Simona Kubová Stanislav Bartůšek
5
Simona Kubová
Horký podvečer 24. srpnového dne roku 1991. Hladinu chomutovského „mrtvého moře“, jediného kamencového jezera na světě, čeří rekreační plavci, kteří si užívají předposlední prázdninovou sobotu. Živo ve vodě, v tomto případě chlorované, je i o kilometr dál na jih v krytém bazénu městských lázní. Pokud přímku procházející oběma tehdy nejoblíbenějšími chomutovskými koupališti prodloužíme o další kilometr na jih, natrefíme na budovu nemocnice v dnešní Kochově ulici. A byť je víkend, rušno je i tam. Přesněji v tamním porodním sále, kde velká ručička nástěnných hodin právě přistává na 35. minutě šesté hodiny večerní a prostor mezi bílými stěnami náhle ovládá křik budoucí „královny“. Že jde o Její Výsost korunní princeznu českého plavání, pochopitelně ještě nikdo netuší. Ani čerstvá maminka Lenka. Přitom jen ona si dodnes pamatuje první okamžiky života novorozeněte, jehož příchod na svět je náležitě zaknihovaný: Simona Baumrtová, 3,6 kg / 51 cm. Pochopitelně nechybí ani časový údaj 17:35 hod. A hned je nutno dodat, že jde o první z řady klíčových záznamů času v kariéře pozdější znakařské šampionky a rekordmanky. Už však nepůjde o hodiny a mnohdy ani o minuty. Jako například v roce 2013 v pětadvacítce v dánském Herningu, kde pěkně vybroušený čas 26,26 s znamená evropský titul na nejkratší znakařské trati (50Z). Nebo o rok dříve pod pěti kruhy v Londýně 59,99 s... O setinu splněný sen, poprvé v životě (a jako vůbec první Češka) znakařská stovka v dlouhém bazénu pod minutu! Navíc jde o důležité vykročení vstříc excelentní desáté příčce na největším sportovním svátku planety. Kdyby zatím jediná šestinásobná královna plaveckých sportů musela mít svůj panovnický erb, pak by v něm rozhodně hrál prim piktogram symbolizující plavání tzv. na znak. Vždyť právě tato (mimochodem nejzdravější) plavecká technika má na svědomí všechny její dosavadní úspěchy. Přirozeně se nabízí otázka, proč si Simona vybrala právě tento způsob. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem se zeptal. Zajímá vás, jak nejlepší česká znakařka historie odpověděla? Zajímají vás odpovědi i na dalších sto otázek „na tělo“ špičkové sportovkyně a fyzioterapeutky s doktorským titulem? Pak jste na správné adrese. Držíte v ruce správnou knihu.
7
Simona Kubová
Určitě stojí za zmínku okamžik, který stál u prvopočátku knihy KRÁSA MEZI STĚNAMI a potažmo mé spolupráce se Simonou Kubovou. Ano, Kubovou! S rodným jménem Baumrtová sbírala evropské i světové drahé kovy od roku 2011 do léta 2018, kdy v Klášterci nad Ohří oficiálně spojila svůj život s Kryštofem Kubou. Ale zpět ke kořenům knihy. Jednoho dne mě Simona, se kterou jsem doposud přišel do přímého kontaktu jen při rozhovorech ve studiu Sportovních zpráv, oslovila mailem, zda bychom mohli spojit síly při sepsání publikace mapující její sportovní život. Formou rozhovoru. Paradoxně jsem okamžitě sám sobě začal klást otázky. Včetně pro mě nejzásadnější, co vedlo Simonu k rozhodnutí oslovit právě Stanislava Bartůška? Oslovila mě proto, že fanoušky léta seznamuji s jejími úspěchy z televizní obrazovky? Těžko. To samé dělala a dělá řada mých redakčních kolegů i kolegyň. Nebo snad proto, že jsem původem závodní plavec a současně „sporťák“, který přeplaval La Manche? Ani omylem. Vždyť mé výkony v bazénu stačily sotva na republiková finále. A na pokusy pošetilců urputně se snažících upoutat pozornost v ledovém Kanálu se teplomilná bazénová elita dívá skrz prsty. Nakonec jsem přeci jen na jedno pravděpodobné a smysluplné vysvětlení přišel. Stačilo se podívat na mapu. Oba jsme totiž rodáci z českého severu, z podkrušnohorských měst s krušným osudem. Kdo tady prožije dětství a dospívání a nespokojí se se třpytivými cetkami, musí umět krásu hledat a současně je schopný ji nalézt i tam, kde ji jiní nevidí. Třeba i ve sportu vyžadujícím denně mnohahodinovou tvrdou a monotónní přípravu... V „lajnách“ natažených mezi dvěma stěnami bazénu. Odepsal jsem tedy Simoně, že se mnou může počítat.
