Vera Kurian Na mě si nepřijdou
1 Den 60 Jakmile se za mnou zavřely dveře mé nové ložnice, přešla jsem k oknu a přelétla očima nádvoří, hledala jsem ho. Ne že by snad existovala nějaká možnost, že by byl tam ven ku mezi rodinami vlekoucími krabice věcí nebo seděl mezi studenty povalujícími se na trávě. A přece! Hlava se špinavě blond vlasy. Will. Otevřela jsem ústa. Jenže pak se ten člověk otočil a já viděla, že je to jen dívka s ne zrovna šťastně zvoleným účesem. Vážně, mysleli byste, že v den, kdy se sem všichni stěhují, si na sobě dá víc záležet. Otočila jsem se a podívala se na svou prázdnou ložnici se smutnou podlahou pokrytou linoleem, v duchu jsem si přitom procházela seznam všeho, co je potřeba udělat. Zaprvé. Zbavit se mámy. Vyřízeno. Už odešla a nejspíš už se žene po I-95. Později asi i bouchne šampaňské, když mě teď má konečně z krku. Zadruhé. Zabrat ten nejvýhodnější prostor, než dorazí má spolubydlící Yessica. Za třetí. Získat šest až osm přátel ještě před začtvrté, povinnou přihlašovací schůzkou na oddělení psychologie. Zapáté. Najít Willa. 7
Měly jsme byt se dvěma ložnicemi, jedna byla na první pohled větší než druhá. Mým normálním instinktem by bylo zabrat si tu větší, ale okamžitě mi také bylo jasné, jaký problém by to znamenalo. Okna větší ložnice vedla na nádvoří. Co kdybych chtěla uprostřed noci vylézt z okna ložnice, nebo se tudy vracet? Lidi dneska natáčejí na mobil i ty nejméně zajímavé věci a z ostatních ložnic a akademických prostor kolem nádvoří by mě snadno viděli – na můj vkus tady hrozilo až moc diváků. Vzala jsem si menší pokoj. Má velkorysost mi zajistí pár plusových bodů u mé nové spolubydlící, ale co je důležitější, z pokoje vidím na cihlovou zeď vedlejší budovy a přímo z okna vede cesta na požární schodiště. Snadný přístup do pokoje i ven bez nežádoucí pozornosti – perfektní. Slo žila jsem do pokoje pár svých krabic a povlékla jsem si postel, pak jsem na ni položila svou plyšovou velrybu, abych jasně označila svůj zábor. Někdo na mě volal a já jsem se potřebovala rychle spřátelit. Spěšně jsem se zkontrolovala v zrcadle, než jsem odešla z pokoje, znovu jsem si nanesla lesk na rty a upravila si vlasy. Vlasy musí být správně – volný, lehký postranní francouzský cop, který ve skutečnosti ani trochu lehký není. Musíte být ten typ děvčete, co „do toho nevkládá moc snahy“, prostě se jen tak přirozeně vykulí z postele a vypadá jako sexy, ale zároveň jaksi plachá, hvězdička. Když dosáhnete určité úrovně objektivní atraktivity, lidi si myslí, že jste lepší, než ve skutečnosti jste – chytřejší, zajímavější, víc hodni vlastní existence. V kombinaci s tou pravou osobností to člověku dává určitou moc. Vyšla jsem na chodbu, po obou stranách byly dveře do pokojů. Nakoukla jsem hned do vedlejšího, kde se dvě 8
brunetky pokoušely vyrvat pokrývku z plastového obalu. „Ahoj!“ zacvrlikala jsem. „Já jsem Chloe!“ Mohla jsem být kdokoliv, koho by chtěly. Zábavná holka, potenciální nejlepší přítelkyně, někdo, s kým můžete sdílet tajemství nad půlnočními svačinkami. Při tomhle typu seznamování jsem jen hrála na pár chvilek malé roličky, ale když bylo potřeba do toho vložit všechno, žádný problém. Dokázala jsem působit mladší, když jsem chtěla, vybrat volnější oblečení, které mi zakrývalo tělo, nebo z očí vysílat čirou naivitu – kompletní kostým nevinnosti. Ale můžu vypadat i starší, s make-upem a pečlivě vybraným oblečením, ukázat kůži, je-li to potřeba. Je to snadné, protože lidi mají sklon vidět to, co chtějí vidět. Šla jsem od jedněch dveří ke druhým. Pokoj 202. „Ježíši, zbožňuju tvoje vlasy,“ řekla jsem temperamentní blondýnce, odhadovala jsem, že bude oblíbená. Pokoj 206. „Vy ale nejste bratři, nebo jo?“ zeptala jsem se plaše dvou chlapců ve sportovním oblečení (pěkná těla, ale dětské tváře – rozhodně ne můj typ). Zazubili se na mě, podívali se mi na prsa a oba se snažili říct něco chytrého. Nic z toho chytré nebylo. V pokoji 212 byly dvě rozpačité dívky. Přátelsky jsem si s nimi poklábosila, ale nezdržela jsem se dlouho, protože jsem věděla, že tohle nikdy nebudou důležití hráči. Seznamovala jsem se s dalšími lidmi a zároveň jsem odhadovala, kdo vypadá na to, že by se mohl stát součástí bratrstev a sesterstev. Will byl v bratrstvu – SAE – a jednou z mých prvních záležitostí k vyřízení bylo dostat se do něj. Ti dva sportovci už byli na chodbě, hlasitě se bavili o tom, že večer půjdou do klubu. Znělo to dobře – vyjít si – a tihle dva vypadali přesně jako ti kluci, kteří brzy dostanou 9
