Tajemstvi zamku Ashmore_001 az 003.qxp_Sestava 1 11.01.22 15:11 Stránka 3
C YNT H IA H ARROD-E AG LE S
OSOBY Rodina na Ashmore Castle William Tallant, pátý hrabě ze Staintonu – jeho nejstarší dcera Linda, provdaná za vikomta Cordwella – jeho nejstarší syn Giles, vikomt Ayton – jeho druhý syn Richard – jeho dcera Rachel – jeho dcera Alice – jeho ovdovělá matka Victoire (grandmère, stará dáma) – jeho prastrýc Sebastian – jeho žena, hraběnka, rozená Maud Stanleyová Forrestová – její bratr Fergus, devátý hrabě z Leake – její sestra Caroline, vdova po siru Jamesi Manningtreeovi – její sestra Victoria, kněžna Wittenstein-Glücksbergová Služebnictvo Moss, majordom paní Websterová, hospodyně Crooks, komorník hraběte slečna Taylorová, komorná hraběnky paní Oxleaová, kuchařka Frewing, portýr James, William, Cyril, lokajové Rose, Daisy, služebné Dory, švadlena 7
Tajemstvi_zamku_Ashmore.indd 7
24.01.2022 11:12:46
Služebnictvo ve stájích Giddins, vrchní podkoní Archer, štolba hraběte Josh Brandom, štolba pro urozené slečny John, Manely, Joe Green, kočí Na panství Markham, správce panství Adeane, justiciár Moresby, solicitor Saddler, nadlesní Cutmore, pojezdný Ve vesnici dr. Bannister, reverend v kostele svatého Petra pan Arden, sbormistr v kostele svatého Petra Tom Holyoak, policista Persons, přednosta železniční stanice paní Albrightová, hokyně Eli Rowse, kovář Axe Brandom (Joshův bratr), kovářský tovaryš Kittyina rodina otec – sir John Bayfield z Bayfield Court, Hampstead matka – Catherine Harveyová, dědička marmeládového impéria, zesnulá macecha – Jayne, rozená D’Arcyová Ninina rodina otec – major Anthony Sanderton, zesnulý matka – Antonia Marie Dawnayová, zesnulá teta – Alexandra Schofieldová, rozená Sandertonová, Draycott Place
8
Tajemstvi_zamku_Ashmore.indd 8
24.01.2022 11:12:46
K APITOLA PRVNÍ 3. prosince 1901 Vyjít prudký kopec nebylo nic jednoduchého, zvlášť s těžkým zavazadlem. Občas si obtížně hledala pevnou zem mezi rozbahněnými výmoly, které v prašné cestě rozjezdila kola povozů a kopyta koní. Mrazy konečně polevily a nyní panovalo teplejší, ale deštivé počasí, i když dnes ráno pouze drobně mrholilo. V jednu chvíli musela ustoupit úplně na krajnici, aby uvolnila místo dvěma čeledínům – jeden jel na šedém grošákovi a druhý vedl koně za sebou. Usoudila, že zřejmě zajíždějí kočárové spřežení, protože koně byli jeden jako druhý. Zdvihali vysoko kolena, vzpínali se a pohazovali hlavou – a svou velikostí a vahou ovládali prostor. Měla v úmyslu se na čeledíny usmát a zamávat jim, ale projeli kolem ní, aniž o ni zavadili pohledem. Lidé, kteří pracovali s koňmi, se obvykle chovali přátelsky, ale sluhové zdejšího hraběte se zřejmě nepovažovali za obyčejné smrtelníky. Majestátní bílé stavení se tyčilo na kopci nad údolím Ash Valley a tvořilo dominantu i při pohledu z vesnice Canons Ashmore. Sídlo se jmenovalo Ashmore Castle. Netušila, proč se tomuto místu říká hrad, když budova vypadá jako zámek. Pro každého sluhu každopádně znamená služba na Ashmore Castle prestižní místo, a i když odejde jinam, zmínka o tom, že pracoval „na hradě“, se v referencích dobře vyjímá. Podle instrukcí zamířila na úzkou pěšinu kolem domu a konečně se dostala na zadní dvůr, odkud se vcházelo do kuchyně. Na 9
Tajemstvi_zamku_Ashmore.indd 9
24.01.2022 11:12:46
dvoře stáli dva muži v lokajské livreji a kouřili. Schovávali se před deštěm pod převislou střechou, saka měli sundaná a přes pruhovanou vestu a košili přehozenou dlouhou zelenou zástěru. Jeden byl vysoký a hubený, s tvrdou tváří a slídivýma vypouklýma očima. Druhý byl menší, zavalitý a v obličeji měl výraz, který mohl svědčit o jeho dobrosrdečnosti nebo prostoduchosti. „Ale? Copak to tady máme?“ ozval se ten hubený a bleskl pohledem po jejím zavazadle. „Nová krev?“ Opíral se zády o zeď, s nohou pokrčenou, a nyní se odrazil a napřímil se. Nepřestával ji nestydatě okukovat, až měla pocit, že ji svléká očima. „Copak jsi zač?“ „Jsem nová švadlena. Dory Spicerová.“ Tázavě se zadívala na baculatějšího mládence. „Já jsem William,“ představil se. „William Sweeting.