Trinacte okno_001 az 003.qxp_Sestava 1 23.03.22 14:31 Stránka 3
Kniha první
Babiččin hrad
Trinacte_okno_06_(imprimatur).indd 5
24.03.2022 19:31:12
Padesátá léta
Probudila jsem se do kalného rána a pohled mi okamžitě zabloudil ke dvěma oknům osvětlujícím jedinou místnost. Venku hustě pršelo. „Áá… děvečka se konečně vyspala? No, to je dost! Hajdy z pelechu. Bude osm! Nemodlila ses, nemyla, a já už byla v konzumu. A taky na poště. Psala teta Marta. Mají u nich zase čtyřicítky. No, řekni, měla to zapotřebí… táhnout se na druhý konec světa, a nechat tu mámu napospas?“ To bych ráda věděla, kde bere babička elán? Vede nekonečný monolog, aniž by čekala odpověď. Možná to má vyčtené? Čte pořád. A když si nečte sama, předčítá při každé příležitosti všem ostatním. Pokud ale popadne babi její pověstná nálada, je lepší se jí vyhnout. Hromy, blesky a především pohlavky lítají okamžitě, těmi nikdy nešetří. „Johano, tak vylezeš už konečně? Je třeba nasypat slepicím… a paní baronce zaneseš tyhle církevní kalendáře.“ Babička svazovala hned několik exemplářů motouzem dohromady a nepřestávala se rozčilovat. „Komunisti mizerný! Spálit by je chtěli! Co si o sobě myslí? Že upálí i Pána Boha? Hlupáci, a pohani to jsou! Ale (7)
Trinacte_okno_06_(imprimatur).indd 7
24.03.2022 19:31:12
ono na ně dojde, to si piš!“ Babi od kalendářů přešla na své obvyklé téma. Komunisty nesnášela a každá příležitost zanadávat si se svezla na jejich hlavy. „Vylez z té postele, nebo si pro tebe dojdu! Slyšela jsi mě, Johano!“ „Ách jo, to bude zase den.“ Jenom ať tady dneska nemusím zůstat s Viktorem sama, nebo mě bude zase strašit mrtvým mnichem, a já na to nemám nervy. Vykulila jsem se z postele a s nechutí ponořila ruce do umyvadla s ledovou vodou. Ošplíchla jsem si rozespalé oči, a celou dobu jedním okem pozorovala babičku a hrnek s bílou kávou. „Fuj! Samozřejmě se škraloupem. Tohle nepiju!“ „Budeš se ještě dlouho loudat?“ „Neee. Viktor není doma?“ „Šel k Rézince na hodinu francouzštiny. Nebýt její ochoty, shnijeme tady v tupém zoufalství.“ Rézi Wolfová je vyzáblá slečna, bývalá učitelka, která si potrpí na děsný kloboučky a každý den si na to chmýří, co má místo vlasů, narazí jinou hučku. Ale svou ochotu učit Viktora neprovozuje zadarmo. V pátek jí nosím pravidelnou porci vajec od našich slepic. Jenom jednou jsem si pustila pusu na špacír, že Rézinka vypadá jako legrační papoušek, a babi si to se mnou okamžitě vyřídila. „Tak papoušek, říkáš? Ten tvůj papoušek umí německy a francouzsky, jako když bičem mrská, zatímco ty si při svojí hlouposti ještě nedohlídneš ani na špičku nosu. Až budeš umět co Rézinka, přijď zase něco vykládat.“ Babiččino hromování mě urazilo. Pomyslela jsem si, že ani za mák nerozumí legraci, vždyť já to přece nijak zle nemyslela. Na hladině nahnědlé tekutiny se krčil hrůzostrašný povlak z mléka. Představa, že mi uvízne v krku, postavila můj žaludek do pozoru a střípek snu, který se mi (8)
Trinacte_okno_06_(imprimatur).indd 8
24.03.2022 19:31:12