Stanislav BARTŮŠEK
Krása mezi stěnami
8
Proč jsem se rozhodla napsat knihu? Prožila jsem několik životních etap, kdy jsem plavání nesnášela. Převažovala však období, kdy jsem bez plavání nemohla být. Někdy mi plavání tolik chybělo, že jsem nedočkavě odpočítávala hodiny, kdy zase budu moct skočit do bazénu. Nebo jsem každou chvíli přesvědčovala tátu, ať mě konečně na ten trénink pustí, protože teplotu už minimálně pět minut nemám. Za svou dlouhou, skoro dvacetiletou kariéru jsem prožila mnoho nezapomenutelných okamžiků. Slyšela jsem znít českou hymnu na mou počest, nespočetněkrát jsem stála na stupních vítězů, zaplavala několik desítek českých rekordů, trénovala s nejlepšími plavci a věhlasnými světovými trenéry. Ale také jsem několik dní a tréninků probrečela. Někdy jsem se skoro nedokázala udržet na startovním bloku kvůli obrovské předzávodní nervozitě. Nebo jsem vnímala každou tátovu grimasu, když mi měřil časy těsně před velkou soutěží a mně připadalo, že je se mnou nespokojený. Chtěla bych touto knihou přiblížit svět moderní gymnastky z malého podkrušnohorského města, která díky svým velkým snům a obrovskému odhodlání rozkvetla mezi stěnami bazénů v plaveckou osobnost a pronikla mezi světovou elitu. Simona KUBOVÁ/Baumrtová
11
Simona Kubová
LENKA maminka Filozofování mezi stěnami bazénů je nonsens, byť plaveckou řeholi podstupují přemýšliví sportovci, včetně Simony. Teď si však pár upocených hlubokomyslných vět nemohu odpustit. Každý smrtelník potká tisíce lidí, ale jen zlomek z nich hraje na jeho cestě životem klíčovou roli. Jen hrstka z nich je vždy ochotná vám nezištně poskytnout oporu a jen na pár z nich se můžete stoprocentně spolehnout v krizových chvílích. Simona má ještě většinu svého bytí před sebou, navzdory tomu již nyní patří ke šťastlivcům, jimž osud takových „strážných andělů“ přihrál víc, než se vejde na pověstných pět prstů jedné ruky. Nakonec jich ale pro naši věc vybrala právě tolik. Na každého přitom pasuje start důležité životní etapy. V případě vládnoucí královny českého plavání nemůže být jedničkou nikdo jiný než „královna matka“. Maminka Lenka, s níž je logicky spjata etapa zrození a prvních krůčků v nejširším slova smyslu. Prostě takový palec = „držák“, jistota. Stejně logicky připadá pozice dvojky otci Tomášovi. Symbolickému ukazováčku, jenž udává směr na osudových křižovatkách Simoniny kariéry. Následuje trojka, prostředníček (nemusí být nutně vztyčený). Ten dokonale sedí na Jaroslava Jezberu. Trenéra a svérázného režiséra plaveckého zrání nejúspěšnější chomutovské sportovkyně. Přirovnání k malíčku bývá ošidné. Snad ho lze zachránit otřepaným „není malých rolí“. Životní kamarádka Martina Moravčíková reprezentuje vše, co Simona vnímá jako důvěrné sdílení zážitků mimo tradiční rodinu. Někdy i mimo tu plaveckou. Bez ohledu na to, že Martina rovněž patří mezi plaveckou špičku. Na prsteníček, kam patří snubní prsten, jsem záměrně pozapomněl a nechal si ho na konec. Přitom představuje člověka ztělesňujícího začátek aktuálně nejdůležitější životní etapy. Manžela Kryštofa Kubu.
