Issuu

EUROMEDIA GROUP

STAR TREK: DISCOVERY THE ENTERPRISE WAR TM & © 2019 CBS Studios Inc. STAR TREK and related marks are trademarks of CBS Studios Inc. All Rights Reserved. This book was originally published by Gallery Books, an imprint of Simon & Schuster, Inc., under exclusive license from CBS Studios Inc. Copyright © 2021 for the Czech translation by Jakub Marek Copyright © 2021 for Covert art by Jakub Schejbal Copyright © 2021 for the Czech edition by Euromedia Group a. s. ISBN 978-80-242-7960-2

PROLOG

2236 Jsem mrtvý. Pohřbený. S těmito myšlenkami – a v bolestech – se Christopher Pike probudil. Cítil se, jako by na něj padl celý svět, a vlastně tomu tak i trochu bylo. Ležel na břiše, osamocený ve tmě, po bradě mu stékala krev, záda mu drtila síla hory a každý nádech ho vyčerpával. Žádná astmatická příhoda z dětství se s agónií, kterou cítil teď, nedala srovnávat. Ale to, že bolest cítí, mu jasně sdělovalo jednu věc. Mrtvý nejsem. Jen se nemůžu hýbat. Sedmnáctiletý mladík zamrkal, aby dostal prach z očí a snažil se zaostřit. Nikde tu nebylo nic k vidění. Vzpomínky se mu vracely v nesouvislých záblescích. Dal se do běhu, sotva se ozvalo dunění. Ovšem „běhání“ tady znamenalo poskakovat jako prérijní pes, sklánět se pod stropy tunelů, které byly místy vysoké sotva metr. A slovo „dunění“ rovněž dokázalo sotva popsat pocit připomínající uvěznění uvnitř hrajícího bubnu. Pak zakopl, spadl na zem a ztratil baterku. Kolik času uplynulo? Vykřikl. Nic. Frustrovaně vzdychl. Vlastní hlas téměř neslyšel; hora stále sténala. Soustředil se na uvolnění levé paže, ochablé a částečně zasypané drtí, zatímco se snažil, pročistil si hlavu. Vzpomínal si na horké kalifornské ráno a pak odpoledne, kdy měl cvičit

JOHN JACKSON MILLER

vytrvalostní jízdu na koni, ale promarnil je, jen aby porušil pár zákonů a navštívil místní pamětihodnost. Tunel byl dílem jediného horníka z dvacátého století, Williama „Oslíka“ Schmidta, ten si svou přezdívku vysloužil díky zvířatům, která mu přepravovala zlatou rudu přes pohoří El Paso do Pikeova rodného Mojave. Oslík ve snaze najít zkratku začal kopat a pouze s dopomocí ručních nástrojů a dynamitu vyhloubil napříč hřebenem úzký tunel. Horník pokračoval v práci i dlouho poté, co už díky nové silnici napříč kaňonem Poslední šance budovat zkratku nebylo třeba, a po více než třech desetiletích se konečně prokopal téměř kilometrem žuly. Muž, kterého někteří nazývali „lidským krtkem“, jím nikdy nepřepravil jediný náklad rudy. Přesto ve svém snažení uspěl. Takové kombinaci odhodlání a vzdoru nemohli Pike a jeho přátele odolat – zvlášť ne Evan Hondo. Dvacetiletý mladík, který nedostudoval Akademii Hvězdné flotily, byl pro děti z okolí se spoustou volného času přirozeným vůdcem party. Tunelem se prodíral už dřív, navíc toto dobrodružství jim nepředložil jako výzvu, ale coby expedici, což Pikea okamžitě zaujalo. Aby je při cestě dovnitř nikdo nesledoval, nechali si komunikátory raději doma. Pike záhy pochopil, proč úřady vstup zabarikádovaly. V minulosti bývalé Spojené státy rozesely po Mohavské poušti vojenské základny: ideální cíle raket třetí světové války. Hermoské zemětřesení z roku 2047 navíc místní podloží výrazně oslabilo. A třebaže moderní jeskyňáři chodby pročistili pomocí fázerů, vznikly zde i postranní tunely pochybné stability, jak ostatně Pike nepříjemným způsobem sám zjistil. Nikdy netrpěl klaustrofobií; teď však litoval, že ho evoluce iracionální hrůzou z uzavřených prostor nevybavila. Jsem pohřbený, ale nejsem mrtvý, pomyslel si znovu, když protřásl uvolněnou levou paži, aby v ní obnovil průtok krve. Měl pocit, že hladí dikobraza. Zapřel se dlaněmi, aby se

