Issuu

OSAMĚLÁ MEREDITH Claire Alexander

Osamela Meredit_blok 2020.indd 3

31.08.22 15:27

Přeložil Martin Urban

Osamela Meredit_blok 2020.indd 4

31.08.22 15:27

Prolog K vlakovému nádraží to mám šest minut chůze, což je dost času, pokud si vezmu boty bez podpatku. Na věšáku u vstupních dveří visí baloňák, v jeho kapse je červená čepice. V tašce na kuchyňském stole čeká vše potřebné pro den strávený v kanceláři. Mám čerstvě umyté a učesané vlasy, na rtech nanesený lesk, který má stejnou barvu jako čepice – což je sice náhoda, ale líbí se mi to. Kdesi mezi kuchyní a domovními dveřmi se mi v hrdle usadí semínko pochybností. Nedokážu ho spolknout ani vykašlat. Mám sevřený hrudník, horké dlaně. Po pažích mi jako miniaturní elektrické šoky stoupá mravenčení. Dívám se na podlahu a pozoruju, jak moje chodidla kloužou po prknech, která jsem před pouhým měsícem tak důkladně osmirkovala. Jako by ty nohy patřily někomu jinému. Na schodišti si kecnu na zadek, sedím na třetím schodu odspodu a zkouším polknout. Stále zírám na chodidla navlečená v tlustých ponožkách. Nosím je vždy do svých nízkých bot – jsou mi o půl čísla větší, protože moji velikost v obchodě neměli. Ty boty na mě teď v pozoru čekají pod pověšeným kabátem na konci chodby. Vím, že tam jsou, ale nedokážu k nim dojít. Vždyť stačí jenom dojít ke dveřím. Vklouznout do bot a zatáhnout na nich zip. Obléknout kabát a nasadit červenou čepici. Přehodit tašku přes rameno a zamknout za sebou. Jednoduchý sled úkonů, které z celého dne zaberou pouhou minutu. Stále ještě můžu do práce přijít včas. Jenže semínko v krku se zvětšuje. Lapám po dechu. Není tu nikdo, kdo by mi pomohl, a sama na to nestačím, paže a nohy mi hoří. 5

Osamela Meredit_blok 2020.indd 5

31.08.22 15:27

Když konečně zvládnu vytáhnout z tašky mobil, je o tři hodiny víc a mám dvanáct zmeškaných hovorů. Přesto jsem pořád na schodišti a sedím na třetím schodu odspodu.

Osamela Meredit_blok 2020.indd 6

31.08.22 15:27

Den 1214. Středa, 14. listopadu 2018 Jmenuju se Meredith Maggsová a 1214 dnů jsem neopustila domov.

Osamela Meredit_blok 2020.indd 7

31.08.22 15:27

Den 1215. Středa, 14. listopadu 2018 Když dorazí, právě uklízím obývák. Nejdřív zaparkuje šedé auto před domem. Potom přichází po chodníčku k domu. Pod jednou rukou si nese tenké desky, má dlouhé nohy. Ke dveřím mu stačí udělat tři kroky. V 10:57 zvoní ten vysoký muž u dveří. Líbí se mi, když jsou lidé dochvilní. Nemívám moc návštěv – pravidelně se u mě stavuje jen kamarádka Sadie se svými dětmi Jamesem a Matildou, pak ještě kurýr z dovážkové služby Tesca. Sadie chodí často pozdě a bývá vynervovaná, ale té to prominu, protože je to samoživitelka s náročným zaměstnáním – dělá zdravotní sestru na kardiologické ambulanci v největší glasgowské nemocnici. Kurýr Tesca jezdí vždycky načas. Několikrát se zhluboka nadechnu a sleduju svá chodidla v modrých teniskách, jak kráčí ke dveřím. Pozoruju, jak pravá ruka sáhne po klice, uchopí ji, zmáčkne, zatáhne. Otevřu dveře pomalu k sobě a rychle si ho obhlédnu. Kostkovaná košile zapnutá až ke krku, na ní tmavě modrý kabát s kapucí. Bude o pár let mladší než já, alespoň myslím. Prostě někdo, kdo si užívá pobytu na čerstvém vzduchu a sluníčku. Má tmavé vlasy, po stranách kratší, na temeni delší. Přátelský výraz – široce otevřené oči a nenucený úsměv. Moc návštěv ke mně nechodí. Ale tahle vypadá na první dojem OK. 8