nabídku do nějakého bratrstva. „Ráda tancuju,“ pronesla jsem k tomu vyššímu z nich (jak se jenom jmenuje?) a pohrávala si při tom s konečkem copu. „Je to nejlepší způsob, jak poznat lidi.“ Usmál se na mě a přimhouřil oči. Jestli jsem se na střední škole něco naučila, pak to, že společenský život je hra točící se kolem ovládání hierarchií. Buďte někým, koho chtějí chlapi šukat, jinak pro ně budete neviditelní. Buďte někým, koho holky chtějí mít pevně polapeného ve svých vnitřních kruzích, ať už jako přítele, nebo nepřítele, nebo zemřete smrtí totální bezvýznamnosti. I z těch krátkých hovorů jsem poznala, že nikdo na téhle koleji nepatří do stejného programu jako já. Nenarazila jsem na nikoho, jako jsem já, ale až se mi to nakonec podaří, myslím, že to bude, jako když se v noci potkají dva vlci, očichají se a poznají spolulovce. Ale pochybuju, že by nás dva dali na jednu kolej – bylo nás jen sedm a nejspíš nás museli rozdělit, aby nevypukla válka. Teď už jsem ale musela své nové přátele opustit a jít se přihlásit do programu. Katedra psychologie stála šikmo přes nádvoří, bylo na ni vidět z oken společné části našeho bytu. Svěží trávník nádvoří protínaly cihlové cestičky, na každé cihle bylo vyryto jméno absolventa – John Smith, 2003. Zvláštní – Will nikdy žádnou cihlu nedostane, ale já ano. Na jedné z větších kolejí, Tyler Hall, visel mohutný transparent s nápisem VÍTÁME NOVÁČKY!!! Zastavila jsem se, abych si udělala selfie s tím transparentem v pozadí: koukněte, jsem holka natěšená na první den na vysoké škole, která má plné ruce práce s vysokoškolskými věcmi! Je to v podstatě osud, že jsem skončila na Adamsově univerzitě. Věděla jsem, že musím být ve Washingtonu, což 10
znamenalo přihlásit se na Georgetown, Americkou univerzitu, Univerzitu George Washingtona, Adamsovu univerzitu, Katolickou univerzitu a Trinity College – všechny jsou ve Washingtonu. Pro jistotu jsem se přihlásila i na místa v relativní blízkosti, jako je George Mason a Marylandská univerzita. Dostala jsem se na všechny kromě Georgetownu. Upřímně, ať jdou do prdele. Moje přihláška byla přímo zlatá: mám IQ 135 – jen pět bodů mi chybí ke géniovi –, solidní výsledky standardizovaných testů SAT i známky. Většinu svého oblečení jsem si zaplatila z podnikání založeného na tom, že píšu písemky pro jiné studenty. Těžko říct, kolik se jich dostalo na univerzitu se srdcervoucí esejí o babičce umírající na rakovinu, kterou ve skutečnosti nemají. Na několika školách mi nabídli stipendium, nic se ovšem nerovnalo tomu, co nabídla Adamsova. I kdybych nezvládla studium psychologie, stejně bych dostávala štědré stipendium poskytované studentům mého typu k nalákání k magisterskému studiu humanitních oborů. Ale bylo mi to jedno – Adamsova byla vždycky mou první volbou kvůli Willovi. Dalším bonusem bylo umístění školy ve Washingtonu: rušné velkoměsto s relativně vysokým počtem vražd. Kampus stál v rychle bohatnoucí čtvrti Shaw kousek na východ od módní Logan Circle a jižně od U Street, oblíbené zábavní čtvrti. Té, kde i přes výskyt útulných restaurací občas dojde ke rvačkám opilců, někdy se i pobodají, občas jsou tady přepadeni chodci. Policie má spoustu práce s neutuchající přehlídkou protestů, konferencí a návštěv diplomatů – nejspíš jí ani za mák nesejde na tom, co se děje v mozku obyčejné osmnáctileté holky s iPhonem v ruce a milým úsměvem. Důstojný vzhled katedry psychologie se mi líbil. Červené cihly porostlé břečťanem a okna v černých kovových 11
