Jiří Walker Procházka, David Ondříček, Alice Nellis, Jan P. Muchow
Zatopek_001-216.indd 3
14.07.21 10:35
Díky…
Pavlu Kosatíkovi za neocenitelné rozhovory nejen o Zátopkovi a za použitou literaturu Bětce a Zuzce z Lucky Man Films za trpělivost a chlazené nealko pivo Tomáši Mayerovi za to, že čte a rediguje mé texty (a že to občas se mnou není lehké...)
Zatopek_001-216.indd 4
14.07.21 10:35
Číslo 903
(Helsinky 1952) Bíle natřené zdi v dlouhé chodbě připomínaly spíš geometrický výkres než podzemní tunel stadionu. V zužující se perspektivě stěn postávaly desítky chlapů v tílkách s čísly na hrudi a zádech. Pod stropem se nad hlavami běžců vznášela oblaka nervozity smíšená s těkavým oparem očekávání. Na konci koridoru pableskovaly sluncem prozářené skleněné dveře, nad nimiž se na modré ceduli skvěl nápis ULOSKÄYNTI. Pod ním obecně srozumitelnější výraz WAY OUT. Každý ze závodníků se díval jinam. Někdo zíral do země, jiný bezhlesně pohyboval rty, další uhrančivě sledoval uzavřený východ na stadion. Někteří poskakovali na místě nebo si protahovali ramena. V davu postával i hubený chlápek v červeném tílku. Na hrudi měl číslo 903. Devítka a trojka jsou prý šťastná čísla. Zrovna tahle čísla, i s tou nulou uprostřed, posledních pár dnů budila všeobecný respekt. Jeho nositeli, tomu hubeňourovi v červeném tílku, navzdory drobné tělesné konstituci přezdíval sportovní svět mocným přízviskem česká lokomotiva. Tady, nedaleko severního polárního kruhu, byl spíše známý jako Satupekka. Pohádkový Péťa mu říkali, i když se jmenoval jinak. Nad vyschlou pouští visí slunce žhavé jak milión vysokých pecí. Každá rostlina bojuje o holý život. Z bílého písku trčí k oslnivému nebi pokroucené stonky bodláků, sem tam se 5
Zatopek_001-216.indd 5
14.07.21 10:35
červená opuncie nebo vyrůstá tlustice. Písek žhne a vzduch nad ním se tetelí horkem. Suchý vánek si dokáže i v neútěšné krajině hrát jak malý kluk a rozverně honí po zemi kulovitá křoviska. V třepotavé atmosféře se nemihotá jen rostlinstvo, ale i porůznu rozmístěná skaliska. A mezi olbřími nakupenými balvany je vidět ještě něco. Vzdálenou siluetu běžce… Blíží se… Běžec s číslem 903 mrknul. Poušť zmizela. Zase ty vidiny, zase ty sny. Neví, jak k nim přišel, musel o té poušti někde číst nebo slyšet, ale tenhle obraz se mu na sítnici zobrazoval často. Nikdy však tajemného běžce neodhalil. Ten zůstával v dáli, ačkoli k pozorovateli běžel neustále vstříc. Satupekka si promnul oči a pousmál se. Ne, nebyl nervózní, každopádně to na něm nebylo znát. I když by měl být. Tak dlouhou trať na žádných závodech dosud neběžel. Poprvé ji v roce 490 před Kristem uběhl posel Feidip pidés v Řecku, od Marathónu až do Athén. Tam sdělil zprávu o vítězství a skonal vyčerpáním. Kapitán Emil Zátopek tuhle trať poběží poprvé letos. V roce 1952. A věří si, že na konci téhle štreky nejenže nezemře vyčerpáním, ale předá zprávu o vítězství. O svém vítězství. Emil Zátopek rád vítězí. Vždycky. Což platilo i pro XV. letní olympijské hry ve Finsku. Na vyhublé tváři se mu usadil obvyklý, laskavý úsměv. Rozhlížel se na startu po soupeřích, koutky úst zvednuté, a povzbudivě na ně pokyvoval hlavou. Aby narušil takřka 6
Zatopek_001-216.indd 6
14.07.21 10:35
hmotné napětí, anglicky zahalekal: „Tak pánové, dnes trochu umřeme.“ Z dlouhé chodby se ozval smích. Výkřiky. Povzbuzování. U části běžců to byl spíš úlevný výdech než smích. Všichni dobře věděli, že do smíchu jim následující tři hodiny rozhodně nebude. A pak se zářící čtyřdílné dveře rozevřely a masa odhodlaných běžců vyrazila na start. Venku na ně čekal burácející stadion.
