Rena Rosenthal JARNÍ SEN Dvorní zahradnice 1
IKAR
Prolog Oldenburk, rok 1881 Normálně bývalo těch dobrých deset kilometrů, které musela urazit z Rastede do Oldenburku, pro Marleenu utrpením. Dnes ale ne. Ne v tento zvláštní den. Marleena si ještě pořád přesně vybavovala, jak její nová učitelka začátkem roku s tím nápadem přišla. Slečna Willenborgová přecházela sem a tam před velikými okny, z nichž Marleena tak často toužebně vyhlížela. Venku se z nebe snášely tlusté bílé vločky a holé větve dubů byly již pokryty vrstvou sněhu, takže vypadaly jako potažené cukrovou polevou. „V květnu bych s vámi ráda něco vyzkoušela. Úžasnou věc, s níž jsem se setkala na školení v Americe.“ Dívky ze všech čtyř souběžně vyučovaných tříd vmžiku ztichly jako myšky. I ty brebentivé. Všechny totiž milovaly vyprávění slečny Willenborgové o zkušenostech z Nového světa, kde absolvovala učitelský seminář a kde její sestra dokonce studovala. „Ráda bych, aby každá z vás přinesla něco, na čem jí záleží, a všem ostatním tu o tom něco povyprávěla. Přednáška na deset minut a následně odpovíte na dotazy svých spolužaček.“ Ihned se rozhořela diskuze a slečna musela několikrát poklepat ukazovátkem o stůl, aby si zjednala klid. Když konečně nastala přestávka, všechna děvčata se divoce překřikovala a nahlas uvažovala, co mohou donést. Ale Marleena ne. Ta to věděla hned. Existovala totiž jen jediná věc, kterou nadevše milovala. Od svého otce se o ní naučila tolik, že by o tom mohla mluvit rozhodně celé hodiny. A teď to bylo tu. 7
Po sněhu nebylo už dávno ani památky, na pokožce šimralo jarní sluníčko a na loukách podél polí horlivě poletovaly bzučící mouchy a včely. Po celou cestu nespustila oči z hliněného květináče ve svých rukou. Dnes neměla to štěstí, aby se mohla nechat kousek svézt koňským povozem, přesto jí ta cesta ještě nikdy nepřišla tak krátká. To, co tak pevně svírala v náručí, byla totiž její největší chlouba. Zatímco ostatní dívky si donesly plyšové medvídky a domácí zvířata, Marleena chtěla ukázat svůj první vlastnoručně vypěstovaný keřík šeříku. Samozřejmě jí pomáhal otec. Pracoval v oldenburské dvorní zahradě a se svolením vrchního zahradníka si směl namnožit a doma zasadit pár vlastních šeříkových keřů. Díky tomu jejich nuzný heuerhaus obklopovaly překrásné šeříky. Nyní kvetly v bílé, lila a intenzivní růžové a nádherně voněly. Pokaždé, když Marleena na zpáteční cestě tu vůni ucítila, věděla, že je doma. Když otec přicházel večer z práce, tančíval s ní šeříkovou zahradou a ona si připadala jako šeříková princezna. Jinak toho sice moc neměli, ale aspoň tou šeříkovou princeznou byla. „Vždycky musíš ty sama hledět, abys byla šťastná, moje malá Marleen ko,“ opakoval jí otec stále dokola a díval se jí přitom upřeně do očí. „Nikdo jiný to za tebe neudělá. A i když jsem toho ode dvora nedostal moc, chci z toho, co tu mám, vytěžit co nejvíc. Proto jsem založil šeříkovou zahradu. Třeba z ní jednoho dne bude naše vlastní malé zahradnictví…“ Pak jí ukázal, jak připravit větvičku, aby z ní vzešel nový šeříkový keř. To nebylo jen tak. Museli jste čekat rok, než vyrostl. Dobře, že svůj šeřík naroubovala už před třemi roky. Byl naprosto výjimečný, protože korunní lístky jeho květů nebyly jen prostě bílé nebo možná světle fialkové. Ne. Byly purpurově fialové, lemované zářivě bílým okrajem. Konečně přišla řada na Marleenu. S patřičnou hrdostí ukázala spolužačkám svůj šeřík a vylíčila jim vše, co o něm věděla. Dokonce i učitelka, která už toho v Americe viděla spoustu, vypadala nadšeně a vyjádřila se velmi pochvalně. „Taky budu pěstovat šeřík,“ zvolala rozrušeně Marleenina kamarádka Annemarie s vlasy spletenými do smyček z copů, které jí visely po obou stranách hlavy přes velké uši. „Kde se dá sehnat takhle dvoubarevný?“ 8
