Bethan Roberts
Můj policista
můj policista_sazba.indd 3
01.02.2022 13:40:26
Peacehaven, říjen 1999 Vlastně jsem chtěla začít slovy: Už tě nechci zabít – protože vážně nechci –, ale pak jsem se rozhodla, že to zní příliš melodramaticky. Ty jsi na dojáky nikdy nebyl a já tě teď ve tvém stavu nechci zbytečně rozrušovat. Ne teď, když jsi možná na samém konci života. Plánuju tohle: všechno sepíšu, abych nic nevynechala a nepřekroutila. Tohle je něco jako zpověď, takže se vyplatí po hlídat si detaily. Až s tím skončím, přečtu to zrovna tobě, Patric kovi, protože už mi nebudeš moct odpovědět. Navíc mi řekli, že s tebou mám mluvit. Doktoři tvrdí, že je to důležité, pokud se máš uzdravit. Ztratil jsi téměř všechnu schopnost řeči, a jakkoli jsi se mnou pod jednou střechou, komunikujeme jen na papíře. Když říkám na papíře, myslím kartičky, pomocí nichž si ukazujeme. Ta slova sice neumíš vyslovit, ale aspoň mi ukážeš, co bys zrovna rád: napít, na záchod, sendvič. Uhádnu, co si přeješ, ještě dřív, než se tvůj prst dotkne obrázku, stejně tě ale nechám mi to ukázat, abys měl pocit, že máš aspoň něco ve svých rukou. Trochu divné, že teď tu s perem v ruce nad papírem sedím já a píšu tenhle… Jak bychom to mohli nazvat? Deník asi sotva, rozhodně ne takový, jaký sis kdysi vedl ty. Ať už je to cokoli, píšu to teď já, zatímco ty ležíš v posteli a sleduješ každý můj pohyb. *
můj policista_sazba.indd 9
01.02.2022 13:40:26
Tenhle kousek pobřeží jsi nikdy neměl rád. Říkal jsi mu předměstský kýč nad mořem, místo, kam se staří lidé chodí dívat na západy slunce a čekat na smrt. Neříkalo se téhle oblasti – tak odhalené, osamělé, ošlehané větrem stejně jako ta nejlepší místa na britském pobřeží – tehdy v šedesátém třetím „Sibiř“? Tenkrát byla příšerná zima. Dnes tu už ani zdaleka tak bezútěšně není, i když šedá uniformita zůstala. Mě ale vlastně tahle předvídatelnost uklidňuje. Tady v Peacehavenu je jedna ulice jako druhá: skromné bungalovy s praktickými zahrádkami a výhledem na moře. Když se Tom rozhodl sem přestěhovat, bránila jsem se zuby nehty. Proč bych já, která celý život strávila v Brightonu, měla chtít žít na jednom jediném poschodí, byť by to bylo v chatě švýcarského typu, jak to vznešeně nazýval realitní agent? Proč bych se měla smířit s úzkými uličkami místního supermarketu, pachem přepáleného tuku z Joeovy pizzerie a stánku s kebabem, čtyřmi pohřebními službami, jedním obchodem s chovatelskými potřebami pod názvem Zvířecí ráj a čistírnou s personálem „s londýnskými školami“? Proč bych chtěla tohle všechno po životě v Brightonu, kde kavárny neustále kypí životem, v obchodech mají, na co si člověk vzpomene a co většinou ani nepotřebuje, a molo je neustále jasné, zářivé a otevřené, i když jde z vln občas docela strach? Ne. Stěhování jsem hned měla za příšerný nápad. Stejně jako ty. Jenže Tom si usmyslel, že se na důchod přesune někam, kde je větší klid, kde to tolik nepulzuje a kde je snad bezpečněji. Myslím, že částečně chtěl mít pokoj od svého starého života a zaneprázdněnosti. Pokud totiž tyhle bungalovy něco skutečně nepřipomínají, pak je to hektické tempo. A tak jsme tady – na místě, kde před půl desátou ráno a po půl desáté večer nepotkáte na ulici živou duši – snad až na pár puberťáků, kteří se s cigaretou poflakují před pizzerií. Jsme tady – ve dvoupokojovém bungalovu (a ne, chata švýcarského typu to skutečně není) kousek od autobusové zastávky a supermarketu – a díváme se na rozsáhlý trávník, sušák na prádlo a tři užitkové budovy (kůlna, garáž, skleník). Zachraňuje to tu jen výhled na moře – skutečně trochu zastřený. Vlastně na 10