zdál těsně před probuzením, se vrátil. Jak by také ne. Když babi začne se strašidelnými historkami o mrtvém mnichu, který chodí chodbami opatství – a pokud ho chceš spatřit, stačí se postavit na jedno určité místo pod starou lípou –, pokaždé mi naskočí husí kůže jak struhadlo. Břichem se mi projíždí kočáry a při pouhém pomyšlení, že musím projít dvorkem pod okny, otevřít zpuchřelé dveře ve starém průjezdu a sednout si na ledovou latrínu… brr, dělá se mi strachy ještě hůř. Vlastně je pravda, že jsem se přesně na ono místo několikrát postavila, a mohla bych odpřisáhnout, že za mohutnými větvemi, které se naklání k Andělské kapli, jsem těsně po západu slunce spatřila siluetu v mnišské kápi. Kdybych se s tímhle svěřila babi, vím jistě, co uslyším. „Komu se mnich ukáže, čekají ho smolné časy!“ No, a já ho na vlastní oči viděla dokonce dvakrát. A i když jsem se zaklela ajcemtrajcem, nepomohlo to. Celý týden se mi o mnichovi zdálo. Se svým strachem jsem se svěřila alespoň Viktorovi, jenomže to jsem neměla dělat. Smál se jako blbec a ještě týž večer, když odešla babi do kina, nedělal nic jiného, než vymýšlel krávoviny a strašil mě takovým způsobem, že jsem ho praštila baterkou po kebuli. Týden měl bouli jak vlašský ořech, ale nežaloval. Naštěstí si babi Viktorova zranění nevšimla. Kdyby se ujala vyšetřování, zaručeně by zjistila pravdu, to ona dokázala. Ovládala totiž trik, jak druhému rozvázat jazyk, aby na sebe prozradil i to, co nechtěl. Svoje komentáře o životě začínala vždycky stejně: „Jo, jo, osud je holt prevít a mně to dal stonásobně pocítit.“ „Přestaneš už konečně lelkovat a sníš ten chleba? Popadni kalendáře a mazej k paní baronce! A ne že nejdřív zalezeš k Tomečkovům; ti jejich psi jsou samá blecha.“ Nedojedený krajíc jsem nenápadně postrčila za misku na kredenci, abych se vyhnula dalšímu kázání, (9)
Trinacte_okno_06_(imprimatur).indd 9
24.03.2022 19:31:12
a s balíkem kalendářů pod paží jsem se zkusila vypařit z babiččina dohledu. Opustila jsem prostornou místnost s vysokými klenbami a kachlovou pecí uprostřed, kterou rozestavený nábytek rozděloval napolovic. Nebyla ale dost velká, aby v ní cokoli uniklo oku všudypřítomné babi. Ještě za mnou ani nezapadly dveře se starodávným hranatým zámkem, a už jsem ji slyšela láteřit. „Takhle se zachází s božím darem? Že se nestydíš!“ Další spílání zaniklo v dusotu kroků. Po dvou jsem vyběhla prošlapané schody a co nejrychleji se snažila protáhnout kolem Chenyckých. Bydleli v rohu klášterního nádvoří v malé, jako nudle dlouhé místnosti, které se sotva dalo říkat byt, několik kroků za obrovskými vraty, za nimiž se zvedalo široké ploché schodiště starého opatství. Babi říkala, že dřív tu bývalo skladiště na nářadí… „A bůh jim pomáhej, teď tu mají bydlet lidé. Jsou na tom stejně jako jejich koza,“ uzavírala babi pokaždé svoje láteření. U Chenyckých se všechno řídilo podle jejich kozy, neobyčejně chytrého zvířete, kterému zřídili chlívek ve sklepě na brambory, protože to byl jediný prostor s oknem, kde mělo k životu světlo a vzduch. Kdokoli se koze znelíbil a otočil se k ní zády, už se k němu hnala se skloněnou hlavou a úder tvrdým rohem nebyl určitě nic příjemného. Ještě že mě to zatím nepotkalo. Kozu jsem pokaždé obcházela bezpečným obloukem. Součástí opatského domu byly rozsáhlé sklepní prostory, tmavá zákoutí, strašidelné komory, naše prádelna i babiččina sednice, jak nazývala svoje bydlení. Mě však nejvíc zajímala malinká komůrka vedle prádelny, do které se rok co rok každé jaro vracel pán Kvietik, drátenický mistr. Nad všemi dolními místnostmi se jako v pohádkových palácích prostíral opatský sál. Vysoké klenby zdobily barevné fresky, na které jsem pokaždé koukala s otevřenou pusou, už proto, že prohlížet se ( 10 )
