EUROMEDIA GROUP
STAR TREK: EX MACHINA Copyright © 2005 by CBS Studios Inc. All Rights Reserved STAR TREK and related marks are trademarks of CBS Studios Inc. This book was originally published by Pocket Books, a Division of Simon & Schuster, Inc., under exclusive license from CBS Studios Inc. Copyright © 2021 for the Czech translation by Jakub Marek Copyright © 2021 for Cover art by Jakub Schejbal Copyright © 2021 for the Czech edition by Euromedia Group a. s. ISBN 978-80-242-7621-2
Xuânovi a Kelly, kteří mě naučili, že víra a rozum spolu přece jen mohou vycházet. A Jerrymu Goldsmithovi, který bude žít navždy v podobě nadpozemské hudby.
Všichni si vytváříme Boha k obrazu svému. – Willard Decker
PROLOG
Yonada stoupala po západní obloze a rolníci se k ní modlili, aby opět zapršelo. Natira, guvernérka Zaslíbeného světa Loriny věděla, že tomu musí učinit přítrž – buď modlitbám, nebo jejímu vycházení. Možná by se Yonada dala přemístit na vyšší orbitu, kde by nezářila tak jasně a nebyla viditelná za denního světla, a čtyřikrát denně by nepřelétala oblohu. Ale to by nestačilo. Ne, pokud se lidem nepodaří otevřít svou mysl, jako se to podařilo jí. Natira v náhlém popudu nařídila vznášedlu zastavit, vystoupila a přiměla Tasariho bezpečnostní družstvo i tým Federace opustit vozy a přidat se k ní. Kráčela bahnem a bylo jí jedno, že si zničí elegantní boty a znečistí lem lesklých šatů (koneckonců jich měla spoustu). Postavila se mezi rolníky a Yonadu, hrdě napřímila hlavu a promluvila svým nejpřívětivějším řečnickým hlasem. Jak jen mohl mdlý světelný bod na obloze konkurovat její kráse? „Orákulum déšť nepřinese,“ sdělila pomýleným duším. „Je to jen stroj – nástroj, stejně umělý jako vaše pluhy a hrábě. Věřte naopak jim, síle svých vlastních svalů a obětavosti Lidu, a pak se vaší úrodě bude dařit, stejně jako Lorině.“ Rolníci na ni hleděli zamračeně a nesměle, až na jednoho statného mladíka, který vstal, aby ji se jí postavil. „Odpadlice! Zrádkyně Orákula! Proč bychom tě měli poslouchat, ty posluhovačko Federů?“ „Protože naplňuji skutečný záměr Tvůrců,“ odvětila se sebevědomým úsměvem. „Orákulum bylo pouze jejich nástrojem a jeho funkce byla ukončena. Musíme se teď spolehnout sami na sebe a na naše přátele z Federace.“
10
christopher l. bennett
Mladík jí nazval synonymem pro exkrementy, jež vzápětí doprovodil skutečnými, které se čerstvě objevily za konarim táhnoucím jeho pluh. Rozprskly se po přední části Natiřina roucha a po odhalených částech kůže, které roucho elegantně nezakrývalo. Natira sebou trhla, byla však ráda, že nemířil výš. Tasariho bezpečnostní jednotky už vyrazily a jejich nažehlené hnědé uniformy se střetly s prostými, podomácku utkanými rolnickými šaty. Chlapec se pokusil utéct, ale strážci ho rychle obklopili s tasenými paralyzéry. „Buďte opatrní!“ zavelela Natira. „Je to jen pomýlený mladík. Muži jako on jsou budoucností Loriny a my jich máme příliš málo.“ „Ale, guvernérko, je třeba z něj udělat příklad,“ trval na svém Tasari. „Lid se musí naučit –“ „Ano, musí se učit,“ přerušila ho. „Proto ho vezměte a veďte ho. Ukažte mu Knihu Lidu a texty Federace. Vzděláním a osvícením se on i všichni Loriňané mohou společně povznést nad primitivní pověry do jasného nového věku.“ Tasari úsečně přikývl. „Jistě, paní guvernérko.