JOSEF FOUSEK
SLECNA ZE ZÁMKU KOZEL
Slecna_ze_zamku_Kozel.indd 3
11.04.2022 13:48:58
PSÍ DUŠE Dodnes nevím, proč jsem se domníval, že se Fíbí narodila na zámku Kozel. Možná proto, že jsme tam poblíž potkali jejího statného otce Flipa. Od té doby Fíbí říkáme slečna ze zámku Kozel. Také netuším, proč naše psice z rodu stafordů dostala jméno Fíbí, ale myslím, že na jménu nezáleží, jak u člověka, tak u všech Božích tvorů. Každé jméno lze vyslovovat s láskou. Jednoho dne přivezl můj vnuk Josef ze Šťáhlav malé štěně. Byla to fenka. Celá bílá jako nevěsta, jen na zádi měla jakoby černé kalhotky. Jedno oko černé a druhé modré. Vnuk dojatě vyprávěl: „Uprostřed velké místnosti ležela na slamníku psí maminka a okolo ní sedm štěňátek. Jediné z nich, to nejslabší, vstalo a zamířilo ke mně. Motalo se a nechalo se ode mě hladit. Olizovalo mi prsty a nechtělo odejít. Proto jsem si ho vybral. V rodném listu mělo napsáno Fíbí.“ Zámek Kozel postavený v 18. století je příjemný a klidný. Až do roku 1945 patřil rodu Valdštejnů. V našem panelákovém bytě visí na stěně originál Zamordování Albrechta z Valdštejna. Nejmocnější šlechtic, slavný vojevůdce, kul pikle a chtěl se stát českým králem. Upadl však v nemilost a byl zamordován v Chebu na rozkaz Ferdinanda II. Albrecht byl zpočátku Čech a evangelík, pak Němec a katolík! „Fíbí, tady vidíš, jak je nebezpečné měnit jakékoli strany!“ Fíbí nejevila o mé vyprávění zájem. Zmlkl jsem. Proč jí kazit psí život chmurnou minulostí. Ten obraz mi daroval Jiří Winter Neprakta za můj text Zviklané zuby, který zhudebnil Petr Spálený. Píseň zpíval Jiří Kupšovský v Šimkově hře v Semaforu. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsme vkročili na návštěvu do zahrady Mistra Jiřího Neprakty v Praze. Mohutný pes mastif nás přivítal tak srdečně, že jsme padli s dcerou Ivankou na zem jako kyjem sraženi. Má žena Jarmila nás zvedala a utěšovala: 7
Slecna_ze_zamku_Kozel.indd 7
11.04.2022 13:48:58
„Pejskové vás mají rádi!“ Slávek Šimek pak prozradil divákům v divadle, že jsem dostal ten obraz Albrechta z Valdštejna proto, že jsem psovi pana Neprakty velmi podobný! Tentokrát mi Fíbí pozorně naslouchala. Proč tomu nevěřit. V té chvíli jsem si zamanul, že jí budu vyprávět o našem lidském konání. Proto se narodila tato kniha. Její psaní mi přinášelo klid do duše, uprostřed světové nejistoty. Já totiž stále, i ve svém pozdně zralém věku, věřím, že život se má žít a nikoli přežívat!
VESNIČKA BEZ NÁZVU Opálený klacík Zahozená vášeň Kopec s křížkem Na hřbitově křičí Opuštěný papoušek Do cinkání zvonce Spadlo ticho návsi Rybník je vypuštěn Chlapec veze na vozíku Ryby a žabí rodinu Pes s jedním uchem Pokulhává V útulku je otevřeno
8
Slecna_ze_zamku_Kozel.indd 8
11.04.2022 13:48:58
FOIBÉ – JASNÁ Foibé (latinsky Phoebe) byla podle řecké mytologie Titánka, byla matkou Létó a babičkou Apollóna, boha světla, a Artemidy, bohyně plodnosti. V naší rodině jí ale říkáme Fíbí a také zdrobněle Fíbinko! Rozmlouvám s Fíbí jako s člověkem. Vím, že se psi, dle odborníků, nemají polidšťovat. Jsem ale přesvědčen, že jsou v mnohém lidštější nežli my lidé! Uprostřed nečasu, šarvátek, nenávistných kampaní, válek a revolucí hledím na toho bělostného tvora jako na nevinný strom, kde nalézají opuštění stín. „Jak se dneska máš?“ Fíbí na mne hledí, jako by chápala mé obavy, mou lásku, mou nejistotu, můj strach, moji věčnou touhu nalézt hodné duše na ostrůvku jménem Země. Krajinu, kde nepotkáš zlého člověka, kde nejsou hádky, kde se lidé potkávají a vždy se vlídně pozdraví. Fíbí ví o naší rodině víc, než si myslíme. Ve chvílích problémů, kdy zazní vznětlivá slova, kdy se zvýší hlas, kdy slyší povzdech, jako by se zachvěla. Cítí v našich hlasech znepokojující tóny. Olizuje mi ruku, tulí se k nohám, vyskakuje na kolena mé ženy. Jarmilu vnímá jako svou mámu. Sedí u ní a mlčky naslouchá hovoru. Rozpoznává laskavá slova. Vrtí ocáskem, lehce mne kouše do ruky, nechává se drbat a slastně mručí. Občas si říkám, jestli se k tomu Božímu tvorovi nechovám lépe, než jsem se před mnoha léty choval ke svým dětem. Mám je stále stejně rád, pouze nyní, kdy jsem v roli dědečka a pradědečka, jako bych hledal, komu se svěřit se svým strachem v posledních metrech života. Nechci své bližní trápit svými pochybami o vlastní cestě. Fíbí je velké dítě, které naslouchá mým steskům. Vyrostla jako z vody. Jeden rok člověka se prý rovná sedmi rokům psím. 9