Trinacte_okno_06_(imprimatur).indd 10
24.03.2022 19:31:12
daly pouze s hodně zakloněnou hlavou. Z levého rohu se do sálu dralo světlo ze dvou vysokých sklenutých oken a ve zbytku, za několikerými masivními dveřmi, jsem si mohla představovat vchody do jiných světů. Zpočátku, když jsem babi doprovázela k paní baronce, to byla více méně otrava, ale jak se dala baronka do vyprávění, dokázala nudné okamžiky proměnit v nekonečně zajímavé výlety. Její zážitky ve mně probouzely bujnou fantazii, a nakonec se téměř každá návštěva proměnila v malou slavnost. Příkladně o freskách na stropě opatského sálu věděla úplně všechno. Kdo je vytvořil a také co je na nich znázorněno. Prý bitva, která rozhodla o založení kláštera. S uslzenýma očima, připomínajícíma úzké škvírky, popisovala baronka životy svých dávno zpráchnivělých předků, kteří bojovali po boku krále Přemysla. Tvrdila, že v rodinných kronikách se po staletí tradovalo, že právě její prapraděd přivedl krále k rozhodnutí založit zdejší klášter. Svá bájesloví uzavírala za neustálého pokašlávání prorockými větami: „A Bůh si mě vybral, abych trpěla. Z jeho vůle a milosti zemřu právě tady, na požehnaném místě. Až si pro mě přijde, otevřou se dveře do sálu a uvidím fresky na stropě, mí předkové mě k pánu vyprovodí.“ Ptala jsem se babi, jestli je to pravda, to o těch předcích? „Co tě vede, děvenko, baronka je popletená. To víš, komunisti… všechno jim sebrali, přiklepli jí tuhle studenou místnost, kde si ani v zimě pořádně nezatopí, a hlavně… nikoho už nemá… jenom to svoje zatracený revma. Kdo ví, kam se její přízeň poděla? Někteří utekli za hranice a syna jí zavřeli. Řídící povídal, že do uranových dolů… Jestli je to pravda, už ho neuvidí. Odtam se totiž vrátí málokdo. Ne aby tě napadlo o tom s někým mluvit! Zavřeli by nás natotata. Stačí Marta, ( 11 )
Trinacte_okno_06_(imprimatur).indd 11
24.03.2022 19:31:12
pláchla kdoví s kým! A nedají nám kvůli tomu pokoj, neřádi. Ještě že na nás nic jiného nemají.“ Babiččina řeč mi naháněla jakýsi neuchopitelný strach. Mlčela bych už proto, aby nás nezavřeli do bůhvíjakého natotata. Ale i přesto jsem si baronku ošklivila. Pro svou nepohyblivost byla na štíru s hygienou; ale kromě nechuti vyvolávala i můj soucit, přestože mi poskytovala určitý druh omámení nad uplynulými časy, které pro ni definitivně skončily. Nejvíc jsem milovala toulky po krajinách, které za mlada procestovala. Itálie, Francie, Holandsko; v duchu jsem se opájela vůněmi neznámých končin v očekávání vlastních dobrodružství. Babi o baronce celou pravdu určitě znala, a co přede mnou baronka nevyzvonila, to si nechávala pro sebe. „Pamatuj si, co nevíš, nepovíš!“ připomínala mi, když jsem byla nemístně zvědavá. Zaťukala jsem a zvnitřku zaznělo krákoravé: „Herain!“ Jako bych vstoupila do jiného století. Jedna stěna byla osazena těžkými policemi plnými knih a zpod postele vyčuhoval baňatý porcelánový hrnec s nevábným obsahem i odérem. Byl to dost mrňavý pokoj, s jediným okénkem, umístěným tak vysoko, že se dalo otevřít, jenom když se vystoupilo na dřevěné schůdky. Všude kolem se vznášel pach moči tak silný, až mi ohýbal nos. Několikrát jsem se babi ptala, proč má baronka pod postelí nočník. „I kušuj, děvče nezdárný… Ta nebožačka se sama nikam nedobelhá. A tahle ratejna, stejná jako ta naše, které ti hajzlové říkají pokoj,“ zahrozila babi kamsi, „ani záchod nemá. Co ty víš o krutosti světa? Je to nemocná, stará ženská, a nestarej se, starostová. Taky jednou zestárneš!“ A já cítila, jak červenám studem. „Děkuji vám, dítě zlaté,“ zakrákorala nešťastnice. „Alespoň si mohu znovu prolistovat místa, která jsou ( 12 )
