PROLOG 1898
MESTO SNU.indd 9
7.4.22 14:26
N
ic nemilovala Harriet Caldwellová tak jako rušný hlučící přístav, především srpovitý oblouk nesčetných přístavních můstků na North Beach. Jako nohy stonožky se rozlézala mola od nábřeží do chladných vod Sanfranciského zálivu. Přístav bylo místo, jehož magie byla přímo hmatatelná, dokázal omámit všechny její smysly. Harriet využila každou příležitost, aby mohla doprovodit otce do jeho úřadu na konci ulice Vallejo, kde ve vzdálenosti, co by kamenem dohodil, přistávaly lodě Caldwellovy dopravní společnosti u stejnojmenného mola. Evelyn Caldwellová neschvalovala výlety své dcery mezi spodinu, jak nazývala tyto její návštěvy přístavu. Manželovi vyčítala, že jí příliš povoluje a že takový nepřirozený sklon se nehodí pro mladou dámu z lepší společnosti, neboť poškodí její dobrou pověst. Naštěstí to otec viděl naprosto jinak, nedal se námitkami matky ovlivnit a příležitostně ji brával s sebou. Harriet měla sice už delší dobu podezření, že mu ani tak nejde o to, aby splnil její horoucí přání, jako spíš o to, aby matku odkázal do příslušných mezí a ukázal, kdo je pánem v domě. Ale to neměnilo nic na tom, že mu byla vděčná a vychutnávala si na nábřeží každou minutu s ním. Taky jí nevadilo, že mnohdy zřejmě naprosto zapomněl, že je s ním v úřadě. Možná ji ale přece jen vnímal, nějak na pozadí, a jenom neviděl důvod, aby se kvůli ní dal rušit v práci. Tak přesně to nevěděla, a koneckonců to bylo jedno, pokud jen mohla být v jeho blízkosti. Proto se chránila ho oslovit nebo jinak vzbudit pozornost, a tak se stávalo, že celé hodiny seděla v rohu za jeho těžkým pracovním stolem s mosazným kováním, zatímco otec studoval papíry, skřípavým perem dělal poznámky do 11
MESTO SNU.indd 11
7.4.22 14:26
tlustých účetních knih a dohadoval obchodní záležitosti s prokuristou Cecilem Slocumem, přísným vládcem nad účetními pomocníky vepředu v písárně. Pro tyto hodiny měla pod ušákem ze zelené kůže schovanou knihu s napínavými příběhy. Tohoto časného dubnového rána Harriet nic nedrželo v úřadě, ani knížka ji nelákala. Přitom nevěděla, co ji víc rozladilo: Tísnivé pomyš lení, že už za několik týdnů bude vyhnána do vznešeného dívčího penzionátu na východním pobřeží, nebo mraky štiplavého tabáko vého kouře, jež se vznášely pod zčernalými stropními trámy. Možná to taky byly hrůzu vzbuzující příběhy jejího otce. Byli u něho na návštěvě tři majitelé trojstěžníku, který nabízeli k prodeji, což otce přimělo, aby otevřel láhev koňaku. Nechal putovat krabičku s dobrými doutníky a dával k lepšímu příběhy ze svého dobrodružného života. Zcela ve svém živlu se utápěl ve vzpomínkách na ony časy, kdy se svou první lodí Sansibar brázdil moře a pouštěl se do mnohých riskantních dobrodružství. A strýc Henry, o osmnáct let mladší než otec a tehdy jako mladý chlapec po jeho boku, mu nadšeně přizvukoval. Otec dokázal ještě po dvou desetiletích na souši jako nikdo jiný vyprávět silně přehnané námořnické historky. Harriet ve svých třinácti a půl letech slyšela tyto příběhy, které otec a strýc Henry prožili v Jižním moři a jinde, příliš často na to, aby ji ještě zajímaly. Navíc chtěla konečně vidět klipr Davenport, který kotvil u mola Pacific. Tento elegantní trojstěžník chtěl otec koupit. Pět škunerů a dva kolesové parníky, z nichž se v současné době skládala docela stará flotila Caldwellovy dopravní společnosti, byly převážně užívány pro pobřežní obchod. Přičemž kolesové parníky objížděly Sacramento, American a San Joaquin River, splavné řeky ve vnitrozemí. S kliprem, který pocházel z proslulé loděnice v Maine a měl obrovský nákladní prostor v podpalubí, se otec a strýc Henry chtěli konečně pustit ve velkém stylu do lukrativního zámořského obchodu s Jižní Amerikou a Austrálií. Po koupi měl být klipr přejmenován na Samoa, protože názvy všech lodí v Caldwellově dopravní společnosti začínaly podle staré tradice na S a nosily jména nějakého ostrova. Nikdo si nevšiml Harriet, která se vykradla zadními dveřmi ven ze 12