VÁLKA O ENTERPRISE

nadzvedl. Znovu se ozvala bolest a něco se mu pohnulo v hrudi. Tíha na jeho trupu se přesunula, ale ne natolik, aby se dokázal vysvobodit. Bude se muset ven vyplazit. Zabořil prsty do půdy před sebou. V drti na zemi leželo cosi kovového. Byla to kolej, pozůstatek trasy, kterou tu Schmidt vybudoval pro své hornické vozíky. Pike se po ní natáhl špičkami prstů, dokud ji nedokázal obejmout rukama, a pak se přitáhl. Udělal jsi aspoň milion shybů, Chrisi. Zaber! Vykřikl bolestí, tělo však vysoukal dopředu do hlavního tunelu. Kus za ním se zhroutila další část chodby, důkaz, že jednal právě včas. Doplazil se k protější stěně, převalil se a přidržel se jí, aby se zvládl posadit. Další oslepující bolest, jak se v něm znovu cosi pohnulo. Nakonec se zvedl, ve tmě se toporně posadil a chytil se za hruď. Určitě zlomené žebro, možná dvě. Nohy mu připadaly v pořádku, přesto málem omdlel, když se k nim naklonil, aby je zkontroloval. Potřeboval lékařskou pomoc, ale na tu teď nebyl čas. „Hondo! Freeno! Doshi!“ Pořád nic. Nerozlučný pár Freena a její kluk Hondo se vydali vlastní trasou. Pike, kterému se už poslouchání puberťáckého všeználka Doshe zajídalo, poslal upovídaného Tellarita za nimi. Když se Chris s bolestným sykotem postavil, doufal, že Doshův nosový hlas někde uslyší. Přidržoval se drsné zdi a pomalu, jeden bolestný metr za druhým, kráčel dál do tmy. Procházel chodby vypálené fázery, a kdykoli na ostatní zavolal, uslyšel jen svůj vlastní hlas. Ve čtvrté chodbě však zaslechl nářek. Vydal se za ním se zuby zaťatými bolestí. Před ním se nacházela hromada trosek a za ní světlo. Pike se na horu suti vrhl a pomalu v ní vyhloubil otvor o velikosti člověka. Za ním spatřil Doshe, jak sedí u zdi, rukama si svírá kolena a uplakaný a dezorientovaný zírá na svítilnu položenou na zemi před sebou. „Doshi, není ti nic?“

JOHN JACKSON MILLER

„N-není. Teda je.“ Nevypadal příliš dobře. Pike si všiml, že se Dosh pokusil vyhrabat, ale vzdal to. „To je v pořádku, kamaráde. Vydrž.“ Pike zatnul zuby a protáhl se otvorem. Další bolest. Doplazil se po hromadě kamení k Doshovi. „Kde jsou Evan a Freena?“ Dosh lehce pokynul rukou. „Někde dál. Nechali mě tu.“ Pike se podíval dál do tunelu vyhloubeného fázerem. „Musíme je najít.“ Dosh neodpověděl. Mladík byl otřesený, v šoku. Nikam se sám nepustí. „Počkej tady,“ nařídil mu Pike. „N-neber mi světlo.“ „Nevezmu.“ O to to bylo těžší. Zatímco tápal tmou kupředu, hora se znovu, tentokrát výrazněji otřásla. Pak cosi zaslechl: kašel. To musela být Freena. O pár desítek metrů dál, za zatáčkou, znovu spatřil světlo. Rozběhl se k němu. Sotva si Pikeovy oči přivykly, zavolal na dívku. Ležela na zemi na konci kaverny, čelem ke zdi a shlížela dolů. „Chrisi!“ Pokusila se vstát, ale zavrávorala. Pike ji chytil. Byla pokrytá prachem a vypadala potlučeně. „Hondo je tam!“ ukázala na slepou uličku. Chodba končila strmou stěnou, kluzkou na dotek. Pike ji zmateně pozoroval, než Freena dodala: „Podívej se dolů!“ U paty stěny se nacházela půlmetrová díra. Pike pohlédl do nicoty. „To je zbytek tunelu!“ Klekl si na všechny čtyři a nahlédl dovnitř. „Hondo?“ „Chrissy!“ ozval se zdola hlas. Jen jeden člověk mu říkal tou stupidní přezdívkou. „Kámo! Jsi to ty?“ „Jo.“ Pike si přitáhl k otvoru Freeninu svítilnu. Několik metrů pod sebou spatřil Hondovu usměvavou tvář. „Vypadá to, že se hora o něco sesula a vzala s sebou polovinu tunelu.“ „Myslím, že jsem to s tím fázerem trochu přehnal,“ poznamenal Hondo. S fázerem? Pike se zadíval na Freenu.

