. Hugh vešel s bušícím srdcem. Ke svému úžasu uviděl, že tam sedí jeho matka. A co horšího, že pláče. „Vždy� já se byl jen koupat!“ zakoktal Hugh. Dveře se za ním zavřely a on si uvědomil, že ředitel dovnitř nevešel. Potom začal chápat, že tohle nemá nic společného s tím, že porušil zákaz vycházení, že šel plavat, ztratil část oblečení a dal se chytit napůl nahý. Měl děsivý pocit, že tu jde o něco mnohem horšího. „Mami, co se stalo?“ řekl. „Proč jsi přijela?“ „Ach bože, Hughu,“ vzlykala, „tatínek zemřel.“ III. Sobota byla podle Maisie Robinsonové nejlepší den v týdnu. V sobotu dostával tatínek výplatu. Dnes bude k večeři maso a čerstvý chleba. Seděla na schůdcích před domem a čekala s bratrem Dannym, až se ta�ka vrátí z práce. Dannymu bylo třináct, o dva roky víc než Maisii, a ona se v něm viděla, i když se k ní nechoval vždycky pěkně. (15)
Kolo stesteny_3_vyd_strany_001_az_504_FINIDR.indd 15
22.10.2021 0:09
Domek, kde bydleli, stál v řadě dalších vlhkých, zatuchlých baráků na přístavní periferii malého města na severovýchodním pobřeží Anglie. Patřil paní MacNeilové, vdově. Ta bydlela v přední místnosti dole. Robinsonovi obývali zadní místnost a jiná rodina měla hořejšek. Když měl ta�ka přijít domů, stávala paní MacNeilová na schůdcích přede dveřmi a čekala na své peníze za činži. Maisie měla hlad. Včera si u řezníka vyprosila pár rozsekaných kostí a ta�ka přinesl vodnici; udělali si ji dušenou a to bylo její poslední jídlo. Ale dnes byla sobota! Snažila se nemyslet na večeři, protože jí potom kručelo v žaludku ještě víc. Aby vypudila jídlo z mysli, řekla Dannymu: „Ta�ka dnes ráno mluvil sprostě.“ „Co říkal?“ „Řekl, že paní MacNeilová je paskudniak.“ Danny se zahihňal. To slovo znamenalo něco jako hajzl. Obě děti žily ve své nové vlasti rok a mluvily anglicky plynně, ale jidiš nezapomněly. Ve skutečnosti se nejmenovali Robinsonovi, ale Rabinowiczovi. Paní MacNeilová je nemohla ani cítit od chvíle, kdy se dozvěděla, že jsou Židé. Nikdy předtím se s žádným Židem nesetkala, a když jim byt pronajímala, myslela si, že jsou Francouzi. V tomhle městě žádní jiní Židé nebyli. Robinsonovi sem vlastně vůbec nechtěli; zaplatili si přeplavbu do místa, které se jmenovalo Manchester a kde bylo Židů plno, a lodní kapitán jim řekl, že Manchester je tady, ale to je podvedl. Když zjistili, že nejsou na správném místě, řekl tatínek, že si našetří peníze, aby se mohli do Manchesteru přestěhovat, ale pak maminka onemocněla. Byla nemocná pořád a oni byli pořád tady. Ta�ka pracoval ve velikém skladišti na nábřeží, kde stálo nad vraty velkými písmeny „Tobias Pilaster a spol.“. Maisie si často říkala, kdo asi je ten „spol“. Tatínek pracoval jako skladník, zapisoval sudy barviv, které se přivážely dovnitř a odvážely ven. Byl pečlivý člověk, potrpěl si na záznamy a seznamy. Maminka byla úplně jiná. Vždycky byla z nich (16)
Kolo stesteny_3_vyd_strany_001_az_504_FINIDR.indd 16
22.10.2021 0:09
