Carol Wyerová OKO ZA OKO
KALIBR
Přeložila Naďa Funioková
AN EYE FOR AN EYE Copyright © 2021 by Carol Wyer All rights reserved. Translation © Naďa Funioková, 2022
ISBN 978-80-242-8018-9
PROLOG BŘ EZEN 2021
Svou neohrabanost sváděla Kate spíš na vrtošivé kolébání stařičké vlakové soupravy než na vypité víno nebo ty malé bílé tabletky, které si vzala, aby jí pomohly přečkat všechno to oficiální potřásání rukama a poplácávání po zádech. Dávala přednost vyšetřování před sklízením chvály za práci, ať už svoji, nebo svého týmu. Ty prášky byly nezbytnost. To víno ne. V malé místnůstce vlakové toalety si Kate opláchla ruce studenou vodou. Oficiality ve zdraví přežila, takže se už zase mohla soustředit na všední záležitosti. Namísto bezúčelného navazování kontaktů by raději uzavřela nedávnou drogovou razii. Její úvahy přetrhlo zabroukání mobilního telefonu. Zatřepala rukama, aby z nich setřásla kapky vody, a vytáhla přístroj z kapsy, jenže v tu chvíli sebou vlak prudce škubl doleva, takže jí mobil vyklouzl a odlétl k záchodku. S popuzeným mlasknutím se sehnula, aby ho zvedla, ale uvízl za mísou. Nasoukala se do prostoru mezi záchodkem a zdí, svezla se dolů a zachytila ho dlouhými štíhlými prsty. Sotva ho však sevřela, vlak sebou znovu cukl, dveře toalety se rozlétly a s třesknutím narazily do ocelové mísy. Ten randál ji zaskočil. Zástrčka pitomá, nejspíš pořádně nedržela. Nebo že by ji nezajistila? Za to mohl ten alkohol. Narušoval její schopnosti. Nejspíš zapomněla zamknout. Loktem rozmrzele odstrčila dveře, za nimiž zůstala uvězněná. Za pomoci kymácení vlaku se zabouchly a umožnily jí vycouvat s mobilem v ruce od záchodku. Displej hlásal „Neznámé číslo“. Protáhla se zpátky do chodbičky, obrátila se doprava ke dveřím s nápisem „První třída“ vyrytým do matného skla a pak se na moment 5
C A ROL W Y E ROVÁ
zastavila, aby v pohupujícím se vlaku získala rovnováhu. Tomu lupnutí, jako když korková zátka vylétne z lahve šampaňského, zpočátku nevěnovala pozornost, když se ale ozvalo podruhé, vzhlédla. Užasle zamžourala. Ne. To není možné. Znovu už ne. Její mozek se usilovně snažil dodat té scéně před ní nějaký smysl. Přiopilost, kterou do té chvíle cítila, se vytratila a vypité víno se jí v krku proměnilo v obří kyselý knedlík. Vagonem procházela jakási postava. Muž měl ruku nataženou před sebe a svíral v ní pistoli, kterou obracel střídavě doleva doprava a systematicky střílel pasažéry. Prásk! Rozezněl se pronikavý výkřik, který však vzápětí přehlušila vlaková soukolí. Každičkou žilkou v těle jí proudily ledové střípky. Poprvé v životě ochromil detektiva inspektorku Kate Youngovou strach. Najednou jí došlo, proč se dveře na toaletu rozlétly. Ten chlap je vykopnul, aby zkontroloval, jestli uvnitř někdo není. Prostý fakt, že je zapomněla zamknout, jí možná zachránil život. Neměla ale čas nad tím dumat. Jedna polovina mozku na ni vřískala, aby vzala nohy na ramena a někde se schovala, jenže ten druhý hlas v její hlavě jí bránil pohnout se z místa. Dělo se to znovu. Zabiják s pistolí kosil cestující ve vlaku. Co jestli nejednal sám a byli tu s ním i další, kteří teď bezcitně připravují o život muže, ženy i děti? Někde za jejími zády klidně mohl být druhý zabiják. Co má dělat? Prásk! Ohlédla se za sebe k zavřeným kovovým dveřím, jež oddělovaly vozy od sebe. Nikdo tam nebyl. Alespoň zatím ne. Ten muž v první třídě byl nejspíš osamělý střelec. Nezbývalo jí než doufat, že tomu tak je. Jak se tam s rozklepanými koleny a mocně bušícím srdcem tiskla ke stěně uhánějícího vlaku, nakonec nad ní přece jen převzaly vládu trénink a instinkty. Musí jednat, a to rychle. Zhluboka se nadechla, sáhla po klice dveří, stiskla ji, a když se dveře pootevřely, rychle se protáhla vzniklou mezerou. Toho muže měla přímo před sebou. Čtyři kroky… 6
OKO ZA OKO