VÁLKA O ENTERPRISE

Zavrtěla hlavou. „Hondo si chtěl vyhloubit novou chodbu.“ „Oslíkovi to trvalo přes třicet let,“ ozval se Hondo. „Sem tam to zkusí každý.“ „A teď dřepíš v díře,“ opáčil Pike. Další rachot. Freena sevřela Pikeovi rameno, aby ho uklidnila. „Pokaždé, když dojde k otřesu,“ vysvětlila, „se tunel o něco sesune.“ Pike se vzepřel bolesti, položil se na břicho a protáhl ruku přes okraj jámy. „Hondo, dosáhneš na mě?“ „Nedokážu to. Je to moc vysoko. A myslím, že mám zlomenou nohu.“ Na výlet si krom komunikátorů nevzali ani malou lékárničku. Pikeovi se na tom od začátku nic nelíbilo. Jak by celé to dobrodružství vypadalo, kdyby ho organizoval sám? Přemýšlet o tom nemělo smysl. Musel jednat. „Hondo, potřebuju Freenu a Doshe dostat ven. Ale přivedu pomoc. Jasný?“ „Chceš být hrdina,“ ucedil Hondo. Na to Pike ani nepomyslel, ale nehodlal se hádat. „Možná jo.“ Vstal. Třesoucí se Freena se bránila: „Já ho neopustím.“ „Jdi s Chrissym,“ houkl na ni Hondo zdola. „Nic se neděje.“ Pike ji chytl za zápěstí. „Slibuji, že se vrátíme.“ Dlouho hleděla dolů, než přikývla. „Dobře.“ „Hele, jestli najdeš fázer,“ zavolal Hondo zařval, „chci ho zpátky.“ Pike se tunelem s belhající Freenou v závěsu vracel mnohem pomaleji. Celou dobu v hlavě počítal. Mojave mělo k dispozici jeden raketoplán záchranné služby vybavený transportérem. Najde způsob, jak se venku se záchranáři spojit, pak se vrátí zpět, aby jim poskytl informace o místě, kde se Hondo nachází. Bude to stačit, aby ho dokázali zaměřit? Dokáží to transportéry? To netušil. Ale musí to zjistit. Doshe nalezl na stejném místě a spolu s Freenou prorazili do hlavního tunelu větší otvor. Po celou dobu neúnavného