rámech se mihotavě leskla, jako by v nich bylo staré sklo. Interiér matně osvětloval lustr s blikajícími jantarovými žárovkami, rozlehlá vstupní hala voněla jako staré knihy. Když jsem jí procházela, představovala jsem si, že mě sleduje kamera a diváci trnou hrůzou, aby mi do cesty nevstoupilo nějaké nebezpečí. Jenže já budu ta, která ho vyvolá. Po točitém schodišti jsem vyšla do pátého patra, kde jsem se měla přihlásit do svého programu. Místnost 615 byla až na konci chodby, odlehlá. Tabulka na dveřích sdělovala Leonard Wyman, Ph.D. a Elena Torresová, doktorandka. Ta jména jsem znala z papírů, které mi přišly. Zaklepala jsem a o několik vteřin později dveře prudce otevřela nějaká žena. „Vy musíte být Chloe Sevreová!“ Natáhla ke mně ruku. Nejspíš o mně měli celou složku. Absolvovala jsem spoustu telefonátů s několika prosévači, pak jeden přímo s Wymanem, mluvili také s mou matkou a poradcem ze střední. Ženina ruka byla kostnatá, ale teplá a suchá, oči měla čokoládově hnědé a nebojácné. „Já jsem Elena, jedna z Wymanových postgraduálních studentek.“ Usmála se a pokynula mi, abych šla dál. Provedla mě přeplněnou přijímací místností, na stole zavaleném papíry stály tři notebooky, chodbou jsme přešly do menší kanceláře, nejspíš její. Zavřela za námi dveře. „Se vším vám pomůžeme. S kan celáří finanční pomoci bylo před vaším příjezdem sem všechno v pořádku?“ Jako jedné ze sedmi studentů programu mi Adamsova univerzita zaplatila dopravu. Všechno, co jsem za to měla dát já, byla ochota fungovat jako pokusné morče v jejich Multimetodické panelové studii psychopatů. 12
Přikývla jsem a rozhlédla se kolem sebe. Police měla plné knih a stohů vytištěných článků. Tři různé verze Diagnostiky a statistického manuálu duševních poruch. Bichle o psychologii „abnormality“. Kniha Roberta Harea Bez svědomí, kterou jsem četla. „Skvělé,“ poznamenala Elena. Podívala se na něco v počítači. Pak si ukousla ze žemle položené na podložce pod myš a hlasitě žvýkala. Určitým způsobem postgraduálních studentek byla hezká. Olivová pleť a krásné lícní kosti. Člověk si dokázal představit, jak se zamiluje do nějakého vychrtlého počítačového magora a už hodně za zenitem se s ním pokouší mít děti. „Tady jste!“ Několikrát klikla a její tiskárna ožila. Když vstala, aby doplnila papír, naklonila jsem se a snažila se podívat na obrazovku, ta však měla štít na ochranu soukromí. Nevěděla jsem, jestli to má být tajemství, nebo co, ale zjistila jsem, kolik studentů je v programu, když jeden z administrátorů zpracovával můj balíček finanční pomoci. Umírala jsem zvědavostí na ostatních šest studentů. Taková bizarní elita. Elena mi podala štůsek papírů secvaknutých sponkou. Byly to formuláře souhlasu se zařazením do studie, ujištění, že moje data budou uchována v tajnosti, že s počítačovými průzkumy jsou spojena jen minimální rizika, že odběry krve budou prováděny jen licencovaným flebotomistou, bla bla bla. Spousta dalšího o ochraně soukromí, sledování polohy – tomu jsem věnovala větší pozornost – a jaké právní závazky by plynuly z toho, kdybych hrozila uškodit sobě nebo jiným. Ale prosím vás. Neměla jsem v úmyslu dát o jakékoliv ze svých hrozeb vědět. Když jsem končila s podepisováním dokumentů, uviděla jsem, že Elena vytahuje z trezoru nějaký balíček. Z kra13
