havrani01.qxd
17.11.2008
18:57
StrÆnka 2
Přeložila Eva Křístková
Copyright © Barbara Erskine 2008 Translation © Eva Křístková, 2008 ISBN 978-80-242-7583-3 Barbara Erskinová ÚDOLÍ HAVRANŮ Z anglického originálu The Warrior’s Princess, vydaného nakladatelstvím HarperCollinsPublishers, Londýn 2008, přeložila Eva Křístková Obálku navrhla Lucie Vávrová Odpovědná redaktorka Dana Bryndová Redigovala Marie Bělíková Technická redaktorka Lenka Vávrová Počet stran 416 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici Brána, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2021 jako svou 12 281. publikaci Sazba FOTOTYPO MD, Praha Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání druhé, v Euromedii první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax.: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.knizniklub.cz a www.booktook.cz
Udoli_havranu.indd 2
17.08.2021 14:13:36
havrani01.qxd
17.11.2008
18:57
StrÆnka 5
Prolog V tom snu stála Jess na pěšině u lesa. Před ní se proti obloze zalité měsíčním světlem tyčily malebné siluety prastarých pokroucených dubů i vyšších, vznosných jilmů. Za jejím zády spala v teplém tichu letní noci bíle omítnutá kamenná usedlost její sestry, ztopená v hvězdném svitu. V nehybném vzduchu se mísila opojná vůně pěstované levandule a rozmarýnu s vůní divoké horské mateřídoušky. „Kde jsi?“ rozlehl se do ticha dětský hlásek vycházející z hloubi stromů. „Ještě pořád hrajeme tu hru?“ V něžném vánku namísto odpovědi jen tiše zašuměly listy stromů. „Hej?“ Jess popošla o krok k lesu. Z místa, kde stála, na pěšinu vedoucí do jeho hlubin nedohlédla. Žádná odpověď. Vykročila ke stromům. „Jsi tam?“ Na kůži ji lehce zamrazilo a ona cítila, jak se celá chvěje. Dům za jejími zády tonul v tichu, okna byla temná. Ještě před pár okamžiky vycházela s vědomím, že tam jsou lidé a spí. Její sestra. Sestřini přátelé. Její vlastní přátelé. Teď, v chladné logice snu, věděla, že je dům prázdný. Okna bez záclon připomínala oči slepců a krb uvnitř byl vyhaslý. „Kde jsi?“ Dětský hlásek se teď ozýval o něco blíž. Cítila v něm úzkost. „Tady!“ Jess popoběhla o dalších pár kroků k lesu. „Pojď za mým hlasem. Jsem tady. Na pěšině!“ Slyšela, jak v údolí zadul vítr. Něžný šelest listů zesílil a větve stromů se začaly vzdouvat. Hukot se blížil, šepot se proměnil v řev. Do tváře jí zavanul chlad. Pročísl jí vlasy. Po oblých vrcholcích stříbřitých kopců na protější straně širokého údolí se hnaly černé stíny mraků. „Pojď ke mně, zlatíčko. Přece nechceš, aby tě bouřka zastihla venku. U mě budeš v bezpečí. Půjdeme a schováme se v domě!“ Křičela do zmítajících se větví, jak nejhlasitěji mohla. 5
havrani01.qxd
17.11.2008
18:57
StrÆnka 6
A jak se černé mraky ženoucí se údolím blížily, zahlédla ji – holčičku s plavými, jako len světlými vlásky, oblečenou v dlouhých šatečkách, jež v míhajících se stínech působily bezbarvě, s bosýma nohama a obrovskýma očima ve vyděšené tvářičce, jak zoufale vzpíná ručky. „No tak pojď, broučku. Tady jsem!“ Jess se rozběhla k dítěti. Byla od něj snad už jen půl metru. V příští vteřině na ně dosáhne a sevře je v bezpečí své náruče. Vtom na okamžik zašel měsíc. Když znovu vyšel, zjevení zmizelo. Nad krajinou ležela tichá noc. Holčička tam už nebyla. „Jess?“ Hlas za jejími zády patřil její sestře. „Jess! Pojď dovnitř. Neměla by ses toulat potmě venku sama.“ Jess se ve spánku převrátila a sáhla po polštáři. Sen skončil.