„To vůbec není tak jednoduché. Můj tatínek říkal, že tenhle šeřík je něco výjimečného. Vznikl víceméně náhodou. Proto je tak důležité, abychom ho dál množili.“ „A jak se to dělá?“ „Takovýhle šeřík se nedá vypěstovat ze semínek. Je tak zušlechtěný, že aby rostl, potřebuje k tomu kmen divokého šeříku, který je odolnější.“ Ve třídě to zašumělo. Otec jí pomohl tenký kmínek divokého šeříku nahoře naříznout a vzácnou větvičku na něj nasadit. Velice ho udivilo, že jeho nadšení z dvoubarevného šeříku v zahradnictví nikdo nesdílel. Nad záměrem ho rozmnožit vrchní zahradník jen pokrčil rameny, a protože měl tehdy plné ruce práce, přešel to slovy: „Jo, tož to někdá urob.“ A tak si směl otec jednu snítku odnést domů, kde ji věnoval Marleeně. „Říká se tomu roubování,“ vysvětlila na závěr a posadila se zpět do své lavice. Spolužačky ještě stále vzrušeně ševelily. Jen Rozálie Goldbachová, dcera dvorního zahradníka, nebyla nadšená ani trošku. „To přece není nic tak zvláštního,“ pronesla a pohodila zlatými kadeřemi, které se na slunci vždycky tak nádherně blyštily. „Můj tatínek má na zahradě spoustu šeříkových keřů. To přece umí každý,“ syčela a hrozivě se kabonila Marleeniným směrem, až se z toho Marleeně sevřelo srdce. „Radši se koukněte na moji panenku. Umí dokonce i mluvit!“ Naštěstí Marleenu právě v tu chvíli šťouchla do žeber kamarádka Klára a zašeptala: „No a? Můj tatínek je ředitelem sklářské huti, a přesto hned netvrdím, že vyrábět láhve umí každý.“ Na zpáteční cestě se Marleeně kráčelo tak zlehka, jako by plula po obláčku, opatrujíc přitom šeřík jako to nejkřehčí vajíčko. Zrovinka se hrdě napřímila v ramenou, když vtom dostala tak silnou ránu do zad, až jí to vyrazilo dech. Zakopla, květináč jí vypadl a se zaskřípěním se roztříštil o zem. Hlína se rozsypala po cestě a keřík v ní zůstal ležet jako v kaluži krve. To nic, zkoušela se Marleena uklidnit. Nějaký nový květináč se určitě někde sežene. Dokud se nic nestalo kořenům a kmeni, může stromek 9
zkrátka zasadit znova. Jenže než se stačila sehnout, zastoupila jí cestu Rozálie. Postavila se tak blízko, že jí zakryla výhled bílým lemem svých modrých šatů a Marleena ucítila vůni mýdla, v němž byly vyprány. „Jenom abys věděla, tak moje mluvící panenka je daleko zajímavější než to tvý pitomý křoví. Kytky může mít každý. Ale moje panna cestovala přes půlku císařství a je strašně vzácná. Takové panenky má jenom pár lidí.“ „Já vím,“ šeptla Marleena, protože ona sama své rodiče léta přemlouvala, aby dostala svou vlastní panenku, ale oni pokaždé reagovali divně. Jednoho dne pak zjistila, jak drahé takové panny jsou, a to i ty obyčejné, nemluvící. Tehdy si uvědomila, že to bylo pro rodiče příliš drahé. Vždyť i na tuhle školu směla chodit jen proto, že její otec za války zachránil život panu řediteli. A tak k sobě tehdy přivinula otrhanou látkovou vlastnoručně ušitou panenku, která ani neměla obličej, a o nové se už nikdy nezmínila. „Přesto je to pro mě vzácnost, že jsem už ve svých devíti letech mohla vypěstovat vlastní stromek.“ Takhle to říkával její otec. „A když ho chci ostatním ukázat, je to moje věc.