můj policista_sazba.indd 10
01.02.2022 13:40:26
něj člověk dohlédne jen z postranního pokoje. Přidělila jsem ho tobě a postavila ti postel k oknu tak, abys na vodu viděl, kdykoli se ti zachce. Tohle všechno jsem ti dala, Patricku, i když jsme s Tomem nikdy výhled na moře neměli. Ty ses na něj z bytu na Chichester Terrace s detaily ze začátku 19. století mohl každý den vynadívat do sytosti. Moc dobře si to pamatuju, i když jsem tě tam příliš často nenavštěvovala. Volkova elektrická dráha, zahrady na Duke’s Mound, vlnolamy s bílou pěnou za větrných dní a samozřejmě moře – každý den jiné, a přesto pořád stejné. V naší řadovce na Islingword Street jsme s Tomem viděli jen naše vlastní odrazy v oknech sousedů. Ale stejně. Vůbec se mi odtamtud nechtělo. A tak počítám, že když nám tě před týdnem přivezli z nemocnice a Tom tě zvedl z auta, aby tě opatrně usadil na vozík, viděl jsi přesně to, co já: hnědou pravidelnost kamínkové fasády, neskutečně hladký plast dveří, úhledný živý plot okolo domu… Vím, že tě tohle všechno děsilo stejně jako mě. Už jen to jméno: U Borovic. Tak nevhodné a nudné. Bez fantazie. Na krku ti pravděpodobně vyvstaly studené krůpěje potu, které ti pomaličku stékaly pod košili. Nebylo ti z toho dobře. Tom tě pomalu vezl po cestě do domu a ty sis určitě všiml, jak dokonale symetrická je každá dlaždice z šedorůžového betonu. Když jsem zastrčila klíč do zámku a utrousila: „Vítej,“ sepjal jsi ochablé ruce a roztáhl tvář do něčeho, co připomínalo úsměv. Jakmile jsme vstoupili do předsíně s béžovými tapetami, určitě jsi ucítil dezinfekci, kterou jsem dům vycídila v přípravě na tvůj pobyt u nás, a neušel ti ani pach Waltera, našeho křížence kolie. Lehce jsi kývl na naši zarámovanou svatební fotografii. Tom v tom nádherném obleku z Cobley’s, jejž jsi mu zaplatil ty, a já v do tuha naškrobeném závoji. Seděli jsme v pokoji, Tom a já, na zbrusu nové sedací soupravě s hnědým sametovým čalouněním, kterou jsme si koupili z Tomova důchodu, a poslouchali cvakání ústředního topení. Walter funěl u Tomových nohou. Pak Tom řekl: „Marion ti pomůže se tu zabydlet.“ Hned jsem si všimla, jak ses zašklebil, když se Tom chystal odejít. Jak jsi dál upřeně zíral na 11
můj policista_sazba.indd 11
01.02.2022 13:40:26
síťované záclony, zatímco můj muž zamířil ke dveřím s neurčitým zamumláním: „Musím ještě něco zařídit.“ Pes šel za ním. My dva jsme osaměli. Poslouchali jsme, jak předsíní doznívají Tomovy kroky, jak šustí jeho kabát, když ho sundal z věšáku, jak cinkají klíče v jeho kapse. K uším se nám nesl tichý povel Walterovi, aby počkal doma, a potom už jen zasyknutí stlačeného vzduchu mezi těsněním dveří, jak Tom odešel z bungalovu. Když jsem se na tebe konečně podívala, spočívaly ti ruce ochable na kostnatých kolenou a třásly se. Napadlo tě snad, že jsi teď konečně s Tomem pod jednou střechou, jak sis vždycky přál, a přesto to není úplně to, v co jsi doufal?