6
havrani01.qxd
17.11.2008
18:57
StrÆnka 7
I. Roztažené závěsy. V hlavě jí dosud zněly hlasy. Ztracené dítě. Plačící. Dvě děti. Tři… ***
Jess ležela chvíli bez hnutí a nechápavě zírala na tenký paprsek slunečního světla, jak se pomalu sune po obrazu na stěně. Po jejím obrazu. Jejím vlastním ztvárnění lesů za sestřiným domem, s listy zbarvenými prvními podzimními mrazíky do ohnivě ruda. Byly tam cyklámenové a purpurově červené odstíny, u nichž si nevzpomínala, že by je tam někdy zahlédla, třebaže obrázek sama malovala. Výjimečně krásné detaily, křehké valéry stínů, jež bez tohoto bodového osvětlení nikdy plně nedocenila. Ale proč? Proč si ten obrázek nikdy předtím pořádně neprohlédla? Proč jej nikdy neviděla v jeho plné kráse? A kde jsou děti? Pootočila hlavu a vyhlédla z okna. Vtom se jí zmocnila závrať provázená prudkou nevolností. Tiše zaúpěla. Na obrázek i na sen rázem zapomněla. Zaslechla vzdálený lomoz pouličního provozu za okny, jak podle blikání semaforů řídících provoz na High Street sílí nebo slábne, a pak vždy na okamžik utichá a opět se vzmáhá. Když se znovu odvážila otevřít oči, sluneční paprsek se už posunul dál a obrázek nabyl opět své obvyklé barevnosti. Ztěžka se zvedla a v rychlosti pohlédla na budík vedle postele. „K sakru!“ Blížilo se poledne. Nebylo divu, že v pokoji vypadalo všechno jinak než obvykle. S tichým zasténáním spustila nohy z postele. Zatočila se jí hlava. Kolik toho musela předchozího večera vypít? Pracně se narovnala a uviděla se v zrcadle. Zůstala zděšeně zírat. Plavé polodlouhé vlasy měla jako vrabčí hnízdo a oči, normálně šedomodré, byly celé opuchlé a podlité krví. Sjela pohledem dolů a strnula hrůzou. Pěknou novou blůzku, kterou si vzala na večírek, měla odshora až dolů roztrženou, podprsenku staženou pod ňadra a sukni vyhrnutou a omotanou kolem pasu. Nechápavě přejela prstem po čerstvé podlitině na stehně a škrábanci přes břicho. Další podlitiny se jí modraly na pažích.
7
havrani01.qxd
17.11.2008
18:57
StrÆnka 8
Panebože, co se mi to jen stalo? Ta nevyřčená slova zůstala viset ve vzduchu. Znovu se jala zkoumat svůj obraz v zrcadle. Pak nejistým krokem zamířila ke dveřím ložnice. Chytila se veřejí a nahlédla do obývacího pokoje. Na konferenčním stolku stály dvě vinné sklenky se zbytky červeného vína. Prázdná láhev ležela pod stolem. Ať s ní byl v noci v bytě kdokoliv, teď tam rozhodně nebyl – ani v kuchyni, ani v koupelně. Dveře bytu byly zavřené. Třesoucí se rukou zkusila, zda je zamčeno. Dovnitř se nikdo nevlomil. Ať tu s ní strávil noc kdokoliv, nevynutil si vstup násilím. Musela ho sama pozvat dál. Předešlého večera vyrazila na oslavu konce školního roku. Alespoň tohle si mlhavě vybavovala. Kromě toho už nic. Co tam vypila? Kam šla po diskotéce? A s kým? Na nic si nevzpomínala.
*** Když přijela, byla už diskotéka roku v plném proudu. Tělocvična koleje tonula ve víru světel a hluk byl přímo omračující. Jess zůstala stát ve dvoukřídlých dveřích otevírajících se do vlhkého vzduchu letní noci a vůbec se jí nechtělo dovnitř. Toužila zacpat si uši, obrátit se a utéct, cokoliv, jen aby se nemusela vnořit do masy zpocených těl a všudypřítomného odéru levných voňavek, kolínské, zatuchlého tabákového kouře, marihuany, potu a alkoholu. Tak se jim tedy nepodařilo prošacovat všechny mladistvé! Ale jaký by to mělo smysl? Alkohol se prodával i v tělocvičně a polovina z přítomných mohla stejně pít legálně. „Ahoj, Jess!“ Ze vzdouvajícího se přítmí se vynořila mužská postava. Na vyštěrkovanou plochu parkoviště vyšel vedoucí katedry Dan Nicholson a unaveně se na ni usmál. „Už na to všechno začínám být moc starý!“ Jeho slova ale usvědčovalo ze lži křiklavě barevné tričko. Tohle byl nicméně jediný večer v roce, kdy se dal ve škole vidět v takto neformálním oblečení. Zasmála se. „Já jsem na to stará odjakživa, Dane. Snad už od narození. Ale vypadáš skvěle.“ Krátké šedohnědé vlasy měl vyčesané tak, aby mu na hlavě stály, a jeho hnědé oči se skrývaly pod značkovými slunečními brýlemi. „Slyšela jsem, žes vyfasoval službu. Musíš zůstat až do hořkého konce?“ „A odtrhávat od sebe souložící omladinu!“ Obrátil oči v sloup. „Pokud se mi nepodaří někoho přesvědčit, aby to vzal za mě, nic jiného mi nezbývá. Můžu ti přinést něco k pití?“ Sundal si brýle a vetkl si je do vlasů. Přikývla. Hluk linoucí se ze dveří byl příliš silný, než aby se jej snažila překřičet. Moc dobře si dovedla představit, jaké to je uvnitř, ale slíbila, že přijde, a jednomu člověku dala slovo, že si s ním zatančí. Ashleymu. Ashley byl její bezkonkurenčně nejnadějnější student. Tomuto mladému Jamajčanovi, jemuž bylo dáno složit zkoušky na jedničku snad ze všech předmětů, které se rozho-
8