“ Marleena se znovu shýbla, ale než stačila sáhnout po šeříku, uviděla, jak se k jeho útlému kmínku přibližuje Rozáliina černě se lesknoucí kožená bota. Čas jako by se zpomalil a Marleena ztuhla hrůzou. Mohla jen přihlížet, jak ta kotníková bota s gustem dopadá na keřík. Rozálie si dupla několikrát. A ten praskot a skřípot zněl, jako by to byly Marleeniny kosti, co se lámaly. Přinejmenším tak bolestivé jí to připadalo. Rozálie se na ni usmála chladnýma hnědýma očima a důležitě pronesla: „Tohle tě doufám naučí.“ Marleena se zděšeně rozhlédla po skupině spolužáků postávajících okolo. Z chlapecké školy sem dorazili Rozáliini bratři Konstantin a Julius, nejspíš, aby sestru vyzvedli. Stáli tam ve fešných námořnických oblečcích. Nakonec Julius, ten mladší, jemuž jako by vstávaly hrůzou vlasy na hlavě, vykročil k Marleeně, ale jeho bratr, s nemožně akurátní pěšinkou, ho zarazil. Marleena zamžikala, aby zahnala slzy, a pousmála se. 10
„Díky za ponaučení, Rozálie.“ Sehnula se a zvedla zbytky keříku. Kořen držel jen tak tak, některé větve popadaly na zem, jiné zůstaly žalostně viset nebo trčely neohrabaně všemi směry. „Ale jestlis poslouchala aspoň něco z toho, co jsem dnes říkala, tak víš, že z každé jedné téhle větvičky se dá vypěstovat celý nový keř. Jen si to zkus ty s tou svou pannou, až jí utrhneš ruku.“ Pár spolužáků se tiše uchichtlo. Rozálie její slova odbyla uraženým „Pfff!“, založila si ruce na prsou a otočila se na podpatku s takovou vervou, až její kadeře zasvištěly vzduchem. „Vyrobím z těchhle větviček dvacet nových šeříků,“ volala za ní Marleena za nadšeného potlesku spolužáků. Ale cestou měla pocit, jako by jí k nohám přivázali vůz plný uhlí. Každý krok ji stál neskutečně sil. Byla to lež. Zvládnu to. Nějak to zvládnu, utěšovala se statečně. Říkala si, že ještě téhož dne může naroubovat několik výhonků tohohle jedinečného šeříku. Ale nebyla si jistá, jestli dokáže provést řezy sama. Její otec byl už sedmnáct dní upoután na lůžko a nikdo nevěděl, co mu schází. Nepomáhala ani tinktura od doktora Winkelmanna. A ten šeřík moc dlouho nepřežije. Ani kdyby ho zatím dala doma do vody. Se svěšenými rameny běžela dál. Smutek zabíral každičký koutek v jejím těle. Byla už téměř v Rastede, na dohled kostela svatého Ulricha, když zahlédla, jak k ní někdo běží. „Marleeno, Marleeno,“ křičel hlasitě a ona se také rozběhla. Bez dechu k sobě dorazili. „Co je?“ To byl Heini, chlapec od sousedů. Zíral na ni s vytřeštěnýma očima. „Tvůj otec! Máš hned přijít domů.“ Marleena mu vtiskla do rukou svou břidlicovou psací tabulku i zbytky šeříkových snítek a rozběhla se…
11
1. kapitola Oldenburk, rok 1891 – o 10 let později Neměla ve zvyku slídit hostům ve věcech. Marleena ctila soukromí cizích lidí, tato vlastnost byla pro povolání pokojské nezbytností. Ale ten firemní znak na papíře znala až příliš dobře, a tak se zarazila a odložila prachovku, aby se mohla lépe podívat. Ten emblém už delší dobu neviděla, a přece jí při pohledu na elegantně zakřivené H, jehož pravá nožka se vinula okolo G, vytanuly na mysli hluboko ukryté vzpomínky. Ceník květinových cibulek a rostlin stálo černým kudrlinkovým písmem na obalu tenkého sešitu zdobeného tmavomodrým hyacintem. Jaro 1891, dvorní zahradnictví Goldbach, Oldenburk. Marleena po něm jemně přejela prsty. Otevřela ho a při čtení botanických názvů jí před očima naskakovaly obrazy dotyčných rostlin. Byly tam konvalinky – Convallaria majalis – a Marleeně hned před očima vyvstaly něžňoučké rostlinky, jak nesměle natahují své bílé hlavičky do výše a tváří se, jako by vůbec nebyly jedovaté. Anebo Narcissus pseudonarcissus – narcisy tak zářivě žluté, že na zemi svítí jako sluníčka, podobně jako květy dřínu obecného – Cornus mas –, než nasadí na červené plody, z nichž se dá vyrobit tak vynikající marmeláda. Pod sešitem ležel nizozemský zahradnický magazín. Podle všeho tento host přicestoval z Holandska, aby tu obchodoval s dvorním zahradnictvím. No jistě. Ono zahradnictví bylo široko daleko vyhlášené svými mimořádně kvalitními rostlinami a bylo nasnadě, že v něm nakupovali i lidé z okolních zemí. Marleena si bezděky povzdechla, jak se 13
v ní probudily bolestné vzpomínky. Ta studivá modř v očích vedoucího dvorního zahradnictví Alexandera Goldbacha, když se ho zeptala, jestli by u něj nemohla nastoupit do učení. Jak se jí vysmál… Odložila sešit a chopila se znovu prachovky. Jak nádherné musí být celý den namísto uklízení pokojů pracovat s rostlinami. Vyučit se ve dvorním zahradnictví byl její velký sen. V přítomnosti rostlin se vždycky cítila být nablízku svému otci. A milovala práci na čerstvém vzduchu, dotek chladivé hlíny na rukou, vůni deště a zářivou, sluncem zalitou zeleň. Když s ní pracovala, měla pocit, že dělá něco krásného a smysluplného. A namísto toho byla uvězněna tady a den co den zametala podlahy a převlékala postele. To proto, že nejen u pana Goldbacha, ale i ve všech ostatních zahradnictvích, v nichž se ucházela o práci, se jí dostalo odmítnutí. Ve finále dokonce, z čirého zoufalství, znovu zašla za vedoucím dvorního zahradnictví a doslova u něj žadonila. Ale ten byl neoblomný. Nenechal se obměkčit ani tím, že tam pro jeho tchána pracoval už její otec. „Smíš jedině vypomáhat při plení plevele a pikýrování,“ povídal. „Pro povolání zahradníka nejsou ale ženy způsobilé.“ Jistě. Jako žena se hodila tak akorát na ty podřadné druhy činností jako plení nebo přesazování čerstvých sazenic, čili všude tam, kde je zapotřebí drobných rukou. Ale Marleena nebyla hloupá. Věděla, jak je v dnešní době důležité vyučit se řemeslu. Navíc ještě musela ze své žalostné výplaty hradit i výdaje na ubytování své nemocné matky. To s platem obyčejné pomocné pracovnice nebylo možné. A proto teď musela dělat pokojskou, ať už se jí to líbilo nebo ne. Když se otevřely dveře, trhla sebou, ačkoli nedělala nic zakázaného. Vždyť ceník tam ležel zcela veřejně a dozajista nebyl tajný, koneckonců, každý si ho mohl písemně objednat. Zrovna nedávno na něj viděla reklamu v Oldenburském zpravodaji, který měl hotel k dispozici pro své hosty. Vkročil noblesně oděný muž, napomádované vlasy měl sčesané dozadu. Když ji zahlédl, nasadil tak široký úsměv, že mu v odhalených dásních bylo možno dohlédnout až na kořínky zubů. „Ale kohopak to tu máme?“ otázal se s holandským přízvukem. 14
Marleena si koš s prádlem, z něhož se linul nepříjemný pach, opřela o levý bok a pospíšila si ke dveřím. „Omlouvám se za vyrušení. Uklidila jsem Vám pokoj, máte teď vše připraveno.“ Uklonila se a chtěla se kolem toho muže provléknout. Ten k ní ale v tu samou chvíli přistoupil a znemožnil jí tak vyklouznout. Pak se jí zadíval zpříma do očí. „Takže už zase můžu rozestlat postel?