MESTO SNU.indd 12
7.4.22 14:26
zakouřené kanceláře. Tam, v boční uličce, stál otcův kočár uvázaný u železného kruhu, který trčel nahoře ze zdi rohového domu u mola. Magnus Magnussen, jejich švédský kočí, pověsil klisně před hubu pytel s ovsem a sám čekal naproti v Callahanově taverně na to, kdy zase budou zapotřebí jeho služby. Nejspíš už zatím nořil své mroží vousy do dalšího džbánu piva. Bledě mléčné mlžné závoje se líně valily slepou uličkou, která končila jen několik metrů za ní před oběma cihlovými skladišti Cald wellovy dopravní společnosti. Cítila mlhu na tváři jako vlhký dech. Okamžitě ztratila naději, že uvidí trojstěžník dole u přístavní hráze. Zamlžená okna úřadu a neustálé tupé houkání mlhových rohů, které jí připadalo jako chór ztracených duší, tedy přece jen nelhaly! Zklamaně zůstala stát na rohu vedle rezavé klisny Becky, která líně žvýkala oves, a uvažovala, jestli se má odvážit vyjít na molo. Mohlo to být nebezpečné, protože při valící se mlze, která se navíc zdála houstnout, nebylo vidět ani na deset kroků. Zatímco za jasných dnů měla před očima na přístavní hrázi v obou směrech les ze stožárů, komínů, parních jeřábů a lidé se před ní hemžili jako v mraveništi, viděla teď trčet z mlžné kaše tu kousek přídi lodi, tam půl komínu a na druhé straně ustrnulé rameno lodního vykladače. Nerozhodně se dívala do mlhy a bojovala sama se sebou, zda se má toho skutečně odvážit, když najednou zaslechla zlostný křik. Přicházel ze směru od jižně ležících přístavních můstků u mola Broadway nebo Pacific. Mlha tlumila všechny zvuky jako zeď z vaty, proto zpočátku nerozuměla, co křičely hrubé mužské hlasy. Ale ty rychle nabývaly na síle, blížily se a pak i v mlze tomu rozhněvanému řevu rozuměla. „Parchanti proklatý!“ „My vás dostaneme, zlodějská pakáži, to vám neprojde!“ „Sakra, zadržte ty spratky!“ „Já vás vyřídím! Už nebudete plundrovat naše ústřicové sádky, na to můžete vzít jed!“ Než Harriet pochopila, komu jsou muži v patách, vynořily se před ní z cárů mlhy dvě postavy. Snědí mladíci v otrhaných kalhotách, 13
MESTO SNU.indd 13
7.4.22 14:26
s provazem místo opasku, do půli těla nazí. Mohlo jim být tak šestnáct sedmnáct. Jeden měl kudrnaté tmavé vlasy, druhému vykuko vala z kšiltovky rozcuchaná světlá hříva. Ten kudrnatý kulhal na pravou nohu, zastavil se několik kroků před uličkou a s bolestně sešklebenou tváří si sevřel kotník. Oba námahou supěli a rychle se spolu domlouvali. „Dělej, Lenny, musíme dál!“ naléhal mladík s kšiltovkou a popadl kulhajícího za paži. „Hergot, já už nemůžu. Strašně to bolí!“ „Jestli nás dopadnou rybáři, bude to ještě horší!“ „Člověče, Frankie, já vážně nemůžu! Koukej, ať aspoň ty vyvázneš se zdravou kůží!“ „Co blbneš? Přece tě v tom nenechám!“ Po tlustých prknech zatím hrozivě duněly těžké boty. Pronásledovatelé byli blízko. Za pár okamžiků by byl osud těch dvou zpečetěný. Harriet neuvažovala dlouho. „Hej, vy tam!“ upozornila na sebe hlasitým šepotem. „Tady v kočáře se můžete schovat!“ Oba mladíci se otočili, bez váhání se chopili šance na záchranu a skočili do kočáru. Dokonce i Lenny dokázal těch pár kroků bleskově zvládnout, i když se zatnutými zuby. „Dělejte! Rychle na zem!“ šeptala Harriet, okamžitě je následo vala, a ještě včas pomyslela na to, aby dvířka kočáru hlasitě nezabouchla. Tiše je zavřela a vklouzla na lavici ve směru jízdy, položila nohy, které měla v zašněrovaných kotníkových botách, na záda jednoho ze zlodějů ústřic, rychle stočila okénko ve dveřích kočáru a zdánlivě zvědavě se vyklonila. Taky byl nejvyšší čas. U vchodu do uličky se už objevili pronásledovatelé zlodějů. Čtyři udýchaní statní rybáři v hrubém oblečení a těžkých botách, které jim běh neusnadňovaly. V mozolnatých dlaních drželi klacky a z očí jim doslova čišela chuť na krvavou pomstu. „Sakra, kam zmizeli? Před chvílí jsem je ještě viděl!“ řval jeden z mužů. „Jestli myslíte ty dva lumpy, tak běželi tamhle dolů, pánové!“ zavo14
MESTO SNU.indd 14
7.4.22 14:26