7
Zatopek_001-216.indd 7
14.07.21 10:35
Kolaps v Mexiku
(Estadio Olímpico Universitario, Mexico City 1968) Sedmdesát dva tisíc diváků bouřilo a aplaudovalo. Z gigantického kotle stadionu stoupaly pokřiky a povzbuzování snad až do stratosféry. Estadio Olímpico Universitario byl dennodenně narvaný k prasknutí od samotného zahájení XIX. letních olympijských her. Davy lidí neseděly jen na tribunách, ale vyšplhaly se až na betonový lem na vrcholu stadionu. Na něm se tyčil čtyřmetrový nápis MEXICO68 obsazený sportovními nadšenci. Lidé seděli nebo stáli na betonových písmenech vyvedených v národních barvách a sledovali dění hluboko pod sebou. Na jasně oranžové antukové dráze probíhal jeden z největších běžeckých soubojů těchto her, desítka. Temperamentní komentátor v prosklené kabině sledoval konec závodu. Zvedal se z ošoupané pojízdné židle, aby měl větší přehled a španělsky povykoval do mikrofonu: „… a dramatický závod na deset tisíc metrů se blíží ke konci! Do zatáčky před cílovou rovinkou vbíhá australský borec Ron Clarke jako první! Ale pozor, co to vidím?“ Ron Clarke nevnímal nadšený jekot davů. Před očima měl mžitky, v ústech sucho a neustále se snažil nadechnout. Ono to ale najednou nešlo. Nebylo divu, hry se letos konaly v nadmořské výšce dvou tisíc tří set metrů a řídký vzduch tomu odpovídal. Clarke se kromě dýchání soustředil na jedinou věc. Na cílové rovince ze sebe musí dostat vše a pásku někde tam daleko protrhnout jako první. Má za sebou čtrnáct světových 8
Zatopek_001-216.indd 8
14.07.21 10:35
vytrvalostních rekordů a zatím žádné zlato. Dnes je od něj necelých dvě stě metrů. Běžel nejlépe a nejrychleji, jak uměl. Brzy pochopil, že kromě něj si toho nikdo nevšiml. Na kritické rovince ho suverénně předběhl keňský běžec Naftali Temu. Za ním se kolem Clarka doslova mihnul Mamo Wolde z Etiopie pronásledovaný tuniským vytrvalcem Mohammedem Gammoudim. Clarke ani netušil, jak moc v samém závěru zpomalil. Na posledních metrech mu už bylo úplně jedno, že ho pokořili další dva závodníci. Dalo by se říct, že doběhl šestý, jenže on nedoběhl. On se dopotácel. Za cílovou páskou zamířil na trávník a zkolaboval. Před prudkým pádem ho stačil zachytit trenér a jeden pořadatel. Oba ho pozvolna složili na zem. Trenér křičel jen dvě slova: „Rone!“ a „Doktora!“ Někdo přinášel kyslíkový přístroj, jiný do vysílačky volal sanitku. Clarke zíral do oslnivého mexického nebe. Oči se mu zavřely samy, ačkoli ještě chtěl vnímat okolí. O všem, co se pak seběhlo na stadionu, neměl ani potuchy. S tělem se odporoučela i duše. „Dvanáctý den olympijských her v Mexiku přinesl obrovské překvapení,“ sděloval do mikrofonu komentátor zastřeným hlasem. „Nejlepší vytrvalec současnosti, Australan Ron Clarke, zkolaboval v cílové rovince finálového běhu na deset kilometrů.“ Clarke už byl vzhůru. Ležel na železné posteli v bíle vykachlíčkovaném nemocničním pokoji. V pravé paži 9
Zatopek_001-216.indd 9
14.07.21 10:35