13
Simona Kubová
Krása mezi stěnami
14
Osudem vyvolené pro životní give me five se Simonou máme kompletní. Nyní poslouží nevšední sportovkyni jako zrcadlo, v němž by se její charakter i duše měly zobrazit dostatečně věrně a rozmanitě. Tak tedy palec nahoru, začínáme. „... Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře, život plyne jak voda a smrt je jako moře...“ Takřka zlidovělá píseň legendární trojice z Osvobozeného divadla Ježek+Voskovec+Werich geniálně, jen pár slovy, vystihuje podstatu běhu lidského života. Pokud její text naroubujeme na kariéru plavce, pak sedí dvojnásob. S těmi náhodami je to však zapeklité. Tím spíš, když si s nadhledem a špetkou humoru pohrajeme s fakty. Že se radní města Chomutov před více než sto lety rozhodli postavit novou nemocnici, bychom zřejmě náhodou nenazvali. Současně ovšem nebudeme hovořit o zásahu prozřetelnosti. Jenže, i člověk se zdravým rozumem zakolísá, pokud se dozví, jak významnou úlohu sehrává objekt otevřený na Nový rok 1908 v curriculum vitae členů rodiny Baumrtových. Především Simoniny maminky Lenky. V areálu nemocnice dlouhá léta pracovala a stále pracuje jako zdravotní sestra. Tady poznala svého budoucího chotě MUDr. Tomáše Baumrta a dodnes mu zde asistuje při práci v kardiologické ordinaci. V neposlední řadě, právě v této nemocnici porodila obě své děti. Dceru Simonu a syna Ondřeje. Náhoda, osud nebo prozřetelnost? Vyberte si sami. Každopádně, léta Páně 1670 papež Klement X. stanovil svátek svatých andělů strážných na druhý den desátého měsíce roku. A nyní hádejte, kdy se narodil Simonin „anděl strážný“ číslo jedna? Věřte nevěřte, maminka Lenka poprvé spatřila světlo světa 2. října...
LENKA BAUMRTOVÁ/Neubertová Chomutovská nemocnice pro mě asi opravdu byla šťastným osudem. Pracovala jsem od roku 1985 na dětském oddělení jako sestra. Potom, v roce 1986, nastoupil mladý a vysoký lékař. Chvíli jsme kolem sebe chodili a měli čistě pracovní vztah, a pak se to změnilo a byl z toho i životní vztah. Tomáš je
15
Simona Kubová
pořád skromný, milý, hodný a velmi pracovitý člověk. Zpočátku mu trochu chyběla trpělivost, ale už se jí naučil... Když se měla Simona narodit, věděli jsme přibližně termín porodu. Nechtěla jsem ale, aby se narodila 22. srpna, protože ten den má narozeniny švagrová a jeden náš kamarád, a to už by bylo moc oslav najednou. Byla hodná a počkala ještě dva dny. Pak jí to trvalo 14 hodin, než přišla na svět, ale protože jsme se na ni těšili, tak nám to nevadilo. Pohlaví dítěte jsme neplánovali. Asi nám to bylo jedno. Ovšem se jménem to bylo drama. S tím chlapeckým problém nebyl. To jsme si vybrali. S dívčím problém byl. Vzali jsme kalendář a listovali. A u každého dívčího jména jsme zjistili, že děvče toho jména známe, a buď šilhá, šmajdá, nebo je tlustá. Simonu jsme znali jednu a ta nám „nevadila“, tak máme také Simonu. A