PRAVÝ VĚŘÍCÍ JACK CARR
Na seznamu smrti_2_001-456_145x227.indd 3
01.04.22 12:39
Kdesi, na kterémsi místě, se Pravý věřící cvičí, aby tě zabil. Cvičí s minimem jídla a vody, v tvrdých podmínkách, ve dne v noci. Jediná čistá věc, kterou u sebe má, je jeho zbraň. Sám si zhotovil vše, co potřebuje. Nedělá si starosti s tím, jaký výcvik má prodělat. Jeho batoh váží, co váží, a on bude běžet, dokud ho nepřítel nepřestane pronásledovat. Pravý věřící se nestará o to, jak je to všechno těžké. Ví jen, že buď vyhraje, nebo zemře. Nevrací se domů v 17.00. Je doma tam, kde je. Zná pouze věc, za níž jde. – PŘIPISOVÁNO NEZNÁMÉMU INSTRUKTOROVI SPECIÁLNÍCH JEDNOTEK AMERICKÉ ARMÁDY, FORT BRAGG, SEVERNÍ KAROLÍNA, DATUM NEZNÁMÉ
Na seznamu smrti_2_001-456_145x227.indd 5
01.04.22 12:39
PŘEDMLUVA
TOTO JE ROMÁN O VYKOUPENÍ.
Pravý věřící zkoumá psychiku muže, který zabíjel pro svou zemi a v touze po pomstě porušil to nejposvátnější pouto, jaké ve společnosti vůbec existuje. Může takový člověk, který se sám proměnil ve stejného zabijáka, proti jakým dříve bojoval, najít klid a smysl života a naučit se znovu žít? Tyto otázky pak nejsou nepodobné otázkám, jakým čelí vojenští veteráni z válek v Iráku a Afghánistánu, když se připravují na odchod z aktiv ní vojenské služby. Dokáží najít smysl dalšího života? Dokáží najít jiné poslání a může být toto poslání přínosné, pozitivní a inspirující pro celé jejich okolí? Problémy, které provázejí veterány vracející se do vlasti, jsou četné a složité. Potýkají se s následky neustálého nasazení od 11. září a nekonečné služby v zámoří. Museli operovat v noci a za denního světla se snažili ukradnout si několik drahocenných hodin spánku. Trpí pocitem viny přeživších, kterou v nich vyvolávají vzpomínky na mrtvé přátele a spolubojovníky. Utrpěli fyzická zranění, která ovlivní celý jejich další život, i traumatická poranění mozku a sužuje je posttraumatická stresová porucha. Tyto faktory v kombinaci se závislostí na prášcích na spaní, nadměrným užíváním alkoholu a problémy v manželství vytvářejí žíravý koktejl, ze kterého je obtížné se zotavit. Pro ty, kteří prožili svůj život v neustálém stavu zvýšené ostražitosti, jak nám jej diktuje naše DNA, abychom v první linii přežili a vítězili, může být identifikace nového poslání v životě po odchodu z armády náročným úkolem. Jejich jednotka je pro ně rodina. Jednotka je smyslem života. Jednotka je domov. Návrat k manželkám, dětem, plenkám, fotbalovým tréninkům a střechám, do kterých zatéká, nemusí vždy obstát ve srovnání s adrenalinem a koncentrací při
Na seznamu smrti_2_001-456_145x227.indd 7
01.04.22 12:39
8
JACK CARR