havrani01.qxd
17.11.2008
18:57
StrÆnka 9
dl studovat, věnovala mnoho času i úsilí. Teď ho zahlédla u mixážních pultů na pódiu, jak zesiluje zvuk. Zbývalo už jen vejít a ujistit se, že ji vidí, zamávat, uznale ukázat palcem nahoru, a pak by mohla jen bezmocně pokrčit rameny na znamení, že tančit není třeba, neboť v tomhle davu lidiček zmítajících se ode zdi ke zdi to stejně není možné, a s čistým svědomím se vytratit. Jen co Dan vyrazil k baru a zmizel kdesi v hlubinách tělocvičny, objevil se vedle ní další kolega. „Ahoj, Jess!“ Will Matthews pohodil hlavou, jako by chtěl poukázat na randál uvnitř. „Kvůli tomuhle ještě budeme mít potíže se sousedy.“ A ukázal ke dveřím do tělocvičny rukou, v níž držel poloprázdnou láhev piva. Po většinu z oněch tří let, kdy tady na Northwoodleyské vyšší střední škole v jižním Londýně vyučovala anglickou literaturu, se o ní a tomhle vysokém, hezkém plavovlasém muži hodně mluvilo. Teď už ale ne. Will byl profesorem dějepisu a zároveň trénoval se studenty basket, squash a atletiku. V modrém tričku s rozhalenkou a džínsech s ozdobným koženým páskem hustě posázeným cvočky byl momentálně terčem roztouženým pohledů hned několika svých mladistvých žaček. Tvořili s Willem v mnoha ohledech dokonalý pár, avšak vždycky mezi nimi existovalo něco, co tak úplně ideální nebylo. Svou roli snad sehrála Willova ctižádost a jeho přesvědčení, že je neodolatelný. Tohle v něm nepochybně vypěstovaly milující matka a dvě zbožňující mladší sestry. Pak tu byl ještě jeho sklon předpokládat, že jeho práce, kariéra i názory jsou přednější než ty její, a završoval to jeho bezděčně přezíravý postoj ke studiu literatury jako zdroji obživy či k jejímu nepochybnému nadání k malbě akvarelem. To všechno ji popuzovalo, a když jí navrhl, aby se k němu nastěhovala, uvědomila si, že nádavkem k tomu všemu, co jí na něm i přes všechnu jejich vzájemnou lásku vadí, nesnese pomyšlení, že by přišla o svou nezávislost. Její odmítnutí je uvrhlo na šikmou plochu končící rozchodem. Nebyla v tom jiná žena, alespoň o žádné nikdy neslyšela. Šlo čistě o jeho neochotu vycházet jí v ústrety a uznat její nezávislost, která se nakonec mezi ně vklínila jako cizorodý element a během dvou či tří krátkých týdnů vedla k rozvratu jejich vztahu, po němž jí zůstala pachuť rozhořčení a nepochopení. A Will byl plný smutku a hořkosti. Po tomto trpkém rozchodu se jeden druhému důsledně vyhýbali, což na škole šlo sice těžko, avšak pokud na tom oba usilovně pracovali, bylo to možné. A oni se činili. Až doteď. „No tak, Jess. Co bys tomu řekla, jít si ze staré známosti trochu zatancovat?“ Vítězoslavně se na ni usmál. Zamračila se. „Nemám ten dojem, že by se mi chtělo, Wille.“ „Ale jdi. Jen tak nezávazně, na důkaz toho, že mezi námi už nepanuje žádná hořkost. Je konec roku. A výsledky máme, díkybohu, dobré! Pak už se se mnou nikdy nemusíš vidět!“
9
havrani01.qxd
17.11.2008
18:57
StrÆnka 10
Pozvedla obočí. „Jak to? Ty odcházíš?“ Zasmál se. „To by sis přála, viď? Ne, ale slibuju, že se ti v příštím roce budu vyhýbat jako čert kříži.“ Chviličku bojovala s nutkáním oplatit mu úsměv. Ten jeho ale vždycky znamenal její pád. Byl příliš okouzlující, příliš přesvědčivý a ze všech nejpřitažlivější. Musela mu odolat. „Pojďme se jeden druhému vyhýbat už teď, Wille, ano? Omluv mě, prosím. Musím se jít pozdravit s Ashem.“ Nepřipustila, aby vycítil touhu vzmáhající se v jejím nitru, pokušení stále ještě příliš silné, než aby s ním dokázala jen tak skoncovat. Nervózně pokrčila rameny na znamení, že se omlouvá, a odvrátila se. Pak se ještě naposledy nadechla čerstvého vzduchu a vplula do vířící masy tančících těl. Will zůstal stát venku a jen za ní mlčky hleděl. Jakmile ji Ashley uviděl, okamžitě vstal od mixážního pultu, kývl na svého mladšího bratra Maxe, který se pohyboval na pódiu za ním, aby ho vystřídal, a seskočil na plochu. „Pojďte si zatančit, Jess!