tři kroky… dva. Už byl na dosah. Už natahovala ruku s tím, že ho překvapí, nasadí mu kravatu, stáhne ho na podlahu a odzbrojí. Vtom však kdosi vyskočil a zatarasil jí uličku. „Kate!“ zachrčel tlumeně superintendant John Dickson. Obličej měl zachmuřený. „Posaďte se, Kate.“ Vlak sebou prudce zacloumal ze strany na stranu a vrátil ji zpět do rea lity. Nezajištěné okénko se s bouchnutím zavřelo. Prásk! Muž, jehož málem napadla a který neměl ani tušení, co se před chvílí stalo, klidně pokračoval ke dveřím na konci kupé a vyšel jimi ven. V ruce nedržel žádnou pistoli, jen srolovaný výtisk Metra. Johnova teplá ruka ji pevně sevřela v nadloktí, prsty se zaryly do měkkého masa. Zaplavil ji zmatek. Byla si tak jistá tím, co vidí. Vrátila se zpátky na své sedadlo a John se vmáčkl vedle ní. „Co se to stalo, Johne?“ zeptala se šeptem. „Málem jste zranila civilistu. Měla jste ale štěstí, protože na vás dávám pozor. Nadskočíte při každém šustnutí už od… od té doby, co… No, to tady rozebírat nemusíme. Tohle na to není vhodné místo.“ Jeho hlas jako by proplouval kolem ní. Zírala přímo před sebe, rukama pevně svírala loketní opěrku a srdce jí divoce tlouklo. Co je to s ní? Nikdy dřív se takovéhle chyby nedopustila. „Kate… Teď k vám mluvím jako znepokojený kolega, ne jako šéf. Vaše reakce byla pochopitelná, v poslední době jste pod obrovským tlakem. Nemůžete se ale pořád takhle přetěžovat. Já vím, v lednu jste odmítla delší volno a navzdory všem radám se vrhla zpátky do práce, jenže tohle dokazuje, že si o vás děláme starosti oprávněně. Neměla byste tady být.“ Zadívala se mu do očí. Co tím myslel? Dokázala přece, že na to pořád má, ne snad? Ten incident přede dvěma měsíci byl traumatizující, ale ona i ostatní policisté, které to zasáhlo, si tenkrát vzali pár dnů volna a využili nabídky sezení u psychologa. Jeden zádrhel tu ovšem byl. Ty prášky. Nejspíš právě ony měly na svědomí její zbrklé jednání. Teď si nadávala, že je smíchala s alkoholem. Ale superintendant Dickson přece určitě ví, že se jí tenhle kiks nepodobá. Soustředila se na jeho rty. Pořád mluvil. Znovu se naladila na jeho hlas, který se táhl jako med. „Chci, abyste si vzala delší placené volno, 7
C A ROL W Y E ROVÁ
třeba odjeďte někam na dovolenou, dopřejte si trochu klidu a sluníčka. Prospěje vám to.“ Pracovala tvrdě – možná až příliš tvrdě, ale to bylo pochopitelné, ne? Už dva měsíce se snažila dobrat pravdy. Nemohla si vzít volno. Zatím ještě ne. Dicksonův obličej byl vtělená upřímnost, jenže hlásek v její hlavě, jenž zněl přesně jako hlas jejího manžela Chrise, posměšně ucedil: „Jasně, na čas vypadnout od sboru, abys nemohla dělat vlny.“ „Jsem v pořádku. Jenom trochu unavená… za to může to víno.“ „Ne, Kate. Potřebujete si pořádně odpočinout. A to je rozkaz.“ Obrátil pozornost zpátky ke knize, která ležela hřbetem nahoru na stolku, a zanechal ji vlastním myšlenkám. „Vypadá ustaraně, Kate. A ustaraní lidé obvykle něco skrývají.“
8
1 PÁTEK 4. ČERV NA 2021 – R Á NO
Kate se přemáhala, aby nezačala křičet. V hlavě jí rezonovaly zmučené steny. Zoufale tápala po zbytcích příčetnosti, jež nacházela skryté v temných koutech své mysli. Věděla, že je to všechno jen sen. Stejná noční můra, jaká ji poslední dva měsíce pronásledovala skoro každou noc. Zase se vzbudí. Jen jí musí nasadit opratě, ovládnout ji, jak jí radil doktor Franklin. „Část vašeho mozku chápe, že zažíváte noční můru, ačkoli působí velice reálně, a vaše mysl vás ochrání. Nechte své vědomí, aby se přizpůsobilo tomu, co se vám děje, a ono se časem naučí ovlivňovat průběh toho zlého snu. Dostanete ho pod kontrolu.“ Kate stála v chodbičce kolébajícího se vlaku ve čtyři třicet z Eustonu, zády se tiskla na stěnu vagonu, nohy rozkročené, aby udržela rovnováhu, a přejížděla prsty po displeji mobilu. Přikovanou na místě ji držel pohled na nezřetelnou postavu za zavřenými dveřmi, jejíž hlava a ramena se otáčely střídavě doleva a doprava, jak postupovala uličkou a systematicky, jednoho po druhém, střílela cestující. Doktor Franklin měl pravdu, tohle bylo lucidní snění. Ovšem bez ohledu na to, jak moc si Kate přála ovlivnit vyústění toho snu, v její moci bylo jen pozorovat. Zabiják se pohyboval pomalu, neskutečně pomalu. Kate přejela prsty kluzkými potem po displeji a přitiskla si mobil k uchu. Svištění a řinčení uhánějícího vlaku, které se táhle nesly chodbičkou, společnými silami přehlušily hlas na opačném konci. Kate mluvila, ale nebylo nic slyšet. Jako by někdo ztlumil soundtrack v její hlavě. A pak 9