“ Natira zamířila zpátky k vozidlu, dychtivá vrátit se domů, shodit ze sebe zničené šaty a pořádně se vykoupat. Pozorovatelům Federace jejich čich, citlivější než fabrinský, nezáviděla. Komisař Soreth viditelně nakrčil nos, přestože se vrásčitý Vulkánec svou reakci snažil co nejlépe zakrýt. Mladě vyhlížející sociolog Hvězdné flotily Lindstrom si odkašlal. „Kdybyste nám poskytli své moderní vybavení,“ poznamenala Natira kysele, „podobná dřina ve špíně by byla zbytečná.“ Soreth přísně pozvedl obočí. „Jak jste si jistě dobře vědoma, paní guvernérko, podobný pokrok musíte učinit sama. Můžeme vám jen radit.“ Sloužící, kteří k ní přispěchali s navlhčenými ručníky, jí začali pomáhat ze zničených šatů. „A přesto si přejete, abychom se připojili k vaší velké Federaci a naše léky a pradávné znalosti mohly prospět všem vašim národům.“ „Přejeme si, abyste se stali silnou civilizací, která obohatí naši rozmanitost, a ne se jí podřídí.“
ex machina
11
„Pak si tedy můžete být jistý, pane komisaři, že děti Fabriny znovu získají svou dávnou slávu. Lid se lží Orákula vzdá, dokud do toho já budu mít co mluvit.“ „Za dobu strávenou na Lorině jsem pozoroval celou řadu důkazů o tomto přerodu,“ opáčil Soreth. „Nebylo by logické věřit, že jediný… nepříjemný incident by tyto snahy jakkoli poškodil.“ „Tím bych si nebyl tak jistý,“ ozval se Lindstrom, který se snažil nedívat se přímo na ni, zatímco jí sluhové omývali kůži. Tabu pozemšťanů jí připadala velmi zvláštní, uvážila-li, že to byli právě oni, kdo Fabriny osvobodil od jejich nejpřísnějších zákazů. „Stará víra je ve vaší kultuře zakořeněná už přes deset tisíc let. Nemůžete čekat, že se vytratí během jediné generace.“ Natira se na mladého muže zamračila. (Pravda, nebyl o moc mladší než ona sama, ale jeho baculatá tvář, sluncem vybledlé vlasy a impulzivní chování jí ztěžovaly vnímat ho jinak něž jako chlapce. „Tvůrci se možná domnívali, že pověry budou mít na Yonadě svůj účel, zatímco jsme byli drženi pod falešnou oblohou dutého světa. Ale přáli si, aby se lidé dozvěděli pravdu, jakmile dorazíme k Zaslíbenému světu. A já přísahala, že budu sloužit pravdě.“ „To já taky,“ přitakal Lindstrom. „Ve Hvězdné flotile nás učí, že je to naše základní povinnost. Ale existují různé druhy pravdy. Ať je původ těchto přesvědčení jakýkoli, mají pro váš lid význam; jsou nedílnou součástí vaší kultury.“ „Mluvíte jako Orákulum,“ ušklíbla se Natira, když si začala kolem boků omotávat nové šaty. „Pravda by měla být pravdou pro všechny.“ Lindstrom se náhle zamračil a zhluboka se nadechl. „Cítíte to?“ Soreth pozvedl obočí. „Je nemožné cítit cokoli jiného.“ „Ne, to nemyslím – něco… hoří…“ Otočil se, chvíli upřeně hleděl na pozemní vůz a pak se tím nejnemístnějším způsobem rychle vrhl na Natiru a Soretha, srazil je do bláta a zničil
12
christopher l. bennett
veškerou snahu jejích služebníků stejně jako její nové šaty dřív, než si je stačila úplně obléct… Pak se ale otřásla země, Natiru zasáhl spalující žár a tlaková vlna ji zatlačila hlouběji do bahna. Když se vzpamatovala a posadila, aby se rozhlédla kolem sebe, spatřila na místě, kde předtím stálo vznášedlo, hořící vrak. Plameny byly přízračně tiché a ona si uvědomila, že kromě hlasitého zvonění nic neslyší – právě ve chvíli, kdy si vzpomněla, že řidič zůstal uvnitř vozu. „Takže Natira přežila?“ „Ano, vaše Svatosti,“ přisvědčil neochotně Moredi. Když jeho bomba minula cíl, byl v pokušení se do centrály nevrátit, aby nemusel čelit Dovrakuovu trestu. Ale kdyby utekl, věděl, že by ho Věrní našli a vypořádali by se s ním stejně rázně a nemilosrdně, jako by si poradili se všemi svými nepřáteli a jako se měl on vypořádat s Natirou. Místo toho se postavil svému vůdci, sdělil mu pravdu a spoléhal se na jeho milosrdenství. „Já však neselhal! Ten úlisný Feder ji zachránil! Do jednoho je proklínám! Nejdřív jejich ‚Hvězdná flotila‘ zničila naše posvátné Orákulum, a teď ukrývá tu mrchu, která Je zradila!