12
můj policista_sazba.indd 12
01.02.2022 13:40:26
Čtyřicet osm let. O tolik se musím vrátit do minulosti, abych se dostala do chvíle, kdy jsem potkala Toma. A možná ještě o něco dál. Tehdy se tak dokonale ovládal. Tom. Dokonce i jeho jméno je solidní, neokázalé, a přesto skrývá jistou citlivost. Nebyl to Bill, Reg, Les nebo Tony. Říkal jsi mu někdy Thomasi? Vím, že já jsem občas chtěla. Někdy jsem si ho toužila překřtít. Říkat mu třeba Tommy. Možná jsi na něho tak ale volal ty, krásný mladík s vypracovanými pažemi a tmavě plavými kudrnami. Jeho sestru jsem znala ze střední. Ve druháku si mě prostě odchytila na chodbě a řekla: „Vypadáš docela fajn, a tak jsem si myslela, že bychom se mohly kamarádit?“ Do té doby jsme trávily většinu času každá sama a snažily se zorientovat v matoucích školních rituálech, třídách plných ozvěny a útržcích hlasů spolužaček. Sylvii jsem od sebe nechala opisovat úkoly a ona mi na oplátku pouštěla desky: Nata Kinga Colea, Patti Page, Perryho Coma. Společně jsme si pod nosem broukaly Some enchanted evening, you may see a stranger, když jsme během tělocviku čekaly ve frontě na přeskok kozy a pouštěly všechny ostatní holky před nás. Hry nás nikdy moc nebavily. Ráda jsem chodila k Sylvii domů, protože měla super věci a její máma jí dovolila česat si lámavé blonďaté vlasy jako dospělá žena – dokonce jí snad pomáhala si je kulmovat. Já jsem v té době ještě nosila svoji zrzavou hřívu spletenou do tlustého copu. Kdykoli mi doma ruply nervy – jednou jsem dokonce přivřela bráchovi Fredovi hlavu do dveří –, říkal táta: „To je ten zrzavý temperament.“ Tu barvu mám totiž po mámě. Myslím, že
můj policista_sazba.indd 13
01.02.2022 13:40:26
jsi mi kdysi sám z legrace říkal Rudé nebezpečí, je to tak, Patricku? V té době už jsem se svůj odstín naučila mít ráda, ale vždycky jsem měla pocit, že být zrzka je něco jako sebenaplňující proroctví. Lidé ode mě čekali ohnivý temperament, a tak jsem v sobě hněv aspoň nemusela dusit. Kdykoli se ve mně nastřádal, prostě jsem vybuchla. Jistě, příliš často se to nedělo, jenže občas jsem skutečně práskala dveřmi a házela nádobím. Jednou jsem najela vysavačem do podlahové lišty tak vztekle, až praskla. Když mě Sylvie pozvala k sobě do Patchamu, měla na sobě hedvábný broskvový šátek. Jakmile jsem ho uviděla, zatoužila jsem mít taky takový. Sylviini rodiče měli v obýváku bar se skleněnými dveřmi zdobenými černými hvězdičkami. „Všecko na splátky,“ zachichotala se Sylvie a vedla mě nahoru do pokoje. Dokonce mi půjčila ten svůj šátek a ukázala mi všechny laky na nehty, které doma měla. Když jeden z nich otevřela, zavoněl jako gumoví medvídci. Usazená na její úhledně ustlané posteli jsem si vybrala tmavě fialovou barvu, kterou jsem jí pak opatrně roztírala po okousaných nehtech, a když jsem skončila, jemně jsem jí čerstvý lak pofoukala. Potom jsem se spodním rtem lehoulince dotkla jejího hladkého palce, abych se ujistila, že lak už zaschl. „Co to děláš?“ vypískla překvapeně. Nechala jsem její ruku klesnout zpět. Sylviina kočka Půlnoc se mi přišla otřít o lýtka. „Promiň,“ špitla jsem. Půlnoc se protáhla a přitiskla se mi k nohám s ještě větším důrazem. Natáhla jsem se, abych ji podrbala za ušima. Zatímco jsem se skláněla nad kočkou, dveře pokoje se pomalu pootevřely. „Vypadni,“ zabručela Sylvie znuděně. Rychle jsem se narovnala, protože jsem se bála, že mluví se mnou, ale ona se mi nakvašeně dívala přes rameno někam ke dveřím. Otočila jsem se a uviděla jsem ho tam stát. Rukou jsem si bezděčně stiskla broskvový šátek na krku. „Vypadni, Tome,“ zopakovala Sylvie tónem, který prozrazoval, že už se smířila s rolí, která jí byla v tom malém dramatu přidělena. 14
můj policista_sazba.indd 14
01.02.2022 13:40:27