“ Smál se. Jeho hezká tvář se leskla, světlé tričko měl propocené. Vzal ji za ruce, a zatímco před ní kroužil boky, pozdvihl je vzhůru do taneční pozice a pustil ji. Věděla, že by se neměla smát. Měla by ho napomenout, že ji oslovil Jess, ale jaký by to mělo smysl? Pro oba škola definitivně skončila. Bylo po závěrečných zkouškách. Venku vládla horká noc a všichni tito mladí lidé se skvěle bavili. Nepochybně by si mohla rozpustit vlasy. Tančila s Ashleym, tančila s několika dalšími žáky a tančila i s Brianem Barterem, ředitelem školy. A nakonec se uvolnila natolik, že si zatančila i s Willem – odmítnout jej by ji stálo příliš mnoho úsilí. Vypila ovocný punč, který jí přinesl Dan. A pak několik dalších s větší dávkou alkoholu jen pro členy profesorského sboru! A znovu tančila s Danem a nakonec ještě naposledy s Ashleym. Diskotéka skončila teprve v časných ranních hodinách po druhé návštěvě policie. Před tělocvičnou na ni čekal Ashley. Pak už si nepamatovala nic. Třesoucíma se rukama si uvařila šálek kávy a pomalu z něj usrkávala horkou tekutinu. Koho jen mohla pozvat dál na sklenku vína tak pozdě v noci? Po Willovi žádnou další známost neměla. Nikdo jiný se jí nelíbil, a zvlášť ne nikdo z jejích kolegů ve škole. Teď ne. Nepatřila k ženám, které by si domů pozvaly náhodnou známost a vlezly s ní hned do postele. A nikdo, absolutně nikdo z těch, které znala, by jí nepochybně neublížil a nezanechal ji v tomto stavu. Jak tak dál upíjela kávu a lámala si s tou hádankou hlavu, vybavila si Ashleyho, jak skáče z kapoty na střechu svého auta a s rukama zdviženýma k nebi deklamuje Shakespeara. Vzdor prostředí, z něhož pocházel, vzdor svým drogově závislým bratrům i skutečnosti, že neměl otce, vedl tenhle mla-
10
havrani01.qxd
17.11.2008
18:57
StrÆnka 11
dík, kterého si ve třídě tak hýčkala, svou vlastní skupinu pouličních herců a měl tajný sen dostat se na Královskou akademii dramatických umění a stát se hercem v některém z velkých divadel ve West Endu. Ten sen chtěl rozhodně naplnit, jen aby nezklamal matčino odhodlání mu věřit. Vykřičel svůj výstup do světa a pak před ni se smíchem seskočil a dvorně se jí uklonil. „Dovolte, abych vás doprovodil domů, Jess!“ slyšela teď znovu jeho hlas, zněl jí v uších. Pak už nic. V tomto okamžiku všechny její vzpomínky končily. K jejímu domu to byla od školy půlhodinka chůze, ale ona si nepamatovala, že by přešla hlavní ulici, kde býval i dlouho po půlnoci hustý provoz, nebo že by kráčela po rušném chodníku, kde měli v této horké červencové noci v polovině obchodů stále otevřeno. Ani že by zahnula na náměstí s teráskami restaurací a maličkou oázou zaprášených keřů a stromů, krčících se uprostřed za naježeným ochranným litinovým plotem a obklopených spoustou odhozeného smetí. Ani že by odemykala domovní dveře, stoupala po schodech, otevírala dveře bytu a vcházela, natož že by svému průvodci nabízela další skleničku. Ne, jen ne Ashleymu. Panebože, dej, ať to není Ashley. Musel to být Ashley. Lidé ji varovali. Tvrdili, že dovede být násilnický. A že si v její přítomnosti počíná příliš suverénně, příliš fyzicky. Ale ona na to nedbala. Věděla své. Uvědomovala si jeho potenciál a nic nedokázalo umenšit její odhodlání mu pomoci. Pokud by to byl Ashley, byla to její chyba? Vyprovokovala ho snad, aby se s ní miloval? „Ne!“ To slovo z ní vyklouzlo jako zoufalý šepot. „Ne, tak to nebylo. Nemohlo to tak být!“ Konečky prstů přejela po modřinách na pažích. Ať jí tohle udělal kdokoliv, musel se jí zmocnit silou a pevně ji držet. To nebylo milování, to bylo znásilnění. Dlouho stála pod sprchou, třebaže si uvědomovala, že by to neměla dělat. Pokud ji někdo znásilnil, měla by zavolat policii a jakoukoli stopu po tom ve svém těle uchovat. Jak se ale drhla houbou, věděla zároveň, že by se nikdy nepřiměla podstoupit hanbu policejního vyšetřování. Absolvovala je jedna z jejích studentek. Sama s ní tenkrát šla do chladné, neosobní služebny, kde se dívky vyptávali, vyšetřili ji a nakonec jí neuvěřili. Jess se při té vzpomínce zachvěla odporem. Tohle by nikdy nepřipustila. Nikdy. Cítila, jak se v ní pomalu vzmáhá hněv. Bez ohledu na to, kolik ji kdo přiměl vypít, a i kdyby jí třeba dal do nápoje drogu, aby ji donutil se mu podvolit a pak zapomenout, ona zjistí, kdo jí to udělal, a postará se, aby za to tvrdě zaplatil! Jak tak seděla na kraji pohovky zahalená v koupacím plášti a v duchu znovu a znovu probírala fakta, na něž si vzpomínala, cítila, jak se opět začíná třást. Pozvala Ashe dál? Koneckonců, několikrát s ním tancovala. Dala si skleničku. A po ní další a ještě další. Kdo jí je nosil? Nedokázala si vzpomenout.