“ „Uklidni se,“ mírnil ho Dovraku. „Všechno má své důvody. Dokonce i Hvězdná flotila hraje svou roli ve výpočtech seslaných Orákulem.“ „Jak? Jaký má smysl, že Tvůrci dovolují existenci takového zla?“ Dovraku vykročil k Moredimu uvolněným krokem, s pohledem netečným – a uhodil ho do obličeje silou, která muže srazila na zem a málem omráčila. „Takovým, jako jsi ty, nepřísluší, aby zpochybňovali posvátnou logiku Tvůrců,“ pronesl bez emocí. „Nezapomeň, proč útočíme právě teď.“ „Kvůli Znamení.“ „Přesně tak. Zrození nového boha, bytosti s transcendentní logikou a nekonečnou výpočetní kapacitou… přímo nad světem Federů, tak jako Orákulum dlí nad Lorinou.“ Prorokův hlas zůstal klidný a jasný, neposkvrněný vášní smrtelníků, avšak prodchnutý odhodláním a vírou. „A u zrodu stáli titíž
ex machina
13
členové Hvězdné flotily, kteří nahradili naše Orákulum svými vlastními lžemi.“ „Ale proč?“ odvážil se zeptat Moredi prosebným a podřízeným hlasem. „Proč by srazili jednoho boha a zvěstovali jiného?“ „Doufám, že se to dozvím. Ale je jisté, že vše má svůj účel. Apoteóza u Země je znamením, předzvěstí znovuzrození Orákula. A trojice Kirk, McCoy a Spock sehraje svou roli, tím jsem si jistý. Možná jako osvoboditelé Orákula… nebo jako jeho oběti.“ Dovraku natáhl ruku, pomohl Moredimu na kolena a blaženě se na něj zahleděl. „Ale není pochyb o tom, že se Orá kulum brzy znovu zrodí, mocnější a velkolepější než kdy předtím. Mocný V’Ger nám ukázal cestu.“
KAPITOLA PRVNÍ Nezasloužila by si teď Enterprise pořádnou testovací plavbu, pane Scotte? – James T. Kirk
Jim Kirk se ztratil a na vině byla Enterprise. Ne však tak jako před dvěma týdny, kdy ho neznalost přestavěné hvězdné lodi donutila zeptat se pobočníka, kde najde turbovýtah, a ztrapnit se tak přímo před Willem Deckerem. Ne, jakmile mise k V’Geru skončila, pustil se Kirk do intenzivního průzkumu všech novinek modernizovaného plavidla. Už od počátku se k tomu chystal, coby náčelníkovi operací Hvězdné flotily mu ostatně příslušelo, aby se v podobných záležitostech orientoval, ale povinnosti spojené s řízením přesunů materiálu a personálu a údržbou celé flotily mu pokaždé zabránily soustředit se na podrobnosti přestavby jediné lodi. Anebo se jí možná vyhýbal podvědomě, protože by ho příliš bolelo sledovat vše jen zpovzdálí, a potvrdit si tak, že Enterprise už není jeho. Kirk se domníval, že rychlokurz technických zvláštností nové Enterprise ho již vyléčil z romantického vytržení, které prožil, když loď poprvé spatřil v doku, kde se mu Scotty během prodloužené cesty přepravním modulem pochlubil svou kráskou. Přesto se teď, když vyhlížel ven velkými panoramatickými okny důstojnického salónku Hvězdné základny 22, odkud bylo vidět na přístaviště vesmírné stanice a na blyštící
16
christopher l. bennett
se hvězdnou loď, která tam kotvila, v její kráse opět ztratil. Stará Enterprise Kirkovi vždycky připomínala Pegase v letu: její kůže se bíle leskla, spojnice trupů evokovala krk koně se vztyčenou hlavou, sešikmené vzpěry gondol zase křídla připravená k prudkému vzletu. Pro pozorovatele s méně poetickým viděním světa to však byla dokonale funkční konstrukce, samé rovné linie a okrouhlé záhyby. Nyní se díky krku směřujícímu víc dopředu, vzpěrám zkoseným dozadu, nesoucím gondoly navržené v duchu art deco a štíhlejším liniím