měl zavedenou kapačku fyziologického roztoku a na hrudi průsvitnou páskou přilepené elektrody EKG. V pokoji byl jen on a mrňavá černobílá televize. Hlasatel stejným tónem pokračoval: „Drama favorita závodu sledoval celý svět. Tento čtrnáctinásobný světový rekordman stále nenapodobil svého přítele a mentora Emila Zátopka. Dosud mu olympijské zlato uniká. Clarke je nyní v nemocnici a jeho stav je nejasný.“ Světový rekordman vrtěl hlavou. S nečitelným výrazem sledoval sám sebe, kolabujícího. Přemýšlel, co dál. Následující den ho osvobodili od přístrojů. První cesta vedla na záchod a druhá k telefonu na sesterně. Sestřičky nechaly pohledného černovlasého sportovce o samotě, aby si mohl promluvit s kýmkoli o čemkoli. Sice by si s ním rády povídaly samy, ale ten hezký chlap na pokoji kromě častého děkování jen mlčel. „Takže jsi to taky viděl?“ hořce se ušklíbl do telefonu. „Spadl jsem jak pytel brambor.“ Naslouchal vzdálenému hlasu a pak odvětil: „Ne, naprosto v pořádku. Jen mě napadlo, jestli ta tvoje nabídka… Ano. Pořád ještě platí?“ „Samozřejmě! Samozřejmě, Rone, jsi vítaný,“ ozvalo se na druhé straně. Bylo to také anglicky, ale tak drnčivé a znělé „Rrrone“ by žádný Angličan neřekl. „Bude srrranda. Přijeď!“ zdůraznil člověk na opačné straně světa. Ron Clarke pohlédl na sluchátko a usmál se. Poprvé po dlouhé době.
10
Zatopek_001-216.indd 10
14.07.21 10:35
Cesta za zelím (Praha 1968)
„Noviny, pane?“ slyšel za sebou Clarke. Ani se nemusel otáčet. Tmavovlásku už poznal po hlase. Cestující jí odpovídali „Ano“ a děkovali. Turistickou třídou se šustění novin šířilo jako příliv. Namísto křiku racků se ozývalo mrmlání nad politickými komentáři a vzrušené povzdechy nad výsledky na sportovní stránce. „Mohu vám nabídnout noviny?“ postupovala letuška po řadách. Konečně byla u něj. „Ano, děkuji,“ odvětil Clarke na nabídku, která se nedala odmítnout. Přelétl pohledem titulní stranu Herald Tribune a obrátil list. Uprostřed třetí strany byla fotografie tanku. Na tanku seděli vojáci se samopaly a kolem postávali lidé se zdviženými pěstmi a hněvem ve tvářích. „Československá naděje na demokracii pohřbená sovětskou vojenskou intervencí,“ četl Clarke výrazný titulek. Článek přečetl celý, ale samotná fotografie sovětského obrněnce v centru Prahy byla výmluvnější než jakákoli slova. Celník na letištní přepážce byl dost zavalitý a stejně tak podezřívavý. Uniforma mu dodávala jedinečný pocit důležitosti. Husté, pozvednuté obočí a takřka nemrkající oči upřené na Clarka měly zase znamenat neústupnou a pevnou hráz proti všem narušitelům z „nesprávné“ strany světa. „Vy jste novinář?“ zeptal se cvalík se zelenou kulatou čepicí, na níž se v červeném poli vzpínal dvouocasý lev. 11
Zatopek_001-216.indd 11
14.07.21 10:35
„Ne. Účetní,“ řekl popravdě Ron Clarke. Opravdu byl účetní a celé jeho slavné běhání pro něj znamenalo pouze hobby, jak ochotně kdykoli vysvětloval novinářům. Celník listoval v pase a kroutil hlavou na tučném krku. „Na účetního dost cestujete,“ probíral se stránkami plnými razítek z celého světa. „Jaký je účel vaší cesty?“ „Jedu navštívit přítele.“ „Dejte mi jméno a adresu vašeho přítele.“ „Adresu bohužel neznám,“ pokrčil Clarke širokými rameny. „Ale jmenuje se Emil Zátopek.“ Celník se přestal zabývat pasem a v jeho dosud netečných úřednických očích probleskla jiskřička. „Emil Zátopek?