C A ROL W Y E ROVÁ
se najednou cosi ozvalo, znělo to jako štěbetání tisícovky rozčílených papoušků. Hluk zesílil a papouščí štěbetání se proměnilo v cosi rozpoznatelnějšího, v docela běžný zvuk: zvonění budíku. Kate nedokázala pohnout končetinami. Silou vůle se snažila přimět ruku, aby se zvedla a umlčela kravál zaznívající z nočního stolku, jenže ta odmítla spolupracovat a ona, příliš otupělá spánkem, tam jen dál bez hnutí ležela. Pak se za ní ozvalo zamručení a randál konečně utichl. Kate se zoufale snažila probojovat k vědomí, vymanit se z té ohavné noční můry. „Zlé sny?“ zeptal se Chris. Stejnou otázku jí kladl většinu rán, i když mu na ni většinu rán neodpověděla. Nebylo třeba. Potem zmáčený polštář hovořil sám za sebe. „Jo. Jako obvykle.“ „Doktor ti přece vysvětlil, že bude ještě nějakou dobu trvat, než to přejde. Poslyš, Kate, ty prášky ti nepomáhají. Asi bys je měla vysadit.“ „No dobře,“ zamumlala ztuhlými rty. „Myslím to vážně, Kate. Jsi hrozně… Totiž… V poslední době nejsi ve své kůži. Měla bys ty prášky zahodit a zapřemýšlet o návratu do práce.“ „Co když budu mít další výpadek a tentokrát opravdu ublížím nevinnému člověku?“ „To se nestane.“ „Mohlo by. Kdyby u toho tenkrát nebyl Dickson –“ Jeho hlas nabral přísný tón. „No tak, Kate. Tohle už jsme spolu přece probírali. Zmýlila ses. Byla jsi ve stresu a ten chlap vypadal podezřele. Zareagovala jsi adekvátně tomu, jak sis v tu chvíli situaci vyložila. Není to žádné velké překvapení, když vezmeme v úvahu, co se stalo tenkrát –“ „Ne. Nemluv o tom. Okamžitě toho nech.“ Přetáhla si peřinu přes uši. Už tohle téma nechtěla dál probírat. Všechno podělala a to bolelo. Cenila si své reputace, těšilo ji, že kráčí v otcových stopách, byla hrdá na to, čeho dosáhla, a pak ten jediný chybný krok přivedl veškeré její snažení vniveč. A všechno ještě zhoršovala skutečnost, že k tomu uklouznutí došlo v přítomnosti Dicksona. Chris na moment zmlkl a pak se zeptal: „Jsi v pořádku?“ 10
OKO ZA OKO
„Ano. Díky.“ Chris jí byl vždy oporou. Nikdy by ji nenechal ve štychu. V tomhle ohledu mu bezvýhradně důvěřovala. Milovala jej tělem i duší. Tělem i duší. To byl oblíbený slovní obrat jejího otce. A v tomto případě Kate, i když nad tím v duchu koulela očima, cítila, že přesně vystihuje realitu. S Chrisem se seznámila v září 2015 při dopravní nehodě. Byla tehdy mimo službu a stala se svědkem toho, jak náklaďák s cizí poznávací značkou přejel na M6 z prostředního pruhu do rychlého, aniž by bral ohledy na BMW, které se ho snažilo předjet, a vytlačil osobák do travnatého středového pásu. Silný náraz vymrštil BMW do vzduchu, vůz se několikrát přetočil, až nakonec přistál celý zdemolovaný a rozlámaný v protisměru. Složky integrovaného záchranného systému dorazily vzápětí, Kate však byla přímo na místě nehody. Řidič osobního vozu přežil. Široký obličej měl potlučený, ale zářily z něj ty nejzelenější oči, co kdy viděla. Jeho nohy zůstaly zaklíněné pod volantem a zmačkanými plechy. Nezdál se být tím, co se mu stalo, nijak zvlášť zdeptaný, chránil ho šok a adrenalin. Kate zůstala s ním a po celou dobu, kdy spolu čekali na pomoc, na něj mluvila. Vzhledem k okolnostem byl překvapivě výřečný. „Vím, že to zní hloupě,“ poprosil, „ale nemohla byste mě chytit za ruku? Cítil bych se líp.“ Vzala jeho širokou dlaň do své a jemně ji stiskla. „Máte nádherně hebké ruce,“ poznamenal a víčka se mu zachvěla, protože začínal pozvolna upadat do bezvědomí. Ztrácela ho. A to nemohla dovolit. Pevně stiskla jeho dlaň, a když si tím znovu získala jeho pozornost, usmála se na něj. „Nebyla to nejhorší balicí hláška, co jsem kdy slyšela.“ „Až se odsud dostanu, pozvu vás na hostinu přímo neodolatelných balicích hlášek.“ „Už se nemůžu dočkat. Ale platím já. Nedělám dluhy.“ „Panovačná.“ „To jsem celá já.“ „Líbí se mi to.“ Zůstala. Až do chvíle, kdy ji zdravotníci a hasiči požádali, aby ustoupila stranou, a i pak se jejich příkazům podvolila jen zdráhavě, svíraná obavami o toho cizího člověka, který mezitím upadl do bezvědomí. Postávala u silnice, zatímco ho vystřihávali z vraku a nakládali 11