trupu posetého souhvězdím světel proměnila v sochu evokující rychlost a sílu. Bylo to, jako by se zakuklila a nyní na svět vykoukla tak, jak vždycky měla vypadat. S výjimkou kostry talíře a přední části sekundárního trupu toho z původní lodi zbylo jen málo. Jistě nešlo o první loď v dějinách, která byla takto důkladně přestavěna, a co nejvíc původního materiálu bylo recyklováno na výrobu stavebních článků a přepážek. Přesto byly každý pohonný a energetický systém, každý počítač, každý kus vybavení, každý metr vedení a optických vláken, každá konzole, židle a osvětlovací panel nahrazeny novým, vylepšeným modelem. Kirkovi na ničem z toho nezáleželo. Koneckonců, většina buněk v jeho těle v době, kdy poprvé převzal velení hvězdné lodi, byla také dávno nahrazena (i když bohužel nijak vylepšenými verzemi), ale celek zůstal stejný; tělo obsahovalo tutéž duši. A když Enterprise spatřil, hned věděl, že totéž platí i o ní. Rozdíl byl pouze v tom, že teď byla její duše viditelnější. „Copak tě to už nenudí?“ ozval se za ním veselý hlas. Kirk si růžolícího odrazu komodora Feina zrcadlícího se v okně všiml, sotva velitel základny vstoupil do salónku. „Jen tak zírat na svou loď? Chci říct, že tam jen… visí. Nic nedělá.“ Kirk se usmál. „To ani Mona Lisa. A i na ni se lidé rádi dívají pořád.“ „Není to můj typ,“ pokrčil mohutný komodor s tmavými vousy rameny. „Vůbec nechápu, co je na tom jejím úsměvu tak záhadného. Copak se lidé běžně neusmívají, když se nechávají portrétovat?“
ex machina
17
Kirk se chystal odpovědět, ale nenašel ta správná slova. A tak se vrátil k výhledu na Enterprise. Fein se k němu na okamžik připojil, pak nápadně zívl, aby se k němu Kirk opět otočil. „Promiň. Nechápej mě špatně, je to bezesporu pěkná loď. O to víc teď, když s ní mí lidé skončili.“ „O tom nepochybuji. Prosím, poděkuj komandéru Mattesinovi a jeho týmům.“ Vzhledem k tomu, že Enterprise vyplula předčasně, nezbylo příliš mnoho času na instalaci všech potřebných zařízení pro členy posádky. Kirkovo impulzivní rozhodnutí zamířit „vpřed, tamhletudy“ na testovací plavbu, místo aby se vrátil do vesmírného doku a dokončil přesuny personálu, přestavbu a doplnění nezbytných zařízení, posádku mírně rozladilo. Kirk proto nařídil, aby byly osobní věci jejích členů doručeny na Hvězdnou základnu 22, která se shodou okolností nacházela na trase kurzu vágně vytyčeném kapitánovým „tamhletudy“. Fein a jeho posádka odvedli při dovybavení lodi skvělou práci, byla nyní pohodlnější a méně strohá. Ba co víc, pomohli Spockovi a technikům odstranit poslední kód trojského koně, kterým romulanští špehové při přestavbě infikovali počítače a který Decker objevil doslova v předvečer dne, kdy ho Kirk zbavil velení. Teprve po misi k V’Geru měli Scott a doktorka Chapelová čas ho o incidentu informovat, a Kirk poznal, kolik toho zesnulému Willu Deckerovi dluží. Ne, ne zesnulému, jen… nezvěstnému? Ztracenému? Povznesenému? Jakému vlastně? Fein znovu promluvil, a přerušil tak jeho přemítání. „Určitě nechceš, abychom jí natřeli trup? Chceš ho nechat jen tak?“ Kirk znovu očima přejel po povrchu Enterprise. Věděl, že má před očima dvacet tisíc desek z krystalického tritania fázově svařených do jediného, téměř bezešvého celku, s každým plátem o rozdílné struktuře, aby se žádná prasklina v trupu nemohla příliš rozšířit. Avšak v jeho očích šlo o mozaiku perleťových, zářivých našedlých odstínů, které loď prozařovaly jako mnohostěn vytesaný z drahokamu. „Takhle se mi líbí víc,“ opáčil, pak se ale zarazil, aby nepřidal: „nahá“. Věděl, jak by to vyznělo – zvlášť kdyby se o tom dověděl McCoy,