“ Marleenino srdce se rozbušilo. Nelíbilo se jí, co říkal, ani jak se na ni díval. „Jak je Vám libo,“ odvětila stručně, nadhodila si koš o trochu výš a odhodlaně se okolo něj prosmýkla. Vydechla až teprve, když za sebou zavřela dveře a zůstala stát v dlouhé temné hotelové chodbě. Urychleně se vzdálila od pokoje. Dřevěná podlaha byla cítit lešticím voskem, jehož vůně Marleenu denně obklopovala. Ve vrzání parket spatřovala cosi uklidňujícího. Nesnášela takovéhle hosty. Hlavně ti obzvlášť bohatí měli často dojem, že si s pokojem pronajímají i pokojské. Z podobných situací se musela vykrucovat už několikrát. Stáhla si čepec více do čela, jako by se jím chtěla chránit, a zkusila pod něj uklidit vyčesaný pletenec pšeničně žlutých vlasů. Na konci chodby se vydala obloukovým schodištěm do dalšího patra. Přitom se málem srazila se Sofií, která právě sbíhala dolů. „Ty máš ale naspěch,“ řekla Marleena děvčeti, které s ní pracovalo v hotelu. „Berta mi zrovna řekla, že mám hned přijít za paní Holthusenovou. Uvidíme, co jsem zase provedla,“ zakroutila Sofie očima a spěchala pryč. „Hodně štěstí,“ volala za ní Marleena. „A pozor na zástěru.“ Sofie shlédla a všimla si, že se jí bílá zástěra sesmekla. Paní Holthusenová, její nadřízená, byla dost přísná a obzvláště si zakládala na správně uvázaných a čistých zástěrách. Vždycky zdůrazňovala, že to je vizitka každého hotelu a že bezprostředně ovlivňuje jeho kvalitu. Sofie se na Marleenu vděčně usmála a pospíchala dál. Marleena vytáhla z komůrky úklidový vozík určený pro toto patro a vstoupila do vedlejšího pokoje. Jako první převlékla postel a faldy na ní vyrobila tak rovné a ostré, že by k nim paní Holthusenová nemohla mít žádné výhrady. Pak se dala 15
do utírání prachu. Po bezmála třech letech v hotelu už si byla tuze dobře vědoma toho, že po ní nesmí zůstat sebemenší smítko, dokonce ani na rámech obrazů. Když úklid dokončila, dopřála si malou radost. Byla na nohou už od brzkého rána a nutně potřebovala čerstvý vzduch, aby zahnala únavu. A tak využila toho, že tento pokoj patřil k jednomu ze tří, jež zahrnovaly i balkon, otevřela dveře a vyšla ven. Hotel Holthusen byl rohový dům, takže z balkonu dohlédla nejen na centrální nádraží naproti přes ulici, ale i na slévárnu na konci Bahnhofstraße. Položila ruce na balustrádu z kovaného železa a vychutnávala si zimní vzduch, který jí zalézal pod čepec. Otočila se na druhou stranu, kde se svými schodovitými štíty a obloukovými okny hlásilo o pozornost nádraží, její oči však automaticky zamířily do parčíku před ním. Byla to velká kruhová zelená plocha tvořená čtyřmi záhony a rozdělená dvěma diagonálními chodníky. Středový okrouhlý prostor byl v noci osvětlován pouliční lampou a jeho lavičky lákaly k posezení. Po ulici obklopující onen kruhový záhon projížděly kočáry. Před jedním vozem na přepravu dřeva stál zapřažený kůň a se svěšenou hlavou osamoceně vyčkával, až se vrátí jeho pán. Vypadal úplně stejně sklíčeně, jako se Marleena cítila. Protože ji čekala ještě spousta práce, vrátila se s povzdechem do pokoje. O tři hodiny později měla ve všech šesti pokojích pro hosty důkladně poklizeno. Tohle bylo na horním poschodí skvělé – nacházelo se v něm míň pokojů než v těch zbylých dvou nižších. Marleena ze všeho nejméně ráda uklízela úplně dole v přízemí, kde se nacházela čítárna, kuřácký salonek a restaurace. Salonek byl sice hezký, se všemi těmi lustry a antickým bufetem, ale zápach z cigaret v něm i následující ráno býval ještě tak silný, že z něj Marleenu bolívala hlava. Přilehlá restaurace měla elegantní oblouková okna a štukový strop. Pokojské v ní musely s velkou námahou zvedat židle na stoly a v celém tom rozlehlém prostoru nebyla ani jediná rostlina. Dokonce i květiny na stolech nechala paní Holthusenová loni nahradit umělými. Marleena byla přesvědčená, že v tak mrtvém prostoru se nemohl nikdo cítit dobře. Sama měla ve své skrovné komůrce 16