“ „Ráda tě poznávám, Williame,“ odpověděla Dory. Ten hubený se pohrdlivě uchechtl. „Panečku, ty jsi nějaká zdvořilá,“ utrousil sžíravě. Potom se k ní naklonil blíž. „Takže, Dory Spicerová…, co je to vůbec za jméno? Dory.“ Dory mlčela. Svoje jméno Dorcas nenáviděla, a pokud nebude muset, tak ho nikdy nikomu neřekne. „Já jsem James,“ pokračoval hubeňour, „a jsem první lokaj. Mám tady důležité postavení a měla bys se mnou dobře vycházet. Musíš na mě být milá, jinak se daleko nedostaneš. V tomhle domě mám hlavní slovo.“ „Copak tu není majordom? Alespoň jsem o něm slyšela.“ „Ále, pan Moss,“ utrousil James pohrdlivě a dál už se k tomu nevyjadřoval, jako kdyby mu majordom nestál za řeč. Dory pohlédla na Williama, který nervózně polkl a zakoktal: „Pan Moss je tady už celou věčnost. Dlouhé roky. S jeho lordstvem vychází moc dobře.“ „Jaké jeho lordstvo vlastně je?“ vyptávala se Dory. Snažila se ho povzbudit, aby se rozhovořil. Opět však zakročil James. „To tě nemusí zajímat. Stejně ho nikdy neuvidíš. A teď se jdi ohlásit hospodyni paní 10
Tajemstvi_zamku_Ashmore.indd 10
24.01.2022 11:12:46
Websterové. Ale dej si pozor, je to saň.“ Usmál se – měl tak hubený obličej, že viděla, jak se mu hýbe každý sval. Bylo to trochu strašidelné. „Takže švadlena… Dávej pozor, abys neskončila jako ta předchozí.“ Očividně chtěl, aby se ho zeptala, co se jí stalo, ale Dory se zatvrdila a rozhodla se vzdorovat. Odmítala skákat, jak James píská. Místo toho odpověděla krotce a poslušně: „Dobře.“ A zamířila k nejbližším dveřím. „Tam ne,“ zastavil ji James ostře. „Tudy se jde do kuchyně. Tam těmi – do zadní chodby. Na konci zahni doleva, hospodyně má tu poslední místnost.“ Dory změnila směr a zamumlala: „Děkuju,“ ale už se po něm neohlédla. „Do kuchyně bez pozvání nikdy nechoď,“ volal za ní. „Je tam plno ostrých nožů.“ Snaží se mě jenom vyděsit, usoudila Dory a pospíchala pryč. Nelíbila se jí představa, že tady mezi služebnictvem panuje řevnivost a jednotlivé skupiny soupeří mezi sebou. Ale možná je James jenom místní potížista, uvažovala, když vstoupila do zadní chodby, kde ji udeřil do nosu pach mokrých pršiplášťů a bot. To však ještě neznamená, že to není pravda. Den byl jako stvořený na honitbu: v zamlženém oparu se šířila nasládlá vůně vlhké hlíny a pachová stopa byla kus nad zemí. Smečka psů dobře spolupracovala – jak se říkalo: celá by se schovala pod jeden kapesník – a štěkot se přízračně rozléhal v chladivém vzduchu. Za psy se hnalo pole jezdců, které se postupně, jak se rychlost zvyšovala, protahovalo. Hrabě Stainton se stále zdatně držel ve vedoucí skupině. Byl to vášnivý lovec. Nešlo mu však o zabíjení, spíš o samotnou jízdu: rychlost, dunění kopyt, hlasité odfrkování koní, pohyb silných svalů pod sedlem a vnímání ostrého větru, který štípe do tváří. Vzkypěla v něm prudká omamná radost a vymazala z mysli všechny starosti. Na okamžik mohl zapomenout na sebe, na svoje potíže 11
Tajemstvi_zamku_Ashmore.indd 11
24.01.2022 11:12:46
a tíživou zodpovědnost a poddat se jen svým pocitům. Jako by s koněm splynuli a tvořili dohromady jeden napjatý, dokonale efektivní nástroj. Liška byla stará a mazaná, takže je pořádně prohnala, ale hrabě provozoval honitbu v této krajině od svých osmi let a měl v hlavě zmapovaný každý kousíček země, každý obrys a hrbol. Byla to jeho půda a znal ji stejně dobře, jako ji znala jeho kořist. Instinktivně cítil, že liška směřuje k farmě v Shelloes, kde chovali prasata, takže se tam stopa ztratí. Stainton měl ve zvyku jednat na vlastní pěst, když to bylo třeba. Nyní se tedy odklonil od skupiny a Jupitera, který se hnal kupředu, až kopyta duněla, nasměroval napříč svahem. Před nimi se tyčil val z trnkových keřů, mohutná překážka, k níž měl navíc špatný přístup, nicméně v Jupiterových možnostech nepochybně bylo tuto překážku zvládnout. Dva kroky před ní statný hnědák nepatrně zaváhal, ale Stainton mu přitáhl hlavu, plácl ho po zadku a vykřikl: „Jdeme!