plánování a provádění operace s cílem zajmout nebo zabít nějakou vysoce ceněnou osobu v bojové zóně. Doplnili jste zásobníky; vyměnili baterie v zařízení pro noční vidění, světlech namontovaných na zbraních a v laserech; natankovali pohonné hmoty do vozidel; prozkoumali jste vzorce chování vašeho člověka, cílovou oblast a trasy vedoucí k cíli i od cíle. Prošli jste všechny možné situace, které vás napadnou. Vzdušné prostředky budou nad vámi, protože prvky CJSOTF (Kombinovaného společného operačního týmu pro speciální operace) budou sledovat vaši činnost prostřednictvím video spojení z bezpilotního letounu Predator nebo letounu palebné podpory AC-130. Síly rychlé reakce jsou v pohotovosti, aby v případě potřeby poskytly posily. Vaše mysl je soustředěná. Váš tým je připraven, jen čeká na rozkaz k akci. Jste součástí nejzkušenějšího, nejefektivnějšího a nejúčinnějšího stroje na lov lidí, jaký byl kdy sestrojen. Snažit se duplikovat tento život v civilu je marné. Pokusy hledat pocit z bojiště na domácí frontě mohou vyústit do neproduktivního a nezdravého jednání. To, co potřebujete, je nová mise s konstruktivním cílem, která uspokojí potřebu být součástí něčeho většího, než je člověk sám. Starý život bude vždy naší součástí, ale je třeba se posunout vpřed. Ačkoli to jistě ovlivňuje mé psaní, nejsem už žabí muž. Místo toho na stránkách svých politických thrillerů zkoumám pocity spojené s dobou, kdy jsem se ocital v boji. Doufám, že tyto skutečné zážitky dodávají mému příběhu hloubku, nadhled a autenticitu. Sloužit své zemi jako příslušník Navy SEAL byla má práce. Už není. Svou M4 a odstřelovačskou pušku jsem vyměnil za notebook a knihovnu, protože si plním svůj celoživotní sen o psaní románů. Na stránkách knihy Pravý věřící zkoumám podobný přechod u svého hlavního hrdiny Jamese Reece. Cítí se zodpovědný za smrt své rodiny a spolubojovníků. Připadá si zrazený zemí, které na svou čest sliboval věrnost. Co by mohlo dát jeho životu smysl? Jaké poslání by ho mohlo přimět, aby chtěl znovu žít? S těmito otázkami se potýkají i ti, kdo bojovali v horách Hindúkuše a na březích Tigridu a Eufratu, v kolébce civilizace, a i když je zde zkoumám prostřednictvím fiktivního příběhu, nejsou proto o nic méně aktuální. Všichni jsme souhrnem svých minulých zkušeností. Rozhodující je, nakolik všechny tyto nově nabyté zkušenosti a vědomosti přetavíme v moudrost, když se v životě posouváme zase někam dál.
Na seznamu smrti_2_001-456_145x227.indd 8
01.04.22 12:39
9
PR AVÝ VĚŘÍCÍ
Vše minulé je prologem.1 Napsal William Shakespeare ve hře Bouře a je to také vytesáno na pomníku před Národním archivem ve Washingtonu. A je to zatraceně pravdivé. Jack Carr Park City, Utah 18. prosince 2018 • Ačkoli se jedná o dílo náležející k literární fikci, moje minulá profese a s ní spojené bezpečnostní prověrky vyžadovaly, aby text knihy Pravý věřící prošel před svým publikováním vládním schvalovacím procesem u Úřadu ministerstva obrany pro bezpečnostní posouzení. Úpravy učiněné tímto úřadem jsou zahrnuty do pozměněného znění a vypuštěná místa zůstávají v románu začerněna. • Pro informaci je připojen slovníček pojmů.
1
Překlad Martin Hilský – pozn. překl.