Trinacte_okno_06_(imprimatur).indd 12
24.03.2022 19:31:12
mému srdci drahá.“ A bledou rukou s dlouhými zažloutlými nehty přejížděla voskovaný povrch kalendářů. V každém byly nádherné obrázky a průvodní články z mnoha zajímavých a exotických míst celého světa, která navštívili křesťanští vyslanci a misionáři. „A jak se vede paní Albíně?“ Barončin úsměv se ztrácel v bledé dásni, ze které trčely dva zčernalé řezáky. Nepřestávala hladit povrch ohmataného kalendáře a do neohrabané češtiny neustále míchala rodnou němčinu. Byly dny, kdy skoro nebylo rozumět, co říká. „Sednou si, slečinko, sem ke mně, do sofa. Špatně slyším, vědí. Nechtějí čajíček? Konvice stojí na komodě. Brzy ráno ho vařila paní Bauerová. Ta dobrá duše stařeně nemohoucí vždycky poslouží. Pámbů jí to oplať.“ Polovinu zkomolenin jsem si musela domyslet a hraběnka mi svou ledovou rukou, ve které se chvílemi projevovala křečovitá síla, tiskla a mačkala dlaň. Styděla jsem se ucuknout, ale obřadné chování spojené s obstarožním onikáním mě vyvádělo z míry. Navíc, baronce kysele páchlo z úst. Ráda bych se rychle vypařila, ale jak? A tak když se baronka opět zeptala na babičku, a zdali už jí obstarala kapky do ucha, využila jsem příležitosti a hnala se ke dveřím. „Na shledanou! A babi všechno určitě vyřídím.“ Moje poslední slova už se rozléhala ozvěnou v sále a já s ulehčením sklouzla po hladké dlažbě a pádila po schodech, abych se konečně ocitla na prosluněném nádvoří, co nejdál od té špinavé bídy. Před vchodem jsem narazila na Viktora. „Ženežerežepapáženeserežekaká,“ spustila jsem na něj s pochechtáváním parafrází jazyka, na který pravidelně docházel k Rézi Wolfové. Chtěl mě chytit za cop, ale včas jsem se vysmekla. Podložil si bradu sevřenou pěstí. „Počkej doma, já ti ukážu!“ Posměšky mi zmrzly na rtech, protože babi jde večer do kina. ( 13 )
Trinacte_okno_06_(imprimatur).indd 13
24.03.2022 19:31:12
„Tak děti… ne abyste zlobily.“ Tímto otřepaným sloganem se babi oháněla, když odcházela do kina anebo na večerní sousedská posezení. Doufala jsem, že Viktor na své dopolední vyhrožování zapomněl a babiččinu nepřítomnost si spolu užijeme. Často jsme se pošťuchovali, a někdy dokonce padaly i facky, ale hádky nám dlouho nevydržely. Viktor byl neskutečně vynalézavý v každé, hlavně zakázané zábavě. Dnes však neměl svůj den, a jakmile za babi zapadly dveře, začal rozvíjet situaci, která zpočátku vypadala nevinně… dokud nedošlo na mrtvého mnicha. Nejdřív jsem ho prosila, že mu prozradím, co jsem ráno viděla u baronky, a v duchu horečně vymýšlela, co mu nalžu, kdyby souhlasil, ale Viktor byl rozjetý a nehodlal se vzdát potěšení přivést mě k zoufalství. Zdálo se mi, že za temným oknem plují pichlavé oči utopené v mnišské kápi a v černočerné chodbě slyším šouravé kroky. Sousto párku mi v ústech narůstalo do obludných rozměrů. Zalezla jsem do postele a dělala, že spím. Srdce mi bouchalo, div nezdvihlo peřinu. V té hrůze se mi v hlavě cosi přesmyklo a vybavily se mi dva staré zážitky. Jednou večer, to jsem