On se opíral o rám dveří, s rukávy vyhrnutými až nad lokty, takže jsem si hned všimla hladkých linií jeho svalů na předloktí. Nemohlo mu být víc než patnáct – byl starší jen o necelý rok, ale ramena už měl široká a pod krkem temný důlek. Na bradě mu svítila jizvička – malinká prohlubeň podobná otisku prstu v plastelíně – a na tváři mu pohrával ironický škleb. Už tehdy jsem věděla, že je to jen maska, kterou si nasadil, protože měl pocit, že musí, že tak vypadá spíš jako Ted než jako Tom. Stačilo ale, že tam stál a pozoroval mě malýma, modrýma, hluboko posazenýma očima, abych se červenala jako rak. Raději jsem se zase sklonila nad hebkou srstí kolem kočičích uší a zapíchla oči do podlahy. „Tome! Tak vymajzni!“ zaječela teď Sylvie hlasitěji. Dveře se s bouchnutím zavřely. Určitě si umíš představit, Patricku, že mi pár minut trvalo, než jsem se odvážila ruku od Půlnoci zase odtáhnout a znovu se podívat na Sylvii. Od té doby jsem se snažila naše kamarádství udržet. Když jsem někdy jela autobusem do Patchamu a procházela kolem jejich části dvojdomku, zadívala jsem se do rozsvícených oken a namlouvala si, že si přeju, aby vyšla ven ona, i když mi ve skutečnosti celé tělo jen vibrovalo očekáváním, že by se mohl objevit Tom. Jednou jsem seděla za rohem jejich domu až do tmy a zimou už necítila prsty ani na rukou, ani na nohou. Poslouchala jsem, jak zplna hrdla zpívají kosi, vtahovala do plic vlhkost okolních živých plotů, a potom zase nasedla na autobus domů. Máma se často dívala z okna. Kdykoli vařila, opřela se o kamna a zírala ven úzkým skleněným průzorem v zadních dveřích. Měla jsem pocit, že máma celou dobu jen vaří masovou omáčku a kouká z okna. Nekonečně dlouho ji míchala a seškrabávala kousky masa a přípečků ze stěn pánve. Výsledná tekutina chutnala trochu železitě a byla plná cucků, ale táta s bratry si jí vždycky naplnili celý talíř. Měli jsme tolik omáčky, že od ní měli špinavé celé prsty 15
můj policista_sazba.indd 15
01.02.2022 13:40:27
včetně nehtů. A z rukou si ji olizovali ještě ve chvíli, kdy si máma dávala cigaretu předtím, než se pustila do nádobí. Máma s tátou se v jednom kuse líbali. Stáli propletení v kumbálu za kuchyní, táta jí rukou držel temeno a ona ho objímala kolem pasu a celá se k němu tiskla. Objímali se tak pevně, že jsem nevěděla, kde začíná jeden a končí druhý. Ten výjev byl pro mě ale natolik všední, že jsem prostě zůstala sedět u kuchyňského stolu, rozložila si na hrbolatý ubrus časopis a s opřenou bradou čekala, až ti dva skončí. Podivné na tom bylo jen to, že spolu naši i přes všechno to líbání jinak moc nemluvili. Když už chtěli komunikovat, probíhalo to přes nás: To se budeš muset zeptat tatínka. Nebo: A co na to máma? U stolu jsme seděli já, Fred a Harry, táta četl Gazette a máma u okna kouřila. Myslím, že si s námi snad nikdy nesedla ke stolu, pokud zrovna nebyla neděle nebo nepřišel děda Taylor z otcovy strany. Našemu tátovi říkal „chlapče“ a většinu večeře odevzdal svému žloutnoucímu westíkovi schoulenému pod židlí. Takže netrvalo dlouho a máma zase stála a kouřila. Potom odnesla talíře a kumbálem, kde se také umývalo nádobí, se rozezněl řinkot hrnců a talířů. Mě postavila k odkapávači, abych utírala, a uvázala mi kolem pasu jednu ze svých zástěr. Vždycky mi byla příliš dlouhá, a tak se musela nahoře ohrnout. Zkusila jsem se opřít o dřez, jak to dělávala ona, a když tam zrovna nebyla, taky jsem se dívala z okna a zkoušela jsem si představit, na co asi myslí, když si tak prohlíží naši kůlnu se šikmou střechou, tátův neupravený záhon růžičkové kapusty a malý čtverec oblohy nad sousedními domy. O prázdninách jsme se Sylvií chodívaly na koupaliště Black Rock Lido. Já jsem vždycky chtěla něco ušetřit a sedět jen tak na pláži, ale Sylvie trvala na tom, že naše místo je na plovárně. Tam totiž mohla flirtovat s kluky. Celá školní léta se za ní táhli obdivovatelé, zatímco já jsem nezajímala nikoho. Myšlenka na další odpoledne strávené s kamarádkou, kterou všichni očumovali, se mi sice příliš nelíbila, ale nablýskaným oknům, zářivě bílému betonu a pru16
můj policista_sazba.indd 16
01.02.2022 13:40:27