dvou podnikavější. Právě ona chtěla, aby se vydali do Anglie. Maminka ráda pořádala společnosti, chodila na výlety, setkávala se s novými lidmi, hezky se oblékala a hrála společenské hry. Proto ji měl ta�ka tolik rád, myslela si Maisie; takový jako ona být neuměl. Te� už tu jiskru neměla. Ležela na staré žíněnce celý den, upadala do spánku a zas se probouzela, bledou tvář orosenou potem, měla horký dech a bylo jí cítit z úst. Doktor říkal, že potřebuje dobrou stravu, hodně čerstvých vajec a smetany a každý den hovězí; pak mu ta�ka zaplatil penězi, které měl na večeři. Ale te� se Maisie cítila provinile při každém jídle, protože věděla, že ujídá to, co by mamce mohlo zachránit život. Maisie a Danny se naučili krást. Když byl trh, chodili do města a z hromad na náměstí vždycky štípli pár brambor a jablek. Trhovci měli oči na stopkách, ale občas něco odvedlo jejich pozornost – hádka kvůli drobným, psí rvačka, opilec – a děti hleděly popadnout, co se dalo. Když měly štěstí, potkaly nějaké stejně staré zazobané dítě; to se do něj pustily a obraly ho. Mělo u sebe často pomeranč nebo pytlík se sladkostmi a třeba i pár penny. Maisie se bála, že je chytnou, protože věděla, že maminka by se strašně styděla, jenže měla taky hlad. Vzhlédla a viděla, že po ulici jde hlouček mužů. Podivila se, kdo to může být. Na to, aby šli domů dělníci z doků, bylo ještě moc brzy. Mluvili rozzlobeně, mávali rukama a zatínali pěsti. Když přišli blíž, poznala pana Rosse, který bydlel nahoře a pracoval s tatínkem u Pilasterových. Proč není v práci? Vyhodili ho? Vypadal dost naštvaně. Byl rudý ve tváři a klel, mluvil o blbých parchantech, všivých vydřiduších a prolhaných bastardech. Když se skupina přiblížila k domu, pan Ross se od ní odtrhl a vřítil se dovnitř, takže Maisie a Danny se před jeho okovanými botami museli rychle uklidit. Když se Maisie rozhlédla znovu, viděla tatínka. Hubený, s černým plnovousem a měkkýma hnědýma očima, držel se opodál za ostatními a šel se skloněnou hlavou; vypadal tak (17)
Kolo stesteny_3_vyd_strany_001_az_504_FINIDR.indd 17
22.10.2021 0:09
sklesle a beznadějně, že Maisii bylo do pláče. „Tati, co se stalo,“ zeptala se. „Proč jdeš tak brzy?“ „Poj�te dovnitř,“ řekl tak tiše, že ho Maisie sotva uslyšela. Obě děti šly za ním do jejich pokoje vzadu. Klekl si u žíněnky a políbil maminku na ústa. „Firma zkrachovala,“ řekl jí v jidiš. „Toby Pilaster je bankrot.“ Maisie nevěděla, co to znamená, ale tatínek to říkal takovým tónem, že to znělo jako neštěstí. Rychle koukla po Dannym; pokrčil rameny. Ani on nerozuměl. „Ale proč?“ řekla mamka. „Byl to finanční krach,“ odpověděl tatínek. „Položila se jedna banka v Londýně.“ Maminka se v usilovném soustředění zamračila. „Ale tohle není Londýn,“ namítla. „Co je nám po Londýně?“ „Podrobnosti já neznám.“ „Takže nemáš práci?“ „Práci ani peníze.“ „Ale dnes vám přece zaplatili.“ Ta�ka sklopil hlavu. „Ne, nezaplatili.“ Maisie znovu mrkla po Dannym. Tomuhle rozuměli. Žádné peníze, to znamenalo žádné jídlo pro nikoho. Danny vypadal vyděšeně. Maisii bylo do pláče. „Oni ti musejí zaplatit,“ šeptala maminka. „Pracoval jsi celý týden, tak ti zaplatit musejí.“ „Nemají peníze,“ řekl tatínek. „To je právě bankrot, když dlužíš lidem peníze a nemůžeš jim zaplatit.“ „Ale pan Pilaster je hodný člověk, vždycky jsi to říkal.“ „Toby Pilaster je po smrti. Oběsil se včera v noci ve své kanceláři v Londýně. Má syna v Dannyho věku.“ „Ale jak uživíme děti?“ „To nevím,“ řekl tatínek a k Maisiinu ustrnutí se rozplakal. „Mně je to tak líto, Sáro,“ naříkal a slzy se mu koulely do vousů. „Já tě přivedl do tohohle strašného místa, kde nejsou žádní Židé a nikdo nám nepomůže. Nemůžu zaplatit doktora, nemůžu koupit léky, nemůžu dát dětem najíst. Zklamal jsem tě. Mně je to tak líto, tak líto.“ Sklonil se a schoval (18)
Kolo stesteny_3_vyd_strany_001_az_504_FINIDR.indd 18
22.10.2021 0:09