“ Jupiter si odfrkl, odrazil se a velkolepě se vznesl, aby dostál výzvě. Letěli vzduchem a hrabě v čiré extázi vykřikl: „Bože!“ V salonu malého domku v Ridgmount Street v Bloomsbury čtyři ruce v pravidelném vytříbeném rytmu vyluzovaly tóny Schubertovy sonáty C dur z kláves piana. Smítka prachu tančila v paprscích bledého zimního slunce, které proniklo dovnitř přes síťované záclony a ozařovalo dvě zlaté hlavy, jednu středního věku, druhou mladou. Náhle sebou paní Sandsová trhla a tiše zvolala: „Bože!“ Melodie zaškobrtla a zmlkla. „Mami, co se stalo?“ zeptala se Chloë. Molly Sandsová se chytila oběma rukama za hlavu. Zeširoka otevřela velké světlemodré oči a přerývaně se nadechla. „To je dobré, jsem v pořádku,“ ujistila ji automaticky. Chloë se na ni úzkostlivě zadívala. „Znovu tě bolí hlava?“ „Ne… ne… jenom… nevím. Chvíli jsem měla tak divný pocit. Jako kdyby…“ Jako kdyby padala – pocit, že se řítí 12
Tajemstvi_zamku_Ashmore.indd 12
24.01.2022 11:12:46
střemhlav do temnoty. Ale byl to jen mžik a nechtěla dceru děsit. „Už je to pryč,“ ujistila ji rázně. „Vezmeme to znovu od triol.“ Chloë ji hned neposlechla. S matkou si byly velmi blízké a měly už jen jedna druhou. Žily skromně, ale pohodlně z toho, co paní Sandsová vydělala jako učitelka hudby. Kdyby se matce něco stalo… „Mami?“ „To nic nebylo. Jenom se mi zatočila hlava. Už jsem úplně v pořádku,“ prohlásila paní Sandsová pevně. „Prosím, začni.“ Hudba se opět rozezněla. Hraběcí štolba Archer, který následoval svého pána na Tonnantovi, zahlédl, jak Jupiter zavadil kolenem o kompaktní vrcholek trnkového keře. Živý plot byl čerstvě sestříhaný, pichlavý a nepoddajný. V té rychlosti byl náraz tak prudký, že kůň doslova udělal salto a hrabě se ocitl ve vzduchu. Archer strhl Tonnanta stranou a nasměroval ho dál podél živého plotu, aby při skoku nepřistál na druhé straně na stejném místě, ať už se tam stalo cokoli. O kus dál byly keře nižší a Tonnant je lehce přeskočil. Kůň byl vzrušený ze skoku, Archerovi se tedy podařilo ho zastavit a otočit až po pár krocích. Tou dobou už se Jupiter opět zvedl. Zůstal stát, třásl se, jednu nohu držel nad zemí a sedlo měl pod břichem. Za ním ležel na zemi hrabě a nehýbal se. Byl to zkušený jezdec, lovil třikrát nebo čtyřikrát týdně a za svůj život už měl za sebou stovky pádů. Věděl tedy, jak spadnout, a už dávno by se měl začít zvedat. Nejspíš si vyrazil dech, pomyslel si Archer a sklouzl ze sedla. Ale hned věděl, co se stalo. Napověděla mu to naprostá nehybnost ležícího těla a podivný úhel hlavy… Žaludek se mu sevřel mrazivým děsem. Tonnant byl rozčilený, pohazoval hlavou, odfrkoval a odmítal přistoupit blíž. Ale za okamžik přes plot ve stejném místě jako Archer přeskočili další dva jezdci – zdejší farmář pan Whitcroft a jeho syn Tim. 13
Tajemstvi_zamku_Ashmore.indd 13
24.01.2022 11:12:46
„Co to sakra…?“ vyjekl Whitcroft a zastavil tak zprudka, že Timův kůň do něj málem narazil. Oba muži hned seskočili. Whitcroft převzal od Archera otěže jeho koně a vykřikl: „Běžte k němu!“ Archer poklekl do hrbolaté trávy a měl podivně odtažitý pocit, jako kdyby svět náhle pozoroval obráceným dalekohledem. Hrabě zřejmě dopadl na zem ve špatném úhlu. Hlavu měl zkřivenou na stranu a jedno nevidoucí oko hledělo k obloze. Nedalo se nic dělat. Byl po smrti. Archer roztřeseně vstal, střetl se s Whitcroftovým pohledem a zavrtěl hlavou. Tim se podíval z jednoho na druhého a vyhrkl: „Snad není…?“ „Bůh žehnej jeho duši,“ řekl Archer a Tim křečovitě polkl. Whitcroft se otočil na syna a rázně mu přikázal: „Jeď co nejrychleji na Ashmore, udělej poplach a přiveď pomoc.“ Archer se vzchopil. „Vezmi si Tonnanta,“ řekl Timovi. „Je rychlý jako blesk.“ Chlapec byl celý bledý, tragédie jím otřásla, ale měl dost rozumu, aby poslechl. Oddělil Tonnantovu uzdu od uzdy ostatních koní a nastrčil k Archiemu koleno, aby ho štolba vyhodil do sedla. Ještě než vsunul nohy do třmenů, už byl pryč. Tonnant se okamžitě rozběhl tryskem – stále ještě překypoval nespotřebovanou energií a dychtil po pohybu. Archer doufal, že chlapec se na něm dokáže udržet. Asi měl jet místo něj, ale nemohl opustit svého pána. „Neměli bychom ho narovnat?