bičky vyndala cosi lesklého. „A tady jsou vaše chytré hodinky.“ Okamžitě se mi líbily. Byly elegantní a černé, jako něco, co vídáte ve špionských filmech. „Musíte je nosit neustále, jak je domluveno. Budou sledovat váš tep a spánkový rytmus – ach, a jsou vodotěsné, mimochodem, takže si nemusíte dělat starosti s tím, že byste si je musela do sprchy sundavat. Můžete s nimi i plavat.“ Natáhla jsem ruku a ona mi je připevnila na levé zápěstí jako klenotník, zapínající náramek s diamanty. „Kdyby nevyhovovaly vašemu stylu, můžete je také vyndat z pásku a nosit je jako přívěsek na řetízku pod tričkem. Když bude potřeba, abyste zaznamenala svou náladu, objeví se takováto ikona.“ Udělala něco na počítači a na černé obrazovce chytrých hodinek se objevil malý červený vykřičník. Gestem mi naznačila, abych se ho dotkla. Když jsem to udělala, vykřičník zmizel a místo něj se objevil text, který se mě ptal, jakou činnost právě provádím, a pak přišla otázka Jak šťastná se právě teď cítíte? 1 2 3 4 5 6 7. „Záznamy o náladě jsou poměrně krátké,“ vysvětlila mi. „Nezaberou víc než pár minut. Musíte je vy plnit hned, jakmile dostanete oznámení – tím se snažíme změřit, jak se lidé skutečně cítí v průběhu dne, ne v umě lých laboratorních podmínkách. Ale je v pořádku počkat, pokud děláte test – nechtěla bych, aby si profesor myslel, že podvádíte, nebo tak něco.“ „Vědí profesoři na Adamsově univerzitě, že se účastním studie?“ „Ne, vaše účast a diagnóza jsou zcela důvěrné.“ „A ty hodinky neustále sledují, kde jsem?“ „Ne. Tedy, satelit to asi někde dělá, ale ne, údaje o poloze uchováváme jen tehdy, když nám předkládáte záznam 14
o náladě, protože chceme znát kontext toho, kde jste byla a co jste cítila. Myslím, že vás bude zajímat, jak vám to může pomoci pochopit vaše vlastní emoce.“ Široce se na mě usmála, odhalila přitom ostrý zub. Ulevilo se mi ohledně sledování polohy. Měla jsem samozřejmě záložní plán – sundat si chytré hodinky a nechat je ve svém pokoji, nebo je možná schovat do Yessičiných věcí, aby sledovaly ji, ne mě, kdybych se vypravila za něčím ne moc dobrým. Překážka měnící se v alibi: hodinky potvrdí, že jsem byla doma, studovala a popíjela sklenici mléka! „Jak často sem budu muset chodit na další experimenty?“ „Nejsou to nutně experimenty. Něco z toho je jen výzkum. Ale nebude to častěji než jednou či dvakrát týdně a magnetickou rezonanci plánujeme týdny předem.“ Obdivovala jsem svoje nové hodinky. Když jsem se dotkla černého displeje, rozsvítily se a ukázaly spoustu chytrých ikon. „A co těch dalších šest studentů? Setkám se s nimi?“ „Tváří v tvář ne, ale možná s nimi budete v budoucnu komunikovat.“ To znělo zajímavě. Jistě. Byla jsem tady na stipendiu, abych byla ve městě, kde je Will, ale buďme upřímní. Lidi milují psychologii, protože lidi jsou narcističtí. A já jako psychopat jsem zvlášť narcistická. Elena složila papíry na sebe a sklepla je o desku stolu, aby se srovnaly. „Tenhle týden budete mít přijímací schůzku s doktorem Wymanem, ale dnes už od vás nic dalšího nepotřebujeme, takže vítejte ve studii!“ S novou ozdobou na zápěstí jsem přes nádvoří zamířila zpátky na kolej, doufala jsem, že už se objeví Yessica. Byla 15
to moje největší divoká karta – někdo, kdo mohl úmyslně či ne způsobit to, že by můj život i plány byly mnohem obtížnější, a já už jsem chtěla zjistit, jaký typ spolubydlící bude. Jestli bude fajn, může z nás být silná dvojka. Jestli bude moc zvědavá, budu se muset vypořádat s dalším problémem. Těsně než jsem vešla do pokoje, zaslechla jsem zevnitř nějaký pohyb. Vytáhlá, oříškově hnědá dívka s tmavými vlnitými vlasy strkala krabici do rohu. „Chloe!“ vykřikla. Se širokým úsměvem ke mně přešla, potřásly jsme si rukama. „Já jsem Yessica!“ Měla obrovské tmavé oči rámované hustými, nejspíš falešnými řasami. Body navíc za dobrou pleť a boty v elfím stylu bez podpatků. Dvojité body za tu miniledničku. „Zrovna jsem přijela! A cítím se mizerně – jsi si opravdu jistá, že chceš ten menší pokoj?“ „To je v pohodě – líbí se mi okna na tu stranu.“ Pomohly jsme jedna druhé vybalit, klábosily jsme při tom, jak to holky dělávají, rozhodovaly, kam co dáme. Mezitím jsem ji odhadovala. Usoudila jsem, že je pro mě spíš pozitivní než negativní položka. Byla hezká, zábavná a zdála se v poho dě – ne ten typ, který by slídil kolem mého počítače nebo povytahoval obočí, kdybych si domů přivedla kluka. Když jsme uložily svoje věci, vyšly jsme na hlučnou chodbu, abychom se seznámily s dalšími lidmi. Vedly se další řeči, že někam vyrazíme. Byla jsem netrpělivá. Věděla jsem, že dělám to, co mám dělat – vytvářím spojenectví, dělám dobrý dojem –, ale chtěla jsem, aby se věci začaly hýbat. Bylo čtyřiadvacátého srpna, začátek Orientace prváků, šedesát dní do třiadvacátého října. To bylo datum, které jsem pečlivě vybrala – poskytovalo mi to dost času k manévrování, ale ještě důle16