Na seznamu smrti_2_001-456_145x227.indd 9
01.04.22 12:39
PROLOG Londýn, Anglie Listopad AHMED SI ZVEDL LÍMEC a proklínal sníh. Nikdy neměl rád zimu, přesto-
že jeho rodné Aleppo bylo mnohem chladnějším místem, než si většina lidí na Západě představovala. Italské středomořské pobřeží mu v létě připadalo jako ráj a rád by se tam usadil. Jeho současní šéfové ho ale chtěli v Londýně. Ve studeném, ponurém, zasněženém Londýně. Je to dočasné, řekli mu; šest měsíců bude se sklopenou hlavou a zavřenými ústy pracovat, a pak může žít, kde se mu zachce. Měl v plánu odcestovat zpátky na jih, najít si poctivou práci a potom poslat pro rodinu. Dnes večer měl za úkol řídit dodávku. Jeho cílem byl Kingston nad Temží, kdysi proslavený středověkými trhy, v jihozápadním Londýně. Ahmed nevěděl o svém nákladu nic bližšího a bylo mu to celkem jedno, hlavně aby byl rychle vyložený. Ať už vezl cokoli, bylo to těžké. Cítil, jak brzdy zápasí s hmotností nákladu, kdykoli zastavoval na některém z mnoha semaforů na trase. Pustil topení v bílé dodávce Ford Transit na maximum a zapálil si cigaretu. Provoz byl hrozný, dokonce i na páteční večer. Ahmed vytáhl z kapsy mobilní telefon: 19.46. Nechal si velkou rezervu, aby se dostal na tržiště včas, ale počasí ho zpomalovalo, nemluvě o záplavě řidičů a chodců, kteří mířili na jakousi velkou veřejnou akci. Všude kolem byly děti, zachumlané do zimního oblečení a držící se za ruce s rodiči a sourozenci. Při pohledu na ně si vzpomněl na svou vlastní rodinu, která se tísnila v uprchlickém táboře kdesi v Turecku. Alespoň nebyli v Sýrii. Dodávka se ploužila krokem, i když zmáčkl klakson, aby mu lidé udělali místo a mohl projet. Dupl na brzdy a prudce se nadechl, když ve světlech
Na seznamu smrti_2_001-456_145x227.indd 11
01.04.22 12:39
12
JACK CARR
jeho reflektorů přes silnici přeběhla malá holčička v růžové huňaté bundě. Pak odbočil doleva a vjel na tržiště, zastavil dodávku před adresou, kterou mu dali v garáži, a zapnul nouzová světla. S napětím se zadíval skrz zamžená okna, aby se ujistil, že je na správném místě. Jeho šéfové byli neústupní, pokud šlo o přesnou polohu vykládky. Z ptačí perspektivy mělo tržiště tvar velkého trojúhelníku, na jednom konci širokého a na druhém úzkého. Ahmedova dodávka zůstala stát na základně tohoto trojúhelníku, aniž by si jí spokojené davy návštěvníků tradičního vánočního trhu v německém stylu všímaly. Nákupní čtvrť byla i za normálního večera rušná, ale nyní, se sváteční akcí v plném proudu, byla plná lidí. Na neobvyklou událost upozorňoval i článek na internetu, a rodiny z celého Londýna i okolních předměstí se sem sjížděly, aby si vše užily na vlastní kůži. Nakupující zaplnili místa před obchody, dopřávali si něco na zub v kavárnách a hospůdkách a procházeli se mezi stánky, kde se prodávalo všechno od čepic a šál až po horký svařák, teplé preclíky, louskáčky, svícny a tradiční dřevěné ozdoby. Už tak okouzlující městský trh nyní vypadal jako alpská vesnička se zasněženými stánky ve tvaru písmen A, ověšenými světýlky. Nad vším se tyčil obrovský vánoční strom. Ahmed se rozhlédl a neviděl ani stopu po mužích, kteří měli vyložit náklad. V té zácpě se museli zdržet, pomyslel si, když podle instrukcí vytočil číslo na svém telefonu a netrpělivě čekal na odpověď. „Allo.“ „Ana Hunak.“ „Aintazar.“ Linka ohluchla. Ahmed se podíval na LCD displej, aby zjistil, jestli se hovor přerušil, nebo jestli druhý volající jednoduše zavěsil. Pokrčil rameny. Výbuch byl ohlušující. V zasněžených dlážděných ulicích tržiště se nacházely tisíce nakupujících a ti z nich, kteří byli nejblíže dodávce, se po detonaci jednoduše vypařili. Ti měli štěstí. Ocelové šrapnely, které byly ve výbušném zařízení, se rozlétly a zabodávaly do davu jako tisíce směrových protipěchotních min. Zabíjely, mrzačily, drtily a amputovaly všechno, co jim stálo v cestě, a likvidovaly budoucí generace, ještě než se vůbec zrodily. Z radostného vánočního setkání se stala děsivá válečná zóna. Mezi troskami ohořelých dřevěných nákupních stánků, rozbitého skla, změtí visících světel a rozbitých stolů byly rozmetány desítky mrtvých a umírajících.