lala na ně Harriet a ukázala směrem ke skladištím. „Tam vzadu je úzká mezera mezi domy. Jeden z nich pořádně kulhal a dost naříkal. Určitě se nedostane daleko, toho ještě dohoníte!“ Jeden z rozzlobených rybářů vyhrkl rychlé poděkování a brzy všichni zmizeli v průchodu mezi skladišti, který byl právě tak široký jako ramena statného muže. „Tak, vzduch je čistý!“ Harriet otevřela dveře kočáru a přes těla ležící na zemi vylezla ven. Bláznivé potěšení, že vodila rybáře za nos a udělala něco naprosto nevhodného, dokonce zakázaného, rychle pominulo. Najednou si nepřála nic jiného, než aby ti dva co nejrychleji zmizeli. Nechtěla ani pomyslet, co by se stalo, kdyby ji v kočáře přistihl s těmi otrhanými zloději Magnus, a co teprve by tomu řekli otec a strýc Henry! To je šílené, co tak nerozvážně provedla! Co to do ní jen vjelo? Její chování se sotva dalo omluvit zklamáním, že ani nezahlédla Davenport, nebo že se předtím tak nudila. Oba zloději vylezli z kočáru. „Tedy, to byla záchrana v nejvyšší nouzi! To máš u mě k dobru, pusinko,“ zahuhlal s rozpačitým úšklebkem ten, co kulhal. „A já že naříkal? To ses musela přeslechnout.“ „Tu pusinku si strč někam, Lenny! Nebo kdoví, jak se jmenuješ!“ odsekla Harriet ostře, což oba mladíky rozesmálo. „To si piš, že jsi skučel! A teď zmizte!“ Lenny se jen zašklebil a kulhal pryč. „Svatá prádelno, jestli tohle nebyl zázrak, nechci se jmenovat Frank!“ pronesl obdivně druhý, jenž měl neuvěřitelně modré oči, a klepl dvěma prsty na kšilt své čepice. Přitom si Harriet všimla tenké srpovité jizvy, která se mu táhla vlevo po čele směrem k uchu. „Máš opravdu odvahu, maličká! Tisíceré díky!“ zavolal a pustil se za svým druhem. Už byl na rohu, když se prudce otočil a rozběhl se k ní. „Co je? Něco jsi zapomněl?“ vyjela na něj podrážděně a bezděčně se podívala do kočáru, jestli mu tam něco nevypadlo z odraných kalhot. „Ano, tohle!“ A než se Harriet nadála, vzal její tvář do obou dlaní a vtiskl jí polibek na ústa. Dotyk jeho teplých rtů, jemný a vroucí současně, působil, jako když elektřina rázem projede celým jejím tělem. 15
MESTO SNU.indd 15
7.4.22 14:26
„Jestli sis tohle nezasloužila, pak vážně nevím!“ Usmál se na ni svýma modrýma očima, zatahal ji za cop a utíkal pryč. Ztratila řeč nad nestydatostí, jakou si dovolil, a současně ji polibek rozrušil natolik, že ucouvla o krok a rukou si zakryla pusu, což však už moc nepomohlo. Ani pádnou nadávku, kterou by za ním vyslala, nestihla. Zmizel za rohem v mlze.
Trup kolesového parníku se krátce otřásl, když se obě boční vodní kola dala do pohybu. Hlasitě šuměla voda zpěněná mohutnými lopatkami kol. Eureka se těžkopádně sunula z doku přístavu Sausalito, ale brzy nabrala svou plavební rychlost. Rozhrnovala přídí temné vody zálivu a nabrala pod zamračeným nebem kurs k moři světel vzdálenému jen několik mílí, kterým se při setmění ozdobila kopcovitá silueta San Franciska. Závany čerstvého větru nasadily vlnám bílé hřebeny. Arthur Caldwell stál na jasně osvětlené, ale téměř liduprázdné horní palubě, nohy lehce rozkročené s levou rukou za zády, a v závětří kouřil doutník. Jakmile měl lodní prkna pod nohama, potřeboval volné nebe nad sebou a nic mu nesmělo bránit v pohledu na moře, i když to v tomto případě byl jen Sanfranciský záliv. A za tohoto proklatého počasí, jež se tak nečekaně změnilo, by ho tím spíš nic neudrželo v podpalubí! Ve svých téměř šedesáti letech byl Arthur Caldwell statný a respekt vzbuzující zjev. Měl stále ještě široká ramena, držel se zpříma a vypínal hruď jako voják na stráži. Černé, lehce zvlněné vlasy měl pořád ještě husté, i když už se v nich objevily šediny. Což rovněž platilo pro jeho stále pečlivě udržovaný plnovous, který lemoval hranatou tvář. Rejdař pohlédl ustaraně naproti k Alcatrazu, kde už počínající mlha zahalovala budovy citadely, přebudované na vojenskou věznici. Skalnatý ostrov ležel ještě dobrou míli daleko, ale jak odhadoval situaci, blížící se mlha ho zahalí dřív, než ho Eureka mine. Arthur Caldwell si vyčítal, že měl důrazněji naléhat na dřívější 16