žitější bylo, že ten den se ve Washingtonu měl konat masivní protest, soustředící se kolem National Mall. Měl to být souběh několika různých demonstrací: shromáždění za svobodu slova, protirasistické shromáždění, které protestovalo proti shromáždění za svobodu slova, shromáždění za impeachment a ekologická demonstrace March for the Earth. Na základě příspěvků na sociálních sítích, pronájmů přes Airbnb ve městě a prodeje autobusových jízdenek znalci předpovídali, že souběh politického zanícení povede k účasti, která si vyžádá všechny městské prostředky. Načasování bylo příznivé. Už dřív se mluvilo o tom, jak takové masové akce často vedou k přetížení mobilních telefonních sítí. Policie by měla mít plné ruce práce s protestujícími a se zvládáním potyček, jako tomu bylo v minulých letech. Bude to chaos. Byl to dokonalý den pro zabití Willa Bachmana.
17
2 Co všechno vím o Willu Bachmanovi? Bydlí na adrese 1530 Marion Street NW, přesně pět set deset a půl metru od mé koleje. Od jeho domu k policejní stanici je to pět minut jízdy autem. Jde o řadový domek, po obou stranách má další domky. Okna v přízemí a vstupní dveře zajišťují mříže. Během posledního roku došlo poblíž domu k třiatřiceti násilným trestným činům, většinou ozbrojené loupeže. Co jsem odvodila z několika jeho online účtů? Will Bachman je členem bratrstva Sigma Alpha Epsilon – SAE – jehož sídlo se nachází o několik bloků dál. Jeho spolubydlící se jmenuje Cordy, také člen SAE. Will je ve třeťáku, jako hlavní obor studuje politické vědy a rozhoduje se, jestli si chce jako vedlejší obor vzít ekonomii. Je v lakrosovém týmu, ale taky rád plave. Když jsme byli děti, plavala jsem s ním. Má rád house music a kouří trávu. Vlastní černý Volkswagen Jetta, který mu nabořil nějaký kretén na parkovišti supermarketu Giant. Čte web Drudge Report a pohrdá feministkami. Má matku, která nosí perly a dobrovolničí pro Červený kříž, a mladšího bratra. Ti bydlí na 235 Hopper Street, Toms River, NJ, 08754. 18
Odhaduju, že Will nakupuje v obchodě Giant ve čtvrti Shaw, protože tam mu nabourali auto, a také se zmiňoval, že obchod Safeway, který je nejblíž 1530 Marion Street, je „samá píča, co nedokáže pohnout frontou“. Vím, že chodí do Buttercream Bakery, protože postnul, že u nich dostal desátou kávu zdarma. Jednou ztratil mobil na 14th Street mezi ulicemi P a S, když se motal domů opilý, takže se pravděpodobně v téhle oblasti často poflakuje. Nechodí rád na východ od 7th Street kvůli „místním“. V ulici je kavárna, ze které je přímý výhled na Willovy vstupní dveře. Takový ten typ, kde můžete nad šálkem kávy sedět i několik hodin, a nikdo si nevšimne, že zíráte na dům přes ulici a kujete pikle. Odhaduju, že Will Bachman měří tak metr osmdesát pět. Adamsova má slušný lakrosový tým, takže má nepochybně atletickou postavu a je silnější než já – to je něco, na co bych nikdy neměla zapomínat. Má husté plavé vlasy a tenký horní ret. Nejradši nosí polotrička a kapsáče. Kolem krku nosí bílý náhrdelník z mušliček. Jeho přátele tvoří předvídatelná směs členů bratrstva a lakrosových hráčů: většinou běloši, obličeje zarudlé pivem, na rozmazaných fotografiích ukazují na různé věci. Pijí pivo a pořádají tematické večírky a vyrážejí na člunech na řeku Potomac. Není to pořádný večírek, dokud někdo není hospitalizovaný s otravou alkoholem. #YOLO Cordy toho hodně postuje o videohrách a NFL. Cordy a jeho přítelkyně, Miranda Yeeová, se zřejmě pravidelně rozcházejí a zase dávají dohromady, ale když jsou spolu, Cordy často přespává v jejím bytě na Dupont Circle a Will zůstává doma sám. Součástí partičky je také Mike Arie, je i v lakrosovém týmu a v SAE. Ten je na fotkách často 19