Osamela Meredit_blok 2020.indd 8

31.08.22 15:27

Podává mi ruku. „Meredith? Tom McDermott z Podaných rukou, charity pro osamělé. Na setkání s vámi jsem se těšil.“ Kéž bych dokázala říct to samé, ale na seznamu věcí, na něž se těším – uznávám, že krátkém – tohle setkání není. Poznávat nové lidi mě nikdy netěšilo. Zejména ty, kteří jen přijdou zkontrolovat, jestli se nezanedbávám, nechřadnu nebo nesnídám vodku. Když si ve formulářích zaškrtnou všechna příslušná okénka, zjistí, že jsem vcelku nudný případ. Potřesu Tomu McDermottovi rukou, protože se to sluší. Je to první muž, co zavítal do mého domu po Gavinovi – po půvabném, milém Gavinovi, který nedokázal čelit mým nočním můrám – ale nijak ohrožená se necítím. Tom McDermott stojí v kostkované košili a kabátu na zápraží, ale strach mi nenahání. Přesto ho nezvu dál. Ještě ne. Neochotně a na pochybách, že to vůbec k něčemu bude, jsem ho sem vytáhla poté, co mi Sadie nechala na jídelním stole pod krabicí sušenek brožur ku. Tu samou právě Ted McDermott loví ze složky a mává mi s ní před očima. Na velký černý slogan na brožurce JSME TU PROTO, ABYCHOM VÁS DRŽELI ZA RUKU reaguju propletením prstů za zády. O tomto projevu vzdoru vím jen já. Dívám se na dvojici lidí na přední straně brožurky. Jejich obličeje znám – vídám je několikrát denně, protože tu brožurku mám přichycenou na dvířkách ledničky magnetem ve tvaru srdce. Jeden patří ženě středního věku, druhý muži, který by mohl být jejím dědečkem. Má kalný pohled, po kaž dé straně hlavy chomáč bílých vlasů, s rameny vytaženými k uším se v křesle scvrkává. Ti dva se na sebe usmívají a v duchu svého loga se drží za ruce. „Vždycky jsem si myslela, že pomoc pro osamělé se týká starých lidí,“ říkám Tomu McDermottovi, kterému se chystám brožurku prezentovat coby vzorek A. 9

Osamela Meredit_blok 2020.indd 9

31.08.22 15:27

„My se vlastně snažíme oslovit každého, kdo potřebuje přátele. Postarší lidi, teenagery i všechny mezi tím.“ „Mám přátele,“ oznámím mu, byť poněkud zveličuju realitu. „Možná tam zbývá místo ještě pro jednoho?“ Zamyslím se, jestli se můj maličký okruh přátel vůbec dá okruhem nazvat – ledaže by se počítaly i kočky – a na slova o školení, hodnocení rizik a kodexech chování se příliš nesoustředím. I tak ale dospěju k názoru, že mě to zajímá natolik, abych ho pustila dál. Téměř hotovou skládačku puzzle s obrazem Polibek od Gustava Klimta na konferenčním stolku v obýváku jsem sklidit nemohla, tak jsem stolek opatrně přisunula ke stěně. Pokud Tom McDermott potřebuje stůl, můžeme se přesunout do kuchyně. Můžu ho tam nechat a jít uvařit čaj. („Bez cukru, jsem sladký až dost,“ prohlásí a mrkne na mě, což mi z nějakého důvodu připadá spíš roztomilé než slizké). Když se vrátím do obýváku, klečí a prohlíží si Polibek. „Jak dlouho vám to trvalo?“ vyzvídá. „Pár dní, vždycky když jsem měla tu a tam volnou půlhodinku,“ vysvětluju a pokládám tác s čajem na podlahu. Navzdory McDermottovu tvrzení, že je sladký až dost, jsem na podnos přidala talíř sušenek s čokoládovou náplní. „Úžasné,“ prohlásí. Domnívám se, že tím myslí tu skládačku, a ne sušenky, přesto po jedné sáhne a kousne si. Zůstává sedět na zemi v tureckém sedu a sušenku spláchne douškem čaje. Na to, že je tu cizí, se v mém obýváku docela zabydlel. Sedím na kraji pohovky, horký hrnek mi zahřívá dlaně. „Meredith, opravdu vás rád poznávám. Dřív, než si začneme povídat, bych vás rád obeznámil s činností naší charity. 10