starší Simona ví, že nám byla vzorem pro jméno. V době raného dětství jsme neměli nějaké představy o její budoucnosti. Snažili jsme se ji rozvíjet všestranně. VLASTNÍ PRÁCE A STUDIUM Po střední škole mě nenapadlo, že budu ještě studovat. Měla jsem práci, kterou jsem chtěla a která mě moc bavila. V září 1991 jsem začala studovat pomaturitní specializační studium, které trvalo dva roky. Pak přišla autoškola (1997), a to jsem prohlásila, že s dětmi již žádné studium nebude a rozhodně žádné zkoušky. To mi vydrželo rok a distančně jsem začala studovat bakalářský program a zase jsem si myslela, že už to je opravdu dost. V roce 2003 jsem změnila zaměstnání a šla učit na zdravotnickou školu do Chomutova. Musela jsem dodělat tzv. pedagogické minimum. A pak přišla další výzva – dokončit magisterské studium, které bylo podmínkou pro možnost práce na SZŠ. A teď už opravdu nic. Děti byly a jsou hrozně fajn. Pokud jsem pracovala v nemocnici, bylo občas velmi problematické skloubit moje a Tomášovy služby, tak nám musely pomáhat babičky. KRÁSNÁ SIMONA? Hezká tvář je určitě výhodou, ale já si pořád myslím, že člověk má být krásný i uvnitř. Nemyslím to jako frázi. U obou dětí se nám to povedlo. Simona je neuvěřitelně cílevědomá, pracovitá, ale zároveň pokorná. Každému nemusí být po chuti její perfekcionismus. Asi to vyplývá z pracovitosti. Všechno Krása mezi stěnami
16
nejlépe teď hned, splnit všechno do puntíku – hlavně v tréninku. Neošidí nic. A vyžaduje to i po druhých. Ani jídlo neošidí... Nejraději má zelí. Občas jsme si dělali legraci, že jezdí na zelí, protože před každým závodem si vyžádala k obědu bůček se zelím a bramborovým knedlíkem. GYMNASTIKA VERSUS PLAVÁNÍ Gymnastiku jsme pro Simonu zvolili z několika důvodů. Naši přátelé tam měli svá děvčata a Simoně se to líbilo. Pak tělocvična byla kousek od nás a nesly se dobré reference o oddílu. Simča tam byla spokojená. Tím, že je sportovně nadaná, má pohybovou paměť, tak jí gymnastika nedělala problém. Kupovaly se krásné závodní dresy, dívky se mohly malovat a česat. Plavat chodila spíš z povinnosti, že jsme řekli. Nebavilo ji to. Pak ale nebylo zbytí, hodně vyrostla a začala mít problémy se zády. Ale protože je cílevědomá, vzala plavání jako variantu, možnost, a vyplatilo se. Mně to nevadilo, možná naopak. Chodily tam obě děti, měly tam tátu a Simona se, myslím, brzo adaptovala na nový sport. Pokud to šlo, jezdila jsem a jezdím na závody. Nefandím ale tak, že bych křičela a nahlas jásala, to neumím. Ale občas se na tribuně rozpláču štěstím. Kritik nejsem vůbec. Jsem sportovec teoretik. Vím, co se plave, třeba znám jména konkurentek z Čech i ze zahraničí, takže vůbec nezasahuji a nekritizuji. Spíš ji chlácholím, když už třeba nemůže nebo se jí už nechce plavat. Přiznám se, sama jsem lenoch. Což možná omlouvá můj radikální názor, že žádný vrcholový sport