11
havrani01.qxd
17.11.2008
18:57
StrÆnka 12
Očividně příliš mnoho pila, ale nebylo v tom pití ještě něco? A ona bez ohledu na to, v jakém byla stavu, svolila k sexu? Byl jí příjemný? Ruce měla chladné a vlhké. Cítila, jak se jí kdesi pod hrudním košem začíná zvedat žaludek. Pokoj se jí opět roztočil před očima. Pojednou si uvědomila, že venku na schodech slyší kroky rychle se blížící vzhůru k jejímu bytu. Ztěžka se zvedla, přeběhla ke dveřím bytu, zamkla je na závoru, upevnila řetěz a pak se celá roztřesená a plná strachu, jaký dosud nikdy nezažila, pomalu sesula na podlahu. Opřela se o zeď a přitáhla si bílý koupací plášť blíž k tělu. Po tvářích jí stékaly slzy. Kroky bez zastavení proběhly okolo jejích dveří a dozněly kdesi v horních poschodích. Nakonec usnula tam, kde seděla, na podlaze a opřená zády o stěnu. Probudilo ji teprve klepání. Klika dveří se pohybovala. Dech se v ní zatajil. Vzhlédla a zvedl se jí žaludek. „Jess, jsi tam?“ Byl to Willův hlas. „Jess, jsi v pořádku? Poslyš, chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek. Choval jsem se jako idiot. Moc mě to mrzí.“ Nadlouho se rozhostilo ticho a pak zaslechla povzdech. „Jess? Jsi tam? Děje se něco?“ Následovala další odmlka a po ní netrpělivé zvolání. „Uvidíme se v pondělí. Při úklidu, ano, Jess?“ Slyšela, jak se Will odvrací ode dveří, jak sbíhá ze schodů, a nakonec zaslechla, jak za ním dole bouchly domovní dveře. Pak se rozhostilo ticho. Choval se jako idiot? Ale jak se choval jako idiot? Will to určitě být nemohl. V minulosti se nejednou pohádali, obzvlášť před rozchodem. A víc než hádali. Prali se. Ale on by ji nikdy k ničemu nenutil proti její vůli. Či snad ano? Dokázal by jít za ní a za Ashem? Pokud to udělal, mohl se dostat dovnitř. S jistotou věděla, že má stále klíč od jejího bytu, a to přese všechno ujišťování, že jí ho vrátil. Nakonec spolu včera večer přece jen tančili. A víc než jednou. Na to si vzpomínala. Na okamžik si vybavila, jak kolem ní s láskyplnou důvěrností ovinul paže a jak se v nich bezděky uvolnila. A byl to nakonec Will, kdo se po pár minutách odtáhl a tančil dál sám v rytmu hudby, zatímco ji nechal tančit také samotnou. S unaveným povzdechem zavřela oči. Mnohem později zaslechla paní Lalovou z přízemního bytu, jak otevírá domovní dveře a vychází ven. Její pantofle pleskaly o zem. Šla jen na roh do obchodu, nepotřebovala se tedy přezouvat. Přes všechnu svou mizérii se Jess vzmohla na laskavý úsměv. Stará dáma na ni někdy zdola zavolala, jestli nechce přinést nedělní noviny nebo mléko, ale dnes ne. Dnes bylo ticho. Možná slyšela Willa, jak u ní buší na dveře, a myslela si, že Jess je někde pryč. Ztěžka se vyškrábala na nohy, přešla k oknu a vyhlédla dolů. Po ulici se šou-
12
havrani01.qxd
17.11.2008
18:57
StrÆnka 13
rala paní Lalová, modrý propínací svetr navlečený přes dlouhé sárí a šedivé vlasy sepnuté do neuspořádaného uzlu. Jak ji tak Jess pozorovala, stařenka náhle zaváhala, zpomalila a přešla na druhou stranu ulice. Jess by ráda věděla proč. Zamračila se. Pak je uviděla. Dva černé mladíky potloukající se tam, kde ulice ústila do náměstí. Chvíli je pozorovala a hrdlo se jí stahovalo. Jeden z nich byl Ash. Druhý byl jeho starší bratr Zac. Stáli, upřeně se na ubohou paní Lalovou dívali a očividně se bavili jejími rozpaky. Jess viděla, jak Zac něco volá, a stará dáma přidala do kroku. Mířila k obchodu. Možná by Jess měla sejít dolů a zahnat je. Ostatně, co tu pohledávají? Oba přece bydlí v Constable Estate, na druhou stranu od školy. Téměř jako by si uvědomoval, že ho pozoruje, Ash se náhle pohnul. Vkročil do silnice, kde ho mohla lépe vidět a on možná mohl zahlédnout ji, a ona viděla, jak směrem k jejímu oknu opět skládá složitě teatrální, dvornou poklonu. Viděla Zaca, jak se směje a předvádí polovičatý kopanec mířící na bratrovu hlavu, zatímco Ash vyslal k jejímu domu vzdušný polibek. Pak se oba hoši otočili a nonšalantně zamířili ke stanici podzemní dráhy na rušné High Street. Jess ucouvla od okna. Nemohl ji vidět. Byl příliš daleko. A nevěděl přece, kde bydlí. Či lépe řečeno, neměl by to vědět. Cítila, jak se jí zmocňuje ledový chlad. Udělal to on. Byl to Ash a teď se jí vysmívá. Bože, co jen bude dělat? Naznačil jí, co udělal. Se škodolibou radostí. Věděl, že ona ho nepotrestá. Vyzýval ji, aby to jen zkusila. Proto se klaněl. Její nejlepší student. Myslela, že si získala jeho důvěru a úctu, a on se jí takhle odvděčil!