MESTO SNU.indd 16
7.4.22 14:26
o dchod ze sestřina domu. Teď mu nezbývalo než doufat, že dorazí k druhému břehu, než jakákoliv lodní doprava ustane. Nehlučně a strašidelně se hnaly cáry mlhy po temném Pacifiku, a sotva Caldwellovi vstoupili na palubu Eureky, mlha zahalila rychlostí větru oba skalnaté výběžky tvořící Zlatou bránu. Po rozlehlém zálivu se plavilo ještě dost lodí, které dávaly o sobě vědět hlubokými tóny mlhových sirén. Harriet, která vyšla k otci na palubu, neměla oči pro mlhu ani uši pro varovné signály. Ji trápily docela jiné starosti. Mechanicky si přitáhla teplý přehoz kolem ramen. Obezřele si ho vzala s sebou na návštěvu k tetě Dorothy v Sausalitu. Byl začátek května, ale i v létě se dala v zálivu během jednoho dne prožít všechna čtyři období. U tety Dorothy se zdrželi dlouho, dokonce moc dlouho. Vlastně měli být za setmění zase v San Francisku, v jejich domě u Telegraph Hillu, ale Dorothy je prostě nechtěla nechat odejít. Připadala si opuštěná, už před lety ovdověla a vlastní děti neměla. Navíc samota zhoršovala její chatrné zdraví. A jak plakala, když se dozvěděla, že teď svou neteř tak dlouho neuvidí, Harriet se téměř rozplakala s ní. A do pláče jí bylo pořád. Krátce váhala, ale pak si přece jen dodala odvahu. I kdyby byly šance sebemenší, musí ještě jednou zkusit otce přemluvit. Zbývaly jí už jen tři dny, a v té době doma sotva ještě bude mít příležitost, aby ho měla zcela jen pro sebe. Možná to bylo řízení osudu, že matka s nimi kvůli migréně k tetě Dorothy nejela. Nehledě na to, že nikdy nestála o její společnost. Odkašlala si a vzala otce v prosebném gestu za ruku. „Tati, musí to skutečně být, abych…“ Dál se nedostala. „Nezačínej s tím zase, Harriet!“ zvolal nevrle. „Ta záležitost je vyřízená! Půjdeš do Bostonu do toho penzionátu, jak už bylo dávno rozhodnuto. Slíbil jsem to matce. Ona chce, abys dostala to nejlepší vychování, a anglický institut té madame Worchesterové má prostě vynikající pověst. Jednoho dne budeš hrdá na to, žes tam absolvovala vzdělání a…,“ krátce zaváhal a pak omluvně pokrčil rameny, jako by jen něco opakoval, a to taky bez velkého přesvědčení, „… no ano, a získala uhlazené chování.“ 17
MESTO SNU.indd 17
7.4.22 14:26
Harriet protáhla tvář, jako by kousla do citronu. To s „anglickým institutem“ byla fixní idea matky, která byla rozená Chadwicková, narodila se v Anglii a prvních devět let svého života strávila v Londýně. Kalifornie, jež vděčila za svůj bouřlivý růst zlaté horečce z roku 1848 až 49 a později za nálezy ropy na jihu, byla v jejích očích stále ještě převážně zalidněná polovičními barbary. Pro ni byla anglická kultura měřítkem všeho. Když o tom mluvila, člověk by si málem myslel, že její rodina žila v milostivém stínu královské rodiny. Harriet si často kladla otázku, kterou se nikdo neodvážil vyslovit: Proč tedy Chadwickovi tak překotně opustili Londýn a usadili se v Bostonu? Rozhodující pro to možná byla jejich katastrofální burzovní spekulace a několik nekrytých šeků – tak to aspoň vyrozuměla Harriet z poznámky otce, kterou zachytila, když se rodiče jednou prudce hádali a domnívali se, že jsou sami. Proč se matka při jejím zbožňování anglické kultury a společnosti provdala za muže ze západ ního pobřeží, tedy v jejích očích za polovičního barbara, se dalo již snadněji vysvětlit. Rozhodně otec v oné hádce matce připomněl, že byl zdaleka nejlepší partie, která se jí a její rodině naskytla. A než se rozčileně vyřítil z místnosti, ještě poznamenal, že jak si vzpomíná, Chadwickům ani v nejmenším nevadilo, že všechny jejich účty v Bostonu nezaplatil anglickými librami, ale tvrdými americkými dolary. „Ale proč Boston? Proč právě institut na východním pobřeží?“ naříkala Harriet. „Víš, jak je to daleko? Určitě pět tisíc mil!“ „Ale kdež, je to právě tři a půl tisíce,“ odvětil otec a díval se znovu naproti na Alcatraz. Zatím byli na stejné úrovni s ostrovem, jehož mohutný zastavěný skalní hrb už téměř nebyl za cáry mlhy vidět. „A se Southern Pacific jsi v Bostonu pohodlně za čtyři a půl dne. Dřív taková cesta přes kontinent trvala mnoho týdnů. Nemluvě o cestě lodí kolem mysu Horn. To byl člověk na cestě celé měsíce, a navíc dával v sázku život!“ Jaká to útěcha! „Jonathan ale nemusel do takového internátu, kde člověku vštípí jemné anglické manýry! S nimi se on už zřejmě narodil,“ poznamenala Harriet kousavě a bojovala se slzami. Jonathan byl její o šest let starší bratr, který od minulého roku studoval naproti v Berkeley. I když podle 18