Na seznamu smrti_2_001-456_145x227.indd 12
01.04.22 12:39
PR AVÝ VĚŘÍCÍ
13
Ti, kteří se mohli pohybovat a nebyli zcela omráčeni předcházející tlakovou vlnou, se vyděšeně hrnuli k vrcholu trojúhelníkového tržiště a spěchali, aby unikli masakru. Únikový prostor se výrazně zúžil a byl nyní poset troskami z tržiště, které tam vytlačila síla vysoce explozivní nálože. Ulici zavalenou troskami navíc ještě více zúžila auta neoprávněně zaparkovaná v ústí trojúhelníku. Lidská vlna se rychle zahustila a zastavila v úzkém hrdle z domů, aut a trosek. Zpanikařený dav se tlačil, strkal a dral dál jako splašený dobytek. Děti byly ušlapány pod nohama starších, slabí zůstali opuštěni silnými. Zmatek dosáhl takových rozměrů, že si zprvu málokdo všiml střelby. Dva muži s kulomety PKM sovětské výroby pálili do davu z plochých střech dvoupatrových domů, každý z jedné strany úzkého hrdla. Střely ráže 7,62×54 mm se draly masou lidí a trhaly těla, která jim stála v cestě. Lidé dole, z nichž mnozí už byli zraněni smrtícím výbuchem dodávky, neměli šanci uniknout. V davu byli namačkáni tak těsně na sebe, že ani mrtví nepadali k zemi, ale drželi se vzpřímeně jako klacíky v neúprosně se valící lidské vlně. Oba střelci měli spojených několik nábojových pásů, aby nemuseli znovu nabíjet, a ocelový déšť bušil do lidí dole, dokud útočníkům nedošla munice. Střelba trvala přes minutu. Pak muži odhodili prázdné zbraně, jejichž hlavně byly rozžhavené doběla od vytrvalé palby, a zamířili dolů do chaosu pod nimi. Když se dostali na ulici, která byla ještě před chvílí plná radosti ze svátků, všude tekly stružky krve. Záznamy z bezpečnostních kamer později ukázaly, jak se oba muži přesunuli na opačné konce tržiště a našli si na ulici pozice, kterými by se s největší pravděpodobností vydali první záchranáři, aby ošetřili zraněné. Vmísili se mezi mrtvé a více než hodinu čekali, než odpálili sebevražedné vesty připevněné na vlastních tělech, čímž zavraždili policisty, hasiče, zdravotnický personál a novináře a nastavili Evropě jednadvacátého století novou laťku úrovně teroru.