Osamela Meredit_blok 2020.indd 10

31.08.22 15:27

V roce 1988 ji přímo tady v Glasgow založila žena jménem Ada Swinneyová, jejíž matka nemohla kvůli demenci opouštět dům. A my teď máme stejné poslání jako kdysi Ada – nabízet společnost, přátelství a podporu komukoli, kdo to potřebuje.“ Nevím, co na to říct, tak jen usrkávám čaj. „To nejdůležitější je, abyste se se mnou stále cítila dobře a v bezpečí. Pokud by to v kteroukoli chvíli přestalo platit, ozvěte se a já bez jakýchkoli řečí odejdu!“ Vytáhne ze složky pár formulářů. „Odbydeme si nejdřív tu nudnou část?“ Odpovídám na všechny jeho otázky a přikyvuju pokaždé, když je to třeba, dokud všechny formuláře nevrátí na původní místo. „Je jasné, že co se puzzle týče, jste hvězda. Jak jinak ještě trávíte čas?“ Po pár dlouhých vteřinách, co se Tom McDermott usmívá – uznávám, že má vlídné oči – a já na něj nechápavě zírám, řeknu: „Dost čtu.“ „No to vidím!“ Ukáže na stěnu obloženou knihami. Pak jedním ladným pohybem vyskočí na nohy. Vzhledem k jejich délce mě jeho mrštnost překvapí. „Máte tu pestrý výběr, Meredith. Spoustu klasiky… historie… umění… Která z nich je vaše nejoblíbenější?“ „Vlastně mám nejradši sbírku básní. Od Emily Dickinsonové.“ Stoupnu si k poličkám vedle něj a sáhnu po tenké oranžové knížce. Hřbet má po desítkách let používání a držení v prstech mnohem starších, než jsou ty moje, měkký a pomačkaný. Koupila jsem ji v oblíbeném antikvariátu, na vnitřní straně obálky má vepsáno: „Navždy, tvá Violet.“ Často jsem dumala, kdo ta Violet mohla být a proč kniha, která jí byla věnovaná s takovou oddaností, skončila za dvě libry u mě. Ale ať už byl příběh té knížky jakýkoli, cítím se s ní bezpečněji. 11

Osamela Meredit_blok 2020.indd 11

31.08.22 15:27

„Dickinsonová. To je ta, co v mozku pohřeb cítila, že jo? Geniální.“ „Jestli chcete, můžete si sbírku půjčit.“ Tou nabídkou překvapím sama sebe. „To bych moc rád. Děkuju, Meredith. Budu na ni dávat pozor a vrátím vám ji při příštím setkání.“ Trochu mě to zaskočí. Očekávala jsem, že nabídku k vypůjčení mé nejoblíbenější knížky uctivě a slušně odmítne. Ale než se stačím opět posadit na pohovku, už si ji strká do složky a bere si další čokoládovou sušenku. „Meredith, vím, že jste už velmi dlouho nevyšla z domu.“ „Dvanáct set patnáct dní,“ upřesním. „Velmi dlouho,“ zopakuje. „Ano, čas letí.“ „Vy ty dny počítáte?“ Krčím rameny a připadám si hloupě. „Když nemám co odpočítávat, tak sčítám.“ Obtočím si paže kolem těla, i když si moc dobře uvědomuju, jaký tím vysílám signál. „Jestli nechcete, nemusíme o tom mluvit.“ V porovnání s mým ostrým tónem je ten jeho vlídný. „Jsem tady proto, abych vás blíže poznal. Rád bych se dozvěděl, jak žijete, co se vám líbí a co ne, jak trávíte čas. A… No, možná přijdeme i na způsob, jakým byste se dokázala vrátit do světa?“ „Ale já ve světě jsem,“ prohlásím vzdorovitě. „Samozřejmě že ano. Ale…“ „A mám kocoura. Jménem Fred.“ „Fred? Jako Fred Astaire? Fred Savage?“ Zazubí se. Já ne. „Prostě Fred. „Kočky zbožňuju,“ prohlásí. Začínám se domnívat, že Tom McDermott se mnou bude souhlasit, ať řeknu cokoli. Skládačku puzzle považuje za úžasnou. Emily Dickinsonovou 12