MESTO SNU.indd 18
7.4.22 14:26
všeho, co jí vyprávěl při svých krátkých návštěvách doma, byl zřejmě častěji k zastižení na tenisovém kurtu, na lovu, regatě nebo na horské túře než na přednáškách. Ale jako nejstarší potomek a udržovatel rodu a matčin zbožňovaný zlatý chlapec se nemusel obávat žádných výčitek, ať už provedl nebo neprovedl cokoliv, natož vyhnanství na druhý konec kontinentu. To její malý bratr Elliot, kterému byly právě čtyři roky, tichý snílek a pravý opak Jonathana, s tak bezmeznou shovívavostí počítat nemohl. To bylo Harriet jasné už teď. Otec se krátce zasmál. „Ne, ale to je taky něco jiného. Je prostě muž a jednoho dne převezme firmu,“ pronesl smířlivým tónem. „A ty máš jednou udělat skvělou partii, proto tvoje matka…“ Odmlčel se, když si uvědomil, že zvuk mlhové sirény je najednou jiný, už ne tak temně vzdálený, ale varovně vyostřený, a jak se loď od severozápadu blížila, kvílení sirény stoupalo a sílilo. Náhlou změnu hlasu sirény umocnilo i to, že ona loď zřejmě právě obeplula po západní straně protáhlý ostrov Alcatraz, který tlumil její houkání, zatímco jejich loď zrovna proplula kolem jižního cípu ostrova a jejich plavební dráhy se křížily. „Dobrý bože!“ vykřikl otec a úlekem upustil doutník. Vysoká příď nákladní lodi s dvěma mohutnými komíny rozrazila masu mlhy na pravoboku Eureky a kolize s ocelovým kolesem se zdála neodvratná. Na obou lodích se rozhoukaly sirény. Kormidelník Eureky přehodil kormidlo, takže se prudce stočila na levobok. Ze strojovny se ozval ostrý křik. Otec popadl Harriet oběma pažemi, potácel se s ní od zábradlí pryč a něco na ni volal, ale jeho slovům nerozuměla. Slyšela jen pronikavý jekot a řev mlhových sirén, skřípění stroje, vysoký klapot vodního kola na pravoboku, které se při prudkém naklonění na levobok zvedlo z vody a bičovalo vlhký vzduch – a zděšeně viděla, jak mohutná příď nákladní lodě, zahalená cáry mlhy, míří přímo na ně. Několik okamžiků to vypadalo, že i na nákladní lodi zavčas strhli kormidlo, aby zabránili kolizi, dokonce se zdálo, že se obě lodi těsně minou, možná jen s odřenými boky, ale nestalo se tak. Ten náraz byl mnohem tvrdší, nákladní loď za úděsného skřípotu narazila do jejich pravoboku, prorazila zábradlí a zmáčkla kus boční stěny nad vodní hladinou. Pak prošuměla kolem, jako by se nic nestalo. 19
MESTO SNU.indd 19
7.4.22 14:26
Na Eurece vznikla po té kolizi poměrně malá škoda, ale náraz stačil, aby Harriet a jejího otce mrštil zády proti zábradlí. Otec ucítil bodavou bolest v zádech, ramenou a pažích. Ještě při pádu se zoufale snažil pevně Harriet držet, ale neviditelná moc mu ji vytrhla z paží a katapultovala ji do moře. Smolně černý chlad, který Harriet obklopil a táhl do hloubky, jí pronikal do morku kostí ostrými mrazivými bodlinami. Vlněný přehoz na ní visel jako těžké břímě a napomáhal rychlejšímu sestupu do hlubin věčného chladu. Zmocnila se jí panika a na okamžik ji připravila o každou jasnou myšlenku. Chtěla křičet, ale dokázala tomu možná smrtelnému impulzu odolat. Pak vnitřní hlas přehlušil smrtelný strach. Přece umím plavat! Neutopím se! Musím jen zachovat klid a dostat se nahoru! Naštěstí se už v šesti letech naučila plavat, u Pacifiku, v nádherném koupališti se skleněnou kupolí. Jonathan na tom tvrdohlavě a neoblomně trval, jinak by ji s sebou nevzal na jachtu. Strhla si přehoz z těla, divoce šlapala vodu a hrabala rukama, přitom vzhlížela k hladině s perličkami světla, které