v objetí s dívkami, které vyplazují jazyk. Je to typ dívek, jakou bych mohla být i já, vplynout někomu do života a zase z něj odplout, aniž by si kdo všiml. Will, Cordy a Mike byli nedávno na večírku, který pořádal kluk jménem Charles Portmont. Charles je také v SAE a jeho Instagram je zahlcený posty lidí z večírků. Jedny z posledních fotek zachycují Willa a jeho kamarády v bílém na benefičním večeru. Krátké internetové pátrání prozradilo, že otec Charlese Portmonta, Luke Portmont, zasedá za stát Virginia v Republikánském národním výboru. Ten večer se podávaly vybrané koktejly z čerstvých přísad a humři. #ClassicCharles. Will Bachman nemá přítelkyni, protože bratrstvo nade vše a protože nikdy nedůvěřuj couře. Will Bachman nejspíš nemá pistoli kvůli přísným zákonům ohledně nošení zbraní ve Washingtonu. Will Bachman toho postuje dost o vyučování, takže jakákoliv inteligentní osoba jako třeba já snadno odhadne jeho rozvrh. Hashtag #SAElife používá dostatečně často na to, aby člověk věděl, co má bratrstvo v plánu na určitý víkend. Kam vyrazí a s kým a jak moc se zřídí. Will Bachman moc pije a tráví čas s lidmi, kteří se o něj nestarají. Will Bachman udělal pár chyb. Willu Bachmanovi zbývá šedesát dní života.
20
3 Leonard otevřel dveře a pozval Chloe Sevreovou dál. „Jsem doktor Wyman, vedoucí programu, ale můžete mi říkat Leonarde.“ Dívka vešla dovnitř, zvědavě si prohlížela kancelář. „Posaďte se, kam chcete,“ pronesl a pokynul k nejrůznějším židlím a křeslům před stolem. Měřila asi metr šedesát pět, měla čistou, bledší pleť. Velké modré oči. Na sobě měla legíny a oversize tuniku, tmavě hnědé vlasy stažené do ohonu. Vypadala na méně než na osmnáct, aspoň v tuto chvíli. Na jejích sociálních sítích ji viděl i v dalších podobách. Dramatické líčení, minišaty a vysoké podpatky. Své účty spravovala velmi pečlivě, „spontánní“ a „bezstarostné“ záběry byly až příliš perfektní, než aby byly jedno či druhé. Vybrala si velké křeslo a posadila se s nohama složenýma pod sebe. „Má tohle fungovat jako normální terapeutické sezení?“ zeptala se. „Více či méně, i když budeme pracovat na vaší diagnóze a budeme vás učit metody, jak s ní zacházet. Jak zatím probíhá váš první týden?“ „Jeden zmatek,“ odpověděla, zvedla ruku ke rtům a začala si hryzat nehet. „Setkala jsem se s tolika lidmi, že jsem 21
sotva schopná zapamatovat si jejich jména. Ale zapsala jsem se na všechny předměty, na které jsem chtěla.“ „Našla jste si už přátele?“ Přikývla. „Moje spolubydlící je v pohodě a v pokojích kolem je taky pár bezva lidí. Byli jsme tancovat. Ještě jste mi neposílal žádné testy, že?“ „To nejsou testy, to jsou dotazy. Není tam žádná správná odpověď, jen záznam toho, jak se v tu danou chvíli cítíte.“ Chloe přikývla, pohledem přejížděla svazky na polici za ním. „Kdy se seznámím s ostatními?“ „Tohle není školka!“ zažertoval. Ukázala na svoje hodinky. „Používáte tohle s univerzitní policií, nebo tak něco? Abyste věděli, kde jsme?“ Leonard musel na tu otázku odpovědět opatrně. „Samozřejmě ne. Chloe, mít tuhle diagnózu není nic ilegálního.“ Mrzutě pokrčila rameny. „Lidi se chovají, jako bysme byli monstra. Moje stará školní poradkyně, moje máma.“ „Nejste monstrum.“ „Tak proč mi stanovujete horší diagnózu než na střední?“ „Psychopatie není nic ‚horšího‘ než disociální porucha osobnosti, ASPD – liší se od sebe a lidé bohužel ty termíny zaměňují. Myslím, že vám, stejně jako mnoha ostatním, byla diagnostikována ASPD, ačkoliv to ve skutečnosti je psychopatie, o které nejsem přesvědčen, že je ‚poruchou osobnosti‘ v našem klasickém porozumění tomu slovu. Bohužel je slovo psychopat pošpiněno určitým náznakem kriminality, především proto, že jeden z našich významných vědců bádajících v tomto oboru – Robert Hare – zahájil a zaměřil svůj výzkum na zločince. Rád bych, abychom 22