“ zeptal se Whitcroft. V hlase mu zazníval šok. Má pravdu, usoudil Archer. Nemůže přece tady hraběte nechat ležet takhle zkrouceného. Nebylo by to důstojné. Narovnal ho, jak nejlépe dokázal, a potom znovu klopýtavě vstal. Whitcroft smekl klobouk a Archer následoval jeho příkladu. Musíš se postarat o koně, napovídal mu instinkt, ale tento okamžik bylo potřeba důstojně uctít. „Takhle by si to nejspíš přál,“ nadhodil pan Whitcroft. „Ano,“ odpověděl Archer a pomyslel si, že je to asi pravda. Hrabě by nechtěl zemřít v posteli jako starý vetchý stařec. 14
Tajemstvi_zamku_Ashmore.indd 14
24.01.2022 11:12:46
Určitě raději při plné síle v sedle, když mu do tváře fouká vlahý vítr. Teď nemohli dělat nic než čekat. Když zpocený Tonnant vlétl na dvůr a jeho jezdec mu téměř spadl z hřbetu a vykoktal, co se stalo, vrchní podkoní Giddins se chopil velení. Okamžitě poslali pro majordoma Mosse, a když se dostavil, Giddins už stihl odeslat čtyři muže, aby přinesli tělo, a dva další na pomoc s koňmi. Nyní byl připraven uctivými, ale naléhavými připomínkami zburcovat Mosse z momentálního zmatku, do něhož ho novinka uvrhla. „Asi bychom měli poslat pro lékaře, pane Mossi.“ „Aha, ano, samozřejmě.“ „A pro hrobníka.“ Tento návrh Mosse šokoval. „Vždyť ještě nevíme, jestli je opravdu mrtvý.“ Giddins si ho změřil pevným pohledem. Archer není žádný hlupák. Už mrtvého člověka viděl, i mrtvé koně. Takové chyby by se nedopustil. „Lepší by bylo mít pana Folshama po ruce. Nikdo z panstva ho tady nemusí vidět čekat.“ „Ano, pravda,“ souhlasil Moss. „A reverenda…,“ pokračoval Giddins, „…budeme taky potřebovat. Nejspíš by bylo dobré dát vědět panu Markhamovi.“ Markham byl správce panství. Moss se konečně sebral. Musel myslet na své postavení. Nesměl dopustit, aby mu radil podkoní. „O všechno se postarám,“ prohlásil pevně. „Musím to okamžitě oznámit jejímu lordstvu, než se jí ta zpráva odněkud donese.“ Potom se však opět na chvíli odmlčel a zahleděl se do prázdna. „Byl to tak skvělý jezdec,“ slyšel sám sebe říkat nechápavým hlasem. Giddins si všiml, že o jeho lordstvu promluvil v minulém čase. „Nehody se stávají,“ řekl pouze. William George Louis Devereux Tallant, pátý hrabě ze Staintonu, přijel naposledy domů do Ashmore Castle na káře, a když ho táhli, panští rolníci smekali čapky a ženy vycházely 15
Tajemstvi_zamku_Ashmore.indd 15
24.01.2022 11:12:46
před vrátka domků a pozorovaly průvod. Dovezli ho na zadní nádvoří, kde už ve skupinkách postávali sloužící, někteří s ustaraným, jiní se vzrušeným výrazem, a šuškali si mezi sebou. Dory byla mezi nimi a náhodou se ocitla tak blízko projíždějící káry, že zahlédla bílou tvář. James se zmýlil, pomyslela si. Viděla jsem ho. Ale k ničemu jí to samozřejmě nebude. Uvažovala, jestli náhodou nepřijde o práci, ale tu myšlenku zase zavrhla. Teď bude potřeba našít velké množství černých pásek na rukávy, a kdoví co ještě ke smutečnímu oblečení. Nyní budou potřebovat švadlenu víc než kdy jindy. Když hraběnka spatřila svého muže, byla doběla rozpálená vzteky, ale díky dlouholetému cviku na sobě nedala nic znát. Učinil z ní vdovu – ovdovělou hraběnku. Jak se mohl opovážit! Neměla v plánu ovdovět ve věku čtyřiceti devíti let. Staintonovi bylo pouze padesát dva a těšil se pevnému zdraví. Očekávala, že tady pobude ještě hezkou řádku let, a až nastane čas, odejde spořádaně a ohlásí to mnohokrát dopředu. Představovala si důstojné lože umírajícího, kolem něhož se v uctivém tichu shromáždí celá rodina, aby si vyslechla jeho poslední slova a byla svědkem toho, jak vypouští duši. Rozhodně ne takhle! Aby ho přitáhli dva pacholci celého zabláceného a pomláceného. Nic nebylo připravené. Nic naplánované. Jak jí to mohl udělat? Vždycky přece konala svou povinnost a on nyní nedodržel svou stranu dohody. Hraběnka byla bez sebe zuřivostí. „Je třeba poslat telegraf jeho lordstvu,“ prohlásila a podařilo se jí natolik ovládnout, že se jí hlas vztekem ani nezachvěl. Majordom Moss by to nejspíš považoval za známku zármutku, ale hraběnka před služebnictvem neprojevovala žádné emoce, dokonce ani ne ty, které se od ní daly očekávat. Její nejstarší syn vikomt Ayton se nacházel právě v Thébách – patřil k výpravě, která pro egyptské ministerstvo starožitností prováděla vykopávky. „Musí se okamžitě vrátit domů.“ Střetla se s majordomovým pohledem a přečetla si v jeho očích otázku, která trápila i ji. Kolik času bude Aytonovi 16