v dělnické ubytovně dva šeříkové stromečky. Ráda by jich měla mnohem víc, ale místa tam bylo málo a se sestřenicí musely šetřit, kde se dalo. Následující hodiny strávila Marleena v prádelně vyvařováním ložního prádla. Pára z vroucí vody zvýraznila paprsky jarního slunce, které dopadaly dovnitř malými okénky. Okna v pokojích byla veliká a zdobená. Tady ve sklepě byly jen dva malé otvůrky – jako podsvětní kukátka – s výhledem na ulici před nádražím. Marleena se snažila venku cokoli rozpoznat, ale skrz opar to nešlo. Prudce otevřela jedno okénko a venku kolem něj proklapaly koňské podkovy následované dřevěnými koly drožky. Pak byl výhled na přednádraží volný a Marleena se dychtivě zahleděla na třešně a jalovcové keře. Zhluboka vdechla chladný vzduch. Třeba v něm ucítí závan šafránu, jehož si všimla už ráno. Jaké by to jen mohlo být, moct každý den pracovat na čerstvém vzduchu? Zadumaně se vrátila k pářicím prádelním kotlům a rukávem si setřela pot z obličeje. Až se pozdě večer konečně vrátí do dělnické ubytovny, bude si muset vyprat i svoje vlastní oblečení. Ráda by si sundala aspoň jednu vrstvu spodniček, ale jak říkávala paní Holthusenová, to se neslušelo. Když měla Marleena všechno ložní prádlo konečně vypráno a rozvěšeno na půdě, ulevilo se jí. Zašla do restaurace, kde paní Holthusenová tou dobou stávala za výčepním pultem. Její manžel se nevrátil z války, a tak po něm převzala vedení hotelu. „Všechny pokoje jsou uklizeny a prádlo vypráno. Mohu jít, nebo je ještě potřeba něco udělat?“ Pracovala už dvanáctou hodinu v kuse a toužila si jít lehnout do postele. S nadějí upírala pohled na svou šéfovou, která právě leštila vinné sklenky. „Ne, ještě ne.“ Paní Holthusenová si kriticky prohlížela skleničku ve své ruce. „Helga ochořela a musela jsem ji poslat domů. Potřebuji, abys roznášela jídlo. Stůl pět čeká na předkrm.“ Hlavou pokynula k jednomu ze tří obsazených stolů. Ó né. Ne zrovna tenhle! Marleena se donutila k hlubokému nádechu, aby se uklidnila. Už si zvykla, že na zbylá děvčata zůstane veškerá práce 17
navíc. Ale raději by jedla z podlahy než servírovat jídlo zrovna tomuhle hostovi. Byl to ten Holanďan. Ale neměla na výběr. Ředitelka hotelu odpor nestrpěla. „Co tu ještě postáváš?“ zeptala se paní Holthusenová nevrle. Marleena zmizela ve výkyvných dveřích na konci pultu a zhluboka se nadechla. Ostatně, všem přítomným na očích toho ten muž příliš nadělat nemohl. Když se převlékla, snažila se před sebou na podšálcích vybalancovat dvě poctivě naplněné polévkové mísy. Cítila se tak unavená, že měla pocit, že je každou chvíli upustí. Ale děvčata, co roznášela jídlo, si směla domů nosit zbytky z kuchyně. Aspoň tedy dnes nebude muset jít spát o hladu. Holanďan a jeho doprovod byli nyní již v doslechu. Marleena mimoděk zpomalila, protože se v ní všechno bránilo toho odporného chlapa obsloužit. Určitě páchnul jako potkan, co právě vylezl ze sudu s pomádou. Tu zpozorněla a nastražila uši. Nezaslechla je právě říct „dvorní zahradnictví“? „Takže rostliny byly v pořádku, ale viděl jsi všude ten plevel? S tím budou muset vážně něco dělat, jinak ho brzo budou muset začít prodávat jako hlavní zboží.