•
•
•
Sedm set kilometrů odtud na jihovýchod se Vasilij Andrenov díval na řadu čtyř obřích plochých monitorů před sebou a obdivoval celý ten zmatek. Ve zprávách zaznělo, že jde o nejděsivější teroristický útok v historii Anglie. Od vrcholu bleskové války v roce 1940 nebylo při jediné události zabito tolik Londýňanů. To, že počet obětí přesáhl tři stovky a očekávalo se, že bude dál stoupat, ho zřejmě neznepokojovalo. Ještě méně ho trápilo, že
Na seznamu smrti_2_001-456_145x227.indd 13
01.04.22 12:39
14
JACK CARR
polovinu zabitých tvořily děti a že v celém Londýně není dost traumatologických center, aby si poradila s počtem zraněných. V místnosti panovalo naprosté ticho. Andrenov to tak měl raději. Četl si zprávy na lištách u dolních okrajů obrazovek a usrkával vodku. Média byla na místě dříve, než se podařilo evakuovat mnoho zraněných; jejich vozy se satelitními vysílači dál přispěly k dopravní zácpě a zpomalily postup nepřetržitého proudu sanitek vyslaných z celého Londýna v souladu s městským plánem reakce na mimořádné události. Zatímco diváci z celého světa sledovali v šoku a hrůze to, co média rychle označila za „britské 11. září“, Rusův výraz se nezměnil. Nezrychlil se mu dech ani se nezvýšil krevní tlak. Jen pohledem přejížděl z obrazovky na obrazovku a zpracovával informace stejným způsobem, jakým je zpracovával výkonný počítač na stole před ním. To by samo o sobě nebylo příliš pozoruhodné, nebýt toho, že Vasilij Andrenov byl onoho prosincového večera za krveprolití v ulicích Londýna zodpovědný. Andrenov přesunul pohled od násilné podívané, kterou nabízela televizní stěna jeho osobního řídicího centra, dolů k počítači a zkontroloval, zda jsou nastaveny správné akcie, aby se s nimi začalo spolu s otevřením trhů po celém světě v pondělí ráno automaticky obchodovat. Ujistil se, že je vše v pořádku, a naposledy se dlouze zadíval na nový Londýn, který právě stvořil, než se uložil k brzkému spánku. Příští pondělí se měl Vasilij Andrenov stát nesmírně bohatým mužem.
Na seznamu smrti_2_001-456_145x227.indd 14
01.04.22 12:39
ČÁST PRVNÍ
ÚTĚK
Na seznamu smrti_2_001-456_145x227.indd 15
01.04.22 12:39
KAPITOLA 1 Na palubě Bitter Harvest Atlantský oceán Listopad EXISTUJE DŮVOD, proč rekreační námořníci nepřeplouvají Atlantik, když
ze severu přichází zima. Je to totiž pořádně drsná cesta. Nadporučíka Jamese Reece pobavilo, když mu došlo, že má coby námořní důstojník jen minimální zkušenosti s tím, jak se plavit s lodí na otevřeném moři. Špatnou zprávou bylo, že rozbouřené moře činilo plavbu nebezpečnou a fyzicky vyčerpávající. Dobrou naopak to, že silný vítr cestu znatelně zkrátil a výrazně snížil riziko, že Reece bude objeven. Během několika dní po vyplutí z Fishers Islandu u pobřeží Connecticutu se Reece naučil řídit patnáct metrů dlouhou jachtu Beneteau Oceanis (rodinou, od níž si ji vypůjčil, byla pokřtěná Bitter Harvest – Trpká sklizeň) a úkony spojené s ovládáním plavidla se mu staly víceméně rutinou. Systém automatické identifikace lodi majitelé vypnuli, aby ho bylo těžší najít, pokud by ho snad někdo ve středním Atlantiku hledal. Stále ale měl zařízení GPS Garmin 401 připevněné na pažbě útočné pušky M4. Používal je však střídmě, aby šetřil energii baterie, a s pomocí palubních map a kompasu dokázal sledovat postup plavby. Nebylo to dokonalé, ale dávalo mu to dobrou představu o jeho poloze. A rozhodně to bylo lepší než se snažit využívat polohu hvězd, protože obloha byla často zatažená. Jachta měla na palubě malou námořní knihovnu spolu s moderním sextantem a Reece trávil volné chvíle tím, že se učil novým dovednostem. Neměl v hlavě přesný cíl a ani si nemyslel, že by ho potřeboval: smrtelný nádor na mozku, který mu nedávno diagnostikovali, ho jistě brzy přivede na onen svět.