Tajemstvi_zamku_Ashmore.indd 16
24.01.2022 11:12:46
trvat, než se sem z Egypta dostane, a je možné tak dlouho pohřeb odkládat? Díkybohu, že je zima. Zaplavila ji lavina úvah: lidi je třeba informovat, návštěvy kondolujících přetrpět, pohřeb naplánovat, a navíc dořešit všechny náležitosti okolo poslední vůle a financí, následnictví a titulu… Byl to nekonečný výčet věcí. Zatracený Stainton, že jí něco takového mohl provést. „Hned se o to postarám, mylady,“ pronesl Moss a jemu se hlas přece jen slabě zachvěl. On si to však mohl dovolit – u sluhy se to považovalo za chvályhodné. Dvě svobodné dcery hraběte, patnáctiletá lady Alice a šestnáctiletá lady Rachel, se ten den rovněž účastnily honu, ale všechno se seběhlo tak rychle, že když psi dosledovali stopu do Shelloes – hrabě dobře odhadl, kam liška zamíří – nikdo o nehodě dosud netušil. Štolba obou mladých dam Josh Brandom nečekal, jestli psi opět zachytí stopu. Rozhodl, že Pharaoh a Dayster už mají dost. Byl čas zamířit domů. Dívky nic nenamítaly. Svou autoritu čerpal Josh od Archera a ten se zase zodpovídal přímo jejich otci. Josh trval na tom, aby celou cestu jeli cvalem. Už se smrákalo a ochladilo se. Cválat tak dlouho na bočním sedle byla muka, ale dívky věděly, že i tohle byl Archieho příkaz: po dlouhém dni v terénu bylo pro koně příliš namáhavé jet klusem, ovšem na krok bylo zase příliš zima. Když si Rachel stěžovala a Alice žadonila, Josh prohlásil nesmlouvavě: „Ve stájích nechceme žádné podchlazení. Až vyrostete, můžete se zařídit podle sebe.“ Při těchto slovech si významně odkašlal, čímž dal najevo, že až ten čas nastane, dámy nejspíš zcela zničí dobré koně, ale to už nebude jeho problém. Když se pořádal hon, často se pak všichni sešli ve velké hodovní síni – tento vznešený anachronismus zavedl jejich dědeček a místnost se využívala pro velká shromáždění – ale dnes neměli žádnou společnost, proto se mladé dámy odeberou do bývalé školní učebny, která nyní sloužila jako jejich společenský salon. Josh se nad nimi nakonec slitoval a dovolil 17
Tajemstvi_zamku_Ashmore.indd 17
24.01.2022 11:12:46
jim sestoupit z koně u bočních dveří. Koně pak sám zavedl dozadu na dvůr před stájemi. Dívkám chvíli trvalo, než se rozhýbaly – byly ztuhlé a všechno je bolelo. „Jako by mě do zad bodali dýkou,“ stěžovala si Rachel. „Mě pálí půlky,“ přidala se Alice. „Nemluv sprostě,“ pokárala ji Rachel automaticky. Potácely se po schodech nahoru. Kolem bylo prázdno, nikde nikdo. „To nevadí, za chvilku nás čeká horká koupel. A vařená vejce a muffiny.“ Po honu se vždycky podávala vařená vejce a muffiny. „Snad dostaneme i toast s ančovičkami,“ těšila se Alice a přidržovala si těžkou sukni, aby o ni na schodech nezakopla. Jezdecké boty byly jako z olova. „Žádné toasty,“ upozornila ji Rachel. „Nemáme společnost. Ale možná bude moučník.“ „Ne, pokud je paní Oxleaová zase opilá,“ zahihňala se Alice. Rachel ji opět okřikla. O kuchařčině slabosti neměly správně nic vědět – nebo přinejmenším o ní mluvit. To se nehodilo. Ve školní učebně bylo teplo, ale do ohně už se delší dobu nepřikládalo, takže pomalu skomíral. Alice přihodila zbytek uhlí, které se krčilo na dně uhláku. „Mám zazvonit pro další?“ „Radši ne,“ usoudila Rachel. Bez dovolení na služebnictvo zvonit nesměly, to bylo privilegium určené pouze dospělým. „Řekneme si o ně, až donesou čaj.“ Ale čas ubíhal a nikdo nepřicházel. „Zapomněli na nás,“ usoudila Alice nakonec. Rachel šla ke dveřím, otevřela je a zaposlouchala se. „Nepřipadá ti, že je tady divně ticho?“ Nahoře v domě bylo ticho vždycky, ale dnes jako kdyby bylo ještě větší. A cestou sem neviděly jediného sloužícího. „Měly bychom zazvonit,“ řekla Alice. „Do večeře nevydržím. Do té doby omdlím hlady.“ „Něco se stalo,“ pochopila Rachel. Zavřela dveře a vrátila se k Alici, která seděla u krbu. Ani nemusela nic říkat a její 18
