láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 1
Thilo Wydra Láska v Paříži Romy & Alain
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 5
Obsah
Předmluva Cannes, 19. května 2019
11
ČÁST I – DĚTSTVÍ A MLÁDÍ Alain. První roky: Francie, 1935 19 Romy. První roky: Německo, 1938 39
ČÁST II – LÁSKA Remake s velkými důsledky a první velká láska: Kristýna, 1958 75 Po rozchodu – ty dny, týdny a měsíce: Peklo, 1964 133 Zpověď u hory: Syberbergův dokumentární film Romy. Portrét jednoho obličeje, 1966 153
ČÁST III – PŘÁTELSTVÍ Legendárně a stylově – kult kolem bazénu: Bazén, 1969 175 Politický snímek a poslední společná práce: Zavraždění Trockého, 1972 219
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 6
Setkání, projekty, sny: Smrt v přímém přenosu, 1979 Annus horribilis: 1982 249
Doslov Delon. Současnost
233
265
PŘÍLOHA Poznámky 278 Časový přehled – Romy Schneiderová 289 Časový přehled – Alain Delon 295 Filmografie 299 Teatrografie 302 Bibliografie 303 Rejstřík osob 308 Rejstřík děl 315 Poděkování 326 Seznam vyobrazení 327
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 8
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 9
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 11
Předmluva Cannes, 19. května 2019
Nejdůležitějším mužem mého života byl a je Delon. Když ho potřebuji, vždy mi podá pomocnou ruku. I dnes je Alain jediným mužem, na kterého se mohu spolehnout. Pomohl by mi kdykoli. Nikdy by mě nenechal bez pomoci, ani dnes. ROMY SCHNEIDEROVÁ, 1977
Žili jsme spolu přes pět let. Ty se mnou. Já s tebou. Společně. ALAIN DELON, 1982
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 13
J
e 19. květen 2019. Neděle. Začíná večer, který se postupně noří do malého pobřežního městečka na Azurovém pobřeží. Blue hour. Během dne prosvětlená kulisa před azurově modrým mořem, večer jsou to sláva a třpyt, jimiž v tomto místě jasně září festivalová noc. Vrátí se sem už jen jednou a možná naposled. Ve večerních hodinách na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes je ve vlahém jarním vzduchu cítit dotek melancholie. Alain Delon se vrací do Cannes – na toto kouzelné a mytické místo filmu, kde to v květnu 1957 všechno začalo, když se jako jednadvacetiletý poprvé procházel po slavné Croisette a nikdo ho neznal. Desítky let leží mezi těmito dvěma body v čase, roky intenzivně prožitého života, mezinárodní herecké kariéry, která zahrnuje přes sto celovečerních a televizních filmů. Alain Delon sám se už dávno stal mýtem. Když se nachází na jevišti velkého Debussyho sálu Palais des Festivals et des Congrès, kde stál v posledních desetiletích již tolikrát, je tento třiaosmdesátiletý muž viditelně dojatý. Alain Delon má slzy v očích, když mu jeho dcera Anouchka předává Palme d’Or d’Honneur, Zlatou palmu cti za celoživotní dílo, poté co mu předtím na jevišti řekla: „Film může mluvit o štěstí, že tě má. Stojíš si za svým přesvědčením, jsi autentický a nebojíš se nových věcí.“ 13
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 14