18
christopher l. bennett
který ho měl stále pod drobnohledem, jestli nejeví známky posedlosti vlastní lodí. Ale pokud nejsem posedlý, pomyslel si Kirk, proč tu tedy stojím a při každé příležitosti civím z okna, místo abych se družil se svými lidmi a poznával je? Zvláště s těmi novými, kteří přišli na palubu zde, na hvězdné základně. Enterprise opustila přístav s minimální standardní posádkou 431 členů, z nichž spousta patřila k dočasnému personálu, který měl po ukončení nouzového stavu jiné úkoly. Ti je na základně opustili, a namísto nich se nalodilo přes sto nových, čímž posádka dosáhla plného počtu pěti set členů. Kirk je všechny formálně přivítal na palubě a potřásl si s nimi rukou, ale dosud se nijak vážně nesnažil je poznat, naladit se na společnou vlnu a začít formovat nový tým, rodinu, jakou bývala jeho někdejší posádka. Ale proč? Kirk se probral ze svého snění. „Máš pravdu, Davide,“ pronesl. „Dost lelkování. Je čas, abych se vrátil na palubu.“ S Feinem v patách opustil rázným krokem salónek pro důstojníky. Chodba vedoucí k přístavní lávce měla svá vlastní okna a Kirka nijak nepřekvapilo, že není zdaleka jediným, kdo si Enterprise prohlíží. Dokonale chápal zvědavost členů posádky základny – pro většinu to byla vůbec první možnost prohlédnout si špičku technologie Hvězdné flotily. Záhy si však uvědomil, že mnozí z nich zírají i na něj s výrazy zračícími zvědavost i bázeň. Ošil se. „Co se děje?“ zeptal se Fein. Kirk schoval své pocity za kyselý úšklebek. „Navzdory všeobecnému přesvědčení… se na výsluní necítím příliš dobře.“ „Nemůžeš jim to mít za zlé, Jime. Tvá poslední mise všechny doslova oslnila. Obrovský mrak razící si cestu warpem devět klingonským prostorem a přes území Federace, ze kterého se vynoří loď o velikosti Maui, která hrozí, že vyhladí Zemi, ale nakonec se promění v největší z ohňostrojů v dějinách, aby přešla na vyšší úroveň existence. A navíc se ukáže, že jde o dávno ztracený Voyager 6, který se vyvinul a hledá svou mámu. Nejen že to bylo epické, ale doprovodil to skvělý vizuál.“
ex machina
19
„Vizuál?“ „Jistě. V’Gerova… erupce… plní všechny zprávy už týden a půl, natočená ze všech možných úhlů. Nemluvě o záznamech senzorů z vašeho přeletu té věci, které všechny kanály přehrávají do zblbnutí. Vynořili se všemožní odborníci, kteří se snaží vysvětlit, co byl V’Ger zač, čím se stal a jak to dokazuje jejich oblíbené teorie o kosmologii, kybernetice, evoluci, bohu a kdoví čem dalším. Slyšel jsem, že někteří podnikají na Zemi poutě a prohlašují ji za posvátné místo.“ Fein se zamračil. „Copak jsi o ničem z toho neslyšel?“ „Měl jsem moc práce! Kromě toho, znáš mě, jsem spíš čtenář.“ „Jde o to, že lidi přirozeně zajímá loď, která se ocitla v centru všeho dění, i její kapitán.“ „Ale členové Hvězdné flotily? My se setkáváme s… podivnými kosmickými jevy v jednom kuse.“ „Jenže tohle je zvláštní případ. Přiznej si to, Jime, doslova jsi zachránil Zemi. To by komukoli zajistilo slušnou publicitu, zvlášť když je tím dotyčným James T. Kirk.“ Kapitán si povzdechl. „Já nejsem James T. Kirk,“ opáčil jako ozvěna Feinova dramatické deklamace. „Jsem Jim Kirk. Nejsem o nic výjimečnější než kterýkoli jiný kapitán. Je to jen… publicita.“ „Chápu. Ta peloská záležitost. Muselo být těžké se tím sžít, a dnes na tebe hodí tohle. No ale přiznej si to, Jime, teď jsi vesmírný superhrdina, ať už se ti to líbí nebo ne.“ Fein se uchechtl. „Kdybych to byl já, trochu bych to zužitkoval. Povýšení, smlouva na knihu… ale to se k vesmírnému hrdinovi nehodí, že ne?“ „Pokračuj, Davide, a přestanu sem létat kvůli opravám,“ pronesl Kirk žoviálněji, než se uvnitř cítil. „A připravíš se o skvělé jídlo? To bude katastrofa. Pro tebe.“ Komodor poplácal Kirka po zádech, rozloučil se, nechal kapi tána samotného s jeho myšlenkami a odkráčel po lávce. Vesmírný hrdina. Kde na to přišli? Ale možná tomu začínal sám věřit. Vždyť sám sebe přesvědčil, že pouze jeho letité