Tajemstvi_zamku_Ashmore.indd 18
24.01.2022 11:12:46
sestra poznala, že má strach. Chytily se za ruce, natahovaly uši a přemýšlely, co se asi přihodilo. Kovárna v Canons Ashmore ležela na konci vesnice. Když reverendův kočár projížděl kolem, kovářský tovaryš Axe Brandom vyběhl ven a zastavil ho. Reverend si žil dobře a mohl si dovolit elegantní uzavřený černý kočár, tažený bujným, vysoko našlapujícím hnědákem. Tento kůň naštěstí Axeho už z celé řady předchozích profesionálních setkání dobře znal, proto se dal bez potíží zastavit, i když zrovna mířil domů do stáje a už se těšil na svou porci ovsa. Jen rozmrzele pohodil hlavou. Reverend spustil okénko a Axe přistoupil blíž. „Sháněli se po vás, pane. Můj bratr Josh před chvílí byl na zámku a hledal vás doma. Požádal mě, abych se po vás podíval.“ „Byl jsem v Grange v Ashmore Carr,“ odpověděl reverend. „U staré lady Bexleyové…“ „Ano, pane… U vás doma říkali, že prý jí není dobře. Doufám, že není…“ „Jenom jako obvykle. Chvíli jsem u ní poseděl a už je opět zcela v pořádku. Stalo se něco?“ Axe vypadal velmi vážně. Byl to urostlý mladík se zlatorudými vlasy a zlatistými chloupky, které se mu jako drátky kroutily na předloktích. V tváři začerněné sazemi se vyjímaly modré oči. „Jde o jeho lordstvo, pane. Spadl při honu. Prý si zlomil vaz.“ „Je mrtvý?“ Reverend vypadal zaskočeně. „Tak to Josh slyšel, pane.“ „Dobrý bože,“ pronesl reverend bezvýrazně. Stejně jako lady Staintonové i jemu se začaly honit hlavou všechny souvislosti a důsledky, které tato událost rozpoutá. Hrabě, mrtev? Vzpamatoval se. „Hned tam zajedu.“ Vyklonil se z okénka trochu víc, aby viděl na kočího: „Deeringu, jeďte na Ashmore.“ Deering, který všechno slyšel, ho okamžitě poslechl. Mrkl na Axeho – podle něj to nebylo zrovna vhodné gesto – a pohladil hnědáka bičíkem. Kůň vyrazil a Axe zaslechl, jak si 19
Tajemstvi_zamku_Ashmore.indd 19
24.01.2022 11:12:46
reverend zamumlal pro sebe: „To je příšerná záležitost…“ Přitom se potýkal s okénkem a snažil se ho opět vytáhnout. Ano, příšerná, pomyslel si Axe a zamířil zpět ke kovárně a ke stojícímu povozu. A nečekaná. Rachel konečně sebrala odvahu a zazvonila. Potom obě dívky s obavami čekaly, až přijde služebná. Nikdo však na zvonění nereagoval, přestože dívky každou chvíli zašly ke dveřím a poslouchaly. V domě dál panovalo strašidelné ticho. Bylo jasné, že se opravdu něco přihodilo. „Měly bychom jít dolů a zjistit, co se děje,“ prohlásila Alice, která byla z nich dvou odvážnější. Rachel byla poslušnější a také citlivější a vadilo jí, když dělala něco zakázaného a dostala vyhubováno. „Raději ne. Až bude potřeba, pošlou pro nás,“ rozhodla. A nakonec se opravdu někdo objevil – ale nebyla to Daisy, jejich bývalá chůva a nyní služebná, která se o ně starala obvykle, nýbrž vrchní pokojská Rose, vysoká hubená dívka s orlím nosem, z níž šel vždycky trochu strach. Nesla jim tác se svačinou. Pohlédla na ně bez úsměvu – to nebylo nic nového – ale v očích jí na okamžik probleskl soucit, a to je vylekalo. „Váš čaj, mladé dámy,“ oznámila jim. „V tom zmatku se na vás trochu pozapomnělo.“ „Kde je Daisy?“ zeptala se Rachel. „Těžko říct, slečno, ale až se objeví, pěkně to schytá.“ „V jakém zmatku?“ navázala Alice. „Co se stalo?“ „Obávám se, že mám špatné zprávy,“ řekla Rosie. „Jeho lordstvo mělo nehodu na honu.“ „Otec?“ vyhrkla Rachel. Poslepu zatápala po Alicině ruce. „Spadl z koně,“ pokračovala Rose. „Je mrtev.“ Položila tác na stůl u krbu, a přitom se k nim otočila zády, čímž jim poskytla čas, aby vstřebaly šok. Obě mlčely jako zařezané. „Dole je všechno vzhůru nohama,“ mluvila dál Rose svým normálním tónem, protože předpokládala, že to oběma dívkám pomůže se vzpamatovat. „Musela jsem vám čaj 20
Tajemstvi_zamku_Ashmore.indd 20
24.01.2022 11:12:46