tento termín začali používat jako něco mnohem užiteč nějšího.“ „Takže si nemyslíte, že jsem nebezpečná?“ Leonard byl zvyklý, že jeho pacienti přicházejí s nepochopením své diagnózy, nejspíš s polovičatými informacemi získanými z hororových filmů a nechutných policejních postupů v seriálech. Většinu z nich diagnostikovali a doporučili k němu kliničtí psychiatři, kteří měli práce nad hlavu, ale jen pár vybraných jedinců se hodilo pro Multimetodickou panelovou studii psychopatie. Museli být mladí, chytří a museli být ochotní to zkusit. „Tohle je častá mylná představa. Můj odhad je, že asi dvě až tři procenta americké populace jsou psychopati – dokážete si představit ten chaos, kdyby byli všichni nebezpeční? Liším se od ostatních klinických psychiatrů – no, zaprvé třeba proto, že psychopatii studuju, zatímco oni ne, ale také proto, že na ni nenahlížím jako na příliš se lišící od jiných, biologicky založených poruch, jako je třeba schizofrenie.“ „Takže jako mentální poruchy.“ Pronesla to kategoricky, jako by se zlobila. „Dobrá, řekněme tedy, že je to spíš jako biologicky založená omezená schopnost pochopit a cítit plnou škálu lidských emocí a zvládat impulzy.“ „To zní, jako by to byla dyslexie nebo něco podobného. Moje máma to označuje za patologickou sobeckost.“ „Já bych nepoužil slovo patologická. Postrádáte empatii kvůli tomu, jak funguje váš mozek. Protože necítíte strach stejně jako ostatní, hledáte nakonec vzrušení. To je ten afektivní rozměr poruchy – ten nedostatek empatie, manipulativnost, povrchní šarm a antisociální rozměr – to je ta část víc spojená s kriminalitou. Kontrola impulzů, sklon 23
k riskantnímu chování a podobně. Ale většina toho se váže zpět k biologii.“ „Jestli je to biologické, proč mi prostě nedáte nějaký lék?“ „Tohle je věčná americká otázka, viďte? Pro péči o psychopatii nikdy neexistoval úspěšný léčebný postup. Doufám, že to změním, stejně jako pohled lidí na tu nemoc. A také nomenklaturu – pokaždé když se objeví psychicky nemocný sériový vrah nebo masový zabiják, všichni o něm mluví jako o psychopatovi.“ „Ale neskončí snad většina z nás ve vězení?“ opáčila. Nehodlala mu hned ustoupit. To o ní prozrazovalo něco zajímavého. Zkoušela ho. „Vězení jsou disproporčně zaplňována psychopaty, ale to vypovídá mnohem víc o nezvládání impulzů než o čemkoliv jiném. Většina psychopatů ve vězení nekončí a se správným vedením mohou vést produktivní život, aniž by ničili vztahy kolem sebe.“ „A co když správné vedení nemají? Co když si nemyslí, že by s nimi bylo cokoliv špatně?“ „Pokud nedokážou přijít na to, jak zvládat život sami, pak ano, mohou dělat špatná rozhodnutí a skončit ve vězení, nebo využívat jednoho člověka po druhém, až se pak musí nenápadně vypařit. Nakonec skončí sami.“ Hryzala si dolní ret. „A vy si myslíte, že já bych tak nemusela skončit?“ „Jsem si tím jistý. Máte skvělé známky, což ukazuje, že dokážete ovládat svoje impulzy, když chcete. Máte přátele a zájmy i mimo školu a máte čistý trestní rejstřík.“ „To jenom proto, že jsem se nikdy nenechala chytit,“ zažertovala. Jako většina psychopatů vyvolávala dojem se24
bedůvěry, ani trocha rozpačitosti, jakou člověk vídá u dospívajících, stále ještě nejistých ve svém těle. „Jaký je tedy rozdíl mezi psychopaty, jako jsem já, a těmi, kteří končí odsouzení na smrt, protože si pořídili sbírku hlav?“ „No tak zaprvé jim chybí vaše schopnost úniku,“ zažertoval a ona se rozesmála. „Není to nic, s čím byste si měla dělat starosti – takoví lidé obvykle mají konstelaci dalších problémů. Poranění mozku v dětství, tendence k sadismu. Ale člověk může postrádat empatii, aniž by byl sadista.“ „Aha,“ pronesla a odvrátila oči, zadívala se z okna a zamračila se. „Ale co když jsem to přesto já? Co když mě moje máma upustila, když jsem byla malá, a já jsem spadla na hlavu?“ „Existuje spousta faktorů, kvůli kterým lidi takhle končí. Chtěla jste někdy někomu jinému fyzicky ublížit?