20
christopher l. bennett
zkušenosti mu pomohou zachránit svět. Ale nakolik skutečně k té misi přispěl? Bylo to Spockovo splynutí myslí s V’Gerem, které jim poskytlo klíčové poznatky o jeho podstatě. A byl to Will Decker, kdo nakonec přinesl oběť, jež skutečně zachránila planetu, a vzdal se své tělesné existence, aby naplnil V’Gerovu potřebu spojit se se svým Stvořitelem a vyvinout se na novou úroveň vědomí. Pravda, Decker by na rozdíl od Kirka možná jednal zdrženlivěji, nemusel by včas podniknout potřebné kroky, ale na druhou stranu jako první důstojník měl povinnost kapitánovi radit, aby se měl na pozoru. Kdyby Will seděl v kapitánském křesle, zřejmě by se rozhodoval podobně jako on. Čím tedy Kirk skutečně k misi přispěl? Čím si zasloužil uznání – či získal důvěru posádky? Veškeré pochybnosti vyhnal z mysli, když se přiblížil k průchodu na hlavní lávku vedoucí k Enterprise. Tak či tak byl teď opět jejím kapitánem a bylo na čase se podle toho začít chovat. „Povolení vstoupit na palubu?“ pokývl loďmistryni zh’Ral, když překračoval práh. „Povolení uděleno, pane,“ odpověděla Andorianka. „Vítejte zpátky, kapitáne.“ „Děkuji,“ ocenil Kirk neformální přivítání. Opravdu se cítil vítaný. Cosi ve vzduchu, v gravitaci, prostředí lodi – přestože vše bylo standardizované, připadalo mu to příjemnější než na základně, cítil se víc… doma. Teď už jen stačilo, aby dokázal, že si podobné přivítání zaslouží. Potřeboval nový úkol. Přece jen musel loď pořádně otestovat. Flotila byla v těchto dnech nebezpečně oslabená, stále se zotavovala ze ztrát, které utrpěla v posledních několika letech – Constellation, Intrepid, Excalibur, Defiant, Zheng He, celé posádky Exeteru, Sphinx a Ashoky a příliš mnoha dalších. To také způsobilo onu absurdní situaci, že Země zůstala bez obrany, až na jeden nepřipravený těžký křižník a skupinku lehčích lodí, které byly příliš slabé, než aby dokázaly nebezpečí čelit. (Nemluvě o nejmodernější planetární obranné síti, kterou V’Ger vypnul jako pojistky poté, co
ex machina
21
během několika sekund vytáhl z počítače Enterprise složitě zašifrované údaje.) Teď, po těsném vítězství, Rada Federace konečně vyslyšela naléhání admirála Nogury na navýšení zdrojů. Enterprise se jistě zanedlouho skutečně zapojí do akce a vyzkouší své nové systémy v akci, což bude bezpochyby dlouhý a zajímavý proces objevování. Klingoni útočící zvenčí, systémy vybuchující zevnitř… pomyslel si trpce Kirk, to bylo přesně to, co potřebuje, aby se přestal litovat. Sotva došel k turbovýtahu, všiml si, že z něj vychází jeho první důstojník. „Pane Spocku!“ Spock mu kývl. „Kapitáne.“ „Hledal jste mě?“ Spock pozvedl obočí a Kirk si uvědomil, jak moc mu ten jeho výraz chyběl. „Ne, pane. Jen jsem… se procházel.“ Kirk na něj zíral. „Doufám, že se zase nechystáte na vesmírnou procházku?“ Spock mu odpověděl nepatrným, ale upřímným úsměvem – na tento výraz se Kirk stále snažil zvyknout. „Ne, těch jsem si užil dost.