připravit sama. Až se situace opět uklidní, paní Websterová zjedná nápravu. Pro neplnění běžných povinností neexistuje žádná omluva. Uvařila jsem vám vaše obvyklá vejce. Muffiny nejsou – kuchařka nepekla – zato jsou toasty a donesla jsem vám k nim dobrou jahodovou marmeládu. Určitě máte hlad.“ Konečně se k nim opět otočila – seděly strnule na místě a hleděly na ni. Zřejmě netušily, jak by měly reagovat. „Oheň už skoro vyhasl. Přiložím.“ „Není tady uhlí,“ vysoukala ze sebe Alice – slova se jí zadrhla ve vyprahlém hrdle. „Ta Daisy!“ mlaskla Rose pohoršeně. „Hrůza. Tak si snězte vejce, než vychladnou.“ Trochu jim pomohlo, když jim někdo říkal, co mají dělat. Posadily se ke stolu a nepřítomným pohledem sledovaly, jak jim Rose nalévá čaj. Alice konečně opět našla řeč – bála se, že Rose odejde dřív, než se jí stihne zeptat: „Jak se to stalo?“ „Kůň skákal přes živý plot, zavadil o něj a zakopl, aspoň tak jsem to slyšela. Jupiter, tak se jmenuje, že? Hrabě spadl tak nešťastně, že… zlomil si vaz.“ Rachel ze sebe vyrazila tichý zvuk, jako kdyby zasykla. Roseina slova se nesla místností jako tichá strašidelná ozvěna, nehlučný šepot, jako šramocení myších nožek v suchém listí: Zlomil si vaz… zlomil si vaz. Rose se zachvěla. Při té představě se jí zježily všechny vlasy na hlavě. Po chvíli se Alice zajíkavě ozvala: „Co myslíte… bolelo to?“ Zadívala se na Rose s prosebným výrazem doširoka otevřenýma očima: „Bolí to? Umírání?“ Komukoli jinému by Rose odpověděla: „Jak to mám vědět?“ Ale těch dvou mladých slečen jí bylo z nepochopitelného důvodu líto – byly sice hraběcí dcery, ale nikdo se o ně pořádně nestaral. Vysedávaly zavřené v domě a musely poslouchat, dokud nebudou dost staré, aby je mohli provdat – jako zboží na trhu, které je třeba uchovat v nepoškozeném stavu, aby za ně dostali co nejlepší cenu. Proto teď odpověděla: 21
Tajemstvi_zamku_Ashmore.indd 21
24.01.2022 11:12:46
„Nejspíš ani netušil, co se stalo, slečno. Zlomit si vaz je rychlé. Jednu vteřinu je člověk naživu a příští je po smrti. Necítil žádnou bolest.“ Rachel nyní dospěla na konec sledu svých myšlenek: „Mamá,“ vyhrkla. „Neměly bychom jít za matkou? Určitě je…“ Napadlo ji pouze slovo „rozzlobená“, a to se příliš nehodilo. Znělo to nepatřičně. Jak se vůbec žena cítí, když její manžel náhle umře? „Teď na vás nebude mít čas, má hodně práce,“ prohlásila Rose pevně. „Pouze byste překážely. Lepší, když zůstanete tady, dokud pro vás nepošlou.“ Viděla, že je tato odpověď uklidnila, a zamířila ke dveřím. Ulevilo se jí, že už se o ně nemusí starat. Ale než otevřela dveře, Alice ji zastavila další otázkou: „Kde otec je?“ „V malém salonu,“ odpověděla Rose zdráhavě. Nechtěla se pouštět do podrobností. Pohřební zřízenec Folsham dovezl rakev, ale pouze provizorní, protože neměl nic dost přepychového. Musí ji nejprve vyrobit. Rakev ležela na stole pokrytém purpurovým plátnem a další kus plátna byl přehozený přes ni. I to donesl Folsham. Nyní tam rakev čekala, až padnou další rozhodnutí. Alice dodala: „Můžeme ho vidět?“ Otázka Rose zaskočila, a tak automaticky ostře vyhrkla: „Samozřejmě že ne. To je ale nápad!“ Zadívala na ně – seděly vzpřímeně, záda rovná jako pravítko, ruce složené v klíně tak, jak je to učili, a vypadaly opuštěně. Rose stiskla rty. Ale dívky nejsou její starost. Sama má dost co dělat. „Řeknu jedné z děvčat, aby donesla uhlí,“ prohlásila. A vyšla ven. Giles Tallant, vikomt Ayton, vyšel na chvíli ven ze stanu, aby si protáhl záda. Zastavil se pod plátěným baldachýnem a obhlédl scénu před sebou. Zlatá a modrá, to byla barevná paleta: zlatý písek a modrá obloha. Napadlo ho, že to vypadá jako erbovní barvy – azurová modř s občasnou stopou bílé, šedé a hnědé. Právě v tom okamžiku mu donesli vzkaz. 22
Tajemstvi_zamku_Ashmore.indd 22
24.01.2022 11:12:46