Osamela Meredit_blok 2020.indd 12

31.08.22 15:27

a kočky zbožňuje. Začínám litovat, že jsem mu dala svou nejcennější básnickou sbírku. Možná už ho nikdy neuvidím a stejně tak ten milovaný, omšelý oranžový přebal. Zajímalo by mě, jestli bych mu mohla říct, aby mi knížku vrátil. Anebo, kdyby třeba šel na záchod, mohla bych mu ji vytáhnout ze složky a vrátit tam, kam patří, na druhou polici odshora. Jenže nic nenasvědčuje tomu, že by chtěl na záchod. Chce si dál povídat o kočkách. „Co se stane, až Fred onemocní?“ vyzvídá. Tom McDermott mě podcenil. Všechny podobné otázky už jsem si dříve vyslechla. „Fred nikdy není nemocný,“ oznámím hrdě. „Ale mám hodně dobrou kamarádku Sadie. Ta by ho vzala na veterinu.“ „Aha. Tak to je dobře. Co všechno ještě pro vás Sadie zařizuje?“ „Jednou měsíčně mi zajde s receptem do lékárny. Toť vše. Je to kamarádka, ne pečovatelka.“ Cítím napětí v ramenou. Od chvíle, co jsem mu svěřila svou knížku, jsou celá ztuhlá, vytažená až někam k uším. „Nic jiného nepotřebuju.“ „A pracujete… na plný úvazek?“ „Píšu na volné noze, takže se to různí. Ale práce mám dost.“ „Píšete? To zní zajímavě.“ „Ani ne. Pod články v New York Times nebo jinde moje jméno nefiguruje. Píšu webový obsah pro pár firem.“ „Je to zajímavější než to, co jsem dělal dřív já, věřte mi.“ Zašklebí se. „Před rokem mě z finančního sektoru propustili pro nadbytečnost. Takže si dávám trochu pauzu a snažím se přijít na to, co dál.“ Přikývnu. Nezávazné konverzace mi nikdy nešly. „Co příbuzní, Meredith? Navštěvují vás?“ „Je to komplikované.“ 13

Osamela Meredit_blok 2020.indd 13

31.08.22 15:27

„S takovými věcmi si umím poradit,“ ujistí mě vlídným tónem. „Ale nemusíme o tom mluvit, Meredith.“ „Mám matku. A sestru. Fionu. Fee. Je o rok a půl starší než já.“ Všechno to vychrlím rychle za sebou. „Jaká je vaše sestra?“ Od něj ta otázka zní přirozeně. „Je jiná než já. Ale nic nového o ní nevím. Už dlouho jsme spolu nemluvily. Vlastně se s ní ani s matkou vůbec nevídám.“ „Tak to je komplikované,“ pronese Tom potichu. Pak čeká. Dumám, jestli mám říct víc, když mi dává prostor. Ale nenacházím ta správná slova, tak jdu do kuchyně pro další sušenky. O půl hodiny později stojím u vstupních dveří a trpělivě čekám, až Tom McDermott odejde, udělá tři kroky po chodníčku, nastoupí do šedého auta a odjede. Jsem vyčerpaná ze všeho toho povídání, z otázek, ze starostí o svou knížku, ze všeho toho předstírání, že můj život je na stupnici od jedné do deseti na desítce, když ve skutečnosti po většinu dní sotva dosahuje k číslu šest. S odchodem si dává načas. Už mi hojně poděkoval za pohostinnost, díval se mi zpříma do očí a oznámil, že příští týden zase přijde, pokud tedy nebudu proti. Fred nás pozoruje ze svého oblíbeného místa v křesílku na podestě nad schodištěm. I pro něj je to první mužská návštěva v tomto domě a mě by zajímalo, jestli si kočky takové věci uvědomují. Na jednu stranu jsem ráda, že předtím nešel dolů Toma přivítat. „Mějte na vědomí, že z vaší strany nejde o žádnou povinnost,“ informuje mě Tom. „Jestli nesnesete moje vtípky nebo si nemůžete dovolit všechny ty sušenky, které spořádám, kdykoli mě vyhoďte. Slibuju, že se neurazím.“ „Máte mou nejoblíbenější knížku, takže se asi ještě uvidíme.“ 14