není vhodný pro ženu. CHOMUTOV V Chomutově jsem se narodila a v Krušných horách jsme měli chatu. Teď už ani jedno neplatí. Jsem Jirkovačka a chatu nemáme. Ale výhledy z Jirkova na hory nebo výlety do krušnohorských lesů mám ráda. V mládí jsem chodila na Kamenčák i s dětmi, dokud byly malé. Do starých městských lázní jsme chodili také. Tedy do doby, než je zavřeli. Byly mi velmi sympatické. V novém bazénu jsem ještě plavat nebyla. Vůbec ničím mě neoslovil. Chodím tam jenom fandit. (1. dubna 2021)
17
Simona Kubová
Slovo máma patří na celém světě k nejkrásnějším a snad u každého člověka k vůbec prvním, co vysloví. Skrývají se za ním nejhlubší city. SIMONO, jaké jsou tvé první vzpomínky na maminku? Nemám moc dobrou paměť na dobu, když jsem byla malá. Naštěstí máme hodně domácích videí, která mi moje vzpomínky na rodiče pomáhají vybavit, nebo se o tom pravidelně během nedělních obědů bavíme a rodiče vzpomínají, jací jsme byli. Jedno z nejstarších videí bylo natočeno pár dní po mém narození, kdy mě mamka chovala v náručí v ordinaci zdravotních sester chomutovské nemocnice a chválila mě, jak moc jsem hodná a že vůbec nepláču. Tenkrát nezaťukala a asi ten můj klid zakřikla. Jedna z prvních akcí, kdy se nezaťukání vymstilo, byla, když jsme ještě bydleli v experimentu 5. patra v mezonetovém bytě. Schodů všude až až a o patro výš jsme měli balkon. Teprve šestiměsíční jsem si hrála dole v obýváku a mamka vařila oběd vedle v kuchyni. Když na mě volala a já se pořád neozývala, vyběhla za mnou... A já nikde. Mamka zahlédla otevřené balkonové dveře a začala panikařit. Strašně se bála vyhlédnout ven, protože si myslela, že tak malá jsem nemohla zdolat schodiště. Ale já to dala. Vyšlápla jsem si schody do patra, kde jsme měli dětský pokoj, ložnici a koupelnu. Jakmile mě máma našla, spadl jí kámen ze srdce. Já si ovšem za ten heroický výkon vysloužila jen pokárání.
„Vždycky jsem byla v klidu díky tomu, jak mě máma vychovala,“ prohlásila Martina Hingisová v době, kdy byla světovou tenisovou jedničkou. Jak maminka vychovala tebe? Mamka byla vždycky hodně přísná, ale láskyplná. Moc věcí si z prvních let nepamatuji, přesto mi některé momenty utkvěly v hlavě. Jedním z nezapomenutelných zážitků je ten, když pro mě mamka šla na trénink gymnastiky a nevěděla, jak mi říct, že nám umřela teta po dlouhé nemoci. Cestou domů potichu plakala. Nechtěla, abych z toho byla smutná i já. Bylo mi necelých 10 let. Neustále se mě snažila chránit, i bráchu. Nechtěla nám přidělávat starosti. Přísná však byla. Nemohla jsem jít sama ven, ani
19
Simona Kubová