hovaným lehátkům plovárny jsem nakonec přece jen neodolala, a tak jsme většinou zaplatily svých devět pencí a protlačily se přes turnikety k bazénu. Jedno odpoledne si pamatuju obzvlášť jasně. Bylo nám kolem sedmnácti. Sylvie na sobě měla limetkově zelené bikiny a já červené jednodílné plavky, které mi byly trochu malé, a tak jsem pořád musela upravovat ramínka a stahovat nohavičky. Sylvie už měla ohromující poprsí a útlý pas, zatímco já jsem se podobala spíš vytáhlému obdélníku s trochou tuku na bocích. Vlasy jsem už měla střižené na mikádo, jež se mi moc líbilo. Zato moje vytáhlá postava mě moc netěšila. Táta mě sice napomínal, ať se nehrbím, ale nikdy nezapomněl dodat, že boty bych měla nosit vždycky jen ploché. „Žádnej mužskej se nechce ženský dívat do nosu,“ říkával, „no nemám pravdu, Phyllis?“ Máma se jen mlčky usmívala. Ve škole neustále trvali na tom, že bych měla hrát netball, ale když jsem to zkusila, vůbec mi to nešlo. Jen jsem stála na kraji hřiště a čekala na přihrávku, která nikdy nepřišla. Tak jsem místo toho raději koukala přes plot na kluky, jak hrají ragby. Měli tak jiné hlasy než my – hluboké, dřevité a rezonující sebejistotou chlapců, kteří už přesně vědí, kam jejich kroky v životě povedou. Na Oxford. Na Cambridge. Do baru. Vedlejší škola totiž byla soukromá jako ta tvoje a kluci tam se mi zdáli o tolik hezčí než ti, jež jsem znala. Nosili pěkně střižená saka, chodili s rukama v kapsách a ofiny jim padaly do tváře, zatímco kluci, které jsem znala (i když jich nebylo moc), se k člověku vždycky jen tak přiřítili a dívali se kamsi dopředu. Ty žádné tajemství neobklopovalo. Co na srdci, to na jazyku. Ne že bych tedy někdy skutečně s těmi mladíky s ofinou mluvila. Ty jsi sice taky chodil do takové školy, ale nikdy jsi asi nebyl jako oni, co, Patricku? Stejně jako já jsi nezapadl. To jsem pochopila hned. Na koupání venku ještě nebylo dost teplo a od moře foukal svěží vítr, ale slunce už jasně svítilo. Ležely jsme se Sylvií na ručníku. Já jsem měla přes plavky nataženou sukni, a hned vedle mě si Sylvie poskládala věci do úhledné řady: hřebínek, pudřenku, svetr. 17
můj policista_sazba.indd 17
01.02.2022 13:40:27
Posadila se a zamžourala někam do davu na sluncem zalité terase. Její tvář jako by vždycky měla obrácený úsměv a její přední zuby sledovaly svažující se linku jejího horního rtu, jako by je tam někdo vysekal. Zavřela jsem oči. Na víčkách se mi honily narůžovělé tvary vykouzlené sluncem. Sylvie si odkašlala. Věděla jsem, že se mnou chce mluvit a ukázat mi, kdo všechno je dnes taky u bazénu, kdo co s kým provádí a které kluky tu zná, ale já jsem toužila jen po troše tepla ve tváři a tom vzdáleně líném pocitu, jenž člověka přepadne, když se vleže vyhřívá na odpoledním sluníčku. Konečně se mi to skoro povedlo. Krev se mi přeměnila v ospale se táhnoucí med a nohy ztěžkly a zgumověly. Neprobralo mě ani pleskání chodidel a cákání klučičích těl dopadajících na hladinu ze skokanského můstku. I když jsem cítila, jak mě slunce štípe do odhalených ramen, zůstala jsem ležet na betonu a vdechovala křídovou vůni mokré země smíchanou s občasným závanem studeného chlóru z těla některého z kolemjdoucích. Potom mi na tvář káplo něco studeného a mokrého, což mě donutilo rozlepit oči. Ze všeho nejdřív jsem uviděla jasnou bílou oblohu. Po ospalém zamrkání mi ale před očima vyvstalo ještě něco – tvar živé růžové barvy. Znovu jsem zamžourala a uslyšela Sylviin hraně nevrlý a skrytě potěšený hlas: „Co ty tady děláš?“ Hned jsem věděla, s kým mluví. Posadila jsem se, trochu se sebrala a zastínila si oči rukou. Z horního rtu jsem si chvatně otřela krůpěje potu. Stál tam přede mnou se sluncem v zádech a šklebil se pobaveně na Sylvii. „Kapeš na nás!“ zavrčela a setřela si z ramen imaginární kapky. Samozřejmě jsem Toma u Sylvie doma viděla a obdivovala mnohokrát, ale tenkrát poprvé jsem z jeho těla zahlédla tolik. Vážně jsem se snažila odvrátit zrak, Patricku. Pokoušela jsem se nezírat na kapku vody putující od jeho krku až k pupíku a na mokré pramínky vlasů na jeho zátylku. Sám ale víš, jak je těžké odtrhnout zrak od něčeho, co chceš. A tak jsem se raději soustředila na jeho holeně porostlé lesklými blonďatými chloupky. Upravila jsem si 18