Otec a dcera se obejmou, načež on s hrdostí a dojetím pozvedne prestižní zlaté ocenění, všichni diváci vstávají a vzdávají mu úctu. Ovace vestoje, celé dlouhé minuty. Poté se slova ujímá Alain Delon: „Jsem velmi rád, že jsem dostal tuto Palmu za své celoživotní dílo, jedinou věc, na niž jsem hrdý. Dnešní večer pro mě neznamená ani tak konec jedné kariéry jako spíše konec jednoho života. Za to, že jsem hvězdou, vděčím výhradně publiku. Vždy jsem jen dělal svou práci. Děkuji moc.“1 Chystá se opustit jeviště, udělá již několik kroků, pak se Delon náhle otáčí a ještě na chvíli se vrací. Konečně vedle jména bývalé partnerky, francouzské herečky Mireille Darcové, zmíní také její jméno: „Je pense à Mireille et à Romy.“ V tuto chvíli není Delon na pódiu o nic méně dojatý než předtím, ale jedna věc se změnila: náhle z něj vyzařuje něžnost, zdá se být jemný a zranitelný. Tam nahoře, na jevišti tohoto velkého sálu, ve kterém se udělují jedny z nejdůležitějších filmových trofejí světa, stojí muž, jenž se proti veřejnému image, kterým na diváky vždy působil, lidí dotýká citlivostí a autentičností. Jde o velký okamžik – filmu i života. * Nedokázali být spolu ani jeden bez druhého. Taková osudová spojení vskutku existují: láska je ohnivá, vášeň divoká, srdce bije, motýli v břiše – a přitom je od první chvíle zřejmé i něco jiného. Cosi velmi závažného. Druh nevyhnutelnosti. Něco, kvůli čemu oba od začátku tuší: tohle není navždy. Skončí to, musí to skončit. Tohle krajní nahoru a dolů – jízda na horské dráze, kterou lze přežít a vydržet jen 14
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 15
chvíli. Intenzita pocitů kolísající oběma směry, jásající nebesky vysoko nebo smutná až k smrti. To magnetické přitahování se k sobě, po němž ale vždy následuje také puzení pryč od sebe. Nebe a peklo zároveň. Tak je tomu i pro Romy Schneiderovou a Alaina Delona, pro tento téměř magický pár, jejž francouzský časopis Paris Match kdysi nazval „le couple le plus charmant de Paris“ (nejpůvabnější pár Paříže). Roky po skončení jejich vztahu, který se na konci padesátých a na počátku šedesátých let často postaral o titulky novin, si Romy Schneiderová jednou ve svém deníku poznamenala: „Už na začátku našeho vztahu byl konec nevyhnutelný.“2 A je tu také poznání: „Mezi mnou a Alainem leží světy.“ Romy pokračuje: „Nikdo nemůže vyklouznout z vlastní kůže. Nikdo se nemůže jednoduše zbavit všech vlivů, které ho formovaly od dětství. Alain nemohl a ani já nemohla. Jen jsme to tehdy ještě nevěděli.“ Ono „tehdy“ znamená v roce 1958: Romy Schneiderové bude dvacet, Alainu Delonovi třiadvacet. Jsou mladí, krásní a celý svět jim leží u nohou. Nikdy předtím se nesetkali, nemluví jazykem toho druhého a na počátku je mezi nimi všechno možné, jen ne coup de foudre, láska na první pohled. Pak to pro ně bude láska jejich života. Budou spolu pět let. Společně natočí tři filmy – dva z nich léta po ukončení jejich milostného vztahu, z nichž jeden se má stát nadčasovou kultovní klasikou: Kristýna (Christine, 1958), Bazén (La piscine, 1969) a Zavraždění Trockého (The Assassination of Trotsky, 1972). Stávají se přáteli, navzájem se doprovázejí, sledují život toho druhého. Budou si navzájem společníky. Když 29. května 1982 Romy Schneiderová ve věku pouhých čtyřiceti tří let až příliš brzy umírá, je Alain Delon mezi prvními, kdo jí přichází 15
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 16
vzdát čest. To on organizuje a platí její pohřeb. Je to on, kdo se o všechno postará. To on pouhý jeden den po jejím pohřbu přichází znovu – když zástupy reportérů, fotografů a televizních štábů natáčejících z vrtulníků kroužících nad hřbitovem konečně zmizely – k jejímu hrobu a v tichosti se s ní loučí. Sám. V roce 2017 nazve Alain Delon Romy Schneiderovou „le grand amour de ma vie“3 (velikou láskou mého života).