zůstat dlouho do noci vzhůru. Ani když mi táhlo na osmnáct, neexistovalo, abych k nám domů pozvala svého kluka. Na svůj první maturitní ples jsem mohla až v 17 letech a jen v případě, když budu do půlnoci doma. Cítila jsem se bezmocná, zavřená. Hodně jsem mamce odsekávala, nadávala, křičela na ni. Přede mnou se nikdy nerozbrečela, zato u babičky ano. Když se v roce 2004 konalo mistrovství České republiky v plavání u nás v Chomutově a já jsem se nekvalifikovala do nedělního odpoledního bloku, chtěla jsem se jít na závody alespoň podívat, protože jsem tušila, že to bude jeden z posledních závodů mého plaveckého vzoru, Ilony Hlaváčkové. Mamka mi ale po obědě řekla, že musím doma umýt okna. Nesnášela jsem to. Strašně se mi nechtělo. Nakonec jsem je umyla, ale hrozně. Bylo mi to jedno. Mamce už tolik ne. Měla jsem tam čmouhy, a když jsem mamce odsekla, že je rozhodně nebudu přemývat, řekla mi, ať na bazén zapomenu. Byla jsem úplně nepříčetná. Když na pár minut odjela pryč, umyla jsem okna znovu a mamka mě na finále pustila. Vždy co řekla, to platilo. Pokud jsme ale měli s bráchou něco doma udělat, tak přes to nejel vlak. Táta byl „ten hodnější“. Zakazoval nám věci stylem: „Simono, to bys neměla.“ Na druhou stranu, když už se opravdu hodně naštval, tak z něho šel velký strach. Krása mezi stěnami
20
Při studiu na šestiletém gymnáziu jsem už poměrně často jezdila na plavecká soustředění, mamka mi proto pomáhala psát slohové a seminární práce. Umí se výborně vyjadřovat a dokáže sepsat na papír i skvělá souvětí, za která by se nemusel stydět kdejaký spisovatel. Občas mi pomohla napsat i tahák. No vlastně, i táta mi s ním pomáhal. Když jsem byla na závodech nebo na soustředění a nedokázala jsem se na test připravit tak dobře, jak jsem chtěla, tahák pro mě byl takovou jistotou, že test dokážu zvládnout. Většinou jsem ho ani nevyužila, protože co jsem měla v taháku napsané, to jsem si většinou pamatovala. Po celou dobu studia na gymnáziu jsem nevěděla, jakou vysokou školu bych chtěla absolvovat. Mamka strávila hodiny u počítače, aby zjistila možnosti vysokých škol, které bych mohla studovat a které by mi k něčemu byly. Fyzioterapii jsem se tedy začala věnovat díky mamce a jsem jí za to vděčná. Přála jsem si studovat nějaký medicínský obor, a abych mohla u vysoké školy i co nejvíce trénovat. Fyzioterapie se zdála být jediná možnost. Také s ohledem na polohu školy, protože fakulta tělesné výchovy a sportu se nacházela pouze hodinu cesty autem z Chomutova. Jakmile jsem dokončila vysokou školu, tak jsem poslední rok před olympijskými hrami v Riu de Janeiru střídavě už přespávala u Kryštofa. Pomalu jsem se z domova stěhovala pryč. Myslím, že z toho naši byli trochu smutní. Jsou rádi, když jsme s bráchou doma a třeba hrajeme karty. Teda zábavné to je jen do té doby, dokud vyhrávám a nerozčiluji se nad prohrou. I v dnešní době mi mamka pořád hodně pomáhá. Pokud potřebuji poslat dopis na poště, vyzvednout balík, něco z domova přivézt nebo pokud se odněkud vrátím a mám prázdnou ledničku, nakoupí mi. Pořád pro nás dělá maximum a jsme pro ni stále její malé děti, i když mi bylo 30 let.