Osamela Meredit_blok 2020.indd 14

31.08.22 15:27

„Pravda.“ Usměje se. „A já se zase těším, které puzzle složíte příště.“ „Bude to mozaikový vzorek na obkladačky. Velice propracovaný.“ „Už se nemůžu dočkat. Tak na viděnou, Meredith.“ Zvedám ruku, že mu zamávám na rozloučenou, ale on se na prahu zastaví. „Ještě jedna věc, Meredith… jestli můžu? Zajímá mě tohle – není tu něco, po čem se vám stýská? Něco, co nemůžete dělat doma?“ Začalo hustě pršet. Tom McDermott si zapne kabát s kapucí. Husté šedé mraky pozdního odpoledne za jeho hlavou plují mým směrem. Beru je na zřetel, aniž bych se na ně musela koukat. O krůček ustoupím, dál od otevřeného prostoru. „Plavání, miluju plavání,“ hlesnu. „Já jsem mizerný plavec. Zvládnu čubičku, a to je asi tak všechno. Mimochodem…“ Límec kabátu si vytáhne výš a ze špičky nosu setřepe kapku. „Jestli to takhle půjde dál, budu muset domů doplavat. Na shledanou, Meredith. Opatrujte se.“ „Vy taky, Tome McDermotte,“ šeptám při zavírání dveří. V noci se mi zdá, že s Emily Dickinsonovou plaveme ve velikém jezeře čubičku. Na břehu sedí Tom McDermott s tím starým pánem z letáku. Sledují nás, mávají a jedí čokoládové sušenky.

Osamela Meredit_blok 2020.indd 15

31.08.22 15:27

Den 1219. Pondělí, 19. listopadu 2018 Kouknu na hodiny. 8:19. Téměř načas. Mám spoustu času na cvičení, než dám v 8:54 vařit vejce. Dvě na pět minut, aby měla dokonale tekutý žloutek. Tři dny mi trvalo, než jsem to zvládla vychytat, metoda pokus – omyl. Ale ještě předtím, než dojde řada na dokonalá vejce, dvacet minut kardio cvičení. Jaký objev bylo zjištění, že dvacetiminutový trénink každý den v týdnu – s libovolným dnem odpočinku – k udržení kondice stačí. Mám pár oblíbených sestav na YouTube. Tu a tam jednotlivé prvky prostřídám, jen tak pro zábavu. Na cvičení doma o samotě je krásné, že nikdo nevidí, jak se po šesti kolech dřepů s výskokem zadýchávám. Po kardio cvičení vždy následuje relaxace: protahování, hluboké dýchání a pozitivní afirmace. „Bez výhrady sama sebe přijímám,“ je jedním z posledních příspěvků do mého repertoáru. Ale dneska ráno s tím mám opět problém, vyřčená slova nějak nezní. Moje terapeutka Diane říká, ať vytrvám, že se účinek dostaví, až se z toho stane zvyk. Namít la jsem, že afirmace by neměly být lži, což vedlo k dlouhé debatě o sabotování sebe sama. Když mám ranní cvičení za sebou a vejce se pomalu vaří, hodím do toustovače dva plátky slunečnicového chleba a nechám je tam zezlátnout. Lehce je namažu máslem, nakrájím na proužky a vyskládám na talíř. Potom do 16

Osamela Meredit_blok 2020.indd 16

31.08.22 15:27

puntíkovaných kalíšků umístím vejce, rozbiju špičku (to je na tom to nejlepší) a usednu ke stolu s čajem v nejoblíbenějším hrnku, který ladí s kalíšky na vejce. Je 8:59. Dokonalé. Z těchto drobných úspěchů mám radost. Několik hodin pracuju off‑line, lehce poobědvám sendvič se sýrem a kyselou okurkou, potom se připojím k internetu. Dobu strávenou on‑line se snažím omezovat, protože vím, jak snadno se tam člověk může zaseknout. Připadá mu to jako deset vteřin, a přitom uplynula hodina. Jednou jsem si zkusila napsat harmonogram brouzdání na internetu, nicméně záhy jsem zjistila, že se nevztahuje na pravidelné, spontánní vyhledávání na Googlu, jako když jsem třeba potřebovala recept na bešamelovou omáčku nebo si nemohla vzpomenout na celé jméno páté manželky Jindřicha VIII. (který se mi vybavil při přemýšlení o misogynii, a ony se mi všechny ty jeho Kateřiny odjakživa pletly). Vím, že podle některých lidí je internet strůjcem všeho zla, ale já bych bez něj nepřežila. Doslova. Protože si můžu cokoli objednat s dovážkou až domů, často s doručením do čtyřiadvaceti hodin. Čerstvé mléko, tampony, baterie, knihy. Když někdy nechci nikoho vidět, nemusím ani otevřít domovní dveře. Mám u nich zvenku přistavenou bednu, která je dost velká na to, aby se do ní doručené balíky vešly. Tímto hrdě přiznávám, že jsem ji tam připevnila sama. Naštěstí jsem objevila chytrou apku, která mi čas strávený na internetu měří, a když překročím osm hodin denně, odpojí mě. Šest z nich trávím prací v závislosti na počtu rozdělaných projektů, takže dvě hodiny zbývají na misogynní krále a vše ostatní. I po všech těch měsících mě stále překvapuje, jak snadno se vejdu do stanoveného limitu. Ale to jen díky tomu, že dokážu využívat čas smysluplně. 17