Na seznamu smrti_2_001-456_145x227.indd 17
01.04.22 12:39
18
JACK CARR Ještě před několika měsíci vedl Reece jednotku SEAL – Tým Sedm – na
misi v Afghánistánu, jež skončila katastrofou. On a jeho tým byli záměrně vysláni do léčky, kterou nastražili jejich vlastní zkorumpovaní nadřízení. Jeho muži a později i těhotná manželka a dcera byli zavražděni, aby se zakryly vedlejší účinky experimentálního léku. V pozadí byla spousta peněz a spiknutí vedoucí až do nejvyšších pater washingtonského mocenského aparátu. Oněmi vedlejšími účinky byly nádory na mozku, přesně takové jako ten, který rostl v Reeceově hlavě. Byl odhodlán se pomstít a vydal se na osamělou misi, která za sebou zanechala od pobřeží k pobřeží spoustu mrtvých. Nyní se ocitl na otevřeném oceánu, na míle vzdálený od smrti a zkázy, které způsobil na americké půdě. Vnitřní prostor lodi Bitter Harvest byl určen pro mnohem více osob, než byla Reeceova jednočlenná posádka, takže mu v podpalubí zbývalo dost místa. Loď byla vybavena obrovskými zásobami jídla, které zaplnily velkou část kuchyňky a téměř celou druhou kajutu. Připomnělo mu to, jak byl několikrát během výcvikových akcí na rychlých útočných ponorkách. Tahle plavidla si dokázala sama vyrábět čistý vzduch a vodu, jediným omezením zůstávalo jídlo. Muži na ponorkách tak doslova šlapali po zásobách jídla. Jeho zásobu dvou set litrů paliva doplňovaly plastové kontejnery s pohonnými hmotami připevněné k zábradlí paluby. I přesto si dával pozor, aby snížil spotřebu na minimum. Vítr nahoře kvílel a Reece se při nepřetržitém řízení plavidla zachumlal do nejteplejších vrstev oblečení, jaké měl. I po prostudování manuálu měl problém důvěřovat autopilotovi NKE Marine Electronics. Zařízení stále vyžadovalo, aby byl každých dvacet minut na palubě. Manuál výrobce připomínal, že za příznivých podmínek má člověk při rychlosti pěti uzlů dvacet minut k obzoru. Co je za ním, to nikdo neví. Nebyl si jistý, jak dlouho bude žít, ale raději by nezemřel v mrazu, a tak nabral kurz na jih směrem k Bermudám. Bolesti hlavy přicházely a odcházely v náhodných intervalech, ale i s nedostatkem dobrého spánku se stále ještě cítil lépe než v poslední době. Sám na moři se nedokázal ubránit úvahám o několika posledních měsících, o cestě odplaty plné násilí, která ho dovedla až do tohoto relativně klidného místa v Atlantiku. Hvězdná klenba mu připomínala dceru Lucy a nekonečné moře zase jeho ženu Lauren. Lucy bývala hvězdnou oblohou ve chvílích, kdy se jim podařilo uniknout světelnému smogu jižní Kalifornie, fascinována a Lauren vždycky milovala vodu. Reece se snažil soustředit na hezké chvíle, které s nimi prožil. S dvěma lidmi,
Na seznamu smrti_2_001-456_145x227.indd 18
01.04.22 12:39
PR AVÝ VĚŘÍCÍ
19
které měl na tomto světě nejraději. Se vzpomínkami na radost ale přicházely také vzpomínky na chvíle nesnesitelné bolesti. Pronásledovaly ho obrazy jejich předčasné a krvavé smrti pod hlavněmi útočných pušek AK, jejichž terčem měl být on sám. Vše nastrojené a řízené finanční a politickou mašinérií, kterou pak Reece kousek po kousku zlikvidoval. S pocitem viny si vzpomněl na Katie. Osud nebo božská prozřetelnost přivedla investigativní novinářku Katie Buranekovou do jeho života přesně ve správný čas, aby mu pomohla rozkrýt spiknutí, které vedlo ke smrti jeho týmu a rodiny. Během jejich krátkého přátelství toho spolu hodně prožili, ale to, jak ji opustil, jeho poslední slova a činy… to ho drásalo. Zajímalo by ho, jestli to pochopila, nebo jestli v něm vidí zrůdu, která se jen touží pomstít a nebere ohled na ty, kteří zůstávají v jejích krvavých stopách. Bratrství byl v ve speciálních jednotkách často používaný pojem, jehož obsah byl v předchozích měsících, kdy se Reeceovi rozpadl život, prověřen až do krajnosti. Své bratry ve zbrani ztratil, když byla jeho jednotka přepadena ze zálohy v temných afghánských horách. A na domácí frontě ho zradil jeden z jeho nejbližších přátel. S mrtvými vojáky a rodinou a se smrtí šeptající mu do ucha se stal Reece stejným psancem, proti jakým posledních šestnáct let bojoval. Stal se svým vlastním nepřítelem. Jako každý vyhnanec potřeboval bezpečné útočiště, kde by se mohl sebrat, doplnit výzbroj a naplánovat další postup. Potřeboval se vrátit ke svým vlastním kořenům.