C A ROL W Y E ROVÁ
do vrtulníku letecké záchranné služby, který ho dopraví do nemocnice. Sotva vzlétl, sedla za volant a vypravila se do šedesát kilometrů vzdálené nemocnice ve Stoke-on-Trent, kde pak čekala na zprávy o zdravotním stavu toho muže. Vydržela tam celou noc až do pěti hodin ráno, kdy skončila operace, která mu měla zachránit roztříštěnou nohu, a byla jeho první návštěvnicí. Muži s očima barvy mořské zeleně se kupodivu podařilo rozbít to neviditelné brnění, které si navlékala na ochranu před jakýmikoli hlubšími city. Přikrývka se pohnula, když se Chris posadil. Příjemné teplo vystřídal studený vzduch. Pocítila v srdci úlevu. Mezerami v závěsech dovnitř pronikaly první sluneční paprsky a venku se s bafáním probral k životu motor startujícího auta. Lidé se probouzeli a najížděli na každodenní rutinu. Kate najede na tu svoji. Vyrazí si zaběhat, osprchuje se a pak… Znovu na ni dolehla ospalost, ovinula ji svými chapadly a začala ji stahovat zpátky do hlubin. Tentokrát se jí poddala, nechala se sevřít v jejím něžném objetí a upadla do bezesného, paralyzujícího spánku. Když se později probudila, měla v puse sucho a zatuchlo. To byl důsledek léků. Hořká pachuť jí stáhla obličej v grimase. Po schodech do přízemí se odploužila ještě v nočním úboru – staré Chrisově pracovní košili. Stejně ji nikdo neuvidí. Co na tom sejde, jestli se potlouká po domě v oblečení do postele? Nikam přece nemusí. Osten studu ji přiměl k úvahám, jestli by se neměla převléknout do sportovního a jít si ven zaběhat. V poslední době těžce zanedbávala pravidelné cvičení. Už to bylo dost dávno, co naposledy vyrazila na obvyklou trasu přes park a kolem jezera, během níž střídala sprinty s delšími fázemi joggingu, než se nakonec zastavila u sukovitého kaštanu, kde si dopřála sérii cviků na protažení, po kterých její tělo lesknoucí se potem zaplavily endorfiny. Přesněji řečeno to byly dva měsíce. Další den poflakování už moc škody nenadělá. To ty prášky. Chris měl pravdu. Měla by je vysadit, jenže zmírňovaly její nervozitu a pomáhaly jí překonávat otupující dny. Potřebovala je. Možná by je mohla omezit. Pěkně postupně. Nalila si do sklenice filtrovanou vodu, vyloupla zpod stříbrné hliníkové fólie platíčka položeného vedle konvice dva prášky, polkla je 12
OKO ZA OKO
a zapila. Chladný, osvěžující pramínek tekutiny jí hladce sklouzl hrdlem. Svezla se na barovou stoličku vedle moderního kuchyňského ostrůvku a nezaostřeným pohledem zírala do prázdna. Všechny myšlenky se kamsi vypařily. Zarachocení poštovní schránky ji probralo zpátky k plnému vědomí. Neměla tušení, jak dlouho tam seděla jako zhypnotizovaná. V poslední době takhle promarnila spoustu času. Ačkoli ta otupělost byla fajn. Zvedla došlou poštu – reklamní leták –, a když ho odkládala na kuchyňskou linku, všimla si krabice s cereáliemi, která tam stála. Skvěl se na ní lepicí papírek, na nějž Chris napsal vzkaz. Přečetla si ho a uchechtla se. „Tyhle jsou mňamka. Kup, prosím tě, další.