Osamela Meredit_blok 2020.indd 17

31.08.22 15:27

Po pročtení zpravodajství (je mezinárodní den mužů, kvůli čemuž uvíznu v bizarní směsici názorů na toxickou maskulinitu) se přihlásím na stránky podpůrné on‑line skupiny NejsteSami, do níž jsem vstoupila na základě e‑mailu od Sadie s výzvou MRKNI NA TOHLE!!! v předmětu zprávy. To byl jen jeden z jejích skvělých nápadů, má jich spousty. Posílá mi odkazy na nové knihy nebo články, o kterých doufá, že mě donutí stát se opět normálním člověkem. Posílá mi e‑maily s recenzemi nových restaurací, esemesky se zlevněnými nabídkami wellness víkendů a odpoledních svačin. Pro všechny případy, píše. Mažu je, aniž bych je četla. Vím, že to Sadie myslí dobře, ale volný čas nechci trávit pročítáním průzkumu sociálních fobií ani knížek o agorafobii od autorů, kteří mají za jménem dlouhou řadu náhodně seřazených písmen. Aby bylo jasno, ani jednou z výše zmíněných poruch netrpím. Musím uznat, že kamarádčin nápad se skupinou NejsteSami byl jeden z těch lepších. Líbí se mi anonymita navazování kontaktů přes internet, zároveň mě uklidňuje, že nejsem největší šílenec v zemi. Zrovna dnes je aktivních devadesát osm členů skupiny, což je na pondělní dopoledne docela normální. Večery a víkendy jsou ze zřejmých důvodů mnohem rušnější. Mám štěstí, že můžu pracovat z domova, s volnou pracovní dobou, a nejsem vázaná na ubíjející rutinu od devíti do pěti. Po té se mi rozhodně nestýská. Často pracuju pozdě do noci – jsem ráda vzhůru, když město spí. Na chatu se ozvu několika pravidelným uživatelům s dotazem, jak se měli o víkendu. Janice (MALAJAN) si prý užila své s nevyzpytatelnou pubertální dcerou, ale dokázala odolat pokušení sníst všechny čokolády z krabice 18

Osamela Meredit_blok 2020.indd 18

31.08.22 15:27

značky Quality Street (snědla jich jen osm, takže jí ani špatně nebylo). Gary (ZACHRANMESIM) píše, že byl na tahu – navzdory předsevzetí neflámovat – ale co prý má dělat, když se na terapii hrazenou pojišťovnou čeká osmnáct měsíců. Prozradím mu, že já na svou terapeutku čekala rok, a ačkoli Diane nepatří k mým největším oblíbencům, nikdy jsem se po konzultaci s ní necítila hůř než před tím. Janice mu radí, aby si objednal soukromou psychoterapii za padesát liber na hodinu. Gary na to, že doba je zlá a že takovou částku si dovolit nemůže. Janice opáčí, že takovou částku nejspíš utratí týdně za pivo a vodku, a debata nabere nepříznivý směr. Nechávám je přít se o nástrahách samoléčby a silných a slabých stránkách systému státní zdravotní péče. Jako obvykle se točí v kruhu. Právě se chystám odhlásit, když vtom se na displeji zobrazí okénko pro soukromý chat. KOCICIDAMA29: Haló?