JOHN JACKSON MILLER

běhu ke vchodu připomínal rachotící hřeben trojici, ať si pospíší. Každý malý záchvěv lákal Freenu vrátit se pro Honda, ale Pike pobízel skupinku k pohybu. Nakonec spatřil světlo – oslňující a zářivé. Svaly napjaté od začátku celého toho utrpení se mu začaly uvolňovat. Vyjde to. Všichni už byli z hory téměř venku. A dostane ven i Honda. A pak bude muset vážně přehodnotit jejich přátelství. Ale nevyšlo to. Když se Dosh a Freena svalili před vchodem na zem, Pike se dopotácel ke staré hornické boudě, u které Hondo ukryl své vozidlo, a aktivoval v něm nouzový komunikátor. O pár minut později dorazilo vznášedlo, následované dalším a pak dalším; více složkami, než kolik čekal, že jich sem tak rychle doletí. Pike se zaradoval – – alespoň zpočátku. Dozvěděl se, že záchranáři byli blízko kvůli zlomu Garlock, který vede podél severního okraje Mohavské pouště. Nešlo o nijak zvlášť aktivní ohnisko; Pike nikdy po dobu, co tu žil, zemětřesení nepocítil. Menší seismické otřesy se však sem tam ozvaly v reakci na drobné vzruchy, jakými byly například nepovolené výkopy. A tak než stačili záchranáři zaměřit na Honda transportér, dal o sobě zlom vědět znovu. Podle senzorů chlapec zemřel na místě. Pike asi hodinu seděl před hornickou boudou celý otupělý, nikoli však lékem, kterým ho lékař nadopoval. Utěšoval své truchlící přátele, jak nejlépe uměl, dokud si neuvědomil, že sám by potřeboval utěšit. „Právě mi řekli, že pátrání odvolávají,“ zavrtěl Pike hlavou. „Byl jsem moc pomalý.“ „To neříkej,“ opáčil Dosh. „Pomohl jsi nám.“ „Tak jsem měl zkusit něco jiného. Měl jsem se tam spustit, a vytáhnout ho.“

VÁLKA O ENTERPRISE

Pak bys byl taky po smrti,“ namítla Freena. „Všichni bychom byli.“ Modré oči měla úplně zarudlé. „Chrisi, já ho miluju, a stejně jsem nezůstala.“ Jo, ale já mu to slíbil. Pike se zadíval ke vchodu do tunelu. Spoléhal na mě. Jen jsem nebyl dost schopný. Když dorazili dospělí, pochopil, že potíže teprve začaly. Bude následovat vysvětlování. Rodiče a opatrovníci budou zuřit. Správní orgány jim vyměří tresty. Pike se už rozhodl, že vinu vezme na sebe. Bude to zlé, opravdu zlé. Něco takového by mohlo zmařit veškeré jeho naděje do budoucna. Stát se pilotem raketoplánu. Zřídit si vlastní ranč. Dát se ke Hvězdné flotile. Bylo hloupé o čemkoli z toho teď snít. Jeho osud byl pohřbený pod žulovou horou. Pohřbený, ale ne mrtvý. Bude kopat dál.

VÝBUCH PŘÍCHOZÍ ZPRÁVA PRO: KAPITÁNA C. PIKEA • U.S.S. ENTERPRISE • NCC-1701 OD: VICEADMIRÁLA K. CORNWELLOVÉ, VELITELSTVÍ HVĚZDNÉ FLOTILY POHOTOVOST. NEPŘÁTELSKÉ STŘETY S KLINGONSKOU ŘÍŠÍ. VYHLÁŠEN VÁLEČNÝ STAV. LODĚ CLARKE, EDISON, EUROPA, SHENZHOU, SHRAN, T’PLANA-HATH, YEAGER BYLY ZNIČENY. S LÍTOSTÍ VÁM OZNAMUJI, ŽE KAPITÁN GEORGIOU BĚHEM BOJŮ ZMIZELA/PRAVDĚPODOBNĚ BYLA ZABITA. ENTERPRISE SETRVÁ V MLHOVINĚ PERGAMUM, MISE NEZMĚNĚNA. NEVRACEJTE SE. ŠIFRUJTE VEŠEKRÉ NÁSLEDUJÍCÍ ZPRÁVY PODLE NAŘÍZENÍ 46A. KONEC PŘENOSU

Říjen 2256 U.S.S. Enterprise Mlhovina Pergamum „Proleťme tím!“ Kapitán Christopher Pike své rozhodnutí zakřičel na posádku můstku hvězdné lodi Enterprise už podruhé, ale ani on sám své zvolání neslyšel. Po celé hlavní obrazovce se posledních několik minut rozprostíralo černé mračno a loď se divoce zmítala. Tiché hučení plavidla ustoupilo rámusu třesoucích se přepážek. „Vstoupili jsme do pásma kappa!“ křikla poručík Džamila Aminová. Navigátorku, jednu z řady nových členů posádky, bylo sotva slyšet, i když seděla pouhých pár metrů od kapitánského křesla. „Vnější hranici prorazíme za dvacet sekund!“ Slovo „prorazíme“ mě za současných okolností tolik netrápí, napadlo Pikea odpovědět, ale bál se, aby si někdo nemyslel, že se v hukotu snaží sdělit něco důležitějšího. Rozhlédl se kolem sebe. Zvykl si už téměř na všechno, co si na hvězdnou loď vesmír obvykle přichystal, ale průlet hustou hmotou k jeho oblíbeným překážkám nepatřil. Enterprise to samozřejmě zvládnout dokázala; vesmír netvoří pouze vakuum a hvězdná loď musí být schopná proplout bez újmy třeba i oblastmi vyplněnými plazmatem. Vesmírné plavidlo však neustále reaguje na bezprostřední okolí a vyrovnává se při sebemenším nárazu pevného