“ Holanďan s prořídlými vlasy se zasmál, ale skřípělo to spíš jako kašel. „Musíš pro ně mít trochu pochopení. Ve dvorním zahradnictví to letos neměli jednoduché. Dva pracovníci jim odpadli a jak jsem slyšel, museli teď ještě propustit učedníka. Kradl rostliny, rošťák jeden. Takže jsou na tom víc než špatně a nějaký ten plevel je přirozeně to poslední, s čím si dělat hlavu.“ „To tedy ano. Však mi také majitel připadal značně roztěkaný. Vždyť mě ani nepoznal, a to sem jezdím každý rok.“ „Ach, to tě u Goldbacha nemusí trápit. Ten si obličeje nepamatuje…“, říkal ten druhý muž, zatímco před něj Marleena stavěla na stůl polévku. Myšlenky jí v hlavě vířily jako roj včel. Přišli o učedníka, a navíc mají nedostatek zaměstnanců? Znamená to snad… Řinčení druhé polévkové mísy na talíři ji navrátilo do reality. Na poslední chvíli ještě mísu zachytila a zabránila tak tomu, aby spadla a roztříštila se o zem. Trocha horké 18
polévky ale vyšplíchla přes okraj a zažrala se jí pod kůži. Spěšně položila mísu, protřepala prsty a utírala si potřísněné ruce do zástěry. Paní Holthusenová přiběhla. „Co se to tu děje?“ „Vše v pořádku, mladá paní,“ řekl ten holandský host její šéfové, která byla všechno, jenom ne mladá. „Vaše obsluha to jenom vzala trochu víc zhurta.“ Paní Holthusenová přejížděla utěrkou po stole v místě, kde polévka zanechala titěrný flíček. „Opravdu mě to velice mrzí, pane de Vosi, už se to nebude opakovat. Jsem zdrcena.“ Hodila po Marleeně vyčítavým pohledem. „Ale ale, má milá, to se přece stává. Nermuťte se.“ Zaklonil se v polstrované židli a vyrazil ze sebe ten svůj kašlavý smích. „Neodpustitelné by bylo jen, kdybych brzo nedostal něco pořádného k snědku. Poloviční porcí polévky, jako je tato, se jeden jen stěží zasytí, že.“ Paní Holthusenová se natočil k Marleeně. „Nač ještě čekáš? Dones z kuchyně novou polévku. Slyšelas přece, co si pan de Vos přeje.“ Marleena se zlehka uklonila. „Jak račte.“ Otočila se a de Vos si nenechal ujít příležitost a zhurta ji při tom plácnul po zadku. „Hop hop, gazelko moje,“ volal za ní, což všechny přítomné rozesmálo. Marleeně se chtělo samým odporem otřást. Co si ten nechutný protiva myslí? Jak to, že má dojem, že s ní může zacházet jako s lovnou zvěří, a ještě mu to prochází? Usmyslela si, že až naservíruje hlavní chod, vytratí se od stolu takovým fofrem, že mu ta troufalost už znovu nevyjde. Když pak příště namísto jejího pozadí plácnul do prázdna, neodpustila si Marleena patřičný úšklebek. „Bude si pán přát ještě zákusek?“ zeptala se, jak etiketa vyžadovala, když byla bezpečně z dosahu dalších plácanců a osahávání. „A copak je v nabídce?“ zeptal se de Vos a výmluvným pohledem jí doslova strhával šaty z těla. „Je k mání i gazela?“ * * * 19
„Prosím, paní Holthusenová, ráda přiberu tři jiné pokoje. Jen ne sedmapadesátku. Snažně Vás prosím.“ Marleeniny první kroky následujícího dne vedly do kanceláře ředitelky hotelu, aby tam přednesla svou prosbu. Celou cestu do dělnické ubytovny a do komůrky, kterou sdílela se svou sestřenicí, přemýšlela o Holanďanovi a jak se jí hnusí. Nyní sebrala všechnu odvahu, aby svou žádost předložila. Paní Holthusenová jen krátce vzhlédla od svých poznámek. Byla pobledlá a i na vzdálenost několika metrů Marleena cítila, že ředitelka opět potají kouřila. Bezděčně zadržela dech. „Prosím tě, Marleeno, kam bychom to přišli? Kdyby si teď každá pokojská uklízela jen pokoje, které chce, to už bychom nebyli vůbec s ničím hotovi. A není to přece tak, že by si na tebe něco dovoloval.