Přejedu kurzorem na profilovou fotku – chundelatá bílá kočka mi vyloudí úsměv na tváři. Kouknu na podrobné informace: žena, 29, Glasgow. PUZZLEHOLKA: Čau! J KOCICIDAMA29: Nevím, jestli dělám dobře. Jsem tu prvně… Jen s někým potřebuju mluvit… L PUZZLEHOLKA: Hele, to je OK. Já jsem Meredith. KOCICIDAMA29: Čau, Meredith. Já jsem Celeste. PUZZLEHOLKA: Čau, Celeste. Vidím, že jsi z Glasgow? Ráda poznávám další domorodce. KOCICIDAMA29: Taky jsi z Glasgow? Jú, teď mám pocit, že si povídám se skutečným člověkem. V jaký části města bydlíš?

Osamela Meredit_blok 2020.indd 19

31.08.22 15:27

PUZZLEHOLKA: Rozhodně jsem skutečná J. Žiju v East Endu. KOCICIDAMA29: Právě jsem se přestěhovala na novou adresu v centru. Je to poblíž umělecké školy. PUZZLEHOLKA: Fakt? Tam jsem dřív trávila spoustu volna. Skvělé časy! KOCICIDAMA29: Bydlím na Sanderson Street. PUZZLEHOLKA: Nekecej! Tam já bydlela taky. Č. P. 48. Byt A. KOCICIDAMA29: Meredith, nebudeš tomu věřit. Jsem na 48D. PUZZLEHOLKA: TVL! Není to šílený? To je byt o patro výš! KOCICIDAMA29: Jasný. Kdy jsi tu žila? PUZZLEHOLKA: Odstěhovala jsem se odtamtud asi před pěti lety. Řekla jsem si, že je potřeba se konečně rozhoupat a pořídit si vlastní bydlení. Líbí se ti tam? KOCICIDAMA29: Okolí je úžasný. Byteček ale titěrný. Sotva by se sem vešla kočka. PUZZLEHOLKA: LOL! To si pamatuju. Když už je řeč o kočkách… Co je to za krasavici na tvé profilové fotce? KOCICIDAMA29: Aha, ta je mámina. Lucy. Tady bohužel domácí mazlíčky nechtějí L PUZZLEHOLKA: Já mám kocoura. Jmenuje se Fred. KOCICIDAMA29: Jé… Ty máš ale štěstí! Budeš si ho muset nastavit na profil, abych ho viděla! PUZZLEHOLKA: Udělám to! Zaslouží si vystavit J KOCICIDAMA29: Jsem ráda, že jsem tě poznala, Meredith. Co tě sem přivádí?

Jezdím prsty po klávesnici a píšu obvyklou odpověď.

Osamela Meredit_blok 2020.indd 20

31.08.22 15:27

PUZZLEHOLKA: Kamarádství a podpora. Mám duševní poruchu. KOCICIDAMA29: Snad z tebe nepáčím informace? PUZZLEHOLKA: Vůbec ne J KOCICIDAMA29: J Takže jak to tady funguje? PUZZLEHOLKA: No, různé věci tu mají svoje fóra. Deprese, závislost, PTSD… vlastně cokoli. Ty monitorují a moderují dobrovolníci. Je tu i spousta stránek s radami a kontakty na profesionální linky důvěry a zdroje. Taky můžeš s dalšími uživateli soukromě chatovat, jak s jednotlivci, tak se skupinami. Jako my teď. KOCICIDAMA29: Upřímně řečeno, je to docela skličující. PUZZLEHOLKA: Hele, to je OK. Nemůžu slíbit pomoc, ale určitě dokážu naslouchat, kdyby sis potřebovala o něčem popovídat.

Představuju si, jak se dívá na obrazovku a zvažuje, jestli se má svěřit cizímu člověku. Zkouší odhadnout, jestli se bude cítit líp, anebo hůř, když se o své myšlenky nebo trápení podělí. Na to jí nedokážu odpovědět. Sama jsem se po téměř dvou letech plně neotevřela Janice ani Garymu. KOCICIDAMA29: Vlastně bych ráda chvilku chatovala o kočkách, jestli nevadí? PUZZLEHOLKA: Lepíš téma mě ani nenapadá. J

Nakonec debatujeme celou věčnost, nejen o vzájemné náklonnosti ke kočkám, ale i o Lize, která bydlí v čísle 48B a na parapetu si suší mokré spoďáry. Prozradím, že od doby, co zhruba v roce 2002 odvál Lize vítr černá krajková tanga přímo do cesty autobusu číslo 60, už se mohla poučit. Celeste odepíše, že Liza nejspíš už černá krajková tanga nenosí 21

Osamela Meredit_blok 2020.indd 21

31.08.22 15:27