můj policista_sazba.indd 18
01.02.2022 13:40:27
ramínka plavek, zatímco Sylvie znovu dramaticky protáhla: „Tak co tu chceš, Tome?“ Podíval se na nás – suché a celé flekaté od prvních slunečních paprsků. „To jste ani nebyly ve vodě?“ „Marion neplave,“ oznámila Sylvie. „Proč ne?“ zeptal se s překvapeným pohledem Tom. Asi jsem mohla zalhat, ale už tehdy jsem umírala strachy, že by to na mně někdo poznal. Nakonec vždycky všechno praskne, a když je to venku, je to mnohem horší, než kdyby člověk prostě rovnou řekl pravdu. Najednou mi vyschlo v puse. „Nikdy jsem se to nenaučila,“ zachraptěla jsem. „Tom chodí do plaveckýho klubu. Plavou dokonce v moři,“ prohodila Sylvie téměř pyšně. Nikdy mě to do vody moc netáhlo. Moře bylo neustále šumícím pohybem někde na okraji města. Což ale ještě neznamenalo, že bych do něho musela hned skočit, ne? Až do této chvíle mi moje neplavectví ani v nejmenším nevadilo, ale teď jsem věděla, že to budu muset překonat. „Hrozně ráda bych se to naučila,“ pokusila jsem se o úsměv. „Tom ti to ukáže, co, Tome?“ zadívala se Sylvie bratrovi přímo do očí v tiché výzvě. Tom se zachvěl zimou a potom sebral Sylviin ručník, aby si ho ovinul kolem pasu. „To bych mohl,“ opáčil Tom, zatímco si jednou rukou vytřepával vlasy. „Půjčíš mi bůra?“ otočil se k Sylvii. „Kde je Roy?“ zeptala se. To bylo poprvé, co se o nějakém Royovi zmínila, ale z jejího hlasu jsem pochopila, že ji zajímá. Navíc podezřele rychle zapomněla na moje lekce plavání a natahovala krk, aby viděla za bratrova ramena. „Potápí se,“ odpověděl Tom. „Tak co, půjčíš?“ „Co děláte potom?“ „Po tom ti nic není.“ 19
můj policista_sazba.indd 19
01.02.2022 13:40:27
Sylvie otevřela pudřenku se zrcátkem a chvilku se na sebe jen tak dívala. „Vsadila bych se, že půjdete ke Strakatýmu psovi,“ nadhodila hlubokým hlasem. Tom se po ní z legrace ohnal, ale Sylvie hbitě uhnula. Když mu při tom pohybu sklouzl ručník na zem, znovu jsem odvrátila pohled. Netušila jsem, co je na hospodě U Strakatého psa tak hrozného, ale nechtěla jsem vypadat jako neinformovaná husička, a tak jsem držela pusu. Sylvie mě v tom tichu chvilku nechala, než zamumlala: „Já vím, že tam půjdete.“ Potom popadla cíp ručníku, vyskočila a začala ho smotávat do ruličky. Tom po ní chňapl, ale Sylvie byla rychlejší. Ručník s plácnutím dopadl na jeho nahou hruď a zanechal po sobě červenou stopu. Tehdy bych skoro přísahala, že pulzovala, ale dnes bych už za to ruku do ohně nedala. Ještě pořád ale tu scénu mám před očima: náš krásný kluk dostává co proto od mladší sestry a na kůži mu září jelito po měkkém bavlněném ručníku. Tváří mu probleskl vztek. Celá jsem se naježila. Ochladilo se a na opalující se hosty padl stín. Tom sklopil oči a polkl. Sylvie vyčkávala, co bratr udělá. Stačilo jedno vymrštění ruky a získal ručník zpátky. Sylvie s hlasitým smíchem uhýbala, jak jím máchal hlava nehlava kolem sebe a občas ji zasáhl. Kdykoli se bavlna dotkla její kůže, Sylvie vypískla. Většinou však Tom minul. Už tehdy jsem věděla, jak je něžný – oháněl se sice ručníkem, ale schválně tak nešikovně, že nikomu neublížil. Chtěl jen sestru trochu poškádlit myšlenkou na jeho větší fyzickou sílu a přesnost, pouhým uvědoměním si, že by jí mohl vyprášit kožich, kdyby chtěl. „Ještě tu nějaký drobný mám,“ sáhla jsem do kapsy svetru pro mince. Víc už jsem u sebe neměla, ale ve štědrém gestu jsem mu peníze podala. Tom se přestal ohánět ručníkem a celý uřícený lapal po dechu. Sylvie si promnula zátylek, kam schytala zásah. „Tyrane,“ zamumlala. 20
můj policista_sazba.indd 20
01.02.2022 13:40:27