16
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 17
ČÁST I
DĚTSTVÍ A MLÁDÍ
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 19
Alain. První roky: Francie, 1935
Pro mě byla Paříž nejprve Alain Delon. ROMY SCHNEIDEROVÁ, 1960
Podmanila si mě svou čistotou. ALAIN DELON, 1960
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 20
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 21
J
e pozdní podzim roku 1935. Mladý Alain Fabien Maurice Marcel Delon přišel na svět na malém pařížském předměstí Sceaux v départementu Hauts-de-Seine 8. listopadu ve čtyři hodiny ráno. Prostředí, do něhož se narodil a které bude na několik let jeho domovem, je velmi maloměstské. Jeho matka Édith Arnoldová (1911–1995) původně nějakou dobu pracovala jako asistentka v místní lékárně, jeho korsický otec Fabien Delon (1904–1977) je hrdým provozovatelem jediného kina na náměstí Le Régina. Malý Alain je vlastně dítětem lásky, vymodleným dítětem své matky Édith. Když však Alainovi byly čtyři roky, jeho rodiče se rozešli. „Nikdy jsem neviděl, jak se moji rodiče líbají,“ řekne jednou Alain Delon. V roce 1939 se Édith Arnoldová provdá za řeznického mistra Paula Boulogne. Bydlí teď v Bourg-la-Reine, vesnici vedle Sceaux, na Route d’Orléans asi deset kilometrů jižně od Paříže. Monsieur Boulogne má v Bourg-la-Reine vlastní jatka s dobrým tuctem zaměstnanců, na jediné hlavní dopravní tepně města pojmenované Grande-Rue. Tady v Bourg-la-Reine, ve čtyřech letech, v souvislosti s rozlukou rodičů, začíná rodinná nestabilita Alaina Delona. Zde leží základní kámen hluboce zakořeněné ambivalence, jež definuje Delonovu vícevrstvou osobnost: hledání lásky a zároveň nutkání k osamělosti; temné stránky osobnosti a zá21
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 22
roveň velká ochota pomoci, když jsou přátelé nebo bývalé manželky v nesnázích. Dvě tváře Alaina Delona. V osmdesátých letech hovořil Delon v televizním rozhovoru o tom, jak moc potřebuje samotu, když ji nějakou dobu necítí. Prostě bez ní nemůže žít. Osamělost není vada, říká Delon, ale něco, co miluje. Znal ji od dětství stráveného před branami Paříže. Delon a blízkost, Delon a dotknutelnost – to nikdy není snadné, je to téměř neslučitelné. Později bude Alain Delon jako veřejná osobnost vždy opatrný a podezřívavý a tisk si bude držet od těla. Pouze zřídka a pak jen neochotně poskytne rozhovory. „V rodině to pro mě bylo těžké. Moji rodiče se rozvedli. Žil jsem mezi matkou a nevlastním otcem na jedné straně a otcem a nevlastní matkou na druhé straně. Byl jsem výtržník, nadbytečné dítě, dítě mezi dvěma páry, které každému lezlo na nervy. Opravdu. Byl jsem dítě lásky, ale když láska zmizela, pořídili si oba nové děti. Nikdo nevěděl, co si se mnou počít.“4 Je černou ovcí, enfant terrible. Mladý Alain brzy začíná žít u pěstounů; další biografický zlom v těchto raných letech. Takových mezidobí bude ještě několik. Když 1. září 1939 vypukla v Evropě druhá světová válka, stalo se Německo, sousední země na druhé straně Rýna, úhlavním nepřítelem. Dětství Alaina Delona je také dětstvím válečným. Je to těžké dětství plné strádání, úplně prosté, bez radosti a především bez skutečného domova. Když německý wehrmacht 10. května 1940 zahájil západoevropskou ofenzivu a o čtyři týdny později, 14. června, ko22
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 23