“ Přikreslil k tomu smajlíka. Chris vždycky snídal, bez ohledu na to, v kolik hodin vstával. Zažila ho s miskou cereálií dokonce i ve dvě ráno. Tenhle druh obsahoval kousky čokolády. Koupí mu další krabici, až půjde do obchodu. Že by dneska? Pustila rádio a skoro okamžitě ho vypnula. Z hudby ji rozbolely uši, až se jí zkrabatil obličej. Koho by napadlo, že sluch může být tak citlivý? Dovlekla se k dřezu a zadívala se na zahradu. Její pozornost upoutal trs vlčích máků se sytě šarlatovými okvětními lístky, který se rozhodl vyrůst na okraji zahrady. Proč se tam semínka usadila? Vlčí máky vyvolávaly vzpomínky, a ona nechtěla vzpomínat. Chtěla zapomenout. Tuhle zahradu vyprojektovala místní firma pro dva zaměstnané manžele, kteří si nepotrpěli na hrabání v hlíně. Zdařile ji osázela rostlinami a keři, jež vyžadovaly minimální údržbu, ale zajišťovaly barevnost po celý rok, položila umělý trávník, který vypadal jako živý, a zbudovala dřevěnou terasu, ideální pro odpočinek. Ta terasa byla Katin nápad, ohniště na barbecue s polokruhovou kamennou lavičkou Chrisův. První rok na zahradě rozvěsili světelné řetězy ve tvaru palem, aby jí dodali tropický nádech, a za teplých letních večerů se uvelebili na nadýchaných polštářích a s žaludky plnými grilovaného masa pozorovali karmínově rudé a sytě oranžové plameny, dokud oheň definitivně nezhasl. Druhý rok k nim léto nebylo tak přívětivé a venku trávili méně času. Polštáře uskladněné v modře natřené kůlničce na konci zahrady už nevytáhli hodně dlouho. Pět let? Chris si nabral další pracovní povinnosti. Získal sice uznání, které si zasloužil, jenže úspěch znamenal delší vzájemné 13
C A ROL W Y E ROVÁ
odluky. A pokud jde o Kate, no, ta byla vždycky ctižádostivá. Měli by si zase najít čas, aby si užili ohniště a romantické posezení. Vytáhne ty světelné řetězy a zjistí, jestli ještě vůbec fungují… Postava, obrácená k ní zády, prochází vagonem a v ruce svírá pistoli. Rychle zamrkala, aby ten obraz zahnala. Prášky už zabraly. Opět se snášela ta povědomá mlha, která se kolem ní obtáčela jako neviditelná měkká přikrývka. Ochranitelsky si ovinula paže kolem těla. Zhluboka dýchej. Nádech. Výdech. Nádech. Když naposledy dlouze vydechla, vidina železničního vozu se rozplynula. Pomalými pohyby se přesunula ke konvici a naplnila ji. Musí vyhrabat ty světelné řetězy. Bude hezké usadit se venku na čerstvém vzduchu. Po večerech už se začínalo oteplovat. Zařinčení domovního zvonku ji vytrhlo ze zasnění a ona se znovu odloudala do chodby. Návštěvník, jenž ji pozdravil, byl tím posledním, koho by čekala. Rozpačitě tam postával šéfinspektor William Chase v džínách a kostkované košili, která by seděla spíš kovbojovi než osmapadesátiletému detektivovi, a v masitých rukou svíral nevelkou kytici. Kaštanové oči na ni hleděly omluvně a obočí měl lehce povytažené, jako by očekával konfrontaci. Vrazil jí květiny pod nos. „Od kluků. Jejich oblíbené.“ Těmi „kluky“ myslel William své včely. Byl nadšeným včelařem, na zahradě měl několik úlů a aktivně bojoval za ochranu včelstev. Přijala kytici frézií, přivoněla si k nim a obdivným pohledem ocenila sytě zlatavé odstíny něžných okvětních lístků. „Pojď dál, Williame,“ vyzvala ho. „Promiň,“ zamumlal. „Špatný den?“ „To jsou všechny.“ Dveře nechala otevřené, a zatímco si otíral boty, vrátila se do kuchyně. Přišel tam za ní, bez vyzvání se posadil a mlč ky ji sledoval, jak plní skleněnou vázu vodou, ukládá do ní květiny a staví ji na kuchyňský stůl. „Jsou nádherné. Vyřiď klukům, že mají báječný vkus.“ „Vyřídím.“ Vyhledal pohledem její obličej. „Nebudu chodit kolem horké kaše, Kate.“ 14
OKO ZA OKO
S Williamem vycházela vždycky skvěle. Byl pro ni víc než jen nadřízený, byl to blízký rodinný přítel, člověk, jenž jí byl oporou po celý její život, osobní i profesní. „O co jde?“ Williamovi poklesla spodní čelist a na krku mu naskákaly vrásky, kvůli nimž trochu připomínal želvu. Ten dojem ještě zesílil, když natáhl krk a zadíval se na zahradu. Za ty roky získalo jeho kdysi uhlově černé obočí stejně šedou barvu jako vlasy, které navíc prořídly a odhalily lebku s tmavými jaterními skvrnami, oči však měl pořád stejně zářivé jako toho dne, kdy převzal oddělení. Teď je upřel na ni. „Superintendant Dickson chce, aby ses vrátila. Vyžádal si výslovně tebe.“ „Fakticky?“ „Jo.