JOHN JACKSON MILLER

materiálu. Rychlý průlet hustým médiem tak přenášel veškeré napětí skrz štíty a trup natolik silně, aby si na něj stěžovaly i přepážky. Někteří členové Flotily přirovnávali ten strašidelný zvuk ke skřípění staré dřevěné lodi. Pikeovi to připomínalo horu, která ho v sobě nechce mít. Třes a rámus pomalu ustávaly a výjev na obrazovce se změnil z olejovité černi na pouhou olejovitou. „Mlhovinná vrstva kappa je za námi,“ ozval se od kormidla poručík Raden. „Ale možná bychom se měli vrátit a vyzvednout zbytek trupu!“ „Klid, Radene,“ chlácholila ho Aminová. „Tvá kráska zůstala nedotčená.“ „Tomu uvěřím, až si ji budu moct prohlédnout sám,“ odpověděl Ktarian. „Dřív ne!“ Přední konzole Pikeova můstku byly nově obsazené, jelikož jak Joši Ohara, tak veterán José Tyler zaslouženě získali vlastní velitelské posty. Zatímco Aminová se už zabydlela, Raden se k Enterprise stále choval jako ke vznášedlu svých rodičů, na kterém se bál zanechat byť jediný škrábanec. To dodalo jinak skvělému kormidelníkovi na nervozitě, která korespondovala s jeho vykulenýma zlatýma očima. „Skenuji pásmo lambda,“ ohlásil z vědeckého stanoviště mladík s vlnitými vlasy. „Měřím rychlost, směr a částicové složení.“ „Děkuji, pane Connolly,“ přikývl Pike. „Smůla, pane Radene. Tahle bariéra má tolik vrstev, kolik je písmen v řecké abecedě.“ Vlastně jich bylo o dvě méně, ale nebyl tu Spock, aby ho opravil. To bylo jen dobře: Vulkánec byl tam, kde být měl. Pike Enterprise nařídil předčasný návrat hned druhý den poté, co si přečetl zprávu z Hvězdné flotily o vyhlášení války. V té době se Spock nacházel v přední části sekundárního trupu a pracoval na novém programu pro navigační deflektor.

VÁLKA O ENTERPRISE

Pike předpokládal, že je stále tam a do systému zadává údaje, aby se mohli přizpůsobit všem novým prostředím, na která narazí. „Údaje z pásma lambda potvrzeny. Přeposílám je strojovně a navigaci,“ oznámil Connolly. „Oxid uhelnatý a dusík, prachové částice rozptýlené v suspenzi. Tentokrát méně amoniaku. Na vnějším okraji převládá formaldehyd.“ „To se hodí. Právě se cítím akorát na balzamování,“ zazubil se na poručíka Pike. Před mladými důstojníky nikdy nedával najevo své obavy, zvláště ne na tak pekelném místě, jakým byla mlhovina Pergamum. Její jméno ji vystihovalo. Kolosální vesmírné těleso známé na lodi jako Pergamum bylo pojmenováno podle města, v němž se podle Knihy zjevení nacházel Satanův trůn. Svému názvu dostálo. Horoucí rudá a oranžová se střídaly se sytě černými formacemi pohlcujícími světlo, díky čemuž mlhovina připomínala peklo natolik, že i upjatá astronomická nomenklatura Hvězdné flotily cítila potřebu sáhnout po metaforách. Přestože se nacházela daleko od centrálních soustav Federace, rozkládala se poblíž křižovatky tras oblíbených civilními prospektory. Navíc spousta lodí se z oblasti nikdy nevrátila. Pike dostal za úkol zjistit proč a zároveň provést rozsáhlý průzkum, který měl trvat celý rok. Pikeovi stačilo strávit v Pergamu pouhých pár dní, aby poznal, že nebezpečí netkvělo v blízkosti Pergamu k nedaleké mlhovině Ionite hemžící se lurianskými piráty, Pergamum bylo prostě příliš drsným místem pro lodě, které na ni nebyly stavěné. Enterprise to ale zvládla. Pike stihl prozkoumat podrobněji pouhou hrstku vybraných světů, když dorazilo hlášení o vyhlášení války. Jednalo se o pouhou krátkou opakující se textovou zprávu vysílanou na otevřeném subprostorovém kanálu s extrémně nízkou frekvencí, jejíž signály mohly alespoň občas proniknout mračnem. Z časového údaje Pike vyčetl, že ji Hvězdná