nečně vpochodoval do Paříže a francouzská metropole padla pod nadvládu Bochů, malému Alainovi nebylo ještě ani pět let. V příštích pěti letech války prožije a pochopí mnohé z toho, co se odehrává. V roce 2018 Alain Delon působivě popisuje temné období čtyřicátých let takto: „Narodil jsem se v roce 1935. V roce 1945 mi bylo deset. Nebyl jsem hlupák. Všechno jsem viděl, všechno pochopil. V té době jsem žil v Bourg-la-Reine, moje matka byla prodavačka. Dodával jsem potraviny lidem, kteří mi na oplátku dali něco k snědku. Přes ulici byl obchod, jehož majitel se díval z okna a sledoval, jak obcí projíždějí Němci – a během toho dostal kulku do hlavy. Mrtev. Taky jsem viděl Němce. Viděl jsem, jak francouzské domácí síly zatkly čtyřicet žen, aby jim oholily hlavy. Na chvíli jsem byl poslán do Remeše, poté k přátelům v Bretani, poblíž místa, kde žil Jean Gabin, protože se rodiče o mě báli.“5 Jedinou osobou, k níž měl Alain vztah, byla jeho matka Édith, kterou už odedávna láskyplně nazýval „Mounette“. Édith Boulogneová, bývalá Delonová, miluje svého syna Alaina, ale je nad její síly a vlastně neví, co s ním má dělat. Alespoň učí svého syna již od pěti let hrát na klavír. V nepublikovaném rozhovoru z Bourg-la-Reine v roce 1981, z něhož vyšlo jen několik úryvků, matka Édith vzpomíná na malého Alaina a mimo jiné říká: „Všechno obrátil vzhůru nohama, vždy vyžadoval zvláštní péči. Když jsem měla Alaina na klíně, žádné jiné dítě by se neodvážilo ke mně přiblížit. Vzal mi svazek klíčů a rozdával jím rány.“6 Alaina šestkrát vyhodili ze školy. Znovu a znovu je posílán zpět ke své matce, znovu a znovu si rodiče ostatních dětí stěžují na žáka Delona, jenž se nedokáže přizpůsobit a tolik se 23
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 24
liší od ostatních. „Prováděl hodně neslýchaných lumpáren,“ vypráví matka Édith. Má problémy s chováním; lidé s ním nevycházejí. Alain je vždy a všude na obtíž. Jako chlapec jsem byl terrible, hrozný, říká o sobě sám Delon. „Dostal jsem se do jedné pěstounské rodiny ve Fresnes. Můj pěstoun byl vězeňský strážce. Byl u toho, když byl 15. října 1945 zastřelen Pierre Laval (předseda vlády pod maršálem Henrim Philippem Pétainem). Ano, opravdu u toho. Ne v jeho blízkosti, ale věděli jsme všechno. Prý už nemohl chodit, táhli ho a pak ho zastřelili. Potom jsem přišel ke svému nevlastnímu otci, který mě napůl umlátil, a matka měla dceru a druhého syna. Byl jsem budižkničemu.“7 Poté, co Delon strávil čas s rodinou Nérotovou, pěstouny ve Fresnes v severní Francii, na něž má dodnes krásné vzpomínky, vstoupil do jezuitské internátní školy Saint-Nicolas d’Igny. Říká se, že kromě jezuitů byl také u františkánů v Saint-Nicolas a u benediktinů v Saint-Gabriel de Bagneux. Nikde nezůstává příliš dlouho. Každý si stěžuje na jeho neukázněnost; ta se s ním táhne od útlého věku. Přesto se Alainovi již ve dvanácti dostává svatého přijímání. Rebelantský postoj k životu, který si tou dobou Delon osvojil, ho už nikdy neopustil a bude ho odteď doprovázet: nikam nepatří, nikde ho nepřijmou. Je neakceptovaný. Také nemilovaný. S tím bude brzy souviset pocit vykořenění, jenž jako červená nit prochází celým Delonovým životem. Je jen logickým důsledkem, že tento postoj v konečném důsledku vyústí do vzpoury a okázalého vzdoru. Delon rebel. Nepohodlný. Ten, který si – ať tehdy, nebo nyní – od nikoho nedá říct. Delon, le solitaire. Delon, le samouraï. Napodobí svého nevlastního otce a ve věku čtrnácti let se vyučí řezníkem. Porcuje mrtvá zvířata. Později se spikleneckým mrknutím dává k lepšímu, že je pravděpodobně jediným 24
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 25