Jako obvykle v něm bylo plno překlepů, protože ho zapisoval někdo, pro koho angličtina nebyla rodným jazykem a kdo asi málokdy psal i ve svém vlastním jazyce – ale smysl byl zcela jasný: Tvůj otec je mrtev. Okamžitě přijeď domů. Strohý vzkaz ho šokoval. Matka samozřejmě nechtěla utrácet peníze na zbytečné zjemňující fráze – a navíc vzhledem k tomu, že ona sebe nikdy nešetřila, neviděla důvod, proč by měla šetřit druhé. Po prvním šoku si nedovolil cítit hněv, protože by to bylo nevhodné, ale úzkost, kterou si po zprávě uvědomil, se částečně dala připsat pocitu bezmocnosti. Samozřejmě celý život věděl, že tato chvíle nastane, a to vědomí mu stále vězelo někde v koutku mysli jako temný stín. Ale jeho otec byl zdravý a v dobré kondici a Giles doufal, že ho čeká ještě řada let svobody. Pravděpodobně šlo o nehodu: o nemoci by se dozvěděl s předstihem. Otec, mrtvý! V duchu proklínal osud. Navenek však jen obrátil pohled k obloze a zavřel oči. Vypadal jako člověk, který potlačuje zármutek. Na víčkách cítil suché palčivé slunce a horký písek na kůži, doléhaly k němu zvuky probíhajících prací – šustění lopat zanořujících se do písku, zazvonění kovu o kámen, zamručení velblouda, skřípění dřevěných tyčí a vrzání plátna, když se do přístřešků proti slunci opřel občasný závan větru. Tohle byl jeho svět, čisté sucho pouště a ustavičné vzrušující očekávání, že narazí na nějaký objev. Nechtěl se vrátit domů. Představil si šedivou vlhkou Anglii, každodenní rutinu, otupující pravidla a neměnné tradice, omezování a ubíjející zodpovědnost. Nechtěl se stát hrabětem. Nechtěl se vrátit domů! S otcem nikdy nevycházel. Byli příliš odlišní. Hrabě měl celkem rád jeho mladšího bratra Richarda, přestože ho stál peníze a dělal mu ostudu. Kdyby Gilese vyhodili z Etonu za nevhodné chování, kdyby čas na univerzitě strávil pitím a holkařením, otec by ho seřval, ale tento křik by vycházel z hlubin porozumění, možná i náklonnosti. Pokud by byl Giles lenoch a hochštapler, který utrácí peníze a topí se v dluzích, jehož krejčí a obchodníci s vínem nahánějí kvůli nesplaceným účtům, otec by ho potrestal, ale miloval by ho. 23
Tajemstvi_zamku_Ashmore.indd 23
24.01.2022 11:12:46
Giles však v Etonu pilně studoval a potom trval na tom, že na rozdíl od každého pravověrného Tallanta nepůjde do Oxfordu, nýbrž na University College London, aby mohl chodit na přednášky Flinderse Petrieho. Tento velký egyptolog ocenil jeho píli a metodičnost a doporučil ho Percymu Newberrymu do jeho archeologické expedice. Giles se tak v devatenácti letech účastnil vykopávek v Dér el Berši a egyptologii dočista propadl. Nic jiného v životě nechtěl dělat. Získal diplom – což bylo, když už ne zavrženíhodné, tak rozhodně podezřelé – a doufal, že své znalosti bude moci uplatňovat tak dlouho, dokud potrvá jeho nástupnické období. Stainton to nechápal. Takhle se jeho dědic chovat neměl. Není to správné. To se prostě nedělá. Zuřil a vyhrožoval – nejprve se mu to snažil zakázat, ale Giles už byl plnoletý a postavil si hlavu. Hrabě ho dokonce ani nemohl odstřihnout od peněz, protože s nástupnickým titulem se pojil i nezávislý příjem – nic velkého, ale dost na to, aby skromný mladík, který nemá žádnou touhu karbanit a hýřit s děvčaty, vystačil. V Egyptě téměř nic neutratil. A archeologické expedice financovaly bohaté rodiny, jako byli Stanhopeovi či Cecilovi, anebo asociace jako Egyptská výzkumná společnost. Giles se jak v Anglii, tak na Nilu stýkal s šlechtici z dobrých rodin, a to hraběte rozčilovalo ještě víc, protože ho vyvádělo z míry, že nedokázal přesně stanovit, co je na tom vlastně špatně. Jenom věděl, že „se to prostě nedělá“. Giles se tedy zdržoval mimo domov tak často, jak to jen bylo možné, a kdykoli pobýval v Anglii, bydlel u přátel nebo v levném londýnském bytě, který si dlouhodobě platil. Do Ashmore Castle jezdil minimálně. Na tohle nejsem připravený, pomyslel si nyní. Ashmore nikdy nepovažoval za svůj domov. Spíš to bylo vězení. Mříže této klece za ním s řinčením zapadnou a on už se nikdy nedostane ven, aby se mohl nadechnout anonymního vzduchu a být opět sám sebou. Cítil, jak mu po zádech stéká pot, a uvědomil si, že stát tady a opékat si obličej na slunci nejspíš působí bláznivě. „Jste v pořádku, Aytone?“ozval se nějaký hlas. 24
Tajemstvi_zamku_Ashmore.indd 24
24.01.2022 11:12:46