“ Odmlčel se. „Od té doby, co jsem se spojil s V’Gerem… se mi obtížně medituje. Vzpomněl jsem si, že má matka často ráda chodí na procházky po městě – obvykle v noci, kdy jsou teploty pro pozemšťany přívětivější – aby, jak sama říká, strávila nějaký čas pouze se svými myšlenkami. Představa chůze bez konkrétního cíle nebo cvičení mi vždycky připadala nelogická. Ale Amanda věří, že jí to pomáhá utříbit si mysl. Jednou se mi svěřila, že si obvykle spojí určitou myšlenku s konkrétním místem, takže některá jsou myšlenkami tak „zaneřáděna“ a ztěžují jí jejich třídění. Chůze jí je zjevně umožňuje… efektivněji distribuovat. Alespoň tak mi to vždycky tvrdila.“ Kirk se usmál. „To nezní moc logicky, nebo ano?“ Spock zamyšleně naklonil hlavu. „Funkce humanoidního mozku jsou do značné míry asociativní, takže tento předpoklad má svá opodstatnění. Nicméně uznávám, že jsem se v poslední době více otevřel… neortodoxním myšlenkám.“ Kirk si hlasitě odkašlal. „Pane?“
22
christopher l. bennett
„Ale… nic.“ „Dobře.“ „Já jen, že… Kostra a já jsme strávili pět let tím, že jsme se snažili, abyste víc prozkoumal svou lidskou stránku… strávil jste desítky let života obklopený pozemskou kulturou… ale navzdory tomu všemu jediné, co vás nakonec přimělo otevřít se, bylo dvouminutové splynutí myslí s největším počítačem Galaxie!“ Spock se na něj zaraženě – nebo snad pobaveně? – zadíval. „Jenom se cítím trochu… opomíjený. Ve jménu všech pozemšťanů.“ „Chápu,“ přisvědčil Spock nepřesvědčivě. „Inu… jestli vás to utěší, Jime, sondu Voyager 6 sestrojili pozemšťané.“ Kirk po něm vrhl dlouhý, utrápený pohled, který se ale vzápětí změnil v úsměv. Ve Spockových očích se zračilo ono šibalství, o němž Kirk vždycky věřil, že ho tam v minulosti vidíval, ale teď už nebylo tolik zastřené, tak potlačované jako kdysi. Zamyslel-li se nad vším vážně, nedávné splynutí Spocka změnilo a Kirkovi se výsledky zatím líbily. „Užijte si procházku, pane Spocku. Ale snažte se, aby se nám po chod bách nepovalovalo příliš mnoho zbloudilých myšlenek. Už nejsou tak široké, jak bývaly,“ dodal a poklepal na šikmou kovovou přepážku. Spock se tentokrát široce usmál. „Jistě, pane,“ přikývl a otočil se. Když se Vulkánec loudal – ano, loudal – za roh, Kirk si byl jistý, že zaslechl uchechtnutí. Zavrtěl hlavou. Na tohle si budu muset zvykat, pomyslel si, když přivolával výtah. Přestože ho zajímalo, kam Spocka jeho cesta zavede, zjistil, že mu trochu ten starý, sucharský Spock, který vždycky předstíral, že vtip nechápe, chybí. Spock se přestal usmívat, aby se mu smích nevymkl kontrole. Oddat se humoru bylo příjemné, ale právě teď se potřeboval soustředit. (A stejně to nebylo tolik vtipné.) Zažíval paradox: jeho nedávné prozření o potřebě emocí ho přimělo o sobě přemýšlet, ale city mu přemýšlení ztěžovaly. A to ho znervózňovalo, což situaci jen zhoršovalo a hrozilo, že se bude
ex machina
23
motat v emocionálních kruzích. To byl také skutečný důvod, proč se „vydal na procházku“ – seděl ve své kajutě, marně se pokoušel meditovat, byl ukázkou frustrace a jednoduše cítil nepřekonatelné nutkání fyzicky se odreagovat, pravděpodobně v důsledku instinktivní reakce pro boj nebo útěk. Protože v jeho spartánsky zařízené kajutě nebylo nic, s čím by mohl bojovat, a protože nechtěl zásobovači vysvětlovat místnost plnou rozbitého nábytku, vybral si tedy útěk, či přinejmenším pohyb. Jakmile se ocitl venku na chodbě a nohy ho bezcílně nesly vpřed, vzpomněl si na dlouhé klikaté procházky své matky a na uspokojení, které jí přinášely. Potíže s vlastním impulzivním ovládáním Spocka znepokojovaly. Zprvu je připisoval