•
•
•
Jeho nejbližší přítel mu nedávno vyšel vstříc, když ho Reece nejvíc potřeboval. Pomohl mu s útěkem z New Yorku a vyslal ho na misi na ostrov Fishers Island, aby zabil poslední spiklence na svém seznamu. Raife Hastings neváhal, když ho Reece požádal o pomoc, a riskoval pro svého bývalého spolubojovníka všechno, aniž by žádal cokoli na oplátku. Poznali se na ragbyovém hřišti na univerzitě v Montaně na podzim roku 1995, Reece hrál krajního středního hráče a Raife byl jako hráč s číslem osm zdaleka nejzkušenější člen mužstva. Ragby bylo na začátku devadesátých let pro většinu Američanů neznámým sportem, takže s ním spojená komunita a kultura nebyla velká. Žertem se o nich říkalo, že jsou partou ochlastů, kteří mají problém s ragby. Raife, který byl o ročník výš než Reece, se choval vážně jako někdo, kdo je dvakrát starší než ostatní. Stopa přízvuku, který Reece nedokázal
Na seznamu smrti_2_001-456_145x227.indd 19
01.04.22 12:39
20
JACK CARR
zařadit, naznačovala minulost kdesi za hranicemi Severní Ameriky. Jelikož Reece rychle omrzely tradiční večírky spojené s vysokoškolským životem, všiml si, že Raife tráví volný čas buď studiem péče o divokou přírodu v knihovně, anebo sám vyjíždí ve svém Jeepu Scrambler na průzkum montanského vnitrozemí. Když Reece usoudil, že se dostal do bodu, kdy si díky zdatnosti na hřišti zaslouží trávit nějaký čas s kapitánem týmu, rozhodl se vyzvídat. Na jednom z legendárních večírků jejich ragbyového mužstva v Raifeho domě mimo kampus k němu Reece přistoupil. „Pivo?“ zeptal se Reece, aby ho bylo přes hudbu slyšet, a natáhl ruku s červeným kelímkem naplněným před chvíli venku ze sudu. „Ne. Mám všechno, kámo,“ odpověděl Raife a zvedl sklenici s tekutinou, kterou byla podle Reeceova odhadu whisky. „Pěkný jelenec,“ poznamenal Reece a kývl na kůži z jelence ušatého, která mohla podle Reeceova odhadu měřit přes pět metrů. „Jo, jasně. To byl parádní lov. V Breaks. Byl to chytrý starý jelen.“ „Ty pocházíš odtamtud?“ „Jo. Nejbližší město od nás je Winifred.“ „Tam nahoře je to neuvěřitelná země. Ale díky ragby ty končiny známé nejsou. Kde jsi žil předtím?“ Raife zaváhal, napil se a odpověděl: „V Rhodesii.“ „Rhodesie? Myslíš Zimbabwe?“ Raife zavrtěl hlavou. „Nedokážu se přinutit, abych jí tak říkal.“ „Proč?“ „Marxistická vláda krade farmy, které patřily tamním rodinám po celé generace. To je důvod, proč jsme přišli do USA, ale to bylo, když jsem byl ještě dítě.“ „Panejo, tak o tom se tady moc nemluví. Můj táta strávil v Africe nějaký čas, než jsem se narodil. Nemluví o tom, ale na poličce v pracovně měl knížku o speciálních jednotkách Selousovi skauti, kterou jsem četl na střední škole. Ti chlapi byli drsní.“ „Ty víš o Selousových skautech?“ Raife překvapeně vzhlédl. „Jo, můj táta byl v armádě, jako žabák ve Vietnamu. Přečetl jsem snad všechny vojenské knížky o speciálních operacích, které se mi dostaly do ruky.“ „Můj táta u nich byl, když jsem byl malý,“ odtušil Raife. „Skoro jsme ho neviděli, dokud neskončila válka.“