“ fascinovaně zopakoval. Oči se mu zaleskly. Náhle to byl jiný člověk. Na nic dalšího se neptal a rozjařeně otiskl razítko do cestovního dokladu. Podával pas Clarkovi a usmíval se jak sluníčko na hnoji. „Zátopek,“ zašeptal pyšně. Ron Clarke opustil odbavovací prostor a vešel do rozměrné letištní haly. Procházel kolem pošty, minul zdejší verzi snack-baru i prodejnu se suvenýry. Ustavičně se rozhlížel. Na kamenné dlažbě klapaly dámské podpatky, duněly těžké boty a mlaskaly sandály. Z reproduktorů zavěšených pod stropem průběžně znělo hlášení letištního rozhlasu a z nitra obchodů se linula reprodukovaná hudba. Všude postávali lidé a bylo jich tu hodně. Ale jediný člověk, jehož Clarke hledal, tady nebyl. Ne, že by Clarke přímo zpanikařil, ale přece jen si připadal nejistě. Jestli se Emil Zátopek neobjeví, tak to aby si brzo začal shánět letenku domů. Ve vzdáleném rohu haly si všiml proskleného stánku s občerstvením. Kolem kulatých stolků posedávali 12
Zatopek_001-216.indd 12
14.07.21 10:35
cestující a zapíjeli buď přílet, nebo odlet. Nějaký proplešatělý chlap rozhazoval rukama a cosi evidentně poutavého vykládal spolusedícím a ti se smáli jako blázni. Během dalšího povídání se i s pivem v ruce pootočil… A ztuhnul. Clarke poznal baviče v kostkovaném saku a s nepřehlédnutelnými kouty na hlavě. Vypravěč současně identifikoval elegantního vysokého cizince s koženým kufrem v ruce. Emil na Rona divoce zamával. Dopil pivo a odložil půllitr na umakartový stolek. Vyrazil ze stánku vstříc rekordmanovi. Clarke se smál a mával. „My friend!“ hlaholil Zátopek na celou halu a hnal se s rukama rozpaženýma. Jeho široký úsměv byl vyloženě klučičí a nakažlivý. Objali se kolem ramen. „Ahoj Rone, let v pořádku?“ Pro změnu zase Clarkovi potřásal pravicí. „Let byl dobrý.“ „Cítíš se lépe?“ V Emilově hlase zazněl starostlivý tón. „No, tak ještě žiju.“ Zátopek se zubil a plácal přítele po zádech. Vyšli z haly a na zastávce stál přistavený městský autobus. Oba se usadili na odrbanou koženkovou sedačku. Clarke seděl u okna. V Československu nikdy nebyl. Po chvíli jízdy mezi poli zabočili ze silnice a dostali se na pražskou periferii. Zástavba houstla, lidí na chodnících přibývalo. Clarke však sledoval jiné věci než jen obchody a stánky a rodiny s dětmi. Zahlédl první okupační vozidla Rudé armády. Obrněné transportéry s bílými invazními pruhy parkovaly na ulici, jako by se nic nedělo. Kolem terénních gazíků se 13
Zatopek_001-216.indd 13
14.07.21 10:35
promenovali sovětští vojáci s rukama nedbale přeloženýma na samopalech, připravených k palbě. „Rone,“ vyrušil ho Emil, až běžec trhnul hlavou. „Já jsem tak rád, že jsi tady.“ Bylo zřejmé, že se nechce bavit o politice a už vůbec ne o tom, co Clarke tak užasle pozoroval. „Jo, to já taky,“ pousmál se Clarke. „A co teď vlastně děláš? Běháš ještě?“ „No tak, dělám všechno to, co jsem nemohl, když jsem běhal,“ vykládal olympionik i rukama. „Chodím za kamarády, piju pivo… Haha!“ A věděl, že tohle musí říct: „A ano, ano… Stále běhám.“ Clarke se na něj zamyšleně díval a snažil se pochopit, co se jeho příteli honí hlavou. A jak moc ho vlastně zná. Z autobusu vystoupili rovnou před rohovým domem s oprýskanou omítkou a s výkladními okny. Za zamlženými skleněnými tabulemi se nenacházelo zboží, ale lidé. Lidé hodující, hltající, srkající. Lahůdky – Občerstvení. „Tak, Emilku, se šesti,“ pousmála se žena za pultem ve vikslajvantové zástěře a s bílou stuhou ve vlasech. Podávala mu talíř plný knedlíků a masa doplněný hromadou zelí. Zátopek ani nestačil poděkovat a hned mu do druhé ruky vrazila další talíř, naplněný úplně stejně. „A tady to je pro kamaráda,“ dodala kuchařka. „Ááá,“ labužnicky potáhl nosem Emilek. „To je vůně, vám řeknu.“ „Tak dobrou chuť,“ usmála se žena za pultem. Zátopek se prodíral s přeplněnými talíři mezi obsazenými jídelními pulty. V prostoru se vznášely vůně i pachy jídel 14