*** V pondělí ráno zavolala Brianu Barkerovi, že dává výpověď. Řekla mu, že je nemocná. Příliš vystresovaná, než aby mohla dál učit. Pak zašla za svou lékařkou, která jí potvrdila, že výpadek paměti skutečně mohl být způsobený nějakou drogou. Pro jistotu si koupila antikoncepční tabletu. Na HIV test nepomyslela stejně jako na ostatní testy, na nichž lékařka trvala. Viděla její ustaraný výraz, když ji prohlížela. „Jestli nevíte, kdo to byl, Jess,“ řekla, „nemůžete riskovat. Ty podlitiny, ztuhlost svalů. V téhle záležitosti jste jistě nebyla dobrovolným účastníkem. Máte pravdu, byla jste znásilněna a měla byste jít na policii.“ V téhle věci ale Jess svůj názor nezměnila. Zbytek dne strávila v depresi a sebelitování. Chvíli po páté se znovu rozezněl zvonek. Tentokrát otevřela. Byl to Dan. Při pohledu do její bílé tváře na okamžik zaváhal, ale pak prošel kolem ní, zamířil rovnou do obývacího pokoje a usadil se v křesle u okna. „Tak co je s tou výpovědí, o které jsem se doslechl? To nemyslíš vážně! Škola tě potřebuje. Já tě u sebe na katedře taky potřebuju. Navíc výpověď se dává s pololetním předstihem.“ „Oznámila jsem Brianovi, že jsem nemocná,“ řekla po chvilce ticha.
13
havrani01.qxd
17.11.2008
18:57
StrÆnka 14
„A jsi?“ Pozorně jí hleděl do tváře. Pokrčila rameny. „Ne. Ano. Mám svoje důvody, Dane. Mrzí mě, že jsem tě zklamala.“ Vzpurně na něho pohlédla. Pak odvrátila zrak. Seděla nejistě na kraji křesla proti němu. „Jsi moje nejlepší profesorka literatury. Dokázala jsi zázraky. Jsi součástí týmu, Jess,“ mluvil opatrně. „Nemůžeš mi říct, proč chceš odejít?“ Přivřel oči. Stále ji bedlivě pozoroval. Zavrtěla hlavou. „Promiň.“ I navzdory teplému odpolednímu vzduchu proudícímu oknem dovnitř spolu se zvuky provozu, doléhajícími sem z High Street, se zachvěla zimou. „No tak. Potřebuju znát důvod. Pravý důvod. Co se stalo tak hrozného? Je v tom Will? Viděl jsem, jak tě otravoval kvůli tanci.“ Pokrčila rameny. „Jess?“ Předklonil se, natáhl ruku a položil jí dlaň na koleno. Ucukla a on se zachmuřil. „Co se děje?“ Zavrtěla hlavou. „Byl to Will, viď? Provedl něco, co tě vyvedlo z míry.“ Vstal, poodešel několik kroků a zase se vrátil. „Ublížil ti?“ Zavrtěla hlavou. Nedokázala mu nic říct. Nikomu nemohla říct, co se jí stalo. „Byl to Will, viď?“ opakoval Dan. „Nikdy jsem tomu arogantnímu zmetkovi nevěřil.“ „Nemá s tím nic společného, Dane.“ Tiskla v ruce kapesník. „Na diskotéce jste se pohádali. Viděl jsem vás.“ „Nebylo to nic vážného.“ „Mně to vážné připadalo.“ Přivřel oči. Na okamžik zavládlo ticho. „Proč jste se s Willem rozešli?“ „Do toho ti nic není, Dane. Nechci o tom mluvit.“ „Vypadal pěkně naštvaně, když jsi po diskotéce odešla. Nepřekvapilo by mě, kdyby šel za tebou a za Ashleym k tobě domů.“ Následovala další chvíle ticha. „Nebo to byl Ashley? Ashley ti něco udělal!“ otázal se Dan tiše. „Ten malý ničema. Co se stalo, Jess?“ „Nic.“ Zaťala ruce v pěst. „Nech to být, Dane.“ Na okamžik se oba opět odmlčeli a ona si v duchu vybavila Ashe u kovového plotu na náměstí. Jeho úklonu. Drzý pohled, který vyslal vzhůru k oknům jejího bytu. Vzdušný polibek. Snažila se vytěsnit tu představu z hlavy, ale ona odmítala zmizet. Tančila s ním. Líbil se jí. Provokovala ho. Možná v něm vzbudila falešné naděje. Nešťastně povzdechla. Ten hoch byl tak nadaný, na nejlepší cestě získat nejskvělejší ohodnocení. Kdyby proti němu vznesla obvinění a mýlila se a on to nebyl, policejní vyšetřování by mu stejně ublížilo. Cejch by z něj už nikdy nikdo nesmyl.