Slecna_ze_zamku_Kozel.indd 9
11.04.2022 13:48:58
Fíbí je nyní osm let na světě, to znamená, že její věk je 56 let. Jsem stár 81 let, to znamená, že jsem starší než Fíbí o 25 let. Nevěřím, že psi stárnou! Jsou do smrti dětmi, milují nás i s našimi lidskými slabostmi. Jejich věrnost je nekonečná. Kdybych nebyl chlap, plakal bych už nyní, pomyslím-li, že jí jednou nebudu hladit a říkat: „Fíbinko, neboj se zimy. Přikryju tě dekou!“
BLUES OBYČEJNÉHO PSA /17. 5. 1992/ Jsem jen obyčejnej pes co vrčí na měsíc A někdy také vzdychám když v kastrolu je nic Pán slibuje mi všechno o čem jsem v mládí snil Když ještě jako štěně jsem mléko mámy pil Má svoboda je řetěz a bouda je můj byt Z ní do dálek se dívám v ní s kostí mohu snít O spravedlivém světě kde každý malý pes Dostává kousek žvance i když je bez peněz Dva metry tam a zpátky a kabát plný blech Zimy se hrozně bojím jó zima to je pech Jsem jako malé dítě co nemá rodiče A zahrabává v boudě své prasklé pumlíče Já nespočet měl pánů a řetěz zůstává Pán nikdy nepohladí a věčně nadává A jak se páni mění tím dál se hůře mám Já asi lepší časy už nikdy nepoznám 10
Slecna_ze_zamku_Kozel.indd 10
11.04.2022 13:48:58
Jen hvězdy nad mou hlavou jak malí psíci jsou A tisíc schlíplých uší se toulá oblohou Psí Pán Bůh srst mou hladí když oči zavírám Lásku a něhu hledám a v koutě umírám /Martě Kubišové/
DUŠIČKA Jsi stále mladá, slečno ze zámku Kozel! Ty nestárneš. Jen tvé tělo má neduhy jako my lidé. Tvá dušička je stále stejná. Je plná strachu, že zůstane sama. Když se chystáme odejít, teskníš, když spatříš naše zachmuřené tváře, teskníš. Když slyšíš náš smích, vrtíš ocáskem. Dlouho se umíš dívat do očí. To černé se matově leskne. To druhé je podobno duze na nebi. Každý den, kdy jsi u nás, Fíbí, se nám zdá, že celé naše město, každá ulice, všechny střechy jsou posypány žlutými pampeliškami a nebe je modré jako luční chrpy. Máme s Jarmilou rádi modrou a žlutou barvu. Hladím tě, Fíbí, tajně ti dávám kousek sýru s malým obsahem tuku. Nejraději bych ti koupil jitrnice, buřty, pribináčky, párky a tvé oblíbené dětské piškoty. Nic z toho nesmíš. Pan veterinář nařídil dietu. Máš od malička nemocný kloub na zadní nožičce. Prý máš také špatný metabolismus. Nevím přesně, co to divné slovo znamená, ale vím, že kdybys měla nadváhu, tak by se tvá nožička namáhala. Představ si, Fíbí, že jsme na tom spolu stejně! Pan doktor Tomáš Vimmer mi říká to samé. V televizi nějaký pán varoval nás staré lidi, že když budeme obézní, tak nepřežijeme „wuchanskou“ chorobu. Bojím se jako všichni moji vrstevníci. Chtěl bych tady na světě ještě chvíli žít. 11
Slecna_ze_zamku_Kozel.indd 11
11.04.2022 13:48:58
Fíbí, ani nevíš, jak rád bych ti dal všechno, co máš ráda. Dietní krmivo, které ti koupil náš vnuk Josef, má hezký sáček. Máš tu krmi ráda, ale hlad máš stále. Usedáš v kuchyni ke stolu a tvé oči říkají: „Dáš mi ještě něco k jídlu, můj kamaráde?