JOHN JACKSON MILLER

flotila začala poprvé vysílat už před delší dobou – před několika měsíci, pouhé dny poté, co pronikli do mlhoviny. To mu usnadnilo rozhodnutí, že část, která mu nařizovala zůstat v Pergamu, už nemusí platit. Možná to byla pouhá záminka, ale jemu na tom nesešlo. Shenzhou byla zničena. Pokud padli i ti nejlepší, sdělil v turbovýtahu Uně, určitě nás potřebují. A koně šetřit nehodlal. Běžný odlet by znamenal se celé dny plahočit, aby obletěli Acheronskou formaci – drsnou oblast pojmenovanou po řece protékající podsvětím – plnou jedovatých plynů a ohraničující okraj Pergamu pozorovatelného od pozemského Slunce. Pro Federaci budou možná zásadní i pouhé dny. „Lambda za deset sekund,“ ohlásil Raden. Ohlédl se. „Stále máme čas změnit kurz, kapitáne, a najít čistší oblast.“ „Vždycky slyším rád, že existují i jiné možnosti, pane Radene,“ odvětil Pike. „Připravte se.“ Další mračno, další otřesy, tentokrát horší než předtím. Pike se zadíval dopředu na svou neúnavnou první důstojnici, komandéra Unu, která z operačního stanoviště můstku sledovala stav plavidla. „Štíty drží,“ oznámila. „Integrita trupu nominální.“ „Oslík“ Schmidt by se musel smát, pomyslel si Pike. Moje „zkratka“ možná bude trvat déle než ta jeho. Ale jeho posádka to nedopustí. S důstojníky na můstku, v hlavní strojovně a se Spockem u deflektoru Enterprise neustále měnila tvar štítů, aby odhalila nejlepší úhel letu, přestože ji formace mraků neustále překvapovaly. „Tohle není ideální místo,“ otřel si Raden pot z laloků na čele. Tentokrát ve svých obavách nebyl sám. Una se ohlédla na kapitána, jako by říkala: „Jste si opravdu jistý, že chcete pokračovat?“ Víc by si jeho nejbližší rádkyně pravděpodobně před posádkou vyslovit nedovolila.