14
havrani01.qxd
17.11.2008
18:57
StrÆnka 15
„Takže ty ses už rozhodla.“ Dan se vzdal dalšího vyptávání. „Chceš určitě odejít.“ Pozoroval ji tak upřeně, až měla pocit, že jí čte myšlenky. Přikývla. Ještě několik okamžiků na ni mlčky hleděl. „Fajn. S Brianem to nějak vyřídím.“ Zřejmě se rozhodl, že už se s ní nebude přít. „Neboj se, dostaneš skvělé ohodnocení. O to se postarám, jestli ti jde o tohle. A pokud to vezmu z té světlejší stránky, pravděpodobně získáš fantastické místo v nějaké soukromé dívčí škole. To bude pro tebe nejlepší.“ Krátce a ostře se zasmál a ona se nad náhlou trpkostí jeho slov lehce zachmuřila. „V létě si udělej volno, Jess,“ pokračoval. „Zapomeň na všechno, co tě tak rozladilo, a na podzim začni zase znovu!“ Předklonil se a opět jí poklepal na koleno. „Ať se stalo cokoliv, Jess, hoď to za hlavu. Nemysli na to. Zapomeň.“
15
havrani01.qxd
17.11.2008
18:57
StrÆnka 16
II. Stephanie Kendalová seděla u pracovního stolu a tvořila dekory na celý tác malých ozdobných šálků připravených k závěrečné glazuře. Vyhlédla z okna a zamračila se. Do zahrady už přestalo svítit slunce. Po trávníku směrem k ateliéru, kde pracovala a poslouchala rádio, se plazily dlouhé stíny. Předklonila se a přístroj vypnula. V náhlém tichu k ní otevřeným oknem dolehl vzdálený zpěv drozda. Třebaže byla o poznání menší a zaoblenější než její sestra Jessica, obě ženy si byly nepopiratelně podobné. Tuto podobnost zdědily po matce Aurelii Kendalové spolu s láskou k literatuře, s výtvarným nadáním, půvabem a nekonvenčností. Na matčino rozhodnutí žít v mezidobích, kdy se jako novinářka a autorka cestopisů zrovna netoulá po světě, jako poustevnice v malém domku uprostřed divokých francouzských Pyrenejí, zareagovaly obě její dcery tím, že se po ukončení studií a pedagogických kurzů usadily ve vnitřním Londýně. Jess tam dosud žila. Zato Stephanie se mu uzavřela, k jeho zářivým světlům se obrátila zády a peníze z rozdělení majetku po svém posledním rozvodu investovala do tohoto svého snu, malého venkovského hospodářství nedaleko míst, kde žila její matka předtím, než se rozhodla vyměnit velšské kopce za francouzské velehory. Nebyla si už ale tak jista, že udělala dobře. Odložila štětec, natáhla se pro hadr a otřela si prsty. Přitom se znovu zamračila. Ten zvuk byl tak tichý, že ho přes hudbu z rádia stěží zaslechla. Pouhé cvaknutí z protějšího konce ateliéru, nic víc. Přelétla zrakem poličky s keramikou, pytle hlíny, nádoby s glazurou i plechovky s barvami na stole u zdi. Hrubé kameny staré stodoly byly doběla opršelé, úzká středověká okna zasklená, nerovné trámy vysoko nad její hlavou obroušené a sem tam z nich trčel ozdobný železný hák, z něhož visely exotické slaměné aranže a skleněný mobil tichounce cinkající v průvanu – dar od jednoho z mnoha obdivovatelů. Vtom se to ozvalo znovu. Cvaknutí následované tichým zachřestěním. Zatímco pracovala, muselo se otevřenými dveřmi dostat dovnitř nějaké zvíře nebo pták a teď se motalo v poličkách. Tiše odšoupla vysokou stoličku a vstala.
16
havrani01.qxd
17.11.2008
18:57
StrÆnka 17
Několik minut pečlivého prohledávání ji nepřivedlo na žádnou stopu. Zdroj toho zvuku nenalezla a začínala si stále víc a více připadat nesvá. Cítila, že tam něco nebo někdo je. A pozoruje ji. Cítila upřený pohled těch očí v zátylku. „Haló?“ Dokonce i jí samotné se zdál její hlas nervózní. Přešla ke dveřím a vykoukla ven. Stodola, kde měla ateliér, přisedala v pravém úhlu k domu s jeho vybledlými kameny a střechou ze starých velšských břidlicových tašek, který spojila nově přestavěnou chodbou s kuchyní. Dveře, u nichž stála, vedly rovnou do původního hospodářského dvora ve tvaru L, kde stálo zaparkované její auto, obklopené terakotovými květináči s trsy levandule a rozmarýnu. Zachmuřila se. V době, kdy tento horský stateček kupovala, jí jeho naprostá osamělost připadala jako veliká přednost a ona zdejší ticho a klid většinou zbožňovala, i když si musela přiznat, že ten klid často nemívá dlouhého trvání, protože jejími dveřmi proudily zástupy přátel. Avšak v poslední době, když tu pobývala sama, ji cosi začalo znepokojovat. Byl to pocit, že ji někdo pozoruje. Že v domě s ní někdo nebo něco je. Ne lidská bytost, s touhle eventualitou by si podle vlastního mínění poradila. Ne. Bylo to něco mnohem nepostižitelnějšího. Zlověstnějšího. A nešlo jen o zvuky, třebaže se přistihla, že soustavně naslouchá a uvědomuje si je i přes hudbu a hlasy linoucí se z rádia. Ne, bylo to něco jiného. Otočila se zpátky do ateliéru a vtom se jí zatajil dech. Na pouhý zlomek vteřiny se u protější hrany stolu mihl stín. Zamrkala a byl pryč. Anebo tam vůbec nikdy nebyl? Zvenčí zaslechla krákat vránu letící nad údolím. Její stín se letmo mihl po teplých dlažebních kamenech dvora. Ten viděla jistě. Stín ptáka. S úlevou se obrátila a chystala se vejít do stavení, když vtom v kuchyni začal vyzvánět telefon. „Steph, tady Kim!