Na seznamu smrti_2_001-456_145x227.indd 20
01.04.22 12:39
PR AVÝ VĚŘÍCÍ
21
„Vážně? Páni! Můj táta byl taky často pryč. Když skončil u námořnictva, začal pracovat na ministerstvu zahraničí.“ Raife se na svého mladšího spoluhráče podezřívavě podíval. „Zmínil ses o tom jelenci. Ty lovíš?“ „Chodil jsem s tátou na lov, kdykoli k tomu byla příležitost.“ „Tak to bychom to mohli udělat pořádně. Dopij to pivo,“ řekl a vytáhl láhev whisky s etiketou, kterou Reece neznal, a nalil jim oběma na pár prstů nápoje. „Na co se napijeme?“ zeptal se Reece. „Můj táta vždycky říkal ,Na kluky‘. Měl to z doby, kdy sloužil u Selousových skautů.“ „No, pak je to dost dobré i pro mě. Tak na kluky.“ „Na kluky,“ přikývl Raife. „Co to je?“ zeptal se Reece, kterého překvapilo, jak hladce mu nápoj sklouzl do hrdla. „Něco, co mi dal táta, než jsem odjel na jih. Jmenuje se to ,Tři lodě‘. Z Jižní Afriky. Myslím, že tady se to sehnat nedá.“ Povzbuzen tím, co se zdálo být začátkem nového přátelství, a lehce promazán whiskou začal obvykle stoický Raife vyprávět o tom, jak vyrůstal v Africe, o jejich farmě v tehdejší Rhodesii, o přestěhování do Jihoafrické republiky po válce a o jejich následné imigraci do Spojených států. „Zítra brzy ráno vyrážím na lov. Mám povolenku na losy. Chceš jet?“ „Jdu do toho,“ odpověděl Reece bez váhání. Další den ráno ve 4.30 byli oba na cestě. Reeceovi bylo jasné, že jeho ragbyový kapitán je seriózní lovec, který pronásleduje jeleny a losy se stejným nasazením, jaké uplatňuje v posluchárně i na hřišti. Reece se nikdy nesetkal s nikým, kdo by měl Raifeho instinkt pro svět přírody; bylo to, jako by byl její součástí. Jak se podzim měnil v zimu, vyráželi po vyučování ve čtvrtek odpoledne a lovili od svítání do soumraku, na zádech si nosili složené luky a minimalistické tábornické vybavení. Raife se vždycky prodíral dál od místa, kde byla stezka, hlouběji do lesa, výš do hor. Sotva spolu mluvili, aby nerušili zostřené smysly, a brzy dokázali číst myšlenky toho druhého podle řeči těla, signálů rukou a jemných změn ve výrazu tváře. Během jedné z jejich výprav na podzim Reece za posledních zbytků světla zastřelil na dně kaňonu mohutného losího samce. Bylo to v neděli večer a druhý den ráno měli oba vyučování, které nemohli zmeškat. Při
Na seznamu smrti_2_001-456_145x227.indd 21
01.04.22 12:39