“ „Nemyslím, že bych už byla připravená,“ namítla a odvrátila se od něj. O okno se zvenčí rozpláclo pár dešťových kapek. Možná dneska není ten správný den, aby vytáhla z kůlny polštáře a světelné řetězy. „Vím, jak to bylo pro tebe těžké, a pochopím, jestli chceš ještě pár dnů volna, ale dřív nebo později se k tomu stejně budeš muset postavit čelem a vrátit se. Ty nejsi ten typ, co hází flintu do žita, Kate.“ William patřil mezi tátovy nejbližší přátele. Kdyby zavřela oči, dokázala by si v duchu vykouzlit obraz těch dvou, jak popíjejí pivo z plechovky, žertují a smějí se v tátově kuchyni. William byl jedním z důvodů, proč se vlastně dala k policii. I přes svůj vztah s otcem jí, když přišlo na práci, nikdy nenadržoval. Choval se k ní stejně jako ke všem ostatním policistům a ona to přesně takhle chtěla. Nepřišel by sem dneska a nepožádal ji, aby se vrátila do práce, pokud by k tomu neměl dobrý důvod. „Proč já?“ „Protože nikoho lepšího nemáme.“ „Co když to zase zvorám? Udělala jsem přece průšvih v tom vlaku, a ještě ke všemu před ním. Překvapuje mě, že mě chce zpátky.“ William nechal následné ticho chvíli viset ve vzduchu a těkal očima po dokonale uklizené kuchyni. Vypadala jako připravená na focení pro lesklé stránky časopisu Dům a zahrada – skoro až příliš čistá místnost, 15
C A ROL W Y E ROVÁ
kde je vše na svém místě a která nepůsobí dojmem, že by v ní někdo opravdu žil nebo ji aspoň používal. „Zbytečně to nafukuješ. Byla jsi pod obrovským tlakem a udělala jsi chybu. Nikdo nepřišel k úhoně.“ „Vždyť mě viděl, Williame. Jen díky superintendantovu zákroku jsem neublížila nevinnému člověku. Bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby mě včas nezarazil.“ „Jenže to dopadlo dobře. A on by si tě nevyžádal, kdyby si nemyslel, že na ten úkol stačíš. My tě potřebujeme, Kate. Podívej se na sebe. Jak trávíš celé dny? Uklízením? Plýtváš tady svým talentem. Potřebuješ mít kolem sebe lidi. Potřebuješ se znovu cítit součástí týmu. Jsi tady zalezlá jako poustevník.“ Potlačila nutkání mu na to namítnout: „Ne, je tu se mnou přece Chris.“ Když se mu namísto odpovědi vyhnula pohledem a začala studovat vlastní nohy, tiše se zeptal: „Chceš strávit zbytek života takhle? Kate, kterou znám, by se pustila do boje, snažila by se vrátit zpátky do akce a napravovat zlo. Tak to dělá Kate, kterou znám, a je v tom zatraceně dobrá.“ Ztěžka polkla. „Myslím, že touhle Kate už nejsem.“ „Dobrá, tak se tě tedy zeptám jinak. Byla bys ochotná se kvůli mně ujmout velení malého týmu, jen ty a dva policisté, které si sama vybereš? To já tě žádám, aby ses vrátila. Potřebuju na tenhle případ tvoje odborné znalosti, Kate. Pořád jsi můj nejlepší policista.“ „Nebyla bych si tím tak jistá.“ To už se ale Kate hlavou honily myšlenky na nekonečný uklízecí rituál, do něhož zabředla, kdy drhla všechny povrchy, jako by chtěla vymazat minulost, na ty zamlžené dny, absenci smyslu života a vzpomínky, které se tak usilovně snažila vytěsnit. Nepomohla by jí soustředěná práce na případu uvolnit stisk, v němž ji svíraly každou minutu jejího života, ve dne i v noci? Velice si Williama vážila. Když se její táta přestěhoval do domu s pečovatelskou službou, vytrvale ho chodil každý týden navštěvovat, ačkoli už táta nikoho nepoznával: ani Williama, ani Chrise, ani Kate. Setřásla ze sebe ty nepříjemné představy. Willliam, jako by jí četl myšlenky, pokračoval: „Pomohlo by ti to znovu najít samu sebe. Znám tě, Kate. Vím, jak funguješ, že se ponoříš 16
OKO ZA OKO
do případu, dokud nenajdeš řešení, a pak se z něj vynoříš o to silnější. Znám tě od doby, kdy jsi byla maličká. Viděl jsem tě vyrůstat. Žádám tě, aby ses toho vyšetřování ujala, z jiných důvodů než superintendant Dickson. Chci, abys to vzala kvůli sobě. Chci, aby se znovu vyloupla na světlo ta stará Kate. Zmizela nám z očí jen dočasně. Pořád tam někde je. Jenom je třeba ji zase vylákat ven.“ Z té laskavosti v jeho hlase jí v krku narostl knedlík. Před očima jí probleskla vidina Williama, jak s očima lesklýma od slzí, ale zády rovnými jako pravítko a hlavou zdviženou stojí po jejím boku, zatímco do země spouštějí tátovu rakev. „Tak dobře,“ řekla. „Já to teda vezmu.“