hercem, jenž se od základu naučil, jak správně připravit pâté en croûte, paštiku zabalenou v těstíčku, a jak správně krájet šunku a salám. „Byl jsem budižkničemu, stal se řezníkem, dělal všechno, co se namanulo. Byl jsem Nikdo. Neměl jsem nejmenší chuť být dlouho řezníkem. V šestnácti nebo sedmnácti jsem toho měl dost. V novinách jsem našel inzeráty lákající do armády. To byla moje jediná cesta ven. Nejprve jsem chtěl být pilotem, ale musel bych čekat půl roku, nebo dokonce rok. Rozhodl jsem se tedy připojit k námořnictvu, abych mohl prakticky okamžitě zmizet. Byl jsem jedním z nejmladších.“ A mladý Alain získá podpis rodičů, který potřebuje, aby mohl vstoupit do armády a jít do války v Indočíně. Delon o tom dnes říká: „Když jsem to oznámil svému otci, padl mi štěstím kolem krku. Poděkoval jsem mu a pomyslel si: Doufám, že to podepíše. Pak jsem o tom přemýšlel a řekl si: Ale moment! Kdo by dopustil, aby jeho sedmnáctiletý syn šel do Indočíny? No, tak to bylo... Dlouho jsem jim to měl za zlé. Zvláště svému otci.“8 V září roku 2018 poskytl Alain Delon francouzskému deníku Le Monde několik hodin trvající rozhovor ve své kanceláři na pařížském bulváru Haussmann, který noviny zveřejnily 22. září. Jen jeden den před narozeninami Romy Schneiderové. Náhoda? Delon odpovídá na otázky na několika tištěných stránkách a pár týdnů před svými osmdesátými třetími narozeninami nezamlčí nic. J’en ai rien à foutre nebo Je m’en fous, uklouzne mu několikrát. Je mu to jedno. Absolutně fuk. Nezáleží mu ani na tom, co si o něm lidé myslí, jaký na něj mají názor. „V roce 1952 mi bylo sedmnáct,“ říká Delon. „Upsal jsem se do Indočíny a měl velkou radost. Ze soukromých a rodinných důvodů jsem chtěl prostě jen pryč.“ 25
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 26
Právě ve válce v Indočíně a právě v armádě se zdá, jako by Alain Delon našel něco, co už dlouho hledal. Je daleko od domova a daleko od svých vesnických přátel. Poprvé se tu cítí svobodný. Svobodný, nezávislý a sám sebou. Z Paříže putuje nejprve k námořnictvu v Brestu, pak do Toulonu a nakonec do Marseille. Loď Claude-Bernardin a jejích dva tisíce rekrutů opouští Marseille a tráví čtyři týdny na moři. Než dorazí do Saigonu, zastaví se v egyptském Búr Saídu, Džibuti a Singapuru. Přestože Delon trpí mořskou nemocí, popisuje cestu, jež ho přivede do války, jako „un souvenir fabuleux“ (báječnou vzpomínku). Brzy po příjezdu do Vietnamu, této cizí země, vidí mladý Alain Delon umírat první lidi, včetně několika svých kamarádů. Katastrofa v Dien Bien Phu mění město na masový hrob. Mladý voják – je mu osmnáct, devatenáct a dvacet – znovu a znovu vidí mrtvé v této nesmyslné válce, kterou Francie vede daleko od domova a nakonec prohraje. Smrt se stává Delonovým stálým společníkem. Alain Delon o svých zkušenostech v Indočíně jednou řekne, že byl „un animal sauvage“, divoké zvíře. Později bude tato léta strávená v zahraničí popisovat jako jedno z nejformativnějších období svého života a také – což může znít zvláštně – jedno z nejšťastnějších. Ale Delon by nebyl Delon, kdyby ho reakce na takové nepohodlné, téměř znepokojivé výroky jakkoli zneklidňovaly. Il s’en fout. „Změnil jsem se. Armáda ze mě udělala muže. Odjel jsem do Indočíny 23. ledna 1953 a vrátil se 1. května 1956. Někdy to bylo těžké, někdy jsem byl šťastný. Možná to zní šíleně. Ale rád to zopakuji: za všechno vděčím armádě, ať se vám to líbí nebo ne.“ Avšak také z armády – stejně jako v chlapeckém věku ze šesti škol – je rebel nakonec odstraněn. 26
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 27