“ „To ne, ale mám z téhle… příhody opravdu velice špatný pocit. Prosím, jen pro tentokrát. Slibuji Vám, že už takováhle zvláštní přání nikdy mít nebudu.“ Marleena vroucně doufala, že paní Holthusenová pochopí, jak velký má strach. Copak nevidí, co je ten Holanďan za člověka? „Příhody? Dal k dobrému pár humorných průpovídek. Nestala se žádná příhoda. A nyní se prosím vrať k práci, Marleeno, na takovéto ciráty já opravdu nemám čas.“ Marleenina poslední naděje se rozplynula. Měla paní Holthusenová pravdu? Vážně reaguje přehnaně? Ne. Její instinkt ji neklame. V pohledu toho muže bylo cosi lačného a ona si je jistá, že by při příští příležitosti neváhal na ni znovu dotírat. „Marleeno?“ Plna naděje se otočila a dychtivě pohlédla na ředitelku. „Nedělej si starosti. Eik de Vos dnes navštíví zahradnictví Birkenfeld a vrátí se až pozdě večer, jak jsem slyšela. Velmi pravděpodobně spolu vůbec nepřijdete do kontaktu.“ Marleena kývla, naznačila pukrle a se svěšenými rameny opustila místnost. Bylo dobré vědět, že bude Holanďan mimo dům, ale nijak velké ulehčení to pro Marleenu nepředstavovalo. Stejně měla neustále dojem, jako by na ni číhal za každým rohem. Jen tu a tam se jí podařilo odreagovat bláznivou představou, že by třeba přece jen ještě mohla sehnat 20
učednické místo. Ten nápad dostala v noci, když ani navzdory veškeré únavě nebyla s to usnout a myšlenky se jí neustále točily okolo katalogu a dvorního zahradnictví. Ale to by nikdy nefungovalo. Šlo jen o žalostný pokus o únik z mizérie, pramenící z beznaděje. Přitom by měla být vděčná za to, co měla. Práce pokojské jí zajišťovala sice nikterak vysoký, ale alespoň pravidelný plat, na kterém byla se svou matkou závislá. Úklid pokoje pana de Vose odkládala stále na později. Třeba potká Sofii nebo Bertu a bude si s nimi moct potají vyměnit pokoje. Jenže když se odpoledne s kolegyněmi ve druhém patře potkala, přišla i o to poslední stéblo naděje, ke kterému se upínala. Berta upřeně hleděla na díry po sucích v parketách a Sofie zbledla a zakoktala: „No, jestli to paní Holthusenová zakázala…“ „Máš pravdu.“ Marleena přikývla. „Promiň, nechtěla jsem ti způsobit potíže.“ S paní Holthusenovou nebylo radno si zahrávat. Sice málokdy zvýšila hlas, ale neváhala, pokud se jednalo o výpovědi. Marleena už viděla přicházet a zase odcházet spoustu kolegyní. I proto dlouho váhala, jestli má se svou žádostí před ředitelku vůbec předstoupit. Ale ještě méně toužila po tom, dostat do nepříjemné situace ostatní děvčata. Když byla konečně s ostatními pokoji hotova, nemohla už Marleena jinak, než se postarat i o číslo 57. Se zatajeným dechem odemkla dveře. Všude panoval klid. Postel byla rozryta, na stole dvě sklenice, zatuchlý zápach. Otevřela okno, aby vpustila dovnitř čerstvý vzduch. Pak rutinními pohyby ustlala postel potlačujíc při tom myšlenky na to, že v ní spal ten hnusák. Vyndala ze svého vozíku čisté sklenice a postavila je na sekretář vedle láhve s koňakem. S nepolevující ostražitostí vyměnila ručníky, vyprázdnila koš na odpadky a velkou štětkou setřela prach. Na závěr si rychlým pohledem ověřila, že vše vypadá bezvadně. Zvládla to. Ulehčeně se otočila – a trhla sebou. Stál tam. Opíral se mohutným tělem o futro, obligátní škleb zdeformoval jeho horní ret do úzké čárky. Jak dlouho už ji tam z toho místa pozoroval? 21