Zatopek_001-216.indd 14
14.07.21 10:35
z nabídky neuměle načmárané křídou na tabuli. V rázovité atmosféře bufetu se prolínala svíčková omáčka i lečo s vejci, sekaná pečeně s dršťkovou polévkou a s marinovanou kachnou. Byly tu cítit vařené brambory a hranolky a rýže a knedlíky. Zátopek dorazil ke stolku. Položil před Clarka monstrózní porce a ukázal na ně: „Ve většině hospod ti dají čtyři. Čtyři knedlíky,“ ukázal na prstech. „Tady dostaneš hned šest. Vždycky.“ Clark si vybalil z ubrousku příbor. Knedlíky si obezřetně prohlížel. „A to zelíčko!“ vybafl na něj Zátopek. „Mňam!“ Ron pozoroval Emila, jak uřízl kousek knedlíku a navršil na něj porci šťavnatého zelí s masem. Sousto si vložil do úst, žvýkal a mlaskal. „Je to výborný! Asi nic moc pro běžce, ale celý život jím, cokoli se mi zachce,“ zhltnul Zátopek jídlo. Mastná pusa se mu leskla ve svitu zářivek. Naložil si další kus knedlíku s masem a zelím. „To já ne, kamaráde. Brácha mi přezdíval ‚Pudd‘,“ řekl Ron. „Co to je ‚pudd‘?“ optal se Emil s plnou pusou. „No, tlustý.“ Oba se povinně zasmáli. Ale pořád to nebylo ono… Clarke zvážněl. „Podívej, Emile, nepřijel jsem kvůli vašemu zelí, i když je výborné,“ pokynul vidličkou k hromádce na talíři. „Víš, mám pocit, že je se mnou něco špatně. Běhání miluju. Vím, že běhat umím. Jenom prostě,“ opět se odmlčel. „Dostanu se na olympiádu a… Mám nějaký blok v hlavě.“ Byl zvědav, co na to světový šampión řekne. 15
Zatopek_001-216.indd 15
14.07.21 10:35
„Přesně tak,“ zakřenil se na něj Emil a pokyvoval hlavou. Utřel si pusu rukávem a zkoumavě se zadíval na Australana. Pořád s tím mastným úsměvem. Clarke na něj zíral úplně vykolejený. Netušil, co by na tohle měl říct. A tak čekal, zdali jeho sportovní vzor ještě něco moudrého doplní. Zátopek si ukrojil další sousto. Žvýkal a mlčel. Clarke radši taky.
16
Zatopek_001-216.indd 16
14.07.21 10:35
Soudruzi na dráze (Praha 1968)
Kráčeli temným průchodem k běžeckému stadionu vojenské Dukly. Kroky se rozléhaly prostorem a odrážely se od surového betonu stejně zněle jako Zátopkův vysoký hlas. „Já nesnášel běhání, když jsem byl malý,“ rozhazoval rukama. „Opravdu?“ „Ano, opravdu!“ Vybíhali po dvou schodech nahoru. „Na tomhle stadionu jsem běhal pořád,“ ukazoval Zátopek na dráhu se škvárovým povrchem. A najednou je spatřil, všechny čtyři. Místní funkcionáře nejen armádního sportovního klubu, ale i komunistické strany. Samozřejmě nemohl chybět rudý capo di tutti capi, soudruh Dostál. „Pojď, pojď,“ vzal Clarka za rukáv a nasměroval ho k nim. „Ron Clarke!“ zakřičel a muži v předpisových oblecích a kravatách se pootočili. Dívali se na Zátopka a jeho hosta s lhostejností vlastní stranickým kádrům. Největší z nich, Dostál, pokynul světlovlasému kuřákovi, aby tu věc vyřídil. Kuřák potáhl z cigarety, ještě hořící ji cvrnknul na trávník a šel si popovídat s cizincem. Zátopka znal, s ním si povídat nemusel. Stáli u dřevěné cílové brány. Místní sportovci ji zrovna dokončovali. Zátopek měl ruce v kapsách. Světlovlasý delegát s ulízaným účesem třásl rukou Clarkovi. Australan se usmíval a nechápal, proč si musí takovou dobu nechat třást rukou. Asi místní zvyk. 17
Zatopek_001-216.indd 17
14.07.21 10:35