jí signalizovalo záchranu. Naštěstí při pádu do moře ztratila boty. Šaty a spodničky nasáklé vodou jí už tak dost ztěžovaly, aby se probojovala nahoru. Musela napnout všechny síly, aby unikla smrtelnému tahu do hloubky. Kdyby byla zima a stála by v pevně zapnutém kabátě a s pevnými šněrovacími botami na palubě, zřejmě by byla ztracená. Chvíli jí cákala voda do tváře, když se vynořila a příliš brzy otevřela ústa, aby dychtivě zalapala po vzduchu. Spolykala pořádně vody, několik stříkanců se jí dostalo do průdušnice, a znovu si myslela, že se udusí. Šlapala na místě vodu, dávila se, kašlala a divoce plivala. Oči jí hořely a slzely ze slané vody, zatímco se rozhlížela a hledala Eureku. Vytí sirén, ostré volání a několik pustých kleteb se rozléhalo po vodě. Konečně objevila v závoji slz světla Eureky a černý obrys nákladní lodi, která se sunula před osvětlené nábřeží San Franciska. Zdálo se, že rázně pokračuje svou cestou směrem na Oakland, jako by ke srážce nedošlo nebo by nestála za další pozornost. Ale totéž dělala Eureka! 20
MESTO SNU.indd 20
7.4.22 14:26
Loď se neotočila, neudělala ostrý oblouk a nenechala ani kroužit světlomety na střeše kormidelny, aby ji hledali! Bože, to si nikdo nevšiml, že přepadla přes palubu? A co její otec? Leží snad v bezvědomí na palubě, nebo ho to možná taky strhlo dolů? Co jestli nikdo na palubě nezjistil, že spadla do moře? Opět se jí zmocnil panický strach. Parník se stále víc vzdaloval, světla se zmenšovala a zmenšovala. Harriet křičela o pomoc a plavala za ním, ale jeho obrys pomalu mizel. Až ke břehu to bylo ještě dobrou míli. Příliš daleko, i pro dobrou plavkyni. Se všemi šaty na těle a v té ledové vodě to nikdy nemohla dokázat. Paže už jí teď děsivě ochabovaly. Harriet křičela a křičela vší silou plic ve smrtelném strachu a bezmezném zoufalství. Rukama divoce pleskala na vodu. Temně šedý stín, který se vynořil za ní z temnoty, neviděla. Ale náhle zaslechla hrdelní volání, výzvu, aby proboha zachovala klid. Jistota, že bude zachráněna, se jí zmocnila jako teplá vnitřní vlna, když viděla jakoby z ničeho připlouvat plochý otevřený rybářský člun s vlajícími plachtami. Brzy bude zachráněna! Silné mužské ruce ji vytáhly na palubu šalupy. Stěží popadala dech, když se zhroutila před stožárem, vykoktala slova díků a celá se třásla. Byla jí hrozná zima, neskutečně mrzla v ostrém větru, ale co už na tom záleželo? Byla zachráněná, díky nebesům a oběma rybářům! „Koukej! Konečně ti idioti na parníku zjistili, že někdo spadl přes palubu!“ slyšela pohrdavě pronést jednoho ze svých zachránců. „Otáčejí. Doufejme, že z toho bude tučná odměna!“ „Nepředbíhej! Já se ujmu vesla. Ty nejdřív zapal lucernu, ať jim dáme znamení a nemusíme se jako blbci za nimi hnát!“ zvolal druhý a otočil otevřený člun opět do větru, aby se dostal co nejrychleji k parníku. „Hele, to si můžeme ušetřit! Ti teď určitě nahodí světlomety a pak nám stačí mávat tímhle starým hadrem! No, koukej! Tamhle už jeden světlomet tancuje!“ Harriet zpozorněla. Ty hlasy jí připadaly povědomé. Nebo se mýlí? Může to tak skutečně být? Je tak neuvěřitelná náhoda vůbec možná? Vlhkou rukou si odhrnula mokré vlasy z obličeje a pokoušela se v temnu něco rozpoznat. 21
MESTO SNU.indd 21
7.4.22 14:26
Posadila se a upřeně zkoumala tváře svých dvou zachránců, které zprvu považovala za rybáře. „Jste… jste to vy?“ zeptala se váhavě. „Ti dva… zloději ústřic? Lenny a Frank?“ Sotva byla otázka vyslovena, světelný kužel reflektoru sklouzl po šalupě, zastavil své tápající putování, vrátil se trhnutím k ní zpět a pevně ji držel svým zářícím světlem. Z paluby parníku zazněl jásot. Silný hlas přehlušil všechny ostatní. Byl to hlas otce, který volal její jméno. Žije tedy, bohudíky! Nespadl přes palubu a taky se zřejmě vážně nezranil, když tak hlasitě volá její jméno! „Člověče, Frankie! Jestli to není ta maličká s černými copy a zelenýma kočičíma očima, co nás před nedávnem schovala v kočáře!“ „Skutečně! No to nechápu!