ještě chodila do školky, byl Viktor u rodičů ve městě. Dostal angínu, a tak ho ode mne izolovali, abych se nenakazila. Babi odešla k Tomečkovům na čaj a brzy nato se přihnala ohromná bouřka. Vichr cloumal okny, ohýbal stromy a kroupy bubnovaly do skel. Oblohu rozsvítily jeden za druhým blesky a hrom nepřestával dunět. V klenutých chodbách se zvuky strašidelně rozléhaly a řinčení okenních tabulek mě probudilo. Řvala jsem jako tur, a jelikož bouřka ne a ne skončit, babi sezení u Tomečků přerušila a šla se podívat, co se u nás děje. Měla strach, aby se jí v tom božím dopuštění neutopily slepice. Že bych se mohla bát já, to asi vůbec nepředpokládala. ( 14 )
Trinacte_okno_06_(imprimatur).indd 14
24.03.2022 19:31:12
„Božínku, děvče, co vyvádíš pro trochu větru a hromů? To víš, pánbůh se zlobí na hříšníky, a proto musíš poslouchat. A spi,“ houkla na mě tenkrát. Babi se vypořádávala se svým i cizím strachem raz dva. Přesvědčivým důkazem byl i druhý případ, Viktorův školní výlet. Ten večer, co Viktor odjel, se za okny převalovala mlha hustá jako mlíko. Babi měla dojem, že prkenná podlážka na ochranu dvířek do kurníku ke slepicím se kdovíproč, zbortila, a proto otevřela okno dokořán, aby se podívala. Venku byla bílošedá tma a do příjemně vytopené místnosti se nahrnul mlhavý dech. „Nic odsud nevidím, půjdu to raději zkontrolovat, aby se ke slepicím nedostala kuna.“ Ke slepičí posadě to bylo pouhých pět schodů, a protože babi nechala za sebou dveře otevřené, mohla jsem z postele pozorovat, že místo zpátky do místnosti zamířila kolem sklepů temnou chodbou na horní nádvoří, do starého opatství. „Kam jdeš? Nechoď tam!“ volala jsem za ní ustrašeně. „I dej pokoj, strašpytle,“ odbyla mě. „Když nedělá rámus ta zatracená zábrana, zajímalo by mě, jak to vypadá nahoře v sále, bůhvíkdo tam leze. Tomečků jsou na pohřbu v Třebíči, hraběnka se nemůže ani hnout. A Chenyckých? To jsou stejní strašpytlové jako ty! Jestli tam někdo chodí, přetáhnu ho po palici! A koukej zavřít dveře, nebo nám uteče všechno teplo!“ Odbila jedenáctá a mně to připadalo jako věčnost, kdy se babi nevracela. Dveře jsem samozřejmě nechala tak, jak byly. Za nic na světě bych se nepřinutila vylézt z postele a zavřít. Navzdory mé zbabělosti to dopadlo jako vždycky. Babi se vrátila s hartusením, jaké štěstí měl ten neřád, kterého nechytila, jinak by mu to řádně vysvětlila. Nakonec se nechala umluvit a dlouho do noci mi četla z knihy o Robinsonu Cruseovi. Dobrodružství neposlušného mladíka, který se rozhodl stát námořníkem – můj loňský ( 15 )
Trinacte_okno_06_(imprimatur).indd 15
24.03.2022 19:31:12
dárek k Vánocům –, jsem si nejméně třikrát přečetla sama, ale mnohem víc mě bavilo, když četla babi. Měla dramatický přednes a uměla vtáhnout do děje. Skvěle imitovala hlasy anebo napodobovala zvířecí zvuky. Když měla svůj den, byla s ní zábava. A onen mlhavý večer jsem se k ní po přestálém strachu tulila s přesvědčením, jak neohrožená je amazonka. Pro dnešek mi stačily tyhle dvě vzpomínky, aby Viktor poprvé neuspěl se svým strašením. „Nech si mnicha pro někoho jiného, blbečku, už spím,“ zavrčela jsem a přidala vypláznutý jazyk, děkujíc babi za lekci ve statečnosti. Nikdy také nezapomenu na letní odpoledne u řeky. Tehdy jsem ještě neuměla plavat, a tak jsem se závistivě dívala, jak starší děti plavou pod klášterními loukami řekou