“ Vždy ti odstrkuji židli u okna, abys měla místo vedle mě. Rozsvítím svíci, na prkénko si dám kousek špeku od pana statkáře Pánka, oloupu česnek a ukusuji cibuli. Ten špek bych jíst neměl, jsem nemocný, srdce mám slabé a potrubí cév mám úzké. Pan doktor Formánek mi ho v Nemocnici Na Homolce opravil. Polykám pilulky, které mi předepisuje pan primář Povolný. Držím také dietu, ale občas si dopřeju i skleničku slivovice z Luhačovic od svého přítele pana Josefa Novosáda. Fíbí, ty takové nápoje neznáš. Máš ráda vodu ve svém květovaném hrnci. Někdy, když jsi u nás v Kladně, dávám ti kousíček sýru a do misky ti nalévám lžíci kefíru. Máš kefír ráda jako já. Vylizuješ talíř, a když ti po dlažbě v kuchyni ujíždí, přidržíš si jej pravou tlapkou. Všiml jsem si, že pokaždé jen tou pravou. Tvůj páníček, můj vnuk Josef, a jeho žena Linduš přikázali, že tě nesmíme přikrmovat. Mají tě rádi a nechtějí, abys byla nemocná. Nesmíš si o nás myslet, že jsme lakomí. Miluješ syrovou papriku, kterou ti občas dávám, abys měla vitaminy. Fíbí, má to jeden háček. Po paprikách pouštíš větry tak voňavé, že musíme v autě za jízdy otevřít okna. Také se stává, že paprikový parfém vypustíš při návštěvě a hosté nevědí, kdo z nás je viníkem. Fíbí, odpusť, svedu to vždy na tebe, ale někteří lidé mi nevěří. Někdy jsi smutná. Díváš se zasněně, jako bys byla ponořena do své psí minulosti. Asi mi nikdy neřekneš, proč ses včera zamyšleně dívala na malého hafánka, který ti žaloval štěkotem. Odcházeli jsme a ty ses stále otáčela. Ten rozcuchaný vesnický pejsek uvázaný na řetězu stále štěkal, jako by tě prosil o pomoc. Myslel jsem na to, jestli psi umí plakat.
12
Slecna_ze_zamku_Kozel.indd 12
11.04.2022 13:48:58
HLEDÁNÍ PŘÁTEL Vítáme jarní slunce, touláme se parkem a hledáme kousek ticha, které jsme tenkrát, když jsme měli dost času, přehlíželi. Jediný přítel, který je s námi i v nečase, je pes. Sám si domov vybrat neumí. Stává se naším přítelem po celý svůj krátký život. Psím kamarádům se svěřujeme, díváme se do jejich oddaných očí, které na nás civí se stále stejnou láskou. „Má psí oči!“ říkáme a nemyslím, že by to bylo hanlivé. Ať se svět třeba naruby obrací a chvěje v základech, pejsani učesaní, rozcuchaní, malí, velcí, tlustí, hubení nám odpouštějí šediny, otírají o nás čumáky, upozorňují, že jsou vedle nás, že se nemusíme bát. Znají naše hole, naše berle, invalidní vozíky, trápí je jako nás samota. Děkují za pohlazení. Uléhají do kouta, slyší-li křik, trápí je naše netečnost. Nejvíce smutní, když smutníme my. Oni tuší, že je nám ubližováno, a neví, jak nám pomoci. Znají zvuk našich kroků, vědí, že přicházíme. Smějí se a přinášejí okousaný míček: „Hraj si s námi! Tahej se se mnou o tu divnou kulatou věc!“ Opřeni tlapkami o zeď se dívají za námi oknem, tiše kňučí a nechápou, proč odcházíme. Nevědí, kam se ztrácí náš stín. Jsou to jediní přátelé, kteří s námi zůstanou, když nás lidé opustí. Nerozlišují nás dle politických stran, dle majetku, dle drahých šatů. I oni, jako my lidé, mají jizvy zkušeností. Když nás kousne pes a my už nikdy žádného nepohladíme, tisíce hodných psů zůstane nepohlazených. Vítají nás několikrát za den, ať přicházíme ověnčeni slávou, nebo utopeni v dluzích a pomluvách. Jejich láska je neměnná. Utěšují nás v nepřízni času jako pokojoví mazlíčci nebo ti, kteří hlídají dům přivázáni u boudy, kde rozmlouvají s měsícem. Znají píseň deště a diví se bílým sprchám sněhu. Jsou šťastni, když je pozveme do tepla 13
Slecna_ze_zamku_Kozel.indd 13
11.04.2022 13:48:58
svého domu. Poštěkávají. Chtějí nás potěšit a poděkovat psí řečí. Běží nás uvítat, uklánějí se s čumákem mezi packami, žertují a chvějí se radostí jako malé děti.
DUŠE DÍTĚTE Každý člověk říkejte si co chcete I když stárne dál má duši dítěte Ačkoli tvář vrásky zdobí Odměnou za divné doby V kafemlejnku má své srdce umleté Přátel méně pes je věrný Pro okamžik malověrný Pohladí ho on jen tiše zakňučí Místo lásky máme pejska v náruči O dálkách jen tajně sníme Které nikdy nespatříme Brambořík nám v paneláku vypučí Každý člověk říkejte si co chcete I když stárne dál má duši dítěte Něhu hledá po ní touží Do marketu když se plouží Že nikoli? Ale prosím nelžete Vnoučata jsou místo dětí Kamarádi pro souvětí Rodiče ty nemají už zbla času Blahobyt je nutí myslet na kasu 14
Slecna_ze_zamku_Kozel.indd 14
11.04.2022 13:48:58