Biblická Eva byla sice první, ale maminka je jednička... Je i pro tebe Lenka vzorem i inspirací? Mamka má hodně předností a dobrých vlastností, kterých si na ní cením. Nějaké její vlastnosti jsem nesnášela, když jsem byla menší, ale teď začínám rozumět, proč tak jednala. A jsem za to ráda. Když se s tátou vzali a já jsem se do pár let narodila, tak to neměli úplně snadné. Táta
21
Simona Kubová
byl už pár let zaměstnán v chomutovské nemocnici jako dětský lékař, ale nástupní plat mladého lékaře bez nočních služeb se blížil platu uklízečky. Abychom na tom byli finančně lépe, měl hodně služeb na dětském oddělení, a navíc si přidal ještě služby rychlé zdravotnické pomoci. Doma skoro vůbec nebyl. Téměř všechny domácí práce byly na mamce. Když se pak narodil i brácha a oba jsme byli nemocní ve stejnou dobu, a do toho táta sloužil víkendovou službu, mamka byla zavřená s námi doma. Na nás s bráchou byla ale pořád milá. Nedala na sobě znát, že už je strašně vyčerpaná. Vždycky nám dávala maximální množství lásky a péče a snažila se pro nás udělat, co nám na očích viděla. Dokáže se pro rodinu obětovat. Udělá pro své nejbližší maximum a nečeká za to vděk. Spíše ji mrzí, že si té snahy a péče druzí téměř nevšimnou a považují toto chování za samozřejmost. Dalšími jejími přednostmi jsou organizační schopnosti, preciznost a pečlivost. To jsem po ní zdědila. Doma má každá věc své místo. Pokud něco nemůžeme najít, mamka většinou ví naprosto přesně, kde co je. Ne vždy nám to vyhovovalo. Museli jsme neustále vracet věci, které jsme si vzali, na své místo. Také nesnáší pozdní příchody. Raději vstane o 30 minut dřív a bude těch 30 minut čekat, než aby přišla o minutu později. Nemá ráda, když na ni někdo čeká. Můj velký obdiv získala, když si ve svých 40 letech po dvou dětech dodělávala vysokou školu. Získala tak pedagogické minimum, které potřebovala k výuce na střední zdravotnické škole. Ještě obdivuhodnější je, že vysokou školu studovala až na Slovensku (v té době tento obor nebylo možné v České republice studovat). Pravidelně k našim východním sousedům dojížděla vlakem, protože nerada řídí auto na dlouhé vzdálenosti. Také zná a cení si hodnoty peněz. Když mi bylo asi deset a viděla jsem kamarádky na jarních prázdninách v Alpách, jak sjíždí sjezdovku na snowboardu, moc jsem si ho přála dostat pod stromeček. Chtěla jsem totiž konečně vyměnit lyže za něco víc „cool“. Na snowboard jsem ale čekala skoro pět let. Byla jsem z toho smutná. Avšak když se na to podívám zpětně, bylo to moudré. Na lyže jsme jezdili jen jeden týden v roce. Nikdy předtím jsem na snowboardu nestála a mohlo mě to rychle omrzet. Rodiče prostě měli pravdu a mě takový přístup naučil vážit si peněz. Krása mezi stěnami
22
Mamku obdivuji v tom, že dokáže podporovat naše sportování, i když ona sama ke sportu nemá úzký vztah. Tátovi je skoro šedesát a má velice náročný pracovní úvazek v nemocnici, kde je prakticky pořád. Přesto si vždy najde čas na své sportování, a navíc chodí pravidelně trénovat závodní družstvo chomutovského oddílu. No a mamka to pořád toleruje. A taky úžasně vaří. Miluju její zelnou polévku. Tu bych mohla jíst každý den. Vaří nám podle našich přání, a to není úplně snadné, protože jsme s bráchou hodně rozmlsaní. O víkendu nám vyvařuje klidně i tři jídla, aby byli všichni spokojení. To obdivuji. K mamince to patří, vždy se snaží všem vyjít vstříc a dělá pro to maximum. Poměrně náročné je uvařit pro nás i štědrovečerní večeři. Ještě donedávna brácha neměl rád bramborový salát, takže jako přílohu jsme kromě něj měli i hranolky. Já ani brácha nejíme ryby, takže naši měli rybí polévku a kapra a my s bráchou hovězí vývar s játrovými knedlíčky a kuřecí řízek.