VÁLKA O ENTERPRISE

„Pomalu vpřed.“ O pět minut později jim prázdnota mezi vrstvami umožnila si na chvíli oddechnout a kapitánovi poskytla čas posádce můstku stručně vysvětlit důvod jejich náhlého návratu. Bylo důležité, aby chápali naléhavost situace stejně jako on. Pár jich mělo mezi důstojníky postiženými klingonskými útoky přátele a spolužáky a všichni znali Shenzhou z jejich loňského společného dobrodružství na Sirse III. Vědecký důstojník Connolly, jak věděl, byl připraven přestoupit k bezpečnosti, bylo-li by třeba. Celé lodi Pike ale nic neoznámil a ani se k tomu nechystal. Na palubě Shenzhou sloužila i Michael Burnhamová. Věděl, že Spock s ní sdílí rodinné pouto; nebyly to zprávy, které by se měly šířit veřejným rozhlasem. „Fí, další oblast před námi,“ vzdychla Aminová. Raden na ni podhlédl. „Myslel jsem, že jsme teprve u mí.“ „Ne, Myslela jsem fí jako povzdech. Ne jako písmeno v –“ „Nechme toho,“ zarazil ji Pike. S další neprůhlednou stěnou zvětšující se na obrazovce nebyl na vtipy čas. „Hustá, ale úzká.“ Connolly studoval své údaje. „Na druhé straně by to nemělo být tak zlé.“ Pike při pohledu na bariéru zbledl. „Jste ochotný přísahat, že má i druhou stranu?“ „Spock upravuje štíty, aby byly maximálně účinné,“ ozvala se jednička. Nu což, chtěl jsem to já, pomyslel si Pike. „A je to tu zase.“ Enterprise se vrhla do temnoty. Nastalo pár lehkých otřesů, ale hvězdná loď tentokrát objevila cestu, kterou se prolétalo mnohem snáz. Pike si za všechny úlevou oddechl. „Tak tahle nebyla tolik –“ Náhle loď zasáhla rázová vlna, odhodila Enterprise dopředu, přehodila záď přes příď a vyhodila několik členů posádky z křesel. Umělá gravitace a inerciální tlumiče dokázaly zvládnout celou řadu různých otřesů, takovýto ovšem

JOHN JACKSON MILLER

ne. Na můstku se rozječely klaxony poplachu a let o překot pokračoval. Pike, kterého náraz vyhodil dopředu, se ocitl mezi Radenem a Aminovou a srazil je oba ze židlí. Kormidelník se držel konzole, mačkal jedno tlačítko za druhým a snažil se vrátit loď do původního stavu. O několik okamžiků později byla Enterprise opět stabilní. „Zastavit.“ Pike se rozhlédl. „Jsou všichni v pořádku?“ Connolly vstal z místa, kam byl odhozen, a zády narazil do zábradlí velitelského centra. „Štěstí, že je tady to zábradlí.“ Jeho kormidelník a navigátorka se vrátili na svá místa, zatímco Pike usedl zpět do kapitánského křesla. „Co to sakra bylo?“ Una už na problému pracovala. „Za námi se objevila vlna neznámé síly.“ Raden se zamračil. „Co ji vyvolalo?“ Connolly si prohlížel údaje. Promluvil váhavě: „Charakter výbuchu –“ začal, ale odmlčel se. Pike se k němu otočil. „No tak, co si o tom myslíte? „Možná mi z toho jde pořád hlava kolem. Kdybych si tím nebyl jistý, řekl bych, že to byla… exploze fotonového torpéda, které vybuchlo někde v tom marastu za námi.“ Pohlédl na Pikea. „Ale já vím, že to možné není.“ Torpédo? Všechny oči se stočily k nadporučíku Nhan, nové velitelce bezpečnosti. Až dosud neměla dlouhovlasá Barzanka na svém stanovišti příliš mnoho práce, musela se jen držet. „Většina našich senzorů je zaměřená dopředu,“ odpověděla Nhan. „Totéž platí pro štíty.“ To nikdo nezpochybňoval. „Ale na zádi jsem nic neviděla. Už týdny jsme na nikoho nenarazili. Jen na sondy.“ „A polovina z nich byly naše,“ dodal Pike. Staré a poničené předchozími průzkumy. „Jak nás mohlo torpédo zasáhnout tak silně?“

VÁLKA O ENTERPRISE

„Je to tím médiem,“ vysvětlil Connolly. „Kusy hmoty do nás vrazily jako tsunami. A nemohli jsme je spatřit, ani kdybychom chtěli. Ne v tomhle marastu.“ „Přesto zkontrolujte záznamy,“ nařídil Pike. „Museli jsme něco zachytit.“ Nhan se do toho ihned pustila. „Přicházejí zprávy o škodách,“ oznámila Una. „Ať to bylo cokoli, na zádi nám chyběly štíty.“ Pike se zamračil. Věděl, kde by měl být. Podíval se k technickému stanovišti, u kterého sloužil jako zástupce svého oddělení tellaritský poručík. „Jallowe, budeme mít pořád warpový pohon, až vyletíme ven?“ Jallow zuřivě ťukal do konzole. „Nevím, pane. Čekám na hlášení.“ Una přimhouřila oči a obrátila se k Pikeovi. „Neměli bychom přestat, kapitáne?“ Vždycky se mě snaží zachránit před sebou samým. „Ne,“ odpověděl a vstal. „Můstek je váš. Obnovte kurz, jakmile to impulzní pohon dovolí.“ Vydal se k turbovýtahu. „Právě jsem si vzpomněl, že máme v podpalubí superstar.“ Zatvářila se tázavě. „Kapitáne?“ „Našeho nového šéfinženýra. Možná se mu podaří zacinkat svými dvěma Cochranovými medailemi a dostat nás domů, než válka skončí.“