Její bratr otevřel dlaň, abych mu do ní mohla vložit minci. Přitom se bříška mých prstů jemně otřela o jeho horkou kůži. „Díky,“ řekl a zazubil se. Potom se obrátil na Sylvii: „V pohodě?“ Sylvie pokrčila rameny. Jakmile se k ní ale otočil zády, vyplázla na něho jazyk. Po cestě domů jsem si přivoněla k dlani a nasála do nosu kovovou vůni mincí. Ta teď ulpěla určitě i na Tomových rukou. Těsně předtím než Tom odešel na vojnu, mi poskytl jiskřičku naděje, které jsem se držela jako tonoucí stébla až do jeho návratu, a vlastně i po něm. Byl prosinec a já jsem se zastavila u Sylvie na čaj. Jistě pochopíte, že Sylvie k nám zavítala jen málokdy. Zatímco ona měla vlastní pokoj, přenosný gramofon a láhve malinovky, já se dělila o pokoj s Harrym a k pití byl u nás jedině čaj. U Sylvie jsme ale vždycky jedly krájenou šunku, měkký bílý chleba, rajčata a majonézu, mandarinky z konzervy a kondenzované mléko. Její táta měl v domě krámek s košilatými pohlednicemi, cukrovými dudlíky, prošlým ovocným želé a panáčky z mušlí se sušenými chaluhami místo límce. Pojmenoval ho Dobré zprávy, protože tam prodával také noviny, časopisy a pikantní čtení pro pány zabalené v celofánu. Sylvie tvrdila, že její táta prodá týdně pět výtisků Kámasútry a v létě ještě třikrát víc. Tehdy jsem tušila jen mlhavě, co to ta Kámasútra je. Věděla jsem pouze, že je z nějakého důvodu zakázaná. Ovšem před Sylvií jsem dělala ohromenou, vykulila oči a zašeptala: „Fakt?“, aby mohla Sylvie vítězně pokývnout hlavou. Jedly jsme na verandě a andulka Sylviiny mámy nás doprovázela neustálým štěbetáním. Kolem stolu bez ubrusu stály židle s ocelovými nohami. Máma Sylvie a Toma na rtech zrovna měla oranžovou rtěnku a až ze svého místa jsem cítila vůni levandulového čisticího prostředku z jejích dlaní. Byla obézní, což mi přišlo divné, protože jsem ji nikdy neviděla jíst nic jiného než listy salátu a plátky okurek a pít jen černou kávu. I přes očividné odříkání tonuly její rysy někde v odulém mase její tváře a její poprsí 21
můj policista_sazba.indd 21
01.02.2022 13:40:27
vždycky trčelo do prostoru jako obrovská, dobře našlehaná sněhová pusinka za cukrářským výkladem. Kdykoli jsem si uvědomila, že bych neměla tak dlouho zírat na Toma, zaměřila jsem pohled raději na naducaný výstřih paní Burgessové. Věděla jsem sice, že bych neměla zírat ani tam, ale bylo to lepší než se nechat nachytat, jak očima hladově hltám tělo jejího syna. Přísahala bych, že jsem cítila, jak z něho vzlíná teplo. Jeho odhalené předloktí spočívalo na desce stolu a já jsem měla pocit, že prohřívá celou místnost. A taky jsem cítila jeho vůni. (Určitě se mi to nezdálo, Patricku.) Voněl – pamatuješ? – samozřejmě pomádou, tehdy to musela být značka Vitalis – a pudrem s vůní borovice, kterým si – jak jsem se dozvěděla později – každé ráno zasypával podpaží ještě dřív, než na sebe natáhl košili. Taky si jistě vzpomínáš, že tehdy muži jako Tomův otec pudr příliš neschvalovali. Dnes už je to samozřejmě jiné. Když jdu tady v Peacehavenu do obchodu a míjím všechny ty mladé muže s vlasy uhlazenými do všech možných tvarů, jaké kdysi nosil i Tom, skoro se dusím tím oblakem jejich parfémů. Tihle kluci voní jako nový nábytek. Tom ale voněl jinak. Zajímavě a čerstvě, protože muži, kteří v té době přikrývali pach svého potu voňavým pudrem, byli ostatním spíše podezřelí. Proto mě to tehdy tak lákalo. A ty jsi dostal to nejlepší z obou světů – čerstvý tón pudru a z větší blízkosti pak teplý, zemitý odstín kůže. Když jsme dojedli sendviče, paní Burgessová nám přinesla v růžových miskách broskvový kompot. Ten jsme do sebe házeli v absolutním tichu. Potom si Tom otřel ze rtů sladkou šťávu a oznámil: „Dneska jsem byl u odvodu. Jako dobrovolník. Tak si budu moct vybrat, co budu dělat,“ odtlačil od sebe misku a zadíval se svému otci do tváře. „Příští týden rukuju.“ Pan Burgess krátce kývl a nabídl mu dlaň. Tom ji stiskl. Podali si ti dva někdy předtím ruku? Rozhodně to nevypadalo jako něco, co by dělali často. Po krátkém potřesení se začali oba rozhlížet po místnosti, jako by nevěděli, co dál. „Ten musí být vždycky o krok napřed,“ sykla mi do ucha Sylvie. 22