“ Harriet na ně zírala stejně nevěřícně. Byli to skutečně oni, ten s kudrnatou hlavou a jeho přítel, drzý kluk se světlou hřívou a jizvou nahoře vlevo na čele, který si tehdy dovolil tu nestydatost, že ji políbil na pusu! Seděl vzadu u vesla. „No, jestli tohle není dobrý znamení! Zrovna tuhle malou jsme vylovili ze zálivu!“ zavolal ze zádi člunu, posunul si kšiltovku do týlu a vesele se smál. Ano, dokonce na ni mrkl, jako by spolu sdíleli nějaké zábavné tajemství! „Tak to se vsaď, o co chceš, kamaráde!“ zavolal na něho ten druhý. „Tohle bude určitě proklatě úspěšná noc!“ Harriet, zmítaná mezi pobuřující vzpomínkou a vděčností, nevěděla, co na to říct. A pak už taky přirazili k parníku. „Tak a tím jsme si asi kvit, co říkáš, pusinko?“ šklebil se široce Lenny, když se už Harriet jednou nohou zaklesla do oka provazového žebříku, jenž visel z boční paluby a sahal až k nim do člunu. „To tedy ne,“ odsekla, otočila se k blonďákovi, který držel žebřík, a vlepila mu pořádný pohlavek. „Teď jsme si kvit!“
MESTO SNU.indd 22
7.4.22 14:26
PRVNÍ DÍL 1903
MESTO SNU.indd 23
7.4.22 14:26
MESTO SNU.indd 24
7.4.22 14:26
1
H
arriet seděla v luxusním voze vlaku Overland Limited u svého obvyklého stolu u okna a sáhla po novinách, jež si nechala obstarat při krátkém pobytu v Sacramentu od personálu vlaku Southern Pacific. Ale ve skutečnosti nečetla, stejně jako se ani nedotkla čaje na stole prostřeném damaškovým ubrusem. Během posledních hodin dlouhé cesty si chtěla nerušeně srovnat myšlenky. A aby si nikdo nesedl na místo proti ní a nemusela s ním konverzovat, položila demonstrativně na volné místo cestovní tašku z těžké gobelínové látky, kterou si schválně proto přinesla ze svého lůžkového kupé. Za pravidelného rachocení kol a zpěvu kolejnic se kolem jejího okna táhla široká rovina San Joaquin Valley se svou úrodnou zemědělskou půdou. Podle toho už byla skoro zpátky ve svém milovaném San Francisku, ve Zlaté bráně světa, jak otec obvykle nazýval město a záliv. Co už znamenalo těch pár hodin, které ještě zbývaly do jejího příjezdu do přístavu Oakland, a krátká přeprava trajektem na druhý břeh? Zvlášť když na ni tentokrát nečekal žádný vlak, který by ji po dvou třech týdnech zase dopravil zpátky do Bostonu a anglické věznice, která se jmenovala Madame Worchester´s Institute for Young Ladies. Od prvního dne to místo nenáviděla. Protože šlo skutečně o vězení v pravém smyslu slova. Téměř pět let tam strávila, čas plný tichého utrpení. Desetkrát přejela obrovský kontinent, bylo to pět cest na východ a pět na západ. Naštěstí v první třídě a od rána do noci o ni pečoval legendární Pullmanův personál, jehož exkluzivní servis v Pullmanových vagonech v ničem nezaostával za servisem v pětihvězdičkovém hotelu. Její lůžkové kupé, to byl skutečný sen z jemně vyřezávaného 25
MESTO SNU.indd 25
7.4.22 14:26
a pozlaceného ořechového dřeva, s leptaným a pomalovaným sklem a postříbřeným kováním. Před oknem visely těžké damaškové závěsy, umývací stůl byl z nejlepšího mramoru a rám zrcadla nad ním pozlacený. Sedačky byly tlustě polstrované plyšem, podlaha pokrytá drahocenným bruselským kobercem a klenutý strop ve stylu fresky překrásně pomalovaný ve zlatě, smaragdové zeleni, karmínové rudé, azurově modré a jinými nádhernými barvami. A stejně nádherné byly i jídelní vůz a vůz zařízený jako salon. Víc než jednu návštěvu domova za rok, v létě nebo ke Díkůvzdání, její matka nepovažovala za vhodnou a finančně omluvitelnou. Otec se v každé diskuzi na toto téma držel zpátky. Do takových „ženských záležitostí“ se z principu nevměšuje, prohlásil jednou na závěr s konečnou platností. Při čtyři a půldenní jízdě vlakem ji vždycky doprovázela guvernantka, aby neutrpěla její dobrá pověst. Na cestě ze západu na východ ji zprostředkovala železniční společnost a při jízdách na západ ji vybírala madame Worchesterová. Tentokrát se té staré koze při volbě guvernantky vloudila kapitální chyba – a poprvé byla Harriet tomu hubenému koštěti upřímně vděčná. Protože její