Které další ženy pro tebe byly a jsou vzorem a inspirací, zejména tedy ve sportovním životě? Ve sportovním životě je to zejména Ilona Hlaváčková. Obdivovala jsem ji už od dob, kdy jsem začala plavání více vnímat. Ilona získávala plavecké evropské a světové medaile v jednom z nejúspěšnějších období českého plavání. Společně s Danem Málkem, Hankou Černou, Květoslavem Svobodou a mnoha dalšími dosáhli na úžasné výsledky. Na vrcholu všech výkonů byly Iloniny zaplavané evropské rekordy na 50 m i 100 m znak. Ilča několikrát zvítězila na mistrovství Evropy a má zatím jedinou českou medaili z mistrovství světa z dlouhého bazénu, stříbro na 50 m znak. Když Ilona končila, na přelomu let 2004–2005, tak jsem za ní přišla na mistrovství republiky v Chomutově s prosbou o autogram. Podepsanou kartičku Ilony Hlaváčkové mám dodnes vylepenou ve svém závodním deníku. Když jsem si zjišťovala všechny její plavecké úspěchy a její milé a sympatické vystupování v médiích i na bazéně, chtěla jsem být jako ona. Je pravda, že jsem moc nevěřila, že bych mohla dosáhnout takových výsledků a někdy překonat její fantastický evropský rekord na 100 m znak 0:57,75 s. Že jsem měla Ilču jako svůj plavecký vzor, jsem
23
Simona Kubová
nijak zvlášť netajila. Když jsem se v roce 2009 díky polyuretanovým plavkám přiblížila k jejímu českému rekordu na 50 m znak 0:27,06, Ilona mě poprvé zaznamenala. O rok později jsem její český rekord překonala a získala evropský bronz na 50 m znak časem poprvé pod 27 sekund – 0:26,94. Ilona mi poslala zprávu s gratulací a ptala se mě, jaký je pocit plavat 50 metrů pod 27 sekund. Cítila jsem se jak v sedmém nebi. Ilona Hlaváčková mi napsala tak krásnou zprávu! Vzpomněla jsem si, jak jsem ji sedm let předtím prosila o podpis a fotku. Ilča mi napsala potom ještě jednu zlomovou zprávu. Byla jsem na mistrovství světa v Istanbulu na krátkém bazénu v roce 2012. Vyhrála jsem rozplavbový závod na 100 m znak a ze čtvrtého místa postoupila do světového finále. Časově odskočená byla jen Australanka Rachel Gohová. Zbylé startovní pole bylo poměrně vyrovnané. Byla jsem před finálovým závodem hodně nervózní, cítila jsem šanci mít na krku cenný světový kov. Před finále jsem ale dostala další zprávu od Ilony. Neuvěřitelně povzbudivá SMS s textem, že to můžu dokázat, mě trochu uklidnila a zároveň namotivovala. Po skvěle odplavaném posledním bazénu jsem dohmátla na třetím místě. O dvě setiny za druhou Dánkou Mie Nielsenovou. Emoce mohly propuknout. Ilče jsem odepsala, že jí moc děkuji, že jsem to dokázala i její zásluhou. Jednou mi ale její hřejivá slova nepomohla. Po medailových žních a zisku titulu mistryně Evropy jsme s Ilčou společně natáčely pořad pro Českou televizi. Ilona tam řekla, že mám ještě všechny úspěchy před sebou. Od té doby se mi nepodařilo evropskou a světovou medaili získat. Častokrát mi chybělo pár setinek, ale nikdy jsem už potom nestála na stupních vítězů. Výjimkou byla světová univerziáda v roce 2015, kde jsem získala stříbro na 200 m znak v olympijském kvalifikačním limitu na olympijské hry do Ria de Janeira 2016. Mým druhým, řekněme „novým“ vzorem je japonská plavkyně Rikako Ikeeová. V současné době jednadvacetiletá plavkyně zvítězila před několika lety na mistrovství světa juniorů a na světových pohárech porazila i jednu z nejlepších plavkyň světa Sarah Sjöströmovou v její nejsilnější disciplíně 100 m motýlek. Rikako směřovala k olympijským hrám v Tokiu, které se měly konat na její domácí půdě v roce 2020. Rikako ale Krása mezi stěnami
24