„V armádě jsem se naučil disciplíně, jak jednat s ostatními, s nadřízenými, se stresem, se strachem. Nakonec jsem musel odejít, protože jsem udělal pár hloupostí. Lezl jsem jim na nervy natolik, že mě ,bezectně‘ propustili, což se stane málokdy. Dnes k něčemu takovému nedochází už vůbec. Podepsal jsem na pět let a po třech letech a třech měsících mě poslali domů.“ Novinář z Monde se poté zeptá, proč byl vlastně vyhozen. „Byl jsem mladý muž a musel jsem střežit arzenál v Saigonu, byla to těžká situace. Ale všechno šlo dobře. Pak jsem udělal pár hloupostí s přáteli. Osmého listopadu 1955 jsem se ocitnul ve vězení. Na mé dvacáté narozeniny, jak jsem si uvědomil až později. Tisíce kilometrů daleko od rodiny jsem v den svých narozenin seděl v cele a uronil i pár slz.“9 Mladý voják Delon, jenž přichází do Indočíny ve věku sedmnácti let, je tam, jak jeho velitel později prohlásí, přímo proslulý svou krutostí a netečností. Tento velitel, jeho nadřízený Henri Guy de Vignac, jednou o Delonovi zpětně řekl: Byl to „sadista, chlapec, který rád zabíjel, sexuální deviant“.10 De retour à Paris: Alain Delon se v květnu vrací do Paříže, jeho vlak přijíždí na Gare de Lyon. Po svém návratu z vojenské služby po více než třech letech – vnitřně zocelený – Delon zpočátku dělá drobné práce, je taxikářem, číšníkem, pouličním hudebníkem. Pracuje také v surovém vesmíru pařížského velkoobchodního trhu Les Halles a jakžtakž se protlouká. A po určitou dobu pracuje i v kavárně v úzké boční ulici vedle Champs-Élysées, je jedním z garçons. Touto boční ulicí je Rue du Colisée, napravo od širokého bulváru, jenž vede až k Vítěznému oblouku. Delon si svou krátkou práci číšníka stále pamatuje: „V kavárně jsem bojoval s hlavním číšníkem. Pocuchal jsem mu jeho bílou vestu a černé 27
láska v paříži.qxp_Sestava 1 02.03.22 7:45 Stránka 28
kalhoty a odešel. To bylo na konci roku 1956… Vedle Colisée, které dnes již neexistuje, stálo stejnojmenné kino. O dva roky později tam duo Delon–Schneiderová poběží každý den ve filmu Kristýna.“11 Legenda říká, že volal na šéfa, když bouřlivě opouštěl kavárnu: „Jen počkej a uvidíš, ještě budu slavný!“ Náhoda tomu chtěla, že o rok později, v roce 1957, bude Alain Delon stát před kamerou před malou cukrárnou nedaleko Café Colisée na jednom z dalších bulvárů vedoucích k Vítěznému oblouku – v jeho vůbec první natáčecí den. „V mé první scéně jsme se Sophie Daumierovou přicházeli z cukrárny na rohu Avenue Victor Hugo, která existuje dodnes. S krabicí dortu v ruce jsem poprvé viděl celou tu armádu před sebou – kamery, koleje, reflektory, množství lidí – a okamžitě se cítil jako ryba ve vodě.“12 Ovšem nejprve Delon putuje z jednoho místa do druhého. Žádné z nich ho nezajímá. Vlastně ani neví, co by ho zajímat mohlo. Tak jako před lety je bez domova a bez cíle. V hlavním městě Paříži je cizincem. „Po návratu z Indočíny v roce 1956 jsem nevěděl, co si počít,“ říká Delon. „Myslel jsem si, že to dlouho nezvládnu. Byl jsem gauner, to se nedalo dlouho vydržet. Bydlel jsem s kamarádem v Pigalle, v hotelu, který na mně zanechal stopy. Hotel Regina. Celý můj život byl formován slovem ,Regina‘. Jsem obyvatel ,Reginy‘, protože pocházím z Bourg-la-Reine. Můj otec byl ředitelem kina Régina.“13 Z drsného prostředí svého dětství a mládí jde do brutálního světa války a další svět, který si Delon vybere, je také chladný a bez duše: je to prostředí červených luceren v pařížské čtvrti Montmartre kolem Pigalle a Clichy. „Vedle mého hotelu byl podezřelý bar s názvem Les Trois Canards. Po měsíci nebo dvou jsem měl osm dívek, které se 28