“ Zdálo se, že ten veselý hlas vyplnil každičké zákoutí sluncem. „Přemýšlela jsi už o mém pozvání? Přijeď za mnou do Říma, Stephanie, prosím tě o to. Můžeš tady pracovat. Můžeš si dělat, co chceš. Straším teď v tomhle bytě úplně sama. Všichni mí přátelé někam na léto odjeli. Musím tu vydržet ještě pár týdnů, než vyrazím k Jezerům, a moc tě tu potřebuju!“ Stephanie se nervózně ohlédla přes rameno do ateliéru. Když ji Kim pozvala poprvé, váhala. Vadilo jí, že v létě bude v Římě nesnesitelné vedro a hluk. A Kim, která ovdověla po necelých deseti letech manželství se svým báječným, zbožňujícím starším manželem, až příliš skvělým a dokonalým, než aby to mohla být pravda, uvelebená v nádherném bytě ve starém římském paláci a s manželovým obrovským jměním, které teď měla jen pro sebe, také rozhodně nemohla být tak osamělá, jak to líčila. Ale možná přece jen byla a kouzlo Říma bylo možná příliš vzrušující, než aby je šlo ignorovat. Koneckonců, Stephanie neměla co ztratit. Snad jen výdělek za týden práce na keramických
17
havrani01.qxd
17.11.2008
18:57
StrÆnka 18
šálcích. Přinejhorším by mohlo přijít zjištění, že už spolu s Kim nevycházejí tak skvěle jako za starých dobrých časů na vysokoškolské koleji. O půl hodiny později tedy zapnula počítač, koupila si přes internet letenku a vytáhla ze skříně kufr. *** Jess mlčela a smutně se usmívala, zatímco sestřin hlas zvonil v telefonu. Pak se náhle na okamžik odmlčel. „Jess? Jsi tam? Neraduješ se se mnou? Znáš přece Kim, ne? Zůstaly jsme spolu v kontaktu.“ Ve Stephaniině hlase byl již znát zpěvný velšský přízvuk. „To je fantastické, Steph. Jen…,“ Jess stiskla rty. „Jen jsem tě zrovna chtěla poprosit, jestli bych v létě nemohla přijet na Ty Bran a nějakou chvíli se u tebe zdržet. Mám už Londýna po krk a zoufale si potřebuju odpočinout. Někde, kde mě nikdo nenajde. Chci jen trochu klidu a malovat. Možná se i zamyslet nad tím, jestli nezměnit životní styl. Uvažuju o změně zaměstnání. Docela by mě zajímalo, jestli bych se uživila jako malířka.“ Nemělo smysl hovořit o pravých důvodech a kazit Stephanii den. Nemělo smysl probouzet v ní pocit, že by měla zrušit báječnou dovolenou. „Ale to je skvělé!“ Stephaniinu obvyklou schopnost prokouknout sestřiny nálady otupilo její vlastní vzrušení. „Jen přijeď a udělej si pohodlí. Po pravdě řečeno, budu ráda, když se v mé nepřítomnosti o dům někdo postará. Kytky v květináčích potřebují čas od času zalít. Jestli přijedeš, bude to perfektní. Budeš tu mít naprostý klid a můžeš si tu po libosti malovat i přemýšlet.“ Když Jess položila telefon, ještě chvíli seděla a hleděla do okna. Dělá správně? Přistupuje na to, aby ji někdo vyštval z práce, kterou miluje, z bytu, jejž zbožňuje, z města, které si oblíbila, a připouští tak, aby si myslel, že mu to projde? A ono mu to projde! Žádná policie. Žádná identifikace. Pro něj z toho nevyplynou žádné důsledky. Oknem do místnosti svítilo slunce. Dopadalo na její bledě zelený koberec a osvětlovalo každý drobný detail jeho vzoru. Pojednou zaslechla, jak dole bouchly dveře. Na schodech se ozvaly kroky. Pevné, rázné, mužné. Polkla. Mezi lopatkami jí stékal pot. Zamkla dveře bytu? Ale jistě. Začala tím být přímo posedlá. Seděla, neschopná pohybu, oči upřené na kliku dveří, soustředěná na ozvěnu kroků rozléhající se prostorem. Kroky došly na podestu před jejími dveřmi a zastavily se. Na okamžik zavládlo naprosté ticho. Pak se kroky opět pomalu rozezněly a pokračovaly do dalšího patra. Teprve tehdy si uvědomila, že úplně přestala dýchat. Třásla se od hlavy až k patě. Vyskočila, vběhla do chodby a zkontrolovala řetěz na dveřích. Byl na svém místě stejně jako závora a západka. Tehdy se její strach jako obvykle proměnil ve zlost. Tohle jí udělal! Nikdo… nikdo nemá právo ji takhle terorizovat, nutit ji, aby se cítila takhle zranitelná
18