můj policista_sazba.indd 22
01.02.2022 13:40:28
„A co teda budeš dělat?“ zamrkal pan Burgess na syna, aniž by se posadil. „V kuchyni,“ odkašlal si Tom. Oba muži se na sebe podívali a Sylvii z hrdla vyklouzlo pobavené zachichotání. Pan Burgess klesl na židli. „No to jsou mi novinky, co? To abychom se na to napili, Jacku?“ vypískla nepřirozeně vysokým hlasem paní Burgessová. Možná se mi to zdálo, ale když se odsunula od stolu, židle pod ní tiše zapraskala. „Takové novinky je přece třeba zapít,“ vydechla, a jak vstávala, zvrhla si hrnek se zbytkem černé kávy na stůl. Tmavá tekutina se rozprskla na bílou plastovou desku a kapala dolů na koberec. „Ty jsi ale kráva nešikovná,“ zabručel pan Burgess. Sylvie se zase zahihňala. Tom, který tu zatím stál jako v transu s rukou napřaženou po stisku, přiskočil k matce. „Dojdu pro hadr,“ řekl a jemně se dotkl jejího ramene. Když odešel, rozhlédla se paní Burgessová po místnosti a na každého z nás se pozorně zadívala. „Co teď budeme dělat?“ zašeptala tak tiše, že jsem se sama sebe ptala, zda ji slyší ještě někdo. Chvíli bylo skutečně ticho, než s povzdechem promluvil pan Burgess: „Kuchyně není zrovna první linie, Beryl.“ Paní Burgessová tiše vzlykla a odešla za synem. Tomův otec už nic nedodal a andulka pípala a pípala, zatímco jsme čekali, až se Tom vrátí. Něco v kuchyni tlumeně povídal matce a já jsem si představovala, jak ji celou uplakanou utěšuje v náručí. Jistě byla z jeho odchodu stejně zdrcená jako já. Sylvie kopla do mojí židle, ale místo toho, abych se podívala na ni, jsem sklouzla očima k panu Burgessovi. „I vojáci musejí jíst, ne?“ pronesla jsem neutrálním, pevným hlasem. Později jsem to dělala stejně, když mi ve škole nějaké dítě odmlouvalo nebo když mi Tom oznámil, že o víkendu je zase řada na tobě, Patricku. „Z Toma bude určitě dobrý kuchař.“ 23
můj policista_sazba.indd 23
01.02.2022 13:40:28
Pan Burgess se přidušeně zasmál, odsunul se od stolu a zaburácel směrem ke kuchyni: „Proboha, Beryl, kde vězíš s tím pitím?“ Avšak objevil se Tom s dvěma láhvemi piva. Jeho otec mu jednu hned vytrhl z ruky, zvedl mu ji až k očím a zavrčel: „Dobrá práce. Teď je tvoje máma na sesypání.“ S těmi slovy odešel z verandy. Místo aby zamířil utěšit svou ženu, což jsem očekávala, za sebou jen zabouchl dveře. „Slyšel jsi, co říkala Marion?“ vypískla Sylvie, když Tomovi sebrala druhou láhev a protočila si ji v dlaních. „Hej, ta je moje!“ vzal si ji Tom zpět. „Marion říkala, že z tebe bude dobrej kuchař.“ Hbitým pohybem zápěstí otevřel Tom láhev a odhodil otvírák i s víčkem. Z kredence si podal sklenici a opatrně si nalil hnědou tekutinu. „No,“ zvedl si sklenku k očím, aby pivo prozkoumal dřív, než si ho lokne, „asi má pravdu.“ Hřbetem ruky si otřel pusu a zadíval se přímo na mě. „Jsem rád, že v tomhle domě je někdo, kdo má trochu rozumu,“ zazubil se od ucha k uchu. „Neříkal jsem, že tě naučím plavat?“ Toho večera jsem si napsala do černého zápisníku v pevných deskách: Jeho úsměv je jako úplněk o žních. Tajemný. A plný příslibů. Pamatuju si, jakou jsem z těch slov měla radost. Od té doby jsem každý den plnila svůj zápisník svou touhou po Tomovi. Milý Tome, psala jsem. Někdy taky: Nejmilejší Tome, nebo dokonce: Miláčku Tome, ale takové potěšení jsem si nedovolovala příliš často. Stačilo se dívat na jeho jméno vyvedené mojí rukou. Tehdy mi stačilo tak málo. Když je totiž člověk poprvé v životě zamilovaný, nic víc než jméno nepotřebuje. Spokojila jsem se s tím, jak moje zápěstí tvoří ta tři písmena. Skoro. Popisovala jsem události toho dne až absurdně podrobně včetně jeho azurových očí a karmínové oblohy. Myslím však, že jeho tělo jsem nezmínila, ačkoli bylo jasné, že právě ono mě uchvátilo ze všeho nejvíce. Raději jsem psala o ušlechtilosti jeho nosu (který je ve skutečnosti spíš plochý a spláclý) a hloubkách jeho basu. Jak 24
můj policista_sazba.indd 24
01.02.2022 13:40:28