napříč. Byl tam hodně silný proud a chvílemi se zdálo, že strhne plavce s sebou. Jenomže luskové pole na protější straně fungovalo navzdory nebezpečí jako magnet. Byla by to bezva podívaná, jen kdyby se tam nezačala topit ta hubená holka ze vsi. Na poslední chvíli ji zachránila Květuše ze statku, ostatní do jednoho koukali, včetně mě, jako opaření, a nejspíš by nechali tu všetečnou holku utopit. Kromě Květy se nikdo nezmohl na záchrannou akci. Jenomže, a to na tom bylo to strašné, příští měsíc šla zrovínka tahle Květa se svojí mámou do lesa na borůvky… U kapličky v lukách, pod železničním náspem, je zastihla bouřka a je nenapadlo než si před deštěm stoupnout pod strom. A v tu chvíli sjel blesk a hrdinnou Květu na místě zabil. Pohřbu se účastnila celá vesnice. Květina maminka se u hrobu neustále obviňovala a naříkala, že je to její vina, a vrhala se na bílou rakev. Já se až do večera nemohla dotknout jídla ani svého čela, protože mi rozčilením třeštila hlava. Babi se celý ( 16 )
Trinacte_okno_06_(imprimatur).indd 16
24.03.2022 19:31:12
večer modlila růženec a neustále opakovala, jak je hrozné dívat se vlastnímu dítěti do hrobu, a kdo jiný by to mohl vědět než ona. „Můj Tomášek už třepal ručkama a na každého se usmíval, než mu záškrt vyšlapal cestu do nebe.“ Milovala jsem chvíle, kdy se babi rozpovídala o minulosti, jenomže tuhle šokující skutečnost jsem slyšela prvně a cítila jsem, jak je nevhodné cokoli vyzvídat. Nutkání dopídit se pravdy mě přesto pronásledovalo ještě dlouho poté. Babi byla tajemství samo, a tolik jsem se toho o ní nedozvěděla! Zvlášť když se ukázalo, že ovládá hru na varhany, koukala jsem na to s otevřenou pusou. Místní varhaník Stráda onemocněl a babi ho jednoduše zastoupila. Usedla před obrovský nástroj a vystřihla ze zpěvníku všechna aleluja. „Babičko, ty umíš hrát na varhany?“ „Neumím… dokážu zahrát pouze kostelní písně.“ „A kde ses to naučila?“ „Snad kdo mě to naučil?“ houkla babi nerudně. „Klementýna.“ „Tu neznám.“ „Ani nemůžeš… Už nežije. A neptej se!“ „Proč?“ nedala jsem se odbýt. „Protože se musíš naučit, kdy je třeba držet jazyk za zuby.“ Sice mi nešlo na rozum, jak může mlčenlivost souviset s mojí otázkou, ale babi se tvářila jako deset čertů, a tak mě zvědavost rychle opustila. Babi pro mne v mnoha směrech symbolizovala tajuplnost, ale mnohokrát jsem se přesvědčila, že si s každou situací opravdu poradí lépe než ostatní. Tuhle nedávno vykládala drbna Tomečková staré paní Lupecké: „Copak Albína, to je generál, ta se nelekne ničeho. Hlavně aby ti, co se neustále o každého zajímají a sledují, kde se co šustne, nezjistili, jak si z knihovny odnáší, co tam oni sami ( 17 )
Trinacte_okno_06_(imprimatur).indd 17
24.03.2022 19:31:12
pečlivě likvidují. Představte si, ona má tu drzost, že to ještě půjčuje po okolí. No jo… vždycky byla paličatá… jako by jí nestačila Marta.