Válečná loď Zhouba Mlhovina Pergamum „Vaussi, ty jsi skutečně imbecil. Už o tom nijak nepochybuju; jsi stejně hloupý, jak vypadáš.“ Baladon chytil svého poručíka pod krkem, a přimáčkl ho k přepážce. „Kdyby nebylo lži, kterou matka o našem příbuzenství neustále vypráví, už bys tryskem letěl do kosmu.“ Vauss se snažil sevření svého mohutného staršího bratra uniknout. Pokoušel se promluvit, ale bez úspěchu. Mohutní a žlutavě šedí Luriané měli obličeje, které povětšinou vypadaly jako kousky seschlého ovoce. Jeho začal pomalu jasně světélkovat. „Cože?“ otázal se Baladon hrubým hlasem a vycenil zuby. „Chceš přiznat svou první chybu? To, že jsi přežil vlastní dětství?“ U řídícího stanoviště Baladonův navigátor – a rovněž jeho další bratr – bez většího zájmu zamumlal: „Dusí se. Nebo tak něco.“ „Grhchrk.“ Baladon se pokusil své sourozence uškrtit už mnohokrát předtím, a tak dobře věděl, kolik toho Vauss vydrží. Zabít Luriana nebylo snadné. Jejich těla byla vybavena záložními orgány, jako by evoluce tušila, jak hloupí někteří z Baladonových příbuzných jednou budou. Někdo, kdo by se dokázal

VÁLKA O ENTERPRISE

omylem napít použité chladicí kapaliny z reaktoru, zkrátka potřeboval jeden, dva záložní žaludky. Baladon přiblížil hlavu na několik centimetrů od bratrova obličeje a zadíval se mu do vypoulených žlutých očí. „Měli jsme jedno jediné fotonové torpédo, Vaussi. A tys ho promarnil.“ „Pchrkgr,“ odpověděl Vauss. Baladon to vzal jako omluvu a uvolnil stisk. Vauss padl na podlahu a lapal po dechu. „Vybuchlo příliš brzy. Přišli jsme kvůli tobě o Enterprise.“ „Ne… kvůli… mě,“ zamumlal sípavě Vauss. Ukázal prstem. „Může… za to… Jeld! Loď byla… moc daleko.“ Navigátor, jejich mladší bratr, odsekl: „Mračno je tu příliš husté.“ „Loď je moc daleko. Řekl jsem, ať letíme blíž!“ „Přímo bychom se jim naservírovali!“ Servírovat. To slovo a jeho asociace s jídlem všechny uklidnily. Baladon věděl, že na Luriany plné žaludky zabírají a přináší jejich společnosti stabilitu. Bylo to také nejdelší slovo, které mnozí z jeho příbuzných znali. Baladon se odvrátil od bratra a prošel se po zchátralém můstku Zhouby. „Nemusíme se hádat,“ pronesl svým nejvíce velitelským hlasem, když se sesul do velitelského křesla. „Všichni jste neschopní stejně. Fungujete jako součástky stroje, který neumí vůbec nic. Až budu umírat, budu moci s hrdostí prohlásit: Každý člen posádky na palubě přispěl k mému skonu.“ Několik přítomných na můstku propuklo v jásot. Baladon zavřel oči a povzdychl si. Nebyla vůbec pravda, jak kolovalo mezi ostatními ve vesmíru, že v říši Lurianů je králem ten, kdo umí ovládat automatické dveře. Řada vůdců, které Baladon poznal, že by totiž v tomto testu zdaleka neuspěla. Proto také odešel. Narodil se do rodiny korzára, měl potřebné předpoklady, ale také dar rozumět slovům. To ho odlišovalo od většiny Lurianů,