neurologickému traumatu, které utrpěl, když mu mozek zaplavil obsah V’Gerovy paměti obsahující vědomosti z celého známého vesmíru. V posledních deseti dnech byl dokonce mnohokrát v pokušení dospět k závěru, že jeho nový příklon k emocím je pouze důsledkem poškození mesiofrontální mozkové kůry a že až se plně vyléčí, vrátí ke starým, přísně logickým návykům. Ale věděl, že by se pouze opájel sebeklamem. Poznal nesmyslnost života ovládaného výhradně logikou. V’Ger cestoval celé gigaparseky prostorem a tisíce roků časem (singularita, která ho vrhla napříč vesmírem, ho také poslala hluboko do minulosti) a nashromáždil nebývalé množství znalostí o fungování tohoto vesmíru, zatímco v tisících galaxií pátral po místě svého vzniku. Ale i se všemi získanými znalostmi zůstával zcela prázdný a nenaplněný. Bez emocí neexistovala žádná motivace, žádný důvod či smysl existence. Při zpětném pohledu by to nemělo být takovým překvapením. Vulkánští neurologové už před tisíciletími zjistili, že humanoidní mozek zapojuje emocionální centra i při těch nejlogičtějších, abstraktních rozhodnutích, přičemž rozumnější či správnější možnost volí čistě proto, že je cítí jako správnější. Přesto vulkánští filozofové odmítali důsledkům tohoto faktu pohlédnout do očí. Spock nyní chápal, že i to je samo o sobě nelogické. A stejně nelogické by pro něj bylo popírat znalosti,
24
christopher l. bennett
které získal, jen proto, že neodpovídaly jeho představám. Kromě toho by se jeho mozková funkce už měla vrátit do normálu, takže její narušení nemůže nadále používat jako výmluvu. Toto uvědomění však samo o sobě neřešilo problém s ovládáním, ani nevysvětlovalo jeho neschopnost meditovat. Změna prostředí pomohla zmírnit chaos ve Spockově mysli, řádnou meditaci ale nahradit nemohla. Když ho procházející členové posádky zdravili, do citlivých uší mu doléhaly ozvěny rozhovorů z postranních chodeb a k čichovým receptorům se mu draly pachy desítek různých druhů. Nakonec tak pouze přestal myslet na otázky, nad nimiž se snažil meditovat; k odpovědím se ani zdaleka nepřiblížil. I bez smyslového rušení bylo stále těžší a těžší vnímat Voyager – Cestovatele, jak si pro sebe pojmenoval entitu, jež vznikla spojením V’Geru, Deckera a delťanské navigátorky Ilii. Od okamžiku jeho vzniku už Spock necítil totéž telepatické spojení, jež záhadným způsobem navázal s V’Gerem – vědomím, jehož přítomnost ve známém vesmíru podobně zaznamenalo mnoho dalších telepatů, přesto jen Spock ji dokázal konstruktivně využít. Podle zpráv v okamžiku transformace pocítili nebývalý mimosmyslový nápor a pak už nic, jako by se entita ocitla mimo jejich dosah, nebo se přemístila někam, kde ji zachytit nelze. Spock si však uchoval jisté pozůstatky jeho existence, dozvuky přímého kontaktu s V’Gerovou myslí. Věděl, že Voyager našel smysl života, po němž V’Ger pátral, že cítí nově nabytou svobodu a je prosycen neukojitelnou zvědavostí. Ba co víc: Voyager už nebyl sám. Jak zjistil, mnohem větší než možnost poznávat nové úrovně existence, byla jeho radost z toho, že má někoho, s kým může své znalosti sdílet, s kým může sdílet sebe samého. I když byl Voyager jednotná bytost, Spock stále rozeznával jednotlivé prvky, které ji tvořily. V’Ger byl jádrem, zdrojem a smyslem celku, poháněný určující touhou naučit se všechno, co se naučit dalo, nyní ale konečně dokázal pochopit lidskou zvědavost, která ho inspirovala a jejíž plody mu přinesly naplnění. Decker obohatil Voya ger bázní a údivem, věnoval mu svou představivost, kterou