“ Když ženské zjistily, že jsem se k jejich rozhovoru připletla, zrudly a horempádem se rozcházely. V ten moment jsem pochopila, že babi je nejen generál, jak říkaly – tohle jsme s Viktorem dobře znali –, ale i hodně odvážný generál! Ve vyslechnutém rozhovoru obou žen prosakovala žárlivá neupřímnost a mně se babi zželelo. Doma jsem o jejich klábosení raději mlčela, dostatečně hrdá, že svým přístupem naplňuji jedno z jejích přísloví, kterými neustále doplňovala své kázání. A potom… bylo tu ještě něco… ty její… zvláštní schopnosti! I o nich jsem se mohla zanedlouho přesvědčit. Teta Marta, o které si Tomečková s Lupeckou klevetily, je jednou z babiččiných dcer. Ještě než jsem se narodila, utekla – tajně a úplně romanticky, za svým milým za kopečky. Vzala to přes Hamburk a odsud lodí… tradá k protinožcům. Vloni přišel dopis s fotografií z její svatby. Tři dny měla babi ubrečené oči. Nešlo mi však do hlavy, proč se teta vdává po tak dlouhé době, a na mé všetečné otázky babi odsekla: „Co chtěla, to má, a já nejsem jediná matka, která svému dítěti nešla na svatbu… A jestli jí v té tramtárii kousne had do zadku, nenesu za to žádnou odpovědnost.“ Ale nebylo všechno tak, jak babička předstírala. Jako naschvál jsem totiž krátce po oznámení tetiny svatby zcela náhodou vyslechla konec navýsost zajímavého rozhovoru svých rodičů. Ačkoli to bylo celé vytržené z kontextu, stejně jsem pochopila, že dopisy, které teta Marta posílá, přijdou pokaždé otevřené. Škoda že to hlavní jsem nezaslechla, protože táta zničehonic zavřel dveře, jako by tušil, že mám ucho na klíčové dírce. Umiňovala jsem si zeptat se na to babi, ale dřív než k tomu došlo, stalo se něco, co dokazuje, že babi ( 18 )
Trinacte_okno_06_(imprimatur).indd 18
24.03.2022 19:31:12
prostě není ledajaká osoba! Ono nedělní ráno jsem se chystala do kostela. Jindy by babi hartusila, ať už konečně vstávám, honila mě k snídani, ale dneska seděla jako opařená. „Johanko, já nikam nejdu, jdi sama. Musím za doktorem Málkem.“ Byla jsem z jejího chování úplně vedle, protože jindy se vláčela do kostela i s horečkou. Tohle byla asi výjimečná situace, a navíc se mnou nikdy nediskutovala o věcech, o kterých byla přesvědčená, že nejsou určené dětským uším. Jakmile se od Málků vrátila, okamžitě se rozpovídala o příčině, pro kterou se za doktorem vypravila. „Představ si, Johanko, co se mi dneska přihodilo. V pět hodin… to už jsem byla vzhůru, protože jsem slyšela odbíjet sloupkové hodiny, slyším křičet Martu. ,Maminko, maminko, já se bojím, já se strašně bojím, pomoz mi!‘ A potom pláč, hrozný pláč. Srdce mi lítalo v krku a ještě se celá třesu, to mi věř!“ „A proč jsi s tím šla k panu doktorovi?“ zeptala jsem se přihlouple. „No, přece proto, že není možné, abych byla vzhůru a přitom slyšela Martu naříkat, jako by stála vedle mě!“ Babi, vyvedená z míry, úplně zapomněla, že se o tak závažné věci vybavuje s nedospělou vnučkou. „Málek mi vysvětloval, že existuje síla, které se říká přenos myšlenek, a také že ne každý člověk je přizpůsobený vnímat tento jev. ,Ale jak se zdá, vy máte tento potenciál velmi rozvinutý. Ne aby vás napadlo jít s nějakými otázkami na výzvědy, zavřou vás do cvokárny, ani nemrknete. Teď musíte počkat, až se vám dcera sama ozve. Ale vsadím boty, že se jí něco mimořádně nebezpečného přihodilo.‘ Takhle to říkal! Jenom si to představ, Johanko, tohle mi řekne a já mám sedět s rukama v klíně? Ani modlit se nedokážu!“ ( 19 )
Trinacte_okno_06_(imprimatur).indd 19
24.03.2022 19:31:12