17
2 PÁTEK 4. ČERV NA – PŘ ED POLEDNEM
Ervin Saunders, šéf oddělení kriminalistické techniky, uvedl Kate do laboratoře. Světlo proudilo do místnosti okny posazenými tak vysoko, že jimi člověk nedohlédl na univerzitní kampus dole pod nimi. Od mikroskopu vzhlédla žena s dokonalou pletí modročerného odstínu. Vyjímala by se spíš na přehlídkovém molu než v laboratoři. Prameny ebenových vlasů měla umně stočené a sepnuté sponou. Její obličej byl skoro dokonale symetrický, ukázkový příklad toho, čemu se říká „zlatý řez“. „Faith Katakwaová, náš nejnovější přírůstek,“ představil ji Ervin. „Tolik toužila se k nám připojit, že mi napsala nepočítaně prosebných e-mailů. Mám děsivou pověst.“ Teatrálně si narovnal vestu. Většina kolegů považovala Ervina za lehce excentrického, působil jako šílený profesor říznutý dandym z devatenáctého století. Jednou se Kate svěřil, že si oblečení kupuje v charitativních obchodech nebo ve specializovaných buticích zaměřených na vyznavače stejné elegance v odívání a není mu cizí práce s šicím strojem. Spoustu těch nej okázalejších kousků si spíchnul sám. V práci se ovšem přece jen držel na uzdě, takže dnes měl na sobě třídílný tvídový oblek a nablýskané kožené boty. Kate měla Ervina moc ráda. Zatímco někteří ho považovali za bizarní postavičku a pedanta, ona v něm viděla svědomitého člověka oddaného své práci. Jeho pozornosti neuniklo nic, ani ten nejnepatrnější důkaz nebo detail. Faith pokrčila rameny. „Doneslo se mi, že je nejlepší.“ 18
OKO ZA OKO
„A dost! Moje ego tolik lichotek neunese. Po zbytek dne to se mnou v práci bude k nevydržení, pokud budete v tom pochlebování pokračovat,“ prohlásil, ale oči se mu rozzářily. Ervin odvedl Kate k pracovnímu stolu, na němž na ni čekalo několik rozložených fotografií a zpráva. „Alex Corby,“ řekl a poklepal prstem na první snímek. „Nebylo to hezké. To vražda nebývá nikdy, ovšem provedení téhle bych shrnul třemi slovy: čisté, chladnokrevné a pečlivé.“ Kate se zadívala na první fotografii. Alex Corby s křečovitě staženým a zakrváceným obličejem, z úst mu trčel naběhlý jazyk. Ervin založil ruce na hrudi a zaujal postoj přednášejícího, který se obrací k nepočetné skupině studentů: pravou nohu lehce povysunutou, hlavu do strany. „Uznávám, že jsou to z mé strany pouhé dohady, ale vím, že si ráda vyslechneš můj názor. Ten vrah Alexe zřejmě mučil. Roztáhl mu ústa nějakým nástrojem, který však na místě činu nezůstal. Kolem rtů jsou známky vnějšího i vnitřního zhmoždění. V puse jsme nenašli žádná vlákna, ale objevili jsme mikroskopické fragmenty kovu, z čehož jsem vydedukoval, že dotyčný nástroj byl kovový.“ Kate přikývla. Ervin spustil založené ruce a ukázal na druhou fotografii. „Jak vidíš, ruce a nohy měl spoutané plastovými stahovacími pásky, jaké seženeš v každých potřebách pro kutily.“ Snímek zachycoval Corbyho, přesně jak ho Ervin popsal, s pusou dokořán a rukama spoutanýma za opěradlem bohatě zdobené jídelní židle. „A abych nezapomněl, ten vrah mu odstranil oko. Zatím jsme ho nenašli.“ „Před, nebo po smrti?“ zeptala se Kate a zvedla snímek, aby si ho prohlédla podrobněji. Alexův pravý oční důlek byl prázdný a pokrytý rezavou vrstvičkou zaschlé krve. „To nevíme jistě. Z patologie přidělili tenhle případ Harveymu Fullerovi, ten o tom bude mít určitě lepší představu.“ Kate ztěžka polkla. Corbyho obličej byl na kaši. „V hltanu se nacházel cizí objekt, v němž jsme identifikovali malý kousek jablka a který pravděpodobně zapříčinil jeho smrt. A na místě činu byly zbytky nakrájeného jablka.“ Ukázal na další fotografii. Ta tentokrát zachycovala bílý porcelánový talíř s červeným jablkem nakrájeným na dílky, jehož bělostná dužina 19
C A ROL W Y E ROVÁ