guvernantka Polly Strickerová, lehce si šlapající na jazyk, už dobře sedm nebo osm let po třicítce a s půvabem naftalínové kuličky, se na rozdíl od všech ostatních starších guvernantek dala až příliš ráda od ní vyplatit už v Chicagu. Což ani tak neovlivnil šek, jako tomu spíš napomohl asi padesátiletý prodejce závěsů a potahů se soví tváří, kte rého už zřejmě omrzelo dlouholeté vdovství a který se Polly už prvního večera v salonu decentně dvořil. Zavěšená do něho opustila Polly vlak v Chicagu a ve své růžemi vyšívané kabelce měla k šeku navíc ještě poloviční výtěžek z navráceného jízdného. Druhou polovici si náro kovala pro sebe Harriet. Průvodčí jejího spacího vozu se za deseti procentní podíl už v Detroitu postaral o vrácení jízdného. To všechno by Harriet nejraději vylíčila madame Worchesterové v zlomyslném dopise, ale tu myšlenku hned zavrhla, protože tím by ublížila jen sama sobě a sklidila spoustu mrzutostí s matkou, a možná dokonce i s otcem. Nehledě na to, že by jí přirozeně hned vzali tajně získané peníze. A tento hezký svazek bankovek měl pro ni přece jen 26
MESTO SNU.indd 26
7.4.22 14:26
větší cenu než zadostiučinění pomstít se madame Worchesterové, aby se musela obávat o pověst svého institutu. Ještě nikdy neměla vlastní peníze – s výjimkou několika stříbrných mincí kapesného, jež měla měsíčně k dispozici na malé osobní výdaje. Harriet si myslela, že svou poslední cestu zpátky domů nastoupí s pocitem nevýslovné úlevy, ba přímo štěstí. Že konečně unikne viktoriánsky přísnému řádu, formální opičí upejpavosti, nekonečným hodinám výuky v tisíci fazetách přísné etikety, povrchnímu, věčně stejnému klábosení o malichernostech a klepům druhých dívek, z nichž se za všechnu tu dobu ani jediná nestala její skutečnou přítelkyní. A v neposlední řadě afektovanému britskému akcentu té vyzáblé kozy Worchesterové! Pocit, že opět získala svobodu, měla, ale o pocitu štěstí nemohla být řeč. Spíš byla stísněná, plná neklidu a starostí, a k tomu se družila ještě notná porce nechápavosti, jakož i hněv a hořkost. Před šesti dny, tři měsíce před původně plánovaným termínem odjezdu, dorazil do Bostonu telegram ze San Franciska. Zpráva skládající se z několika suchých slov ji připravila o všechnu radost. Její otec utrpěl o velikonoční neděli těžký záchvat mrtvice. Ve svém úleku a obavách si hned neuvědomila, že telegram nepodala matka, ale strýc Henry. A sice ne o velikonoční neděli nebo v následujícím dni, ale teprve ve středu večer, až po třech dnech! Na druhou stranu to, že nepovažovali za nutné ji okamžitě informovat o strašné události v rodině, nebyla nijak nová zkušenost. Už jednou jí madame Worchesterová předala telegram, doprovázený přepjatě vroucími slovy, která měla zřejmě představovat něco jako útěchu. To bylo koncem roku 1898, několik týdnů po jejím příjezdu do Bostonu: zpráva o smrti jejího bratra Jonathana. Odeslaná pět dní poté, kdy se zřítil z příkré skalní stěny v horách Yosesmite! Pět dní! Jako by na ni v dalekém Bostonu úplně zapomněli a teprve v předvečer pohřbu si na ni vzpomněli. Smrt bratra, kterého milovala a odmalička zbožňovala, jí téměř zlomila srdce a rána se doteď nezacelila. Že ale na ni takovým způsobem zapomněli, jí způsobilo zcela jinou, neméně hlubokou ránu, která se zřejmě nezhojí nikdy. 27
MESTO SNU.indd 27
7.4.22 14:26
Harriet si setřela slzy a dívala se z okna. Překvapeně zjistila, že má už za sebou San Joaquin Valley a stoupá do skromných pohoří Diablo Range. Teď už to nebylo daleko k přístavu Oakland. Zaplatila nedotčený čaj, zanechala na stole nepřečtené noviny Sacramento Daily Record a přiměřené spropitné a odebrala se do svého lůžkového kupé, aby učinila poslední přípravy pro svůj příjezd. Samozřejmě dala matce vědět, kdy dorazí do Oaklandu. Sluha železnice za ni podal stručný telegram v Sacramentu, dvanáct a půl centu za slovo. Ale vsadila by se o cokoliv, že ji tam u trajektu nebude očekávat matka, ale v nejlepším případě strýc Henry.
28
MESTO SNU.indd 28
7.4.22 14:26