Ubíhaly dny a všednost obrousila babiččino leknutí. Po třech měsících dostala dopis. I já si tentokrát všimla, že byl otevřený. Svědil mě jazyk zeptat se, jak je to možné, ale zprávy uvnitř můj úmysl rychle zpacifikovaly. V dopise Marta popisovala, jaké drama se u nich před třemi měsíci odehrálo. Nejzajímavější ale bylo, že se to dělo akorát v oněch hodinách, kdy babi prožívala svůj bdělý sen, kvůli kterému běžela za doktorem Málkem. Martin manžel obchodně odcestoval a kraj, kde žili, postihlo silné zemětřesení. Všechno široko daleko bylo pokryto dvoucentimetrovou vrstvou sopečného prachu. Teta v zoufalství a šíleném strachu opakovaně volala maminku. A babi, jelikož měla zvláštní schopnosti, jak jí to potvrdil doktor Málek, se o pohromě v zámoří dozvěděla ihned, aniž by musela čekat na dopis. Opět se ukázalo, že je nejenom statečná amazonka, která se nebojí jít o půlnoci do starého opatství a zneškodnit tam protivníka s pouhou baterkou, ale je obdařená schopnostmi, které přesahují jakoukoli realitu. Schopnosti neschopnosti, když jsme s Viktorem vyváděli, a o naše lumpárny nebyla nikdy nouze, uměla se babi rozpálit, a pohlavky pak lítaly na všechny strany. Holka nebo kluk, všechno jedno. Jednu zimu jsme si vypůjčili její dřeváky, které měla na cestu do kurníku ke slepicím a které pokládala za kdovíjak památeční. Nám však báječně posloužily – každému jeden – k sáňkování z kopce, kterému se říkalo na Rybízu. Už před první jízdou byly chatrné, takže jsme s nimi žádný převratný výkon netrhli, ale napodruhé se rázem rozmnožily na čtyři kusy. „Vy holoto jedna nezdárná, vy pekelníci, nic vám není svaté… opovažte se přijít mi na oči, já si na vás posvítím tak, že si to za rámeček nedáte!“ Během spílání jsme byli schovaní pod okny a její vynalézavé láteření v nás vyvolávalo víc než obavy ( 20 )
Trinacte_okno_06_(imprimatur).indd 20
24.03.2022 19:31:12
z výprasku spíše salvy přidušeného smíchu. Ovšem pouze dokud nevypátrala náš úkryt. „Já vám dám, dělat si ze staré báby legraci, on vás ten smích přejde!“ Vedle prádelny byl prostor plný harampádí a právě tam nás zuřivá babi odvlekla. „A nemyslete, že vás zavřu společně. To by nedělalo dobrotu. Ty budeš tady,“ strčila mě mezi staré lavice a pavučiny, „a tebe, ty vejlupku,“ vrazila Viktorovi pohlavek, „zavřu do komory na uhlí, beztoho jsi tuhle lumpárnu vymyslel.“ V zimě se stmívá hodně brzo, a tak jsem si hodinu v hnusném ajnclíku dlouho pamatovala. Viktor to ve sklepě na uhlí měl určitě mnohem horší. Nebylo tam ani okno, zato určitě spousta myší. Fuj! Po strašidelném vězení jsme dlouho sekali dobrotu, ale z jara, když slunce zasáhlo i nejtemnější kouty, nás opět braly roupy. Lákala nás především klášterní zahrada – pokušení malých nenechavců z celé vesnice, kterou za tučný pronájem spravoval a provozoval obecní zahradník Háša. Ačkoli doma v zahrádkách rostlo to samé, klášterní plody nedávaly nikomu usnout. Babi sice žádné záhony neměla, jenom slepice, ale rodiče našich kamarádů ve vesnici pěstovali jahody, hrách, v zahrádkách jim dozrávala rebarbora, později třešně, letní jablka, rybíz… Nedalo se však srovnávat prosté pojídání z vlastní zahrádky s touhou po dobrodružství spolku zlodějíčků. Pokušení bylo silnější než zákony katechismu, ba silnější než náš strach z babiččina hněvu. Květen se překlopil do června, třešničky se nalévaly, kedlubničky vystavovaly sladké bulvy a jahody se leskly naleštěnou zralostí. Víc než ovoce nás lákal pocit nebezpečí, že nás chytí a budeme prchat tmou. Byl to vzrušující adrenalin mládí. To jaro jsme se pásli na jahodách velkých jak dětská pěst, sladká šťáva nám stékala ( 21 )
Trinacte_okno_06_(imprimatur).indd 21
24.03.2022 19:31:12