působením vzduchu zhnědla. Na stejném talíři ležel starožitný stříbrný nůž na ovoce s lesklou perleťovou rukojetí. „Tak abych si v tom udělala jasno,“ řekla Kate, „ten vrah odnesl kovový nástroj, kterým Corbyho mučil, ale jablko, s nímž ho udusil, a tenhle nůž tam nechal?“ „Přesně tak. A tohle je vážně překvapivé: ten nůž je starožitnost, Colen Hewer Cheshire vyrobený někdy kolem roku 1880, a stojí minimálně šedesát liber. Jde o součást sady, kterou jsme našli v zásuvce příborníku v jídelně. Ten vrah buď neměl tušení o jeho ceně, nebo o něj nestál.“ Kate si promnula obličej. Ten nůž ji znepokojoval. Svědčil snad fakt, že vrah použil k nakrájení jablka právě nůž na ovoce, o jeho vzdělání? „Byly v té zásuvce i jiné typy nožů?“ Ervin chápavě pokýval hlavou. „Malé i velké, nicméně pachatel si vybral nůž na ovoce.“ „A co to jablko? Bylo v domě už před činem?“ „V kuchyni stála miska s ovocem, ale v té ležel jen trs banánů, a protože v lednici žádná další jablka nebyla, těžko říct.“ „Chápu. Díky.“ „Pokud budeš cokoli potřebovat, stačí zavolat. Dostali jsme přísně nařízeno, abychom vám poskytli veškerou možnou pomoc.“ To nařízení nejspíš přišlo od superintendanta Dicksona. Během brífinku se od Williama dozvěděla, že Dickson a Corby spolu chodili na soukromou internátní střední školu, bydleli v jednom pokoji a i později zůstali dobrými přáteli. Kate tudíž v nejmenším nepřekvapilo, že v tomto případě vyžadoval od všech plnou spolupráci. „Je možné, že šlo o krádež, která se zvrtla?“ Ervin zavrtěl hlavou. „Corby měl na ruce rolexky a snubní prsten. Jeho náprsní tašku, ve které bylo několik kreditních karet a asi sto liber v bankovkách, jsme našli na kuchyňské lince. Na první pohled nic nechybělo: televizory, počítač, mobilní telefon, PlayStation, všechno tam zůstalo, a nikde ani stopy po nepořádku. Žádné vytahané zásuvky nebo sundané obrazy. V šatníku v hlavní ložnici jsme objevili sejf, byl ale zamčený a otisky na něm patřily výhradně Corbymu. Zkrátka, pachatel po sobě nezanechal žádné stopy. V domě máme pochopitelně v tuhle chvíli tým, jenž provádí důkladné ohledání, a s Faith procházíme 20
OKO ZA OKO
veškeré potenciální důkazy, které jsme získali, ale prozatím se zdá, že dovnitř někdo pronikl čistě se záměrem zavraždit Corbyho, a dal si s tím načas.“ „Máte nějakou představu o čase smrti?“ „Došlo k tomu včera. Předpokládáme, že v rozmezí pár hodin kolem poledne.“ „Díky, Ervine. A vám taky, Faith,“ pokývla ženě, která celou dobu tiše studovala pod mikroskopem vzorky. Faith jí oplatila úsměv. „Ráda jsem vás konečně poznala.“ „Asi bych si měla jít promluvit s Harveym, jak je daleko s tou pitvou. Později vám zavolám. Můžu si vzít ty fotografie?“ Ervin je jediným hladkým pohybem shrábl ze stolu a vložil jí je do rukou. „Jsou jen tvoje, Kate.“ Doprovodil ji přes laboratoř až ke dveřím, a když se ocitli skoro u nich, zeptal se šeptem: „Jak se držíš? Ale pravdu.“ Srdeční tep jí přešel do cvalu a dostala strach, že se jí každou chvíli rozproudí žilami panika, ovládla se však na dost dlouho, aby stačila říct: „Jsem v pohodě. Vážně.“ Maličko se sehnul, zlehka jí položil ruce na ramena a zadíval se jí zpříma do očí. „Vím, že si myslíš, že všechno zvládneš docela sama, ale je mezi námi pár takových, kteří by ti chtěli pomoct, Kate. Brnkni mi, kdybys cokoli potřebovala. Cokoli.“ Beze slova přikývla a rychle odešla, než třas zesílí natolik, že už ho nebude schopná zamaskovat. Soustřeď se, přikazovala si v duchu. Soustřeď se na vyšetřování. Pevně semkla víčka a zhluboka se nadechla… Vlak buší do kolejí jako zběsilé monstrum, lhostejné vůči krvavé lázni, jež se odehrává na jeho palubě. Temná postava vytrvale postupuje vozem první třídy. Zaječení. Prásknutí výstřelu. Výkřiky. Když vyjížděla z parkoviště, rozostřily jí vidění šedé pramínky mlhy. Snažila se bojovat s narůstajícím strachem. Ona to zvládne. Dokáže se postavit svým kolegům, i když věděla, že zpráva o jejím nervovém 21