“ „Tohle je dost záludná otázka. Každý se občas rozzuří, taky si někdy pomyslíte ‚Bože, nejradši bych ho praštil!‘“ „Ale nikdy jste nechtěla někomu ublížit, opravdu mu něco udělat, abyste se dívala, jak ho to bolí?“ Pokrčila rameny, znovu si začala hryzat nehet. „Jen ve svých představách.“ „Ublížila jste někdy zvířeti, nebo jste nějaké zabila?“ „Ne,“ odpověděla. Vaše matka mi říkala něco jiného, pomyslel si a tiše si poznamenal přesný čas. Pronesla to s tak nevzrušeným obličejem, bez váhání. Později si to porovná s daty z jejích chytrých hodinek, podívá se, jestli se jí změnil tep. Rozhodně to nebyl žádný detektor lži – ne že by v ně nějak věřil –, ale fyziologické záludnosti psychopatů ho už dlouho fascinovaly. „Chci jen obyčejný život. Chci se stát doktorkou, mít přítele a spoustu kamarádů. Možná i vlog.“ 25
„A spousta lidí, jako jste vy, přesně to dělá. Nejspíš už jste se s několika potkala – novináři, doktoři, učitelé, dokonce i manažeři.“ Plaše se usmála. Leonardovi to připomnělo, proč má tak rád svou práci – možnosti. „Takže se pořád ještě můžu stát doktorkou?“ „Pokud budete studovat, cvičit se v technikách, které vás budeme učit, a dodržovat zákony, proč ne? Můžete být čímkoliv.“
26
4 Andre sešel dolů, aby postavil ke dveřím plastovou krabici se svými věcmi. Ucítil vůni vaflí. Obvykle v něm ta vůně vyvolala hlad, dnes ráno mu však žaludek svírala nervozita. Poslední dva roky na střední si s matkou vytvořili takový zvyk: vstával brzy ráno, aby se s ní nasnídal, než šel do školy a ona do práce. Měl rád tenhle čas jen pro sebe a svou matku. Otec měl často noční směny a Isaiah, Andreho bratr, jen málokdy vstával před polednem. „Máš všechno?“ zeptala se matka, když vešel do kuchyně. Měla na sobě světle modrou sesterskou uniformu, kterou nosila do práce. Právě mu nalévala sklenici džusu. „Asi jo, a když to bude potřeba, prostě přijedu,“ odpověděl a posadil se. Jeho rodiče si mysleli, že mu se stěhováním pomůžou, ale uškemral je, aby to nedělali. Říkal, že není třeba to přehánět, když bydlí v Brooklandu v severovýchodní části Washingtonu a k Adamsově univerzitě je to jen půl hodiny jízdy autobusem. Ze zklamání, které dali najevo nad tím, že mu nemůžou pomoct, si v duchu zoufal. Bylo ale opravdu důležité, aby jeho rodiče strávili na Adamsově co nejméně času, a tak předstíral, že by ho tím ztrapnili. 27
Snídali a sledovali při tom zprávy na malé televizi v kuchyni, záběry ukazovaly záplavy po hurikánu v Severní Karolíně. Následovala zpráva o nukleárních zbraních, a to už jeho matka vydala nesouhlasný zvuk. „Andre, hoď sebou, ať odpromuješ, než bude se světem konec.“ Oba se zasmáli, trochu trpce, bezmocně, jak se lidé cítili v posledních letech střelců ve školách a politiků ječících jeden na druhého. Po snídani Andre sebral svou krabici a vyšel s matkou ven, kde se rozešli každý k jiné autobusové zastávce. Matka se zastavila, aby ho objala. Byla hubená – všichni Jensenovi byli hubení – ať jedla cokoliv, nikdy nepřibrala. Její křehkost mu dělala starosti, jako by měla něco společného s chatrným zdravím, ale matčina objetí byla vřelá. „Jsi si jistý, že nepotřebuješ pomoc? Mohla bych si vzít volno…“ Andre zavrtěl hlavou. „Napiš mi esemesku, až tam budeš,“ vzdychla, jako by se vydával za oceán. Přikývl a vykročil k zastávce. Na Lawrence Street stály většinou oddělené malé rodinné domky s pečlivě udržovanými zahradami. Domek Andreho rodiny měl jako většina v téhle ulici přední verandu, kde se často scházeli s dalšími lidmi. Nastoupil do autobusu a posadil se, krabici si položil na klín. Zhluboka se nadechl. Tak fajn, pomyslel si, když se autobus rozjel. Dostal jsem se až sem, zbytek bude v pohodě. Autobus zastavil a zaskřípěl, jak se snižoval, aby mohl nastoupit někdo, kdo by nezvládl schůdky. Nastoupila menší paní. Jakmile ji Andre zahlédl, zvedl ruku a zamával na ni. Paní Bakerová chodila do stejného kostela jako jeho matka a měla co říct prakticky ke všemu. 28